Protože ho slova Amber potěšila, spokojeně se usmál a pokýval hlavou. Byl totiž skutečně rád, že se dostavila a nepodezříval jí z toho, že by snad lhala. Dostavila se, to pro něho bylo hlavní, a jestli nad tou pozvánkou váhala, nebo ne, to už bylo vedlejší a on se to stejně neměl dozvědět.
"To jste ještě nezažila zimu v Rusku," broukl pobaveně, protože zima v Rusku byla minimálně tak stokrát horší, než ta v Anglii, a proto, když už tam musel, vybíral si jedině léto. Byla tam však jedna z nejlepších vodek, takže se tam čas od času stavit musel, že. "Ale jinak s vámi musím souhlasit, léto je prostě léto, i když já osobně mám opravdu rád podzim," dodal pak s menším úsměvem. Celkově spíše holdoval studenějšímu počasí, i když léto samozřejmě bylo super. "Velice dobře. Zrovna včera jsem se vrátil z Bristolu, kde jsem zastupoval jednoho klienta, případ jsme naštěstí vyhráli, i když to zrovna lehké nebylo. A jak vám?" povytáhl tázavě obočí, moc dobře věděl, že slečna Craneová pracuje na Ministerstvu kouzel, a taky věděl, co tam dělá. Ne že by si o Amber něco zjišťoval, nebo aspoň ne moc. Aspoň občas bylo výhodou na Ministerstvu někoho znát, no.
"Ne, rozhodně mě nezdržujete. Kdyby totiž na dnešní schůzku neměl čas, odvolal bych ji. Všechny potřebné věci jsem si zařídil včera a další mě čekají až zítra. To spíš já bych se měl ptát, zda vás nezdržuji od něčeho důležitého," tázavě povytáhl obočí a skutečně doufal v zápornou odpověď, protože se mu zatím společnost Amber líbila, takže by mu bylo určitě líto, kdyby se museli rozloučit moc brzy.
Obsluha se vrátila s vínem, nějakým sladším, tak, jak si Amber žádala. Oběma nalili, a hnedna to se tázali, co si tedy k jídlu dají. Boršč s vodkou si pro jednou Joshua odpustil, což muselo obsluhu znovu překvapit, a jeho játra měla chuť křičet. Týden bez vodky totiž ještě nikdy nebyly a očividně to ještě nějakou chvíli musely vydržet. Objednal si nakonec steak s bramborem a nějakou tou zeleninou.
"Jak se vůbec mají vaši sourozenci? Slyšel jsem od své sestřičky, že vaše sestra učí v Bradavicích dějiny, je to možné?" povytáhl tázavě obočí a pousmál se. "Taky jsem slyšel, že váš bratr, Sky, je talent na létání. Prý mu nedělá sebemenší problém chytit zlatonku." Ne, rozhodně si žádné informace o Craneové nezjišťoval, ono to přišlo tak úplně samo, stačilo se nenápadně před Daryou zeptat. Když k tomu připočteme žádost o to, aby se stal jejím učitelem co se zvěromagie týče, nebylo to zas tak moc těžké.

