Arsenovi tentokrát vycházel březnový rozpis v kalendáři tak, že se nejenže nemusel zdržovat v blízkosti vrby mlátičky, ale mohl dojet domů a v koupené ruině na Příčné ulici dodělat pár finálních úprav. Kavárna, i když provizorně, už mohla existovat.
První pytle už byly vyskládané ve skladu a s vybavením i stěhováním mu hodně pomohli Maledikt Quinn i Bartimeus Gatewalker. Ten zmáčkl svůj obchůdek a vytasil se s většinou stolků i židlí, i když rád vtipkoval o tom, že za tohle mu Arsen bude dlužit ještě třicet let. Podle smlouvy prý to bude za libru živého masa.
Co na tom bylo vůbec nejlepší, práce mu dávala zabrat dost na to, aby během prázdnin pustil z hlavy OVCE, a přesně toho chtěl Arsen dosáhnout. Se stěnami, podlahou a vůbec infrastrukturou se mořil už loni, i když tehdy ještě nevěděl, jestli dá dohromady dost galeonů, aby to dotáhl do konce. Tahle část už byla mnohem příjemnější.
Postahoval ze stolků prostěradla a trochu v tiché místnosti rozvířil prach. Mělo to tu příjemně hřejivé účinky, i když zrovna nesvítila medově žlutá světla. Hadr čekal, až se seznámí s pultem, mop měl taky dostat zabrat. Arsenovi tohle nikdy nevadilo. U madame Rosmerty si kolikrát rozmáčel ruce až po lokty a navíc to vzdáleně připomínalo držení Komety, i když s tou by nezametal, ani kdyby za to dostal zaplaceno. Zvolna, beze spěchu se do toho pustil a broukal si u toho I Can See Clearly Now.

_________________

Po dlouhém školním roce v Bradavicích opustil Iberius svojí chaloupku v Zapovězeném lese a vydal se na Příčnou ulici. Ulicí se rozléhal pravidelný klepot, jak svojí dlouhou vycházkovou holí ťukal o dlažbu a jeho saténový hábit pomněnkové barvy odrážel sluneční paprsky všemi směry. Iberius se zastavil až před vývěsní cedulí, která nese jednoduchý název - kavárna. Stařík ještě chvíli stál před vstupem a tahal ze své fajfky poslední doušky jablečného tabáku. Trochu neochotně típnul tabák a fajfku zastrčil do brašny. Když vstoupil do kavárny, chvíli mu trvalo, než se zorientoval, neboť si jeho oči musely přivyknout tmavším světelným podmínkám. Posadil se ke stolečku přímo ve výloze a pohledem zkoumal místnost. Jakmile k němu dorazila obsluha, objednal si velký čokoládový muffin, malinovou limonádu a i přes teplé počasí si dopřál šálek horké čokolády. Iberius zašátral v brašně a vytáhl Denního věštce. Noviny si rozložil na stole a pročítal si jednotlivé články. Co každou chvíli však zvedl zrak a prohlížel si nově příchozí, případně svůj pohled upřel ven skrz výlohu. Jako by na někoho čekal, zdálo se. Když obsluha donesla objednávku, s chutí se zakousl do muffina a usrkl horké čokolády. Hřbetem hábitu si pak otřel ústa, neboť mu kapičky tmavého nápoje uvízly na dlouhých vousech. Pozornějším lidem neuniklo, že ve skutečnosti novinám nevěnoval vůbec pozornost, neboť je měl celou dobu vzhůru nohama. Iberiovi to však nepřišlo divné, neboť na obrázku byl zrovna hráč nějakého famfrpálového týmu, který letěl vzhůru nohama, což stařík považoval jen za trik na koštěti.

Mimo herně:
i když to tak nevypadá, tak na nikoho nečekám. Kdokoliv vítán. Je předpoklad, že Iberius na škole už nějaký čas učí, takže jej někteří starší studenti mohou znát.

