Bessie mlčela. Ne proto, že by nechtěla reagovat, ale protože nevěděla, jak reagovat. Měla připravené, že Darye vmete do očí, ať se na to zkusí podívat taky z jejího pohledu a nejen ze svého vlastního, kdy je pro ni všechno jednoduché a snadno vyřešeno. Jenže její slzy vzaly Bessie vítr z plachet a nevzmohla se kvůli tomu na slovo. Bylo jí to líto, samozřejmě – ještě nikdy takhle Daryu neviděla a překvapivě to docela bolelo. Ale pořád tu taky byla její strana věci a přesto přese všechno, co jí tu Darya vyjmenovala, se Bessie zkrátka nedokázala s tím vším smířit… no, jako lusknutím prstu. Potřebovala čas, ale nezdálo se, že by to Darya chtěla pochopit.
Jistě, mohla se hádat, že jejího dědečka vlastně ani ráda nemá, tak se s tím přece nemusela obtěžovat, mohla jí kousavě odpovědět tisíce dalších věcí, ale jakkoliv se s tím vším Bessie potřebovala porovnat, zároveň to mezi nimi nechtěla jitřit ještě víc. „Nemám pocit, že by byl konec lepší,“ podotkla mdle, jen možná snesitelnější a ve výsledku nevyhnutelný, „ale nemůžeš po mně chtít, abych teď hned luskla prsty a všechno bylo dobrý.“ Nakonec bylo možná lepší, že se Darya rozhodla zmizet, protože si Bessie nebyla jistá, jak dlouho by bez pláče vydržela ona. Momentálně se dokonce zvládla sebrat natolik, že vyřídila Maud ten nákup, a jakmile jí ho donesla, s brekem se jí vrhla do náruče a nechala se utěšovat, minimálně do té doby, než si Poppy začala vyžadovat maminčinu pozornost.

>>

_________________

<<<Krucánky (bez postu)
Oberon fakt Milovi neutekl schválně. Opravdu, vážně ne. No, nebo možná trochu. Kdo ví. Každopádně toho dne zanechal celou rodinku včetně bratránka v knihkupectví a prostě se rozběhl uličkami. Proč, ptáte se? Protože počasí se zbláznilo ještě víc než v pisatelčině momentální realitě, a místo další doby ledové přicházela slaneččí invaze. Ale jako vážně, Ob neměl absolutně žádné tušení, proč promerlina z nebe padají ryby. Což mu ale nebránilo v tom prostě vyběhnout ven, a zatímco se asi všichni normální lidi někde skrývali, nechat na sebe plácat slizká rybí tělíčka a smát se jako magor. No co, tohle byla fakt sranda, ne?
Ne?
NE?

Mimo herně:
Doufám že neva že si nahazuju čas, ale slanečci jsou prostě až moc boží k nevyužití xD

_________________

<<< Krucánky a Kaňoury (bez postu)
I když jsem vyběhl skoro hned, jak jsem si všiml, že Obe zase zdrhnul, moc se mi za ním tentokrát běžet nechtělo. Tohle knihkupectví bylo fakt parádní. Když jsem uviděl všechny knížky, které jsme museli do školy koupit, bylo mi líto, že je jich tak málo. V životě jsem neviděl, že by se obrázky v knížkách hýbaly! Už jsem se nemohl dočkat, až si některou z nich přečtu. Doufal jsem taky, že v Bradavicích mají nějakou knihovnu, protože tam musím určitě zajít! Jak jsem tak o tom všem za chůze přemítal, plesklo mě přes nos něco slizkýho, což mě vytrhlo z mých představ o velikosti potenciální kouzelnické školní knihovny. Najednou jsem si všimnul, že slyším pleskání, jakoby padání kapek deště. Co ale z nebe padalo, to nebyl déšť. „Cože?! To jsou…slanečci?! Jak proboha můžou pršet ryby?“ Začal jsem nad sebou hledat nějaký letoun s roztrženým pytlem ryb nebo tak něco. Nic kromě oblohy nade mnou ale nebylo. Akorát jsem to do obličeje schytal několika dalšími slanečky. Páni… Takže tohle znamenalo být kouzelník? Smrdět po dešti rybinou? Nevěřil jsem vlastním očím. „To je super!“ Konečně jsem pochopil, proč Obe měl tak naspěch. Tohle bylo přesně něco, co si nemohl nechat ujít. Pokračoval jsem ještě chvíli ulicí a žasl nad tím rybím slejvákem a za pár minut jsem uviděl bratránka, jak si to užívá přesně tak, jak bych čekal. „Hej, Obe!“ zavolal jsem na něj a rozběhl se směrem k němu. To ale nebyl nejlepší nápad, protože mi to po pár skocích uklouzlo po jednom z napadaných slanečků a spadl jsem na pusu přímo Obemu pod nohy. „Fúúj… Jsem samej slaneček! Vypadám jak lidská rybí návnada...“ Kdybych měl kočku, mohl jsem jí to vzít k večeři. Zvedl jsem se z chodníku, začal ze sebe sundávat rozpaplaná dešťová tělíčka a doufal jsem, že se mi Obe nebude za můj elegantní doběh moc posmívat.

