Holly seděla ve výklenku mezi polštáři, absolutně ignorujíc to, že jí klidně můžou vidět okolojdoucí na ulici, a usrkávala své sójové latté, zatímco vyhlížela ven z okna. Vyřizování svých záležitostí stihla mnohem rychleji, než původně očekávala, takže měla ještě nějaký čas, než sem dorazí Beckettovi s malým Jacobem. A Holly se přistihla, že si užívá tu chvíli klidu. Neberte to špatně, ona svého syna milovala jako nic jiného pod sluncem, ráda se o něj starala a i to, že v poslední době začínal mít nějaké roupy, jak se tak přehoupl přes dva roky věku, a začínal si tvořit prvotní názory na svět, brala jako důkaz, že je dítě zdravé a šťastné. Opravdu až teď, v tichu a klidu se svou kávou, si uvědomila, jak tu pauzu potřebovala.
Za výlohou mohla vidět děti, které dle jejího názoru musely brzy nastupovat do Bradavic, a tak se její myšlenky po chvíli stočily právě k té škole. Vzpomínala na to, jak šťastná byla, když tam studovala, a jak jí stejným štěstím naplňovalo později i učení. O Jerryho se její vzpomínky otřely jen opravdu minimálně, vždyť už to bylo dlouho, co se rozhodla odstěhovat na jiné místo a dát tak najevo, že to s celým zmizením z jeho života myslela opravdu vážně (a je pravděpodobné, že pokusil-li se jí během té doby nějak kontaktovat, asi spíš volila ignoraci, a stále vehementně odmítala finanční podporu). Všechno to byly prostě vzpomínky, a Holly žila tím, co bylo teď, žila svým synem, svou staro-novou prací v sirotčinci, a momentálně touto chvílí klidu v kavárně. Jediné, co si v tuhle chvíli dokázala přiznat bylo však, že se jí opravdu stýská po Bradavicích.

Mimo herně:
Jakože domluvená hra či co, takže čekám na domluvený překvápko

_________________

Darrel byl v Londýně už několik měsíců a zase se tak ztraceně potloukal životem. Sice bydlel v malém podkrovním bytě a vlastnil malou loď zaparkovanou v jednom přístavu na jihu a červený kabriolet, ale jinak nic ve svém životě neměl a musel tedy pracovat jako každý nečistokrevný smrtelník. Občas ho to opravdu ubíjelo, protože věděl, že za jeho jménem se skrývá jmění, které by mu umožnilo splnit si jeho největší sen - Darrelova kouzelnická zoo, ale vztahy u Gallových byly složité, a tak Darrel pracoval v pekařství na příčné. Občas se staral o svou malou sestru, která teď docela často pendlovala mezi ním, rodiči a paní Olssonovou, která si Rebeccu zamilovala, a občas Darrel navštívil Ginger, Gwen, výjimečně Jane, ale kromě občasných schůzek s Donnou Osbornovou se v jeho životě nic zvláštního nedělo. Takže si to zpřestřoval divokým životem po barech pokaždé, když měl o víkendu volno. A občas i když neměl. Hrnek s kávou před ním přistál rychle, takže s úsměvem zaplatil a přivoněl k teplé kávě. Spokojeně se zazubil nad hrníčkem, tohle přesně potřeboval. V tu chvíli vypadal jako ztracený skřítek od nějaké pyšné aristokratické rodiny. Rozcuchaný a unavený tak, až měl kruhy pod očima, s mírným strništěm a proužkovaným tričkem, na nějž vyžehlovací kouzlo nebylo použito asi nikdy. Co Darrelovi vážně chybělo, byla jemná ženská povaha, která by mu řekla, že tričko ze čtvrťáku v Bradavicích se fakt už nehodí a že by si měl vzít aspoň vyšší boty, když si nedokáže najít dvě stejné ponožky. Nemluvně o tom, že by mu taková žena aspoň uvařila, protože byl samá ruka a noha a vypadal, jak kdyby od Bradavic nejedl.
K životu by nic víc asi nepotřeboval, kromě ibalginu, tedy nějakého lektvaru, kdyby v rohu na druhém konci místnosti nespatřil slečnu Beckettovou. U všech druidů, jak on měl pro ty zrzky slabost. Zablesklo mu v očích vzpomínkami na Bradavice a radši se rychle napil, aniž by si uvědomil, že to je horké. Spálil se a rozkašlal se hned vzápětí proklínajíc svou pitomost. Chvíli přemýšlel, zda by měl slečnu Beckettovou oslovit, ale určitě si ho nepamatovala. Kolik let to bylo? Ani si nevzpomínal, zda opustila Bradavice dříve ona nebo on. Nicméně, po všech těch letech, stále to byl Darrel Gall a ten se neměnil. Sice před pát lety by řekl něco jako, no ty bláho tak vás jsem fakt roky neviděl!, zatímco dnes se jen s pobaveným úsměvem přiblížil a řekl: "paní profesorko? Vy jste se vůbec nezměnila," zašklebil se pobaveně, "a já vím proč. Opustila jste Bradavice v pravou chvíli, jinak byste teď byla už úplně šedivá. Něco jako Baneová. Nebo Rodwell." Vlastně se to tak moc od pubertální verze Darrela nelišilo. Pořád byl stejný.