_________________

Z antikvariátu

Do kavárny jsem vešla začtená do své nové knihy o lektvarech. To bylo prostě parádní! Tolik moudrosti se v knihách skrývá a já nechápu některé své spolužáky, kteří to nedokážou ocenit. Nedívala jsem se příliš na cestu, vlastně jsem si myslela, že jsem zabočila do cukrárny. Co bych taky v kavárně dělala, že. Jenže když je člověk do něčeho tak zažraný... tak okolí vnímá minimálně. O čemž svědčilo hned několik srážek s různými lidmi, které jsem po cestě a vlastně už i v kavárně zažila. Omlouvala jsem se vždycky spíše na půl pusy, protože výtažek z horečníku bylo tak zajímavé čtivo, že jsem z něj už teď měla hlavu v oblacích. To se ví, že jsem už přemýšlela, co všechno bych s tím mohla provést a vyvést. Co se využití pro nějakou vlastní potřebu týče... tak to mne skutečně ani nenapadlo. Bylo mi teprve dvanáct a myšlenky na cigarety a další drogy mne ještě míjely velkým obloukem.
Vlastně byla jen otázka času, než se mi v kavárně stane nějaká větší nehoda, vzhledem k množství lidí, kteří zde pobývali. Se štěstím a jen s několika bezvýznamnými drcnutími jsem se dostala až k Iberiovi. Ale ani jsem nevěděla, že tam sedí. Tedy až do chvíle, kdy jsem opackla o cizí nohu a zahučela jsem... no, rovnou na jeho klín. Noviny jsem mu zmačkala a mé drahocenné knihy mi vyletěly z rukou. Celá jsem se na panu profesorovi napjala a vytřeštila jsem oči.
„Knížky!“
Kníkla jsem a věrně napodobujíc ještěrku jsem sjela pod stůl. Rukama jsem ještě profesorovi odstrčila nohy. Mým knihám se naštěstí nic nestalo a já se zpod stolu vynořila rudá jak rajčátko. Ale knihy jsem měla a to bylo pro mne hlavní.
„Promiňte, pane, já jsem nechtěla,“
ihned jsem se začala omlouvat a teprve teď jsem sledovala, jak se profesor tváří. Iberius mi byl sice povědomý a měla jsem pocit, že jsem ho již viděla, ale s Bradavicemi jsem si ho nedokázala spojit.
„Já jsem se začetla, protože se blíží škola a nemůžu tam přijet jako úplný tupec. Čeká mne mnoho práce, vaření a trénování,“
vysvětlovala jsem s vážným výrazem ve tváři. Jen jsem myslela hlavně na své lumpárny, i když školu jsem minulý rok neodbývala a kouzla jsem poctivě trénovala. Vlastně i teď - prázdninách se trošku učím. Ale jen do vybranných předmětů, mezi něž bylinkářství patří taky, protože je strašně užitečné. To na dějiny jsem se neplánovala ani podívat. Ale odmlčela jsem se, aby mi ten chudák,kterého jsem trochu poválela, mohl nějak odpovědět, pokud mne tedy rovnou nepřemění v ropuchu, či v něco podobného.

Mimo herně:
Nechce se mi na nikoho čekat... třeba by si se mnou ani nikdo nechtěl zahrát... tak jsem se přesunula

_________________

Když do kavárny vstoupila malá zrzavá dívčina, Iberiův pohled na ní spočinul o krapet déle než na ostatních. Jen chvíli jí zařazoval, než si uvědomil, že se jedná o vnučku jeho kolegy Nelsona. Nevěděl, zdali dívku předchází její příbuzenský vztah s někým z učitelského sboru, nebo zdali je to její horkokrevnost, díky které se stačila proslavit už během první roku v Bradavicích. Dále už jí nevěnoval pozornost a raději se obrátil zpět k výloze, aby mohl pozorovat ruch na ulici. Zrovna usrkával svojí malinovku, když mu malá zrzka přistála nečekaně na klíně. Jen tak tak udržel v ruce sklenici a nic nerozlil, jen z úst vyprskl malou spršku malinového nápoje. Než stihl cokoliv říct, Grace zmizla někde pod stolem, což ho namíchlo snad ještě víc. Její omluva poté, co vylezla, byla dost chabá a Iberia moc neobměkčila. Byl rozhněvaný především kvůli svému pití. "Mám u vás malinovku, slečno Nelsonová." Jelikož dívka nepozdravila, ani on se neobtěžoval nějakým pozdravem. "Můžete mi vysvětlit, co to tu provádíte? Sotva sem vlezete, hned je to tu jak po tornádu." Prstem ukázal na stůl, na kterém se lesklo několik kapek nápoje, které vyprskl. "Vždyť sotva začali prázdniny, tak co tady strašíte s učením? Nevyprávějte mi, že jste zodpovědná žákyně, tomu se mi moc nechce věřit. A když mluvíte o vaření, znamená to, že si čtete nějakou kuchařku? Chystáte se naučit fish and chips, nebo něco více uvědomělejšího?" Iberius zapátral pohledem ke knížkám, které byly rozložené na stole. "Vy se zajímáte nějak více o lektvary? Pokud ano, vypadá to, že máme společné oblíbené téma." Vlídně ukáže rukou na volnou židli naproti němu. "Posaďte se ke mně, třeba si budeme mít i co říct. A mezitím mi klidně můžete objednat tu malinovku, co mi dlužíte." Přičemž sáhl po sklenici a dopil celý její obsah. Ukazovákem a palcem si promnul vousy, aby se zbavil zachycených kapek. "Jsou nějaké konkrétní lektvary, které vás zajímají více?"

