„Nemáš vůbec za co,“ pousmála se Ava na dívku. Však to opravdu nic nebylo, a když mohla pomoct, tak proč by to neudělala. To, že kvůli tomu musela zvednout hlavu od rozečtené knížky, jí vlastně ani moc nevadilo. Začíst se mohla kdykoliv jindy, beztak to teď měla hlavně na ukrácení času, než si ji vyzvedne mamka.
Takže to přece jen byla budoucí spolužačka. Ava si ji prohlédla o to zvědavěji, když jí to potvrdila, načež sama souhlasně přikývla. „Jo, přesně,“ pronesla s úsměvem. „Od nás tam chodilo docela dost lidí a budu tam mít bratrance. A taky se tam těším… trochu. Jenom se bojim, že se mamce bude hodně stejskat, až budu pryč.“ No, měla to asi trochu obráceně, než většina dětí. Ale divné jí to nijak nepřišlo. Nicméně, stěžovat si nehodlala a místo toho se na dívku usmála, načež se představila. „Jinak – já jsem Ava.“ Sice bylo dost dobře možné, že se za chvíli budou muset zase rozloučit, ale nemusela si ji na začátku školního roku roku pamatovat jen jako tu blondýnku z knihkupectví.

_________________

„Ale mám,“ stála si plavovláska tvrdohlavě za svým, jako by mluvila z vlastních zkušeností. Taky jí ta dívka mohla poslat do háje a ještě ji vynadat za to, že ji vyrušuje od čtení; tomu by se Lyssa ani moc nedivila. Lidé, kteří měli zrovna zabořený nos v knize, nesnášeli, když je někdo vyrušoval.
Když se Taly dozvěděla, že má budoucí spolužačka tu výhodu, že toho o Bradavicích zřejmě dost ví, poněvadž tam od ní z rodiny chodilo dost kouzelníků, pousmála se a pokývala hlavou. „Tak to asi víš, do čeho jdeš, co?“ povytáhla obočí. „Trochu? Mamce stýskat? Ona to určitě přežije... bratránek říká, že třeba moji rodiče budou určitě rádi, že si ode mě pár měsíců odpočinou,“ zazubila se. Taly však byla přesvědčená o tom, že se nakonec bude stýskat i jim. „A ty se máš, že v Bradavicích už někoho znáš,“ dodala maličko závistivě, „já ani pořádně nevím, jaké to tam je. Slyšela jsem něco o třech... ne, o čtyřech kolejích,“ podotkla a zvědavě se na Avu zadívala, jako by čekala, že jí dívka poví víc.
„Talyssa,“ představila se také, jakmile se dozvěděla, jak se budoucí spolužačka jmenuje. „Ale klidně mi říkej Taly,“ dodala, protože na zkráceniny svého jména byla konec konců zvyklá snad víc, než na jméno samotné.

_________________

„No, docela i jo,“ přitakala Ava na otázku, že ví, do čeho jde. „Ale stejně si myslim, že kolikrát ani podrobný vyprávění nemůže člověka na všechno připravit.“ Ale jo, asi nějakou výhodu oproti těm, co o Bradavicích slyšeli jen minimum anebo vůbec, měla. Nicméně neměla potřebu se tím nějak vytahovat. „Tak jasně že to přežije, ale doteď byla zvyklá, že když přišla domů z práce, byla jsem tam já. To už ji po prázdninách nečeká, že jo.“ Avu to pořád mrzelo a pravděpodobně ji to bude mrzet ještě i po začátku školního roku, ale to se nedalo nic dělat.
„Máš moc hezký jméno,“ pousmála se následně na novou známou, každopádně pak se trochu zatahala za pramínek vlasů a zatvářila se zamyšleně. „Takže ty toho moc o Bradavicích nevíš? Koleje tam jsou čtyři – Havraspár, Nebelvír, Mrzimor a Zmijozel. Mamka chodila do Mrzimoru a prý to tam je moc fajn, protože to je blízko kuchyni. Ale jinak žádná kolej prý není vysloveně špatná. Záleží stejně na lidech. A hrad je velikej a má veliký pozemky a jezero. Ale sama jsem na to zvědavá, jak to tam vypadá.“ Ava neuměla vyprávět moc zeširoka a spíš doufala, že se Taly třeba zeptá na něco konkrétního. Pravda, taky byla možnost, že to nebude vědět, ale tak… mohla se snažit.

