"Že?" kýval jsem nadšeně hlavou, protože se mi to vážně zdálo jako totálně super nápad. Pokud to teda na škole už někdo nezavedl, i to bylo možné. Byl jsem tedy rozhodnut co nejdříve napsat Erkkimu, to abych zjistila, zda něco takového tam je, nebo ne. Protože pokud nebylo, musel bych ještě vymyslet super název a tak dál. "No jasně, to by bylo super," rozzářila se mi očka nadšením, protože každá pomoc byla suprová.
"A proč ne," krčil jsem rameny - i s žábou se dalo trochu pomazlit, pokud nebyla teda jedovatá, pak by to asi bylo vaše poslední pomazlení. Ještě chvíli jsem na ně koukal a byl jsem rozhodnut si jednu pořídit. Ne teď, ani jsem sebou neměl dostatek peněz. A vlastně jsem netušil, jestli nebude lepší mít v Bradavicích třeba kočku, ale žábu jsem v budoucnu chtěl, to jo.
Kýval jsem hlavou, v tom jsem musel dát Montymu za pravdu. "Tak pak jde taky o to, jestli jim to dovolí rodiče, že jo. Mně třeba rodiče věří a ví, že bych s jedovatou žábou neudělal žádnou špatnost," sice jsem si stále nebyl jistý, jestli by mi něco jedovatého dovolili vzít sebou do Bradavic, ale na to jsem se taky v nejbližší době hodlal mamky zeptat. Žáby už jsme však moc neřešili, jelikož jsme přešli k těm potkanům. "Jo, máš pravdu, jsou moc pěkní. Já ještě stále nejsem rozhodnutý, co chci, tak se tady někdy ještě musím stavit. A řekl bych, že už je čas jít zase zpátky," prohlásil jsem, jakmile jsem mrkl na kapesní hodinky. Byli jsme tu celkem dlouho, i když mi to jako taková doba nepřipadala.
Tak či onak, nakonec jsme se vrátili zase hezky zpátky, já bez úlovku. S Montym jsem se rozloučil s tím, že se určitě někdy zase uvidíme, a pak už jsem se s mamkou vydal pryč.

>>>

_________________

<<

Monty do obchodu se zvířaty přišel už před dobrou hodinou a pořád ještě tu byl - ne že by se mu tu tak moc líbilo, spíš za to mohla jeho nerozhodnost. Neustále totiž kroužil kolem klecí a výběhů jako šelma a přemýšlel, které zvíře bude do Bradavic nejideálnější. Žádnou volbou si nebyl stoprocentně jistý - jen věděl, že nechce ani žábu, protože byly slizké a měly záda plná beďarů, ani sovu, poněvadž tu si mohl půjčit ve školním sovinci, alespoň to tvrdil Heski.
Takže vlastně neměl tak veliký výběr a prakticky se rozhodoval mezi kočkou a krysou.
Jenže většina koček (včetně koťátek) tady vypadala, že jsou schopny mu ve spánku rozpárat drápem krční tepnu, takže Mexičan nakonec skončil u klecí s potkany a tvářil se zamyšleně. Hned několik čumáčků mu padlo do oka, jen si pořád nebyl jistý, zda chce riskovat, že mu krysu sežere nějaká kočka nebo sova. Nakonec ale usoudil, že na ni prostě bude dávat bedlivý pozor a nic takového se určitě nestane.
Takže bylo rozhodnuto minimálně o druhu. Teď ještě vybrat ten nejroztomilejší krysí kožíšek, vybrat vhodné krmení a mlsíky a zaplatit.
Monty před klecemi znovu přešlápl z nohy na nohu a povzdechl si. Vybrat to správné zvíře byla zatracená dřina.

Nakonec opravdu zvolil krysu a vybral hezky baculatou s krásně stříbřitou srstí, kterou z neznámého důvodu pojmenoval Mjolnir, protože se mu to zkrátka líbilo. Za zvíře zaplatil, stejně tak i za krmení a pamlsky, a z obchodu po chvíli odešel.

