Uru se zhluboka nadechla svěžího jarního vzduchu a přitáhla si kabátek blíž k tělu. Na rameno jí dopadla těžká ruka jejího otce a za zády zaduněl jeho hlas: "Tak jsme tady, v Příčné ulici. Jsi spokojená?"
Zlatovlasé děvčátko zavrtělo hlavou, až se jí kadeře rozlétly do stran. "Ještě ne. Ale stejně nechápu, proč kupujeme jen sovu. Proč neseženeme rovnou i hůlku?" Lehce protáhlo obličej a očima těkalo po zářících výlohách okolních obchodů.
"A co bys s ní dělala?" odpověděl jí lehce kousavě třetí hlas, patřící přibližně stejně vysoké dívce s hustými hnědými vlasy. Byla to Susan, sestra Uru. "Buď ráda, že dostaneš aspoň tu sovu." Závistivě si povzdechla.
Otec obou děvčat Susan rozverně prohrábl vlasy. "Však příští rok taky dostaneš svého mazlíka," zašklebil se na svou dceru, která si prsty horečně snažila urovnat rozcuchané vlasy. "A ty se nexichti, Uru, nebo si i na tu sovu budeš muset počkat do léta," pohrozil zádům druhé dívky. Jejich majitelka ale jen převrátila oči a dál se věnovala soustředěnému civění na výlohu s košťaty. Dobře věděla, že Samuel by jí něco takového neudělal. Vždycky hrozil jen na oko.
Dotyčný tatík dospěl k rozhodnutí, že je čas jednat, jestli s Uru nechce strávit celé dopoledne u košťat, popadl ji za loket a následován Susan, vyrazili k jednomu z krámků, ze kterého se ozývaly dost výmluvné zvuky dokazující přítomnost zvířat uvnitř. Hodně zvířat.

O pár minut později už se Uru promenádovala před řadou klecí obydlenou všelijakou havětí od sov po žáby. Právě si se zájmem prohlížela drobnou sovičku blíže neurčeného druhu, ale ta jí věnovala tak nepříjemný pohled, že dívku okamžitě přešla chuť s ní cokoliv mít. Skoro se divila, jak je možné, že tak malá roztomilá sovička může rozdávat pohledy teplotou tak hluboko pod bodem mrazu.
Celkově ji nabízené sovy moc nezaujaly. Dost vážně uvažovala o jednom sýčkovi a celkem zajímavá jí přišla i dost rozrušeně vypadající sova pálená, která každou chvíli neklidně zahoukala a trhaně se rozhlížela kolem sebe. Obojí však nakonec zavrhla. Byla skoro ráda, že Susan a otec si prohlížejí myši opodál a nevidí, jak z toho začíná být nervózní.
Zamyšleně pokračovala podél řady dozadu do krámku, ale rukávem kabátku se nechtěně zahákla o klec s puštíkem a než si to stačila uvědomit, klícka vyklouzla ze svého místa mezi ostatními a spadla na zem. Puštík začal prudce mávat křídly a houkat tak hlasitě, až si Uru zacpávala uši. Okamžitě přispěchal prodavač a uložil klec na její místo. Pták se po chvíli uklidnil a jen se vyčítavě díval na zlatovlasé děvče, které bázlivě hledělo na ošetřovatele a stydlivě píplo: "Omlouvám se." Snažila se vypadat co nejnevinněji, aby z toho vyšla čistě.
"Příště zkuste být opatrnější, slečno," zabručel prodavač, ale v jeho hlase zazněla smířlivost.
Uru přes rameno vrhla opatrný pohled dozadu k sestře a otci, kteří se na ni dívali málem stejně vyčítavě, jako ten puštík. Raději okamžitě zamířila opačným směrem.
Zastavila se až o pár metrů dál, u klecí s kočkami. Jenže o ty zájem nemám, pomyslela si a už se chystala opět vyhledat sovy, když se jí u nohou ozvalo zamňoukání. Sklopila zrak a setkala se s pohledem jantarových kočičích očí. Patřily drobounké kočičce, které očividně bylo ještě kotětem, s černou krátkou srstí. Uru si pomalu dřepla na bobek a kotě znovu mňouklo a zkroutilo špičku ocásku.
"Neříkala jsi, že chceš sovu?" ozvala se Susan, která se nějakým záhadným způsobem dostala své sestře za záda a nyní jí nahlížela přes rameno.
"Měním názor," odpověděla Uru a dodala: "Beru si tuhle."
"Jsi si jistá?" zeptal se její otec, kterým už k nim dorazil také.
"Stoprocentně," ujistila ho zlatovlasá a postavila se. Přestože ještě přes pěti minutami by ji ani nenapadlo, že by měla mít cokoliv jiného než sovu, nyní měla pocit, že tomu drobnému kotěti zavřenému v klícce se žádná nevyrovná.