_________________

„Popravdě si nejsem jistá, jestli bych ji i chtěla zažít,“ odtušila Amber ohledně té zimy v Rusku, protože jí kolikrát stačila i ta anglická, a to nebývala nějak zvlášť krutá. „Asi všechna roční období mají něco do sebe,“ poznamenala poté, nicméně se už zdržela poznámky, že ‚kromě zimy‘. To už přece jen dala najevo, že ona ji moc nemusí. „Ah, tak to vám přirozeně gratuluji, úspěch nikdy není k zahození. Mně? Já si nemůžu stěžovat,“ jistě že by mohla, na několik věcí, ale to nehodlala nahlas přiznávat, „ale asi se neděje nic takového, co by vám mohlo znít zajímavě.“ A navíc se Amber nehodlala příliš otevírat, tak.
„Dobře, to ráda slyším.“ Amber se mírně pousmála, načež zavrtěla hlavou. „Ne, dnes mám po delší době volno, a tak jsem neměla v plánu nic pracovního. Ale může se stát, že mě přece jen zavolají, ačkoliv doufám, že se to nestane.“ To byla poloviční lež, Amber neočekávala, že by se to skutečně stalo, ale chtěla mít pro jistotu otevřená zadní vrátka, kdyby se náhodou něco pokazilo.
Nad výběrem jídla se Amber ještě chvilku zamyslela, ale nakonec zvolila těstoviny se smetanovou omáčkou a kuřecím masem. Zatímco čekali na jídlo, přišlo od Joshui několik otázek, které Amber zaskočily, a ona byla ráda, že zrovna nepila, jinak by to víno zřejmě skončilo vyprsknuté na jeho košili. Ne že by ji překvapilo, že se na něco ptá. Ale že se ptá tak konkrétně. Co všechno si o ní zjišťoval? A nejen o ní, o celé její rodině… Amber se na malou chvíli zatvářila nejistě, ale hned to zamaskovala neurčitým výrazem. „Zřejmě se jim daří dobře,“ odpověděla opatrně, ale nebyla úplně ochotná to více rozvíjet. Beztak to zatím vypadalo, že toho pan Udinov ví víc než dost a vlastně ji celkem zajímalo, co všechno si stačil zjistit. „Takže vaše sestra navštěvuje Bradavice? V jakém ročníku?“ optala se a pak byla celkem ráda, že obsluze netrvalo dlouho jim přinést oběd, takže se mohla zaměstnat jídlem. Kromě přání dobré chuti, ji totiž nálada na konverzaci trochu přešla. Možná že ta zadní vrátka přece jen využije.

_________________

Protože za sebou měla několik náročných hodin v nemocnici (a několik dalších ji ještě stále čekalo), když přišlo na pauzu na oběd, Arisielle se rozhodla si dnes trochu užít a dopřát si něčeho luxusnějšího, než byl oběd z kantýny nebo z bistra Na konci duhy. Tím něčím měl být oběd v Monarše, což bylo bez rezervace v tuto dobu trošku riskantní, ale koneckonců si neplánovala zabrat celý jeden salonek, tudíž doufala, že minimálně jedno místo se tam najde. Naštěstí nedoufala marně a nesdělili jí hned při vstupu, že mají plno, naopak jí obsluha ochotně uvedla do restaurace, kde ji nasměrovala k jednomu z mála volných stolků, na kterém kupodivu nefigurovala žádná rezervace, a hned si od ní převzala požadavek na pití, kterým byla jen obyčejná voda. O jídle se zatím Arisielle ještě rozhodovala a byla docela ráda, že má tu přestávku na oběd trochu delší, protože v tomhle bývala nerozhodná. Ačkoliv proti rychlosti zdejšího servisu se nedalo říct ani fň.

_________________

Wyatt Morgan velmi nerad vyřizoval rodinné záležitosti, které se ho přímo netýkaly, ale otec byl v jistých ohledech nekompromisní. Především když šlo o Wyattovu přípravu na dobu, až se sám jednou stane hlavou jejich rodiny.
Rezervaci v Monarše měl na poslední chvíli a ještě měl pocit, že ji přijímala dost zmatená obsluha, takže se ani nedivil, když mu při příchodu muž u pultíku oznámil, že se musela stát strašlivá chyba, protože jeho stůl byl neoznačen a obsazen. Tou dobou bylo už bohužel u všech stolků plno. „Velice se omlouvám, pane Morgane, mám slečně Hayesové říci, aby-“ začal muž opatrně, ale Wyatt ho zarazil, protože mu stačilo slyšet, že u stolku, o který se jednalo, sedí slečna - ani nemusel dodávat, že Hayesová. Wyatt by v životě ženu od stolu nevyhodil, nicméně když už muž tak ochotně prozradil jméno té slečny, raději se nechal ujistit, že jde o tu Hayesovou, kterou by docela rád viděl. Faye jim tenkrát ten rozhovor docela přerušila a jeho to mrzelo, takže nakonec k tomu stolku přece jen zamířil, a zdvořile si odkašlal. „Dobrý den, slečno,“ pozdravil s úsměvem, přičemž o něm bylo známo, že se stejně jako jeho mladší bratr moc neusmíval. Všechen humor do sebe totiž vstřebal až Jesse. „Myslíte, že bych se k vám mohl posadit? Pokud ovšem na někoho nečekáte...“ Wyatt by se bez souhlasu neposadil. „Všude je plno a moje rezervace se nějak ztratila.“ Rozhodně by jí neřekl, že mu sedí na místě.

