Lair se pousmál. Jistě, dívka byla velmi bystrá. Nehodlal si hrát na Boha, jistěže nemohl vědět všechno. Rozumět všemu co je správně nebo dobře. Ale pořád tu byla určitá pravidla…
„Chcete slečno říci, že vy to nevíte?“ Povytáhl lehce obočí a nechal ji a vlastně i Annie přemýšlet. „Všichni víme, co je dobré a co je špatné. Třeba všichni víme, že ukrást tuhle plechovku by bylo špatné." Zamával žrádlem pro kočky. "Často tohle dělení je daleko složitější a má mnoho odstínů. Nic není černé nebo bílé. Ale nenechte se mýlit slečno, já lidi za jejich činy nesoudím, to ani nemohu.“ Pokračoval Lair opatrně dál. Kdyby mohl, už by nebyl člověk. „Když půjdete po kořenech morálky a toho co je správné dojdete v Evropě ke křesťanství. Vaši rodiče možná věřící nejsou, ale jejich rodiče zcela určitě byli.“ Lair se na okamžik odmlčel, ale vážně to byla jen krátký okamžik. Nemělo cenu dívce vysvětlovat složité teologické postřehy, ani se na ni snažit zapůsobit, pokud vše vysvětlí jednoduše, při troše štěstí si ji víra najde sama. Dejme tomu. „Nechám stranou vše… složité. Jako kněz, kněz nebo kazatel chcete-li, se vás zeptám na úplný základ… Znáte Zlaté pravidlo?“ Otázal se nečekaně.
Po poznámce, že má ta dívka vlasy jako táta té druhé, Lair opět jen lehce povytáhl obočí. Že by dívka odhalila ztracenou pravdu? Přesto ta druhá hrající s černým kotětem byla… jaksi víc světlejší. A měla, pokud si správně všiml zvláštní oči. Lair se snažil si vzpomenout, protože albíni… ti přece nemají tak dlouhý život jako ostatní, nebo ne? Minimálně v Africe ne, ale jinak nebyl si jistý. Možná kdysi něco četl…
Nicméně pak se Lair zarazil, když zjistil, jak strašlivě je průhledný. Na vteřinku se zatvářil překvapeně, ale pak stočil rty do jemného úsměvu. „Přistižen při činu.“ Odsouhlasil Annie její domněnku. „Je to takový Tulák… párkrát jsem ho na Příčné viděl.“ Vysvětlil krátce, protože mu na nic moc delšího beztak nezbyl čas.
„Ani my ne… ne normálně.“ Vyvést Laira z míry se lidem někdy povedlo a teď skutečně velmi nechápavě zíral na přeháňku venku, nechápajíc, co to sakra má znamenat. Pak, protože většinou vycítíte, když se dívá někdo jiný, zachytil pohled šedých nebo světle modrých očí. Oči barvy nebe před bouřkou. A přesto necítil chlad, tahle žena byla spíše něco jako příliv dobré energie nebo spíše nálady, za to určitě mohl ten úsměv.
„Vidím.“ Přikývl vážně, protože to vlastně byl on, kdo je na celou věc upozornil. Skupinová halucinace, že by? Lair pomalu a promyšleným pohledem vrátil konzervu zpět do regálu. „Takže jen pamlsky pro Ondřeje, když je neotevřu hned nějakou chvíli vydrží...“ Řekl pomalu a tiše, spíše jakoby pro sebe. Už se totiž viděl, jak slanečky vyhazuje oknem ven. To si pište, že mu je sova donese ukázat. „I mistr tesař se někdy utne.“ Okomentoval to jednoduše, ale s o nic menším údivem.

