Anna-Maria jen málokdy záviděla svému bratrovi, nikdy k tomu neměla důvod, ale když odjížděla ze školy, aby strávila jarní prázdniny doma, byla rozmrzelá, že se do Bradavic bude muset zase po týdnu vrátit, zatímco James má svá školní léta již za sebou. Na druhou stranu ji pak čekalo už jen posledních pár měsíců a zkoušky OVCE, než bude moct i ona dát Bradavicím sbohem. Netajila se tím, že se na to těší (a i proto považovala za dobrý vtip, když zrovna jí přišla pozvánka na rozlučku sedmého ročníku, kam by se dostavila pravděpodobně jen pod vlivem Euforie či jiné omamné látky), přesto by se ale s cestou domů o jarních prázdninách neobtěžovala, kdyby se neměla na co těšit. Resp. na koho. A rodiče s bratrem to vskutku nebyli. Setkání s Laviniem tváří v tvář sice zatím příliš neproběhlo, ale v dopisní konverzaci nezaháleli – tedy s ohledem na Laviniovo pracovní vytížení samozřejmě.
Se zpožděním akademické čtvrthodinky – přece jen se chtěla svému snoubenci líbit a na výběru šatů a doplňků si tedy dala záležet, i za cenu menšího zdržení – se Anna-Maria ocitla ve foyer Monarchy, zvoleného místa setkání. Uvnitř se pátravě porozhlédla, jak moc se to tu změnilo od doby, co tu byla naposledy – moc ne, stále si to tu zachovávalo svůj osobitý, luxusní ráz. Příliš se ale nezdržovala, elegantním pohybem si stáhla rukavičky a několika kroky se ocitla u recepce, kde se ohlásila a čekala jen sotva pár vteřin, než se objevil zaměstnanec, který jí nejprve pomohl ze saka a uložil jej v šatně, načež jí s uctivým pokývnutím pokynul, aby jej následovala do druhého patra do jednoho z oněch soukromých salónků, kde už byla očekávána. „Odpusť, trochu jsem se zdržela. Doufám, že nečekáš dlouho,“ broukla Anna, jakmile se přiblížila na dohled a vykouzlila na rtech drobný, omluvný úsměv.

_________________

Lavinius Tinkerbell vysedával už nějakou tu chvíli v soukromém salonku své oblíbené restaurace, měl den volna, a když měl pan ministr den volna, nebylo záhodno ho rušit nebo po něm cokoliv pracovního požadovat, jakkoliv neodkladné to bylo. Lavinius sice bral svou práci nesmírně vážně, ale zároveň moc dobře věděl, že sám nezmůže zhola nic. Byl přesvědčený, že Romulus si za svou (velmi příhodnou) smrt vlastně mohl sám, neboť si nedokázal udržet ani přízeň své rodiny, natož vytvořit pevnou síť spojenců, kteří by mu hlídali záda. Lavinius své bezpečí nepodceňoval a u dveří salonku stáli na stráži hned dva černě odění Smrtijedi. I kdyby snad případný střet s protivníkem nepřežili, poskytli by ministrovi a jeho snoubence, kterou očekával, dostatek času k útěku. Lavinius by Annu napospas útočníkovi nenechal, cenil si rodinných vazeb skoro stejně jako svého života, neboť podle něj právě z rodiny proudila ta největší část podpory a síly, kterou mohl na svém postu potřebovat. A navíc Annu svým způsobem obdivoval a respektoval, i když v ní kdekdo jiný mohl vidět jen sotva dospělou a naivní blondýnečku. A on je v tom domnění zanechával, protože bylo lepší, když jeho budoucí ženu podceňovali.
Anna nebyla jediným článkem rodiny, o který se Lavinius zajímal. Jeho starší bratr byl sice podle něj nepoužitelný sklerotik (tím lépe), ale zetě měl poměrně kvalitního a schopného. Zato Lucille, Laviniova mladší sestra, měla daleko větší potenciál, alespoň co se rozšiřování rodiny a vlivu týkalo. Na rozdíl od Romula, Lavinius viděl ve spojení s mocnými ruskými rody velkou výhodu, takže už nějakou dobu pátral po vhodném ženichovi v řadách vznešených ruských jmen, a nějaký ten intel dostával i od bratra z Bradavic, kam nastoupil jistý ruský praktikant, toho času svobodný a nakloněný jejich boji proti lůze.
Nicméně s Lucille si hodlal promluvit jindy, teď se mezi dveřmi objevila krásná hlavinka jeho snoubenky, a Laviniovi vykvetl na rtech úsměv, že na malou chvíli připomínal rozpustilého klučíka, čemuž dopomáhaly jeho kudrnaté vlasy a mírně odstávající uši. Společenský hábit měl dokonale padnoucí, manžetové knoflíčky s monogramem přesně tam, kde by měly být, a boty řádně naleštěné. Když Anna vstoupila, vyhoupl se z křesla a letmo jí políbil ruku. „Má drahá, i kdybych čekal celý den, nic jiného by mi nečinilo většího potěšení.“ Jistě, teď trochu lhal, ale Anna se nezdržela tak dlouho, aby mu to stihlo začít vadit. Počkal, než se jeho snoubenka usadí, objednal jí něco k pití, ať už bylo její přání jakékoliv, a důrazně doporučil obsluze, aby je nikdo zbytečně a zdlouhavě nerušil. „Doufám, že tě na cestě sem nepotkaly žádné nepříjemnosti.“ Kdyby ano, bylo by to zlé. Lavinius na to sice nevypadal, ale byl schopen naprosto čehokoliv, když se jednalo o jeho blízké.

