<< Ollivander & Malkinová

Sven, který se už zase pevně držel otcovy ruky, se společně se zbytkem O’Malleyovic tlupy ubíral Příčnou ulicí k Velkoprodejně Mžourov, kam tak strašně moc chtěla jeho sestra. Občas si dramaticky povzdechnul, aby dal najevo, jak hrozně moc se mu tam nechce. Jenže Bree byla nezastavitelná a pořád něco nadšeně mlela o potkanovi.
Když vešli do obchodu, Svena do nosu praštil pach zvířat. Nebylo to však nic, z čeho by se sesypal – byl zvyklý spávat na jedné hromadě slámy s ovcemi a psy a ani trošku mu nevadilo, že pak smrděl (nebo voněl) jako zvířena. Přitiskl se k otci blíž, když se klece se sovami poblíž něj nebezpečně zahoupaly. „Doufám, že si toho ošklivýho potkana koupíš rychle, Bree,“ zamumlal k sestře skoro až prosebně. Dívalo se tu na něj mnoho prapodivných očí a jemu se to ani trošku nezamlouvalo. Tohle místo považoval za ještě děsivější, než obchod madame Malkinové.
„Vážně bys nechtěl nějaké zvíře, Svene?“ ozval se Fergus, ale Sven ihned zakroutil hlavou, jako že ne, a přitiskl si k sobě Růžu. „Nechci. Nelíbí se mi,“ odvětil tvrdohlavě, ačkoliv musel uznat, že jedna malá sovička mu celkem padla do oka. Vypadala mile a přátelsky, ale Sven moc dobře věděl, že zdání může klamat. „Dopisy vám budu posílat po školních sovách,“ dodal, aby rodiče snad nezačali argumentovat, že taková sova by se určitě hodila, a nakonec mu opeřence skutečně nevnutili.

_________________

Jakmile se Bree ocitla v obchodě se zvířaty, rozzářila se jí očka a začala pobíhat od jedné klícky ke druhé, takže z ní veškerá přítomná zvířena začínala nervózně popoletovat a schovávat se do svých skrýší. Svenovu nelibou reakci na její výběr mazlíčka se rozhodla velkoryse ignorovat, protože její bráška tomu přece nerozuměl. On měl Růžu, ona neměla nic. Nakonec se zastavila u klícky s maličkou bílou myškou, co rozhodně nebyla myška, ale potkaní mládě, které na ní hledělo korálkovýma očima, zatímco čumákem brousilo po výpletu svojí klícky, jakoby doufalo, že mu skrz mřížky Bree podstrčí nějakou dobrotu. „Ahoj, Olafe!“ pozdravila potkana nadšeně a prudce se otočila k rodičům i svému dvojčeti. „Tohohle chci. A bude se jmenovat Olaf, jako ten troll, co ho praděda pronásledoval po ledovci a spadnul při tom do zmrzlinové jeskyně.“ Prohlásila. Maminka s tatínkem si vyměnili nechápavý pohled a paní O’Malleyová nakonec popošla k dcerce, aby ji objala okolo ramen, a přitáhla si ji do náruče. „Ale, Bree, co to povídáš? Jaká zmrzlinová jeskyně? Nebyla spíš jen zmrzlá?“ zeptala se vlídně, aby příliš nepodupala zrzunčinu bujnou fantazii. „Ale zmrzlinová by přece byla mnohem lepší než zmrzlá, mami.“ Zaprotestovala Bree s dětskou bezelstností v hlase.
Nakonec z krámku odcházela s klíckou, ve které si hovělo bílé potkaní mládě, a v kapse jí šustilo pár pytlíků s pamlsky.

