Ricky se neubránil pobavenému uchechtnutí, když Scarlet zabrblala cosi o osobním prostoru, posunula se blíž k němu a zabořila mu loket do žeber. Pravda, když ho dloubla tím loktem, trochu to zabolelo, ale rozhodně kvůli tomu nekňučel, spíš to ještě víc podnítilo jeho dobrou náladu. „To jsem si určitě nezasloužil,“ podotkl pak rádoby dotčeně, teatrálně si povzdechl, ale hned vzápětí se zase lišácky zazubil.
„Jo, ten krám je fajn,“ přikývl. „Ruby se ta sběratelská figurka určitě bude líbit,“ podotkl pobaveně, čímž tak trochu naznačil, že slyšel celý ten rozhovor před obchodem. Ne že by v něm proběhlo něco zásadního, že. „A jak se má prtě a ten-jehož-jméno-je-stejné-jako-to-moje?“ zeptal se pak zvědavě. S Atticem se sice sem tam vídal v rámci rebelských záležitostí, ale poslední dobou ho moc neviděl a už vůbec neměl tušení, jak se vede jeho rodině.
Když pak Scarlet zmínila, že mu to sluší s ulíznutými vlasy, Ricky zavlnil obočím a přejel si dlaní po tom parádním účesu. „Viď? Jsem kočičák,“ blýsknul dalším americkým úsměvem, očividně byl ve velmi dobrém rozpoložení. „Já mám společnosti vždycky málo,“ zavrkal, ale vážně to nemyslel, protože pak hned zakroutil hlavou. „Spíš jsem si potřeboval jen tak vyjít ven a chvilku nic nedělat, jenom... poslouchat, kde se co šustne,“ připustil. „A když už jsme u toho, ocením, když nebudeš mluvit moc nahlas - to supersmyslové kouzlo teprve teď začíná slábnout,“ ušklíbl se. Zaplaťpánbů, že už se jeho sluch začínal vracet na normální úroveň, protože ruch Příčné ulice by mu brzy přivodil kvalitní migrénu.

_________________

„Víš, já bych naopak řekla, že by sis toho zasloužil ještě víc,“ zamávala na něj Scarlet řasami a zatvářila se, jako by to vůbec nebyla ona, kdo mu zabořil loket mezi žebra. Nicméně navzdory svým slovům ho dál už netrápila, to jedno šťouchnutí jí zcela stačilo.
Scarlet zúžila oči, jakmile Ricky nadhodil Ruby, protože ho nikde kolem předtím neviděla (byť zamaskovaného), a tak si domyslela, že s tím bude mít co dělat nějaké šmírovací kouzlo nebo něco podobného. „Šmíráku,“ ušklíbla se pobaveně, nicméně pak dodala, „ale jo, pokud ten stejný nápad nebude mít zbytek rodiny, tak bych mohla uspět.“ Ale Rose se snad postará o to, aby to rozšířila dál a nestalo se, že Ruby na stolku přistanou dva stejné dárky.
„Ale no tak Evžene, přece by ses za svoje jméno nestyděl,“ zasmála se tlumeně, protože takové příležitosti se přece jen nedalo odolat. Každopádně pak trochu zvážněla. „Ale jinak dobře. Snažíme se,“ pokrčila Scarlet rameny, protože co mohla říct. Nejjednodušší to pořád nebylo, ale v rámci možností… „Ale nelíbí se mi, jak ten čas rychle utíká. Už jí bude rok, věřil bys tomu?“ Scarlet nespokojeně zavrtěla hlavou, protože si nepředstavovala, že jí Estherka bude růst před očima takhle rychle.
„No úplně nejkrásnější kočičák!“ přikývla následně a zatvářila se u toho nanejvýš pobaveně. „Divím se, že ti tu u nohou nevrní hejno dalších koček,“ neodolala, aby nedodala, a šibalsky na něj zamrkala. „Už bych se divila, že bys zrovna ty dokázal jen tak sedět a nic nedělat, jenom si číst noviny,“ rýpla si, když z něj vypadlo, že si chtěl zaposlouchat, kde se co šustne. Ricky byl tak aktivní, že si ho prostě nedokázala představit, jak jen tak lenoší s nohama nahoře.
„Vááážně?“ protáhla pak Scarlet, jakmile ji Ricky poprosil, jestli by nemohla mluvit potišeji. Skoro to už vypadalo, že se nadechuje, aby mu naopak do ouška něco zašeptala, ale pak se jen zatvářila jako andílek. Pravda, unikl tomu jen proto, že k nim nechtěla zbytečně přitahovat pozornost, ale jinak by si nějakou menší provokaci neodpustila. Ale vážně jen malou, sluch mu přece zničit nechtěla. „No dobře, budu se snažit. A máš nějaké zajímavé zprávy?“ povytáhla tázavě obočí a naklonila hlavu na stranu.