Než vstoupila dovnitř, Anna-Maria na chvilku sklouzla pohledem k černooděncům, ale pak si její myšlenky již zcela nárokoval někdo jiný. Tedy, když se jí dostalo přivítání a políbení na ručku, v mysli na krátký okamžik zabloudila ke svým bradavickým spolužákům a pomyslela si, že přesně tohle je důvod, proč se nerada bavila se svými vrstevníky. Devadesát devět procent z nich s oběma Gally v čele se chovalo jako burani a s takovým materiálem se zkrátka nedalo pracovat. Oproti tomu Lavinius… Inu, to se nedalo srovnávat.
Jakmile byla svým způsobem ujištěna, že se zase tak dlouho nezdržela, vzala to na vědomí letmým pokývnutím, než se posléze usadila, přičemž si dávala úzkostlivý pozor na to, aby si nijak nepokrčila šaty. Ačkoliv to byl spíše jen automatický zvyk, než že by to skutečně potřebovala. Poprosila prozatím o šálek kávy bez mléka i bez cukru a k tomu sklenku obyčejné vody. Na další slova zavrtěla hlavou.
„Ne, samozřejmě že ne,“ pokud tedy za nepříjemnost nepočítáme to, že, „část cesty mě navíc doprovázel bratr.“ Anna sice netušila původ v bratrově zájmu ji doprovázet, protože James nakonec nic neřekl, ačkoliv chvíli vypadal, že má něco na srdci, ale neprotestovala a nezajímala se o to. Dokud se James nehodlal začít chovat tak, že by to vrhalo špatné světlo na ni a jejich rodinu, bylo jí ukradené, co dělal a co se mu honilo hlavou. Pokud tedy někdo nedělal problémy jemu, to by pak bylo o něčem jiném. To by se z bezbranně vyhlížející křehotinky stala pomstychtivá saň. „Mám vyřídit pozdrav,“ dodala Anna, jako by si na to snad zrovna vzpomněla. Chvíli pak setrvala v mlčení, zatímco čekala na objednanou kávu. Jakmile pak před ní přistál šálek, objala ho dlaní, snad aby se zahřála, načež zvedla pohled k Laviniovi. „Jak se ti daří?“ znělo to upřímně a bylo to tak i myšleno. Přece jen se měl stát jejím manželem, bylo logické, že ji bude zajímat jeho blahobyt a dokázala si představit, že jako ministr toho má na svých bedrech víc než dost. „Vyrozuměla jsem, že teď je na ministerstvu relativní klid…? Tedy takový klid, jaký jen může být, dokud se na zemi potulují ti rebelové…“ Anna-Maria nebyla naivní a věděla, že to taky může znamenat jen klid před bouří, pořád panovala nejistá doba a důkazem toho ostatně byli i ti Smrtijedi u dveří.

