Darrel už se k jejím slovům nijak nevyjadřoval, a tak se Holly rozhodla se už také k tomu nevracet. Přeci jen, omluvila se za ukvapené mluvení, a hádala, že mladík aspoň trochu musel vidět, že je jí opravdu líto, pokud nějak ranila jeho city. Nic jiného dělat nemohla. A ostatně ani nemusela. To, proč jí vlastně opravdu záleží na tom, aby tomuhle konkrétnímu chlapci neubližovala, ten důvod, skrytý někde v jejím podvědomí, si nechávala možná dobrovolně uniknout, možná ani žádný nebyl, kdo ví. To měla Holly zjistit až časem, tedy možná.
Byl to opravdu ještě v tolika věcech kluk, došlo Holly, když jí pak oznámil, že jí věří. Musela se nad tím (možná krapet schovívavě) pousmát. Co na tom, že byla Darrelovou profesorkou? Nikdo si přeci nemohl být jistý, jak se za tu dobu, co byla mimo školu, změnila. A hlavně, dnes si nikdo nemohl být jistý vůbec ničím. I když, Holly by byla vůči Gallovi nespravedlivá, kdyby si zároveň sama nepřiznala, že se vlastně někdy chovala, a stále chová podobně. Věděla určitě, že by některým lidem (a v tuhle chvíli se chtě nechtě její myšlenky na kratičký okamžik stočily ke vzpomínce na Jerryho) také věřila, možná až moc, a to jen proto, že si myslela, že je zná. "Pokud mi tedy důvěřujete, a nenajdete si pro jachtu lepší plány, budu moc ráda," pousmála se. Přes svůj šálek s téměř dopitou kávou se dívala na mladíka naproti sobě, jako by se snažila v jeho obličeji něco vyčíst. Dája byl zvláštní puzzle, a Holly tušila, že někde pod povrchem musí mít cosi složitého, cosi co se většina lidí ani neobtěžuje chtít pochopit. Nebo si možná podvědomě přála aby to tak bylo. "Musím ale předem upozornit, že námořníků moc vážně neznám," dodala s pousmáním, "takže pokud se vám nechce vozit bývalou profesorku po výletech, radši bych být vámi vycouvala." A následně si převzala napsanou adresu, složila a dala si ji do kabelky. Ne že by si to snad sama přiznávala, ale myšlenka, že by to byl nakonec právě Darrel, kdo s ní bude někde cestovat po moři, se jí zamlouvala. Asi o maličko víc než by měla. Znovu vyhlédla na ulici, ale zdálo se, že se Beckettovi s Jacobem někde zdrželi. Ne, Holly nenapadlo, že by měla třeba o existenci toho dítěte promluvit, prostě tak nějak... nemůžeme řici zapomněla, ale zároveň se opravdu nesnažila Jacoba tajit. Tedy, už ne. Ze začátku ano, protože nechtěla, aby si ho někdo (v tomto případě čteme 'někdo' jako Darrel) spojil s Jerrym, ale teď to bylo jedno. Tak moc, že začínala být na vážkách, zda se rovnou na pravděpodobnou přítomnost syna na lodi rovnou nezeptat. Ale neudělala to, merlinví proč.
"To je ale nebezpečný talent," zazubila se na jeho nevinný kukuč. Vypadal trochu jako štěňátko. Šťeňátko, co páníčkovi rozkousalo půlku bot, ale stejně jste se na něj nemohli zlobit. To přirovnání se Holly líbilo, i když by ho (minimálně teď) opravdu nahlas nevyslovila.
"Tak já zkusím něco vybrat sama," pokrčila rameny ohledně jídla, "...ale všechno vážně dodat nedokážu." Věnovala Darrelovi další úsměv, a dopila zbytek kávy ve svém šálku.