_________________

„No dovol!“ Ricky se zatvářil poměrně dotčeně a člověk by mu to skoro i věřil, protože byl poměrně nadaným hercem. „Jsi zlá, abys věděla,“ dodal, ale stejně jako by mu člověk věřil tu předchozí teatrálnost, teď muselo být jasné, že to nemyslí vážně. Konec konců, jeho vztah se Scarlet byl už celkem dlouho založen na vzájemném popichování...
Když ho Scarlet nazvala šmírákem, Ricky se pobaveně zašklebil. „Kdo nešmíruje s námi, šmíruje proti nám!“ plácnul a ani si neuvědomil, jak pravdivé to prohlášení může být. „Já jsem na svoje jméno hrdý!“ ohradil se a v rámci možností se hrdě napřímil. „Akorát ho teď nemůžu moc vykřikovat, no,“ dodal, zase s tím hrdým napřímením přestal a místo toho se zašklebil. Jakmile se však dozvěděl, že se všichni tři v rámci možností mají dobře, pousmál se a pokýval hlavou. „To je dobře,“ hlesl, načež zakroutil hlavou. „Nevěřil. Utíká to hrozně rychle. Já jenom doufám, že... No, že bude brzy vyrůstat v lepším světě,“ stočil svou řeč k revoluci, což u něj nebylo nic neobvyklého, když byl za ten lepší svět ochotný položit život, že.
„Myslíš ty dvounohé kočky?“ zavrkal pak. „Ty mi u nohou klidně ležet můžou, ale asi ví, že jim to k ničemu nebude - já jsem ženatý s revolucí,“ přiznal potichu a pobaveně se tomu zasmál. Faktem ale bylo, že to, co řekl, je možná trochu smutná pravda. Ricky si totiž kohokoliv odmítal pouštět blíže k tělu, protože by na to ten dotyčný mohl doplatit - on byl konec konců hledaným zločincem, po kterém šlo celé ministerstvo.
Alaric cosi zabrblal, když Scarlet protáhla to „vááážně“ a potřásl hlavou, jako by mu zalehlo v uchu. Nezalehlo, ale předstírat to mohl, ne? „Zajímavé zprávy? Jo, jasně,“ přikývl a zatvářil se děsně vážně, „támhle tu kouzelnici děsně bolí klouby a shání na to nějakej lektvar,“ ukázal na jednu postarší dámu se špičatým kloboukem, která cupitala opodál, „támhle toho chlapa posypali nějací puberťáci svědícím práškem a madam Malkinová má dnes prý příšerný make up. Chceš slyšet ještě něco?“ zazubil se s jiskrou v oku na Scarlet a tázavě vyklenul obočí.

_________________

Kdekdo nezainteresovaný by Alaricovi možná ten dotčený výraz sežral i s navijákem, ale na Scarlet to moc neplatilo. Naopak se ještě zatvářila spokojeně. „Na tebe vždycky, drahoušku,“ zacukrovala na Rickyho, když o ní prohlásil, že je zlá. Samozřejmě to nemyslela zcela vážně, přece jenom tohle vzájemné rýpání už se mezi nimi stalo takovým sportem. Ve skutečnosti to byl samozřejmě její oblíbený člověk.
„Myslím, že to je dneska pravdivější než kdy dřív,“ podotkla Scarlet k tomu prohlášení o šmírování a krátce se ušklíbla. V dnešní době si člověk musel dávat pozor na jazyk… jinak by o něj taky mohl snadno přijít. Následně se zatvářila konejšivě a jemně ho rukou potlapkala po té jeho. „Však já vím. Ale jednou to zase přijde, kdy se budeš moct v klidu projít se vztyčenou hlavou.“ Při jeho dalších slovech se Scarlet krátce zachmuřila a pohlédla stranou. „V to já taky doufám. Každý den.“ A přestože si teď nedokázala představit, že někdy, byť jen krátce, pomyslela na to, že by se toho nečekaného nadělení zbavila, bylo to právě pomyšlení na neradostnou budoucnost, které ji k tomu ponoukalo. Ale teď už by samozřejmě Estherku jen tak nedala.
Scarlet si Alarica dlouze prohlédla. Že byl zcela oddaný revoltování, to byla známá věc, ale stejně to nebyl veselý postoj. A ji to mrzelo za něj. „Takové věci se stávají i bez našeho přičinění,“ podotkla tlumeně a pokrčila rameny. „Přála bych si, abys byl jednou šťastný a bez starostí,“ broukla a letmo se konejšivě pousmála.
Když pak přeskočili na odlehčenější téma, zatvářila se značně pobaveněji. Ačkoliv se ze všech sil snažila to brát jakože vážně. „Aha, aha,“ přikyvovala důležitě a rádoby zaujatě poslouchala ty drby, kterými ji Ricky zasypal. „To jsou ale samé vážné věci! Každopádně koukám, že svědící prášek je nestárnoucí klasika,“ uchechtla se, tentokrát tomu už neodolala. „To mi připomíná ty doby, jak jsme sedávali ve společence a drbali všechny, co si to zasloužili. Kde ty časy jsou…“ Bezstarostnost byla už dávno v propadlišti dějin.