_________________

„To je od něj milé, že tě nenechal jít samotnou,“ přisvědčil obratem společensky, aniž by tušil, co se Anně honí hlavou, nicméně pořád to byla spíše jen společenská konverzace, jak se na někoho jejich postavení slušelo. Lavinius sice nebral jejich sňatek jen jako obchod, ale na to, aby si s ní povídal jako zamilovaný mladíček, byl přece jen až příliš na úrovni, a očekával, že to Anna chápe. „Až ho znovu uvidíš, pozdravuj ho nazpět. Pokud se s ním neuvidím dříve já v práci. Sice do archivů moc nechodím, ale možná bych se tam mohl někdy zajít podívat. Jestli je mi dobře známo, je zasnoubený s jednou z Harringtonových?“ Lavinius to samozřejmě věděl jistě a sám byl rád, že ho k ničemu takovému nikdo nenutil, stačilo, že jeho vlastní rodiče byli bratranec a sestřenice. Jenže zatímco na jeho starším bratrovi a mladší sestře to bylo občas (v případě Narcisse téměř pořád) poznat, on jakoby se tomu celému vymykal nejen bystrou myslí, ale i vzhledem. Samozřejmě se objevilo hned několik teorií, že Lavinius není potomek z lože manželského, ale nikomu se to nepodařilo prokázat, a teď se o to raději ani nikdo nepokoušel. Možná nějaký rebel, ale těm hodlal Lavinius zatnout velmi rychle tipec.
Jemu samotnému přinesla obsluha další kávu, ale tu nechal nějakou dobu odstát, a vlastně si šálku ani moc nevšímal. Oproti Anně byl bezvýznamnou součástí okolí. „Dobře. Samozřejmě jsou tu jisté nepříjemnosti s rebely a pak také odpor na straně některých sympatizantů s tou nespokojenou nečistokrevnou sebrankou, ale nic, co by mě poslalo k zemi jako chudáka Tremletta,“ ujistil ji s úsměvem a kupodivu ten úsměv myslel upřímně. Lavinius rozhodně postrádal ledovou netečnost svého staršího bratra, což jen přihřívalo polívčičku pochybovačným drbnám. „A jak se daří tobě? Škola ti jistě žádné potíže nedělá…“ přidal na dalším úsměvu a upil kávy. „Už ses rozhodla, které datum by se ti na obřad líbilo nejvíce?“ Proč se nezeptat, ač to neznělo moc romanticky.

„Hmm… ano, s Arianou,“ odtušila Anna-Maria na otázku, a i když se ubránila dodatku ‚bohužel‘, mírně znechucený výraz jí na chvíli probleskl tváří. Kdyby neměla tu smůlu a nechodila s Arianou do ročníku i koleje, dost možná by měla trochu jiný postoj (ačkoliv vyšinutost Harringtonových byla dobře známa), takhle si ovšem nedokázala pomoct. Napůl pořád doufala, že z toho sejde, protože mít tu mimoňku v rodině? Ne, děkuji. Nejvíc si toho ale stejně odtrpí James a Anna ho skoro až litovala. Ještě že ona měla štěstí a nemusela si brát žádného pitomého hňupa.
„To ráda slyším,“ poznamenala poté s drobným úsměvem, protože nepochybovala o tom, že Lavinius si s těmi proradnými živly poradí mnohem úspěšněji než jeho předchůdce. „Co se týče toho nešťastného incidentu, žádný konkrétní viník nebyl dopaden, že?“ optala se víceméně ze zdvořilosti, když už byla o zesnulém Romulu Tremlettovi řeč, než že by ji to skutečně zajímalo nějak do hloubky. Ještě by to mohlo vypadat, jako by snad litovala toho, že je teď ministrem její snoubenec.
Při zmínce o škole se Anna-Maria nepatrně zamračila. „Ne, s učivem opravdu problém nemám,“ jak by také ona mohla, „přesto se ale nemohu dočkat, až bude po zkouškách a většina lidí mi zmizí z očí.“ Oba dva Gallové, například. „Nemluvě o profesorech, ti skuteční exoti sice učí jiné ročníky, naštěstí, ale… Škoda mluvit. Pokud neberu v úvahu školu, nemám si nač stěžovat,“ broukla Anna a jemně pokrčila rameny, ale ještě předtím se opatrně napila kávy.
„Ještě ne, tedy zatím ne definitivně. Diskutovaly jsme o tom s matkou a přišly jsme na několik možností, ale nakonec jsme došly k tomu, že za prvé bych to měla probrat já s tebou a ona se ještě dohodne s Jamesem a Arianou. Prý by nebylo vhodné, aby se oba obřady odehrály v krátkém rozestupu.“ Nedejmerlin najednou. Dvojitou svatbu by zřejmě Anna přes srdce nepřenesla, ačkoliv nebylo pochyb o tom, čí obřad bude tak jako tak upozaděn. „Zřejmě bych to ale nerada odkládala déle, než to bude nutné,“ dodala a zvedla k Laviniovi tázavý pohled, jakého názoru je na to on.