Mimo herně:
Pomalu bych to směřovala ke konci, o víkendu mám dvě třináctihodinový směny a asi nebudu mít čas něco dofretkovávat na poslední chvíli :"D

_________________

<<<

Byl krásný červencový den a Příčná se dnes zdála Gweeny poněkud plnější, než tomu bývalo po celý rok. Jistě, byly přece prázdniny a bradavičtí školáci mohli vyrazit do ulic. Páni, prázdniny… Taky se na ně vždycky těšila. A pak se úplně stejně těšila na návrat do školy. Bylo neuvěřitelné, že už ji má rok za sebou – a teď už ji měl za sebou dokonce i Míša! Společně se proplétali davem na ulici a Gwee se urputně přes hlavy kolemjdoucích snažila zahlédnout, kde by si mohli sednout (nepraskalo to tam ve švech). Kavárna nakonec zvítězila – sice bylo venku poměrně teplo, ale co Gwen začala profesionálně hrát famfrpál, zjistila, že kávy asi není nikdy dost. „Zakotvíme to tady?“ otočila se Gwee s úsměvem na Míšu, a protože určitě neprotestoval, zakotvili.
Gwee si objednala irskou kávu, možná kvůli genům, možná proto, že měla pocit, že jí bodne. Pokud Mickey neměl nic proti, usadila je u jednoho z menších stolečků v rohu, aby měli klid. Chvíli dokonce možná i vydržela být zticha, ale známe svoje lidi, nemohlo to trvat dlouho. „Psal mi Patrick, že bychom se určitě měli někdy stavit, co ty na to?“ nadhodila s povytaženým obočím. Protože její starší bratr zrovna dvakrát nepekl s babičkou, doma se tedy moc neukazoval, Mickey ho viděl možná jednou v životě. To by se mohli vidět znovu. „A vůbec, máme na léto nějaký plán?“ vytasila se s další zákeřnou otázkou. Nechtěla se otevřeně vracet k tématu, co bude Míša dělat po škole, protože přece jen byla jeho holka, a ne jeho matka, a už o tom mluvili. „Nějaký výlet, dejme tomu?“ dodala proto s lišáckým úsměvem, aby bylo jasné, že teď neřeší to strašně dospělé téma „kariéra“. Takových témat ale za rohem zákeřně čekalo mnohem víc... Bohužel.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

<<

Vyrovnat se s odchodem z Bradavic bylo kupodivu mnohem snazší, než Michael původně očekával. Jistě, budou mu chybět, to bez debaty, přece jenom sedm let bylo sedm let, ale ten přesun do dospěláckého života byl poměrně plynulý a vlastně mu to nepřišlo až tak divné. Možná to mělo co dělat s tím, že Gweeny byla ze školy už rok a Mickey se jenom těšil na to, až to bude mít za sebou i on a jejich společně strávený čas nebude tak limitovaný a omezený na dopisování. Přirozeně se tedy momentálně zvesela uculoval, zatímco se svou slečnou po boku hledali, kam by se mohli na Příčné ulici upíchnout. Jemu to vlastně bylo celkem jedno, hlavně aby tam byl klid. A ne zase tak moc lidí. Kavárna vypadala jako dobrá volba, takže ji Gwee odsouhlasil a mohli tedy vklouznout dovnitř.
Na řadě byla nejprve objednávka (Mickey se spokojil s nějakou ledovou kávou), do hovoru mohli zabřednout později. No, vzhledem k tomu, že Gweeny byla Gweeny, tak to zase o tolik později nebylo. Ale Mickey si nikdy nestěžoval. Měl rád její hlas a rád ji poslouchal, takže… „Já myslím, že to vůbec není od věci nápad. Aspoň se zase trochu líp poznáme… i když se pořád musím divit, že na mě jako ochránce mladší sestřičky ještě nenaběhl,“ zazubil, ačkoliv si nemyslel, že by zrovna Gweeny nějakou obranu potřebovala… ta si dovedla poradit i sama.
„Už jsem nad létem taky přemýšlel,“ připustil pak, nicméně se mu při tom hlavou honily trochu jiné myšlenky. Ke kterým možná dojde později. „Co bys říkala nějakému výletu za oceán? Brácha se Susan byli tenkrát v Yellowstonu a fakt se jim tam líbilo, tak jsem si myslel, že bychom to možná mohli taky zkusit… anebo nějaké hory na kontinentální Evropě? Karpaty by možná mohly stát za to.“ Dobře, přemýšlel i nad tím, kam by mohli vyrazit, protože pár dní o samotě se svou milou si rozhodně nechtěl nechat ujít.