_________________

Ricky si rádoby dotčeně odfrknul, ale to, že je na něj Scarlet zlá, už nerozebíral, protože opakovaný vtip není vtipem, že. I on se pak zašklebil, jakmile jeho drahá společnice podotkla, že jsou jeho slova o šmírování až moc pravdivá. Bohužel to tak skutečně bylo, a když si to teď Ricky uvědomil v plném rozsahu, paranoidně se rozhlédl kolem sebe. Ale přece by viděl nebo slyšel případného šmíráka, ne?
Její slova byla hezky optimistická a dobře se poslouchala, ale Ricky se na svou situaci díval jinak, realisticky. Pravděpodobnější než to, že bude jednou jeho jméno očištěno a on bude zase volný, bylo totiž to, že ho při některé z bitek sejme smrtící kletba. V tom lepším případě. V tom horším ho chytí, zavřou do Azkabanu a domluví mu líbačku s mozkomorem, a to prostě nechceš.
„Třeba jednou budu,“ odvětil s letmým úsměvem na její přání, aby byl jednou šťastný. On vesměs nebyl přímo nešťastný, spíš měl plnou hlavu starostí a trápilo ho, co se v kouzelnické společnosti děje za zvěrstva. „A děkuju,“ hlesl vděčně. Aspoň někomu na něm maličko záleželo; to vědomí bylo fajn.
Když se pak řeč stočila k nostalgii a vzpomínkám na studentská léta, Ricky se neubránil širšímu úsměvu a souhlasně pokýval hlavou. „Jo, to byly časy,“ podotkl s povzdechem a možná v tu chvíli zněl jako sedmdesátiletý důchodce, ale on za poslední roky dost zestárl, minimálně mentálně. Bylo mu dvaadvacet, ale k odrostlému puberťákovi měl na míle daleko. A vůbec by se nedivil, kdyby si našel nějaké šedé vlasy.
„No, jsem rád, že jsem tě zase viděl, pihatko,“ zaculil se nakonec na Scarlet a poskládal si noviny, „ale obávám se, že už jsem tu vysedával nebezpečně dlouho, měl bych zase změnit stanoviště,“ podotkl s úšklebkem. Nebylo pro něj bezpečné zůstávat dlouho na jednom místě, i když se třeba maskoval. „Pozdravuj ty-víš-koho, malou a zase se někdy ukaž. A hlavně na sebe dávejte pozor,“ rozloučil se, s provokativním mlasknutím Scarlet vtiskl hudlana na tvář, a o chvíli později se vypařil jako pára nad hrncem, což mu šlo fakt skvěle.