_________________

Přibližujícího se Darrela si Holly všimla ještě než promluvil, takže aspoň díky jeho vychrleným slovům nedostala infarkt myokardu. Ne tedy že by měla důvod, ale kdyby byla zahloubaná nějak hodně hluboko do myšlenek, asi by se prostě svého někdejšího studenta lekla tak jako tak. To ale, jak už bylo řečeno, nebyl tento případ, a tak se Holly jen ještě stihla pozastavit nad tím, že Gall vypadá tak trochu použitě, jestli chápeme co se snaží básník naznačit, nebo tedy, převedeme-li to do dnešní mluvy, unaveně. Až když umlčela mateřský instinkt, který jí automaticky velel toho nebohého chlapce ošatit a nasytit, uvědomila si zpětně, že Darrel vyrostl. Minimálně tedy vypadal starší, než jak si ho pamatovala z Bradavic. Jako by se mu v životě něco přihodilo, a on se musel náhle postavit na vlastní nohy a učil se tak starat sám o sebe pěkně za běhu, a každá drobná chybička, kterou během toho učení udělal, se na něm podepsala. Ale možná to jen dělal ten neupravený vzhled a kruhy pod očima. Mimochodem ano, pamatovala si ho, protože byl jednak v Nebelvíru, a druhak se o něm nejednou mluvilo ve sborovně, a to v souvislosti s tím nebo oním průšvihem. Byla si ale jistá, že teď už dospěl, a že už přeci nemůže být takové tele jako tehdy.
...a nebo ne. Když totiž promluvil, zkroutily se jí rty do pobaveného úsměvu. Jako by před sebou zase viděla jednoho ze svých studentů. Ten pocit byl opravdu, nu, skvělý, a ona si na kratičkou chvíli připadala, jako by z Bradavic nikdy neodešla. Jenže odešla. "A heleďme se, pan Gall, školní trest, předpokládám?" nadhodila a věnovala mladíkovi pobavený úsměv, "tak se posaďte a můžeme začít." Pisatelka sice původně chtěla, aby se Holly chovala normálně a dospěle, ale ona se (snad pod Dájovlivem) v průběhu psaní postu rozhodla jinak, takže teď to dopadalo takhle.
"Teď ale vážně," dodala po chvíli, kdy se odmlčela, a nechala tak Dájovi prostor pro případnou reakci, "už dávno neučím, a vy už taky dávno nejste student, tak na co to oslovení?" A mimochodem, to další, co mladík vyslovil, samozřejmě zaslechla, a i pokud to bylo myšlené jako poklona, rozhodla se to nechat tak a nijak to nekomentovat. Místo toho raději upila svojí kávy a čekala. Však on ji určitě oslovil z nějakého důvodu, ne?

_________________

Navzdory Darrelově katastrofálnímu vzhledu mu pobaveně jiskřilo v očích, jako kdyby měl něco zalubem. Ve skutečnosti slečnu Beckettovou jen moc rád viděl. Byla to už dlouhá doba, co opustil Bradavice, a s profesorkou Beckettovou se spojovalo spoustu milých vzpomínek. Byla to jedna z těch učitelek, kterou měl vážně v oblibě a ne jenom kvůli jejím zrzavým vlasům. Kdyby teď nedržel v ruce horkou kávu, zasalutoval by tak, jak se to naučil nedávno u námořnictva, namísto toho se však jen zazubil a rychle se posadil naproti ní. Šaškovat neměl energii a káva mu navíc v jakýchkoli prudších pohybech bránila. "Ale já to vážně neudělal," reagoval na její poznámku pohotově, když začala s imaginárním trestem, a se smíchem se opřel za sebou o zeď. Tuhle větu by si mohl dát vytetovat, protože s jistotou věděl, že nic neříkal v Bradavicích častěji než právě ji. S úsměvem se na Holly zpoza hrnečku podíval, jak se tak opíral o zeď a očima zkoumal Hollyiny vlnící se dlouhé zrzavé vlasy.
"Pro mě budete vždycky profesorka, ale dobře... paní Beckettová," prohodil, když odtáhl hrneček od úst a chvíli na to dodal, "nebo slečno," neměl tušení, pod jakou kategorii se profesorka řadila, ale rozhodně byl zvědavý a doufal, že se to dozví. Darrel nevěděl nic o tom, že Holly má dítě. Nic o tom, že se s Jeremiahem rozešli ve zlém, vlastně o ní nevěděl vůbec nic. Pamatoval si jenom Bradavické drby a klepy, které byly už několik let staré a které byly taky jediná věc, které se mohl v tvořící se konverzaci chytit.
"Takže, pořád jste s tím Helmutem?" zeptal se Darrel ukvapeně, když se snažil rozpomenout na dobu, kdy byl ještě v Bradavicích, načež mu rychle zasvítilo v očích, protože... "teda to se jenom tak říkalo. Já vlastně ani nevím... jen sem četl jednou v novinách, že to.... Že to má nějaký divoký doma, jako ve špatným smyslu, myslím, tak sem myslel, že to je pravda, to, co se říkalo," osvětlil to na pravou míru a lehce pokrčil rameny. "Vlastně mi do toho nic není. Nemusíte odpovídat," uvědomil si a poškrábal se rozpačitě ve vlasech. Dlouze se napil. Ve skutečnosti Darrela zžírala zvědavost, jestli Holly někoho má nebo ne, protože si pamatoval, že v Bradavicích ho to dost zajímalo a stejně ho to vlastně zajímalo i teď. "Máte v plánu jet někam na dovolenou v létě?" napadlo ho tak zničeho nic a vykoukl ven z okna, protože počasí už bylo skoro letní.