_________________

Lavinius samozřejmě nebyl obeznámen s celým rodokmenem Harringtonových, takže jméno Ariana mu nic konkrétního neprozradilo, ale důležité bylo, že měl alespoň nějaký přehled o tom, co se v jeho budoucí rodině děje.
Když řeč zabloudila k té nešťastné události, Lavinius zavrtěl hlavou, neboť konkrétní jméno nikdy nezaznělo, a vlastně asi ani zaznít nemělo. Lavinia příliš nezajímalo, kdo měl Tremletta osobně na svědomí, důležitý byl výsledek, a stačilo, že se to celé svedlo na rebely, což pomohlo ministerstvu začít podnikat radikálnější kroky. „Bohužel, nic konkrétního se nezjistilo, a možná je to tak lepší. Jeho rodině by to úlevu nepřineslo, a konkrétní jména by dost možná jen zbytečně rozvířila vody. Za ministerstvo můžu být rád, že se Atticus nepustil do pátrání po vrahovi svého otce na vlastní pěst, protože by nám to mohlo kazit naše pečlivě promyšlené plány na to, jak se s tou cháskou vypořádat. Ale tím tě nebudu zatěžovat, má drahá, nechci tě zatahovat do svých pracovních záležitostí,“ pousmál se na ni klukovsky.
Jakmile se Anna-Maria rozpovídala o škole a o lidech, které by nejraději neviděla, Lavinius se zájmem naklonil hlavu na stranu, a zatvářil se zkoumavě. „Nedělá ti doufám někdo ve škole potíže?“ Zeptal se přesně takovým tím tónem, který předpovídá vraždu ve velmi blízké budoucnosti. I kdyby to měl být Brumbál, ohledně kterého byl Lavinius stále ještě opatrný. Sice se ředitele bradavické školy nebál, ale respekt k jeho schopnostem měl.
Co se svatby týkalo, Laviniovi bylo jedno, kdy se uskuteční za předpokladu, že se uskuteční co nejdříve po konci školy. Svatba Jamese s Arianou ho víceméně vůbec nezajímala a byl si jistý, že ta může počkat klidně několik let, zatímco jeho svatba s Annou-Mariou nikoliv. A Kingům muselo být jasné, že pokud nebudou jednat rychle, mohlo by je to velmi mrzet, ačkoliv Lavinius sám by musel přiznat, že by mu Anna chyběla. Měl ji po svém boku rád a konverzace s ní ho neunavovaly, spíše naopak. „Byl bych rád, kdybychom oznámení a pozvánky nemuseli posílat na poslední chvíli, to je všechno. Je mi jasné, že přípravy nějakou dobu zaberou, a že vybrat vhodné datum i místo je nesmírně těžké, ale léto se mi nezdá nereálné. Co myslíš? Ariana s Jamesem jistě můžou počkat.“ I kdyby čekat nemohli, nezajímalo by ho to.

