<<

Charlie se poslední dobou na Příčné ulici moc neukazoval. Proč? Kvůli bezpečí... Dobře totiž věděl, že i když to tak možná v některých chvílích nevypadá, mezi čistokrevnými kouzelníky a těmi, jejichž krev není tak úplně čistá, zuří válka. On byl sice čistokrevný (což se dozvěděl relativně nedávno), ale nechtěl se do žádného konfliktu plést. A kdyby se pletl, určitě by nestál na straně Ministerstva. Jeho bratr ostatně zabil minulého ministra kouzel, jejich otce, že. Stačilo, že pomáhal jemu – to se snadno mohlo zvrtnout. A on byl zodpovědným tátou a manželem a nechtěl svou rodinu vystavovat nebezpečí.
Ale popojedeme – v Krucáncích a kaňourech se ukázal proto, že potřeboval sehnat nejnovější knihu zabývající se démonologií, která vyšla začátkem měsíce a Charlie ji chtěl, aby se zdokonalil v oboru. Kromě toho ji potřeboval pro psaní svých odborných prací – nedávno se totiž vrátil ze služební cesty a měl hodně poznatků, které musel zaznamenat a ideálně i publikovat, což už nebylo tak jednoduché, ale on si věřil.
Moc se za ta léta, kdy opustil školu, nezměnil. Jen vypadal dospěleji a choval se snad ještě rozumněji, než dříve; a to ani předtím nebyl žádné zbrklé trdlo, které by neumělo používat hlavu. Teď jen... trochu víc dospěl.
V obchodu se rozhlédl kolem sebe, hledaje správné oddělení, posunul si brýle na nose... a pak zahlédl, že jedna hromádka knih možná nemá daleko k tomu, aby se zřítila na muže stojícího vedle ní. „Pozor,“ hlesl, ale dost možná ne dostatečně včas ani nahlas, a proto vzápětí vytáhl hůlku, aby zkusil své štěstí a zabránil katastrofě. Nutno ovšem podotknout, že mu stejnou měrou, jako o zdraví cizince, šlo o ty knihy – už je totiž viděl omlácené, s rozpadlou vazbou, a to fakt nechtěl. „Aresto momentum!“ zkusil to, ale známe kostky.

Mimo herně:
Aresto momentum (+6, pokud se nepletu)

Charles E. Queen rolled 1d10:
10

_________________

Lair jako slepec přejel prstem po hřbetech několika lesklých knihách, jemně jako by to bylo to nejvzácnější zboží. V jednu chvíli dokonce i zavřel oči, ale stejně tak jako tak zjistil, že výběr ve stylu „pojedu tam kde se zastavím“ není zrovna pravé ořechové. Ukrajina ho nijak nelákala. A vlastně co dělá tady, když má být o řádek vedle… ? Zadumaně vrátil knihu na správné místo, ale další výběr dovolenkové destinace už nestihl, protože pak se ozvalo to varování a Lair sebou cuknul.
Jaké nebezpečí by mu mohlo hrozit v knihkupectví netušil, nečekal to, a proto nebyl tak připravený, nicméně reflexy měl vlastně vcelku dobré, protože náhle držel hůlku ani nevěděl jak. Ale nebyla potřeba. Knihy, které hrozily, že ho zavalí, zpomalil kdosi kouzlem. Lair se zmohl jen na něco jako… „Co?“ A věnoval regálu a vlastně i neznámému zmatený pohled. Nakonec několik knih (protože kouzlo jen zpomalilo jejich pád) volnou narovnal zpátky a schoval hůlku. K zachránci prohodil pár vět. „Díky. Upřímně, tohle jsem nečekal.“ Že ho zraní zrovna cestování, na které se tolik těšil? Na chvilku se opět zahleděl na knihy, ale pak váhavě pohlédl na starého známého. „Ahoj Charlie.“ Zazubil se.