_________________

Ze všeho nejdříve jsem na toho starého páprdu vykulila vočiska. On mne zná? A odkud? Hm... to je zvláštní. Trošku jsem se na něj mračila, protože jsem se ho opravdu snažila zařadit a má snaha nakonec byla úspěšná.
„Vy učíte v Bradavicích! Viděla jsem vás jednou u jezera! Zrovna jsem chytala ryby, ale byla jsem schovaná v křovinách, protože netuším, jestli se u jezera chytat ryby smí,“
na profesora jsem ukázala prstíkem. Nějak mi nevadilo, že neznám ani jeho jméno. Prostě byl z Bradavic. Takže mne ani nepřekvapilo, že mne zná to mé. Zpočátku jsem se divila, že jsem tak strašně známá, ale teď už se nad tím nepozastavuju. Je mi jasné, že za to může můj super děda, kterého prostě každý musí mít rád.
„Tak ehm... dobrý den, pánsore?“
Nadhodila jsem konečně pozdrav, který se přeci jenom slušel. Ne že bych byla nějak suprově vychovaná, ale už jsem se považovala za dospělou a dospělí lidé zdraví. Nebo mi to aspoň děda Lewis nějak tak nakukal. Pak jsem naslouchala Iberiovu řečnění, dost dobře jsem nevěděla, jestli se mám tvářit provinile, abych profesora trošku obměkčila a on se nezlobil (a hlavně nežaloval!). Když jsem byla ale vyzvána, abych donesla malinovku, Iberius se dočkal úsměvu a letmého přikývnutí.
„Pití vám koupím ráda. A nechcete i něco na zub? Já nevím... nějaké sušenky? To by se v kavárně prodávat mohlo, nemyslíte? A nic tu neprovádím, jak jsem říkala, studuju zajímavou literaturu,“
na chvilku jsem odběhla a během pár okamžiků jsem se vracela ne s jednou, ale se dvěma malinovkami, z nichž jednu jsem položila před pánsora. Také jsem z kapsy vytáhla právě zakoupené sušenky, rozbalila jsem je a pokývnutím hlavy jsem pobídla profesora k tomu, aby si vzal.
„Ale já se fakt učím. Lektvary, přeměnko, péči, formule, obranu a bylinkářství...v rámci bylinkářství smím pomáhat dokonce tetičce Victorii. Ta pěstuje a prodává bylinky a děda Howard mne občas nechá zamíchat nějaký svůj lektvar, nebo smím něco nakrájet,“
usadila jsem se naproti profesorovi,vážně jsem kývala hlavou a pěkně popořadě jsem začala odpovídat. Pusinka mi jela o sto šest. Ukecaná jsem byla snad odjakživa. Už jako čerstvé novorozeně jsem musela mlít pantem, jinak to snad ani není možné.
„Kašlu jenom na blbosti, jako je věštění, dějiny, astronomie a studia mudlů,“
seznámila jsem Iberia se svým pohledem na tuto problematiku. V této rovině se mnou prostě nebyla řeč. Nedalo se mi vysvětlit, že i věštění je důležitý předmět a podobně. Pro mne to byly hovadiny. Tím to z mé strany končilo. Jak si něco vezmu do hlavy, tak se to z ní v mnoha případech musí doslova vytlouct.
„A vařit náhodou umím. Ale jenom polévky. Nějaké smažení je přece nudááá,“
protáhla jsem poslední slabiku, abych dala najevo, jak velká nuda to je.
„A chci vařit lektvary. Strašně mne zklamalo, že minulý rok nebyl žádný lektvarový kroužek,“
povzdechla jsem si, protože tohle byla křivda. Stejná, jako soubojový klub. Nepustili mne tam a dokonce se za mne nechtěl přimluvit ani děda. Fakt to bylo strašný. Darmo o tom mluvit a psát. Já jsem takový chudáček...
„A lektvarů mne zajímá strašná spousta,“
rozložila jsem před Iberiem knihu, kterou jsem si koupila a začala jsem hezky listovat, abych mu ty lektvary ukázala.
„Ohlupující utrejch je bájový. Potom oslepující odvar, škrtící plyn... tak strašně ráda bych si to vyzkoušela namíchat, ale omezují mne ingredience,“
povzdechla jsem si a tvářila se skutečně jako spráskaný pes. Takové super lektvary, jsou tak blízko a přece tak daleko... mít dokonalý recept je super věc, ale nemít ingredience... to je snad i lepší ten super recept nemít. Člověk neví, o co přichází.
„To není fér, pane profesore. Nejenže některé ingredience jsou drahé, ale ještě ke všemu se budu muset hlavně před dědou schovávat, protože nějaké své pokusy mám přísně zakázané. Ale víte jak to chodí, že jo,“
pokrčila jsem ramínky a ani trochu mi nevadilo, že se Iberius dozví o tom, že já školní řád prostě dodržovat nebudu. Ostatně, nebyla to žádná novinka. Já a školní řád jsme nebyli velcí kamarádi. Vlastně jsme byli slušní nepřátelé. Ale protože jsem toho nakecala možná až moc, odmlčela jsem se.