_________________

V uplynulých měsících byl čas strávený s Mickeym pro Gweeny mnohem vzácnější než dřív. Když byli ještě v Bradavicích oba, mohli se scházet téměř kdykoli – ale když pak byli odkázáni jen na prázdniny a povolené vycházky do Prasinek, bylo to někdy až k nevydržení. A teď? Teď už jim nebránilo nic, do kavárny si mohli zajít stejně dobře o červencovém víkendu jako o náhodné středě v únoru. A to bylo absolutně skvělé. „Patrick aby na někoho naběhl? No… Popravdě, když jsme spolu měli poprvé jít na ples, docela se zajímal, co jsi zač,“ zavtipkovala Gweeny. Zrovna jako ona, ani její starší bratr nebyl úplně nejklidnější povaha, to byla pravda. „Ale jsi tak o půl metru vyšší, určitě se zalekl. Ale, víš, vlastně si myslím, že vy dva byste si měli dobře rozumět,“ prohlásila pak upřímně. Ačkoli byl totiž starší McGrath lehce vznětlivý, byl to vážně přátelský člověk.
Gweeny ráda slyšela, že Míša už o jejich potenciálním letním výletě přemýšlel. Opřela si bradu o dlaň a loket o stůl, a se zájmem poslouchala, s jakými nápady se její milý vytasí. Putování po irských útesech a přírodě si minule totiž náramně užili, a pokud by se i tentokrát měla akce nést v podobném duchu, byla už předem pro všemi deseti. „Do Ameriky? To nezní špatně… Já v Americe viděla jen bažiny na Floridě. S Finnianem na survivalu,“ ušklíbla se Gwee vesele při vzpomínce na dávné časy třetího ročníku. Od té doby si říkala, že na existenci mimozemšťanů asi vážně něco bude… „Ale Karpaty zní taky skvěle. Mohli bychom zajít na Drákulův hrad,“ zazubila se. „Každopádně, kdybychom vyrazili do Karpat, můžeme si Yellowstone nechat v záloze, třeba na další rok – anebo naopak. Možná bychom nějakou turistiku mohli podniknout i na jaře, ale to uvidíme… ještě podle situace,“ rozpovídala se zase Gweeny, ale nezapomněla se včas utnout. Nechtěla hned nad horkou kávou začít rozebírat závažná témata o budoucnosti. Bylo sice pravděpodobné, že s tím ona nebo Mickey začnou, spíš dřív než později, ale nebylo kam spěchat. Plánování společného výletu navíc bylo neméně důležité. A ta káva, mimochodem, chutnala vážně dobře.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

„Ale to bylo už taky pěkně dávno,“ podotkl Mickey pobaveně, když se Gweeny zmínila o jejich prvním plesu. To bylo kdy? V jeho druháku? Třeťáku? No prostě už dávno. Ani se to člověku nezdálo. Ale rozhodně bylo pozitivní, že od té doby se jeho city ke Gweeny v podstatě nezměnily, hm? „Každopádně jsem na něj zvědavý, třeba si vážně sedneme.“ Koneckonců – Mickey byl člověk, který byl nejraději zadobře se skoro každým, takže si byl docela jistý, že by to s Gweeniným bratrem mohlo taky dopadnout dobře.
„Já si říkal, že by ty Karpaty nemusely být vůbec špatné třeba na podzim. Víš jak, příroda bude měnit barvy a myslim, že to tam bude moc hezký na pohled. A taky bychom si třeba mohli udělat i výlet do té rumunské dračí rezervace. Nebo se o to aspoň pokusit,“ zamyslel se Míša nad potenciálním výletním místem, ačkoliv více dopodrobna to mohli dořešit ještě později. Až se definitivně rozhodnou.
„Ještě že je na tom světě toho tolik, co se dá vidět, viď? Člověku by na to málem nestačil jeden život,“ broukl s úsměvem a upil ze svého šálku. A to měli ještě štěstí, že byli kouzelníci a s dopravou to měli mnohem snazší.
„Už máte naplánovaná nějaká soustředění?“ nadhodil posléze a zatvářil se tázavě. Ne že by neměl jiné otázky, na které se chtěl zeptat, ale tak nějak se k tomu nemohl dobrat. A tohle ho náhodou také zajímalo. „Přišel bych se na nějaký trénink třeba podívat… jak ti to nejde,“ poškádlil ji pak a svatouškovsky se uculil.

