<<<
Od události s podivínem v šatech, se kterým nakonec dost možná na skleničku i šla, ale nakonec ho odevzdala nějakému náhodnému členu personálu hotelu, neb přeci nebyla žádná rozhoďnožka, uběhla už nějaká doba, a dnes, když slunce pražilo a dusno nutilo lidi vyhledávat nějaké ochlazení, měla Rin konečně den volna. A tak se rozhodla projít po nákupech. Oblečená do naprosto jednoduchých světlince růžových šatů s krátkými rukávy a sukní, která přesně dokonale ukazovala její hezké nožky, ještě prodloužené díky páskovým botám na vysokém podpatku, a s ladícími slunečními brýlemi na očích, toho dne vyrazila z jednoho obchodu do druhého, a s radostí si pořizovala hned to, hned zas ono, obvykle tedy oblečení. Kde vzala peníze, ptáte se? Část z toho kryly rodinné finance, ale část pocházela právě z kapsy onoho veledruida, o kterém už pravděpodobně nikdy neměla slyšet. Tak či tak, přicházející déšť ji zastihl s rukama obtěžkanýma nákupními taškami, a tak usoudila, že nejmoudřejší bude někde se schovat a počkat, až to nadělení přestane. Někde se ukázalo být kavárnou, kam zřejmě putovaly kroky i dalších osob, prchajících před deštěm. Protože když Rin vešla dovnitř, zjistila, že volno už je jen na několika místech, a žádné z nich se nenachází u kompletně prázdného stolu. Už jen pohledem kolem se rozhodla, kde zkusí štěstí jako první, a tak se vydala přesně k tomu stolu, kde už seděl Wilhelm.
"Promiňte, oslovila proto lehce plaše, a možná dokonce schválně nechala zaznít svůj přízvuk, i když si ho možná jen zapomněla hlídat, "Máte tu volno? Smím?" a pakliže neměl cizinec nic proti, usadila se naproti němu, pokládajíc tašky na zem vedle sebe. "To byla rychlá změna počasí, že?" nadhodila, zřejmě aby dala najevo, že se nebrání případné konverzaci, "zastihlo mě to úplně nepřipravenou..." Obsluha zatím nikde, a upřímně, Rin ani nikde neviděla nějaký nápojový lístek. I když bylo možné, že ho prostě nějak... přehlédla.

_________________

Pravdou bylo, že se počasí změnilo doslova jak lusknutím prstů a zatímco před chvílí Wilhelm sledoval rušnou ulici, nyní měl pocit, že se spíše dívá na nějakou řeku. Opravdu, to množství padající vody bylo skoro až zarážející a to dokonce i na Britské poměry. A jelikož zmoknout se mu rozhodně nechtělo, rozhodl se, že se tu zdrží asi o chvíli déle, než měl původně v plánu.
S vyprazdňující se ulicí se Wilhelmova pozornost přesunula spíše do kavárny, která se poměrně rychle zaplnila a obsluha teď měla asi co dělat, aby stíhala veškeré objednávky. Avšak, i když byl jeho pohled stále stočený spíše do ulice, dokázal si všimnout blížící se Rin, která rozhodně nevypadala na místní obsluhu a tak jí nevěnoval moc pozornosti, tedy do té doby, než došla až k němu a oslovila ho. To k ní ihned stočil svůj zelený zrak, ve kterém se skrýval onen nádech tajemna, který v tuto chvíli působil přívětivým dojmem.
"Samozřejmě slečno"pokynul jí na volné místo naproti sobě a nezapomněl při tom ani na lehký úsměv, který mu ale spíše jen tak unikl. Jejího znatelného přízvuku si samozřejmě všiml, ale nevěnoval mu příliš pozornosti. Přeci jen on měl přízvuk také. Sice za tu dobu, co tu žije už nebyl tak znatelný a člověk by se musel trochu zaposlouchat, aby ho postřehl, ale byl tam a rozhodně nebyl tak zvučný, jako ten Rin.
Co se však té náhlé změny počasí týče, tak na tu tak lehce přikývl, načež opět pohledem zabloudil na ulici, po které se teď div neplavily lodě. "To ano. Britské počasí mě nikdy nepřestane udivovat" zkonstatoval s pohledem stále upřeným na ulici a byl upřímně rád, že teď není někde venku. "Upřímně? Myslím, že to zřejmě všechny" pousmál se, když na Rin opět upřel svůj zrak a vlastně až teď si všiml té hromady tašek, které kolem sebe měla. "Doufám, že tam nemáte nic citlivého na déšť" ne že by mu něco bylo do toho, co tam má, ale už takhle od pohledu to vypadalo přinejmenším lehce promáčeně a přiznejme si, ne všechno snáší vodu dobře, že ano. Avšak, ať už mu bylo sděleno, co tam je či nikoliv, jeho pozornost si to neudrželo moc dlouho, jelikož tašky nebyly to jediné co zmoklo, co si budeme povídat.
"Dáte si něco slečno? Jak to tak vypadá, tak se tu nějakou chvíli zdržíme" nabídl jí ochotně, jelikož to vypadalo, že by něco teplého dozajista uvítala a hlavně tu přece nebudou sedět jen tak. Minimálně on si stejně plánoval objednat další kávu, tak proč neobjednat jednu navíc, že. A tak, hned jakmile se kolem mihl někdo z obsluhy, tak mu předal objednávku na jednu černou kávu a na cokoliv, co si Rin poručí.

