Dávno pryč byly doby, kdy se pyšnil hustými černými vlasy, ovšem na svůj úctyhodný věk vypadal ještě ve sto deseti pořád dost zachovale. Zbytky vlasů, jednolitě bílých, si pečlivě sčesával dozadu, aby nebyl za hipíka, a vysoké čelo v kombinaci s jeho pronikavě modrýma očima působilo občas opravdu děsivě. Smál se málokdy, nejakčnějším prvkem jeho obličeje byly právě oči, kterýma zvládal koulet přímo příkladně a ani chvíli je nezastavil na jednom místě. Teprve posledních pár let života vypadal poněkud unaveněji, nejspíš následkem pokročilého věku a stresu.
Ačkoliv se narodil v době viktoriánské, chvíli šel s dobou a brzy jeho gentlemanský šatník obohatily prvky období eduardovského, u nichž už zůstal. Neměl příliš v lásce kravaty (ani motýlky, nic suprového na nich neviděl), ale nedal dopustit na škrobenou košili a slušivou vestu, to všechno samozřejmě přehozené delším kabátem a v případě zimy i pláštěm. Nejvýstřednějším kusem jeho garderóby byly patrně jeho kostkované kalhoty, které si nenechal vymluvit ani nejbližší rodinou. Vzrůstem byl spíš menší, ale o to víc na něm byl vidět elán, jaký s věkem pouze mírně uvadl.
Fakt, že mu zrak již nesloužil tak dobře jako dřív, kompenzoval buď pocucáváním lektvaru nebo cvikrem. Občasné obtíže s bolavými koleny řešil elegantní vycházkovou holí. A prsten na jeho ruce zase obsahoval dutinu s s ukrytou dávkou nitroglycerinu pro případ náhlého infarktu, ovšem použít ho nestihl.
Pochován je v rodinné hrobce v Hertfordu.
Faceclaim: William Hartnell

Na první pohled pedant, bručoun a puntičkář nejhlubšího zrna. A na ten druhý možná taky.
Howard nedělil lidi na kouzelníky a mudly, nýbrž na ty, kteří podle něho mohli něčeho dosáhnout, a ten zbytek. Zatímco druhá skupina od něj měla relativně klid, protože jimi v naprosto nejhorším případě trochu pohrdal, skupina první na tom byla značně hůř. Jestli totiž něco nesnášel, bylo to mrhání potenciálem, což rozhodně nebylo žádné tajemství. Neměl nejmenší problém maximálně podporovat kohokoliv, kdo se snažil využít svůj dar, stejně tak viditelně opovrhoval každým, kdo se flákal, ačkoliv měl na víc. Koleje i krevní status takových výtečníků mu pak byly naprosto lhostejné. Neexistovala vědomost, o kterou by se s pracovitým a nadaným studentem nepodělil, takže bylo velké štěstí, že černé magii nijak zvlášť nerozuměl.
Mimo hodiny si na přísně profesionálním přístupu tolik nezakládal a byl podstatně lepším společníkem. Rád se bavil o cestování a literatuře, sem tam přihodil nějakou tu zajímavost a cizí mu nebyly ani vtipy, ovšem jejich charakter byl občas poněkud drsnější a morbidnější, než by člověk od stoletého dědka čekal. A když už zazněly drsnější věci, je třeba zmínit i fakt, že jakožto absolvent školy v době naprosto běžných fyzických trestů neměl s jejich výkonem nejmenší problém. Naopak mu až do smrti nikdo nedokázal vysvětlil, že by studenty neměl mlátit rákoskou ani přeměňovat ve fretky.
Byl STRAŠNĚ zvědavý a míval záchvaty až dětské hravosti, kterou mnozí mylně považovali za známku senility. Všechny muže do cca čtyřiceti let věku oslovoval „chlapče“ a ženy pod třicet „děvenko“, což mohlo působit dráždivě, ale on to rozhodně nemyslel nijak zle, pokud to tedy nedoprovázel patřičný sarkastický tón. Nebo pokud to oslovení nenásledoval některý z mnoha jeho způsobů, jak dotyčného mírně patronizovat. Pokud se někde nudil, zpravidla předstíral smrt, což buď vedlo k jeho vynešení z místnosti, nebo alespoň k zábavnému povyku.
V posledních letech života mu ale elánu viditelně ubývalo a jeho poslední slova byla „možná je na čase.“