>>> domů

_________________

Ihned jak jsme vešli, mohla jsem oči nechat na nádherných sovách, které na mě koukaly z klecí. Všude byla různá zvířata všeho druhu. Na všem jsme mohla oči nechat. Avšak... sovy. Moje vášeň. MOje věčná láska a pro mě ta nejkrásnější stvoení pod sluncem. Matka se šklebila na krysy a otec stál přímo za mnou. "Já i matka jsme taky měli sovu." Pronesl chladně, o já věděla, že to byl spíše tón hrdosti. Po chvíli se k nám přihnal i majitel obchodu. Vytrhla jsme se z jejich přítomnosti a šla mezi sovy. Jka jsme tak procházela, úplně vzadu na mě vykoukla dvojice temných očí na bělostném peří. Fascinovaně jsem hleděa na bílou sovu jenž na mě upřírala své zraky. Chvíli jem na ni fascnovaně hleděla, než jsme promluvila. "Ahoj." Pozdravila jsem sovičku a podívala se na přicházející matku. "Já... bych chtěla tuhle." Ukázala jsem na mé vysněné zvířátko. Samozřejmě... bylo i vyhověno. "Promiňte, dceruška si vybrala!" Zavolala a tím vytrhla oba muže z rozhovoru. "Jistě madam." Odpověděl prodavač a vzal klec se sovou. Když se mi jí distalo do ruky, ihned jsem věděla, jak ji pojmenuju. "Tak... odteď budeme spolu... Erunno." Usmála jsem se a podívala se na muže. "Velice Vám děkuju." Řekla jsem uctivě a odcupitala za rodiči.

//pryč

<< Ollivanderovy hůlky a Madame Malkinová

Z obchodu s hábity jsme šly rovnou do Velkoprodejny Mžourov. Už jsem se nemohla dočkat, i když jsem pořád nevěděla, jaké zvíře si koupit. Nemohla jsem se rozhodnout mezi sovou a kočkou. "Vem si sovu, ať si můžeme psát," doporučila mi mamka a otevřela dveře prodejny. Vešly jsme dovnitř. "To by bylo super," řekla jsem ironickým hlasem a rozhlédla se po prodejně. Zaujali mě havrani. "Proč si můžeme brát do Bradavic jenom sovu, kočku, žábu nebo krysu?" zamumlala jsem, když jsem jednoho z nich sledovala. Potom jsem se otočila a podívala se na další zvířata. "A mamí, můžu si vzít dvě zvířata?" zeptala jsem se a nasadila svůj roztomilý kukuč, který jsem používala, když jsem chtěla mamku přemluvit. Mamka si prohlížela nějaké sovy, potom se otočila ke mně a odpověděla: "Ne, nemůžeš." Povzdechla jsem si. Najednou jsem ale zahlédla nějaké kočky a hned jsem se na ně šla podívat. Zaujalo mě malé černé koťátko, které klidně sedělo a mňoukalo. Chvilku jsem ho pozorovala a potom jsem ho ukázala mamce. Koupila mi ho a já odcházela s malým černým koťátkem.

>> Krucánky a kaňoury

Poslední zastávka v naší procházce byla u zvířátek. Běhala jsem sem a tam chtěla skoro všechno. Otec mě zarazil. „Marion … to stačí … můžeš krysu nebo žábu … vem v potaz naši finanční situaci!“ odlepila jsem se od terárka a koukla na otce. Už jsem nebyla takový hurikán. „Krysu nebo žábu?“ zcvakla jsem zuby. Pomalu jsem se přišourala ke krysám a koukla dovnitř. Pohledem mě zaujala taková krásná černá, uculila jsem se. „Tu chci!“ vypískla jsem až pár sov nesouhlasně zahoukalo. Prodavač nám tedy podal černou krysu. Odcházela jsem spokojeně s krysou v klícce. "Bude se jmenovat Black Monster!"