_________________

Pousmála se. Bylo milé, že přistoupil na tu hru, a upřímně, Holly byla hrozně ráda, že se může taky jednou uvolnit a nechovat se jako ta dospělá, ta zodpovědná, ta matka... Nikdy ji nenapadlo, jak moc jí vlastně chyběly její pubertální roky. Možná, že se dřív od Darrela ani tolik nelišila (ačkoliv pravděpodobně byla o dost slabší odvar jeho osoby), jen na ty doby už dávno zapomněla. Přeci jen, oba byli kdysi v Nebelvíru, takže bylo možné, že si jsou v lecčem podobní. A Gallova přítomnost kdoví proč tenhle zapomenutý aspekt Hollyiny osobnosti vyvolávala. No a nebo přinejmenším, Dája s sebou nesl zvláštní opar dobré nálady, ať už byl unavený a použitý a nebo ne. "Tohle říkají všichni," prohodila ještě s ušklíbnutím, a v zelených očích se jí zablesklo, než se rozhodla, že té hry prostě nechá a tečka.
"Slečno," přiznala s menším pousmáním, a jen proto, poněvadž jí to přišlo poněkud hloupé, se nezeptala, jestli tedy jako profesorka nebyla úplně nepoužitelná. Stýskalo se jí po té práci a přemýšlela, že by se zase do Bradavic vrátila, jakmile bude Jacob dost starý na to, aby bez matky nějakou dobu vydržel. Nebo by si třeba mohla pronajmout nějaké bydlení v Prasinkách a vzít ho s sebou? Ještě nevěděla. Nicméně se pořád usmívala. A ne, vůbec jí nenapadlo, že klidně mohla Dájovi říci něco jako že má manžela a syna a tak... protože proč taky. Netušila proč se ptá, nebo co se mu honí v hlavě, a vlastně jí to ani na mysl nepřišlo.
Úsměv jí však na tváři zamrzl ve chvíli, kdy se Darrel zmínil o Helmutovi, a nejraději by si v duchu nafackovala za to, že předtím nezalhala. Jasně věděla, na koho narážel, a taky tušila, že ve škole svého času musely nějaké drby kolovat, a oni tudíž s Jerrym nebyli ta nenápadní, jak si asi tenkrát mysleli. Zkoumavě se na Darrela zahleděla, snažila se odhadnout, kolik toho asi ví, nebo možná kolik si domyslel, kolik si zapamatoval. Také jí zpětně došlo, že až přijdou její rodiče s malým Jakeem, který se tak dokonale potatil, je tu nebezpečí, že si bude schopen dát jedna a jedna dohromady. Ta myšlenka se jí nezamlouvala. Druhá část Holly však kupodivu na nic takového nemyslela. Jak si totiž Dáju tak zkoumavě prohlížela, pomalu ale jistě jí začalo docházet, že i když je evidentně pořád tak trochu tele, opravdu vyrostl. Zamrkala, a rozhodla se myšlenky prostě utnout. "Ne," opáčila nakonec ohledně Jerryho, takhle jednoduše a krátce prostě proto, poněvadž tím přímo ty klepy nepotvrzovala. Dokonce se opravdu snažila aby to znělo jako že vůbec neví, o čem to mladík mluví. Jenže hádala, že ta náhlá změna výrazu ji předtím už prozradila dokonale tak i tak. "A opravdu nevím jak a proč to má doma takové nebo makové," dodala prostě s pokrčením ramen. Jeremiah byl minulostí, a jí opravdu mohlo být ukradené, jak to nakonec u nich doma dopadlo. Že nebylo? To tu vážně nehodlala vytrubovat do světa.
Za změnu tématu byla moc ráda. "Upřímně bych ráda kamkoliv mimo Angllii a všechen ten déšť, možná někam za sluníčkem," přiznala. Přeci jen, s miminkem na krku se nikam moc nedostala, a teď když už malý povyrostl, možná by mohla i někam na pár dní odjet... nebo vzít Jakea s sebou. "Zatím ale konkrétní plány nemám," přiznala a upila kávy. "A co vlastně vy, jak vám to jde po škole?" zeptala se na oplátku, jednak proto, poněvadž nechtěla vypadat že se nezajímá, a druhak proto, že ji to vlastně vážně zajímalo. Copak se o toho chlapce nikdo nestaral? Měl to hodně těžké? Pořád si nedokázala úplně stoprocentně spojit vzpomínku na Darrela v Bradavicích s touhle jeho starší verzí. Mimochodem, v duchu ji napadlo, jak jí přijde zvláštní, že Dájovi vyká. V Bradavicích to bylo normální, ale tady, když věděla, o kolik je vlastně mladší... Nu co.

