Annie byla z toho chlapa fakt docela nervózní, ne že ne. Ale nehodlala ani náhodou působit jako vyděšená malá holka, tak se snažila. "Vlastně ano," pokrčila rameny a fakt se moc držela, aby nedodala něco ve smyslu, že fakt oproti tomu jeho zjevu je ona ta nejkrásnější bytost na planetě, protože zaprvé on byl sice zvláštní, ale fakt ne absolutní Quasimodo, a zadruhé neviděla důvod být zase zbytečně moc hnusná na někoho, kdo jí ve výsledku vlastně nic neprovedl, ale třeba by mohl, kdyby se fakt naštval, že jo, takže se spokojila jen s "a obvykle jsem vcelku spokojená. Ale asi ne všichni máme tak dobrý vkus." Tak. Aby věděl, jí mohlo být absolutně ukradené, jestli si on myslí, že je šeredná jako troll s kožní infekcí, takže neměla vůbec důvod se urážet. Ona byla sama se sebou spokojená, a nějaký bělovlasý bručoun si mohl myslet co chtěl - ji to nezajímalo. Pravdou ale bylo, že způsob, jakým ten chlap mluvil, v ní vyvolával takového toho lehce rýpavého raráška, který sice neměl moc pudu sebezáchovy, ale zato měl na všechno nějakou odpověď. Přeci jen, Ann byla ještě docela mladá, a byla dost... impulsivní.
Následující cizincova slova však v dívce probudila opravdovou zvědavost. V jeho branži? Tentokrát nejenže pohledem neuhnula, ale dokonce si dovolila na chvíli toho muže zkoumat pohledem, od bělostných vlasů a vousů, přes ty děsivé oči, až k jizvám na obličeji. Vypadal jako člověk, který si v životě mnohým prošel, a cokoliv se mu stalo, ho zocelilo, a zbavilo jakýchkoliv emocí. Když se to vezme kolem a kolem, na muži skutečně absolutně všechno křičelo NEBEZPEČÍ, a Ann znovu pocítila, jak se jí chtě nechtě zbaběle zmenšuje dušička. Co asi tak mohl dělat? Ta otázka ji svrběla na jazyku, ale nebyla si jistá, jestli by se jí nedostalo jen nějaké štiplavě vyhýbavé odpovědi, kdyby ji položila. Místo toho, snad aby se zbavila strachu nervozity, vlastně docela zvesela prohodila: "No ale neříkejte, že představa mozkomora, jak popíjí kávu z růžovýho porcelánu není aspoň trochu vtipná." Nebo třeba představa tohohle člověka, jak popíjí kávu z růžového porcelánu, ta byla vlastně taky docela k popukání. Což si kupodivu slečna Frew uvědomila i přes fakt, že se jí div neklepaly kolena pod tou černou formální sukní, co si oblékla k nakonec se neuskutečněnému pohovoru, jak ji z pohledu jantarových očí mrazilo v zádech. Možná to byla ta kratičká, maličká změna výrazu, která jí dodala potřebnou odvahu, kdo ví.
A pak to tu bylo zase. To varování by jindy možná vyznělo až vtipně, ale to by to nesměl být bělovlasý mozkomor muž, kdo ho vyřkl. V Annie zase začal klíčit ten podivný pocit nervozity, ale tentokrát se rozhodla zahnat ho v zárodku. Kdyby jí chtěl ten chlap nějak ublížit, tak by to přeci už udělal... nebo ne? Určitě, přesvědčovala sama sebe."Dík, to si budu pamatovat, a příště budu házet třeba sušenkama," slyšela sebe samu promluvit. Byla si moc dobře vědomá toho, jak je v tuhle chvíli sama se sebou v rozporu, a tak trochu nechápala, kde se to všechno bere. Ale co. Bručoun se mohl kdykoliv otočit na patě a odkráčet deštivým ránem kam jen ho nohy zanesou - ačkoliv, a to zjištění Ann přepadlo jako stokilový balvan, hozený na její hlavu, by jí to vlastně docela mrzelo. Protože i když byl fakt dost děsivý, tenhle chlap byl aspoň něčím zajímavý. A ona potřebovala pauzu od všednosti věčného hledání práce.
"Um... no. Aha," vypadlo z ní následně velice inteligentně, a ona teď fakticky koukala na chvíli na špičky svých mokrých bot, protože jí zpětně došlo, že zas jednou plácla nějakou kravinu. Kdyby tomu člověku vadil déšť, udělal by asi něco proto, aby nemokl, ne? A i kdyby, nevypadal na to, že by nutně potřeboval nějakou tu mrzimoří starostlivost. Poznámku o tom, aby se nebál, že se o jeho zdraví fakt zas tolik nestrachuje, tedy nechala jen někde v koutku vlastní mysli. "Dík, ale mně je vážně fajn," si ale už neodpustila.
"Ale vážně, vás jsem tu určitě ještě nikdy nepotkala - hledáte něco konkrétního? Třeba bych mohla poradit, trochu se tu vyznám... víte, jako takový menší odškodnění za ten deštník," navrhla ale následně. Vážně, byla si jistá, že tohohle konkrétního muže by si pamatovala, už jen proto, že prostě a jednoduše vyčníval z normy ať chtěl nebo ne, a tak se zas pro změnu projevila její mrzičást, i když jí před necelou minutou v duchu posílala do kapusty. Protože i když mu déšť evidentně nevadil, nikdo nemusel jen tak zbytečně moknout, a kdyby mohla pomoci tomu předejít, fakt by byla ráda. Annie už prostě byla taková. Pomohla by i nakrknutému jednookému trollovi, kdyby si myslela, že je v nouzi. A tenhle chlapík, i když děsivý a nabručený, byl rozhodně lepší alternativa než ten jednooký troll.

