Těžko říci, zda by Athanasius nebyl raději, kdyby Cosmina na smluvenou schůzku zapomněla a nepřišla, ale na druhou stranu, utíkat před nepříjemnostmi a problémy, to nebyl zrovna jeho styl. Když však vrzly dveře a vzápětí Taly oznámila, že Cosmina už dorazila, stejně v něm hrklo a na okamžik v něm byla malá dušička. Navenek ale nedal nic znát a rychle se vzchopil, aby sestře nedal sebemenší záminku k rýpání... kterých měla beztak až až.
„Ahoj,“ pozdravil, ačkoliv ho na jazyku svrběla sarkastická poznámka o tom, že teď už to ráno není zdaleka tak dobré. A řekl by ji nahlas, nebýt Taly, která seděla vedle něj, a kterou téhle sourozenecké přestřelky hodlal ušetřit, i když si byl jistý, že by ji přežila bez psychické újmy. Byla to konec konců jeho dcera. A navíc - on tu myšlenku vlastně ani nemusel vyslovovat nahlas, aby se ke Cosmině dostala, že. Neměl svůj amulet.
Otázku, co to má znamenat, víceméně ignoroval. „Pamatuješ Talyssu?“ prohodil, letmo se pousmál a těknul pohledem k dívce sedící vedle. „Letos nastupuje do Bradavic,“ oznámil. Víc ale zatím neříkal, protože ani nechtěl nic dalšího probírat v plavovlásčině přítomnosti.
A tak se ke své malé princezně otočil a vylovil přitom z kapsy nějaké drobné. „Půjdeš si koupit tu zmrzku? Já si tě tam pak vyzvednu, hm?“ broukl a ani se kvůli tomu necítil moc hloupě; Taly byla předem obeznámena s tím, že si Athanasius s Cosminou potřebuje promluvit o samotě. A on věděl, že to chápe, vždyť nebyla hloupá a hodně věcí si snadno domýšlela. Jemu stačilo, že tu tu chvilku byla s nimi, a že Cosmina dostala příležitost k tomu, aby si ji prohlédla a hlavou jí začalo vrtat Podezření. Přesně toho chtěl Athanáš totiž docílit.
Zatímco se dívka zvedala od stolu, Athanasius se urputně snažil nemyslet na cokoliv zásadního, cokoliv, co by Cosmině prozradilo víc, než chtěl. Tedy, on jí hodlal prozradit všechno, ale až za chvíli. Až Taly neuslyší tu vlnu kleteb, která určitě pak padne na jeho hlavu.

_________________

Cosmina neměla ráda, když se něco dělo, a ona nevěděla co. A tady se zaručeně něco dělo. Přesto však na Tal nechtěla být nepříjemná jako na cizí lidi ve svém okolí, tím spíš, že šlo ještě o dítě, které jen sotva mohlo pochopit její povahu. A už vůbec nemohlo pochopit charakter jejího vztahu k bratrovi, kterého tedy v rámci přívětivosti k dítěti prozatím odignorovala. „Dobré,“ odpověděla na pozdrav dívence a i ona si ji prohlédla. Teď už jí ta podoba byla docela zřejmá. „Ne, přebarvila jsem si je. Ale jsem si jistá, že i kdybych to neudělala, teď by k tomu určitě neměly daleko samy od sebe,“ broukla, přidala lehký úsměv. „Běž na tu zmrzku, Taly, a kup si i nějaké sladkosti navrch,“ podala dívence celý galeon. „Zbytek si nech.“
Když Taly zmizela z dohledu, Cosminin úsměv zmizel s ní, a do Athanáše se zabodl pár velmi pichlavých očí. „Poslouchám.“ To bylo to jediné, co Cosmina zvládla procedit mezi zuby. Ono nebylo potřeba, aby Athanášovi vířily hlavou konkrétní myšlenky, už jen ty pocity stačily.

