Caitlyn nepatrně svraštila obočí, když z Lukase vyšlo to neznámé slovo, ale podle tónu si zvládla domyslet, že to asi nic lichotivého nebylo. Nicméně ji to donutilo nad zamyšlením, odkud ten klučina pochází nebo jak to, že zvládá kromě angličtiny další řeč. Ale na to se mohla ptát třeba později, pokud na to někdy přijde řeč, prozatím to nechala být.
Toho druhého chlapce si pak trochu prohlédla, ale jak už bylo řečeno – protože se vlastně nikomu nic nestalo a protože to bylo něco, co se mohlo stát klidně i jí, kromě toho doporučení se jinak do řeči s ním nehrnula. Což nebylo nic proti ničemu, ona prostě taková byla. Dalo se tedy čekat, že v Bradavicích vysloveně hledat přátele asi nebude, takže ani nebude řešit, co kdo umí, nebo jestli by si s nimi mohla teoreticky rozumět. A to už zase navazujeme na rozhovor s Lukasem. „To asi uvidíš, až se seznámíte,“ pokrčila rameny, „s někým si sedneš, s někým ne, člověk se nemůže zavděčit všem.“ A ona se tedy rozhodně nehodlala kvůli někomu přetvařovat. Vtom se ale ozval ten chlapec, co tu málem způsobil větší karambol. Caitlyn přikývla na souhlas, načež se zatvářila tázavě. „Ty zřejmě tedy taky…“ poznamenala, ale nakonec to bylo spíš jen věcné poznamenání než otázka. Ostatně to z jeho slov bylo vlastně jasné. „Jsem Caitlyn,“ dodala posléze a jenom malinko to znělo neochotně, ale usoudila, že by na to představování beztak došlo, takže to mohla rovnou udělat jako první.

_________________

Pokračující trápení svého, jak jsem za chvíli zjistil, nastávajícího spolužáka jsem kvůli rozhovoru s Caitlyn už sledovat nemohl. Kdybych si však všiml jeho touhy zmizet, asi bych se za sebe styděl. Upřímně jsem ani nechtěl, aby se cítil zle, ale náraz zezadu... Řekněme, že jsem měl své důvody proč jsem reagoval podrážděněji, než každý druhý... Na druhou stranu mi ale neunikl ani Caitlynin analytický pohled, ani její svraštěné obočí. 'Možná bych sem tam mohl utrousit něco česky... Viditelně jí zajímá to, co nezná', problesklo mi hlavou, než jsem se opět věnoval tomu, co říkala.

Zrzka, ostatně jako vždy, šla přímo k věci a měla pravdu, což bylo z jedné strany příjemné, protože jsem věděl, že má co nabídnout, ale i nepříjemné, protože jsem mohl jen přikývnout anebo souhlasit. Náš nově příchozí situaci moc nepomohl ani svým dotazem, jež byl též hbitě zodpovězen... Tou dobou jsem si už připadal jako hlavou kývající soška zvířete, ale s Caitlyniným představením se mi naskytla příležitost zase něco říct a takové příležitosti se přeci musí využít. Stejně jako druhý kluk jsem si tedy odložil komínek svých knih, načež jsem mu nabídl pravici a zazubil se: "~Lukáš Vlček~, ale můžeš mi říkat Lukas".

Použít své celé jméno jako past na zvědavost bylo sice trošku podlé, ale proč nevyužít něco, co jsem měl už od narození, že ano? Navíc na některé dotazy jsem byl zvyklý a jakýkoliv důvod povídat si dál byl v mém aktuálním rozpoložení dobrý. Po dni plném nakupování a poznávání nových věcí i lidí mě však čekala vlastní, mírně trapná chvilka. V břiše mi totiž zakručelo hlady a až teď jsem si uvědomil, že jsem v shonu dne nestihl ani poobědvat. Na chviličku se mi asi na tváři zjevil mírně panický výraz, hlad je přeci jen svině, ale ten rychle zmizel. Měl jsem tu ostatně vlastní řešení: "Caitlyn, tušíš, kde se tu člověk může najíst?"