_________________

Iberius svraštil obočí při zmínce o chytání ryb u jezera. Nejdříve chtěl dát Grace přednášku o tom, jak nebezpečné to může být a že není radno chodit k jezeru o samotě, ale nakonec si své myšlenky nechal jen pro sebe. Bylo zřejmé, že jakmile se Grace něco nařizuje, případně zakazuje, tak ona udělá přesný opak. A navíc byl začátek prázdnin a nebyli ve škole, takže nemělo cenu nějak moralizovat. "Já chodím k jezeru celkem často. Sbírám tam potřebné bylinky, ale občas se jen kochám přírodou, která je, jak sama určitě uznáte, přímo skvostná. Když zapadá slunce a vy máte za zády siluetu hradu, je to nádhera." Možná, že je slečna Nelsonová na takové poznatky moc mladá a vnímá svět jinak, ale Iberia za ta léta ten pohled stále neomrzel.
Svraštěné obočí se opět narovnalo, jakmile Grace pozdravila, což vyloudilo na staříkově tváři úsměv. "Máte trochu přeházené priority, slečno. Nejdřív tu na mě bafnete, pak mi lezete pod stolem, pak se hned omlouváte a pak teprve přijde na řadu pozdrav. No, rozhodně máte svůj styl, slečno Nelosonová." Sám už ale pozdrav neoplatil, neboť mu to přijde až příliš úsměvné zdravit se v půlce konverzace.
I když měl v sobě stařík už jeden čokoládový muffin, sušenkami nepohrdl a tak jen přikývl, že by si k limonádě klidně pár sušenek ještě dal. Když se Grace vrátila a spustila, Iberius musel uznat, že ta holka má vyřídilku a pusinka jí jede o sto šest. Z jejího zájmu o učivo byl ale dosti překvapený. Jak slyšel od svých kolegů, slečna Nelsonová je prý pohroma. A pohromu si představoval jinak. Vždyť tahle dívka se zajímá o učivo i o prázdniny, tak kde je problém? "A s čím tetičce Viktorii pomáháte? A jaké jsou vaše oblíbené bylinky? Pokud tedy nějaké máte, samozřejmě. Je dobré věnovat bylinkám zvláštní pozornost a péči, jelikož jsou nedílnou součástí lektvarů a pokud je člověk trochu vnímavý a pozorný, často se dostane ke zdrojům tam, kde by je obyčejně nečekal." Mrkl na Grace, aby v ní probudil ještě více její zvědavosti. Zapáleného bylinkáře ve škole neměl už delší dobu, tak proč nějakého nezískat, že jo.
"Víte, mladá dámo, každý předmět, který je vyučován na škole, má svůj význam. Vážně bych je nenazýval kravinami, neboť netušíte, kdy se vám budou vědomosti z těchto předmětů hodit. Zamyslete se ještě nad tím, zdali má cenu již v prvním ročníku odsoudit předměty jako blbiny." Iberius se na chvíli odmlčel. Původně neměl v plánu dávat malé zrzce kázání, ale aspoň trochu rozumu předat mohl.
"Třeba taková astronomie je vážně zajímavá věc. Pokud se tomu člověk trochu věnuje, dokáže se například orientovat podle hvězd. Věděla jste, že staří námořníci cestovali po celém světě pouze díky noční obloze? A aby toho nebylo málo, například takoví kentauři dokáží z hvězd předpovídat i budoucnost. Čímž se dostáváme k samotnému věštění." Iberius si pozorně prohlížel mladou Nelsonovou, jak reaguje na jeho poznámky o "blbinách". "Já vím, že věštění samo o sobě není příliš záživné a ne vždy se setká věštba s realitou, ale měla byste si uvědomit, že existují historické záznamy, kdy taková věštba dokázala zachránit ne jeden život." S touto větou upřel pohled na Grace, aby dodal důraz svým slovům. Každý lidský život, i ten mudlovský, je veledůležitý a je veliká škoda přijít byť jen o jeden. Což ho přivedlo k poslední blbině, a to studium mudlů. "Pokud máte mých přednášek dost, mladá slečno, klidně si odsedněte, pochopím to. Věřte mi ale, že se jen snažím o to, abyste na svět koukala trochu jiným pohledem. Třeba takové studium mudlů. Na to, jaké možnosti mudlové mají, jim musíme uznat, že jsou značně vynalézaví. Už jen z pohledu bylinkářství. Sice si mudlové nevaří lektvary, ale v hojném množství využívají bylinky v léčitelství. A nutno také ocenit jejich skvělé bylinkové čaje." S těmito slovy se na Grace usmál a dal jí prostor pro reakci.
Ze všech vyjmenovaných lektvarů, které by chtěla Grace vařit, přeběhl Iberia mráz po zádech. "No, slečno Nelsonová, nekladete si zrovna malé cíle. Jen vámi vybrané lektvary zní tak trochu záškodnicky?" Co také čekat, od mladé dívky, že ano.
Iberius dopil čokoládu, která už dávno ztratila přívlastek horká a zapil to pořádným lokem malinovky. K tomu si zakousl nabídnutou sušenkou. "O tom kroužku se pokusím pobavit s ředitelem. Třeba by s tím šlo něco udělat. Sám bych měl zájem, neboť lektvary jsou mým velkým koníčkem. No, uvidíme."