Mimo herně:
sori, Frewová má moc myšlenkovejch pochodů. Jsem to fakt promazávala. Vážně

_________________

Athanasius se ušklíbl a potřásl hlavou. Teď už na něm bylo poznat o něco lépe, že se v duchu docela dobře baví - původně si totiž myslel, že dívka uteče, sotva se na ni podívá, ale projevovala se překvapivě odhodlaně. Rovnocenným soupeřem ve slovní přestřelce mu nebyla ani omylem, protože taková osoba byla snad jenom jedna, ale i tak v jeho očích docela stoupla.
Zdálo se mu to, nebo ji zmínka o jeho práci zaujala? Jinak by se něj určitě tak zvědavě necivěla. Athanasius nebyl zvyklý na to, že by na něj někdo tak často a tak dlouze upíral pohled, a varovně se mu z toho ježily krátké vlasy v zátylku, ale jinak ani nehnul brvou a rozhodně to na sobě nedával znát. Jen z dlouhé chvíle přešlápl z nohy na nohu a založil si ruce na hrudi. „Tak se zeptejte,“ vybídl dívku s pokrčením ramen, protože mu bylo naprosto jasné, že je zvědavá jako opice. Ale on nebyl ten typ muže, který by žvanil s kýmkoliv na potkání sám od sebe.
„Ani ne,“ opáčil pak, protože představa mozkomora nad růžovým porcelánem byla absurdní a ne vtipná, alespoň mu to tak připadalo, a rty se mu díky tomu opět zvlnily do úšklebku. Athanasius se monstrům moc nesmál. Karma byla svině, víme.
Poznámka o házení sušenkami ho vlastně ani moc nepřekvapila... od téhle dívky se něco podobného prostě dalo očekávat - očividně totiž nebyla schopná držet jazyk za zuby a nekomentovat úplně všechno. „Ale sušenky by se v tomhle mokru rozmočily... a to by byla škoda,“ podotkl. Kromě toho to bylo plýtvání zdroji - on na sladké moc nebyl a byl by mnohem raději, kdyby po něm házela třeba steaky. „Hlavně si dávejte pozor, slečno, aby po vás někdo na oplátku nehodil třeba smrtící kletbu,“ dodal a myslel to vážně. Z jeho hlasu to ale neznělo tak, že by tím kouzelníkem, co kolem sebe metá avadu, měl být on. Spíš to bylo varování před tím, že na ulicích teď není moc bezpečno a nevyplácí se naštvat cizí lidi - nikdy totiž nevíte, kdo ten cizí člověk je. Athanasius byl proti některým ministerským pracovníkům miloučké koťátko. On totiž pouštěl hrůzu jen navenek, a to navíc z větší části neúmyslně.
Když se mu dostala nabídka odškodnění v podobě rady, případně průvodcování, Athanasius byl opravdu upřímně překvapen. A usoudil, že je tahle holka akorát střeštiprdlo, které je hubaté, ale nic ze svých slov a výhružek nemyslí vážně. Ten dojem sice získal už před nějakou chvílí, ale tahle nabídka ho potvrdila. „Nejsem tu prvně,“ namítl, protože to, že se ještě nepotkali, neznamenalo, že tu byl Athan úplným cizincem. Náhodou měl za těch pár dní kouzelnický Londýn zmapovaný už celkem obstojně. „Nejsem sice zdejší, ale už jsem si stihl udělat přehled o tom, kde co najdu,“ opáčil a chtěl ji poslat pryč, ale nakonec ji vzal na milost a nepatrně si povzdechl. „Ale jestli chcete, můžete mi doporučit nějaké fajn místo, kde se člověk může dobře najíst a nepřirazí mu k účtu galeon za to, že vypadá divně,“ dodal, mírně vyklenul obočí a zadíval se na ni.

_________________

<<<

Otec Patricka se rozhodl, že zažádá o přesun na jinou pobočku autoservisu, ve kterém pracoval. Tahle pobočka se nacházela poblíž centra Londýna a důvodem jeho rozhodnutí bylo, že to bude mít Patrick mnohem ve škole jednodušší, když bude žít právě v Londýně, nebo v jeho blízkosti. Patrick otce přemluvil, aby mohl do Londýna s ním, jelikož už nemohl doma vydržet a chtěl co nejrychleji poznávat kouzelnický svět, který byl do této doby pro něj velkou neznámou. Proto se nyní Patrick ocitá sám na začátku Příčné ulice, kterou našel díky dopisu, který mu přišel. Otec byl toho názoru, že Patrick se dokáže o sebe postarat sám, jenomže si neuvědomil, že tohle je úplne jiný svět, ze kterého nemá chlapec sebemenší zkušenosti.