_________________

Talyssa souhlasně pokývala hlavou. „To bych taky řekla,“ přitakala. „Člověk si z vyprávění udělá určitou představu, ale nakonec ta představa vůbec nemusí odpovídat realitě, že jo,“ podotkla zamyšleně, ale hned se zase přátelsky uculila. „Já myslím, že to rodiče zvládnou,“ pokrčila rameny, i když docela chápala dívčiny obavy – jí taky trochu hlodalo v hlavě, jestli o ní rodiče nebudou mít strach, když bude tak daleko a bude jim moct psát jenom dopisy.
„Děkuju,“ zaculila se plavovláska jako měsíček na hnoji, když jí Ava pochválila jméno. „To je rumunský jméno – jsem z Rumunska, víš. Ale mamka pochází z Británie,“ vysvětlila. „Moc ne,“ přikývla na prohlášení, že toho o Bradavicích moc neví. Když ovšem Ava zmínila Mrzimor, Taly se rozzářily oči. „Tam chodila mamka!“ vyhrkla. „Říkala, že do Mrzimoru chodí většinou samí hodní lidé. Ale o ostatních kolejích vím prd,“ pokrčila rameny. Doposud se o školu ani moc nezajímala, ale teď, když se to blížilo, byla zvědavá.
„Tak to bychom mohly hrad i pozemky prozkoumat spolu, co říkáš?“ navrhla Talyssa nadšeně, ačkoliv netušila, jestli zrovna Ava je dobrodružný typ, který by se hned pouštěl do zkoumání hradu. „Třeba najdeme nějakou tajnou chodbu – hrady jich přece mají spoustu.“ No a bratránek Athanáš a jejich závod v hledání knih? Na to Lyssa už stihla maličko zapomenout, takže bylo jen otázkou času, než se tu Athanasius objeví s tím, že vyhrál.

_________________

„Prohrálas!“ ozvalo se nedaleko Talyssy a její nové kamarádky - to dorazil Athanasius s učebnicí lektvarů, pro kterou byl vyslán, a očividně byl potěšen tím, že vyhrál závod, ačkoliv to nevypadalo, že by Taly tahle výzva nadále zajímala.
Athanasius ji hrozně nerad rušil při seznamování, ale netušil, že se v knihkupectví tak moc zdrží; už zkrátka bylo načase jít. Vždyť měli v plánu koupit ještě kotlík a hlavně hůlku a hábit, to nejdůležitější, bez čeho nemohla jeho dcera sestřenka do Bradavic odjet. A čas se jim krátil. Utíkal nějak moc rychle, zmetek.
„Ah, hrozně nerad vás ruším, děvčata, ale my dva,“ zašermoval prstem mezi Taly a sebou, „budeme muset vyrazit k panu Ollivanderovi. Dnes jsme sem přijeli hlavně pro hůlku, nečekal jsem, že se zrovna v Krucáncích tak moc zdržíme,“ mrkl na obě dívky, především na Taly, a usmál se, což u něj nebylo zrovna dvakrát obvyklé, ale faktem bylo, že v plavovlásčině blízkosti se vždycky choval tak nějak uvolněně a mile, pokud ho někdo vyloženě nenaštval. A taky nechtěl Talyssinu novou kamarádku vyděsit a odradit, že. Za to by mu Taly určitě nepoděkovala.