_________________

Když se ozvalo odkašlání, Arisielle vzhlédla s předpokladem očekávání obsluhy, která si přišla vyzvednout její objednávku, nicméně se nad ní netyčil číšník, ale Wyatt Morgan. A tak zase rychle zavřela již pootevřenou pusu, a kdovíproč se při jeho slovech zatvářila omluvně. Ne snad že by si byla vědomá toho, že byla usazena k původně rezervovanému stolu, ale byla to Arisielle. Nemusela vědět, že to ona sedí na jeho místě, aby jí bylo líto, že mu někam zašantročili zařizovanou rezervaci. „Dobré poledne, pane Morgane,“ pozdravila nejprve a následně vcelku očekávaně přikývla. „Ne, samozřejmě že nečekám, poklidně se posaďte,“ odpověděla pak i nahlas a váhavě se přitom pousmála. Zpětně jí došlo, že to 'samozřejmě' si mohla odpustit, protože on přece jen těžko mohl tušit, že pokud neobědvala doma s rodiči, nehrozilo, aby jí někdo dělal společnost. A to se náhodou od konce školy její introverze značně zmenšila. Stane se. Možná i proto v ní trošku narostla nervozita, když si Wyatt přisedl, ale přece by ho nevyhnala, když už ho přizvala ke stolku, že. „Mrzí mě, že vám rezervace někam zapadla. Doufám aspoň, že nebudete moji společnost považovat za… hm, otravnou?“ gestem ruky naznačila neschopnost nalézt to správné slovo.

_________________

Když Arisielle neprotestovala a naopak mu nabídla místo k sezení, v duchu si pogratuloval, že zabil dvě mouchy jednou ranou - má si kde sednout a taky nesedí sám. On tedy nebyl zrovna přátelsky vypadající typ, ale sám jedl jen v případě, že se k večeři měli dostavit všichni jeho sourozenci. Jesse a Faye totiž navzdory tomu, že je měl rád, pokoušeli jeho trpělivost nevýslovnou měrou. A to jim měl jednou dělat patrona. Strašně se na to těšil.
Wyatt se tedy usadil ke stolu a než se k nim dostavila obsluha, vděčně se na Arisielle pousmál. „To nehrozí, slečno Hayesová,“ ujistil ji džentlmensky, ale dokonce to tak i vážně myslel. To jeho společnost bývala občas velmi otravná a Arisielle si jí v plné míře užila, když byl jejím pacientem. Nevrlým a přehnaně dramatickým.
Když Wyattovi došlo, co mu Arisielle sdělila (že samozřejmě na nikoho nečeká), jeho mozkové závity zařadily na vyšší pohon, aby se pokusily tu informaci rozkódovat. Nebyl žena, aby četl mezi řádky, ačkoliv měl slušné předpoklady pro podnikatelská a jiná jednání. Něžnější pohlaví pro něj vždycky představovalo velkou neznámou a trochu záviděl Elijahovi, že se zamiloval už na škole. Jediným jeho problémem byl ten neuvážený krok, kdy svou milovanou opustil, ale to se zase dalo do pořádku. Až na tu drobnost, že matka i otec teď zcela nenápadně podstrkovali svému nejstaršímu informace o svobodných čistokrevných slečnách na vdávání. A Wyatt tu skrytou agendu nepochopil.
„Doufám, že vás neurazím, když nám objednám lahev vína?“ Wyatt nebyl alkoholik, ale byla to tak nějak slušnost. A on netušil, jak jinak začít svoji něco-jako-omluvu. „Mrzí mě, že jsem neměl čas si s vámi popovídat na Příčné, ale Faye... ona je někdy trochu svá. Chtěl jsem se vám omluvit za to, jak jsem se choval. V nemocnici.“ Odkašlal si nervózně.