>>> pryč

<< Ollivanderovy hůlky a Madame Malkinová

Simon rychle našel příslušný obchod a vklouzl dovnitř. Teď nebo nikdy. Nakupovat zvířata rodičům za zády sice ještě nikdy nezkoušel, ale docela si věřil, že to zvládne. Jediný drobný problém byla Ema, která o jeho plánu bohužel věděla a její mlčenlivost jistojistě nebude levná.
"Dobrý den," pozdravil a hned se začal ohlížet po tom správném mazlíčkovi. Zvířat tu bylo tolik! Sovy, kočky, žáby, krysy, netopýři... U některých druhů si dokonce vůbec nebyl jistý, co to je nebo jak se tomu říká.
Netušil, jestli by rád sovu, nebo by chtěl krysu, špatná mu nepřipadala ani kočka a žáby jsou vlastně taky skvělé... Takže co? Jeho výběr podstatně zúžila potřeba nenápadného zvířete, které by šlo před rodinou utajit do konce prázdnin. Nebo alespoň dokud neodjedou z Londýna domů. Vyloučil tedy sovy (i když opravdu maličká sova by se přeci dala zvládnout) i kočky (přestože kočku by pan a paní Wilseovi rozdýchali asi nejsnáze).
Bezradně se rozhlédl po obchodě. Tohle rozhodování mu nejspíš potrvá déle, než předpokládal.

Mimo herně:
Přidejte se, kdo chcete, Simík čeká

_________________

| +

"Cože?"

"Ale ty jsi slíbil, že mi ty šaty koupíš!" Spustila jsem na svého bratříčka naštvaně když jsme se na chvíli zastavili. "Je to nefér, Stephene. Slíbil jsi to, slyšíš? Slíbil!" Zabručela jsem, i když jsem věděla, že mě brácha neslyší a vlastně ani neví co říkám, protože už se zas vydal na cestu, takže jsem ho musela dohnat. Zatahala jsem Stepha za rukáv, abych ho tak zastavila. "Tady zatočit," mluvila jsem zřetelně, protože kdybych mumlala, nerozuměl by mi. I když mi to bylo celkem fuk. Ty růžové šaty, které jsem strašně moc potřebovala mi nekoupil, i když mi to slíbil a teď už je neměli. Byla jsem naštvaná. Vlastně jsem přímo zuřila. Byli tak pěkné! A já se musela obejít bez nich. Bez nich!
To už jsme konečně došli k Velkoprodejně Mžourov, před kterou jsme se zastavili. Já jsem se stále mračila, ale Stephen se usmíval od ucha k uchu. Jako kdyby nic neprovedl. "Mám tam jít s tebou, nebo to všechno vyřídíš sama? Já jen, že bych se tady porozhlédl. Můžeme se potom sejít v tom Kotli, tam trefíš, ne?" Probodla jsem ho zlým pohledem a zamračila se ještě víc. "Mluvíš se mnou, jako bych byla malá, Stephene! Jasně, že tam trefím, ale otázkou je jestli tam trefíš ty," některá slova jsem musela říci dvakrát, protože jsem mluvila moc rychle a to Steph nestíhal. Jakmile jsme byli domluveni, vtiskl mi do ruky nějaké peníze, které jsem si strčila do kapsy fialových kalhot a následně jsem ho vyprovodila pohledem, dokud se mi neztratil mezi lidmi. Poupravila jsem si rychle ještě růžové triko a zkontrolovala zda mi někde nestojí vlasy, které jsem si před svázala do ohonu. Po zjištění, že všechny vlasy jsou na svém místě, a že i brýle mám stále na nose jsem vešla do obchodu. "Dobrý den," teď už jsem mluvila vesele a i na tváři se mi objevil úsměv. To díky tomu, že Steph byl pryč. Ale to, že mi dluží růžové šaty jsem nezapomněla. Začínala jsem litovat, že jsem si svého milovaného kocourka nevzala sebou, protože jsem nevěděla, jaká klec pro něj bude nejlepší, a taky jaký pelíšek se k němu bude hodit. A těch druhů mašliček co tady měli!