_________________

Talyssa nakrčila čelo, protože kazatelova otázka ji zarazila - pochopitelně si myslela, že ví, co je dobré a co špatné, vždyť to každé dítě rodiče učili, jenže... Bylo to opravdu tak? Talyssa však byla pořád jenom dítě, a jakkoliv byla chytrá, tohle na ni byla moc filozofická debata a hlavně příliš filozofického uvažování. „No právě,“ pokrčila rameny, „nic není jen černé a bílé,“ přitakala s přikývnutím a bývala by u toho zůstala a dál to nerozváděla, ale kazatel by nebyl kazatelem, kdyby do toho nezatáhl víru, že. „Možná byli věřící, ale neřekla bych, že věřili v Boha,“ podotkla a znovu trhla rameny. Co tak věděla z vyprávění, staří rumunští kouzelníci byli pověrčiví a zcela určitě v něco věřili, ale o Bohu se v těch historkách nikdo nezmiňoval - alespoň tedy co se jejich rodiny týkalo. O Zlatém pravidle nikdy v životě neslyšela, takže jen zakroutila hlavou.
No a pak na scénu přišla ta bělovláska a Lyssina pozornost se na nějakou chvíli stočila k ní, protože dívka jí připadala mnohem zajímavější, než pan kazatel a jeho řeči o víře, kterým stejně z většiny moc nerozuměla. „Jo, můj táta má vlasy bílý jako sníh, úplně jako ty!“ zazubila se. „Vlastně ani pořádně nevím proč - vyprávěl mi něco o tom, že se mu nepovedla nějaká kouzla na změnu vzhledu a zbělaly mu z toho vlasy, vousy i obočí. A od tý doby na něj podobná kouzla skoro nefungují,“ vysvětlila. „Ty ale asi nebudeš mít vlasy obarvený, co?“ podotkla zamyšleně. Dívka byla totiž celkově taková... světlejší, takže to nevypadalo, že by za svůj vzhled vděčila kouzlům, ať už povedeným či nepovedeným.
„Nemáš zač,“ zazubila se na bělovlásku pak a pokrčila rameny. „Nepojedeš náhodou taky do Bradavic?“ zeptala se po chvíli, protože jí přišlo, že by dívka mohla být přibližně stejně stará, jako ona sama. Že by Talyssa potkala další budoucí spolužačku? Bylo by fajn znát předem některé své spolužáky - alespoň už poznala Avu, že.
Slanečci Talyssu překvapili a ohromili, protože něco takového nikdy v životě neviděla, ani u nich v rumunských horách, kde se počasí obvykle střídalo dost rychle. Ale ryby z nebe ještě nikdy nepršely. „Ah,“ vydechla, když jí bylo sděleno, že slanečkový déšť rozhodně není pro Británii běžným jevem, načež koutkem oka pohlédla znovu na bělovlásku. „Mám zvláštní přízvuk? Vážně?“ podivila se, protože jí samotné nepřipadalo, že by mluvila s přízvukem - sama sebe prostě neslyšela. Ale faktem bylo, že přízvuk rozhodně měla, stejně jako Athanáš, který sice uměl anglicky lépe a hovořil tak déle, ale přízvuku se nikdy úplně nezbavil... a co teprve ona, když se angličtinu neučila zase tak dlouho. Pochopitelně, že měla přízvuk.

_________________

Morg chápavo pokývala hlavou, keď jej svetlovláska vysvetlila, ako sa jej otec dostal k jeho bielym vlasom. To už jej prišlo omnoho logickejšie ako to, že by sa sám dobrovoľne prefarbil na bielo. Ako si myslela, nejaké prefarbovanie bolo skôr výsadou žien ako mužov. Sama však zatiaľ nechápala, prečo má niekto potrebu si prefarbovať svoje vlasy na rôzne iné farby. Ona sama mala výzor, ktorý priťahoval pozornosť na sto honov a pri jej povahe mala veľmi dobrý dôvod, prečo by sa ona sama mohla prefarbiť. I tak ju to však nikdy nelákalo a vlastne doteraz sa nad tým ani len troška nezamyslela. Áno, určite by tak omnoho lepšie zapadla a neťahala toľko pozornosti, aj tak ale stále necítila potrebu to spraviť. Konieckoncov, zvykla si a dokonca by povedala, že má aj svoj "biely" výzor celkom rada. Síce vyčnievala, ale aspoň vyčnievala pekným spôsobom. „Prečo mal vôbec tvoj otec potrebu meniť si tak vzhľad?“ zamrmlala skôr, pretože to viac-menej bola asi hlavne rečnícka otázka. Dievčina jej predsa dala najavo, že veľa o tom nevie, no to Morg aj tak nezabránilo položiť svoju myšlienku nahlas. Nad jej otázkou sa uškrnula. „Nie, tomuto,“ poukázala rukou na svoje bezfarebné časti tela, „sa hovorí albinizmus.“ Stručne a výstižne podané, ako inak.
Zdvihla jeden kútik úst a naklonila hlavu do boku. „Čírou náhodou áno,“ odvetila. „Predpokladám teda, že u teba to bude podobne,“ dodala, ale i bez jej odpovedi si bola istá kladnou reakciou. Nie len pre to, že vyzerala byť vo veľmi podobnej vekovej kategórií, ale už len jej otázka to veľmi jasne naznačovala. A hoci Morg bola taká aká bola, i tak nepohŕdla tým, že pri nástupe jej budú aspoň niektoré tváre známe. Predsa len, nebolo od veci poznať niekoho ďalšieho v úplne novom a neznámom prostredí. Z jej rodiny tam momentálne už nikto nechodil, takže takto tam aspoň nebude úplne sama a už bude dakoho poznať, keby bolo v prípade núdze toho potreba.
Pritakala na jej otázku a pobavene sa uškrnula pri svetlovláskinej vyjukanosti nad tým, že má iný prízvuk. „Vážne, je to dosť počuť. No doteraz som sa s cudzinami nejako nestretla, takže som nedokázala určiť, odkiaľ by si asi tak mohla pochádzať,“ mykla plecami a dievčinu si zasa pátravo premerala. „Predpokladám teda, že ste sa prisťahovali nedávno?“ povytiahla obočie v tázavom geste. Momentálne totiž len hádala, nevedela, či sa človek mohol dlhším pobytom v cudzine zbaviť vlastného prízvuku alebo to bolo niečo, čo mu ostávalo na celý život. Ako už bolo spomenuté, nikoho takého nepoznala, takže to nedokázala sama nijako posúdiť. „Mimochodom, som Morrígan,“ natiahla k svetlovláske ruku s miernym prívetivým pousmiatím. Morg sa sama málokedy predstavovala ako prvá, ale pri tomto dievčati mala pocit, že bude správne ak tak učiní. Skutočne jej bola prekvapivo veľmi sympatická. Čím to bolo, mohla len hádať.