Mimo herně:
Grace, další případná reakce nejspíše až po víkendu, dřív to nedám.

_________________

Ačkoliv to Iberius nepředpokládal, úplně se mi trefil do noty. Sice jsem toho zažila i viděla o dost míň než on, ale i já dokázala ocenit některé skutečnosti, na chvíli se zastavit, popřemýšlet, či se jen kochat krásou přírody. A nejlepší to bylo na rybách. To člověk cucal kus trávy, ležel s rukama za hlavou, sledoval ty nekonečné dálavy a jen občas se mrkl na splávek, zda nějaká ta rybka nezabrala.
"To máte úplnou pravdu,"
kníkla jsem trošku zasněně.
"Už několikrát jsem kvůli tomu riskovala školní trest. Není krásnějšího pohledu než na vodní hladinu, ve které s odráží skoro pekelný oheň. Nebo si aspoň vždycky představuju, že zapadající slunce kolem sebe šíří takový příšerný požár. Mimochodem, nechcete někdy zajít na ryby? Vyrobila bych vám udici, nachytala malé rybky jako návnady a ještě bych vám ukázala, kde u jezera berou okouni velcí dobrých čtrnáct palců,"
opravdu velkodušně jsem Iberiovi nabídla. Vždyť tajemství rybářských zákoutí patří mezi ta nejvíc střežená! Co kdyby se o mém místečku každý dozvěděl? To by bylo hned vychytané a já bych přišla o pečeného okouna nad ohněm. A snad každý musí uznat, že dokonce ani pstruh nemá tak výborné maso jako okoun říční.
"Jen byste mi musel slíbit, že to místo nikdy nikomu nevykecáte,"
přirozeně, že jsem si nezapomněla jistý detail vymínit. Sice jsem profesora prakticky neznala a klidně to mohla být drbna profesorského sboru, ale mne tímto směrem ani nenapadlo přemýšlet. V jistých ohledech jsem byla trošku naivní a prostě jsem věřila profesorskému slovu. Navíc se na rybách nějaká ta společnost občas hodí. Pokud ovšem ví, jak se chovat a neplaší ryby.
"Hm,"
pokrčila jsem ramínky ohledně svých přeházených priorit. A doprovodila jsem to pořádně velkým úsměvem. Když se usmívá profesor, já se nebudu mračit, to dá rozum.
"Já vás totiž pozdravit nestihla, víte? Pozdravila jsem vás až v okamžiku, kdy jsem měla čas,"
dovysvětlila jsem maličký detail. Ono prostě nejde zdravit, když se bojíte o své Přeměňování pro mladé dámy a o Lektvary, o kterých vám ve škole neřeknou. Vlastně jsem ty priority měla seřazené prímově. Napřed se musím postarat o své poklady a teprve poté mne zajímá profesor. To musí být snad jasné.
"Tetičce pomáhám se vším, k čemu mě pustí. Ale moc toho není,"
nespokojeně jsem nakrčila čelo, ovšem velmi rychle jsem se naklonila blíže k Iberiovi a zatvářila jsem se trochu spiklenecky. Ztlumila jsem hlas.
"Minule mne nachytala, jak propíchávám nezralé hlízové puchýře hřebíkem. Chtěla jsem totiž vidět, jak vypadá nezralý hnis, ale tetička mne chytla za ucho a vyhodila ze skleníku. Potom jsem vytahovala z květináče nezralé mandragory, i když ještě nebyl čas na jejich přesazování. Strašně jsem chtěla vidět, jak se rozčilují. To jsem jen tak tak unikla pohlavku a raději jsem utekla k fretkám. A dokonce jsem zkoušela, jestli by žravý slimák dokázal okousat úponici jedovatou. Jéj, to bylo křiku! Naštěstí děda Howard nebyl doma, ale stejně jsem nedokázal utéct dost rychle a teta Victorie mne stihla párkrát přetáhnout násadou od motyky,"
narovnala jsem se a přešla do normální hlasitosti, neboť část se svěřováním byla ukončena. Ne že bych řekla něco ultra tajného, na to bych musela Iberia znát déle, ale mluvit o svých lumpárnách na celý lokál se mi také nechtělo.
"Oblíbené bylinky asi nemám. Mě se totiž líbí každá, kterou mohu vhodit do kotlíku. Dokonce jsem si říkala, že bych si mohla v Bradavicích nějaký ten malý záhonek udělat. Tam vzadu, za skleníky, u těch hromad dračího trusu. Myslíte, že by to šlo?"