_________________

Když se ti dva představili, Monty se donutil k tomu, aby se přestal cítit tak hloupě. „Monty,“ představil se stručně a nad Lukasovým jménem zamyšleně nakrčil čelo. „Odkud jsi? Jestli teda nevadí, že se ptám... Máš neobvyklé jméno,“ podotkl zvědavě a zkoumavě si chlapce prohlédl, což už udělal před chvilkou, ale kdo ví, třeba vypozoruje něco nového. „A jo, do Bradavic jedu taky,“ přikývl na slova své budoucí spolužačky a dokonce jí věnoval letmý úsměv, protože Monty takový prostě byl.
Na Lukasovu otázku by nejraději odpověděl sám a doporučil pálivé burgery od Hladového draka, ale ta otázka byla směřována na Caitlyn a on na ni tím pádem odpovídat nehodlal. Nicméně, protože Lukas oslovil přímo zrzku a jeho si moc nevšímal, Monty nabyl dojmu, že tu tak trochu kření a není úplně vítaný, tudíž posbíral svoje knihy, pohledem zkontroloval, že má zavázané obě tkaničky, a odkašlal si. „No, tak já půjdu... Rád jsem vás poznal, uvidíme se v Bradavicích, hasta luego,“ rozloučil se stručně a nebyl si jistý, jestli se zrovna na tyhle dva bude těšit - na Asího a Heskiho určitě, ale tihle dva mu prozatím do oka moc nepadli. Jenže Monty nikoho neodsuzoval po prvním setkání.
Naposledy se po nich ohlédl, pousmál se, a pak zmizel k pokladně, aby zaplatil a mohl jít hledat mamku.

>>

_________________

Divně znějící jméno sice Caitlyn zaujalo, ale nedobrala se k tomu, aby se na něco zeptala. Hlavně tedy proto, že to udělal už Monty, ze kterého se skutečně vyklubal jejich budoucí spolužák. Pokud se tedy Lukas měl k odpovědi, tak si ji zvědavě vyslechla, ale to bylo asi tak všechno. Hlavně taky proto, že si nemyslela, že zrovna teď by byla vhodná chvíle, aby tu rozjížděli nějaký větší rozhovor. Přece jenom sem přišla za jiným účelem a s otcem měli v plánu zajít ještě do jiného obchodu. „Myslím, že kousek odtud je hladové okno,“ pokrčila rameny, protože ve skutečnosti si tam nikdy nic nedávala, a byla tedy škoda, že se Monty rozhodl nepromluvit, protože by Lukasovi určitě poradil lépe. Ale ten se s nimi nakonec rozloučil, a tak mu Caitlyn kývla na pozdrav, načež se otočila k Lukasovi. „Já taky půjdu, musím najít tátu a pak jdeme něco nakoupit,“ oznámila mu, načež dodala, „tak ahoj.“ Čímž to pro ni bylo vyřízené, protože ho přece jen prakticky neznala, takže na důvěrnější pozdravy vážně nedošlo. No a pak se tedy vydala za svým otcem do lektvarového oddělení, kde se možná ještě trochu porozhlédla, než se společně odebrali k pokladně a následně i ven.

>>

_________________

<<

Rose měla ranní směny ráda. Kromě několika nedočkavců většinou nebývalo knihkupectví až do pozdního dopoledne přeplněné, a když si tedy zařídila to, co měla – přerovnání polic, povracení knih tam, kam patřily atd. – mohla se občas zašít stranou a zabořit nos do stránek nějaké knihy. Většinou to bývala beletrie, která nebyla náročná na čtení, a tak nehrozilo, že bude Rose příliš rozmrzelá, když ji od čtení někdo náhodou vyruší. A beztak se poslední dobou naučila právě dávat jedním očkem pozor, co kdyby se objevil nějaký zákazník, který bude potřebovat pomoct s nalezením nebo doporučením vhodného titulu.
Nejinak tomu bylo i dnes.

Mimo herně:
Nečekám na nikoho konkrétního.