Jenom co vešel do Příčné ulice zabalený ve svojí žluté dětské pláštěnce a s nohama schovanýma do zelených gumáků, zůstal stát s otevřenou pusou, protože nic takového dosud neviděl. Tolik kouzelníků na jednom místě, ze kterých měl chlapec ohromný respekt, protože nevěděl, co od nich může a nemůže čekat. Moc kouzelníků v ulici zrovna nebylo, protože lije jako z konve a všichni jsou raději schovaní. A teď mě chytí a sežerou, pomyslel si. I přes jeho strach se pokoušel co nejvíc nepozorovaně procházet Příčnou ulici, ikdyž jeho křiklavá pláštěnka mu to moc neusnadnila. Výraz, který měl chlapec, když poprvé nahlédl do Příčné ulice, se mu opakoval pokaždé, když se díval na výlohu každého krámu, kolem kterého procházel. U každého strávil nejméně 10 minut a snažil se přijít na to, k čemu slouží právě ony věci, které jsou vystaveny ve výloze. Jediný obchůdek, u kterého vydržel stát necelou hodinu byl obchod s věcmi, u kterých tušil alespoň trochu, k čemu slouží. To, že kouzelníci a čarodějové létají na koštětech, bylo známé i v mudlovském světě. Tedy až na ten rozdíl, že tam se mluvilo spíše o čarodějkách, než o čarodějech. Proto si Patrick prohlížel vystavené koště a představoval si, jak na něm létá a užívá si pocit, kdy může vidět svět z výšek jako nějaký pták. Když se probudil ze svého snu, uvědomil si, že musí najít ještě dva obchody, které byly zmíněny v dopise. Jenomže už si nemohl vzpomenout, jak se jmenovaly. Nechtěl v nich sice zatím nic kupovat, protože u sebe měl pouze peníze, které doma zůstaly po jeho matce a nechtěl je hned utratit, ale potřeboval polohu těchto obchodů vědět do budoucna. Zmatený se otáčel kolem vlastní osy a přemýšlel, kde by asi tak tyto obchody mohly být, když si najednou všiml dvou kouzelníků, kteří si povídají přes ulici. Na chvíli si pomyslel, jestli by se jich neměl jít zeptat. Potom tuhle myšlenku ale vymazal z hlavy jeho strach. Jindy veselý a silně flegmatický, nyní lehce vyděšený chlapec zůstal stát na místě a marně se dívá po obchodech, které hledá a snaží se vzpomenout, jak se vlastně jmenují.

_________________

Upřímně, Annie napadlo, že to její zkoumavé zírání mohlo být vlastně docela neslušné, až docela pozdě. Co když se jí nějak povedlo ranit mužovy city? (moment. Cože?) No, to asi ne, on se nezdál jako někdo, kdo by si věci moc bral, a navíc už teď ani nevypadal tolik... děsivě, což teda klidně mohlo být tím, že se Anča už v jeho přítomnosti trochu otrkala, přivykla si na ten neobvyklý vzhled, a pokud bělovlasému nekoukala přímo do očí, ani už se nebála toho záchvatu strachu. Tak či tak, že zírala až moc jí došlo v momentu, kdy jí přímo pobídl, aby se zeptala. Byla si jistá, že v tu chvíli se jí do tváří nahrnula červeň - styděla se tak trochu za to, jak lehce je čitelná, no a taky za civění. "Um... totiž, já jen přemýšlela, jaká asi je ta vaše branže," vysoukala ze sebe a vyloudila cosi jako omluvné pousmání. Jenže tím, že se zeptala, se zas vrátila veškerá ta zvědavost. Fakt chtěla vědět, co tenhle člověk asi dělá, a jestli k tomu fakticky nepotřebuje používat mimické svalstvo. Zatím se tak akorát šklebil.
Dobře, takže humor neschvalujeme, pomyslela si, když se jí dostalo ujištění, že na kávu pijícím mozkomorovi není nic vtipného. To byla trochu škoda. Anastasii napadlo, jestli by cizinec třeba nevypadal méně děsivě, kdyby se víc usmíval.
"Takže vy máte rád sušenky?" vypadlo z ní tak nějak automaticky. Protože pokud sušenek měla být škoda, tak to znamenalo, že je považoval za něco ne úplně... podřadného, že. No a taky byla Annie pořád mrzimorka každým coulem, takže tohle byla vlastně životně důležitá otázka, že jo. Na okamžik v tu chvíli pocítila zase tu trochu plíživého strachu - možná přestřelila? Ale na druhou stranu, už se začínala docela uvolňovat a připadalo jí, že i neznámý má poněkud smířlivější náladu. Ne že by teda měla nějaký super radar, protože neměla, ale jako kdyby ten pomyslný zářící rudý nápis NEBEZPEČÍ nad jeho hlavou tak nějak bledl.
"Že by někdo házel kletby do zad kvůli sušenkám?" naklonila hlavu na stranu a zatvářila se, jako že je absolutně hloupoučká, nebo minimálně nechápe momentální situaci, nicméně jen na chvíli. Pak se na její tváři (alespoň na moment) usadil docela vážný výraz. "Já vím," přikývla prostě a věnovala muži další přímý pohled šedomodrých očí, "ale děkuji. Za varování." Možná, že ten člověk ve výsledku vůbec nebyl tak špatný jak se zdál. Kdo ví. Jenže Annie měla prostě tendenci v každém hledat něco dobrého, a tak se samozřejmě snažila i v tomto případě. "Mimochodem, já jsem Annie," usmála se ještě a chvíli váhala, jestli k muži natáhnout ruku k potřesení, "kdybyste měl někdy chuť si v myšlenkách zanadávat na trouby, co po lidech hází deštníkama, a potřeboval jméno." Zazubila se.
Vypadalo to, že bude nakonec přeci jen odeslána někam do západu slunce (na který bylo ještě brzo, ale chápejme, poetický obraty na čas kašlou) i se svou dobře míněnou nabídkou. Možná přeci jen neměla tolik mrzimořit. Ono to samozřejmě bylo absolutně jedno, jestli návrh přijme nebo ne, ale i tak to tmavovlásce přišlo docela líto. Ten člověk byl zdaleka to nejzajímavější, co jí v posledních dnech potkalo, a ať se jí to líbilo nebo ne, zřejmě to tak mělo zůstat i ve dnech následujících. Takže přirozeně měla vlastně docela radost, když se nakonec ukázalo, že nikam odeslána nebude. Snad. "Počkejte, to se vám fakt jako někdy stalo?" vykulila nejdřív na Athana oči, protože jí přišlo jednak neslušné a druhak prostě pošahané chtít po někom víc peněz jen proto, že vzhledově vybočuje z normálu, "vždyť zas tolik divnej nejste!" zavrtěla nechápavě hlavou. A následně si v duchu vynadala za to, že zas plácá dřív než mluví. Odkašlala si. "Um, teda, k Děravýmu kotli chodí spousta divnejch lidí, a nikdy po nich nikdo nechtěl platit navíc, ale tam bych asi dobrovolně nejedla, pokud mám na výběr. Slyšela jsem že Na konci duhy docela dobře vaří, i když jsem tam sama nikdy nejedla," vypočítávala na prstech, "ale kdyby teda nepršelo, tak bych volila Hladovýho draka. Je to teda sice jenom okno s jídlem do ruky, ale je fakt dobrý..." Pokrčila rameny. Upřímně si myslela, že by se zrovna bělovlasý klidně v Kotli ztratil, ale nevěděla, jak moc má nebo nemá vytříbený jazýček a upřímně, někdy se zdálo, že ty pokrmy tam začnou kousat. No.
Nu a právě v ten moment přichází na scénu kluk v pláštěnce. Annie si ho samozřejmě všimla, už jen proto, že žlutá, ne asi, a pomyslela si, že vypadá poněkud zmateně (a kdyby to nebylo o cirka čtyři roky moc brzo, asi by si pomyslela i něco o tom, jak toho chudáčka malého za chvíli nějaký pošahaný klaun odtáhne do kanálu) a chvíli přemítala, jestli se třeba neztratil rodičům a co má dělat, načež věnovala Athanovi omluvné zvednutí koutků úst a se slovy "Promiňte, jen chviličku," se rozešla směrem k tomu klučinovi v pláštěnce. Pokud by toho na bělovlasého bylo moc, asi klidně mohl odejít, i když by to Ann samozřejmě mrzelo, jenže tohle prostě byla ona. A s tím se nedalo nic dělat.
"Ahoj," usmála se mile na toho kloučka (odhadovala, že je mu asi tolik, kolik bylo jí, když nastupovala do Bradavic), "všechno v pohodě? Neztratil ses náhodou?" Možná nebyla zrovna pedagogický diplomat, ale myslela to fakticky dobře. Ostatně, jako vždycky.