<< Děravý kotel (David a jeho rodiče)

Pro Davida to byl opravdu velký zážitek. Běhal ze strany na stranu a prohlížel si každý obchod. Pokaždé když nahlédl do výlohy, vykřikl, co se v ní nachází a párkrát i naléhal na rodiče, aby se šli také podívat. "Tak kdy už půjdeme nakupovat?" ptal se nedočkavě, zatímco běžel k dalšímu obchodu. Tentokrát u něj strávil více času. Byl to obchod z košťaty. "Nejdřív musíme dojít pro peníze. Do banky. Pak až můžeme jít nakupovat. Stejně toho moc nebude. Jsou to jen takové předběžné nákupy, aby pak toho nebylo moc," odpověděla mu matka, hýřící úsměvy. Zřejmě byla na svého synka neskonale pyšná. Vždyť za chvíli už zamíří do Bradavic. Kam pořád tak spěchaj? řekl si sám pro sebe v duchu, když se musel dát do běhu, aby své rodiče dohnal. "Víte co? Vy zatím můžete jít do banky a já se tu zatím rozhlédnu, jo?" zeptal se rodičů, a nasadil dokonale roztomilý kukuč, kterým si pojistil, že mu to matka s otcem skutečně dovolí. Chvíli otáleli, ale pak George svolil: "Dobře. Ale nikam se nazatoulej. Buď jen tady. A nechoď do obchodů. Jen se koukej do výloh. Pak to všechno projdeme spolu." Rozloučili se tedy a David vyrazil pátrat po dalších zajímavých obchodech, které příčná ulice skrývala. Narazil i na cukrárnu, ale ke své smůle neměl u sebe žádné peníze. Mohl by říct, že tu zmrzlinu zaplatí rodiče, až se vrátí. Po chvilce mu ale došlo, že to by nevyšlo. Zamířil tedy zpět k obchodu, který se mu zatím zamlouval nejvíce. K obchodu s košťaty. Přilepil svůj obličej na sklo a jal se obdivovat ty skvosty, které se za výlohou naházely.

O pár chvil později už Samuel, Susan a Uru stáli před obchodem se zvířaty. Uru zářila jako sluníčko a rukama objímala klícku se svou novou kočkou. Ta se zvědavě rozhlížela na všechny strany a podnikla i několik pokusů dostat se ven ze své klece, což se však přirozeně nesetkalo s úspěchem. Vůbec nevypadala, že by ze světa za dveřmi krámu mělo strach.
Susan se na svou sestřičku dívala se špatně skrývanou závistí, ale dávala si pozor, aby to na ní nepoznala. Což ostatně nebylo tak těžké.
"Kam teď?" zeptala se zlatovlasá energicky. "Rozhlédneme se tu trochu?"
"Já bych se chtěla podívat do toho obchodu s přísadami do lektvarů," přidala se Susan a upřela na váhajícího otce prosebný pohled.
"No dobře," uvolil se nakonec Samuel.
"Jdi se Susan, já se půjdu podívat ke košťatům," vyhrkla rychle Uru, než táta stihl určit, kam se vydají. Dobře věděla, že kdyby ho nechala promluvit, nařídil by, že půjdou společně, což v praxi znamenalo, že ke košťatům se nedostanou. Zkušenosti mluvily proti ní.
Otec si povzdechl a řekl odevzdaně: "No dobře... Ale zůstaň tam. A kdyby tě to náhodou omrzelo, tak jdi k Děravému kotli, ale nikam jinam, ať tě pak najdeme."
Uru to ochotně odkývala, otočila se na podpatku a vyrazila téměř klusem ke krámu s košťaty, který ji fascinoval od první návštěvy Příčné ulice. Ani ji moc nepřekvapilo, že u výlohy už se někdo kochal pohledem na ty úchvatné kusy dřeva. Byl to kluk a dokonce stejně starý.
"Ahoj," zahlaholila vesele zlatovlasá a hned vypálila otázku: "Taky máš rád košťata?" Upřela zasněný pohled do výlohy. Jak ráda bych měla jedno z těch nejnovějších! Těch našich rodinných je málo a už jsou zastaralá, pomyslela si lítostivě.
Kočičku v kleci naproti tomu víc zajímal ten kluk. Natáhla hlavičku s obrovskýma zářícíma jantarovýma očima až téměř k mřížím a zvědavě na něj civěla. Výloze věnovala jen jeden krátký zběžný pohled a jinak ji ničím nezaujala. Košťata, to je toho!