>>

_________________

<<< Uličky (s Alexanderem)

Vy jste úžasný... povzdechla si Artemis naštěstí zcela v duchu a tím pádem toho chudáka před sebou nevyděsila k smrti. Nikdo jí to snad ale nemohl mít za zlé, když se choval jako džentlmen a ještě ke všemu dobře vypadal. Navíc si o ní zřejmě nemyslel, že je úplně pitomá, když se snaží postarat o sebevražednou sovu, nebo to tak podle jeho slov alespoň vypadalo. A Artemis to odměnila úsměvem.
Alexander se jí představil, slíbil jí doprovod, a tak se tedy po jeho boku vydala k Mžourovu, aby nechala Pipi prohlédnout odborníkem a zároveň se tam schovala před deštěm. „Doufám, že jste neměl na práci něco důležitého, protože bych vás nerada zdržovala,“ broukla po cestě, i když ta poslední část jejího prohlášení nebyla tak úplně pravdivá. Jen se projevilo něco málo slušného vychování, které jí stačil kdosi z rodiny vštípit. Kdosi z té části, co měla všech pět pohromadě.
Když došli do Mžourova a vešli dovnitř, Artemis předpokládala, že se s ní její doprovod bude chtít rozloučit, neboť svůj rytířský účel splnil, a karma se mu určitě vylepšila, pokud to vůbec potřeboval. Sundala si tedy sako z ramen a s úsměvem mu ho navrátila. „Děkuju, kdyby takových, jako jste vy, bylo víc, svět by byl mnohem hezčí místo.“ Doslova.

_________________

<<

„O to se nemusíte strachovat. Neměl jsem na práci nic tak důležitého, aby to nemohlo počkat,“ pokrčil Alec rameny, protože to vesměs byla pravda. A kdyby náhodou něco nestihl… no, vždycky to mohl nechat na jindy. Cesta k Mžourovu nicméně utekla poměrně rychle a ani se nenadáli, načež už byli uvnitř, bezpečně skrytí před deštěm.
Alec si převzal sako nazpět, ale ještě si ho tak úplně neoblékal. „Nápodobně,“ odtušil téměř automaticky na její slova, pročež se krátce zarazil a zatvářil se omluvně. Přestože to myslel vážně, určitě nechtěl, aby se Artemis vyděsila nad tím, že se s ní sotva po několika minutách známosti snaží flirtovat. „Jste si jistá, že to pak ještě nevyužijete?“ pozvedl místo dalších slov to sako v ruce a tázavě nadzvedl obočí. „Nevím, kam pak máte namířeno, ale nevypadá to, že by se tomu dešti chtělo přestat… A vrátit byste mi ho mohla někdy příště,“ dodal Alec a zvedl koutek úst do úsměvu.

_________________

Artie se nevyděsila. Ona jen skoro omdlela. Už tak pro ni bylo těžké se držet na nohou v jeho přítomnosti, protože pro ni byla svým způsobem opojná, ale také se to mohlo svést na pubertu a na její nevyléčitelně romantickou dušičku, co věřila na prince z pohádek. Alexander momentálně jako jeden z těch princů dokonale působil. „Vy jste dokonalý...“ vydechla skoro omámeně, když jí nabídl, že to sako může vrátit někdy příště, a trvalo jí asi dvě sekundy, než jí došlo, že si to jen nemyslela. Je skoro zbytečné psát, že zrudla. Možná byla o stupínek rudější než ta nejrudější červená a styděla se ještě víc, než když někam musela vyrazit se svými rodiči. „Pardon,“ špitla zahanbeně, „ne, že by to nebyla pravda, ale tohle jsem si měla jen myslet.“ Moc to tedy nevylepšila a pokud jí to sako i přesto přenechal k výpůjčce, převzala si ho a opatrně ho přehodila přes ruku.
A pokud neměl ještě něco na srdci, zřejmě se s ním rozloučila, aby ho nezdržovala, a hlavně aby neplácla nějakou další pitomost. Stačilo už jen počkat, než se sova zmátoří, setkat se s Pollym, a zmizet domů. V ideálním případě.

>>> (asi)

_________________

Popravdě si v první chvíli Alec myslel, že se jen přeslechl, ale ne, nebylo to tak. Obočí mu vyjelo nahoru, protože takovou poznámku, která očividně měla zůstat jen myšlenkou, skutečně nečekal. Ale tak… kdo by to čekal. Nicméně se rozhodně neměl k tomu, aby se Artemis nějak posmíval, byť třeba jen za to zčervenání, naopak se konejšivě pousmál. „Myslím, že do dokonalosti mám daleko,“ zareagoval pouze a mrkl na ni.
Na výpůjčce toho saka samozřejmě trval, a pokud to Artemis nezpůsobilo zástavu srdce, domluvil se s ní na nějakém konkrétním čase a místě navrácení. Třeba taková kavárna určitě zněla pěkně. Pak se nicméně už jen rozloučil, než si šel zase po svých.