_________________

Kouzlo se Charliemu povedlo levou zadní, asi proto, že ho používal poměrně často - třeba když malý Ollie padal, nebo hrozilo, že něco shodí a rozbije. Dítě totiž reflexy dospělých vytrénuje k dokonalosti, jak brzy zjistil. Do poslední chvíle ale netušil, koho vlastně zachraňuje tady, v knihkupectví - Laira totiž zprvu vůbec nepoznal. Taky ho nějaký ten pátek neviděl, že... A sice ho znal, ale ne nijak dokonale, protože Charlie chodil o ročník níž.
„Laire? Ahoj,“ odpověděl poměrně překvapeně. „A nemáš zač,“ dodal, a poté, co se trošku vzpamatoval z toho, koho tu potkal, se letmo pousmál a posunul si brýle po nose výš. „Tebe jsem tedy opravdu dlouho neviděl,“ podotkl a zkoumavě si spolužáka prohlédl. „Jak se ti daří? Přišel jsi nakupovat, nebo se jenom porozhlížíš?“ A s těmi slovy zabrousil Charlie očima ke knihám poblíž. Cestování, hmmm... On sám cestoval rád, ale poslední dobou jenom služebně, protože na nějaké delší cesty do zahraničí ve svém volném čase neměl místo. On totiž toho volného času moc neměl.

_________________

Lair se ani nestačil vzpamatovat, že tu jednak objevil známého, ono sem tam si někoho pamatoval, třebaže mezi školními roky nějaký čas uběhl a hned tu bylo druhé překvápko. Lair polkl otázku. Na studiích byl známý jako Alexandr, Alex to až později přijal jméno Lair a nutno dodat, že dost neochotně. Ale to tak zásadní rozhodnutí, že ho dokázalo zachránit před Harigttonovou a to mu stačilo. Charlie musel s někým mluvit, nejspíše s jeho bratrem nebo prostě jen potkal někoho kdo mu to řekl jako třeba Wilhelminu… Svět je malý.
„Nějakou chvíli jsem tu nebyl, trochu cestuji.“ Pokrčil Lair rameny a usmál se. Zpátky se mi letmo vrátila školní léta plná slunce, zkoušek, na které kašlal a hezkých holek. Krásná doba. Krásná doba, kterou si prodloužil cestou do Ameriky. „Vypadá to, že mě nadřízený hodlá někam služebně poslat, není to jisté, ale…“ Věnoval bývalému spolužákovi vědoucný pohled „… ale řekněme, že to vypadá slibně. Možná dostanu i šanci to rozhodnutí nějak ovlivnit. Proč si z práce neudělat dovolenou, že?“ Další skoro sluníčkový pohled, namířený ovšem na knihy. „Zpátky k tvojí otázce, zatím se jen dívám. Ale jakmile získám nějakou jasnější představu – zatím vím jen, že nechci nikam moc na sever - asi si pak koupím nějakého základního průvodce.“ Lair odtrhl pohled od lesklých hřbetů malých kapesních průvodců, které postupně rostly do rozměrů encyklopedie. „Taky jsem tě dlouho neviděl, jak se vlastně máš?“ Zajímal se, protože zkrátka svět je malý a neměl nejmenší důvod se nezajímat a pak Lair byl zvědavý. A hlavně díky tomu, že takhle zmizel, odstřihl se od ostatních, ztratil na naprostou většinu kontakt a neměl ponětí jak si vedou nyní, jasně nějaké ty drby zaslechl, ale lepší je si všechno vyslechnout hezky u pramene.