_________________

Takže slečna, usmál se pro sebe a ani mu to nebylo divné, ačkoli Holly už dávno neměla věk na to být slečna. Možná to bylo trochu smutné, pokud by nad tím přemýšlel a více se zamyslel nad tím, co se říkávalo v Bradavicích, ale ostatně to nebyl jeho život a se vší upřímností, on měl co dělat s tím svým. Také to bylo jako horská dráha a kolikrát ne zábavná. Jenže všechno tohle pozadí se teď rozpouštělo v dobré vůni a chuti kafe, zatímco Darrel Holly upřeně pozoroval. Možná absence jakéhokoli mateřského citu mu způsobila, že teď propadal šarmu mnohem starších žen, jelikož toto není poprvé. To samé se mu dělo s paní Olssonovou, ale cítil se příliš zahanben, než aby to kdykoli zmínil nebo se o něco pokusil. Navíc, možná by bylo lepší zmínit, pro koho Darrel slabost neměl, to by byl mnohem kratší seznam, ale u těch zrzavých čtyřicátnic, na těch zkrátka něco bylo a on nedokázal říct co. A když nad tím přemýšlel, ani ta zrzavá nebyla nutností, když si rozpomněl na Lorelei, která snad ještě nebyla čtyřicátnice, nebo ten čas tak letí? Zadíval se rozpačitě na hodinky. Už zase začínal mít v hlavě zmatek, a tak na chvíli pevně zavřel oči a zadržel dech. Občas měl hlavu jako pátrací balón, jako kdyby mu myšlenky zasahovaly do jiných vesmírů a on je nemohl ovládat. Znovu se na Holly podíval a usmál se. Asi to na chvíli vypadalo, že se chystá omdlít, barvu pleti na to rozhodně měl, ale on jen potřeboval zastavit ten jedoucí vlak, co se mu v hlavě proháněl.
Zase nabral pozornost a tudíž mu ani trochu neunikl profesorčin výraz, když se zmínil o Helmontovi. Mělo ho to napadnout, o tomhle se přeci nemluví. Jak by asi reagoval, kdyby se zeptala na jeho milenku? Jo, já vlastně nemám milenku, uvědomil si hned na to a zavrtěl hlavou. Donnu nepočítal, protože ta žila v Americe a... bylo to komplikované. Jako kdyby to s Osbornovou mohlo být jinak. Nicméně, fakt ho zaskočila až taková posmutněla tvář a Darrel si hned vyvodil, že tam něco nebylo v pořádku, i když empatie do vínku moc nedostal. Neptal se, ale hořel zvědavostí. Pevněji prsty sevřel hrnek a zabořil nos do hrnečku, zatímco si rozpomínal na článek v novinách, který o Helmontovi četl. Bylo to drsné, asi proto si to pamatoval. Ani nemrkl, když Holly tak stručně odpověděla, a přešel to mlčením. Možná se i trochu schoulil do sebe, jak si dal nohy pod sebe a uvědomoval si, že zahrál na citlivou strunu. Možná si to totiž nemyslela, ale byla průhledná jako sklo. A toho hned následně chytře využil.
"Já bych se té ženě vůbec nedivil, vždyť to byl takovej snob, nikdy jsem ho neměl rád," ulevil si s úšklebkem za hrníčkem tónem, jako kdyby promluvil Jaren Gall, "ti čistokrevní jsou někdy fakt máklí," řekl čistokrevný Darrel a znovu se ušklíbl. "Nežijou reálný životy," dodal na to moudrým Brumbálovým hlasem a napil se, protože to by k tomu tématu stačilo. Zase toho tolik neodžil, aby tu mohl pronášet moudra. Za to téma o dovolené už znělo dobře a Darrel se zase trochu uvolnil. "To byste jela sama?" zeptal se, ale spíš chtěl vědět, jestli někoho má. Sluníčko ale znělo jako jasná volba, protože v Británii ho moc nebylo. "Já... snad pojedu do Ameriky. Za kamarádkou," to slovo kamarádka mu nebylo úplně po chuti, ale bylo lepší si na to zvykat, než žít v iluzi a pak se pod parným sluncem uprostřed Kalifornie drsně setkat s realitou a odmítnutím. No což. Darrel byl věrný, alespoň co se týkalo několik let neměnících se citů.
"Teď pracuju v pekařství, takže kdybyste měla někdy chuť na preclík, klidně se zastavte," zaculil se pobaveně a hned pokrčil rameny. "Nějakou chvíli jsem cestoval, omylem jsem se přidal k námořnictvu, na chvíli mě zatkli a rozešel jsem se s Jane, koupil si auto a bydlím v bytě, ještě jsem se nenaučil vařit a mám pocit, že mi někdo krade ponožky. Ale jinak se mám dobře," usmál se svým sympatickým úsměvem, z něhož by mu spokojenost věřil každý a zadíval se Holly zpříma do očí. Vlastně se tak dobře neměl, ale kdo v dnešním světě odhaloval slabé stránky? To nebylo in.