Mimo herně:
Snad to není úplná volovina, som totálně mrtvá. Kdyžtak přijímám šutráky

_________________

Athan otázku na práci čekal a byl smířený s tím, že na ni bude muset odpovědět, když už slečnu vybídl k tomu, aby se zeptala. Ne že by sám od sebe chtěl navazovat rozhovor, který se navíc momentálně týkal jeho, ale ta holka vypadala jako otravná opice, která by mu stejně nedala pokoj, kdyby neukojil její zvědavost. „Pracuju s kouzelnými tvory - s těmi nebezpečnými,“ vysvětlil. Vzal to úmyslně oklikou, protože tušil, že když o sobě prozradí, že pracuje na ministerstvu, veškerá vřelost zmizí. I on už se přesvědčil o tom, jak to tam chodí, a úplně se mu to nelíbilo. „Většinou se zabývám konkrétně těmi, kteří někde tropí neplechu, a je potřeba se o ně postarat,“ dodal ještě. Vysvětlovalo to ten ošlehaný vzhled a tak trochu i dojem naprostého flegmatika. Když se člověku po krku sápala mantikora, drak, nebo podobná potvora, nějaký deštník v zádech ho nemohl rozhodit... „A vy? Pracujete někde, nebo ještě studujete?“ zeptal se nakonec, čistě ze zdvořilosti, protože ho to ve skutečnosti moc nezajímalo.
Sušenky zrovna nemiloval, jelikož byl vždycky spíš na slané, ale na dívčinu otázku pokrčil rameny. „Úplně jim neholduju, já radši slané. Ale to nemění nic na tom, že by jich byla škoda,“ dodal a pokrčil rameny. „V téhle době je možné schytat kletbu do zad i za větší prkotinu, než jsou sušenky,“ zašklebil se maličko opovržlivě. O světě si Athanasius nedělal iluze a o lidech už vůbec ne. Kolikrát totiž lidi považoval za větší zrůdy, než zdivočelá zvířata...
Athan upřímně doufal, že na představování nedojde, ale jeho prosby nebyly vyslyšeny, takže se ušklíbl a natáhl k Annie ruku, i když takové gesto asi nečekala. Problém byl ten, že Athanasius opravdu nebyl zlý, jen tak působil. A jelikož Annie nepovažoval za žádnou hloupou nánu, i když to tak možná nevypadalo, vlastně mu ani nevadilo představit se jí na oplátku: „Athanasius,“ broukl, nicméně příjmení si, stejně jako ona, nechal pro sebe. Nebo Athanáš, jak mi říká moje drahá sestřička. Satanáš.
On si iluze o světě a lidech nedělal, ale Annie očividně ano, protože ji překvapilo, že po něm někde chtěli příplatek za to, že obsluhovali podivína. „Takové věci se dějí, slečno,“ pokrčil rameny. „Neříkám, že ve větších městech, jako je Londýn, ale v malých městech a ve vesnicích to není zase nic tak neobvyklého - lidi jsou tam zahledění do svých zaprděných životů, nemají rádi cizince a už vůbec nedůvěřují někomu, kdo vypadá... no, jako já. Zvykl jsem si,“ pokrčil rameny. Nabízela se otázka, proč si tedy nezmění vzhled, ale Athanasius by to nedělal, ani kdyby mohl - pokud ho nedokážou přijmout takového, jaký je, tak mu nestojí ani za nadávku. „Nicméně díky za tipy, někam zajdu,“ pokýval hlavou. Sice netušil, kudy se dostane k třeba takové Duze, ale on už si nějak poradí.
Pak se na scéně objevil zmatený kluk ve žluté pláštěnce a Annie neodolala a zamířila mu pomoct. Athanasia skoro dojalo, že na světě ještě existují tací, kteří se upřímně zajímají o neštěstí druhých... Na omluvu jen kývnul hlavou, aby bylo vidět, že ji přijal, a pak mu to nedalo a udělal k těm dvěma pár kroků blíž. Sám pořádně netušil, proč se prostě neotočil a neodešel na to jídlo, možná chtěl jenom vidět, jak to s chlapcem dopadne... Nicméně moc blízko radši nepřistupoval, aby si kluk nenačůral do gumovek, protože to je záležitost věru nepříjemná.