>> stavět barikády, nebo tak něco

_________________

←

Athanasius na Příčné ulici nebyl poprvé, ale svoje návštěvy by zatím zvládl spočítat na prstech jedné ruky. Nebylo tedy divu, že mu prozatím dělalo problémy dostat se na hlavní kouzelnickou třídu skrz Děravý kotel - nebyl totiž s to si zapamatovat, na jaké cihly má poklepat hůlkou, aby se přeskupily a pustily ho dál. Naštěstí ale obvykle stačilo vrhnout jeden přísný pohled k hostinskému a ten chudák už se toho ujal. Bělovlasého podivína sice pravděpodobně pomlouvali všichni štamgasti hrdinně za jeho zády, ale jakmile se na ně podíval, dost možná z toho pár dní nespali. Když se na vás zamračí chlap jako hora, co má bílé vlasy a jehož oči hází v přítmí hospody nebezpečné žluté odlesky, rozhodně to není nic příjemného.
A tak se i dnes ocitl Athan na Příčné ulici. Mířil sice na ministerstvo kouzel, ale bral to oklikou, aby se po kouzelnické čtvrti taky trochu porozhlédl - párkrát už tu sice byl, ale obvykle z města vypadl tak rychle, jak jen to šlo, protože rozhodně nebyl městské zvíře a vysoké budovy a auta všude kolem, to ho maličko znervózňovalo. Ale co bylo horší, byla tu spousta lidí. A devadesát procent z těch lidí po něm hodilo minimálně postranním pohledem. Převládali však ti, kteří na něj nepokrytě zírali.
On to ale ignoroval; naučil se to ignorovat už před nějakým časem, takže procházkovým krokem kráčel ulicí, lidí si nevšímal a místo toho se porozhlížel po okolních krámcích. Mezi rty převaloval stéblo slámy, které žužlal už pěkných pár hodin a pořád ho to neomrzelo, a očima skoro jako by rentgenoval okolí. Vypadalo to, že se Příčná ulice teprve probouzí k životu, a on se nad tím v duchu pousmál - asi jako člověk, který už je pár hodin vzhůru, no. Kromě toho pršelo, takže se zřejmě mnoha lidem ven ze svých domovů nechtělo. Ale jemu déšť nevadil - dokonce se nezdržoval ani nějakým deštníkovým kouzlem, které beztak bylo akorát tak pro zhýčkané měšťáky.

_________________

<<<
Anastasia Frew vlastně vůbec neměla důvod k dobré náladě. Zaprvé, dnes pršelo. A nevypadalo to, že by hodlalo nějak brzy přestat. Zadruhé, před necelými dvěma hodinami obdržela od sovy oznámení, že ani v další práci o ni nemají zájem. Zatřetí, právě z toho důvodu musela brzy vstávat a vyrazit do toho deště, aby dorazila včas na nějaký jiný pohovor. No a začtvrté, jakmile vyšla z domu, dostihla ji další sova ve stavu zmoklé slepice, a předala jí pergamen s oznámením, že se pohovor ruší. Takže ano, slečna Frew měla všechny důvody k tomu, aby byla navztekaná a na všechny kolem se mračila.
Jenže to by nesměla být Annie. Upřímně, když jí sova víceméně za chůze dosedla na rameno, což mělo za následek, že sebou tmavovláska trhla a upustila deštník (jo, deštník. Protože klasický deštníky byly prostě boží. Zvlášť když byly duhový a už jen tou barevností rozsvěcely celý deštivý ráno...) a ona si přečetla pergamenový lístek, nenaštvala se. Vlastně se rozesmála nad absurdností celé situace. Zdálo se, že nikdo kromě Brumbála nebyl takový trouba, aby ji zaměstnal, byť i na částečný úvazek. Přemýšlela, jestli za to nemůže náhodou to tetování, které bylo po zákazu symbolů fénixe tak trochu asi každému trnem v oku (a nutilo ji nosit dlouhý rukáv, neboť se ho nehodlala vzdát a doufala, že ten hloupý zákaz pomine, že jo...). Nicméně ona opravdu neviděla důvod k depresi. Byla živá a zdravá, a i když pršelo, tak bylo docela teplo. Takže sebrala deštník, který jí upadl, a rozhodla se projít zatím vcelku prázdnou ulicí a podívat se, jestli třeba někde nehledají brigádníky. Kupodivu měla docela dobrou náladu, takže si do kroku začala broukat, a dokonce se zdálo, že za chůze předvádí jakýsi taneček*. No a jak si tak kráčela Příčnou, a snažila se s deštníkem vykouzlit nějaké ty taneční kreace, stalo se, velice očekávaně, že jí prostě vypadl z ruky a odletěl si to směrem k bělovlasému cizinci. Annie se po deštníku s jakýmsi bojovým výkřikem (nebo zapištěním) vrhla, ale asi moc pomalu, protože už dávno došel svého cíle... tedy cizincových zad, ačkoliv by bylo celkem cool kdyby uhnul, a kdyby ho ty deštníkové dráty nijak nezkryplily, protože, no, proto. A tady tuhle absurdní situaci opustíme, protože drahá Frewová se možná toho cizince maličko lekla, a maličko zamrzla ve skoku, no, dobře. Tak.