_________________

Charlie chápavě pokýval hlavou na slova, že jeho bývalý spolužák cestuje - zřejmě proto ho poměrně dlouho neviděl a také z toho důvodu se teď nacházeli u knih o cestování. „A kde vlastně pracuješ?“ zeptal se, jakmile Lair zmínil nadřízeného. Možná něco málo slyšel, ale pokud ano, nějak si to nepamatoval. Měl svých starostí dost... Ještě aby přemýšlel nad takovými zbytečnostmi. „Já taky občas služebně cestuju, ale dovolenou bych to tak úplně nenazval,“ ušklíbl se pobaveně. „Navíc nikdy nejsem pryč dlouho, protože se nechci moc vzdalovat od Dorky a juniora. Ne v téhle divné době.“ Ano, Charlie byl tak trochu paranoidní, obzvlášť poté, co jeho bratr zavraždil ministra, že.
„Takže si můžeš vybrat, kam vyrazíš? To je docela fajn, ne?“ povytáhl pak obočí a letmo se pousmál. On sám většinou cestoval podle toho, kde se vyskytl nějaký zajímavý démon, takže si moc vybírat nemohl. Ale nevadilo mu to.
„Mám se dobře - mám rodinu a mám práci, která mě baví... co víc si přát?“ prohodil a vlastně ani moc nelhal. Ano, byl neskutečně šťastný, že má Dorku a Olivera, a vděčný, že má takovou práci, která ho zajímá a baví... ale k tomu všemu měl starosti. Charlie totiž balancoval na hraně mezi normálním životem a životem zamotaným s rebelským hnutím. A nejhorší na tom bylo, že si to nevybral.

_________________

Lair se poškrábal na bradě, když přišlo na to, kde pracuje. „Víš kde je ulice… ?“ Zeptal se a během několika málo minut popsal cestu zapadlými Londýnskými uličkami až ke kostelu, kde působil případně přidal i další možnou cestu, delší ale po hlavnějších ulicích, které by už Charlie mohl znát. „Jsem tam každé úterý a čtvrtek. A každou druhou sobotu.“ Lair měl na jazyku slova „a když budeš chtít přijď“ ale upřímně podle toho co hlásal to nemuselo být tak úplně ono. Hlavně ona svoboda a rovnost všech byly věci, co tak úplně nezapadaly do měřítka ministerstva.
„To chápu.“ Lairovi se po tváři poprvé objevil zúčastněný výraz, poprvé jako by spolužáka zahlédl. Bylo tolik lidí, co sem tam něco řekli. Tolik se jich bálo. A někteří raději odešli ze společnosti a zažil tak i celé rodiny, jen proto že měli strach. A on se jim nedivil. „Já jsem sám.“ Čímž bylo řečeno všechno a také nic. A Lairovi na mysli vytanula Natalie. Proč zrovna právě teď? „Otec mě vydědil.“ Dodal jen tak mimochodem, což nebyla… ale ano byla to pravda. Pokud se Lair ožení, možná se pro něj místo u rodinného krbu ještě najde, do té doby… A pokud možno svatba dle otcových představ, a to Lair raději zvolí tuhle pomalou smrt osaměním.
„Ne vždycky.“ Lair se usmál. „Ale když by to mělo být na delší dobu mohu dát nějaké návrhy, vyslovit své přání a je k tomu přihlédnuto.“ Někdy tak, že udělají opak.
„Jistotu.“ Automaticky vyslovil, aniž by přemýšlel, a nakonec se na Charlieho omluvně usmál. „Promiň. Jen… měl jsi pravdu žijeme ve zvláštní době. Proto raději žiju sám.“ Teď v tuhle chvíli mu byl spolužák tak strašlivě vzdálený jako předtím mu byl blízký. „Nemusíš se na nikoho ohlížet ani se o koho bát.“ Další pokrčení ramen. „Vidím to tak na… hm Karibik?“ Zaujal ho obal a tohle také řekl na odlehčení situace. „Ještě si to nechám projít hlavou… Asi půjdu. Rád jsem tě viděl a díky za ty knížky předtím… Jo a kdybys někdy měl cestu... zastav se.“ Tak nějak se Lair rozloučil a možná v tu chvíli toho litoval, ale na druhou stranu… už se pro něco rozhodl a hodlal si za tím stát. Minimálně do té doby, než mu vážně půjde o krk.