>>

_________________

<<<

[PŘED OBCHODEM]

K výloze obchodu s mazlíčky přicupitalo děvče se dvěma copánky slámově blond vlasů, a s velkými modrými kukadly široce otevřenými. Dívka přímo hltala pohledem všechnu tu vystavenou zvěř, od sov, přes kočky až k žábám a páni, je támhleto had, ne jí to jen zdálo?. Očka jí svítila radostí při pohledu na všechna ta zvířátka, čekající na páníčka nebo paničku, a ona už si představovala sebe sama, jak si nese domů hrdou sovu, roztomilé koťátko, nebo třeba slizkého žabáka, jak zvířeti vybírá jméno, a jak si ho pak hezky vychová podle sebe. Jak tak koukala do výlohy, houpala se na patách sem a tam, až plátěné kecky div nevrzaly o chodník, a copky se houpaly s ní.
Abyste to pochopili správně, Lacey utekla rodičům. Zase. Ti teď byli pravděpodobně někde v bance, nebo na podobném nezajímavém místě, a dohadovali se se skřety kdoví o jakém finančním problému. Těmhle věcem Lacey nerozuměla, a asi ani nechtěla, protože obvykle, když se bavili o penězích, měli rodiče na tvářích takové hrozně divně vážné výrazy, a to se dívce nelíbilo. Pokud prachy znamenaly to, že se pak člověk zakaboní a přestane se usmívat na svět, tak to hodlala žít radši někde v lese na větvi a živit se kořínkama, protože co pak člověku zbývá, když se nemůže smát? Nicméně tyhle její útěky, to bylo něco docela běžného, i když třeba měla jen pomáhat mamce v obchodě. Protože na Příčné toho bylo tolik k vidění! A Lacey absolutně nezajímalo, že by asi neměla běhat venku jen tak sama - vždyť nebyla sama, kolem spěchala spousta lidí! Ne, některé věci jí prostě nedocházely. A navíc... stejně nedělala nic špatného. Jen se koukala na zvířata, no ne? Nechtěla po mamce, aby jí koupila, řekněme třeba kočku nebo sovu. Nechtěla nic. Jen se chtěla dívat. A dívání je zdarma a není trestné. Tak. Navíc třeba tady někde bude nějaký budoucí spolužák nebo spolužačka, co si půjde kupovat zvíře? A nebo ne, ale to je jedno, že jo, he. He.

_________________

<<<

Dostat se na Příčnou ulici bylo dost často náročné, protože rodiče neměli čas, aby mě sem vzali jen tak, a pokud už měli nějakou schůzku, málokdy mě nechali někde samotnou. Ne že bych se jim divila, dnešní doba byla hrozná, což jsem věděla především díky těm všem rozhovorům, které jsem si tajně vyslechla. Neberte mě špatně, já šla málokdy proti pravidlům, ale když už jsem zaslechla něco zajímavého, byla by škoda si to neposlechnout, no ne? Nicméně to se sem v tuhle chvíli asi moc nehodilo.
Na Příčnou jsem se tedy dostala díky jedné z chův, která si tu potřebovala něco zařídit, a protože jsem konečně z domu chtěla na chvíli taky vypadnout, vzala mě sebou. Taky jsem prosila a skoro u toho brečela, abych se sem dostala, i když jsem přímo ještě nevěděla, co tu chci dělat. Bylo takových možností! A protože tohle byla má chůva nejoblíbenější, dohodly jsme se, že se sejdeme u zmrzlinářství. Já sama jsem na chvíli zabloudila do knihkupectví, zjistila, že bych si mohla pořídit tu novou knihu od mé oblíbené spisovatelky Dewanji, ale v tuhle chvíli jsem chtěla něco jiného, než tu knihu. Ostatně z toho důvodu jsem nakonec došla k prodejně se zvířaty.
"Ono je zavřeno?" bafla jsem na dívku u výlohy, která se dívala dovnitř do krámku, ale nešla tam. Což jsem nedokázala pochopit - přeci šlo tady o zvířata. Zářivě jsem se na ní pak usmála, uhladila jsem si své modré šatičky a v odraze výlohy jsem zkontrolovala, že na hlavě mám pořád čelenku s kočičíma ušima a že ty dva drdoly drží, tak, jak mají. Neměla jsem totiž ráda, když jsem měla rozcuchané vlasy. A protože se mi to moc nezdálo - ostatně cedule značila, že je otevřeno - vzala jsem následně za kliku. "Jdeš taky? Nebo tu na někoho čekáš?" povytáhla jsem tázavě obočí, a pokud se dívka nerozhodla zůstat venku, podržela jsem jí s úsměvem dveře, a pak jsem vlezla do obchodu za ní.