_________________

Oberon si to plácání ryb o vlastní stejnak neučesané vlasy fakt užíval. Protože to přece byla fakt sranda, že jo. A navíc, haha, tohle bylo mamce trochu na truc. Protože ho tahala po nudných nákupech, které stejně mohla zvládnout i sama a nechat ho (a Milouška, samozřejmě) klidně doma si hrát... ehm, teda, dělat nějaké děsně důležité věci, že jo. Ale ne, ona je prostě zase vzala a vytáhla kupovat... kraviny. Takže když začali padat slanečci z nebe, Obe samozřejmě vyběhl ven. A bavil se. Dnes poprvé.
Netrvalo dlouho, a už tu měl i Mila. Válícímu se na zemi hned u něj. No, ryby asi klouzaly, že jo. Sliz, šupiny... a tak. "Prosím tebe vstávej, ty slanečku jeden," zazubil se na bratránka široce a podával mu ruku, zatímco se chechtal jako chechtavý chechtal na srazu chechtavých chechtalů. Milo se ale evidentně dokázal zvednout sám, a to i přesto, že vypadal, jako by si na něm někdo upatlal rybí pomazánku. S bahýnkem nebo co. Ale tak co, rybinou už stejně smrděli oba, že jo. Obe pokrčil rameny, ruku místo k bratranci natáhl do vzduchu a jednu padající rybu ukázkově chytil ještě v letu, načež do toho všeho pleskání kolem prohlásil: "Počasí hráblo, hehehe... nebo nám chce naznačit, ať jíme víc ryb, že je to zdravý!" chechtal se.
No a protože to byl Oberon, a Oberon byl pro každou volovinu, a někdy měl prostě dost divné náhodné nápady, které se fakticky nebál realizovat, prostě tu chycenou rybu popadl a bez větších rozpaků se do ní zakousl. Do syrové. Nešlo to moc dobře ukousnout, a nakonec to vlastně skoro nijak nechutnalo, jen to bylo takové podivně slizké a plácavé... no a pomineme fakt, že padali slanečci a necháme to u toho, že to je prostě ten sleď, ze kterého se to dělá, nějak zamixovaný mezi svoje slanější sourozence. Takže Oberon začal rybu zase pěkně plivat, a tu, kterou ještě do té chvíle držel v ruce, prostě znechuceně zahodil. "No teda fuj!" prohlásil, vehementně vrtíc zrzavou kšticí, "to je teda řádnej hnus!" Oberon slyšel, že prý někde někdo jí syrové ryby, ale opravdu nechápal, jak to je vůbec možné. Kdo by proboha dobrovolně jedl nechutné slimáky, které smrdí rybinou? Ob upřímně doufal, že se nepozvrací. Jeho dobrá nálada ho začínala trochu přecházet, protože se mu trošičku navalovalo z té rybiny. Takže byl asi i maličko zelený ve tváři. "To byl asi blbej nápad, co?" obrátil se k Milovi a nejistě se zakřenil.