_________________

Morrígan má momentálne rozpustené vlasy s menším copom

Annie měla chvíli chuť říci tomu muži, že pojetí toho, co je správné nebo špatné, může být taky dost subjektivní, ale nakonec se rozhodla radši držet pusu. Nemělo cenu se zbytečně pouštět do hovoru, který by nedejmerline mohl zvrtnout v nějakou těžce filosofickou při. A navíc, ona přece vůbec neposlouchala, ehmehm, a jen si tam někde vybírala konzervy, ehmehm. A pak, Annie musela uznat, že i když do svých slov na její vkus až moc vplétal tu děsně nenápadnou náboženskou propagandu (propagaci? eh?), některá kazatelova slova v sobě nesla zrnka pravdy.
Následující část konverzace ale vypustila z hlavy úplně, jelikož jedno z koťat, strakaté a působící lehce zmateně, se zřejmě rozhodlo překonat tu dlouhatánskou vzdálenost až k ní, a Ann dostala nepochopitelný strach, že ho někdo omylem zašlápne. "Ale bobíšku, tady nesmíš takhle cupkat jen tak mezi lidmi, je to nebezpečné," zavrněla k maličké kočičce, a následně ji odnesla zase zpátky k jejím kamarádům do bezpečí, přičemž si cestou samozřejmě několikrát pohladila heboučký kotěcí kožíšek.
Nu a pak tu byl pan kazatel, o němž Annie prostě nějak nevěděla, co si myslet. Hádala, že je to vážně příjemný člověk, a on se tak zatím docela jevil, dokud nemluvil o náboženství, a určitě nebyl nijak zlý, poněvadž, teď už i dle vlastních slov, krmil nebo aspoň chtěl krmit hladové toulavé kočky. Chvíli se jen šklebila v reakci na to, že byl, jak povídal, přistižen při činu, než se rozhodla nakonec přeci jen promluvit upřímně. "To vám schvaluju," řekla proto prostě a věnovala Lairovi oceňující úsměv, "takových lidí je málo, co si vzpomenou, že i toulavý kočky potřebujou jíst."
Možná na Laira až příliš zírala, kdo ví, v tu chvíli ji to ani moc nenapadlo, jen chtěla opravdový důkaz toho, že jí ještě úplně nestraší ve věži. A tak, když její pohled byl odhalen, vlastně se docela automaticky pousmála. Ulevilo se jí. Jestli pak zaslechla něco o nějakém Ondřejovi, nekomentovala to. Padající slanečci za oknem byli prostě důležitější. "Nebo po někom omylem hodí sekyru... v tomhle případě slanečka," dodala s pobaveným zašklebením. Ještě jednou zavrtěla hlavou nad rybami venku, které už pomalu zase přestávaly padat, nebo spíš padali o něco méně, hm, asi jim nahoře docházely zásoby, než se znovu otočila k Lairovi, rozhodnutá si na něj prostě udělat konečně názor.
"Takže vy jste kazatel? A... no, jak vám taková práce vůbec jde, v dnešní době?" zeptala se a vykulila modrošedá očka,"chci říct... spousta lidí dneska nevěří vůbec na nic. Koukněte se třeba na mě, jsem ukázkovej příklad neznaboha," a znovu se tak trochu šklíbovsky zazubila. Ne, nemyslela si že bude nějak přesvědčena přidat se k církvi té či oné, ale s nějakým kazatelem vlastně ani ještě pořádně nemluvila. A to se muselo zkusit. A ideálně o něčem jiném než jsou pršící slanečci.