_________________

Po chvíli naprosté beznaděje, kdy Patrick nemohl najít ty dva veledůležité obchody, bez kterých by nemohl jet po prázdninách do Bradavic, si Patrick všiml, jak po něm žena při rozhovoru s mužem pokukuje. Budu na paprice, na smetaně, nebo snad na kari? Pořád se mu honilo v hlavě, že kouzelníci nemusí být zrovna přátelští k někomu, jako je on. Už se rozhodoval, jestli pro jistotu nezmění stanoviště, když si ho lidé už začali všímat, jenomže v ten okamžik se žena otočila a pomalu k chlapci přišla a začla s ním komunikovat.
Patrick nejdříve netušil, jak s kouzelníky mluvit, ale najedonou se objevila jeho flegmatická povaha a pomyslel si, že pokud ti lidé jsou zlí, tak je s ním stejně ámen, protože jsou v přesile a on je pouze malý usmrkánek, který neumí kouzlit. Na slova ženy tedy zareagoval vcelku normálně, ikdyž se mu trochu chvěl hlas a nervozita byla znát. "Dobrý den," řekl, a pomalu se rozmýšlel, co všechno paní, nebo slečně (to opravdu v tu chvíli neřešil) řekne a po krátké odmlce pokračoval, "No, ani neztratil, jen spíš... no.. nemůžu najít takové dva obchody a ani nevím jak se jmenují. Víte, já nejsem zdejší a jsem tady popré. Po prázdninách mám nastupovat do školy v Bradavicích a v těch obchodech jsem si měl pořídit něco fakt důležitého, jen no.. zapomněl jsem už co to bylo. Bylo to napsané v dopise, který mi přišel, jen... no... ten jsem zapomněl doma..." O tom, že je v ulici sám raději pomlčel, protože si myslel, že to tak bude lepší, ikdyž si neuvědomil, že kluk, který má teprve nastoupit do školy, by asi doprovod mít měl. ''Vy byste mi dokázala poradit, kde ty obchody můžu najít? Možná už jsem kolem nich prošel, ale mohl jsem je minout, když si ani nepamatuju, jak se jmenují." Podíval se ženě přímo do očí a z jeho pohledu šlo poznat, že je trochu z celého rozhovoru zaskočený. "Stačí mi pouze ukázat jakým směrem to je, nebo aspoň poradit, jak že se ty obchody jmenují, pokud to tedy víte."
Když byl celý rozhovor u konce a žena se vracela zpět k muži, který nevypadal jako nějaký sympaťák (proto si ho raději Patrick ani nevšímal), měl Patrick na srdci ještě jednu otázku, aby se ujistil, že kouzelníci nejsou zas až tak zlí, jak si myslel.
"A vy teda jako taky umíte kouzlit?" tato otázka z něho tak nějak uplně vyhrkla, že se musel kousnout do jazyku, aby podobné nevkusné otázky už z jeho pusy nevypadly.
Po tomto rozhovoru se šel projít uličkou a všiml si velkého zmrzlinářství, řekl si, že by v něm mohl chvilku pobýt, než se jeho otec vrátí z jednání o jeho přesunu do Londýna.

