Étienne na první pohled vůbec nevypadal jako Francouz – neměl totiž v jedné ruce croissant, ve druhé sklenku vína, na hlavě baret a pod nosem legrační knír – a byl za to tuze rád. Výškou byl podprůměrný i na Francouze, měřil jen něco málo přes metr šedesát, a o svalové hmotě nemohla být vůbec řeč. Dojem intelektuála posilovala i obecně bledší pokožka, protože i když venku trávil docela dost času, musel se díky irským genům před sluncem schovávat do stínu. Navzdory pomluvám některých méně milých spolužáků se ale nelíčil ani nepudruje, dbal o sebe jenom v naprosto běžné míře a občas si vytrhával obočí, protože to je přece úplně normální, ne? Párkrát experimentoval s barvou na vlasy, ale tohle krátké rebelské období skončilo stejně rychle jako začalo a od těch dob si hlavu nechával přirozeně hnědou, což mu krásně ladilo k očím. Rašící vousy si každý den poctivě holil.
Nezanedbatelnou péči věnoval také svému oblečení, kterého měl výrazně víc než většina vrstevníků, dost možná i než většina vrstevnic. Neexistovalo, aby na hodinu přišel neupravený nebo v nevhodném oděvu, některé kousky si sám upravoval nebo od základu ušil, a pár jeho výtvorů se dodnes nachází i ve skříních spolužaček, spolužáků a irského veledruida. Bylo mu vlastně docela jedno, co měl zrovna na sobě, ať už to byl formální oblek s kravatou, nebo kožená bunda s otrhanými jeansy, ale muselo se to prostě hodit k situaci, jinak byl nesvůj. Pokud by k tomu byla příležitost, patrně by neměl problém ani se sukní, ale rozhodně tomu nešel naproti jako dědeček.
Svět kolem sebe většinou sledoval bystrým zvědavým pohledem a na tváři mu při tom hrál lehce nepřítomný úsměv, ale když na to přišlo, uměl se tvářit fakt hnusně.

Étienne se, když měl dobrý den, dokázal proměnit v [roztomilého chlupatého psíka] tak akorát do kabelky, který se ale každému posměváčkovi rád zakousl do kotníku, někdy i kousek výš. Od původního předchůdce všech nejlepších přátel člověka měl sice na první pohled dost daleko, ale psovitou šelmu v sobě nezapřel a byl aktivním, hravým společníkem, který potřeboval prozkoumat úplně všechno a všude musel strčit nos. A to nejen proto, že zatímco v lidské podobě prakticky neměl čich, tady přeci jenom aspoň něco cítil. Registrovat se nestihl, ale za zvláštní znamení se daly považovat vždy pečlivě zastřihnuté drápky. Od ostatních kernteriérů ho pak odlišovala ještě ta drobnost, že by v životě nevzal krysu do huby, naopak ji měl za kámoše...