_________________

Jak se tak dívala na svého nenadálého společníka, najednou se zdálo něco špatně. Chviličku to vypadalo, jako by měl totiž omdlít. Ne že by se tomu Holly divila, vzhledem k tomu jak vlastně působil. Její přirozená starostlivost tak převýšila na chvilku cokoliv jiného, a než se stačil vzpamatovat, vypadlo z ní ustarané "Darrele? Jste v pořádku?" Nad tím, zda je nebo není dobré ho vlastně oslovovat křestním jménem v tu chvíli rudovláska vážně nepřemýšlela. Jen mu chtěla případně nějak pomoci, kdyby se tu měl najednou kácet k zemi (nebo desce stolu). "Nepotřebujete na vzduch?" Ano, tohle byla prostě Holly. Zdraví a štěstí těch kolem prostě bylo na prvním místě, a ji opravdu ani nenapadlo, že by třeba tohle celé nemuselo nic být. Nechtěla, aby se jí přímo před očima Gall sesypal.
Naštěstí to vypadalo, že je všechno v pořádku, a tak se zase Holly mohla uklidnit. V koutku duše se možná divila, proč ji tohle celé tak vyděsilo, jenže ta část jí samé, která se o Dáju tak trochu strachovala od chvíle, co ho dnes spatřila, se prostě nenechala zastavit. Ještě chvilku podezřívavě na nebelvírského absolventa zahlížela, pečlivě hledala nějaké známky další nevolnosti, než se zeptal na toho Jerryho a tím její myšlenky stočil jiným směrem.
Mysl se jí na krátkou dobu vydala na cestu vzpomínkami, které si těch několik let prostě odpírala, a jí překvapilo, že to už nebolí tak jako kdysi. Možná, jen možná, se s tím celým konečně nějak smířila a naučila žít. Teď už si dokázala vzpomenout jen na to hezké, a ve výsledku byla k vlastnímu překvapení docela ráda, že to mohla zažít. I za syna, kterého teď měla, byla ráda. Protože ona by možná nikdy jinak děti neměla. Ne, protože si nikdy sama partnera aktivně nehledala. Ani před Van Helmontem, ani po něm. Možná na to prostě nebyla stavěná. Zatímco její myšlenky se zaobíraly tímto směrem, ani si neuvědomovala, kam by mohly zabíhat ty Darrelovy - jak by taky mohla, ona žádný nitrozpyt neovládala. Proto ji maličko překvapilo to, co řekl.
Část jí už chtěla Jeremiaha začít bránit, ale zarazila se. Bylo by pošetilé něco takového tady vytahovat. A navíc, ona se opravdu o Van Helmontovi bavit nehodlala. S nikým. A už vůbec ne s tímhle mladíkem... z důvodu, který sama pořádně nechápala. Něco na tom, co chlapec vypustil z púst ji ale přinutilo se pobaveně pousmát, a taky si tak trochu rýpnout. Prostě neodolala. "A co vy?" poukázala tedy místo obrany Jerryho na fakt, že je Darrel přeci Gall, a no tak, všichni věděli, kdo je jeho otec, "taky nežijete reálný život?" Věnovala mu upřený pohled smaragdových očí. Samozřejmě ale nehodlala zůstat u toho tématu nějak dlouho, nebo snad Dáju nutit odpovídat - bylo to zcela na něm, jak se rozhodne. Jenomže Holly k jejímu vlastnímu překvapení opravdu zajímala Darrelova reakce. A možná, jenom možná, opravdu chtěla vědět víc - a taky zda tenhle mladý muž nepotřeboval třeba nějak pomoci. Sama toho dost neměla, ale minimálně psychickou podporu nabídnout mohla vždycky.
Otázka na to, zda pojede sama, asi měla rozsvítit Holly v mysli varovné červené světýlko, jako by už předešlé náznaky nestačily. A opravdu, jakési tušení se taky dostavilo, ale ona ho prostě podvědomě odmávla s tím, že je přece pro takového kloučka hrozně stará, a tudíž by celá taková situace byla neskutečně absurdní. Připadalo jí to sice jako úsměvná myšlenka, ale skutečnou váhu tomu prostě nedávala. "To ještě nevím," řekla prostě, a nemyslela tím samozřejmě nikoho jiného než malého Jacoba, což ale samozřejmě Darrel vědět nemohl, takže bylo prostě na něm, ať si to přebere jak chce. Jo tak za kamarádkou, usmála se v duchu nad jeho vyjádřením. Netušila sice jak to s onou kamarádkou měl nebo ne, ale upřímně? Přála Darrelovi někoho po jeho boku, i kdyby jen v přátelském slova smyslu. Protože i když byl průšvihář, tak trochu hrom do police a ňouma, myslela si o něm Holly vždy i to, že ten chlapec má srdíčko na pravém místě, a lásku či přátelství si zasloužil tak jako všichni ostatní. "Tak snad vám to vyjde a ten výlet si užijete," usmála se na něj povzbudivě.
Následoval výčet toho, co se vlastně s Darrelem dělo poté, co odešel z Bradavic. To, že zřejmě chodil a rozešel se s Jane (Edwardsovou? Co teď přes prázdniny vypomáhá starému Ollivanderovi?) Holly přešla mlčením, ostatně co ji by měl co zajímat mladíkův osobní život (ha. ha. ha.), a navíc tu byly jiné věci, na které se její pozornost zaměřila primárně. To, že nevěděla, jak se někdo může omylem někam přidat taky radši nekomentovala, nechtěla totiž vypadat, jako že si z Dáji dělá legraci nebo tak podobně. "Proč vás promerlina kdo zatýkal?" zavrtěla nevěřícně hlavou. Jedno bylo létat z průšvihu do průšvihu ve škole, ale v reálném životě? To už bylo něco úplně jiného. A Holly si nebyla jistá, jestli se náhodou nemá začít o mladíka strachovat. Zase.
Na poznámku, že neumí vařit a ztrácí se mu ponožky, zase pro změnu reagovala její mateřská stránka. Na chviličku si představila, zda by byla schopná a ochotná se o Darrela starat, a kupodivu zjistila, že jí ta představa nepřijde zase tak nepříjemná. Bylo by to jako mít syna, jako by měl prostě Jake staršího bráchu. Tedy až na maličkou drobnost - jedna Hollyina část, a ona se mermomocí snažila tvářit že neexistuje, si prostě Darrela Galla jako syna představit nedokázala. Nebo nechtěla. Nicméně se zdálo, že si ex-nebelvír žije plus mínus spokojeně, a pokud ne, nechce to dávat na odiv, takže si Holl mentálně vyhubovala za přehnané starání se, a pak absolutně proti tomu navrhla: "Tak já vám někdy něco k jídlu donesu, výměnou třeba za ten preclík," a usmála se. No a jelikož Dájova přítomnost přeci jen trochu vyvolávala tu dávno zahrabanou Holly v ní, po krátké odmlce dodala ještě: "A ty ponožky by mohli mít na svědomí ponožkoví trollové. Ti je totiž žerou, ale jen ty levé. Prý proti nim platí, když si mezi ponožky strčíte kousek vanilky. Oni totiž nesnášejí její vůni." Tvářila se u toho naprosto vážně, jako kdyby recitovala nějaký učebnicový fakt. Nu co. Už nebyla profesorka, a Dája nebyl její student, jak sama předtím zmínila, takže za mystifikaci a špatné informace nemohla být nijak trestána... ne? A ano prosím, takhle se chovala dospělá žena po čtyřicítce a s dvou, skoro tříletým capartem na krku.