>>> Zmrzlinářství Floreana Fortescuea

_________________

Annie samozřejmě nevěděla, jestli Athanasia otázkami bude otravovat, ale doufala, že když jí už přímo pobídl, aby se zeptala, tak mu snad nějaké ty dotazy nevadí. Ona by si jinak tu svou zvědavost klidně schovala do rukávu a násilím by to info nezjišťovala, že jo. Zvědavá byla, ano, ukecaná taky, ale ve výsledku se snažila lidem dělat jen samou radost (heh, paráda...) a do téhle kategorie prostě otravování nepatřilo. Takže byla-li otravná, a že asi někdy byla, tak neúmyslně.
Možná se pak na chvíli zazdálo, že na Athanasia kouká jak na svatý obrázek. Což vlastně asi i dělala, ačkoliv ani ne tak kvůli jemu samotnému, jako kvůli práci, kterou vykonával. Tmavovláska si pomyslela, že možná ten chlap vypadá tak, jak vypadá proto, aby z něj ty potvory měly hned respekt, a vlastně mu to pomáhá v práci. "Páni," řekla ale pouze, a než si stihla zase zalepit pusu, vypadlo z ní ještě "tak to musíte hodně cestovat, že jo? Já v životě nevytáhla paty z Británie..." a pokrčení rameny. Tuhle možnost, tedy cestování, vlastně muži docela dost záviděla. Dělala si takových plánů, co podnikne, až dokončí školu, a hle. Všechny zmizely v nenávratnu, protože bez práce se na cesty šetřilo vážně těžko. Trochu se začervenala, když přiznávala "no, já jsem teď v megasložitým procesu hledání práce." Nemělo cenu si vymýšlet. Navíc plus bylo už jen to, že fakt hledá, a nedoufá, že ji budou rodiče živit navždy. Protože ona se fakt chtěla osamostatnit. O jejím nepovedeném pokusu jako profesorka se rozhodla pomlčet, protože pořád byla hrozně smutná z toho, že to vzdala tak rychle. Vzal by jí ředitel zpátky, třeba jako výpomoc, kdyby ho poprosila? Povzdechla si. Tak ale dost! No a pak už zase pozornost plně věnovala lovci nestvůr.
Dobře, možná měla toho člověka rovnou tipovat na lovce a masožrouta, ale i tak to přece nevylučovalo ty sušenky! Promerlina, všichni museli mít rádi sušenky... no a nebo taky ne. Och jej, popojedem. Jen přikývla, protože věděla moc dobře, že ona by klidně mohla tu Avadu do zad schytat jen za to, že má fénixe přes celou ruku, že jo. No. Však byl taky pod košilí (která teda jako vlastně byla mokrá a tudíž průhledná, ale nebazírujme na detailech...)
"Těší mě, fakt," zazubila se a potřásla muži rukou, jejíž podání pro ni bylo vážně docela fajn překvapením. A svoje slova myslela naprosto vážně. Jednak fakt nemyslela, že by se jí vůbec představoval taky, protože vždycky mohl říct něco jako že jí po jeho jméně nic není, a pak ta podaná ruka... a tak. Takže jí fakticky těšilo.
To, co však muž říkal dál, ji pro změnu netěšilo ani trochu. Připadalo jí to neskutečně smutné, a kdyby to nebyl absolutně stupidní nápad, snad by chudáka bělovlasého chtěla i obejmout a říct mu, aby si z toho nic nedělal. Což neudělala, protože jednak on si z toho asi zas toliko nedělal, když si vzhled násilně nezměnil sám, a druhak ho znala fakt jen chvilku, a i jako naivní Mrzimorka do morku kostí prostě nutně nepotřebovala objímat každýho člověka na potkání. Že jo taky. "Lidi jsou někdy fakticky idioti," povzdechla si ale tak i tak, "nikdo by si neměl na něco takovýho muset zvykat." Teď mluvila potichu, po úsměvu ani památky. Pokud jí něco vadilo, tak to byla jakákoliv diskriminace. Stačilo, co si zažil třeba bráška, nebo co museli prožívat v dnešní době mudlorození. Ještě tohle... Jak pak měla neztrácet mrzimorskou víru v lidstvo a v dobré konce? Nebylo divu, že tenhle muž radši pouštěl do okolí hrůzu. Lepší lidi děsit než jim být pro smích... asi. Pohled zase během těch slov držela na jeho tváři, než jí došlo, že zas civí, a uhnula jím. No a někdy v tu chvíli si zřejmě všimla zrzka v pláštěnce, že. Na to, proč si vzhled nezmění, se neptala. Ona by to neudělala.
Klučina, ke kterému za pár chvil došla, se tvářil poněkud vyděšeně a nakonec spustil takový proud slov, jaký by od něj Ann vlastně ani nečekala. Přátelsky se na něj usmála. "Jestli jedeš poprvé do Bradavic, tak asi budeš nejvíc hledat obchod s hábity madame Malkinové, a pana Ollivandera, výrobce hůlek, že?" nadhodila, "stačí když půjdeš tímhle směrem," ukázala, "projdeš kolem zmrzlinářství a jsi tam... Jestli chceš, tak ti klidně uká-" Tu pomoc ani nestihla pořádně nabídnout, poněvadž chlapec vyhrkl další otázku, a když na ni trochu vyjukaně přikývla, byl už zase fuč.
Poněkud zmateně se otočila zpátky k Athanovi. "Tak to bylo rychlý," prohodila zamyšleně a hodila pohledem za zdrhající zářivou pláštěnkou, "jeden by si řek, že snad žeru děti nebo co." Následně se otočila k Athanovi. "Takže... chcete pořád ještě na to jídlo?" zazubila se. Bylo fakt jen na něm, jestli ji odpálkuje, že radši půjde sám, nebo tak, ale ona se stejně zeptala, poněvadž proč ne. No a taky byla pořád trochu vyjevená z toho zrzavého turbomyšáka...ehm, chlapce.