_________________

<< kavárna

Děcka o vlku a vlk za dveřmi. Naštěstí bez slanečka za límcem.
Tedy, abychom byli upřímní, Athanasiovi chvíli trvalo, než svou drahou dcerku vypátral, vzhledem k tomu, že se měli sejít ve zmrzlinářství, ale naštvaný na ni rozhodně nebyl. Nemohl jí mít za zlé, že u Fortescuea nevydržela - ani on nepředpokládal, že se posezení v kavárně tak protáhne. Kdyby to býval věděl, Talyssu by na Příčnou ulici dost možná vůbec nebral. Věděl sice, že se o sebe dívka umí dobře postarat, ale to pořád neznamenalo, že bylo bezpečné, aby kouzelnickým Londýnem pobíhala sama. Ne v téhle nejisté době.
A to, že se nacházela ve společnosti černoprdelníka kazatele Athanasia taky dvakrát nepotěšilo, takže když vešel do Mžourova a uviděl muže s kolárkem, probodl ho nepříjemným pohledem. On pohled pronikavých jantarových očí nebyl příjemný sám o sobě, ale když se Athan navíc snažil, aby příjemný opravdu nebyl, určitě způsoboval minimálně nepříjemné mrazení v zádech. Upřímně doufal, že ten chlápek nezatěžoval hlavičky přítomných dětí kecy o náboženství...
A když už jsme u těch dětí... Athanasius vzápětí překvapeně povytáhl obočí a zatěkal očima mezi Talyssou a druhou dívkou, která měla bílé vlasy. Člověk by skoro tipl, že budou všichni nějak příbuzní, ale to těžko - Athan tu druhou malou holčinu neznal, navíc to vypadalo, že na rozdíl od něj spíš trpí nějakou genetickou vadou, než že by měla vlasy takhle přirozeně světlé. Nemohl tušit, že k té světlosti má v sobě určitě něco geneticky zakódovaného, protože jinak by ani Talyssa neměla po kom dědit tak světle plavé vlasy. A jemu by dost možná nezůstaly vlasy bílé, ale třeba černé, kdo ví.
„Dobrý den,“ pronesl do éteru, načež se letmo pousmál, když si povšiml, že mezi všemi těmi lidmi, co se motali kolem koťat, je i slečna, která se ho nedávno pokoušela zabít deštníkem. „Slečno Annie, rád vás zase vidím,“ broukl překvapivě přátelským tónem, načež ale očima sklouznul k Taly a rádoby naštvaně se zamračil. „Mladá dámo, nedomluvili jsme se náhodou, že se sejdeme u Fortescuea, hm?“ probodl ji káravým pohledem. Přestože se nezlobil, nehodlal dívce tyhle její dobrodružné výpady schvalovat.
„A co je tohle, u všech ďasů?“ kývl hlavou ke kotěti, které muchlala v náruči. „Snad sis nevybrala kotě?“ Athanasius kočky vážně neměl dvakrát v oblibě, ale když viděl, jak se k dceři to šedé klubíčko má, předem rezignoval. Navíc na něj kotě nesyčelo, jako jedna z mála koček. Zatím.