Mimo herně:

* | +

_________________

Jak už bylo řečeno, Athanasius si při své procházce Příčnou ulicí lidí nevšímal. Měl k tomu naprosto jednoduchý důvod - nezajímali ho. Ani trochu. Dobře, za mladou dívkou tancující v dešti by se možná ohlédl a pomyslel by si něco o šílencích, ale to by ji musel mít v zorném poli, což neměl, takže se nerušeně loudal dál a dělal si přehled o tom, kde je jaký obchod. Ne že by měl v plánu jít někdy nakupovat, to nebyl jeho styl...
Nerušeně se loudal alespoň do chvíle, než mu něco narazilo do zad, něco mokrého a pokřiveného. Athanasiovy reflexy spustily poplach a jemu do ruky automaticky vklouzla hůlka, když se otáčel ke svému deštníkovému protivníkovi. Možná přehnaná reakce, ale jemu dost možná takové reakce v divočině nejednou zachránily život; na svoje reflexy a intuici nedal Athan dopustit, protože ho ještě nikdy nezklamaly.
Když ale zjistil, že je jeho protivníkem pochroumaný deštník, ruka s hůlkou mu klesla zpátky k tělu. Očima, které se v tom deštivém přítmí děsivě blýskaly, přelétl své okolí, a když spatřil dívku, které deštník zřejmě patřil, ušklíbl se. A taky udělal krok stranou, aby se ten deštník v případě potřeby mohl kutálet dál a přestal se na něj vlivem větru tisknout. „Seriózně?“ zabručel rádoby nevěřícným a dost otráveným tónem. „Vypadám snad jako lovec deštníků?“ dodal a zamračil se, takže mu kapičky vody, které se mu doteď držely ve sněhobílém obočí, sklouzly na nos a skutálely se dolů. Schválně tu neznámou provrtal pronikavým pohledem, protože byl zvyklý, že to lidi rychle odradí a než aby se hádali, radši zařadí zpátečku. To samé očekával i od moknoucí tmavovlásky, ale to ještě netušil, s kým má tu čest, že.

_________________

Mimo herně:
Hod předem na Reparo, +1, naučené

Annie C. Frew rolled 1d10:
10

Na Accio neházím, duh.

Ještě než si stihla neznámého pořádně prohlédnout, minimálně zepředu, zvládla se Annie automaticky uchechtnout nad celou absurditou toho, jak proti hrůznému protivníkovi v podobě duhového deštníku (který už teď po tom letu nabyl poněkud podivného, zkrouceného tvaru, oznamujícího, že asi už úplně použitelný nebude) vytasil hůlku. Kdybychom totiž tmavovlásce sáhli do svědomí, museli bychom nutně narazit na určité zděšení, protože přiznejme si to, on byl ten člověk přeci jen poněkud děsivý, nebo minimálně ocitnout se pod jeho pronikavým pohledem bylo... krajně znepokojující. On vůbec celý působil tak trochu nebezpečně, a Ann si nebyla jistá, jestli si tu právě nevykoledovala nějaké pěkné picnutí kletbou nebo tak něco, ačkoliv za to, že ten deštník upustila, samozřejmě vůbec nemohla, že. Teda ale aspoň zvednout bys ho moh, pomyslela si když tak sledovala, jak se její ochrana před deštěm kutálí vesele ulicí dál, nebo by ti upadla ručička? Nicméně to už muž promluvil.
Annie nebyla ten typ, co by se nějaké takové poznámky lekla. Navíc musela uznat, že to byla poznámka přímo šitá na tuhle situaci. A jestli si ten cizinec myslel, že se jen tak otočí a uteče, protože je celý tak nějak nabručený a svým způsobem vysílá do okolí pachuť strachu, tak se teda spletl. Přeci jí tu nemohl nic udělat, byli uprostřed ulice, promerlina! (a opomineme teď fakt, že vlastně vcelku prázdné, protože pršelo...) Pokud měla Annie nějaké zaječí úmysly, rozhodně si před zběsilým úprkem nehodlala nechat ujít nějakou tu odpověď. Ostatně, ono z ní to "Ne, to ne, ale zato vypadáte trochu jako odbarvenej mozkomor, co si ráno zapomněl dát svý obvyklý kafe" vypadlo tak nějak automaticky, jak se tak (velice statečně, vůbec v tu chvíli neměla srdce v kalhotách, teda vlastně sukni) postavila proti němu a odolávala tomu pohledu. Tak. A tady to máš.
Aby se ale neřeklo, ona se vlastně Ann fakt trochu bála. A naštvaná, že se její deštníček teď kutálel kdoví kam, byla taky jen trochu. Takže po chvíli, kdy se snažila tvářit, jako že z neznámého není minimálně nesvá, mu věnovala omluvné pousmání a smířlivým tónem řekla: "Ne ale fakt, promiňte, já po vás ten deštník nehodila schválně," čímž doufala celou situaci aspoň trochu vyžehlit. Za předpokladu, že už teda neschytala nějakou hezkou kletbou do hrudníku nebo tak něco.
Následně si připomněla, že deštník je už asi někde v tahu, a pomocí Accia si ho hezky přivolala zpátky, a když viděla jeho žalostný stav, vytáhla hůlku ještě jednou a doufala, že jí to "Reparo!" vyjde, jednak proto, poněvadž fakt nehodlala moknout dál (už teď se jí bílá promočená košile lepila všude...), no a taky protože by bylo pro její sebevědomí fakt blbé zrovna teď to kouzlo podělat. Naštěstí hůlka poslouchala její příkazy, a deštník nakonec vypadal vlastně mnohem líp než před incidentem. "Tak to by bylo," usmála se spokojeně když už na ni zase nepršelo, a protože jí prostě přišlo blbé mlčet (a taky proto, protože byla zvědavá a evidentně postrádala pud sebezáchovy) prohodila směrem k cizinci "A vám ta voda nevadí, že si tu tak kráčíte v dešti? Nebudete nemocnej?" Tou druhou otázkou nahradila původní To se nebojíte, že vám namokne to seno v puse?, protože to by zrovna jako smířlivá otázka neznělo, že jo.