Nadhodila jsem myšlenku. Kdybych to měla i povolené od profesora, nikdo by mi nemohl říct ani půl slova. Navíc bych třeba mohla i něco prodat... a tak bych přišla k dalším penězům, za které bych nakoupila ty dražší ingredience do lektvarů. Iberiovo mrknutí jsem zaznamenala a znovu jsem se k němu naklonila.
"Já vím,"
zašeptala jsem a zatvářila jsem se trošku samolibě.
"Dost jsem o tom přemýšlela. Mátu, pelyněk, libeček, meduňku... tu si vyprosím od skřítků v kuchyni. Baldrián, kopřivy, svízel, durman, rulík, sedmikrásky a tak seženu na pozemcích, když se budu trošku snažit. Pro asfodel, levanduli, třemdavu... to budu muset do skleníků, že ano? Ale tyto rostliny by měly být v těch, které se nezamykají, nemýlím se, pane?"
Optala jsem se, protože jsem to nestihla zmapovat. Ale doufala jsem, že by tomu tak mohlo být. Na co schovávat levanduli, že ano? Kolik podobných blázínků, mého ražení se v Bradavicích pohybuje? Na prstech jedné ruky bych spočítala studenty, kteří budou lítat po pozemcích a hledat ingredience do lektvarů, jenom aby ve svém volném čase mohli vařit.
"Horečník, černovřes, ďáblovo osidlo... to asi bude zamčené, co? Nebylo by možné získat nějaké ty části rostlin k soukromému využití za nějakou pomoc hmmm... s pěstováním? Přece studenti v hodinách všechno nestihnou... nebo se o záhonky staraj skřítci?"
Vyzvídala jsem, neboť já si z domu snad kromě kopřiv a podobných bylinek neodvezu ani snítku ničeho. Teta Victorie mne z dost dobrých důvodů podezřívá z nějakých nekalostí a nesvěří mi do pracek nic, z čím bych mohla něco vyvést.
Jenže pak jsme z bylinek přešli na kázání ohledně výuky a potřeby všech předmětů. Raději jsem upila ze své limonády. něco podobného mi říkal i děda Howard. A pokud dobře počítám, tak jsem to slyšela už pětkrát. Vážně nuda. Astronomie je hovadina, dějiny ještě větší. S mudlovskými kluky si hraju a dokonce se s nimi dívám na televizi a věštění? To je jeden velký podvod.
"Proč bych si od vás odsedávala?"
Zatvářila jsem se trošku překvapeně.
"Děda Howard mi nejrůznější přednášky uděluje každou chvíli. A pokud se to netýká nějakého průšvihu...,"
... přinejhorším chvíli mlčím a předstírám, že poslouchám.
"Záškodnicky? To by mne v život nenapadlo,"
téměř ihned jsem při té lži zrudla. Lhářka jsem nebyla nijak dobrá, byť že už občas lhát zkouším. Jako zrovna teď. Pro jistotu jsem se pořádně napila malinovky, ale ani tento strategický manévr nedokázal zakrýt tu skutečnost, že jsem byla rudá jak rak. Jakmile jsem tedy odložila poloprázdnou skleničku, ihned jsem se chopila nového tématu.
"To by bylo super! Strašně bych si přála lektvarový kroužek. A nebudete potřebovat pomocníka? Slyšela jsem, že nějaká primuska z Hav... nééé ze Zmijozelu něco takového dělala. Já sice nejsem v sedmáku, ale budu už v druháku a to je skoro to samé. Navíc si myslím, že bych byla ten nejlepší pomocník v Bradavicích za posledních sto let,"
nadšeně jsem skoro vyskočila ze židle. Ó, jak ráda bych pomáhala s přípavou nějaké té výuky, nebo aspoň kroužku! Připadala bych si pak strašně dospěle a zodpovědně. Navíc bych byla důležitá a ostatní spolužáci by pak ke mně možná i vzhlíželi a chodili si pro rady. A kluci... nu, o těch je vlastně lepší nepřemýšlet, protože kluci...
"Jestli si myslíte, že by mi na to nestačily znalosti, tak mne vyzkoušejte! Mám toho hodně nastudovaného! Napíšu jakýkoliv test, který si vymyslíte a navíc bych vám slíbila, že v rámci pomoci s vaší výukou vůbec nic neprovedu a dokonce,"
zvedla jsem prstík, zatvářila jsem se vážně a podívala jsem se Iberiovi do očí.
"Dokonce bych vám nekradla přísady,"
po něčem takovém Iberius musí skočit... prostě musí... tvářila jsem se trošku nejistě a byla jsem celá napjatá, zda by má žádost našla úrodnou půdu. Něco takového by mne možná i mohlo v rámci lektvarů dostatečně zaměstnat, takže bych nějaké své hokus pokusy omezila jen na výrobu předem vytipovaných, ryze záškodnických, výrobků.