_________________

Seděla jsem v kavárně, na sobě víceméně obyčejný tmavě šedý hábit, který mohl přitahovat pozornost pravděpodobně jen tím, že už od prvního pohledu vypadal draze a luxusně, a mimochodem dokonale ladil s počasím a mou náladou, snad až na ty zlaté spony. Prameny rudých vlasů mi splývaly volně kolem obličeje, neboť jsem dnes opravdu necítila potřebu jim v tom tvorbou nějakého účesu bránit. Nepřítomně jsem míchala lžičkou v hrnku už chladnoucí černé kávy, a v očích se mi odrážela obloha úplně stejné bouřkové barvy jako ony. Pozorovala jsem upřeně ulici, ačkoliv jsem myšlenkami byla někde jinde, a vlastně jsem ji ani neviděla. Hlavou se mi toho honilo ostatně dost na to, abych nějaký ten všední den byla schopna odsunout do pozadí. Kabonila jsem se trochu na celý svět.
Ne, v Bradavicích jsem na té fiasko akci nebyla. Proč? Protože prý moje služby byly potřeba jinde. Jinde, když zrovna na hradě se odehrálo něco tak důležitého! Byla jsem naštvaná? Ano i ne. Nemyslela jsem si rozhodně, že by zrovna moje přítomnost bývala mohla věci nějak změnit, kdepak. Ale i když jsem vlastně byla ráda, že mé poslání jinde mne dost možná uchránilo od větší újmy, nemohla jsem si pomoci, a cítila jsem se tak trochu ublíženě. Znamenalo to, že mi můj pán pořád dostatečně nedůvěřoval na to, aby mne tam také poslal? Myslel si snad, že bych při možném setkání s někdejšími profesory či spolužáky zakolísala ve svém přesvědčení? Že bych se k celé ideologii čistokrevného světa bez hloupých mudlorozených lhářů otočila zády pro vzpomínky na dětství? To snad ne! Nebo bylo pozorování mého zrádného otce s jeho špinavou dcerou opravdu tak důležité, že nesneslo ani jediný den polevení? Ale kdepak.
A nebo, napadlo mě po chvíli, a tahle představa na kratičký okamžik zvedla mé koutky vzhůru, tohle celé byl plán, předem odsouzený k zániku, který měl jen ukázat na to, jaká zvířata ti rebelové ve skutečnosti jsou. A smrtijedi, které poslali na ono místo, byli prostě nutné oběti. Postradatelní.
Ušklíbla jsem se. Třeba jsem už dost důležitá na to, abych nebyla jen pěšákem na jedno použití.
Jenže to byla jen taková domněnka, přání. Faktem pořád zůstávalo, že mně o té akci ani nikdo neřekl, a já se to pak celé musela dozvědět stejně potupným způsobem jako zbytek kouzelnického společenství. A ještě k tomu jsem byla nucena vydržet celý den ve společnosti otce, nakupujícího dárečky pro tu svou nemanželskou dceru, ke které tak nevysvětlitelně přilnul. A poslouchat jeho přednášky o tom, jak už jsem ve věku na vdávání, a že ten či onen by přeci jako manžel nebyl vůbec špatný. Nechtěla jsem se vdávat. Nechtěla jsem být jen poslušná dceruška, zařizující pokračování rodu. Ani když se jednalo o podmínku mého jmenování hlavou rodu. Ahmon si klidně ten post mohl nacpat do chřtánu a zadávit se jím - já přeci měla mnohem důležitější poslání!
Napila jsem se kávy, už dávno studené, a znechuceně jsem se zašklebila. "Odneste to," kývla jsem na servírku, "a doneste mi čerstvou kávu." Žádné prosím, žádný úsměv. Měli by tu být rádi, že sem vůbec chodím. Tak.