Mimo herně:
Jsem grázl a zase trochu předbíhám dohru v kavárně, ale já si tenhle (byť kraťoučký) vpád prostě nemůžu nechat ujít, #sorryjako

_________________

Lair si jen v duchu povzdechl, protože dívka byla poznamenaná moderní dobou, myšlenkami, které jako ostatně skoro všechno vycházelo ze Zákona. Chytila se vlastně jen černé a bílé a jejích odstínů. Mír je dobrá věc, ale postavit se člověku, který ostatní ohrožuje je lepší. Záleželo na kontextu a pochopitelně na zákonu…
„Víra v moc přírody, třeba?“ Otázal se zájmem a v jeho hlase nebyl ani náznak po ironii, třebaže měla být na místě. Na rozdíl od Boha byla víra v cokoliv jiného pošetilostí, šlo o idolatrii. Věříte ve vlastní schopnosti? Jste člověk, mýlíte se, občas selžete. Věříte v přírodu? Ale ta přece není dobrá nebo špatná, je jen divoká. Snadno se stane, že když mládě dospěje, zabije ho jiný tvor stejného druhu, dejme tomu. Ale stát se to u lidí, je to vražda. A byla tu řada dalších podrobností, ale samotnému mu přišlo, že to už by bylo na jedenáctiletou dívenku příliš. A vůbec, jak je možné, že zase skončil tady? Ani si zpětně neuvědomil, kolik propagandy v jeho slovech bylo. Když se neustále pohybujete v kruhu lidí, kteří o Bohu mluví neustále pak vám to ani nepřijde, nicméně srážka s realitou někdy zabolí.
„Chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě.“ Přetlumočil jí a slabě pokrčil rameny. V jiné zemi to znělo trochu jinak jakože... Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá... Tohle bylo podle jeho hrubého odhadu skoro všude, nezáleželo na kultuře. „Kdyby to lidé dodržovali…“ Nedokončil větu a nechal dívku, protože ostatně slanečci, a navíc druhá dívka bude pro ni lepší společností než on jako dospělý. Nechtěl ji nahánět k náboženství, pouze odpovídal na otázky a možná se trochu nechal unést…
Nechtěl dívky poslouchat, ale protože byl u nich tak na délku paže, nemohla mu jejich konverzace uniknout. Takže měl pravdu, albinismus. A skutečně byl přistižen při činu, protože řada lidí by si asi s gustem poklepala na čelo. Ne tak Annie. Její reakce ho překvapila. Ale ne na dlouho.
„Přesně tak.“ Přikývl. „Hozený slaneček pořád není hozená sekera.“ Lehounce se usmál, i když úsměv mohl připomínat mírný úšklebek. Nedokázal si představit, že udělal cokoli z toho. Když pak opět vycítil její pohled, opětoval jej, slečně byla přeci jen zajímavější než ta záplava venku, která se okoukala během několika minut. Pokrčil neznatelně rameny.
„Jsem kněz, poslední dobou spíše kazatel.“ Ono mu to tak trochu splývalo a bylo faktem, že posledních pár měsíců spíše šlo o pár proslovů v kostele a stěhování se na jiné místo. Ne že by mu to vadilo, Lair miloval cestování. „Někdy je to složité, to je pravda. A čemu doopravdy věříte?“ Zeptal se a opětoval jí pohled modrýma, nikoli chladnýma očima. Jakýkoli pocit chladu z jeho očí by pak stoprocentně zahnal lehký úsměv, který mu pohrával na rtech. Žena mu byla skutečně sympatická, ať už to bylo úsměvem, upřímností nebo tou zvláštní atmosférou kolem její osoby.
No a pak dorazil vlk s bílým kožichem. SAthanasius skutečně způsobil nepříjemné mrazení v zádech. Ono divné oči, bílé vlasy a ta jizva dohromady dávali vlka samotáře, pásku přes oko, za opaskem zbraň a máme piráta. A o takové osobě se nedalo zrovna říci, že by byla nakloněna náboženství, jakémukoli. A to i přestože křesťanství jako takové bylo vesměs takové... mírumilovné…
Přesto Lair opětoval pohled zlatavých očí docela klidně. Nebyl zde žádný důvod ke konfliktu a nadto si ho neznámý vlastně ani nevšímal. Lair možná jen ucítil drobné popíchnutí čehosi, co vzdáleně mohla být žárlivost (jako vážně?), když neznámý tak mile oslovil ženu, která tu byla.
„Hezké jméno.“ Ocenil a znovu se na ni usmál, sedělo k ní. Dál tam jen tak postával, tentokrát jako zvědavá osůbka, protože konzervu hodlal vrátit a soví pamlsky měl už vyzkoušené, ty vybírat nemusel. Věděl přesně které má vzít, aby byl Ondra spokojený. Lair vlastně už jen čekal jak si to dcera s otcem vyřeší a rozhodně mu neuniklo to překvapení v jeho tváři, když zahlédl druhou bělovlasou dívku… Hodně štěstí slečno. Popřál Lair Talysse, nikoli však nahlas. Tohle byla její bitva, musela si svoje rozhodnutí obhájit sama. Pokud by však u něj hledala oporu, byl připraven jí pomoci, už jen proto, že piráty nijak nemusel.