Étienne byl tichá voda, co břehy mele.
Už jako malý byl sice tišší, ale strašně zvědavý, a kombinace vrozené inteligence a snahy do všeho strčit nos se s postupujícím věkem jenom prohlubovala. Ačkoliv toho nikdy moc nenamluvil a představoval celkem učebnicového introverta, vždycky měl rád přehled o dění na vinici i v okolí a máloco mu uteklo – o příchozích návštěvách věděl vždycky jako první, protože je z pozorovatelny na stromě viděl už z dálky, maminka s tatínkem se v intimních chvílích museli sakra dobře schovávat, aby na ně nevypadl ze stohu slámy, a v osmi letech přitáhl první tranzistorák. Jeho takřka animální potřeba všechno optimalizovat a vylepšovat ho často přiváděla do sporu se starousedlíky, kteří měli rádi svůj klid a zažité neefektivní postupy a totálně ho tím vytáčeli. Byl totiž tak trochu vizionář a takovíto zpátečníci byli podle něj hlavním důvodem, proč ještě lidi nezvládli kolonizovat vesmír. Byl taky docela teritoriální, ale spíš v tom ideovém slova smyslu než že by vyháněl lidi ze svého fyzického okolí, takže pokud ho chtěl někdo naštvat, zpochybňování jeho zásad byl dobrý začátek. Fyzické násilí se mu hnusilo, dost možná proto, že na něj neměl muskulaturu, ale o to větších sviňáren byl schopen na poli obrany nebo odvety psychologické. Rozhodně mu nechyběly ambice, a to převážně v oblasti šíření pokroku a taky cestování, kterému se chtěl po škole intenzivně věnovat. Rád by o sobě tvrdil, že je přísně logický, ale moc dobře věděl, že to není pravda a že se sem tam prostě nějaké té emocionální reakci neubránil, což měl patrně po tatínkovi a dědečkovi. Na chlapa byl celkem všímavý a uměl rozlišit víc než šestnáct barev, ale multitasking už mu moc nešel. Taky byl dost roztěkaný a málokterý projekt mu vydržel dlouho, protože ho během čekání na výsledky většinou napadly dva ještě lepší. Nebyl moc dobrý týmový hráč a nesnášel prohrávání.
Měl rád svůj klid, ve kterém se mu nejlépe přemýšlelo, a pokud ho někdo obtěžoval, neváhal mu to dát jasně najevo nejdřív pohledem, pak nějakým tím štěknutím a nakonec klidně semletím, jako ta příslovečná tichá voda. Mezi jeho nejoblíbenější předměty v Krásnohůlkách patřily astronomie a létání, naopak byl dost tragický v lektvarech, kde navzdory teoretickým znalostem prostě neměl odhad a hlavně se tam dost projevovala jeho vrozená atrofie čichu. Ve volném čase se věnoval zahradničení a šití a v obojím byl docela dobrý, což byl ostatně důvod, proč se k němu jako k jednomu z mála vnuků hlásí jeho veledruidí dědeček. On sám bral rodovou tradici dost s rezervou, protože mu některé její aspekty připadaly silně barbarské, ale jejích výhod rozhodně využíval a plánoval je nějak modernizoval. Miloval famfrpál a neskutečně ho frustrovalo, když byl v Bradavicích převelen na chytače, což mu ani trochu nešlo.
Nemluvil sprostě, a to ani v jednom z jazyků, zkusil dědovo víno a nechutnalo mu a o děvčata se začal zajímat až v pátém ročníku, když mu jeden ze spolužáků naznačil, že ho ostatní podezřívají z přihřátosti. A i tak jenom vysloveně teoreticky.

Ještě v osmi letech si Étienne myslel, že je z docela obyčejné francouzské rodiny, ale pak ho realita dohnala…
Když jednou vysloveně v sebeobraně přebarvil sestře vlasy a část obličeje nazeleno pouhou myšlenkou a prasklo, že umí čarovat, vzal si ho tatínek stranou a vysvětlil mu, že zatímco jeho maminka i sestra jsou docela normální, oni dva umí čarovat, stejně jako ten děda, co se nikdy nestavil na Vánoce. A že sice takhle mezi normálními lidmi žijí a mají je rádi, ale ve skutečnosti patří k prastarému řádu, jehož kořeny sahají kamsi do Irska, a bude se toho muset hodně naučit. Étienne tenkrát pojal podezření, že se tatínek moc poctivě věnoval ochutnávání mladého vína, ale ono se začalo ukazovat, že mluvil pravdu...

Než byl Étienne vůbec počat, muselo se stát hned několik zajímavých věcí. Tak předně se museli narodit jeho rodiče, což u matky nebylo nic neobvyklého, ale tatínek už to měl složitější. Ačkoliv totiž vyrůstal jenom s lehce cáklou matkou, uměl nějaké dost divné věci a když ho díky nim vzali na speciální školu, pochopil, že jeho tatínek asi uměl i větší kouzla než jenom mizet. V Krásnohůlkách vyloženě trpěl, protože byl na magii docela levý, ale jedna důležitá věc se mu přeci jen podařila – společně s tamním ministerstvem kouzel začal pátrat po svém otci a celkem rychle ho našel v postavě jistého Brághadacha Ó Branagáina, potulného irského druida, kterého se marně snažil kontaktovat. Školu nedokončil a svého otce nespatřil, ale ke štěstí mu stačilo, když nějaký čas po narukování do armády potkal nedaleko kasáren jistou krásnou dceru místních vinařů. Bylo jim spolu dobře, o půl roku později se brali a o dalších sedm měsíců měli prvního syna, prostě nic neobvyklého...