_________________

Simon právě zkoumal nádherné sovy sněžné, když do obchodu vešla světlovláska zhruba v jeho věku, možná o něco starší. Zprvu si myslel, že jí nebude věnovat pozornost a dál se věnoval výběru zvířátka. Připadal si však čím dál bezradnější, navíc se začínal bát, že už je tu moc dlouho a jeho rodičům bude připadat jeho zdržení podezřelé. Vždyť ho znají, bude jim jasné, co se stalo. Zvlášť, pokud si Ema usmyslí, že by mohla být skvělá zábava, když svého bratra nebude krýt. Zábava, ovšem jak pro koho. A Simon nějaké zvíře opravdu chtěl!
Rozhlédl se kolem a když si všiml té dívky, připustil si, že potřebuje poradit. "Ahoj," usmál se na ni. "Já jsem Simon. Jdu poprvé do Bradavic a nevím, které zvíře si vybrat. Mohla bys mi poradit?" Doufal, že na něj má dívka alespoň trochu náladu a že bude ochotná se s ním bavit.
Rychle zjistil, co si to dívka prohlíží. Potřeby pro kočky. Dalo by se to tak říct. "Ty máš kočku? My máme doma psa, ale toho si do školy vzít nemůžu. Hele, jsou ty sovy vážně tak skvělé, jak všichni tvrdí, nebo se obejdu i bez ní?" Ukázal k těm krásným sovám sněžným. "Vím, že v Bradavicích jsou i školní sovy, ale je prý lepší mít svou vlastní."
Ohlédl se za sebe, kde tušil klece s krysami. "Co říkáš těmhle? Krysy nejsou náročné, že ne? Nejsem si jistý, že bych zvládl třeba takovou žábu, protože vážně nevím, co žáby potřebují."
Byla pravda, že Simon si nevěřil na nějaké zvíře, co chce hodně pozornosti. O Maxe se staral dobře a rád, ale občas mu něco připomněla mamka. A tu ve škole mít nebude.

_________________

| +

"Cože?"

<<

Olaf zamířil do Velkoprodejny Mžourov jen s velkým sebezapřením. Byl tu jednou, před pár lety, když si bratr do školy kupoval sovu, a to mu stačilo. Z toho, že tady drželi zvířata ve směsně malých klecích, mu totiž bylo poněkud ouzko. Netušil, jak moc se o zvířata starají, ale první dojem byl první dojem a hluboce se v něm zakořenil. Zvířátka totiž do klecí rozhodně nepatřila. Třeba takové sovy! Vždyť ty přece potřebovaly létat! Merlinví, jak dlouho je v těch klecích drží. Možná, že jim z toho jednou zakrní křídla. Nicméně, Olaf šel do prodejny zvířat na Příčné ulici jen proto, aby si nějaké koupil a zachránil ho tak od života v kleci. Takový osud si totiž podle něj nezasloužil žádný živý tvor.
Chlapec vešel do obchůdku a úsměv, který mu většinou seděl ve tváři, najednou zmizel. Nepozdravil – lidi, kteří týrají zvířata, si pozdrav přece nezaslouží. Přimhouřil oči, rozhlédl se kolem sebe a odfrknul si. Snažil se nevypadat moc zoufale, ačkoliv se tak cítil. Bylo mu smutno, když viděl tolik párů nevinných očí za mřížemi klecí. „Ty jo, to je fakt hrozný,“ zamumlal s povzdechem, načež bez ostychu přešel k dvěma dalším návštěvníkům obchodu. „Ahoj. Doufám, že si nějaký zvíře chcete koupit a že se u vás bude mít líp, než tady v kleci. Vám to nepřijde líto, že ta zvířátka takhle zavírají? Podle mě je to ošklivé. Lidi by se zvířaty takhle zacházet neměli,“ pronesl poučně. Ne, v tomhle Olaf nic dobrého neviděl, ačkoliv jindy byl nevyléčitelným optimistou a míval sluníčkovou náladu. Tady, mezi klecemi, se necítil vůbec dobře.

_________________