S otevřenou pusou stále hleděl do výlohy s košťaty. Doma měli dvě košťata, ale obě byla nesmírně stará a popravdě, David se na nich bál létat. Obě sebou při letu podezřele cukala. Ale tady ty nové modely... David to ani slovy vyjádřit nemohl.
A v tu chvíli se k němu někdo přidal. "Ahoj," odvětil a až poté se koukl, kdo že je ta osoba. Když vedle sebe spatřil zlatovlasou dívku, trochu znervózněl. Nenápadně (čti: velice nápadně xD) si prohrábl vlasy, aby je jakžtakž upravil. "Ano, košťata miluju. A také famfrpál. Ale doma máme jen taková stará. Tohle je úplně něco jiného," řekl poněkud sklesle. Jak věděl, prváci nemohli mít sebou koště a to ho nesmírně mrzelo. Jistě by rodiče přesvědčil, aby mu nějaké koupili. Pak si uvědomil, že se ani nepředstavil. "Jmenuji se David. David Michael Kewell," představil se tedy, natáhl k dívce ruku a obdařil jí svým širokým okouzlujícím úsměvem. Pak se podíval na klec, kde se nacházelo černé kotě, které se o něj očividně zajímalo a znovu promluvil: "Pěkná kočka. Taková roztomilá. Ale já bych do Bradavic raději sovu. Předpokládám, že jedeš do Bradavic, ne?"

Uru se spokojeně usmála, když se její očekávání vyplnilo. Další blázen do košťat! "Já taky, famfrpál mě fascinoval od malička. My doma pár košťat máme a dá se s nimi i létat, ale jsou příšerně stará a dost pomalá. Na rodinný famfrpál to stačí, ale moc velká zábava s nimi taky není." Zašklebila se.
"Jsem Uru Shirley a ano, také jedu do Bradavic." Věnovala něžný pohled kotěti v klícce, které si právě lehlo na břicho znuděně položilo hlavičku na podlahu svého vězení. "Původně jsem také chtěla sovu, ale když jsem viděla tohle mrně, prostě jsem ho nemohla nekoupit." Kočka zacukala ušima a zkroutila ocásek, jako by tím reagovala na slova své nové majitelky. Uru si nebyla jistá, nakolik jejím slovům rozuměla, ale když lidské řeči dovedly naslouchat sovy, proč ne kočky? Možná by se s ní daly posílat vzkazy po Bradavicích, napadlo zlatovlasou.
Na chvíli se odmlčela a pak lehce pootočila hlavu na stranu. "Vlastně bych jí měla vymyslet jméno. To bude trochu problém, nikdy mi to moc nešlo. Ale což, nějaké se najde," broukla nakonec a potom vzhlédla k Davidovi. "Mimochodem, ty jsi tu s rodiči?" zeptala se, víceméně jen proto, aby se z její řeči postupně nestal monolog.
Rychle se ohlédla dozadu a pokusila se analyzovat, za jak dlouho Susan přestane bavit okukování obchodů a začne tahat tátu domů. Ségra na krámy nikdy moc nebyla, pomyslela si. Jak dlouho jí to bude trvat tentokrát? Ještě chvíli času však Uru ještě zbývalo.

MH: Moc se omlouvám, že odepisuju až teď. Skončil a jsem v nemocnici s angínou, ale už jsem zpět a připraven hrát

David byl rád, že se ještě před odjezdem seznámil s nějakým "bradavičákem". Bál se, že až nastoupí do vlaku, bude tam sedět sám a nikdo se s ním nebude bavit, protože ho nikdo nebude znát. Doufal, že by se z něho a Uru, jak se dívka představila, mohli stát kamarádi. Nahlas to ale nevyslovil. "Docela mě mrzí, že prváci nemůžou mít svoje koště," navázal mladík na debatu ohledně košťat. "Já bych chtěl sovu hlavně kvůli dopisování. Já na zvířata moc nejsem, takže nevím co bych s takovou kočkou dělal. Sova mi bude aspoň užitečná," rozpovídal se. Doufal že Uru nijak neurazil, když se o kočkách víceméně zmínil jako o neužitečných zvířatech, ale nemyslel to tak. Při zmínce o jménu se David na malé kotě David podíval a po chvilce přemýšlení musel usoudit, že vymýšlení jmen také nebude jeho silnou stránkou. "Ono se nakonec něco najde," řekl jen, ale nedalo mu to a v duchu si neustála opakoval různá jména a snažil se najít nějaké, které by pro dívčino kotě sedělo. Marně. "Ano, jsem tu s rodiči. Šly do banky, vybrat nějaké peníze. ZA chvilku by měli být zpátky," řekl, když se vzpamatoval a uvědomil si, že na něj Uru mluví. Všiml si, kam se Uru dívá a tak mu to nedalo nezeptat se: "Tvoje rodina?"