Étienne vyrůstal na vinici a náramně si to užíval. Jakmile mohl, začal pomáhat s péčí o révu, krmením králíků a vůbec chodem hospodářství prarodičů, a neměl ani tušení, že není tak docela normální. Tedy on dědeček něco naznačoval, když se mu prcek začal montovat do chovu králíků a ukradl mu dynamo z bicyklu na vodní elektrárnu v nedalekém potoce, ale o magii tam nepadlo ani slovo. To přišlo až v jeho osmi letech, kdy ho jeho mladší sestra prudila natolik, že ji záhadným způsobem částečně proměnil v žábu – jakmile otec všechno napravil, sedl si s chlapcem stranou a vysvětlil mu, jak se to s ním má. Že není obyčejný člověk, ale vnuk záletníka, jenž se mezitím stihl stát irským veledruidem, a že to s sebou přináší pár výhod. Étienne to bral s rezervou, ale dlouho pravdě odolávat nemohl a v jedenácti letech nastoupil na školu kdesi v Pyrenejích, kde mu učení šlo mnohem lépe než kdysi jeho otci. Vysloveně problém měl snad jenom s lektvary, jinak byl ve většině předmětů přinejhorším chvalitebný, v astronomii a v létání na koštěti dokonce trochu nadprůměrný, a docela ho to i bavilo, protože si každý den rozšiřoval obzory. Po sociální stránce to tedy moc nezvládal, měl jenom omezenou kamarádů, mezi nimi Teresu Magalhães a pár spoluhráčů z famfrpálového týmu, kde působil jako střelec, ale víc jich prostě nepotřeboval. Na konci čtvrtého ročníku pak projevil zájem učit se zvěromagii, když už je vnukem tohohle veledruida a měl by to mít v krvi, ale místo aby požádal někoho z domácích lektorů, šel na to tak trochu jako s dynamitem na fialky: napsal do Irska panu veledruidovi, jestli by jako nebyl tak hodný a neučil by ho sám, když už je jednou jeho dědeček, a odpověď překvapila nejen jeho, ale zejména tatínka. Brághadach totiž sice přiznal, že má těch děcek trochu víc a nechává to růst, ale zjistil si něco málo o Étiennových studijních výsledcích a zaujaly ho zejména jeho mimoškolní aktivity. Netrvalo dlouho a skutečně se ve Francii ukázal, s létací větví ovázanou pentlí, chvíli pobyl u nich na vinici, ani moc nebalil Véronique a než se Jean-Phillipe vrátil ze služební cesty po Markézách, byl fuč a Étienne mohl začít s přípravami na svůj nový projekt. Ten mu jako jeden z mála vydržel do konce života, společně s pokusy sehnat radioaktivní odpad na ozáření žížal, aby byly větší a lépe kypřily půdu, a zdálo se, že jeho úspěšnému dostudování už nic nebrání. Politická situace v Británii se nicméně začala vyvíjet poněkud nevkusným směrem, dědeček o tom chtěl vědět víc, a tak se mezi zkoušením nových plesových šatů zmínil, že by Étienna rád poslal na zkušenou do světa. A protože to zavánělo přesně tím cestováním, o kterém vždycky snil, a anglicky uměl perfektně, samozřejmě na to kývl.