_________________

„Dobře,“ přikývla Arisielle, když ji Wyatt ujistil o tom, že nehrozí, aby ji považoval za otravnou, načež si položila ruce do klína, protože najednou netušila, co by s nimi tak měla dělat, když jídlo ještě na stole nebylo. A podobně tak netušila, co by měla říct, nebo jak se tvářit, nebo vůbec co dělat, protože Wyatta sice měla za pacienta, ale jinak to přece jen byl prakticky neznámý člověk. Něco jiného bylo bavit se s pacientem, kterého také do té doby neznala, něco jiného bylo bavit se pak s takovým člověkem někde mimo nemocnici. S něčím takovým Arisielle ještě pořád neuměla dost dobře pracovat. Ale naštěstí se sám pan Morgan chopil slova a ona přitom překvapeně zamrkala. „Já si… nemyslím, že by to bylo vhodné.“ Jednak víno, potažmo žádný alkohol, nepila, a to ani k obědu či večeři, takže si nedokázala a ani nechtěla představovat, jak by se chovala po byť několika locích, a druhak… „Ještě se budu vracet do nemocnice,“ dodala ten vážnější důvod, proč nabídku odmítla a znovu se zatvářila omluvně. Doufala, že ho tím nějak neurazí.
„Nemáte se za co omlouvat, pane Morgane,“ zavrtěla Arisielle následně hlavou, protože skutečně neviděla proč by tak měl činit. „Ani za jedno. Pobyt v nemocnici dokáže z lidí vykřesat ty horší vlastnosti a věřte mi, nebyl jste ten nejhorší pacient, který tam kdy byl.“ Což bylo patrně nejblíže k tomu, aby Arisielle někoho kritizovala, ale vlastně nikoho konkrétního nejmenovala, takže se to zase tak brát nedalo. A ono i kdyby Wyatt byl tím nejhorším pacientem v dějinách, ani tak by nepřiznala, že byl po většinu času nesnesitelně nevrlý. „A tenkrát na Příčné ulici za prvé nebylo ani nejlepší počasí, aby se člověk zastavil na rozhovor, a za druhé je pochopitelné, že jste se musel postarat o sestru,“ pousmála se a zlehka pokrčila rameny.

_________________

Někteří lidé chodí totiž i normálně pracovat, Morgane, víš? Wyattovo já se začalo svému vlastníkovi vysmívat, dokonce Jesseho věrně napodobeným hlasem, takže se zmohl jen na pousmání a zamumlané: „Samozřejmě, víno je špatný nápad.“ A v životě se necítil tak potupně jako právě teď. Ani v té nemocnici ne.
Wyatt měl docela potíže Arisielle věřit, že nebyl tím nejhorším pacientem svého věku, kterého tam zažila, protože on sám by si nafackoval, kdyby se o sebe v záchvatu hysterického vzteku či nevrlosti měl postarat. „Je od vás hezké, že si to myslíte.“ Dodal ale, aby trapně nemlčel, když už se rozhodl jí neodporovat, protože jestli ho otec opravdu naučil, a fungovalo to, pak to byla rada, že ženám se neodporuje, pokud nechtějí, aby jim bylo odporováno. Pan Morgan své ženě taky vždy všechno odsouhlasil, nicméně to bylo asi tak všechno, co s tím udělal. A byl klid. „Počasí bylo špatné, ale mohl jsem vás někam pozvat nebýt Faye. Občas prostě odejde z domu,“ pokrčil rameny. Ani rodiče nevěděli, co s tou jejich malou cácorkou dělat, protože Faye si žila v jiném světě, ale Wyatt ani Elijah se jí vlastně nedivili. Oni ji měli rádi, ale čas na ni taky neměli pořád, spíš méně a méně.
Když se u nich objevila obsluha, Wyatt si roztržitě objednal, protože při rozhovoru s Arisielle nevnímal menu před sebou. A protože víno slečna nechtěla a on sám nepil, objednal si vodu. Pak začal poťukávat prsty o sebe a marně přemýšlel, čím by slečnu naproti sobě pobavil, aby o něm pak neprohlásila, že je neschopný společník, což už o něm ale nesčetněkrát prohlásila Lucille. A taky nezapomínala dodat, že to s ženami ani trochu neumí.