Ohledně bývalého ministra Anna-Maria už pouze přikývla a další myšlenky si nechala pro sebe. Tedy kromě jedné. „Není to zatěžování,“ ujistila svého snoubence, „sice nemohu vidět do detailů nebo nemám potřebný náhled, ale pokud by sis kdykoliv potřeboval… hm, alespoň částečně odlehčit od myšlenek, ráda tě vyslechnu.“ Možná by se to mohlo považovat za samozřejmost vzhledem k tomu, že se měla stát jeho manželkou, ale řečené nahlas to znělo lépe.
Anna o Laviniově otázce chvíli mlčky uvažovala. Kdyby byla hloupoučká blonďatá mrcha, patrně by mu vyklopila málem každou drobnost. Ona sice blonďatá mrcha byla, ale inteligentní a samostatná a neměla potřebu se za někoho schovávat. Tedy, tenkrát ve vlaku už neměla s Gallem dostatek trpělivosti a o Laviniovi se zmínila, ale to bylo spíš z vlastní pohodlnosti. „Nic, co by stálo za řeč nebo s čím bych se nedokázala vypořádat sama,“ usmála se tedy nakonec způsobem, který nenechával prostor pro pochyby, že by snad říkala nepravdu. „Pokud by se ale v nejhorším případě naskytlo něco, co by si žádalo tvůj zásah, řekla bych to,“ dodala.
V podstatě se vším, co řekl Lavinius ohledně svatby, nemohla Anna-Maria jinak než souhlasit. Letní svatba byla co do organizace jednodušší, navíc léto bylo ještě stále několik měsíců vzdálené, což tedy poskytovalo dostatek času na zařizování. „Já neprotestuji, matka stejně již naznačila, že na úplné nule není, co se organizace týče,“ přece jen by se to dalo považovat za událost roku, bylo by hloupé, kdyby se všechno nechávalo na poslední chvíli, „a co se Jamese s Arianou týče… mám pocit, že bratr proti odložení nic namítat nebude. Ne že by se tedy nějak výslovně vyjádřil, ale je znát, že se mu do toho už tolik nechce.“ Ne že by se mu Anna divila, zvláště když věděla, že má Harringtonovou za bubáka. To už o něčem svědčilo, ne? Každopádně to znamenalo, že se nebudou muset přetahovat o nějaké datum, což bylo fajn.