"Jo, to je smůla," fňukla Uru smutně. "Famfrpál v plném počtu a se všemi míči musí být hrozná legrace, bez jednoho potlouku a se starým pomalým camrálem je to občas docela nuda," povzdechla si a vrhla toužebný pohled do výlohy mezi naleštěná košťata, kde se leskly nové lesklé míče. Obzvláště zlatonka přitahovala její zrak - zatajila totiž Davidovi, že ten maličký zlatý míček, který je ve hře nejdůležitější, jim chybí úplně a ve funkci ho musí zaskakovat očarovaný tenisák řízený povětšinou otcem.
Kotě ve své kleci se mezitím stulilo do malého načechraného klubíčka, ze kterého zářila dvě vykulená žlutá kukadla. Přestávalo ho to bavit. Kdyby se tak jeho nová panička uráčila pohnout o pár obchodů dál k nové výloze, kde by se alespoň bylo na co dívat!
Uru se však k něčemu takovému neměla. Místo toho ochotně odpověděla novému kamarádovi : "Táta a mladší ségra. Máma je doma a zbytek sourozenců ve škole."
Na další vybavování však nebyl čas. Sotva se totiž Uru otočila zpátky, zpoza rohu vyšel Samuel a Susan, která nesla malou taštičku a tvářila se nadmíru spokojeně. Za několik okamžiků dorazili k poslednímu členu jejich malé výpravy a za Susanina chichotání otec pobaveně prohlásil: "Koukám, že sis našla společnost."
Uru se zatvářila vzdorovitě. "No a co? Je přece dobře dělat si kontakty dopředu - on taky jede letos do Bradavic," odpověděla, otočila se k Davidovi a řekla: "Tohle můj táta a sestra Susan." Počkala, jestli se nepředstaví sám (ve věcech představování dvou a více cizích lidí, kde ona byla jediným prostředníkem, měla vždycky guláš), a pokud ne, udělala to za něj.
"Budeme muset jít," řekl Samuel a prohrábl Uru vlasy. "I když předpokládám, že ty bys raději u téhle výlohy strávila celý zbytek školního roku, co?" zašklebil se a elegantním gestem ji postrčil k Děravému kotli. "Mě by to nevadilo," zabručela tlumeně Susan.
Zlatovlasá si povzdechla, ale ani nezkoušela odporovat. Nechtěla se s rodinou pohádat v přítomnosti vrstevníka. "Tak se měj," promluvila k Davidovi a tvářila se, že otcovu poznámku přeslechla. "Uvidíme se možná až ve vlaku do Bradavic." Vyrazila za Samuelem a Susan a přes rameno ještě křikla: "Ahoj!"

>> Děravý kotel a domů

Jako spousta dalších i ona zamířila do nejrůznějších uliček, nicméně před vyřizováním si dalších nákupů, se nezapomněla zastavit i u výlohy z košťaty. Svůj nos na ni doslova přilípla.
"Loto," otočila se na skřítku. "co kdybys zaplatila nějaké koště?" Pokusí se navrhnout a tvářit se přitom co nejméně nenápadně.
"Paní mi přikázala, že nesmíte utrácet, slečno." Odporovala skřítka.
"Ale no tak.. Loto..." pokouší se jí Grainne přemluvit.
"Slečno, doma máte jen dva roky starý model a ani ten si do Bradavic vzít nesmíte. Na co by vám byla tato nová Kometa? Vždyť ta vaše stará je velmi pěkná,"dál si stojí skřítka na svém.
"Tak bys mi mohla zaplatit nějaké to tunění," Grainne svůj nos od výlohy zřejmě jen tak neodlepí. "Podívej se, tamhle v pravo nahoře mají pozlacené stupačky!" vykřikne zaujatě.
"Slečno, paní mi přikázala, že nesmíte utrácet. Máte se učit šetrnosti," skřítka vrtěla hlavou. "Doma máte moc pěkné stříbrné. Kdysi je dostala slečna Grace..."
"Jenže já nebudu používat nic po sestře!"
"Slečno, nemůžu vám tyhle stupačky koupit. Ale paní říkala, že si smíte zajít k Taškářovi a vybrat si nějaké dělobuchy..."
Grainne už neodpověděla. Jen se mírně zamračeně rozhlížela kolem sebe.
"To je snad za trest!" Rozhodila ruce a omylem praštila několik děcek vedle sebe. "Loto, jsi strašná jak má matka! Už vím, proč se o mne máš starat ty! toto by mi Tina nikdy neudělala! Ta by mi zaplatila klidně dvě nová košťata!"