_________________

Odpovědi na otázku se Taly dostalo, i když to možná neočekávala, a navíc ta odpověď ani nezněla moc pichlavě. Tedy, měla znít pichlavě někomu jinému a ne její osůbce a fungovalo to. „Sluší ti to,“ ujistila Talyssa Cosminu upřímně a dokonce jí věnovala úsměv. Ačkoliv díky svému vzezření působila teta spíše chladně a jako někdo, kdo si rád drží odstup, na Taly zapůsobila přesně opačně.
Spadlo z ní napětí a nálada zase o něco stoupla - ještě aby ne, když jí Cosmina věnovala celý galeon! Takových peněz! Talyssa vykulila překvapeně oči, načež roztáhla pusu do širokého úsměvu a vděčně se na Cosminu zazubila. „Děkuju!“ vyhrkla. „Jsi moc hodná!“ dodala, Athanášovi v tom veselém rozmaru vrazila pusu na tvář, Cosminu se v rámci možností pokusila obejmout, a o chvíli později už rychlostí blesku utíkala na Příčnou ulici a kupodivu ji v tu chvíli ani netrápilo, o čem se ti dva asi budou bavit, i když byla zvědavá jako opice.

>> přes Fortescuea do Mžourova

_________________

I Athanášovi se celkem ulevilo, když to vypadalo, že to kratičké setkání Cosminy s Talyssou nedopadne žádnou katastrofou, a byl své sestře upřímně vděčný za to, že ať už si o tom všem myslela cokoliv a byla jakkoliv vytočená, před plavovlasou princeznou to nedávala nijak najevo. Nechtěl, aby si Taly o jeho sestře hned začala myslet nehezké věci, věci, které nebyly pravdivé.
„To jsi nemusela,“ hlesl, když Cosmina věnovala Taly celý jeden galeon, ale z jeho hlasu zazněla vděčnost - mezi těmi dvěma se to vyvinulo lépe, než očekával, i když těžko říct, jestli tak hladce budou probíhat případná další setkání, že. Taly pak vyrazila pryč, ale ještě předtím mu stihla dát pusu na tvář a Cosminu obejmout, což na jeho tváři vykouzlilo upřímný, spokojený úsměv.
Ten se na jeho rtech však nezdržel dlouho, protože jakmile dívka odběhla ze scény, přišel na řadu dospělácký rozhovor, o němž Athanasius tušil, že nebude ani trochu příjemný. Stačil ten pohled, kterým ho Cosmina propíchla, a tón jejího hlasu také mluvil za vše. Athanasius nevěděl, co říct, protože ta stručná výzva mu poněkud vzala vítr z plachet. Čekal nadávky do kreténů, čekal snad i nějakou tu facku, lamentování na nejhlasitější možné úrovni, ale nečekal klidné vybídnutí k tomu, aby sám začal mluvit.
Nasucho polkl, zabubnoval prsty o desku stolu a pak ke Cosmině zvedl pohled jantarových očí. „A co bys chtěla slyšet?“ zamumlal. „Vždyť už to víš... i kdybys mi neviděla do hlavy, domyslela by sis to, nejsi hloupá,“ hlesl přesvědčeně. Ostatně právě proto, aby si Cosmina mohla všechno domyslet bez jeho vysvětlení, sem Talyssu vzal. A taky proto, že zkrátka chtěl, aby Cosmina viděla, jaká princezna z malého děvčátka vyrostla - jakou princeznu bude vídat v Bradavicích.