_________________

Soukromé apartmá rezervované Van Helmontem

Jeremiah dlouho přemýšlel nad tím, zda si tu informaci nechat pro sebe, nebo se s ní přiznat své manželce, která doposud o ničem nevěděla. Pravda, nemusela se o tom v životě dozvědět, protože slečna Beckettová - teď už mohla být opět nazývána takto formálně - mu sice odpustila, nýbrž rozumně mu druhou šanci nedala a on si s postupem času uvědomoval, že k němu nemohla být více milosrdná. Vzhledem k novým okolnostem teď už v tom opravdu pokračovat nemohli, protože to zašlo příliš daleko a koupali se v maléru, jenž už v životě nezmizí. A právě kvůli tomu malému a teprve pár centimetrů velkému maléru tu Jeremiah postával, protože věděl, že nemůže riskovat, že se to Moreen dozví od úst někoho cizího, nebo snad toho samotného dítěte, až za pár desítek let vyroste. Nechtěl opakovat minulost a dostat Moreen do situace, do níž se dostal nedávno on, když se setkal se svou nevlastní sestrou Constance Van Helmontovou. Moreen si ohromně vážil, choval k ní respekt a hlubokou úctu, nedokázal by o něčem takovém lhát a něco takového zastírat. Brzo by to na něm poznala.
Zcela nepochybně si procházel nejhorším obdobím ve svém životě. Dokonce horším, než když byl v mudlovské armádě, nebo když mu zemřela matka, nebo když ho vyhodili z Kruvalu. Avšak na rozdíl od těchto krizových a zlomových okamžiků, tentokrát si za to mohl sám svou hloupostí a pošetilostí. Nenáviděl se za to a nevěděl, co má dělat. Všechno to překročilo snesitelnou mez, všechno bylo špatně. Tohle se v životě nemělo stát. Cítil se bezmocně a zoufale, zklamal sebe a brzo zklame i ženu, kterou si před sedmnácti lety vzal. A až se to malé narodí a pokud se roznese, že to dítě patří k němu, jeho samotného to zruinuje takovým způsobem, že bude moci na další kariéru zapomenout. A co teprve kariéra, ale co ostatní rodina? Otec by mu možná nemusel nic vyčítat, když sám měl nemanželské dítě, ale ta hlavní linie Van Helmontových? Z pomyšlení vzteklého Demarca se mu fyzicky dělalo špatně. Ponížil se nejhorším možným způsobem, kterým vůbec bylo možné.
Když se to dozvěděl, další den si vzal v Bradavicích okamžitě volno, ačkoli zbývalo pár dní do konce jarních prázdnin. Jenže on tušil, že tuhle informaci nezvládne vstřebat během tří dnů, takže požádal Brumbála o dovolenou. Naštěstí mu bylo vyhověno, také z důvodu, že většinu hodin odsuploval Gerasim, takže Jeremiah se ve škole do konce března nemusel ukázat. Sbalil si a bez rozmýšlení se přemístil do Portugalska, protože potřeboval být o samotě a trochu se s tím srovnat. Ve výsledku mu to vlastně vůbec nepomohlo. Maximálně v tom, že se opálil a teď všude vzbuzoval podivení, protože Britové nechodili na začátku dubna snědí. Nebylo to zase tak moc, každopádně v kontrastu s čistě bílou košilí, blonďatými vlasy a dříve Jeremiahovou popelavou barvou tváře to bylo k povšimnutí. Postával před Monarchou v perfektním světle modrém obleku, přesně ladící mu v očích, s čistě bílou košilí a úzkou červenou kravatou. V rukách svíral jednu bílou lili. Čistá symbolika, na tu si Van Helmontovi vždy potrpěli. Avšak perfektní oblečení bylo jediné, co stálo u Jereiaha za obdiv. Tvář měl unavenou, pod oči kruhy z nevyspání a na lících měl několikadenní prošedivělé strniště. Vlasy měl ležérně upravené, nebyla to však žádná sláva. Kromě perfektního obleku vypadal naprosto odrovnaně. Ještě před pár hodinami z něho byl cítit alkohol. Nedokázal si představit budoucí minuty. Nedokázal si představit moment, až Moreen pohlédne do očí a ke všemu se přizná.
Van Helmontovi rozvod neuznávali, věděl však, že to by pro temperamentní Baneovou nebylo překážkou. Myslel na své čtyři děti a na to, co se bude dít, když se s nimi nebude moci vídat. A pak myslel na to páté... na to, které se narodí a s kterým se stoprocentně nesmí nikdy vídat.
Zhluboka vydechl a podíval se k hodinkám. Odbila přesně šestá hodina večerní, doba, na kterou si domluvil se svou manželkou schůzku.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Moreen byla žena s mnoha povinnostmi, které se čím dál tím víc rozrůstaly, vzhledem k tomu, že všechna jejich děvčata rostla jako z vody a její módní značka rozšiřovala podniky i do dalších zemí, kde o její návrhy byl vždy zájem. Doposud se tam však pouze dovážely na módní přehlídky nebo charitativní aukce, a proto měla Moreen starostí až nad hlavu. Svou práci však milovala, malou jí zvládli pohlídat domácí skřítci nebo chůva, popřípadě starší sestra, a s Jeremiahem měli hned od začátku pro ostatní oči prapodivný systém manželství. Mor byla zvyklá, že se Jeremiah doma moc neukazoval, protože byl ještě zaneprázdněnější než ona, nicméně i tak doufala, že teď, když pracoval v Británii a nebyl problém se za nimi do sídla