Mimo herně:
Prodlužuji nabídku hrát o další HD, protože tu Andu prostě chci mít vytaženou. Tečka. Nebojte se...!!

_________________

Mimo herně:
Já se nebojím. On pak možná bude.

Lair Palmer vešel do kavárny s jednoznačným účelem. Odpočinout si a vyřídit nějaké papíry, které si ostatně vzal v deskách sebou. To, co se dělo ho v žádném případě nenechávalo chladným. Řád, jeho řád nikoli ten Fénixův, evakuoval své vlastní lidi. To bylo vše, co věděl, ale co tušil už dávno. On sám se začal měnit, teď když naopak bylo potřeba odejít se mu paradoxně nechtělo. Lair neměl rád věci, které musel. Tuhle zemi měl rád. Vždyť byla jeho domovem. Kdykoli, když cestoval, věděl, že se sem vrátí a paradoxně snad právě proto rád cestoval. Rvalo mu srdce pomyšlení, že by měl odejít do exilu, skutečně a natrvalo. A to nebyla jediná věc, která jej trápila.
Uvnitř jeho společnosti se věci měnily, hrozilo, že se někteří odštěpí od učení řádu. Mnozí sdíleli názor, že je třeba s tím něco skutečně udělat, že pouhé zachránění si vlastního zadku k ničemu nepovede. Dalo by se říci, že i jejich vlastní lidé měli rebely. A Lair dlouho přemýšlel nad tím, jestli se uvnitř sekty, tedy ehm řádu, nezrodila další sekta, další proud myšlenek. A otázkou bylo, jestli je to dobře nebo špatně. A hlavně, kterým směrem se má vydat on sám? Trápila ho myšlenka, pomyšlení že sympatizuje s těmi, kdo se nechtějí v tichu sbalit a odejít. To totiž šlo proti přirozenému pudu sebezáchovy. Na druhou stranu… byl sám za sebe. Nikoho, kromě řádu neměl, rodina jej odmítla, vždyť si i změnil jméno. Jeho… skutečný bratr se oženil a stal se pravým dědicem rodu. Vše co si Lair přál. A co mu dávalo svobodu po které kdysi tak toužil. Takže... jinak řečeno nikoho by neohrozil. Nemusel se na nikoho ohlížet. Ale také to znamená, že se nemůžeš na nikoho obrátit.
„Dobrý den.“ Mechanicky pozdravil skutečně krásnou ženu, která tak chladně poroučela servírce a usmál se unaveným úsměvem. „Pokud to nebude vadit přisednu si na chvíli k vám, toto je mé oblíbené místo.“ Což byla pravda. Když jsme zmiňovali pud sebezáchovy tak tady se odráželo něco z toho, z místa, kam si sedl totiž bylo krásně vidět. Nejen ven, ale i na nově příchozí a schválně si sedl tak, aby za zády měl zeď. A ne, necítil se špatně. Připomene, že toto je Anglie, přisednout si k někomu cizímu není až tak zvláštní (v našich končinách sedí zásadně každý sám, má-li možnost) jak by se mohlo zdát.
Lair na stoleček rozložil materiály, které si přinesl. Bratr John ho požádal o korekturu a rovněž o několik málo rad, upravit slovoslet a tak. Lair tak právě před sebou držel poměrně jasně a čistě napsanou řeč na další kázání. Ze stránek čišelo přesně to, co rozvracelo jeho řád. Snaha udělat něco, cokoli, aby se věci změnily. Naštěstí (naneštěstí?) stále šlo jen o kázání na mších. Dál sebou měl noviny a malý zápisníček, někdy ho používal pro zachycení svých myšlenek. Noviny si dal navrch, takže víceméně zakrývaly zbytek materiálů, chtěl se do nich podívat nejdříve, možná si i něco podtrhnout. Když pak vzápětí přicupitala servírka, opětoval její pozdrav a objednal si slovy: „Jako obvykle prosím. A… Clare? Dneska vám to moc sluší.“ Přidal zářivý úsměv, který servírka opětovala, ale který skončil schovaný v dlani. Bylo to nevinné, protože stejně do kavárny přišel tak jak přišel a stejně ho už tady znali.
Ano, Lair Palmer si to do kavárny nakráčel v klasickém černém oděvu kněze akorát kolem krku mu svítil bílý kolárek. Asi jako černé kočce svítí bílá náprsenka. Pokud bychom se zaměřili na jeho obličej, bylo jasné, že snad o něco zestárl. Kolem očí a úst se jemně prohloubily vrásky, od smíchu, ale poslední dobou i od starostí. A jak sám na sobě pozoroval, stále častěji je zaháněl alkoholem. Dnes z něj ale (s prominutím) netáhlo. Naopak, lehce voněl pánským parfémem a šamponem, konečky vlasů měl stále ještě vlhké. Ono bydlet v Děravém kotli má taky své výhody.