_________________

"Nic mi není," odmávl to Darrel rukou, i když kocovinu měl pořádnou, ačkoli to v jeho náladě nebylo úplně znát. Slabě se pousmál, protože tahle chvíle vlastně neměla nic společného s jeho žaludkem na vodě, ani bolehlavem, ale jenom velkou smrští myšlenek. "Ale dám si vodu," pronesl a mávl rukou k obsluze, aby si mohl objednat. Poté už stočil pozornost zpět ke slečně Beckettové, kterou si zamyšleně prohlédl. Věděl, že nezabrousil na dobré téma a navíc to ani nevylepšoval, když o čistokrevných dál mluvil, ale Holly naštěstí nereagovala nijak popuzlivě a zachovávala si klidnou tvář. Darrel k ní však zvedal zelenkavé oči a pozorně se díval. Věděl, že to s Helmontem nebyla úplná povídačka, aneb na každém šplchu pravdy trochu a i tohle muselo vzniknout z nějakého reálného základu. Darrelovy myšlenky se tedy rozutíkaly směrem, jakým mu vůbec nepříslušelo, a to jaké měl vlastně Helmont štěstí a slečna Beckettová smůlu. A jak to asi dopadlo, když oba skončili v Bradavicích a teď žili své životy, tak odlišné a protichůdné. Bohaté a chudé. Zavrtěl hlavou a odložil hrneček se zbytkem kávy na stůl. Rozhodně si nemyslel, že by Holly byla chudá, ale... Darrel pozadí čistokrevných rodů dobře znal a věděl, že i bohatý míšenec je proti nim často chudý jako kostelní myš. Ale to už bylo hodně mimo téma, ale Darrela přitom alespoň napadlo, že by mohl Holly na něco pozvat. On byl sice chudý sotva zaměstnaný čistokrevný dvacetník, ale proč ne. Chtěl nějak zaujmout. A nevěděl, proč...
Pohotovou a rýpavou odpověď zaznamenal s kyselým úšklebkem. Musel uznat, že to byla dobrá reakce. Byl naivní, pokud si myslel, že někdo na jeho rodinný původ zapomněl. Bylo to razítko, které si ponese do konce života. Nevěděl co odpovědět, možná proto, že se ho to trochu dotklo. On žil totiž pravý opak toho, co se od něho očekávalo. "Já se snažím z reálnýho života vytřískat, co se dá. Skoro vyhazov ze školy, chudoba, odmítnutí žádosti o ruku, potra-" zarazil se prudce a zbytek slova polkl tak rychle, jak jen mohl. O tomhle nikdo nevěděl a nikdo vědět nebude. Kromě ní, té holky, které se to týkalo. "Nemám toho s čistokrevnými moc společného, kromě jména," usmál se na to mírně. Jistě, peníze by si vzal, protože měl na ně nárok, byl potomek Jarena Galla jako jeho bratr a sestry, ale naložil by s nimi už odlišně. S tou společností nechtěl mít nic víc společného, ačkoli věděl, že se tomu neubrání.
"Kdybyste chtěla, mám takovou malou jachtu," pronesl pyšně a převzal si od obsluhy sklenici vody, "mohl bych vám ji půjčit. Ale musela byste mít nějakýho statnýho chlapa, co by se o ní postaral..." dodal s briskním úsměvem a napil se, než nepromyšleně dodal: "nebo byste mě musela vzít sebou jako osobního námořníka. Já stejně žádný velký plány nemám kromě té Kalifornie," dodal a znovu se napil. "To bylo nedorozumnění, teda... trochu jsem se nepohodl se strážníkem, měl nějaký problém a když jsem ho odsebe odstrčil, omylem jsem ho shodil do Temže," pokrčil rameny pobaveně. Víc o tom říct nemohl, protože to znal jen z vyprávění. Darrel při té příhodě nebyl úplně střízlivý, takže si to nepamatoval, ale to už nedodával.
"To by bylo super, budu na vás v tom pekařství čekat," zazubil se a pak děkovně reagoval na radu o ponožko žroutech, protože to klidně mohli být oni. V duchu si několikrát zopakoval, že musí koupit vanilku a nové ponožky.