_________________

<<

Na nákupy v podobě hůlky a hábitu měl Galahad ještě nějaký ten pátek čas, i když se prázdniny neodkladně blížily. Jeho strýček však tvrdil, že ať na to nespěchá, protože se taky klidně může stát, že mu přijde ještě jeden dopis, že si to s jeho nástupem rozmysleli. Galahad mu to sice tak úplně neuvěřil a byl toho názoru, že když si pro hůlku dojde teď, bude větší výběr a nebudou tam zas takové fronty, ale ne že ty by mu zrovna vadily.
Jako oběť pro svůj dnešní výlet na Příčnou si vybral tatínka, které zde měl nějaké zařizování a vlastně mu ani nevadilo, že sebou syna potáhne. Ten samozřejmě celou dobu mluvil, chvílemi se Gareth divil, že stíhá společně s tím dýchat, ale nevadilo mu to. Ostatně na jedno ucho hluchý byl úplně, na druhé už částečně. A tak Galahad mluvil a mluvil, občas někoho praštil a jeho tatínkovi to zjevně nevadilo.
"Tady počkáš, než se vrátím. Jasné?" Malý Greyburn na svého otce hleděl poněkud nechápavě, ale pak prostě pokrčil rameny, vyžebral si nějaký ten peníz, a pak se otočil a zmizel v knihkupectví. Otec byl z toho nadšen, obsluha dost možná už nebude, ale to nebyla jeho starost.
Galahad se tvářil ztraceně, ale to jen proto, že tu najednou neměl nikoho, na koho by se mohl obrátit, takže se rozhlédl kolem až to mohlo vypadat, jako kdyby se ztratil. Místo toho však hledal někoho s kým by si mohl zkrátit dobu čekání na svého tatínka. Byla tedy pravda, že on si s těmi knihami taky dost možná vystačil, četl rád, ale když už měl možnost mluvit, proč by ne?

_________________

Přestože pisatelka poněkud zaspala, či spíše zapomněla, že Rose někam vyhodila, slečna Craneová na tom tak špatně nebyla. Pravda, chvíli si skutečně četla, ale pak přece jen do knihkupectví začali proudit zákazníci, a tak rozečtenou knihu odložila, aby mohla plnit svoje povinnosti. Obsloužila jednu postarší čarodějku, která si z vybraných knih koupila nakonec jen dvě, a tak bylo na Rose, aby ty nezakoupené knihy došla vrátit na jejich správné místo.
A při té příležitost si povšimla mladšího chlapce, který se rozhlížel kolem. „Ahoj, můžu ti s něčím pomoct?“ Najít rodiče, třeba? dořekla si Rose v duchu, ale počkala na chlapcovu odpověď předtím, než začala dělat závěry.

_________________

Ono to netrvalo zase tak úplně dlouho a Galahadovi se dostalo pozornosti, po které toužil. Když se u něho objevila Rose s tou otázkou, usmál se jako neviňátko od ucha k uchu, nadechl se a spustil. Očekávalo se od něho snad něco jiného? Určitě ne. "Ahoj! Můžeš, to je jasný. Po prázdninách mám nastoupit do Bradavic, i když mi strýček tvrdí, že si to ředitel rozmyslí a nebudou mě tam chtít, i když jako fakt nechápu, proč by tohle někdo dělal. Víš co, chytrý jsem, alespoň občas, kouzelnický schopnosti taky mám, umím dokonce uvařit, i když teda jen jedno jídlo a čaj, ale i to se počítá, no ne?" Na chvíli se odmlčel, ale ne kvůli tomu, že řekl všechno podstatné, ale aby se mohl zase nadechnout a spustit znovu. No, chudák Rose. "Takže bych potřeboval učebnice do školy, to dá rozum, že jo. Táta sice tvrdí, že mi bohatě budou stačit ty, co máme doma, ale ty jsou starý už strašně hodně let a rozpadají se. Někde jsem měl sice s těmi knihami seznam, ale asi jsem ho po cestě sem ztratil." Párkrát si prohrábl kapsy u kalhot, a pak nevinně pokrčil rameny, protože ho fakt neměl. Ono tedy bylo dost možné, že sem s ním ani nepřišel a nechal ho doma na stole, nic divného by to v jeho případě nebylo. "Takže si přímo nepamatuju, jaké knihy sebou musím mít, ale ty bys to vědět mohla. Ne? No, jestli ne, tak to nevadí, já si pro ně přijdu někdy jindy, ale odcházet s prázdnou bych nechtěl, takže když nebudeš vědět něco o těch učebnicích, tak bych nutně potřeboval knihu o vaření. Umět boršč je sice super věc, a taky je to nejlepší jídlo, které jsem kdy jedl, ale víš co, občas se vyplatí toho umět víc, než jen tohle. Ale jestli mi poradíš o obojích, tak by to bylo úplně nejlepší! Já si sice nejsem jistý, jestli budu mít na všechno peníze, ale pak si mě tu bude vyzvedávat táta, takže tak," a to, že je tu i možnost, že by na něho mohl Gareth zapomenout, nezmiňoval, protože přeci, kdo by zrovna na něho zapomenul? Nikdo.