_________________

Protože jsem se trochu styděl se na Obeho podívat, všimnul jsem si, že mi podává ruku, až když už jsem se sám zvednul. Měl jsem ty rybí tělíčka po celých kalhotách, taky na břiše a pár i na loktech. „Nesměj se, prosím tě, mamka mě zabije!“ okřiknul jsem Obeho. Sice to bylo jen naoko, ale stejně jsem někde hluboko uvnitř věděl, že když to neschytám od té mojí, tak od Obeho mamky určitě. Teď jsem ale měl co dělat, abych se při pohledu na jeho chechtání taky nezačal smát na celé kolo. Nikdy jsem nepochopil, jak to dělá, ale pokaždé, když se smál, smál jsem se taky. Tak nějak jsem věděl, že i kdybych umíral a Obe přišel a začal se tomu smát, prostě bych se taky smál. Dost možná bych pak fakt umřel smíchy, jak se tak říká, že.
No a když potom jednu tu rybu zkusil sníst a hned potom začal kolem sebe plivat ve snaze ji ze sebe dostat dřív, než se pozvrací, už jsem se neudržel a začal jsem se fakt řehtat i já. Ale to už se on vlastně moc nesmál.
„O jídle se fuj neříká. Navíc je to přece zdravý, ne?“ Poplácal jsem Obeho po hlavě. „Nápad to byl skvělej, nic jinýho bych od tebe ale asi ani čekat nemohl,“ zazubil jsem se na něho zpátky. Dokud se nikomu nic nestalo, neměl jsem proti jeho nápadům a žertíkům sebemenší námitky. „A není tohle počasí normální? Myslel jsem, že tady prostě místo deště padají ryby.“ Sice teď ty ryby pršet přestávaly, ale stejně jsem se už chtěl jít schovat dovnitř. „Nepůjdeme zpátky za našima? Třeba ještě stihneme někde nakoupit sladkosti, aby sis spravil chuť,“ navrhnul jsem a vydal jsem se pomalu směrem zpátky ke knihkupectví. Začalo se už trošku stmívat a po naší minulé chaotické návštěvě Příčné jsem mamky nechtěl zbytečně provokovat dalším zdržováním, ještě ke všemu v tomhle stavu, ve kterém jsem se zrovna nacházel. Úplně jsem viděl, jak bude mamka nadšená, až zjistí, že jsem se vyválel v rybích tělíčkách. Vidina sladkého mě ale namotivovala dostatečně na to, abych se i přes hrozbu pohlavku k rodičům vrátil. Vzal jsem Obeho za ruku a pokud se mi nevysmeknul, zkusil jsem ho tam dotáhnout s sebou.
>>>Krucánky a Kaňoury (bez postu)

_________________

<<

Peggy dnes neměla zcela v plánu se na Příčnou ulici vydávat, ale nakonec se jí to docela hodilo. Uvědomila si totiž, že za pár týdnů bude mít její taťka narozeniny a ona mu chtěla z našetřeného kapesného pořídit něco pěkného. Jen zatím nemohla přijít na to, co přesně by to mělo být. Ale to určitě vymyslí… ještě na to koneckonců měla čas. I tak ovšem doufala, že zatímco courala po Příčné ulici a nakukovala do výloh, tak ji něco trkne na první pohled. Ale moc nadějně to nevypadalo. Zvlášť když k tomu bylo to teplo… Peggy na sobě sice měla letní šaty (pravděpodobně o dost kratší, než by se jejímu tatínkovi líbilo, ale přece jenom… už jí bylo skoro patnáct), které byly takové lehoučké, ovšem i tak by o pár stupňů méně snesla docela s klidem.

Mimo herně:
Na nikoho nečekáám.