_________________

Trochu jsem sebou trhla, když se mi v zorném poli objevil cizí člověk v hávu kněze, a víceméně bez dovolení se posadil. Jistě, optal se mě, jestli mi to nebude vadit, ale bylo mi ihned jasné, že nemínil čekat na nějakou odpověď. Měla jsem sto chutí mu říci, že je mi absolutně ukradené, jestli zrovna sedím u jeho oblíbeného stolu nebo jak že to povídal, a odeslat ho pěkně někam do hnusného bouřkového dusna ven. Protože já si tady chtěla přemýšlet sama, do pekla! Jenomže to už si sedal, a kdo ví, třeba vyhodit duchovního (i kdyby měl patřit k nějaké pochybné sektě, ne že bych zrovna já v tomhle měla nějak velký přehled) patřilo mezi nějaké příšerné hříchy. A navíc, nikdo po mně přeci nežádal, abych s ním i konverzovala, ne? "Ale jistě, jistě," odtušila jsem prostě jeho směrem, aniž bych se obtěžovala znít nějak příjemně, a věnovala jsem muži jediný další pohled, než se bouřková mračna mých očí zase stočila jinam. Alespoň tedy většinově.
Pravdou totiž bylo, že ať jsem chtěla nebo ne, náhlý narušitel se svými vlhkými vlasy a nevšedním oblečením naboural mé myšlenkové pochody, a já se po chvíli přistihla, jak po očku sleduji jeho jednání s dle mého názoru naprosto tuctovou a dokonale neschopnou servírkou. Jak patetické, zhodnotila jsem v duchu a po tváři se mi na vteřinku mihl úšklebek. Znechucovali mě, všichni tihle hlupáci. A že jsem jim možná v duchu trochu záviděla? Tu svobodu, možnost si vybrat? Ani náhodou. To bych nepřiznala ani sobě, natož to vyslovit nahlas nebo snad dát nějak najevo.