_________________

Nechtěla, aby si snad myslel, že ho má za slabocha nebo tak něco - mladí impulzivní kluci na tohle reagovali někdy docela, nu, přecitlivěle. Takže když oznámil, že mu nic není, prostě to přešla s přikývnutím, a už jen po očku po Darrelovi pokukovala, kdyby se mu udělalo zase špatně. Že by tohle mohlo být obyčejnou kocovinou, to ji vlastně ani nenapadlo - důkaz toho, že v Gallovi pořád tak trochu viděla studenta, ne dospělého mladého muže. No a taky důkaz toho, že sama pěkně dlouho už nepila. Nebyl důvod.
O Jerrym už byla rozhodnutá nepromluvit ani slovo, ale když se zpětně zamyslela nad tím, co to vlastně použila za reakci, trochu se za sebe zastyděla. Přeci jen, nic o mladíkovi nevěděla, a kdo ví, třeba se ho tímhle docela dotkla. Nikdo si nevybíral, do jaké rodiny se narodí. Stejně jako ona si nevybrala to, že ji její praví rodiče odhodí jako kus hadru ještě dřív, než si stihne zapamatovat jejich obličeje, si tady tenhle chlapec nevybral svou čistokrevnost. A podle jeho dalších slov Holly usuzovala, že se asi vážně trošičku přišlápla nějaké pomyslné kuří oko. Na její tváři, kterou se honem pokusila schovat za oponu rusých vlasů, tohle všechno bylo samozřejmě vidět tak jasně, jako byste jí to napsali rudým inkoustem na čelo. Holly se za sebe styděla. Nechala emoce ovládnout svoje jednání, a snad v obraně někoho, kdo už o to ani nestál, se dotkla tohohle mladíka. "Omlouvám se," řekla po chvíli a zvedla k Darrelovi oči, "tohle jsem nemusela říkat. Nevybíráme si, kam se narodíme, nikdo z nás." Její hlas byl tichý, upřímný. Kdo ví, možná nad tím vším až moc přemýšlela, možná si z toho Dája ani nic nedělal, ale ona teď prostě jednala podle vlastního svědomí. Věděla, že kdyby tu omluvu nevyřkla, bude si to ve výsledku vyčítat. A navíc, kdesi v koutku mysli si představila malého Jacoba. Co kdyby se někdy někdo nedejmerline dozvěděl o jeho otci? A pak by mu to předhazovali úplně stejně, ačkoliv on by ho nikdy nepoznal? Ne, to se jí nelíbilo. Ani to, že to vlastně provedla tady Darrelovi - ani za cenu odvrácení pozornosti od její aférky s Van Helmontem. Nekomentovala to, co všechno vlastně řekl nijak jinak - ostatně, kdo byla, aby se chlapci pletla do soukromí? Záleželo na něm, co a komu prozradí.
Dobře, Darrel měl jachtu. Jachtu, zatímco ona neměla ani to auto. Překvapeně zamrkala. "To byste mi jen tak půjčil... loď?" pozvedla nevěřícně obočí, "co když jsem ve skutečnosti úplně falešná zlá osoba, jachtu prodám a s penězi někam uteču?" Nadhodila to v žertu, samozřejmě, nicméně se přistihla, že ji vážně zajímá, proč by něco takového pro ni Darrel dělal. Nebo proč by se dobrovolně uvázal k tomu, aby nějakou čtyřicátnici vozil na lodičce po moři, když si mohl s tou svou jachtou třeba sehnat nějaké mladší společnice. Nebo kamarády. Taky ji tak trochu překvapilo, že se jí tahle nabídka vlastně docela zamlouvala, ač netušila proč. Jenže když se tak na mladíka dívala, měla pocit, že pod tou svojí maskou trubky schovává něco, o čem asi zbytek světa moc neví. A tak se přistihla, jak s milým pousmáním odpovídá "A víte, že by to nakonec nemusel být tak špatný nápad?" a sama nevěděla, proč to vlastně říká. "Ale jsem si jistá, že byste si ještě nějaké lepší plány našel," dodala s úsměvem a zavrtěla nad celou absurdností téhle situace hlavou.
"Tak nevím, jestli vy na ty průšvihy nemáte prostě štěstí," povzdechla si, a možná začala maličko přehodnocovat tu představu o Darrelovi jako mnohem, mnohem hlubší osobě, než jak se jevil.
"A co máte rád? Abych věděla, s čím se zastavit," zeptala se ještě s pousmáním ohledně toho jídla výměnou za preclíky. No a když se pak Darrel tvářil, jako že těm ponožkovým trollům věří, v duchu si pomyslela, že to je fakticky prostě truhlík. Problém byl v tom, že jí to vlastně připadalo docela... roztomilé. Přistihla se, že si mladíka zkoumavě prohlíží. Znovu. No a tak se raději otočila směrem k výloze a vyhlédla na ulici. Beckettovi s malým Jakeem stále nikde.