>>

_________________

<<

Ava byla takovým živým doplňkem Krucánků vzhledem k tomu, že tu pracovala její mamka. No dobře, zase tak často se tu taky nemohla moc poflakovat, ale na druhou stranu to tu znala jako svoje boty a nejednou pomáhala mamce s přerovnáváním knížek, které se někteří zákazníci neobtěžovali vracet na původní místo. Možná i kvůli tomu nechápala, že to někdo může dělat.
Každopádně – dnes se měly vydat nakupovat do školy, ale mamka si ještě potřebovala v knihkupectví něco napracovat, a protože Ava usoudila, že by stejně neměla doma co dělat, dělala mamce doprovod. Pod nohy se ale jí ani žádnému jinému zaměstnanci nepletla, namísto toho seděla v jednom klidnějším koutečku, kudy moc lidí nechodilo (asi protože šlo o historii), pěkně v tureckém sedu, přičemž měla na nohou otevřenou knížku a celkem zaujatě si četla. Tak moc zaujatě, že si u toho začala žmoulat pramínek vlasů.

Mimo herně:
Taky na nikoho nečekám.

_________________

<<

„Ale Athane, říkal jsi přece, že zajdeme pro hůlku a pro kotlík,“ namítala malá plavovláska, když otevřela dveře a vkročila do knihkupectví, kam očividně zrovna jít nechtěla, soudě z toho, co říkala a jak se tvářila - mračila se jako kakabus.
„Tam zajdeme, princezno, ale nejprve nakoupíme učebnice, hm? Úplně totiž vidím, jak bys pak byla rozjuchaná z hůlky a pro knihy už by se ti nechtělo,“ opáčil bělovlasý muž, kterou dívenku doprovázel, a za nímž se právě zavíraly dveře Krucánků.
Talyssa si povzdechla. „To není pravda,“ zabrblala, ale pak z kapsy kalhot vytáhla pomuchlaný lísteček. „Tak dobře - potřebuju ještě Dějiny čar a kouzel, Fantastická zvířata a kde je najít a ještě učebnici lektvarů, Kouzelnické odvary a lektvary,“ četla, majíc čelo stále nakrčené. „Zbytek už mi sehnala mamka,“ dodala na vysvětlenou.
Mamka, jistě, napadlo Athanasia hořce, ale své myšlenky hned schoval za úsměv. On se moc často neusmíval, ale v přítomnosti plavovlasé princezny to jinak ani nešlo. „Tak vidíš - to se tu moc dlouho nezdržíme a pak budeme moct jít pro tu hůlku,“ pousmál se shovívavě. „A už jsi přemýšlela nad tím, jaké budeš chtít zvíře?“ zeptal se ještě.
Talyssa zakroutila hlavou. „Popravdě moc ne,“ přiznala. „Žáby nejsou moc na mazlení, krysu mi tam něco sežere, sov bude plný sovinec a kočky nemám ráda,“ zkonstatovala. Tu poslední věc měli s Athanasiem nastejno.
„Nevadí, třeba ještě na něco přijdeš - do konce prázdnin je konec konců času ještě dost,“ mrkl na dívku Athanasius povzbudivě. „Ale zpátky k těm knížkám - já se kouknu po Lektvarech a ty po Dějinách, hm? Zvířata najdeme pak,“ rozhodl.
Taly ovšem nesouhlasně nakrčila čelo, opět. „Zase sis vybral to zajímavější,“ zabručela, ale očividně neměla v plánu přemlouvat bratránka k tomu, aby on raději hledal učebnici dějin a ona tu lektvarovou. Stejně by to nemělo smysl. „Tak si dáme závod, kdo ty učebnice najde dřív,“ zazubila se vzápětí vyzývavě.
Athanasius si rezignovaně povzdechl. „Dobrá, ale hlavně tu nedělej žádný humbuk, ano? Hezky v klidu,“ poručil přísně, protože ani on sám neměl rád lidi, co se v knihkupectví neuměli chovat.
Talyssa měla naštěstí dost rozumu, takže přikývla. „Neboj, bratránku,“ zakřenila se nezbedně, nemajíc tušení, jak domnělého bratránka při tom oslovení píchlo u srdce. Sice sám sobě namlouval, že už si na to zvykl, ale pravdou bylo, že si nezvykl nikdy. A věděl, že si nikdy nezvykne.
Jejich cesty se tedy na nějakou chvíli rozdělily, a zatímco Athanasius zamířil do oddělení lektvarů a bylinek, Lyssa odhopsala mezi knihy týkající se historie. Energicky se rozhlížela kolem sebe, ale brzy na hledání učebnice zapomněla, protože ji zaujaly vystavené knižní novinky. Dvě knihy vonící novotou zvědavě prolistovala, ale pak si vzpomněla na závod a pokračovala v hledání Dějin čar a kouzel. A všimla si té dívky, co se zrovna v tuhle chvíli nacházela v tomtéž oddělení. „Ehm, ahoj,“ oslovila ji váhavě. Možná by ji ani neotravovala, ale ona chtěla být v hledání rychlejší, než Atanáš, že. „Promiň, že tě ruším, ale nevíš náhodou, kde bych našla Dějiny čar a kouzel?“ zeptala se a zvědavě přitom vyklenula obočí. A napadlo ji, že ta holka bude asi stejně stará, jako ona sama - třeba by se pak mohly potkat v Bradavicích, hm?