_________________

Když jí Taly sdělila, že je moc hodná, Cosmině se na rtech na setinu sekundy objevilo cosi jako vřelý úsměv, ale pak to zase zmizelo, jakoby to tam ani nikdy nebylo. A ona by všem tvrdila, že nebylo, kdyby náhodou někdo pochytil podezření. Obejmout se nechala, to ano, ale jen aby se neřeklo, no a pak tu byl Athanáš. A očividně neměl ani špetku pudu sebezáchovy.
Možná si myslel, že ji oblafne tím, že přizná, že je chytrá, ale to by ji nesměl vytočit hned na začátku. „CO BYCH CHTĚLA SLYŠET?!“ vyšlo z jejího hrdla něco, co by kdekdo mohl považovat za zahřmění provázející začátek nelítostné bouře. On si z ní snad dělal legraci! „To si myslíš, že si jen tak sundáš ten svůj směšný amulet, ukážeš mi, jak ti z naší sestřenice roste věrný odraz, a je to vyřízené?! Že se vyhneš tomu, abys o tom musel sám mluvit?“ obořila se na něj, div, že při tom obsluha někam neprchla. Cosmina nebyla hysterická, to ne, aby si to snad někdo nemyslel. Ona burácela spravedlivým hněvem. „NE. Takhle se problémy neřeší, Athanáši, a já tohle celé odmítám brát na vědomí, dokud mi k tomu ty sám nepodáš vysvětlení!“ Oznámila mu, zkřížila ruce na hrudi a znovu ho probodla pohledem. Krom toho, že s ní cloumal vztek, jí bylo i do pláče. Nikdo ji v téhle rodině neměl rád natolik, aby se jí s čímkoliv svěřil, dokud už nebylo zbytí. „Ví to rodiče? Sourozenci? Adele to nepochybně ví od samého začátku.“ Ušklíbla se ještě uraženě. Nebyla sice hysterka, ale pořád to byla ženská.