_________________

<<<

Prázdniny byly v plném proudu a Torunn si je vlastně parádně užívala. Její bratr byl roztomilý, ale neměnilo to nic na tom, že stále všechno rodičům zazlívala a moc s nimi nemluvila. Většinu času tak trávila v Londýně a užívala si to. Vídala se s Barrym, pokud zrovna někde netrajdal s Dylanam, občas pohlídala dítě Lucille a Joshuovi, které znala z famfrpálového tábora a co víc, nechali jí u nich přespávat, což bylo super. Navíc si tím hlídáním vydělávala na spoustu věcí, i když většinu z toho utratila za knihy. Havraspár, no.
Dneska ale od hlídání měla volno a i když bylo zataženo a vypadalo to na déšť, venku bylo šílené vedro, a protože Joshua pracoval a jeho žena s malým Jackem byli kdovíkde, rozhodla se projít se po Příčné a třeba si i koupit i něco jiného, než knihu. Že by v době mistrovství narazila na někoho známého v ulicích Příčné, o tom dost pochybovala, takže když si všimla holčiny z její koleje a i týmu, překvapeně se usmála. "Peggy, ahoj! Páni, sluší ti to, jak se máš?" vybafla na ní s nadšením jím vlastním. Sama také měla šaty, s kytičkami a poněkud kratší, za ty dva měsíce totiž stihla vyměnit celý svůj šatník.

_________________

Peggy zrovna zadumaně zírala do výlohy s luxusními psacími potřebami (samozřejmě při tom přemýšlela spíš nad dárkem pro sebe než pro taťku), když vtom ji oslovil povědomý hlas. A vážně, jakmile zvedla hlavu od vystaveného zboží, uviděla vedle sebe Torunn. „Jéé, ahoj!“ pozdravila spolužačku s úsměvem. Peggy měla Torunn ráda, byla fajn a vždycky se s ní hezky povídalo, když k tomu tedy došlo. „Díky, však tobě taky,“ broukla následně a pokývala k tomu hlavou na souhlas. „No, dobrý, na prázdniny si rozhodně nestěžuju, ale momentálně se snažím sehnat dárek taťkovi a není to úplně nejlehčí činnost, to ti řeknu.“ Dobře, Peggy se na Torunn zadívala trochu s nadějí, že by ji mohla něčím inspirovat, protože to by vážně ocenila.

_________________

"Dárek pro tátu? Hmm," Torunn se lehce zamračila, protože se snažila přijít na to, co by se tak tátovi Peggy mohlo líbit. Ona moc dobře věděla, že jejímu by se líbilo třeba kladivo, nejradši by mu ale dala lektvar proti početí, protože dětí už měl až moc. "A co má třeba rád?" zeptala se po chvíli, protože ona jejího tátu neznala a potřebovala něco, aby s tím mohla trochu pracovat. "Já naštěstí dárky ještě nějakou chvíli řešit nebudu muset," zašklebila se pobaveně. Většina její rodiny měla narozeniny až za pár měsíců, ten zbytek už byl po nich. A Asbjorna, který měl narozeniny v září, do své rodiny prostě nepočítala, pro ní to byl prostě úplně neznámý člověk, který se hodně bavil s Montym a vídal se s jejím otcem. Tím to haslo.

_________________

„No, to je těžký,“ povzdechla si Peggy. Co má rád její taťka, tím si nebyla momentálně jistá ani ona, natož někdo cizí, to je jasný. „Docela rád vaří, když na to má čas… poslední dobou hlavně pracuje. Je totiž odeklínač u Gringottových. Občas si něco přečte, nějakou historii, ale knížek má už hodně, takže tím směrem bych spíš nešla,“ zamumlala, přičemž si to dost možná sumírovala hlavně i pro sebe. Ne že by jí to nějak pomohlo. „Ale asi si tím spíš nelam hlavu,“ mávla nakonec rukou, „já něco vymyslím, snad.“ Sice mohla doufat, že jí Torunn hodí nějakou inspiraci, ale na druhou stranu ji vážně nechtěla otravovat. „Radši mi řekni, jak se máš… a jaký byly prázdniny, škola se už blíží, co?“ Škola a famfrpál… na který Peggy nechtěla ani trochu pomýšlet, protože byla už od toho proklatého finále rozhodnutá, že skončí, nicméně tušila (vlastně spíš věděla), že zbytek spoluhráčů jejím rozhodnutím tak úplně potěšený nebude.

_________________