_________________

„Děkuji.“ Zaznělo formálně zdvořilé poděkování na souhlas. Lair jednal nenuceně s jistou nehranou sebedůvěrou. Jemná únava totiž často udělala své, zapomínal, že jako kněz, jako obyčejný člověk, by se měl chovat méně suverénně. Výchova rodičů se mu však možná dostala pod kůži víc, než si připouštěl. A navíc toho měl hodně, špatně spal, což se na něm promítlo, právě třeba v jeho neomalené sebedůvěře. A neopatrnosti. Cvakl propisovací tužkou, kterou měl příhodně skrytou v kapse a dále mladé ženě u stolu nevěnoval pozornost, rozhodně ne takovou, kterou by její krása zasluhovala. Jak si všiml rudá barva dokonale podtrhovala barvu jejích očí a porcelánově jemnou pleť. To, že se usmíval na servírku i to, že zastával svůj úřad nic neměnilo na tom, že si těchto věcí všímal. Třebaže je nedával najevo.
Ženiny emoce vidět nemohl, její úšklebek nezahlédl, ostatně v tu chvíli jednal se servírkou, kterou tu potkal minulý týden. Roztomilá Clare s oříškovýma očima a úsměvem teplým jako čokoláda, když jsme u té čokolády… Neměl si místo kávy dát právě horkou čokoládu? V tomhle počasí by se i snesla.
Rozložil noviny ještě jednou a přeletěl stránku očima. Úsměv mu pomalu z tváře mizel a nahradil jej opatrný výraz. Lair dokonce několikrát nevědomky poklepal tužkou o dřevo. Věci se daly do pohybu.
V jeden okamžik vzhlédl a pokud byla Bell pořád zvědavá, tak se nejspíše setkaly pohledy, ale to uhnul pohledem.
Nikoho tu nemáš, bratr Izajáš – dokonce i to jméno! – je to naprostý ignorant, fanatik. Takhle akorát proti sobě poštve vedení. A pokud je někdo napráská… Dokonce i Brumbál má potíže. Brumbál… Tak Brumbál teď náhle stojí na straně zlo, jo? Lair si vybavil mocného kouzelníka, protože vybavit si jeho tvář není tak složité, když ji neustále nacházíte v čokoládových žabkách. Lair ve svých úvahách znovu zvedl zrak (tentokrát na delší dobu) jako to dělají lidé, když o něčem přemýšlí a zahleděl se. Nikoli však do prázdna. V jednu chvíli prostě zcela nevědomky zíral na ženu před sebou a nechal svoje myšlenky plynout. Úsměv z tváře zmizel a nahradil ho spíše prázdný, zadumaný pohled. Až pohled do jasně modrých očí dával najevo, že ta kulatá věc na krku stále pracuje. Většina lidí by asi zůstala zírat třeba ven, ale tak venku hezky nebylo a žena proti němu byla skutečně krásná. A podle oblečení i z dobré rodiny. A ty sebou máš zrovna to kázání. To chtělo trochu opatrnosti…
Lair zamrkal očima, když si uvědomil svůj upřený pohled, sice z větší části nevědomý, ale i tak to mohlo být nepříjemné. A pokud si ho Bell všimla, vyplnil podivné ticho jen… „Promiňte.“ Ale dříve, než stihl cokoli vysvětlit nebo něco doříci (nebo lépe se do všeho zamotat) se opět objevila opět servírka. Nesla dvě kávy. Úžasné. Lair jakoby náhle ožil.
„Děkuji, voní hezky.“ Pronesl a kdyby šlo o reklamu asi by za ni dostal solidně zaplaceno. „Je tam…?“ Servírka přikývla a poměrně rychle zmizela. Lair znovu lehce přivoněl. Miloval skořici.
„Já snad ani kávu nepiju kvůli chuti, ale kvůli vůni.“ Pokrčil rameny a tentokrát svůj úsměv věnoval přímo Anabelle. Možná šlo o zahájení konverzace, možná taky ne. To, co rusovlásce před ním běželo v hlavě netušil. „Když do ní přidáte skořici je to takové… jiné.“ Usmál se znovu. Potřeboval si nějak zpříjemnit den a pokud šlo o lehkou konverzaci s dámou... Proč ne, že? I když z toho nic nebude, někdy to povolání bylo vyloženě na škodu, víme? Stejně asi jen vypije kávu a půjde. Asi nebylo moudré brát sem všechny papíry, které potřeboval projít.