_________________

>>

Bylo kolem poledne, když se z nebe spustil poněkud nepříjemný déšť. Tak hlavně nehodlala promoknout a tak okamžitě zmizela pod nejbližší střechu, která byla v dosahu. Totiž do kavárny. Ani nevěděla, že na Příčné nějaká je. Nehodlala zmoknout. Možná to v létě nebylo nic špatného a ona v žádném případě nebyla z cukru, ale proč dobrovolně moknout? Zmoklé šaty (modré s puntíky) moc hezké nejsou. Na kouzlo na odpuzování vody si nevzpomněla, protože pořád měla pod kůží vžité pravidlo, že děti kouzlit nesmějí, i když dle pravidel technicky vzato kouzlit mohla, ale… Ne prostě jí to v tu chvíli nedošlo. To se stává i v lepších rodinách. A deštník neměla (znáte ten zákon schválnosti? Když sebou vezmete deštník zaručeně svítí sluníčko). Nespokojeně se na déšť zamračila, tohle byl jeden den z mála, kdy se konečně odhodlala vyrazit na Příčnou. Nějaký čas jako obvykle trávila u bábi, přes kterou taky sehnala brigádu v jedné menší knihovně. Jane se po mudlovských uličkách pohybovala s naprostým klidem, ostatně Londýn znala, ale co se týkalo Příčné… Teď vyrazila hlavně kvůli nákupu knížek a přísad do lektvarů a dalším věcem do školy, byla to potřeba, ale než stačila dojít k prvnímu obchodu , spustil se déšť.
Cestou k zeleným křesílkům minula jakéhosi staříka a dosti pravděpodobně studentku Bradavic, místo si chtěla původně vybrat právě u těch křesílek, ale nakonec se nechala zlákat a zabrala výklenek kde se mohla dívat do ulice. Jednak to bylo pohodlné a pak mohla se dívat ven. Což byla paráda. Skopla boty s klínkem (chodí se na tom lépe jak na podpatkách) a vedle sebe dala kabelku. U obsluhy si objednala horkou čokoládu.