_________________

Athanasia poněkud zneklidněl dívčin pohled, což bylo zvláštní, protože obvykle to bylo naopak - lidi se potili a neklidně přešlapovali pod tíhou jeho pohledu. Ale ona na něj teď koukala tak divně a dlouze... Nicméně nedal to na sobě znát, jen možná trochu změkl výraz v jeho přísně řezaném obličeji. „Dřív se většina mojí práce soustředila v Rumunsku, ale poslední dobou cestuju dost,“ přiznal s přikývnutím. Nejvíc času ale stejně trávil na britském venkově. „A proč? Vždyť pro kouzelníky není cestování žádný problém,“ namítl. Dobře, chtělo to mít nějaké finance, ale nejvíc nákladné bylo pro mudly právě to přemístění z místa na místo, pokud věděl, a taková starost kouzelníkům odpadala. I když on osobně by možná raději jel autem, než aby se přemisťoval. Přemisťování totiž fakt neměl rád.
Když Annie přiznala, že hledá práci, Athanasius povytáhl obočí a znovu si ji změřil pohledem. „Zatím bez úspěchu?“ tipl si, i když slečna nevypadala nijak zdrceně, jako někdo, komu uteklo před nosem už několik míst. „Slyšel jsem, že v Bradavicích zase hledají profesory,“ podotkl po chvilce. Sestra se o něčem takovém určitě zmiňovala, mezi všemi těmi rádoby nenávistnými prupovídkami, co spolu vedli.
Při potřásání rukou dával Athan pozor, aby Annie ručku nerozmačkal, protože stisk měl přímo ocelový, a dokonce se letmo pousmál, což ale bylo možná spíš děsivé, než přívětivé. Člověk by skoro čekal, že odhalí nepřirozeně dlouhé špičáky, nebo tak něco, ale žádné takové překvapení se nekonalo; jeho zuby byly v naprostém pořádku.
„Že jsou lidi idioti, to vím už dávno,“ pokrčil rameny. „Ale já si za to tak trochu můžu sám,“ dodal smířlivě. „Zvykl jsem si na to.“ Byla to konec konců jeho chyba, že tak dlouho experimentoval se změnami vzhledu, až se mu to nehezky vymstilo. Ale bílé vlasy ve světě kouzelníků nebyly zase tak děsivě neobvyklé, i když u chlapa, kterému bylo třicet a ne padesát, to přeci jen trochu překvapivé bylo. Obzvlášť v kombinaci se žlutýma očima.
Rozhovor s chlapcem, který se objevil opodál, trval sotva chvilku a Athanasius něco takového podvědomě očekával - v jeho blízkosti se děti prostě dlouho nezdržovaly. „Možná si to myslel o mně,“ podotkl s úšklebkem, když Annie zmínila žraní dětí. I takové historky o něm občas kolovaly, to moc dobře věděl.
„Něco bych zakousl,“ přikývl a znovu blýskl nebezpečně vypadajícím úsměvem, „ale rozhodně ne děti. Možná by stačilo to hladové okno? Nemusíte mě doprovázet, stačí, když mě nasměrujete,“ podotkl. Nebylo to vyloženě odhánění, takže ten náznak Annie dost možná nepochopila a on by v takovém případě už znovu nic nenaznačoval a s její společností by se smířil, protože by mu nic jiného ani nezbývalo. A hladové okno volil z toho důvodu, že se venku prostě cítil bezpečněji. Sice pršelo, ale to neznamenalo, že se s burgerem nemůže schovat pod nějaký výklenek nebo markýzu, že.

_________________

Annie by ani ve snu nenapadlo, že by zrovna ona mohla někoho jakkoliv vyvést z míry nebo zneklidnit svým pohledem, a už vůbec ne člověka jako byl Athanasius, takže by si pravděpodobně nějaké změny nevšimla, ani kdyby byla obří, růžová a pokrytá třpytkami, natož něčeho drobnějšího. Ostatně, ona taky nezírala úplně záměrně, jen prostě proto, poněvadž ji upřímně zajímalo to, co je mužovou pracovní náplní. Byla si jistá, že jí by při pokusu o podobnou práci ve výsledku něco uraflo hlavu, takže na někoho, kdo to zvládal, prostě zírat musela... dokud si nezačala připadat divně a pohledem neuhnula. "Asi bych se nemohla nabídnout jako návnada, co? Na chvíli vypadnout, to by se hodilo," zazubila se, a samozřejmě to myslela jenom v žertu. Byla si jistá, že by ji s sebou Athan nevzal, ani kdyby mu za to hodlala platit, což nehodlala, poněvadž prostě neměla čím, no, ehm, popojedem. "Dělám si srandu," dodala radši, protože fakt nechtěla vypadat jako úplná nechutná žvejkačka, co se někomu nalepí na botu a ne a ne se pustit. Nad otázkou proč nikam nevycestovala pokrčila rameny. "Zatím cestuju po ostrovech, a až si začnu pořádně vydělávat, tak třeba někam jinam," řekla, jako by to nebylo zas tak příšerné, a hlavně, v jejím hlase zněla taková ta důvěra, že všechno bude dobré, skvělé, sluníčkové... a vůbec. Ani trochu nevypadala, že by snad chtěla, aby jí bylo litováno jen proto, že si zrovna teď nemůže dovolit vyhazovat za výlety. Co nepřiznala bylo, že by ten výlet chtěla podniknout po mudlovsku, včetně té dlouhatánské cesty - i v té totiž bylo jisté kouzlo.
Ostatně, úplně stejně pozitivně působila i ohledně té práce. "Však ona se někde nějaká objeví," mávla nad tím rukou a zazubila se. Kde se v ní všechna ta víra v lepší zítřky vlastně brala, to nevěděla. "Um... umíte si zrovna mně představit jak učím?" zašklebila se místo aby přiznala, že ten nepovedený pokus o učitelství tu vlastně už jeden byl. Jasně, potkali se vlastně před chvílí, ale Ann hádala, že už si o ní Athan stihl udělat určitý obrázek, a tak jí fakt nevadilo si ze sebe trochu udělat legraci.
Když zahlédla ten úsměv, nevěděla, jestli jí z něj má naskakovat husí kůže, nebo jestli má být fascinovaná tím, že něco takového vůbec existuje, ale kupodivu zjistila, že jí těší už jen fakt, že si bělovlasý dal tu snahu. Však se na ní mohl klidně dál mračit, že jo.
Annie si povzdechla. Samozřejmě nevěděla, jak se to stalo, že Athan dopadl se vzhledem tak jak dopadl, a tak nějak přirozeně předpokládala, že prostě byl takový pořád. A prostě se jí nelíbila představa, že by na něj měl být někdo hnusný jen proto. Že by kdokoliv na kohokoliv měl být hnusný jen kvůli něčemu tak hloupému jako vzhled. "Ta poznámka s mozkomorem mě fakt mrzí," vypadlo z ní najednou, protože si zpětně uvědomila, že sama vlastně není lepší, a ačkoliv bylo dost pravděpodobné, že to bylo vlastně Athanasiovi absolutně ukradené, ona nehodlala být strkaná s těmihle lidmi idioty do jednoho pytle.
A nebo je to prostě ustrašený malý děcko, pomyslela si o tom klukovi, ale dál už to nekomentovala. Stejně zrdhnul, tak co.
"Děti by vám tady stejně nikde neupekli, ani na česneku, ani na másle," zakřenila se, "i když... možná že by se na Obrtlý nějakej takovej pochybnej pajzl našel..." Dobře, dobře, tohle říkat nemusela, ale ten její vnitřní rarášek byl zase zpátky, ale Ann ho zahnala do kouta vcelku rychle a potřásla hlavou. Jenže když on si o to tak trochu říkal, takhle se křenit a mluvit u toho o zakusování dětí! "Ale ne, já vám to klidně ukážu pří-" zarazila se uprostřed věty a znovu se na muže podívala. Bylo dost možné, že ho vlastně otravovala, co? A to třeba už od toho momentu, co ho nechtě sejmula deštníkem. "Teda. Chci říct, pokud to nebude vadit, samozřejmě. Jinak je to, no, tudy, vlastně docela kousek," ukázala směrem, kterým se dalo dojít k Drakovi. Fakt se snažila učit poznat kdy vypadnout... jenže to byla Annie, a v některých věcech byla prostě trochu jako praštěná šutrákem.