_________________

Kdyby to Athanasius dokázal, pravděpodobně by sklopil uši už v okamžiku, kdy se jeho drahá sestra nadechovala k tomu velkolepému výbuchu, který nebyl ani trochu hysterický, ale dokázal udeřit jako ocelová palice. Ale sklápěcí uši neměl a kupodivu zůstal sedět rovně, ačkoliv měl nutkání se přikrčit a začít předstírat, že neexistuje.
Athan sice očekával, že ho sestra spíš zabije, než že by ho pochvalně poplácala po rameni, ale stejně asi neočekával, že to bude až tak... špatné. Seděl však nehnutě a nechal ji, ať na něj vykřičí, co potřebuje - co jiného taky mohl dělat? Přerušit ji v rozletu, to by znamenalo jistou smrt. Nebo minimálně dost potupnou facku. „Ne, to jsem si samozřejmě nemyslel,“ opáčil pevným hlasem, protože byl přece chlap a ne ufňukaná princezna, a oplatil přitom Cosmině ledový pohled. Nebo spíš ohnivý, protože jeho jantarové oči ledový pohled vyčarovat neuměly, ale z toho rozohněného lezl mráz po zádech úplně stejně. „Přiznávám - chtěl jsem si to všechno zbaběle ulehčit, ale bylo mi jasné, že bez vysvětlení se to neobejde.“
Zabubnoval prsty do stolu, opět, povzdechl si, a na chvíli se odmlčel, aby si utřídil myšlenky a popřemýšlel nad tím, jak chce ty zásadní informace vlastně podat, jak je sdělit. Nebylo to totiž nic lehkého, i když podstata sdělení už byla venku. „Adele z toho laskavě vynech, nic neví,“ zasyčel ještě, než se do nějakého vysvětlování pustil. „Nikdo nic neví, když tedy opomenu sebe, Taly a strýce s tetou,“ pronesl a znovu se na Cosminu upřeně zahleděl. „Není to zrovna věc, kterou bych se chlubil na potkání, ale nastal čas, kdy pravda prostě musí vyjít najevo.“ Tak sem s ní, co? „Nevím, kolik si toho pamatuješ z mého dávného milostného života, ale na Annu, lékouzelnici, si možná vzpomeneš, hm? Půvabná tmavovláska s uhrančivýma očima, já byl do ní blázen a svou budoucnost jsem viděl jedině po jejím boku. Přes růžové brýle zamilovanosti jsem nedokázal pochopit, co je vlastně zač - to mi došlo až ve chvíli, kdy mi oznámila, že je těhotná, ale že to dítě nechce, protože má v plánu odjet za kariérou do Ameriky a na všechno, včetně mě, se vykašlat. Ne, nelituju se, to si nemysli, jen potřebuju uvést věci na pravou míru.“ Athanasius si dopřál chvilku ticha, aby mohl zvolit další vhodná slova. „Přesvědčil jsem ji, aby si to dítě nechala, a ona se nechala zlomit... pod podmínkou, že se o něj postarám já, aby se ona mohla věnovat své slušně rozjeté kariéře. A já na to kývl - jak bych mohl nekývnout? - i když jsem někde v koutku duše věděl, že není vhodná doba; že se o to malé nezvládnu postarat,“ zatímco mluvil, upíral oči neustále na svou sestru. To tam bylo předchozí rozhořčení, teď z jeho očí sálala spíš bolest minulosti, která se na chvilku dostala na povrch. Jako by ho někdo šťoural do starých, víceméně zahojených ran. „Neměl jsem zázemí, prakticky ani domov, a hlavně jsem tehdy vedl dost nebezpečný život. A tak jsem se rozhodoval, jak se vypořádat s tou překážkou, kterou mi osud hodil pod nohy... A teď mě pravděpodobně odsoudíš, drahá sestřičko, stejně jako Hannah a Cornelius, ale já tehdy neměl lepší možnost - svěřil jsem malou Talyssu do péče strýcovi a tetě. Ono se totiž ukázalo, že nemohou mít vlastní dítě, i když by moc chtěli... a rozhodně mě neodsoudili tak moc, jak by to udělali naši, kteří by mě donutili k věcem, ke kterým jsem nechtěl být donucen. Navzdory tomu, že mnou především Hannah dost pohrdala, jsme se ale domluvili na tom, že nikomu nic neřeknou, a že budu moct malou vídat tak často, jak jen budu chtít. A já ji opravdu často vídal,“ pousmál se nakonec letmo při vzpomínce na zásadní momenty Talyssina dětství, u kterých si nedovolil chybět, protože by si to nikdy neodpustil. „Všechno klapalo, jak mělo - Talyssa měla milující rodinu, Hannah a Cornelius měli úžasnou dceru, a já se nemusel vzdávat práce, alespoň nějakou dobu. Ale čím víc Taly rostla, tím víc mi bylo jasné, že jednou budu muset s pravdou ven, a že svůj život stejně budu muset zásadně překopat; s tím jsem ostatně počítal od úplného začátku. Proto jsem se také nechal přesunout pod britské Ministerstvo kouzel, abych měl klidnější život a třeba... třeba se zvládl konečně i jakž takž usadit,“ vysvětlil. „Zbytek už víceméně víš - Talyssa vyrostla, pobrala rozum a začala přemýšlet nad tím, proč se rodičům nepodobá. Ani trochu - vzhledově, povahou, prostě vůbec. A ona vůbec není hloupá... Řekl jsem jí to teprve nedávno, ale ona mi sdělila, že to přece ví. Že už to nějakou dobu tušila.“ Athanasius se při té vzpomínce letmo pousmál. Když mu ale došlo, že na něj pořád ještě zírá nasupená sestra, která ho teď možná chtěla zaškrtit ještě víc, než předtím, ten úsměv z jeho tváře zase zmizel.
Polkl a zachovávaje relativně klidný výraz pohlédl na Cosminu s mírně povytaženým obočím. Bylo víc možností, jak to mohlo dopadnout - buď ho na místě zabije, nebo zasype spoustou otázek, nepochybně ne příliš příjemných. Nebo obojí, jen v opačném pořadí.