_________________

(Stieg Larsson)

<<

Darrel měl dneska dopoledne hlídat svou malou sestru Rebeccu, protože rodiče byli opět zaneprázdnění a chůva onemocněla, ale ani trochu mu tenhle úkol nevadil, protože malou Beccu totálně zbožňoval. Byla strašně roztomilá, hyperaktivní a ukecaná, což se u Gallových zrovna dvakrát nevidělo, a tak k ní měl pochopitelně dost blízko, ač mezi nimi byl víc než patnáct let rozdíl. A tak to platilo i opačně, malá – rok a půl stará holčička se mohla nadšením uskákat, když svého staršího bráchu spatřila ve dveřích se zelenými vlasy a obrovským plyšovým medvědem, který mu seděl na ramenech. Skočila Darrelovi kolem nohy, protože byla příliš malá, aby mu vyskočila do náruče a jen něco nesrozumitelně brblala, protože byla ráda, že ho vidí a po chvíli, když si konečně zvykla na chlapcovu přítomnost, se ptala po Donně, což obvykle vypadalo ve stylu: Donna? Donna není?
Jak by se dalo u Darrela očekávat, neměl příliš zodpovědnosti a tak v přítomnosti prcka vymýšlel spoustu lumpáren a realizoval miliardu svých bláznivých a střelených nápadů, které se střetly se stoprocentním nadšením malého dítěte. Darrel konečně našel v rodině spojence!
I dneska dopoledne si to náramně užili, vyváděli takové blbosti, až skončili v nemocnici u Munga, kde Darrelovi zašívali hlavu. Jasně, že to mohlo vyřešit jednoduché kouzlo na tržnou ránu, avšak když doktor zvedl k Darrelovi pohled a zeptal se: po mudlovskou nebo kouzlem? Darrelovi to začalo v hlavě šrotovat. Stehy v životě neměl, chtěl to zkusit, že toho za minutu litoval, už byla věc jiná.
Každopádně, tahle menší nehoda se urychleně donesla k Jarenovi, který se v nemocnici objevil rychlostí oblesku. Ani neměl strach o Darrela, ale o malou Rebeccu.
„Jsi normální?!“ zahřměl jeho hlas chodbou směrem na svého staršího syna, který vylezl z ordinace, držel sestru v náruči a měl omotanou hlavu obvazem, „dej mi to dítě laskavě,“ převzal si malou Rebeccu, která překvapeně koukala a jakmile se dostala hrůznostrašnému taťkovi do náruči, začala popotahovat, „a jdi mi z očí. Nedokážeš ani na dvě hodiny pohlídat malou? Zvládneš vůbec něco?“ a s tím důležitě odkráčel pryč, zatímco Darrel jen psíma očima koukal na Beccu a mával ji, když koukala Jarenovi přes rameno.
Bylo krátce po poledni, takže vyrazil ven s tím, že si dá něco k jídlu a potom se vrátí domů. Večer měla být ta skvělá párty U Duhy a tam prostě nesměl chybět! Strašně se na to těšil a ani rozbitá hlava mu nezabrání v tom tam vyrazit. Potuloval se ulicí, když se překvapivě zatáhlo a během dvou vteřin, aniž by se stačil vzpamatovat, začalo pršet.
„Ježi- co to, kam, jak,“ zarazil se uprostřed ulice v tom slejváku a koukal doprava, doleva, udělal krok tam a krok zpět, jak se nemohl rozhodnout, do kterého obchodu se poběží schovat. Přesně takhle stepoval před výklenkem, v němž seděla Jane Edwardsová a dívala se ven. Nakonec tedy vběhl do kavárny už totálně promočený a zamračeně si uvědomil, že obvaz, který má kolem hlavy, má turch.
Pokrčil rameny a vydal se po kavárně, aby si vybral místo. V tom si všiml staršího muže a Grace, na kterou se zářivě pousmál a zlehka ji poplácal po rameni. „Nazdárek, kolegyně,“ zaculil se pohodově navzdory tomu, co vše se mu dneska událo, a pokračoval dál, dokud mu nepadl pohled na Jane. Překvapeně se na svém místě zarazil, než se k ní vydal. „Čau, čekáš na Patricka?“ zeptal se automaticky a cuklo mu zlehka obočí, nad kterým měl těsně obvaz. Aniž by se dál ptal, drze se posadil naproti ní, protože nechtěl sedět sám a dvěma prsty se zlehka dotkl obvazu. Vážně netušil, že mudlovská medicína je tak drastická! Vždyť to strašně bolelo, i když to měl dávno zašité.
„Prosím, ten nejvařívější čaj, který tu máte. A prosím černý. A s mlékem. A hodně sušenek, nějakých dobrých,“ poprosil obsluhu, když se objevila u jejich stolu a pak se zadíval na svou spolužačku. Jen letmo zaznamenal, že má Jane na sobě pěkné šaty. „Nebo tu jsi sama? Máš někde rodiče? Mohla bys nás seznámit!“ zakřenil se už zase pohodově a položil na stůl hůlku, protože ho tlačila v kapse béžových kraťasů. Mimoto měl na sobě námořnické tričko s tmavě modrým límečkem a na nohách obyčejné bílé conversky.

_________________