_________________

Ani to dlouho netrvalo, a poblíž se zjevila kočičí princeznička v modrém. Tedy, ehm, samozřejmě že Lacey věděla, že to není fakt kočka a tak, a že to je holka, jenže ona byla hrozně boží s těmi oušky a drdůlky a vůbec! "He?" vypadlo z Lac velmi inteligentně, protože tak nějak nechápala, co tím holka myslí a proč by mělo být zavřeno, "ne, není?" odtušila, trochu zmatená. Jako jasně, asi to vypadalo trochu podivně, jak tu tak stála, ale to jako nemohla koukat do výlohy nebo co? Ona to asi ta princezna nechápala, už podle šatů a vůbec to byla prostě princezna a tečka, ale kdyby ona, Lacey, šla dovnitř sama, asi by si připadala děsně blbě, protože by zas jen koukala, a nic by si nekoupila, no a prodavač by zase divně koukal na ní, a ona by měla pocit, že si o ní myslí, že chce krást, nebo něco takového. Což samozřejmě nechtěla. Taková ona nebyla.
Teď tu ale byla ta princeznovská holka, která vypadala, že i přes ten aristokratickej původ bude docela v pohodě, minimálně teda jakože na ní nebyla zlá nebo tak, a navíc už brala za kliku a otvírala dveře, takže co jiného asi mohla Lac dělat, než jí následovat dovnitř. "Jasně že jdu," zazubila se, a prošla dveřmi. Uvnitř v krámku to vypadalo absolutně božsky, tolik zvířat najednou! Smrdělo to tam asi hodně božsky taky, ale to bylo Lacey vážně ukradené. Rozhlížela se kolem, div ne s pusou otevřenou, až nakonec spočinula pohledem zase na té holce, s kterou vešla dovnitř. "Mimochodem, máš boží čelenku," oznámila a ukázala jí zdvižený palec, protože hej, kočkouši se prostě musí okomentovat a patřičně ohodnotit, že jo.

_________________

Očividně jsem dívčinu svou přítomností překvapila, takže jsem k tomu všemu přidala omluvný úsměv, to kdybych jí náhodou vystrašila nebo tak. Já sama nesnášela, pokud na mě někdo zničeho nic promluvil, takže jsem tak nějak věděla, jaké to pro ní asi je. "No já jen, že tady tak stojíš," krčila jsem rameny zubíc se od ucha k uchu, protože hele, lepší bylo se dívat zevnitř, než zvenku, no ne? Především proto jsem následně přistoupila ke dveřím, abych je mohla otevřít a my mohli vejít dovnitř.
V Mžourově to jako vždycky bylo naprosto dokonalé a prodavač, který stál za pultem, vypadal dle mého až moc mladě, ale mně to mohlo být naprosto dokonalé. Já totiž jako první vyhledala koťata, u kterých jsem se fakt musela držet, abych se s nimi hned nezačala ňufat. Kočky jsem milovala, takže jsem v tuhle chvíli dokázala zapomenout na přítomnost druhé slečny, což sice asi nebylo pěkné, ale hele, já za to nemohla. Prostě kočky, no. "Já vím," mrkla jsem pak jejím směrem, když mi pochválila čelenku, protože ta prostě super byla. "A díky, doma jich mám strašně moc, v různých barvách. A taky mám hodně klobouků, jakože s kočičíma ušima." No, to, že jsem kočky milovala asi muselo být poznat a já vlastně vůbec netušila, kde se ve mě ta láska k nim bere. "Máš kočky ráda? Nebo jsi sem přišla mrknout na jiná zvířata? Nebo si třeba vybrat zvířátko do školy?" broukla jsem s úsměvem a zapřemýšlela jsem nad tím, jestli by tohle mohla být moje budoucí spolužačka. A proč by vlastně taky nemohla? Vypadala dostatečně staře, tak třeba... Já totiž ještě nikoho ze školy neznala, což mi bylo líto, i když rodiče tvrdili, že to přece vůbec nevadí. Já byla ale toho názoru, že bude lepší, když už před nástupem budu znát a svého bratrance jsem fakt nepočítala.

_________________