Zatímco jeho matka, Lydia Nelson rozená Wright (*1848), padla za oběť epidemii španělské chřipky roku 1918, jeho otec, Lewis Julian Nelson (*1840) stále žije a čiperně se věnuje luštění křížovek, které i vymýšlí. Howard měl dva bratry, staršího Lewise juniora (1865-1899) a mladšího Edwarda (1870-1915), a jednu sestru, která ovšem zemřela záhy po porodu. Oba bratři padli v mudlovských válkách, starší v druhé búrské a mladší v první světové. Ani jeden z rodičů neměl a nemá jakýkoliv politický vliv v mudlovském ani kouzelnickém světě a celý svůj život prožili relativně šťastně v Hertfordshiru na své fretčí farmě, odkud dováželi čerstvé fretky prakticky všem chovatelům hipogryfů na ostrovech. Ačkoliv klanový stařešina stále tvrdohlavě odmítá zemřít, část svých povinností už delegoval na ty další příbuzné, kteří se ještě neodstěhovali mimo ostrovy.
Howard byl dvakrát ženatý, obě manželky suverénně přežil a na třetí už, dle vlastních slov, neměl nervy ani peníze.
Jeho první žena, kouzelnice Georgia Nelson rozená Middleton (1870-1918), zemřela společně s jeho matkou během chřipkové epidemie a měl s ní syna Alberta (*1903). Se ženou byli pětadvacet let, sezdaní čtyřiadvacet. Albert byl v Bradavicích zařazen do Nebelvíru, po dokončení studia se začal věnovat lingvistice a před první světovou válkou ho zachránily ploché nohy. Krátce po získání doktorátu se oženil a před válkou druhou měl sám dvě děti, Victorii (*1934) a Richarda (*1936). Zatímco Victorie po vystudování bradavické školy čar a kouzel v Mrzimoru zůstala v Británii a věnuje se bylinkářství, Richard touž školou prošel ve Zmijozelu a po jejím dokončení vyrazil za velkou louži studovat práva. Dnes vede soukromou právní poradnu v Bostonu.
Howardovou druhou ženou se dvanáct let po Georgiině smrti stala mudlovská zdravotní sestra Mary Nelson rozená Blake, a vzhledem k pokročilému věku obou manželů se již další děti nekonaly. Vztah to byl však přesto harmonický a Mary se ještě pár let před smrtí v roce 1962 dočkala Howardových druhých pravnoučat, Richardových dcer Jenny a Susan Nelsonových (*1958). Obě studují sedmý ročník čarodějné školy v americkém Salemu a jejich mladší sestra Grace (*1966) byla vyslána do Británie k pradědovi a prapradědovi, aby ji zasloužilí kmetové trochu převychovali. Což se moc nedařilo a zlí jazykové by dokonce mohli tvrdit, že to ona mu svými nekončícími lotrovinami přivodila smrt.
Vnučku Victorii a jejího manžela Leachlainna O'Neilla, jehož jméno soustavně (ale víceméně schválně) zapomínal, vídal „možná až moc“, protože žijí na farmě a pomáhají Lewisovi s péčí o fretky. Jejich dvě dcery a Howardovy starší pravnučky, Moira a Margaret, už v roce 1977 dokončily studium v Bradavicích a odjely do Rumunska dlouhodobě studovat draky. A protože jisté drby se skutečně potvrdily, dočkal se Howard o prázdninách roku 1978 už i prvního prapravnoučete a Lewis praprapravnoučete.