_________________

Cosmina se mračila, zatímco se Athanáš pustil do opravdu dlouhého vyprávění, které začalo něčím jako omluvou, kterou v téhle formě nepřijala, a pokračovalo zasyčením, aby z toho vynechala jejich nejmladší, dokonalou sestru Adele. Fakt, že dle jeho slov byla ona první, kdo se o Taly měl dozvědět, sice trochu ohladil hrany jejího hněvu, ale stejně mu to úplně nepomohlo. Kdyby nebylo zbytí, nic by jí neřekl - ale protože měla učit na škole, kam měla Taly nastoupit, říct jí to musel.
Tohle všechno bylo ještě racionální, pak ovšem Athanáš sklouzl k popisování věcí, které vážně popisovat nemusel. Ona se mu taky nesvěřovala se svým milostným životem, ještě to tak. Skoro se otřásla, když se pustil do vyprávění o své lásce k Anně. „Ty chceš napsat román nebo co?“ Uklouzlo jí štiplavě, protože to chvílemi vypadalo, že to vyprávění neskončí. Ta dítě nechtěla, on chtěl, teta chtěla, ale nechtěla to jeho, ona ho nesnášela, teta ho odsoudila, on miloval ji a nakonec miloval i to dítě, teta ho ale stejně odsoudila, ale matka by ho odsoudila víc, bla bla bla. „Zase tak podrobné to vysvětlení být nemuselo,“ odtušila, když skončil a nespokojeně se ušklíbla. „Takže jsi šel pro pomoc za tetou a strýcem a vůbec tě nenapadlo, že by ti mohl pomoct někdo jiný z rodiny. Že by tě neodsoudili úplně všichni.“ Zaklepala nehty o desku stolu a stiskla rty v úzkou linku. „Bravo, víc odstrčená se v téhle rodině už cítit nemůžu.“ Odfrkla si, načež se na něj znovu zadívala. „Ty jsi vážně blbec, Athane.“

_________________

„Mohl bych, co?“ opáčil Athanasius na tu rýpavou poznámku, kterou ho jeho drahá sestřička počastovala. Nebyla v tom však ani špetka humoru, naopak ta slova pronesl dokonale chladně, tak, že by se za ten tón ani sama Cosmina nemusela stydět. On to, co říkal, bral vážně... Taky jsem ti nemusel říkat vůbec nic, ani slůvko, odfrkl si v duchu, ačkoliv (nebo právě proto) věděl, že se k sestře jeho slova dostanou i nevyřčená.
Poté, co domluvil, mu nebyla dopřána dlouhá odmlka. „S tou myšlenkou, že by mě nemuseli odsoudit všichni, jsem si pohrával,“ přitakal po chvilce s přikývnutím, „ale k čemu by to bylo? Nikdo z vás, mých sourozenců, by mi stejně nebyl schopný pomoct. Nebo mi chceš tvrdit, že by ses vykašlala na svůj dosavadní život, na svoje sny a cíle, a vychovávala bys Talyssu místo mě? Nebuď směšná, Mino,“ ušklíbl se, protože byl přesvědčený, že k něčemu takovému by se žádný z jeho sourozenců neměl, ani kdyby ti zbývající dva byli o něco starší; tenkrát byli ještě mrňaví a nerozumní. „Bylo jednodušší, když jste nic nevěděli - pro mě, ale i pro vás,“ dodal tvrdohlavě.
„Nedělej ze sebe chudinku,“ odfrknul si vzápětí. Nemohl však říct, že ji nikdo neodstrkuje, protože to nebyla tak úplně pravda. Rodiče si to možná neuvědomovali, ale děti se na to dívaly vždycky jinak. A on sám Cosminu nikdy neodstrkoval... měl ji vážně rád, i když to mnohdy vypadalo přesně naopak. To, že o Talysse neřekl ani své drahé sestře, bylo rozhodnutí rozumu, nikoliv srdce, provázené velkou dávkou sebezapření.
Když mu sestra nakonec oznámila, že je blbec, Athanasius mírně vyklenul obočí, načež se zašklebil a probodl Cosminu pohledem. To máme asi v rodině, napadlo ho, ale řekl něco úplně jiného: „A to je všechno, co mi k tomu řekneš?“ Čekal víc. Potřeboval slyšet víc... chtěl se ujistit, že na něj sestra nezanevřela, nebo tak něco. Prohlášením, že je blbec, to končit prostě nemohlo.