_________________

146. herní den

To nejhorší už měl Athanasius za sebou - rozhovor s Taly, Corneliem a Hannah - ale stejně se cítil nesvůj a srdce měl až v krku. Bylo mu totiž jasné, že rozhovor s Cosminou nebude o moc jednodušší a příjemnější, možná dokonce naopak. Ale říct jí to musel, obzvlášť když teď věděl, že jeho drahá sestřička bude učit v Bradavicích a bude tím pádem mít Talyssu poměrně často na očích. Dříve nebo později by se dovtípila sama.
Seděl v kavárně společně s jeho malou plavovlasou princeznou, které objednal horkou čokoládu, kterou tolik milovala. Zatímco čekali a on netrpělivě bubnoval prsty do desky stolu, občas k Taly sklouznul pohledem a věnoval jí úsměv, i když trochu nervózní. Svou sestru znal dobře, ale stejně si netroufal odhadovat, jak zareaguje na tu novinku, jež se jí chystal sdělit. Nebo spíš na to, že jí něco takového tajil jedenáct let...
„Ať už se bude Cosmina chovat jakkoliv, neber si to osobně, ano?“ špitl k Taly povzbudivě. „A nemusíš tu být dlouho - můžeš pak vyrazit na zmrzlinu, hm? Vyzvednu si tě tam,“ mrkl na ni. S Cosminou beztak bude potřebovat soukromí a ne pár zvědavých dětských uší, které by mohly zaslechnout něco, co by slyšet vůbec neměly.
„A tohle si vezmi, ale pak mi to vrátíš, jasné?“ broukl po chvilce, sundal si z krku stříbrný amulet s jakýmisi runami, a pověsil ho plavovlásce kolem krku - to aby Cosmina neměla šanci číst jí myšlenky. Ne že by sestře nevěřil, spíš ale nechtěl, aby se kvůli dívčiným dost svérázným myšlenkovým pochodům naštvala. On sám navíc tentokrát chtěl, aby měla sestra přístup do jeho hlavy a sama se mohla přesvědčit o tom, co se děje. Že si nic nevymýšlí... A navíc bylo jednodušší vyslat myšlenku, než vyřknout něco nahlas. Zbabělé, ale jednodušší.
Athanasius netrpělivě upřel oči ke dveřím a nakrčil čelo. Tak kde vězí? Chtěl to mít za sebou co nejdřív, i kdyby to mělo skončit zle.

Mimo herně:
Výjimečně domluvená hra.

_________________

Talyssa se nudila. Seděla vedle svého táty, houpala nohama ve vzduchu a očima znuděně brouzdala po kavárně, která byla takhle brzy ráno až překvapivě prázdná - pokud sem totiž někdo vešel, většinou si vzal kávu s sebou a zase rychle odešel, všichni zřejmě spěchali za svými povinnostmi.
Dívka upíjela čokoládu a snažila se nebýt moc otravná, jenže to čekání bylo vážně nudné. „A kdy už přijde?“ zeptala se, jakmile Athanasius zmínil svou sestru. Tu Talyssa viděla naposledy jako malé škvrně a moc si ji nepamatovala; tou dobou si možná Cosmina ani ještě nebarvila vlasy na bílo, kdo ví. „A neboj, budu v pohodě,“ ujistila vzápětí nejistého Athanáše s úsměvem. Nějaké naštvané paní se přece nezalekne, ne? Talyssa totiž nabyla dojmu, že už toho za poslední měsíc přečkali společně opravdu hodně a absolvovali nespočet vážných rozhovorů, tak proč by je měl zrovna tenhle rozhodit?
„Zmrzlina zní fajn,“ přitakala, usrkla čokolády a olízla si šlehačku z horního rtu. Pak ovšem překvapeně zamrkala, když jí kolem krku přistál jakýsi amulet. „K čemu to je?“ znejistěla tentokrát i ona. Na co potřebovala amulet? Žádnou změnu nepoznala, když jí teď visel kolem krku, ale pochybovala o tom, že by jí ho Athanasius půjčoval, kdyby to nebylo nutné.