_________________

„Myslím, že v přírodu u nás doma věří dost lidí,“ odsouhlasila Talyssa kazatelova slova s přikývnutím, ale víc už neměla potřebu cokoliv týkajícího se víry a dobra a zla rozebírat, protože jí to moc nebavilo, nezajímalo, a třeba taková bělovlasá dívčina byla mnohem sympatičtější společností, než pan kazatel, i když se k ní choval hezky. Ale děti sobě, že jo.
Na otázku, proč si její táta vůbec měnil vzhled, Taly pokrčila rameny. „Já vlastně úplně nevím, jak to bylo. Říkal jen něco o tom, že to muselo být kvůli práci... a já se nikdy víc neptala,“ vysvětlila zamyšleně. Ale pravdou bylo, že když to teď Morrígan naťukla, vzbudila dívčinu zvědavost. „Albinismus, no jasně. Četla jsem, že i mezi zvířaty jsou albíni, ale protože jsou neobvykle zbarvení, v přírodě moc dlouho nepřežijou,“ zamudrovala. „Ale ty máš dobrý, že jsi kouzelnice - mezi kouzelníky lidi s neobvyklým vzhledem celkem zapadnou,“ mrkla na budoucí spolužačku povzbudivě, přestože to nevypadalo, že by si bělovláska ze svého vzhledu dělala těžkou hlavu.
„Jo, taky pojedu do Bradavic, letos prvně. Už se docela těším, jsem zvědavá, jaké to tam bude,“ uculila se. „Od nás z rodiny tam studovala akorát mamka, takže toho o škole moc nevím, jinak všichni chodili do Kruvalu,“ vysvětlila.
„My tady nebydlíme,“ přiznala vzápětí, jakmile se řeč stočila na její přízvuk a fakt, že pochází z Rumunska. „Táta tady jenom dostal práci, ale bydlíme pořád v Rumunsku. Štěstí, že jsme kouzelníci a nemáme s tím cestováním na větší vzdálenosti takové obtíže, jako mudlové,“ broukla. Pravda, její táta potíže docela měl, protože přemisťování, letax i podobné kouzelnické vymoženosti z hloubi duše nenáviděl, ale musel to překousnout. „Předpokládám, že ty budeš tedy odněkud z Británie, co?“ zeptala se na oplátku zvědavě.
Když se jí dívka představila, Taly se přátelsky usmála a natáhla se, aby potřásla nabízenou rukou. „Talyssa,“ sdělila své jméno, „ale klidně mi říkej Taly.“ Ona vlastně byla zvyklá na ty zkráceniny, protože celým jménem jí rodiče říkali jenom ve chvílích, kdy se na ní zlobili.
No a pak na scénu přišel Athan, takže v Taly na okamžik hrklo, když si uvědomila, že měla čekat ve zmrzlinářství a že jí tudíž táta musel určitě hledat po celé Příčné ulici. „Ale já jsem tam vážně nějakou dobu čekala,“ namítla, „jenže mě to tam celkem rychle začalo nudit, víš. Tak jsem si řekla, že si odběhnu jenom na chvilku do Mžourova, podívat se na zvířata, a zase se vrátím k Fortescueovi, ale mezitím začali pršet ti slanečci a taky se mi zalíbilo tohle kotě...,“ pustila se do překotného vysvětlování, přičemž se tvářila jako andílek. „Je krásný, viď?“ zazubila se nadšeně, jakmile si Athanasius všiml kotěte. „Mohla bych... mohla bych si ho nechat, prosím? Já vím, že si ho asi moc nezasloužím a ty kočky moc nemusíš, ale já bych ho chtěla. A slibuju, že se o něj dobře postarám!“ vyhrkla a skousla si ret, čekajíc na verdikt. Tentokrát na svého otce upírala prosebný štěněcí pohled a doufala, že to zabere.