_________________

Rozhodla jsem se si toho muže, který se ke mně posadil, absolutně nevšímat. A rozhodně ani nekoukat do jeho papírů, poněvadž mě zaprvé nenapadlo, že by snad mohlo jít o něco zakázaného, a zadruhé, měla jsem hlavu dost plnou vlastních myšlenek na to, abych se zabývala ještě něčím dalším. A tak jsem jen seděla a vlastně se vůbec nehýbala, nemluvila, nedávala najevo absolutně nic. Až do momentu, kdy jsem začala na sobě cítit mužův pohled. Jistě, že se chtěl podívat. Kdo by nechtěl. Byla jsem si až moc dobře vědoma toho, jak vypadám, a i když mi to možná někdy bylo maličko nepříjemné, s pozorností jsem prostě musela počítat. Může kněz vůbec takhle nepokrytě na někoho zírat? napadlo mě, ale nedala jsem ani maličkou změnou výrazu či drobným pohybem najevo, že bych si něčeho byla všimla. Navíc se zdálo, že muž kouká spíš tak nějak skrze mě. Nad čím asi dumal? "Zajímalo by mě, co byste dělal, kdybych vám oznámila, že neprominu ani náhodou," zvedla jsem jeho směrem obočí, a ano, možná jsem si tu kousavou poznámku mohla odpustit, ale proč bych to dělala? V hlase mi ale k mému vlastnímu překvapení ani tolik kousavosti nezaznělo, a k ještě většímu šoku jsem tam dokonce objevila náznak... pobavení? Nad čím, to jsem netušila. V tu chvíli dorazila nová káva, a já si tu svou jen v tichosti převzala, aniž bych tuctové servírce věnovala byť i jediné slovo díků.
Přes svůj šálek jsem se podívala na usmívajícího se kněze. Vážně se chtěl bavit o kávě? A o skořici v ní? Moment, vážně si chtěl prostě jen tak povídat? Se mnou? Asi bych měla zapracovat na odrazujícím výrazu tváře, napadlo mě a lehce jsem si povzdechla. Ale dobře. Možná bych se mohla chvíli tvářit jako že mi jeho přítomnost není proti srsti. Kdo ví, třeba by mohl nakonec mít konexe někde nahoře a ještě by mi to uškodilo. "Já... asi kávu piju především kvůli tomu kofeinu. A upřímně řečeno skořici v kávě nikdy nezkoušela," pokrčila jsem rameny. Tón hlasu jsem rozhodně neměla nijak extra přátelský, a taky jsem v případné konverzaci nebyla přímo nápomocná, ale ten člověk by měl být rád, že mu vůbec odpovídám.

_________________

Anabelle Laira svojí odpovědí trošku překvapila, a to nejen protože vypadala, že mu spíše ani neodpoví. Překvapením lehce povytáhl obočí a otevřel ústa k odpovědi, ale to bylo v tom okamžiku kdy se objevila Clare a tak odpověď zmizela, možná v nenávratnu. Namísto ní se tedy objevil lehce pobavený úsměv. Takže kromě sametového kožichu a urozeného rodu má i drápky… Což nebylo na škodu, do života se to hodí vždycky. I když to pak na zádech zanechává pálivé stopy. Byla ještě myšlenka mimo a vzhledem k povolání i tak trochu nepatřičná. Ale tady doma v Anglii Lair sekal latinu.
„Kofein je další důvod.“Přitakal a jemně kývl na souhlas. „Někdy to zkuste, není to tak špatné.“ Doporučil ohledně kávy, protože prostě proč ne? Na rozdíl od Anabelle mu tato konverzace nepřišla tak zvláštní, už dávno si zvykl na to, že lidé se lidé nejen zvláštně dívají, ale že neodolají (dříve nebo později) a ptají se, mluví. A to mu plně vyhovovalo, protože někdy měl příležitost vidět svět jinak. A když jsme u toho vidění jinýma očima... Lehce se napil kávy předtím, než si sesumíroval myšlenky.
„K tomu promíjení… nebo nepromíjení.“ Lehký, váhavý úsměv. Lair se v řeči nečekaně vrátil zpět k větě předtím a nyní spíše zvážněl. „Nechtěl jsem… zamyslel jsem se. V poslední době se děje se plno věcí,“ letmo očima zavadil o noviny z větší části překrývající kázání jeho kolegy „a je plno podnětů k přemýšlení. Většinou sleduji ulici venku, ale na vás se dívá lépe. Přesto… nechtěl jsem zírat, věřím, že to musí být někdy nepříjemné.“ Shrnul nečekaně empatickou úvahu. Být knězem znamenalo poslouchat lidi. Přemýšlet jinak. Třeba i takto.
„Takže…“vyhledal bouřkové oči. Byla krásná, o tom žádná. Nicméně vzhledem k odznaku řádu na rameni nemohl přemýšlet o tom jaké by to třeba bylo, kdyby se dotýkal temně rudých vlasů… Lair Palmer zamrkal očima skoro jako školák. Anabelle měla vskutku svoje kouzlo, což se jí jistě mnohdy hodilo. Pro Laira to bylo rozptylující, což musel v duchu zahanbeně uznat. Ale ne přiznat, minimálně se už snažil nezírat a Belle mluvit normálně, jako s každým jiným. „mandle v čokoládě?“ Nadhodil. Ideální na zmatení protivníka. I jeho samotného, jak ho probůh (a jo jinak bůh je mrtev, podle některých) napadlo tohle? „K tomu prominutí.“ Vysvětlil. A to i sám sobě. „Jen málokdo nemá rád čokoládu a svým způsobem zároveň nevypadáte na někoho kdo má rád sladké jen tak.“ Trocha hořkosti tu asi bude vždycky. „Ale to jen tipuji.“ Další lehký úsměv. A ne, nikoho nezkoušel sbalit. Tak maximálně věci na stole jen co vypije kávu.