_________________

„Rumunsko je… asi docela daleko, co?“ tipla si Ava značně nejistě, protože sice věděla, že to je někde v Evropě, ale kde přesně, to šlo už mimo ni. Ale náhodou si vzpomněla, že je tam někde jedna z dračích rezervací, takže úplně bezradná nebyla. Jen to umístění.
„Tak se určitě mrkni do těch Dějin, tam je to v základu popsané, takže nepojedeš úplně naslepo. Ale jak jsem řekla, přesnější obrázek si stejně utvoříme až na základě těch lidí, co do těch kolejí chodí. Nebo budou chodit,“ broukla zamyšleně, protože sama na to byla zvědavá. Ono říct, že do Nebelvíru chodí odvážní, do Havraspáru ti chytří, do Mrzimoru ti hodní a do Zmijozelu ti proradní, byla jedna věc, realita byla věc druhá.
Když Taly navrhla, že by pak mohly hrad i jeho pozemky prozkoumat spolu, Ava přikývla na souhlas a zazubila se. „Já vůbec nemám nic proti, plánovala jsem, že se tam budu trochu toulat. Teda, dost možná i neúmyslně, mamka říkala, že tam je hrozně moc schodů a chodeb, takže bych se nedivila, kdyby tam byla i nějaká doteď neobjevená.“
Dost možná by se Ava rozpovídala ještě o něčem, ale tu chvíli si vybral Talyssin bratránek, aby je vyrušil s tím, že budou muset jít. „Tak se měj hezky a uvidíme se teda prvního září,“ rozloučila se s Taly s úsměvem a jejímu doprovodu věnovala jedno zdvořilé „nashledanou“. A jen chvíli poté, co ji ti dva opustili, se objevila její mamka a už podle jejího výrazu Ava poznala, že dnes se žádné nákupy konat nebudou. Mamka jí to potvrdila, že prý se sem nahrnulo nějak moc lidí a pomoc by se jim šikla, na což Ava pokrčila rameny a dohodla se s ní, že na ni počká doma. Tam se stejně četlo lépe.

>>

_________________

<<<

„Mickey, nekousej! Nekousej, ti říkám!“
Donaldovy tváře nabraly během procházky po Příčné sytě červený odstín. Byl naštvaný, nebylo to počasím, které dnes bylo stejně šílené jako výsledky první fotbalové divize – Aston Villa až na jedenáctém místě, a navíc, ty tři body za výhru jako nové pravidlo, na to si taky nemohl zvyknout. Na druhou stranu, Liverpool získal už třináctý titul, takže to až tak šílené nebylo. Pomatené dnes ale nebylo jen počasí, ale i Donnieho myšák. Obyčejně se nechal v poklidu přenášet v kapse, ale dnes kousal jako divý. To Donnieho vytáčelo.
Každopádně mu to ale nemohlo zkazit dnešní den. Na Příčnou a na nákup posledních učebnic (některé zdědil po bratránkovi Nickovi) ho měl doprovázet tatínek, už u Kotle se ale otočil s tím, že má něco na práci, a jestli to tu zvládne sám, že ho potom vyzvedne. Malý Winter nebyl hloupý, tušil, že tatínek možná zase míří za jednou „paní z práce“, tak, jak se někdy při výletech do Londýna stávalo. To ale nebyla jeho věc – teď si hodlal svobodu užívat plnými doušky, jak to jen jedenáctiletí puštění z řetězu umí.
Ale krotit myš mezi regály s knihami, to zrovna nepotřeboval. „Mickey, no ták! Přestaň!“ stiskl Donnie pevně hlodavce, který se rozhodl vyšperkovat jeho kapsu o novou díru. Že ho vůbec bral s sebou. Ale doufal, že se potom stihne stavit do Mžourova a koupit mu nějakou pěknou přepravku na cestu do školy. A i když se tvářil, že myšáka nemá rád, nebyla to pravda. „Najdeme nějakou tu učebnici do lektvarů, jo?“ chlácholil myš, stoupl si na špičky a očima přejížděl hřbety knih v polici.