_________________

Morg, dalo by sa povedať, že až zvedavo naklonila hlavu do boku. „Kvôli práci? A čo vôbec robí?“ Toto ju začalo pomerne zaujímať. Úprimne povedané, nenapadali ju totiž práve žiadne ehm...bežné zamestnania, kvôli ktorým by si človek musel meniť vzhľad. Jedine tak, keby robil toho...jak sa to volá? Bystrovid? Nie, to nie. Bystrohľad? Nie, to tiež nie. No viete, proste toho takého pána, ktorý naháňa zlých čarodejníkov. Bystrozor! spomenula si konečne. Jedine, keby robil bystrozora, to jej prišlo ako jediné zamestnanie, kde by potreboval meniť vzhľad. Alebo bol sám tým, uhm, nekalejším čarodejníkom. Jej to však v podstate mohlo byť jedno, kto bola ona, aby súdila? „Tak to mám šťastie, že nie som zviera,“ prehodila s ironickým tónom. No čo, v podstate to bola fakt pravda. Ono aj v tom ľudskom svete to nebolo zas med lízať. Navzdory tomu, že bola čarodejníčkou, na čo jej spoločníčka vzápätí poukázala. „To áno, ale aj tak vždy budeš, dokonca aj v našej spoločnosti, tá zvláštna,“ neodpustila si miernu dávku cynickosti, pri čom zľahka nakrčila nos. Za tie roky však mala dosť času sa s tým vysporiadať, čo vlastne aj urobila, pre to jej to navzdory všetkému skutočne žily netrhalo.
„Podľa vyprávania môjho bratranca sa máme zrejme na čo tešiť,“ mykla s úsmevom ledabolo plecami. Hoci Ewan vždy veľmi rád vo svojich rozprávaniach preháňal, verila, že zrovna pri Bradaviciach tomu tak nebolo. Hoci nebol práve skalným fanúšikom učenia, do školy sa vraj vždy veľmi rád vracal, pretože také zážitky ako tam, nezažije vraj už nikde. Čomu tiež dokázala veriť, pretože Ewan rozhodne nepatril k bezproblémovým osobám. Poprosím minútu ticha za dedkove nervy, ktoré tým veľmi trpia. Každopádne, Morg veľmi zarazil fakt, že sa sem nepresťahovali, ale sem len dochádzali z Rumunska. „To rozhodne,“ zamrmlala zamyslene na margo toho, aké je šťastie, že čarodejníci majú taký prešpekulovaný systém cestovania. V mysli sa však snažila domyslieť dôvod toho, prečo si dávajú takú námahu s cestovaním, keď by sa sem mohli jednoducho presťahovať a tým si všetko uľahčiť? Kor, keď tu jej otec dostal prácu. Nehovoriac o tom, že nechápala ani dôvod toho, prečo nastupovala do školy sem a nie do Kruvalu? Rozhodne by to mala bližšie a ako už bolo povedané, hlavne jednoduchšie. Tam už ale skôr dokázala prísť k nejakému tomu rozumnému záveru. Predsa len, Kruval bola vraj veľmi prísna škola a vyučovaním čiernej mágie tam vraj tiež práve nepohŕdli. Preto ju zrejme chceli dať na nejaké menej...tvrdé miesto. To s tým bývaním jej ale stále akosi nesedelo. Nech si to Morg spájala a pretáčala akokoľvek, na nič rozumného nedokázala prísť. „Prečo žijete stále v Rumunsku, keď tvoj otec už pracuje tu? Ešte keď tu navyše nastupuješ aj do školy,“ pustila sa nakoniec svojich konšpiračných myšlienkových pochodov a jednoducho sa spýtala. Mohla to tak síce spraviť rovno, ale na to by Morríganin mozog musel pracovať trocha menej zložitým spôsobom. Pokývala hlavou na súhlas. „Konkrétnejšie z hornatých pohorí Škótska,“ odvetila proste, no nič viac k tomu nedodávala.
Pevne uchopila Talyssinu ruku a paradoxne jej ňou zľahka potriasla. „Ty zas mne Morg,“ oplatila jej a spustila ruku späť k telu. Jej samotnej tiež málokto vravel celým menom. Iba jej dedko a matka, ale tá len v prípade, keď bola naštvaná. Čo vlastne bolo celkom často.
To sa im za chrbátom však ozval ďalší hlas, ktorý nepochybne patril nejakému urastenému dospelému mužovi. Jej tip sa potvrdil vo chvíli, kedy sa otočila a zabodla svoje neprirodzene modré oči pretkané bielou do tých jasne jantárových. Tam chvíľu zotrval, než sa presunul a začal si obzerať aj zbytok. Nemusela byť ani nadpriemerne chytrá, aby jej došlo, že sa jedná o Talinho otca, pretože koľko chodí po svete mužov s bielymi vlasmi a bradou? Rozhodne nie veľa. Navyše sa aj viditeľne podobali, keď začala medzi nimi tekať pohľadom. Síce Talin otec vyzeral nepochybne nebezpečne a Morg mala pocit, že to nebezpečenstvo z neho aj nejakým spôsobom doslova vyžaruje, s ňou to napodiv nijak nepohlo. Žiadny prehnaný údiv ani strach, len čistá ľahká zvedavosť. No čo, rozhodne bol už na pohľad zaujímavejší ako tí zvyšný dvaja dospelí, ktorí tu boli a ktorých ona dokonalo vypustila z hlavy.