_________________

Bylo známo, že Darrel byl vysoce emoční typ a dokázal si vzít osobně téměř cokoli, ale ve většině případech jeho vztek také rychle vyprchal. Dlouho se zlobit uměl, ale to bylo u těch mnohem vážnějších a existenčních věcí, což naštěstí teď nebyl ten případ. Navíc ho docela zaskočila profesorčina ukvapená, možná až vyděšená reakce, kdy se stáhla jako šnek do ulity a div se mu tu několikrát neomluvila. Pořád to přeci byla profesorka, o několik let starší, ať už řekla cokoli, Darrelovi jako věčnému průšviháři, vyvrhelovi Gallových, nemusela věnovat ani špetku z těch omluvných pohledů. Jistě, že taková slušnost mezi lidmi byla, to on stále pořád nechápal, protože vyrůstal v prostředí, kde se slušnost neslušela. Mávl nad tím s lehkým úsměvem rukou, protože se k tomu nechtěl víc vyjadřovat. Možná v něm přeji jenom trochu zůstala zášť, protože kdo u všech druidů na světě nevěděl, že Darrel má daleko ke své rodině stejně tak, jako měl k vynikajícím ve škole? Ale, jak už bylo řečeno, naštěstí tohle nebyla důležitá věc a Darrel se nad tím přenesl rychle, bolest hlavy a žaludeční nevolnost mu pomohla, proto do sebe otočil zbytek vody s citrónem a chvíli přemýšlel, zda by si měl objednat ještě jednu, nebo se vydat pomalu domů a dospat ten deficit.
Na chvíli se oba ponořili do ticha a Darrel byl vlastně rád. Přemýšlel nad svou rodinou a nad Van Helmontem. Holly Beckettová v něm vzbuzovala spoustu otázek. Byla to taková ta mystická autorita, ke které Darrel vzhlížel. Stejně tak jako k McKayové. Vždycky měl zkrátka na určité typy v určitém postavení slabost a proč tomu tak bylo, to zatím nevěděl.
Nepřipadalo mu nic divné na tom půjčit jí jachtu, dokud na to sama neupozornila. "No... já vám věřím," usmál se ledabyle a pokrčil rameny, "jestli má stát tři měsíce v přístavu, nebo putovat někde po moři..." nedopověděl, protože odpověď byla zřejmá. Holly rozhodně falešná a zlá osoba nebyla, na to jí znal dost dlouho a dokázal si na ní vytvořit názor. Pokud Darrel něco z mála uměl, tak to bylo zasadit lidi do správné škatulky. Vůbec ho nepřekvapilo, že nakonec souhlasila. Byl rád. Alespoň něco pro ní mohl udělat. Natáhl se po ubrousku na stole a ze zadní kapsy kalhot vytáhl propisku. Jo, mudlovskou. Ťukl s ní o stůl, aby se zapnula a něco krátce načmáral na papír. "Tak si sežeňte námořníka a až ho budete mít, napište mi na tuhle adresu," podal Holly lísteček a ani na vteřinu ho nenapadlo, že by nakonec dopadla ta možnost, že by byl tím námořníkem on. To bylo dost absurdní. Ona byla přeci profesorka a on student. Bývalý student a bývalá profesorka, ale ani ti na společné dovolené nejezdí. "Řeknete mi datum, přemístíme se do přístavu a já vám ukážu, co a jak," zněl vlastně docela nadšeně, protože se konečně bude moci pochlubit s tím, co vlastnil a na co si vlastnoručně vydělal.
"To si pište, že mám. Já v životě nic neudělal, lepí se mi to jako smůla na paty!" zastrčil propisku zpět do kapsy a s nevinným úculem pokrčil rameny. Kdo by mu mohl tohle nevěřit, že ano?
Otázka ohledně toho, co má rád, ho upřímně pobavila, protože on měl rád "všechno." Zněl fakt přesvědčivě a kdo s ním byť i jednou v životě sdílel stůl při snídani obědě či večeři, musel o tom vědět své. Darrel byl chodící popelnice a nijak se za to nestyděl. Naštěstí to na něm nebylo vidět, ačkoli mu spousta moudrých duší předpovídala, že jednou dopadne jako třistakilový stařík o holi a s prořídlými vousy.

_________________