Vzhledem k jeho věku je velmi dlouhá a z velké části nudná, ovšem najde se i pár zajímavých a zmínění hodných momentů.
Narození mezi ně nepatřilo, když pomineme fakt, že si jej naplánoval na den, kdy Parlament Spojeného království zakázal veřejné popravy. Tento výnos se ostatně nikoho z jeho nejbližšího okolí ani v nejmenším netýkal, nejen že nikdy neměli problémy se zákonem, nikdy se na popravy ani nechodili dívat.
Dar ovládat magii u sebe objevil v pěti letech, kdy při práci na rodinné fretčí farmě přeměnil jednu fretku v sandál, aby ji rodiče nezabili. Sandál to bohužel nepřežil, ale Howard měl alespoň jistotu, že mu v den jeho jedenáctých narozenin přijde zvací dopis do Bradavic.
Tak se skutečně stalo a Moudrý klobouk jej po dlouhém váhání mezi Havraspárem a Zmijozelem zařadil do koleje druhé. Jeho studium probíhalo bez problémů, exceloval v transformační magii a lektvarech, a ačkoliv navštěvoval seminář zvěromagie, první proměna ve velkého zlého vlka se mu natolik hnusila, že na tento druh kouzlení úplně zanevřel. Svého času byl i prefektem, ale pozici primuse mu vyfoukl snaživější spolužák, byť ho Howard díky svému talentu na neverbální kouzlení porazil v každém z několika duelů.
Roku 1886 úspěšně ukončil školu a nastoupil do malého hodinářství nedaleko Příčné ulice, kde mudlům kouzlem opravoval hodinky a kouzelníkům rovněž kouzlem předměty postižené neodbornou transfigurací. A po večerech občas tropil hlouposti s magií, jejíž učebnice se v obyčejných knihkupectvích neprodávají. Kvůli matčině dlouhodobě chabému zdraví tam však nevydržel dlouho a brzy se odebral zpátky domů, pomáhat s rodinnou farmou.
Když roku 1899 vypukla druhá búrská válka, jeho otec, pocházející z dlouhé linie mudlovských, ale hrdých britských vojáků, trval na tom, že se jí musí Howard i Lewis junior účastnit a bránit tam zájmy mudlovského království a mudlovské královny. Odmalička cepovaní muži samozřejmě neodporovali, narukovali a do Afriky vyrazili, což stálo Lewise juniora život a Howarda iluze. Když viděl na vlastní oči zrůdnosti, jakých se britští vojáci dopouštěli, dezertoval a jen fakt, že byl kouzelník, ho zachránil před perzekucí. Rovněž se zapřísáhl nikdy nevzít do ruky zbraň, což se mu až do smrti dařilo na výbornou.
Do Londýna se vrátil zatrpklý a nemluvný a teprve seznámení s Georgií, kterou si o rok později vzal, jej zbavilo chmur. Čerstvý pár se vrhl do přestavby a modernizace fretčí farmy, pořídil si dítě a velkoryse ignoroval veškeré sociální změny pramenící z konce druhé průmyslové revoluce.
V první světové válce, konkrétně u Gallipoli, mu zemřel druhý bratr a epidemie španělské chřipky v roce 1918 ho připravila o ženu i matku, na což čerstvý padesátník reagoval zabalením kufrů a vyjetím do světa. Procestoval zdevastovanou Evropu, Blízký Východ, tu příjemnější část Indie, Austrálii, obě Ameriky a zpátky do Británie se vrátil o dvanáct let později, právě včas na to, aby ho stihly uvítat první bomby Luftwaffe. Jako dobrovolník opravoval poškozený Londýn a v jedné z nemocnic potkal svou druhou ženu, Mary. Během bitvy o Británii se k nim navíc přidala Howardova vnoučata, protože Albert obsluhoval protivzdušnou obranu a rozhodl se je radši uklidit na bezpečnější venkov k dědečkovi. Společnými silami zachránili obsah dvou veřejných knihoven tím, že je odvezli na fretčí farmu, a než válka skončila, dost toho během těch dlouhých večerů přečetli.
Protože Howardův otec Lewis stále péči o farmu zvládal, vyrazili manželé po válce na další cestu kolem světa, tentokrát v obráceném směru. Kromě toho se ovšem tahle druhá cesta lišila ještě tím, že ji plně financoval Howardův nový zaměstnavatel, začínající kouzelnická firmička Srovnal, Spravil & Synové. Howard u nich znovu uplatnil své schopnosti na poli napravování pokažených přeměn, přidal nové dovednosti na poli odklínání a hlavně poznal další zajímavé kouty planety Země.
Kolem roku 1955 se vrátili, zjistili, že Lewis modernizovanou farmu pořád dokonale zvládá a začal k tomu ještě vyrábět křížovky pro místní časopis, a Howard se víceméně z nudy začal kromě učňů u společnosti věnovat ještě lektvarům. Protože už na škole mu lektvary šly, na stará kolena v nich znovuobjevil zálibu a rozhodně tím vypomohl rodinnému rozpočtu víc než zaučováním noviců.
Smrt druhé ženy už neprožíval tak dramaticky, paradoxně ho možná víc ranilo stěhování Richarda do Spojených států, ale společně s vnučkou Victorií a její rodinou setrval v Anglii a dál dělal to, co mu šlo: přeměňoval tam, přeměňoval zpátky, sem tam něco opravil, tuhle prodal pět litrů bezinkového vína, tady seřval učně za začátečnickou chybu hodnou zlámání hnáty a hlavně nepřekážel otci, který zatvrzele odmítal jak umřít, tak senilnět. Rovněž se aktivně zapojil do výchovy nejmladšího člena rodiny, Richardovy dcery, která se nastěhovala na Fairfluff, většinu jeho obyvatel soustavně přiváděla k šílenství a po nějakém tom cepování projevila zájem studovat spíš v Bradavicích než v Salemu.
Projevy stařecké demence se naštěstí vyhly i Howardovi, kterému brzy došlo, že nemá cenu čekat na otcův skon a dědění farmy, a vyrazil na Ministerstvo kouzel s tím, že se vzdává svého podílu na farmě ve prospěch vnučky. Když odcházel, všiml si, že v Bradavicích shánějí profesora Přeměňování. Pobavila ho jednak představa, že se tam po nějakých devadesáti letech vrátí, jednak to, že bude pravděpodobně nejstarším praktikantem v dějinách, každopádně to prostě musel zkusit.
Spoustu jednodušších kouzel by ostatně po těch letech praxe nejspíš zvládl nejen beze slov, ale i bez hůlky, a vycvičil hned několik učňů v mnohem obtížnějším řemesle, než co potřebují děti na prolezení Bradavic. A vzali ho.