_________________

Athanasius byl zvyklý na urážky a všechny ty rádoby vtipné prupovídky týkající se jeho vzhledu, takže ho řeči o odbarveném mozkomorovi nemohly nijak překvapit, natož vyvést z míry. Výraz v jeho obličeji se tedy nijak nezměnil, pořád byl ten zamračený, nezaujatý a maličko otrávený. „Díky za lichotku,“ opáčil a myslel to dokonce docela upřímně, protože byl zvyklý na horší označení, „ale už jste se někdy vy sama dívala do zrcadla?“ dodal s úšklebkem. Popravdě, ta drzá slečna nebyla vůbec ošklivá, ale mohla si myslet, že o ní Athanasius smýšlí jako o šeredě, ne? „Nicméně musím přiznat, že informace o tom, že mozkomoři pijí kafe, se ke mně ještě nedonesla,“ dodal, „a to se ve své brandži docela vyznám.“ Druhá část věty měla být sice řečena jen v duchu, ale jazyk byl rychlejší, než mozek.
Co ho ovšem zaujalo mnohem více, než drzé prupovídky, byl fakt, že mu ta dívka zvládla nějakou chvíli opětovat pohled, což slabší povahy rozhodně jen tak nezvládaly. Lidi to vlastně radši ani nezkoušeli... co kdyby ten jeho pohled třeba zabíjel, že? Každopádně bylo vidět, že tím dívka vzbudila jeho zvědavost, protože obočí mu za zlomek vteřiny kmitlo o milimetřík výš. Pro ostatní to bylo něco nepostřehnutelného, ale Annie, která mu koukala do očí, to vidět musela.
Když se po chvíli omluvila, že po něm deštník opravdu nehodila schválně, Athanasius se znovu zašklebil. „To je dobře, protože házet deštníky po cizincích se opravdu nevyplácí,“ varoval ji. Nic by jí neudělal, protože vlastně ani nebyl v jádru zlý člověk, spíš naopak, ale to ona vědět nemusela. Jeho vzhled spíš napovídal, že se může jednat o chlapa celkem nebezpečného a Athan toho dojmu rád využíval. Ale nic víc v tom nebylo.
Nezaujatě sledoval, jak si přivolala deštník a opravila ho, přičemž konečně schoval hůlku do záhybů lehkého tmavě modrého kabátu, který sice promokal, ale jenom napovrchu – jinak byl upraven tak, aby se voda nedostala k tělu nositele. Takže Athan byl vlastně hezky v suchu a teplíčku. „Proč by mi měla vadit voda?“ opáčil nechápavě. „Zase uschne,“ dodal a pokrčil rameny. Nemoc, co to je? napadlo ho pak, ale místo toho zakroutil hlavou. „O moje zdraví nemusíte mít obavy,“ prohlásil a provrtal přitom Annie delším pohledem. „Měla byste se starat o to svoje.“ Hlavně duševní.

_________________