_________________

Arisielle samozřejmě neměla žádný vážný důvod, aby se ona cítila špatně, protože koneckonců s tím důvodem, proč si nemohla dát víno, nelhala, ale stejně jí to vrtalo hlavou, a tak se alespoň zatvářila omluvně. „Tak… třeba příště?“ navrhla váhavě s úmyslem nějak odčinit to své odmítnutí, ačkoliv jinak by se určitě nehrnula do toho, aby zrovna ona něco navrhovala. Hlavně víceméně cizímu muži.
Rozebírat Wyattovo chování tenkrát v nemocnici určitě neměla v plánu, takže na jeho dodatek už pouze přikývla, ale už nijak nekomentovala. Když se pak svěřil s tím, jaká je jeho malá sestra, Arisielle nepatrně svraštila obočí. „To může být občas docela nebezpečné, ne?“ Přece jenom, když se malá dívka někam zatoulá… to nebylo něco, co znělo zrovna šťastně. Nebo nenáročně. Nemohlo být jednoduché dávat na ni pozor, aby prostě zase jenom někam neodešla. A co se týče té poznámky, že by ji býval někam pozval, kdyby nebylo jeho sestry… mít Arisielle o trošku jinou náturu, patrně by poznamenala, že to tedy může udělat teď, ale takhle mlčela. Navíc už předtím víceméně navrhla další setkání, tentokrát nad tím vínem (které nepila, že), takže tím se vyčerpala a teď už ze sebe nic nevydolovala.
Objevivší se obsluhu vnímala Arisielle jen tak okrajově, poněvadž nečekala, že by oběd strávila v něčí společnosti, takže teď nevěděla, na co se dřív soustředit a dopadlo to tak, že si pod stolem chvíli mnula ruce. Ne spokojeností, spíše nervozitou. Nebyla si jistá, jak by mohla začít další konverzaci, protože otázky, které ji napadaly, jí přišly vlezlé, a bavit se o… třeba počasí, to bylo takové… jednoduché. Takže bylo nejspíš chvíli ticho, rušené maximálně cinkáním příborů. Ale nakonec přece jen… „Plánujete si teď v létě někam vyrazit? Loni jste si toho tepla přece jen moc neužil,“ nadhodila a jemně povytáhla obočí v náznaku otázky. Dobře, nebylo to zrovna nejlepší téma, poukazovat opět na tu dobu v nemocnici, ale bylo to víceméně neutrální a vzhledem k ročnímu období vlastně i aspoň docela aktuální.

_________________

Chvilku - asi tak dobrou minutu až dvě - to trvalo, než Wyattův mozek informaci dekódoval a poslal dál. V první chvíli se mu chtělo nevěřícně vyvalit oči a zeptat se, jestli to Arisielle myslí vážně, že by s ním šla na víno, ale v tu druhou už si opakoval, že není hulvát a že... není hulvát. „To bych byl poctěn,“ odvětil, ale ten úsměv na uzdě neudržel, protože dost možná ani sám nečekal, že se mu vyskytne na rtech zrovna v tuhle chvíli. Ale byl tam. A slušel mu.
Co se Faye týkalo, on sám by na ni nejraději dal kouzelnický čip, aby se jim nezaběhla, ale to by teď nejraději aplikoval i na Jesseho a Elijaha, který mu občas svěřil svůj poklad, jenž měl tendence plakat právě ve chvíli, kdy si s Wyattem koukal z očí do očí. Gemma byla okouzlující, to ano, ale kdyby se jí zkřivil vlásek na hlavě, Wyatt si byl jistý, že ho Elijah zabije bratr nebratr. „Snažíme se ji kontrolovat, ale... nebudu vám nalhávat, že to máme plně pod kontrolou.“ Všichni to věděli.
Zatímco čekali na svůj oběd, Wyatt se proklínal, že nemá v zásobě dostatek témat k rozhovoru. Takový Jesse by bavil půlku sálu a ještě se při tom ležérně houpal na židli a Elijah si vždycky uměl najít něco, čím zaujal. Wyatt si minimálně v tuhle chvíli přišel naprosto nezajímavý. „Ani ne, čekají nás nějaké večírky, a protože se nám teď rozrostla rodina, otec a já hledáme vhodné investice, které by nám pomohly do budoucna rozšířit majetek. Ale o tom vám vyprávět nechci, to bych vás unudil k smrti.“ Tím si byl jistý asi na devadesát procent a s čísly mu to odjakživa šlo. „A vy? Máte něco v plánu? Přece nebudete celé léto zavřená v nemocnici?“

_________________