_________________

No, ne, náhodou se Ava o prázdninách nacházela i jinde než v Krucáncích, jen to prostě vždycky tak náhodou vyšlo. Dnes si nicméně zvládla zařídit nákup lektvarových potřeb a astronomického vybavení a v podstatě už jí chyběla jen ta hůlka a hábity… které rozhodně neměly být nové, takže k tomu potřebovala mamku, aby madam Malkinové situaci vysvětlila. Každopádně teď byla Ava v knihkupectví a courala mezi regály a čekala na mamku, se kterou pak měla jít na návštěvu. Mamka ale zatím nikde nebyla, zato brzy narazila na klučinu, který… si povídal pro sebe? Ava povytáhla obočí a vyšla mu vstříc. „Učebnice lektvarů jsou tamhle na konci v té horní polici,“ podotkla, když k němu došla, což bylo jen pár kroků. „A hned vedle je bylinkářství, jestli to taky potřebuješ,“ dodala. No, tak to tu znala v podstatě jako své boty, tak co by neporadila.

_________________

<<<

Švábi. Zaškaredil se Kail, když už po několikáté za den minul skupinku lidí se špičatými klobouky, a kdyby měl Moriarty o něco víc času a energie, pravděpodobně by se zdržel vymýšlením jejich sebevražedného dopisu na rozloučenou, vzhledem k okolnostem, že by jejich život nejradši nečekaně zkrátil, nebo napomohl náhodě, ostatně jak už se mu pod ruku dostal Denní věštec, zjistil, že stačí málo a kouzelník nekouzelník natáhne bačkory. Jako malej rejpal do věcí takových rozměrů většinou nestrkal nos, jenže kdyby to nebylo tak uklidňující... začal si nervózně kousat nehty a těkal pohledem po ulici, kde konečně najde obchod, kam sice měl jít s rodiči, ale těm to dost prej "netaktním" způsobem dal najevo, že si pro bichle zajde sám... tedy sám, Měsíc se mu vydal v patách ani o něm do poslední chvíle, kdy chytil kliku dveří, nevěděl.
Ten pohled na přeplněné police starých i nových knih stál za to. Kail sice nebyl tak vášnivý čtenář, poslední dobou ho však vůně starého pergamenu a úhledného písma uklidňovala asi stejně dobře jako kocoura vyhřáté místo u krbu. Samotným historickým titulům se taktně vyhnul ani nevěděl jak, už jen proto, že byl skoro každým, kdo jeho rodinu aspoň trochu znal, považován za historický experiment s dlouhosáhlými předky s okultními tradicemi a čínským nádobím. Znechuceně mu projel mráz po zádech, ale i přesto zašmátral v kapse po ledabyle složeném lístku se seznamem učebnic.

_________________

<<

Ne že by Athanáš neměl svých starostí a práce dost, ale vždycky se našly ještě nějaké starosti navrch. A ty mu momentálně přidělávala Talyssa, se kterou měl sraz u zmrzlinářství, ale plavovláska tam nebyla. Pochopitelně, že o ní měl strach, ale zároveň pocítil nutkání přetrhnout jí jako hada. I proto, že netušil, kde jí má hledat, a jestli se tu nebudou navzájem nahánět po celé Příčné ulici jako dva blázni. Kromě toho se jí mohlo něco stát, i když... Athan se mnohokrát přesvědčil o tom, že jeho dcera se o sebe rozhodně umí postarat.
Když zjistil, že není ani v obchodě se zvířaty, ani v tom zaměřeném na potřeby pro létání, zamířil do knihkupectví. Konec konců, Taly chodila do Havraspáru a knížky jí celkem lákaly a přitahovaly, bylo rozumné nakouknout i do Krucánek.
A tak dovnitř strčil hlavu, jantarovýma očima pročísl přítmí, a nakonec vklouzl dovnitř celý, protože za regály od dveří prostě nemohl vidět, to by musel oplývat rentgenovým zrakem. Talyssu ale přesto nikde neviděl a prodavače, který byl momentálně zaneprázdněn, se zatím ptát nehodlal.
„Dobré dopoledne... Neviděl jsi tu náhodou někde bělovlasou holku? Asi tak stejně starou, jako ty, možná o maličko starší?“ zeptal se proto tmavovlasého chlapce, který okouněl opodál, a doufal, že ho moc nevyděsí. Konec konců, Athanáš lidi děsil, i když to třeba vůbec neměl v plánu.

_________________