_________________

Ava se nakonec do čtení zcela ponořila, a pokud náhodou někdo prošel kolem, vlastně si ho dost možná ani nevšimla. Koneckonců – v cestě nepřekážela a teoreticky by neměla nikomu vadit. Každopádně to neznamenalo, že by zcela nevnímala, a když na ni tedy někdo promluvil, zvedla zrak od řádků, aby zjistila, že to byla nějaká holčina, zřejmě v jejím věku. „Ahoj,“ pozdravila Ava slušně a tvářila se zvědavě, zatímco zaklapávala knížku a honem se postavila, aby na ni dívka nemusela koukat seshora. „Vůbec nerušíš,“ pousmála se krátce, načež přikývla. „To je jenom tady kousek za rohem,“ poukázala pak, ale měla v plánu jí to ukázat přímo, takže jen krátce tázavě povytáhla obočí a nakročila tím směrem. Z police pak vytáhla jeden výtisk Dějin a podala ho… no, asi budoucí spolužačce? Vzhledem k tomu, že vypadala stejně stará a chtěla zrovna tuhle učebnici, tak by to tak mohlo být. „Budeš nastupovat do Bradavic?“ Nakonec neodolala, aby se nezeptala. Ava sice pořád nebyla zcela přesvědčená, jestli se jí tam chce, ale určitě nebylo od věci, když tam třeba už bude někoho znát.

_________________

Talysse se celkem ulevilo, když jí neznámá a do knihy začtená dívka pozdravila a hned ji ujistila, že ji nevyrušuje. Taly byla sice přesvědčená o opaku (ta holka musela přestat číst, že), ale aspoň kvůli tomu na ni neznámá nebyla naštvaná. „Vážně? Tak to jsem tu knížku měla skoro pod nosem,“ ušklíbla se plavovláska pobaveně, jakmile se dozvěděla, že Dějiny najde hned za rohem. A než vykročila za svou průvodkyní, ohlédla se ještě přes rameno s úmyslem zjistit, jak si s hledáním vede Athanasius, ale vůbec ho neviděla - asi byl zrovna ukryt za některým z regálů.
„Super, děkuju,“ zazubila se na ochotnou slečnu, která jí tu učebnici dokonce podala, a Taly se neubránila zvědavému pohledu na obal knihy. Hned poté ji otevřela, zkoumavě prohlédla pár listů, a nakonec učebnici zase zaklapla s tím, že na to, aby si ji prolistovala, bude mít určitě ještě dost času. Teď tu měla společnost, které bylo třeba věnovat pozornost.
Na otázku, zda bude nastupovat do Bradavic, hrdě přikývla a zeširoka se usmála. „Jo, budu - ty taky?“ povytáhla zkoumavě obočí. „Já už se tam docela těším, jsem hrozně zvědavá, jaké to tam je,“ přiznala. „Od nás z rodiny tam studovala akorát mamka, která o Bradavicích moc hezky vypráví,“ dodala na vysvětlenou.

_________________