Étienne tedy na začátku pátého ročníku podal oficiální žádost o výměnný pobyt a byl sám překvapen, jak rychle mu ji vedení školy schválilo. Samozřejmě v tom byl drobný háček, a to sice první větší zkoušky, které se v Krásnohůlkách skládají až v šestém ročníku. Všichni předpokládali, že se na ně po roce v Bradavicích vrátí do Francie, ale Étienne to viděl jinak, k žádosti o výměnný pobyt přidal ještě žádost o posunutí zkoušek o rok dřív a pak už se učil jako divý. Famfrpál tou dobou dost omezil a v týmu byl jenom jako náhradník, jeho malý hájek nad vinicí taky trochu zpustl, ale stálo to za to a on zkoušky splnil. Pravda, ne tak skvěle, jak by chtěl, ale pořád dost slušně na to, aby na něj mohli být rodičové pyšní, a hlavně aby to měl z krku a nebyl v Británi za křupana bez základního diplomu.
Další dobrou zprávou bylo, že se ten rok měli do Bradavic podívat dva, kromě Étienna ještě jedna studentka, konkrétně jeho kamarádka Teresa, které sem tam taky něco ušil. Poslední prázdniny před odjezdem na ostrov strávil na rodinném hospodářství, především vynahrazováním péče svému cedru a zahrádce kolem, a než se nadál, nový školní rok klepal na dveře.

Do Anglie se dostal trajektem, do Bradavic pak vlakem, a i když byl z údajně nejlepší vzdělávací instituce kouzelnického světa dost rozpačitý, nakonec se mu tam docela zalíbilo. Přihlásil se do famfrpálového týmu, ovšem byl přeřazen na chytače a zlatonku chytil jednou jedinkrát, na náboru, z čehož si můžete udělat představu o tom, jak byl z toho postu nadšený. Ačkoliv už do Bradavic přijel s nějakým tím základem ohledně zvěromagie, navštěvoval tam ještě přípravný kurs a značně se svou přeměnou pohnul. Socializoval se povětšinou jen se členy vlastní koleje, a ani to ne moc, a kromě bylinkářství nechodil na žádné další volitelné předměty. Účastnil se ale volitelného nelegálního závodu košťat v New Yorku, který k vlastnímu štěstí nedokončil – sotva se někde ke konci vysekal a byl přenesen do nemocnice, dostavili se na místo bystrozoři a začalo hromadné zatýkání, které Étienne celkem rád prospal. Rok utekl jako voda, Zmijozel si moc dobře nevedl nejen v poháru školním, který ho moc nezajímal, ale ani ve famfrpálovém, kde už to bylo horší, a Étienne se přistihl při myšlenkách, že se vlastně docela těší na prázdniny a do Francie.

Ty utekly jako voda, on se vrátil na poslední rok studia do Bradavic a začal se pořádně připravovat na zkoušky. Škola ho přitom začala spíš štvát než cokoliv jiného – kromě politické situace mu žlučí začaly hýbat i takové banality, jako přízvuk studentů, skotské počasí nebo anglická strava. A to, že se ho děda v každém dopise ptal, jestli už si našel holku, vůbec nepomáhalo. Nepomáhalo ani to, že musel ve famfrpálovém týmu nadále působit jako chytač, naopak kvůli tomu schválně zatáhl semifinálový zápas a vůbec si to nevyčítal.
Šel se ale podívat na zápas finálový a byl tedy u toho, když do Bradavic pod záminkou hledání rebelů dorazila jednotka smrtijedů. Zapojil se i do následné potyčky, kde proměnil velitele komanda smrti ve fretku, ale o pár okamžiků později bránil Baguette vlastním tělem a byl zasažen kletbou, která se nepromíjí. Po bitvě bylo jeho tělo dopraveno do školy, což obstarala Teresa, a ještě později k rodičům do Francie, o což se kvůli aktivnímu štítu nad hradem museli postarat skřítkové. Étienne byl pohřben doma v Bretani, jeho hůlka putovala na Mag Mell a jeho dědeček z toho byl tak nadšený, že rozpoutal světovou kouzelnickou válku, pokud mu to někdo včas nerozmluvil.