_________________

Rose se v podstatě vzmohla jen na překvapené zamrkání, když na ni chlapec tak spustil. Vždyť u toho snad ani nedýchal! „Ehm…“ stačila sotva ze sebe vydolovat a už klukovi jela pusa dál. A tak ho trpělivě poslouchala a prostě čekala, až domluví, a dá prostor k vyjádření i jí. Což mohlo taky nějakou dobu trvat… Ale nakonec se přece dočkala!
„Páni, z tebe budou mít ve škole radost,“ broukla pobaveně a pak – aby jí do toho nestačil skočit – rychle dodala, „ale seznam učebnic pro nadcházející školní rok tu samozřejmě máme, tak to s tebou projdu, jestli chceš. Kuchařky tu ale máme taky, takže záleží na tobě, na co se chceš podívat dřív, hm?“ Nezapomínala se přitom usmívat, a samozřejmě byla připravena klučinovi jakkoliv asistovat, ačkoliv v duchu možná trochu doufala, že jeho tatínek přijde brzy, jinak by také mohla skončit s vymluvenou dírou do hlavy.

_________________

>>

Lair vešel do krámku, zamumlal pozdrav a začal prohlížet knihy. Dnes čistokrevného připomínal skutečně jen z rychlíku, ošuntělý, ale čistý a dokonale padnoucí oblek, strniště na bradě a mírně rozčepýřené vlasy. Před tím největším deštěm se schoval tady a pochopitelně neodolal, aby si nějaké ty knihy neprohlédl. To by nikdo nevěřil co, s člověkem udělá cenzura, že jo.
Prolétl rychle očima svoje vlastní oddělení týkající se náboženství, ale pohled fakt stačil. Stejně tak rychle prošel i kuchařky, ke kterým možná i zamířil ten malý ukecaný kluk, takže Lair se u nich moc dlouho nezdržel, pro jednou toužil po klidu. Daleko delší dobu zůstal u knih, které se týkaly lektvarů, to bylo jeho. Po nějaké době, kterou nedokázal určit (neměl hodinky) se přesunul do cestovního oddělení a zmocnila se ho prakticky horečka. Z důvěrných kruhů se k němu donesla zpráva, že jeho cestování do zahraničí bylo povoleno. Víceméně. A třeba, kdyby zatlačil na ta správná místa, tak by mohl jet, kam si vybere… Havaj? Sibiř? Ne moc zima. Egypt? Má tam příbuzné… Prostě ano kam by si přál, roztržitě se rozhlížel a cítil, jak ho pálí touha vypadnout z domoviny. Někam daleko. Dál od povinností. V té svojí roztržitosti zcela ignoroval děti, které dospělí chvilku nechali bez dozoru, jedno z dětí šťouchlo do pyramidy knih, ke které stál Lair zády. Ta se opovážlivě zakymácela. Možná to byl nyní právě Lair kdo brzy bude potřebovat záchranu. Nebo taky ne.

_________________