přemístit, uvidí svého manžela častěji. Prvně jezdila ona za ním do Prasinek na jakési mladistvé rande vú, kdy si osvěžili mladá léta a do jejich vztahu se dostala nazpět vášeň. Po půl roce ale už jak ona, tak Jeremiah neměli tolik času nazbyt, a proto se začínali vídat zase méně, nicméně to nebylo nic, z čeho by si Moreen lámala hlavu - samozřejmě, že se jí za ta léta, kdy se doma ukázal na Vánoce, a pak až na letní prázdniny, několikrát chopily pochybnosti o tom, že jí je věrný, ale Moreen svému muži plně důvěřovala a uznávala jej jako osobu, i jako vědce a profesionála. Před pár měsíci však v manželově poště, kterou mu vždy třídila, aby u hromady dopisů nestrávil tak dlouhou dobu, našla osobní dopis nadepsaný zcela zjevně ženskou rukou. Moreen měla od Jerryho povoleno otevírat důležitě vypadající dopisy, aby mu do Bradavic, nebo dříve do Kruvalu, mohla přeposílat jenom ty opravdu důležité, a proto zaváhala jenom chvilku, než dopis otevřela lesklým nožem na dopisy. Zprávu v něm šlo považovat stejně tak jako obdivný dopis, jako dopis milostný. Podepsaný byl iniciály H.B. a Moreen hodně dlouho vrtalo hlavou, kdo by to mohl být, a že se snažila někoho s takovými iniciály ve svém nebo rodinném okolí najít. Napadlo ji, že by to mohl být někdo z práce, z Bradavic, ale jediný, koho se tam mohla diskrétně zeptat, byla její matka, která Jeremiaha už takhle sledovala jako ostříž a Moreen nechtěla přilévat olej do ohně. Žádný dopis od dotyčné už nepřišel, a tak se Moreen ve výsledku uklidnila s tím, že zřejmě o nic nešlo, a nechala ho Jeremiahovi na hromádce, zatímco se na něj postupně vršily další listové zásilky.
Pozvánka do luxusní restaurace pro ni nebyla překvapením, vzhledem k tomu, že se v takovém prostředí oba dva pohybovali díky svým rodinám, a považovala to za milé gesto, jelikož se s manželem delší dobu neviděli. Udělala si celé odpoledne volno, aby měla dostatečný čas se připravit, a nepřihnala se na schůzku nepřevlečená nebo neupravená. Dala si koupel, oblékla se do elegantních krémových pouzdrových šatů se sukní po kolena, které odhalovaly její klíční kosti i útlá ramena, ladící lakované lodičky na vysokém podpatku a černo-zlatý jarní hábit, to vše z její nejnovější kolekce; na krk si stříkla trochu květovaného parfému, pečlivě si připnula zlaté náušnice spolu s prsteny doplňujícími její svatební prstýnek, a s vkusným náhrdelníkem, který jí věnoval francouzský návrhář k Vánocům. Poněkud kriticky se shlédla v zrcadle, před kterým se natáčela všemi úhly a zkoumala, jak jí šaty padnou. Postava se jí po porodu zase rychle vrátila a dbala na to, aby se nezanedbávala, nicméně faktem bylo, že za pár měsíců jí mělo být padesát. Moreen přemýšlela, jak se stalo, že čas tolik ubíhal, a i když se kouzelníci všeobecně dožívali delšího věku, přechodu k dalšímu desetiletí se obávala. Jeremiah byl přeci jenom mladší, i když to jí ani jemu nikdy nevadilo, a vzájemně k sobě chovali hlubokou úctu, nicméně Moreen se strachovala, že Jeremiah domů nejezdí schválně. Ne že by ho tu chtěla držet, protože věděla, jak trpí, když nemůže nic dělat, a vždy spolu dlouze rozprávěli, ale... vždycky tu bylo ale. Moreen nad sebou lehce zavrtěla hlavou a usmála se do zrcadla, protože takhle přemýšlet nebylo k ničemu, a ona už měla nejvyšší čas vyrazit. Políbila tříroční Meredith na čelo, ujistila se, že se bez ní domácnost obejde, a pak už se vydala s luxusním psaníčkem v barvách společenského hábitu v ruce na příjezdovou cestu, odkud se s lupnutím přemístila k Příčné ulici.
Byl čas večeře a ulice byla rušná, ale tím ospalým způsobem, jak bývala navečer, a tak Moreen neměla problém dostat se na místo setkání včas, i když jí možná minutka nebo dvě utekly - Jeremiah byl naprostý gentleman a ani zamlada, kdy chodila skoro vždy pozdě, jí to nikdy nevyčítal. Její matka tvrdila, že správný muž si počká, a Jeremiah na ni počkal vždycky, stejně jako ona na něj. Jakmile spatřila jeho široká záda, na rtech se jí vykouzlilo potěšené pousmání, i když zamilovaná hrknutí v hrudi a zrychlený tlukot srdce dávno spolklo skoro dvacetileté manželství. "Dobrý večer, můj drahý," oslovila svého muže stále s úsměvem, ale jakmile se k ní Jeremiah otočil čelem, úsměv vystřídalo ustaraně svraštěné obočí. Nejenže byl Jeremiah nezvykle opálený, také na sobě měl strniště, a jakkoli se jej snažil upravit, stejně to mělo celkem daleko od jeho udržovaných vousů, které začal nosit zhruba před dvěma lety. Prohlédla si ho od hlavy až k patě, jako by hledala známky nějakého zranění, než k němu tázavě zvedla hnědé oči. "Je všechno v pořádku?" zeptala se, protože tato otázka byla zcela na místě, a neznatelně v dlani stiskla svou kabelku, protože na veřejnosti přehnané emoce nikdy neprojevovala.

_________________