_________________

Athanasius si povzdechl. „Já nevím, Taly,“ pokrčil rameny na její otázku. „Možná se někde zdržela,“ napadlo ho, protože v případě jeho sestry bylo zřejmě možné všechno, kdo ví. A to i navzdory tomu, že jí ve vzkazu, který jí poslal, sdělil, že to, o čem s ní chce mluvit, je důležité. Když mu pak plavovláska sdělila, že bude v pohodě, Athan roztáhl rty do upřímné ho úsměvu. „Vždyť já přece vím,“ broukl, protože nabyl dojmu, že jeho dceru jen tak něco nerozhodí. To měla určitě po něm.
Pak přišla otázka na amulet, který dívce přistál kolem krku, a Athanasius se musel krátce zamyslet nad tím, jak to podat, aby z Cosminy neudělal záporačku. „No, víš, jak jsem ti říkal, že Cosmina vždycky ví, na co myslíš? Že se s takovou schopností narodila? Tak ten amulet tuhle její schopnost blokuje,“ vysvětlil. „A mně by teď překážel, tak jenom chci, abys mi ho na chvíli pohlídala,“ dodal s mrknutím, pyšný, že to zaonačil tak hezky. Otázkou bylo, jaký to bude mít efekt...

Mimo herně:
Když se v práci tak nudíte, že hrajete sami se sebou...

_________________

Kdyby Cosmina věděla, že Athan nečeká v kavárně sám, asi by přišla včas. Protože jí ale jen napsal, že pro ni má překvapení, nebrala to jako nic důležitého, a stihla se ještě stavit na ministerstvu na přátelské kafe. Jedno kafe nebo dvě, to už ji nezabije, alespoň jedno jí nemuselo kvůli bratrovi zhořknout i přes valník cukru, který si do něj hodlala nasypat. Do kavárny tedy vešla o něco později, rty semknuté do úzké linky, ale sotva spatřila u stolu mladou slečnu (tak podobnou svému bratrovi, kterýžto fakt se rozhodla prozatím ignorovat), ten zarputile nepříjemný výraz povolil. Chvilku jí trvalo, než si domyslela, s kým to tu Athanáš sedí. „Dobré ráno,“ odtušila podezřívavě k oběma, usadila se a zatěkala mezi nimi pohledem, načež se jím zastavila na bratrovi, z nějž cítila nervozitu. Nebyl to ale ten pocit, co ji zarazilo především, byl to fakt, že ze svého bratra vůbec něco cítila, protože tomu tak obvykle nebývalo. A protože nebyla hloupá, sklouzla mu pohledem ke krku a to samé pak udělala se sestřenicí. „Co to má znamenat?“ otázala se s kamenným obličejem svého bratra, ale pohled při tom upírala k dívčině s amuletem na krku.

_________________

Talyssa sice moc nechápala celou tu rošádu s amuletem, ale nakonec usoudila, že její táta určitě ví, co dělá, a že má své důvody k tomu, aby jí nevykládal dopodrobna, proč to dělá. „Tak jo,“ pokrčila nakonec rameny a letmo se usmála, ale ten úsměv ve výsledku nevypadal moc upřímně, protože se přitom zamyšleně mračila.
Zatímco čekali, než dorazí teta Cosmina, houpala dívka nohama, rozhlížela se kolem sebe a pomalu dopíjela svou horkou čokoládu, která už zdaleka nebyla horká. Ale pořád byla dobrá. No a pak se dveře kavárny konečně otevřely a dovnitř vstoupila žena, která nemohla být nikým jiným, než Athanášovou sestrou. Taly si ji sice moc nepamatovala, ale když ji teď viděla, neměla pochyb. „Hele, už jde,“ šeptla a zatahala Athanasia za rukáv, i když ho na příchod Cosminy určitě nemusela upozorňovat; jistě si jí všiml sám.
„Dobré ráno,“ hlesla Taly maličko stydlivě, když se Cosmina objevila u jejich stolu, a zkoumavě, ale ne moc vlezle, si ji prohlédla. „Když jsem tě viděla naposledy, neměla jsi bílé vlasy, nebo ano? Tobě taky zbělaly?“ vypálila hned zvědavě, ale pak se zarazila. Cosminu moc neznala a zatím na ni teta působila dost přísně, i když ten nepříjemný výraz, se kterým sem přišla, byl prozatím pryč. Kdo ví, jestli jí zvědavou otázkou nenaštve. Nejistě proto zatěkala očima mezi dospěláky a napadlo ji, jak dlouho tady s nimi asi bude muset sedět. Raději by šla na tu zmrzlinu, kterou jí táta slíbil.

_________________