_________________

Jakkoliv v žertu myslela Annie svůj návrh, Athanasia to moc nepobavilo. Namísto smíchu tedy odmítavě zakroutil hlavou. „Ne, to ani náhodou,“ ušklíbl se. „Jediné místo, kam bych vás mohl vzít, aniž by se vám cokoliv stalo, slečno, jsou rezervace s kouzelnými tvory. Tam je bezpečno,“ pronesl. V rezervacích už bylo postaráno o to, aby se návštěvníkům nic nestalo. Ale obludy tam venku, v divočině, s těmi nebylo radno si zahrávat. Občas zavařily i jemu, zkušenému odborníkovi, natož civilistům. „Určitě si najdete jiný způsob, jak někam vypadnout,“ podotkl. Nepochyboval o tom, že má Annie určitě nějaké přátele, s kterými může vyrazit na cesty – přátelsky se ostatně projevovala až až. „Však v Británii je toho hodně k vidění,“ přikývl nakonec. „Já sice nejsem zdejší, ale řekl bych, že i rodilí Britové mají co objevovat, nebo se pletu?“ zeptal se a povytáhl obočí.
Když se Annie zeptala, jestli si jí dovede představit, jak učí, Athan to nevzal jako poznámku hozenou jen tak do vzduchu, ale jako seriózní otázku. Změřil si ji zkoumavým pohledem, který byl snad ještě pronikavější, než doposud, a nakonec pokrčil rameny. „Proč ne? Učení určitě nemůže být tak náročné,“ podotkl. Kdo neumí, ten učí, víme, hahaha. Navíc, kdyby učení bylo náročné, tak mé sestře nepřijde nabídka práce v Bradavicích, hahaha. Athanasius se nad tou myšlenkou potutelně pousmál – už se totiž docela těšil, až jí bude dělat přepadovky. Občas o sobě prohlašoval, že žije proto, aby si utahoval ze své sestry. Něco na tom určitě bylo.
Další omluvu Athan nečekal, protože na poznámku o mozkomorovi už téměř zapomněl – rozhodně nepatřil mezi ten typ lidí, co se něčím takovým trápí déle, než pět minut. „Z toho si nic nedělejte,“ mávl proto rukou do vzduchu. „Už jsem skoro zapomněl, že jste něco takového řekla, a že jste mě chtěla zabít deštníkem,“ pronesl sice s úšklebkem, ale myslel to vážně. V hlavě neměl na takové blbosti místo. Ale na druhou stranu... na omluvy zvyklý nebyl, takže ho to příjemně překvapilo. Byla to hezká změna, slyšet taky něco docela milého.
„Možná tak vypadám, ale děti fakt nejím,“ pronesl pobaveně, načež pokýval hlavou, „o Obrtlé ulici už jsem pár povídaček slyšel. Ale několikrát jsem tam byl a na podobnou hospodu jsem nenarazil,“ dodal a pokrčil rameny.
Co se Anniiny ochoty týkalo, ano, dalo by se říct, že Athanasiovi přišla svým způsobem otravná, ale zejména proto, že na takovou ochotu už dávno nebyl zvyklý. Dokonce nebyl zvyklý ani na to, aby se takhle dlouho bavil s někým cizím – naposledy tohle praktikoval kdesi v čajovně v Československu, že. Po krátkém duševním souboji ale rezignoval a přikývl. „Budu rád,“ pronesl tiše, ale zřetelně. „Jen doufám, že si na vás pak lidi nebudou ukazovat, když jste se rozhodla dělat společnost takovému podivínovi.“ No a pokud už Annie neměla nic na srdci, Athan zřejmě společně s ní vykročil Příčnou ulicí, kam jen ho jeho průvodkyně vedla. Zřejmě by to zvládl sám, nebyl přece hlupák, ale faktem bylo, že byl za společnost rád, což by sice nikdy nepřiznal, ale ve svém nitru to popřít nedokázal. Když se člověk toulá věčně sám, občas má potřebu lidského kontaktu. I v případě, že lidi považuje často za větší zrůdy, než zdivočelá kouzelná zvířata.

_________________