_________________

Morrígan má momentálne rozpustené vlasy s menším copom

<<<<

Za normálních okolností by se Iskra k Mžourovu ani nepřiblížila, ale dneska to tak úplně nebyla Iskra, kdo se vydal na Příčnou ulici užít si trochu toho volno a udělat pár věcí, které by jindy v životě neudělala.
Zoe si prohlížela Příčnou ulici, jako kdyby jí viděla poprvé (což vlastně i viděla, žeano), usmívala se od ucha k uchu a sem tam se zastavovala, aby se jen tak s někým dala do hovoru. Trvalo jí tak nějakou dobu, než se dostala tam, kam potřebovala - tedy k obchodu se zvířaty. Chvíli jen tak postávala venku, se zájmem si prohlížela výlohu, ale nakonec se odhodlala vstoupit i dovnitř. Smrdělo to tu přesně tak, jak očekávala, po zvířatech. Moc pěkná vůně to nebyla, ale na Zoeině obličeji to poznat nebylo, úsměv jednoduše přetrvával. "Dobrý den," pozdravila, aby nebyla za neslušnou, mrkla po prodavači, a pak se rovnou sama nasměřovala ke koťatům. Přemýšlela dlouho nad tím, jaké zvíře by bylo asi nejlepší a vyhrála to právě kočka, i když si říkala, že po pěti letech na škole je to trochu zbytečné.. Protože se však do své nové role chtěla vžít o něco více, říkala si, že zvíře by jí k tomu mohlo pomoci. A navíc se jí něco k mazlení hodilo, když jí její rodiče takřka hodili pod vlak a udělali tu hroznou věc, kterou udělali. Zoe radši tyhle myšlenky zahnala někam pryč, protože si začínala uvědomovat, že se ze samého rozrušení konečky jejích vlasů přebarvovaly na hnědou barvu. Jakmile se však uklidnila, vše bylo zase v pořádku a ona doufala, že minimálně ještě pár hodin tohle celé udrží na uzdě.

_________________

>>

Fróði měl sice tyhle prázdniny plné ruce práce a většinu jich trávil v přístavu u malebného irského městečka Killybegs, kde dával s pomocí pár úžasných brigádnic dohromady rozkošnou sovětskou dieselovou ponorku vyměněnou v Murmansku za hromadu vyčarované vodky, ale dvakrát svou milovanou Sviňuchu (a své milované brigádnice) přeci jen opustil a z doku, který mu propůjčil jenom trochu skeptický dědeček, se na chvíli vzdálil. Poprvé opět do Ruska, kde si až překvapivě užil čistokrevný ples se slečnou Udinovou, a podruhé teď do Londýna, kde chtěl dokoupit zásoby pro Buboše a taky trochu pro sebe. Tentokrát už za peníze, nikoliv za chlast, co po čase zmizí, pokud ho tedy někdo nestihne dřív vypít.
A tak se stalo, že sotva otevřel dveře do Mžourova, zamžoural na Zoe a tak nějak zapomněl, proč tam vlastně přišel. Přeci jen očekával spíš zástup bradavicemi ověšených bab, co je přilákala venku avizovaná akce na konzervy pro ropuchy, ne… solidní devítku.
„Fíha,“ ujelo mu, zejména pokud se Zoe k těm koťatům předkláněla, „zdejší nabídka koček je den ode dne lepší.“
Kdyby tušil, že mluví na havraspárskou prefektu, kterou už vlastně trochu zná, určitě by… asi by… nah, co si budeme nalhávat, řekl by nejspíš úplně to samé.

_________________