_________________

<<<
Ta z dvojčat, která ještě stále zůstala Carterová, oblečená do světle zelené halenky a šedé krátké sukně, která krásně ukazovala její stále hezké dlouhé nohy, toho dne do kavárny na Příčné ulici vstupovala s prazvláštně zamyšleným výrazem.
Bělovlasé dvojice si všímala asi tak jako jakýchkoliv jiných zákazníků. No co, tak měli zvláštní vlasy. Kdo byla, aby na ně kvůli tomu zíral? Zrovna ona, která byla z přehlídkových mol zvyklá na kdejaké šílenosti? Kdepak, obešla je stejně jako kohokoliv jiného a usedla k úplně jinému stolku, objednala si javorové latté, které si během svého pobytu v Americe oblíbila, a čekala. Pokud věděla, měla dnes po neskutečně dlouhé době vidět svou sestru. Pokud se tedy Aud nerozhodla na ni vykašlat.
Jak dlouho to bylo, co zbaběle odjela pryč jako malá holka, co odhodila rodinu a přátele, svou minulou práci, všechno, jen aby si sobecky mohla užívat samoty a nového života? Možná tři roky? Nebyla si přesně jistá. Ostatně, ani tím, zda už se měla vracet, si nebyla jistá. V Detroitu se jí těch pár let dařilo docela dobře, i přes to, nebo možná proto, že cíleně ignorovala jakékoliv pokusy o kontakt ze strany její rodiny. Našla si přítele, se kterým byla vlastně docela šťastná, a celou minulost a zmatky nechala daleko, daleko za mořem. Ale zvlášť poslední dobou se jí stýskalo. A tak se rozhodla, že možná bude na čase, aby se zas jednou ukázala v Británii. A kdo jiný by jí mohl pomoci se zorientovat v momentálním dění, než její sestřička, kdysi její nejbližší důvěrnice?

Mimo herně:
Domluvená hra, Rohovky nebudeme rušit, nebudou-li chtít xD

_________________

<<<

Popravdě, Audrey si nějak nebyla jistá, co od této schůzky očekávat. Na jednu stranu se na Crystal opravdu těšila, vždyť jí neviděla skoro tři roky, na tu druhou se toho možná trochu obávala. Po celou dobu, co Crys byla v Americe, se nikomu z rodiny neozvala, což byl šok především pro Aud. Její sestra byla její důvěrnice, očekávala, že tu pro sebe budou. Věděla sice, že její drahé sestřičce se daří dobře - noviny a tak podobně četla a hlavně si zjišťovala informace, chtěla vědět, že je v pořádku.
Na schůzku nemířila Audrey sama, protože Elijah byl v práci, a tak Arthura strčila jednomu z kmotrů a Gemmu si vzala sebou. "Chtěla bys pak na zmrzlinu, princezno?" usmála se na dceru, která cupitala vedle ní. Rostla jako z vody - nemohla uvěřit tomu, že za chvíli měla slavit třetí narozeniny. "Ano," kývala princeznička vesele a kolem sebe házela široké úsměvy.
Kavárnu navštěvovala celkem často, takže jakmile vešla dovnitř, s úsměvem pozdravila obsluhu a přelétla pohledem po kavárně. Byla tam. Krom ní ještě nějaký bělovlasý pár, ale protože na bílé vlasy byla zvyklá od JD McLarkenové, nepodivovala se nad tím a jednoduše zamířila za svou sestrou. "Ahoj, Crys," pousmála se a mrkla na Gemmu, která zmateně hleděla ze své matky na tu paní, co tam seděla. Vypadaly úplně stejně, a i když viděla několik společných fotek své maminky se stejně vypadající ženou, stejně z toho byla zmatená. "Pamatuješ si na svou neteř? Princezno, to je přeci tvá teta, vyprávěla jsem ti o ní," malá princeznička se nejistě pousmála, uhladila si růžovoučké šaty a kdyby mohla, nejradši by se někam schovala. "Doblý den," zažvatlala, Audrey se uchechtla a sundala své dcerce z hlavy klobouček, který s šaty ladil. Následně se pak posadila do křesla na proti své sestře a vysadila si Gemmu na klín. Pro sebe si pak objednala čokoládu s kokosem, zatímco pro svou princeznu tu ozískovou. "Tak povídej, jak se ti daří? Ráda tě vidím," na Gemmě bylo poznat, že si stále není jistá, co se stalo, že tu jsou dvě její maminky a nebýt toho, že věděla, v čem její mamča přišla, asi by netušila, ke komu se tolik tisknout. Ve směs jí ale těšilo, že

_________________