Onen rok mu utekl jako voda, hned z kraje si roztřídil studenty na talentované a matláky a kupodivu nikoho nezabil. Trochu víc se seznámil s profesorem run, kterého málem zabila Jenny na přírodovědném výletě, a celkově si hradní klíma a relativní klid užíval. A protože sám neumřel a jeho nejmladší pravnučka tam měla příští rok nastoupit, rozhodně neplánoval svou učitelskou kariéru pověsit jen tak na hřebík, takže se na něj studenti mohli těšit v dalším školním roce.

Sedmáky úspěšně dovedl k závěrečným zkouškám, pak se ujal nových prváků a i opakování triviálních kouzel ho vlastně celkem bavilo. Kvůli stále pubertálnější Grace sice zvažoval odchod do důchodu a přestěhování někam hodně, hodně, hodně, hodně, hodně daleko, ale povinnosti mu bránily a jemu to bohužel nedovolilo svědomí. Kromě toho, že se Nelsonovic klan rozrostl o další generaci, ačkoliv příjmení už nejmladší dítě neneslo, se stala ještě jedna důležitá věc: při jedné z hodin přeměňování zapomněl na katedře svoje kapesní hodinky. Torunn Lillegardová mu je sice vzala a chtěla odnést, ale nakonec k tomu kdovíproč nedošlo a on od té doby nebyl tak docela ve své kůži, jako by mu někdo sebral kus duše.

Když tenhle ročník dovedl do čtvrťáku a byli mu k němu přiděleni i mladší žáci, byla na něm únava již viditelná na první pohled. Grace možná přestala zlobit tak okatě, ale protože se místo toho nejspíš někde zašívala s jistým opáleným výtržníkem, Howarda to moc neuklidňovalo a na konci jedné hodiny, krátce před zadáním domácího úkolu, ho přemohl akutní infarkt myokardu. Přivolaný zdravotník nařídil okamžitý přenos do nemocnice, ale ani tam už nemohli nic dělat a nezbývalo než konstatovat smrt a informovat rodinu.

Otázkou zůstává, proč se souběžně rozeběhly ty dekády mrtvé hodinky, které tou dobou měla pořád u sebe Torunn...

Za zvířecího společníka kupodivu neměl fretku, nýbrž straku obecnou středoevropskou (pica pica pica), kterou našel jako odvrhnuté mládě a vypiplal ji až do dospělosti. Jmenovala se Vicki a dle Howardových slov byla chytřejší než někteří jeho učni a studenti. Uměla si otevírat klícku, samozřejmě slyšela na jméno a jejím největším problémem byla vrozená kleptomanie. Kromě hůlky a cvikru zvládala na vyžádání aportovat i některé další věci, jejichž název si zapamatovala, a jen ty výjimečně blýskavé si nechávala pro sebe. Nebyla nejlepší letec, asi že se to nikdy pořádně nenaučila, ale o to lépe zvládala opakovat některé fráze, které často slyšela a jejichž repertoár průběžně podle výnosnosti upravovala. A protože někdo jí docela dlouho dával pamlsky za opakování nadávek a všeobecně drzých průpovídek, můžete hádat, jak ten repertoár asi vypadá dneska, kdy už docela stará straka poletuje po hartfordském hřbitově.