_________________

<<<

Prázdniny utekly Chloe podezřele rychle a už se opětně blížil začátek školního roku. Že by z toho byla nadšená, to se rozhodně říci nedalo, ale už byla smířená s tím, že se vrátí do Bradavic. Dle ní to byla sice blbost největšího kalibru, zvlášť, když rodiče věděli, co se v Británii děje, ale neprotestovala. Ono by to smysl za prvé nemělo, za druhé se možná i trochu těšila. Ne že by to na jejím výrazu bylo moc poznat..
I když by byla raději zalezlá v pokoji, který jí byl poskytnut u jejích příbuzných, musela si dojít na Příčnou pro nové učebnice. Navíc nebylo ošklivo a na Příčné byl až podezřelý klid - což Chloe možná trochu děsilo. Ostatně byla zvyklá na davy lidí proudící sem a tam, teď tu potkala sotva třetinu. To ale nakonec hodila za hlavu a i se svým nákupem v podobě učebnic a několika kousků nového oblečení si zalezla do kavárny, protože si chtěla na chvíli odpočinout, domů se jí moc nechtělo a měla chuť na hrnek čerstvé kávy. To před ní také po chvíli obsluha postavila - hrnek černé kávy a pár sušenek. Poděkovala, dokonce pozvedla koutky úst do menšího úsměvu než se začala tvářit tak, jako obvykle. No a i když se tvářila, jako kdyby jí právě někdo umřel, byla vlastně celkem spokojená.

_________________

<<

Teresa postávala na Příčné ulici poblíž kavárny a opírala se ležérně o zeď, přičemž se tvářila, jako by všechno bylo v tom největším pořádku. I když… ono vlastně bylo. Už několik týdnů se mohl kouzelnický svět radovat z vítězství dobra nad zlem, všude se slavilo, napravovaly se škody a všeobecně panovala uvolněná atmosféra. Nejinak tomu bylo i na samotné Příčné ulici – sice když se člověk zaměřil na určité body, bylo znát, že je tu a tam ještě potřeba nějaká oprava, že navzdory tomu vítězství se něco (i někdo) dává do pořádku jenom pomalu, ale jinak to tu bylo tak nějak hezčí. Barevnější. Veselejší. Teresa si nemohla pomoct, aby se drobně neusmívala – i když si odnesla pár větších či menších šrámů hlavně na duši, člověk by skoro řekl, že to za to stálo. Skoro. Pořád bylo pár věcí a lidí, které by nejraději vrátila zpět, kdyby to šlo, ale… Ale ono to nešlo. Každopádně teď se tím trápit nechtěla (to mohla dělat večer před spaním, až ji zase doženou myšlenky a vzpomínky), protože před sebou měla vskutku příjemné vyhlídky. Hlavně tedy doufala, že sebou Ricky mrskne a dorazí brzy, protože navzdory relativně hezkému počasí už začínala být vážně zima, na což ona moc stavěná nebyla.

_________________