Pořád tak nějak nechápala, proč by mělo být špatné stát venku a čučet do výlohy. Dělala to docela často a všude, protože, no, ono to bylo prostě lepší než poslouchat prodavače, jak se vám mermomocí snaží něco vnutit, ačkoliv na to stejně nemáte. No ale co, popojedem, ona se nechtěla dohadovat, takže prostě na dívčiny slova jenom pokrčila rameny, a holku následovala dovnitř do obchodu.
"Jasně že mám ráda kočky, ale ty je asi zbožňuješ víc, co?" zazubila se na tu kočičí princeznu, "jako já mám ráda všechny zvířata a potvůrky... Ježuuuš to je tak hrozně ňufací!" Někdy během odpovídání si Lacey evidentně všimla koťat, což ji donutilo absolutně přerušit cokoliv, co říkala, a rozplývat se nad těmi maličkými kuličkami chlupů, které by si pro tu jejich roztomilost nejradši všechny odnesla domů. Kdyby to nebylo jo honě blbé, už by se vrhla jejich směrem a ňufala o sto šest. Jenomže to jsem nemohla. Teda, pokud by jí prodavač nenechal si to rozňufaný kotě odnést s sebou. Jen tak. Třeba by to za úsměv a šumivej bonbón udělal, hm?
"Naši by mi asi zvíře nedovolili," přiznala po chvilce, když odtrhla oči od těch koťat a podívala se na tu slečnu, "a ty si budeš do Bradavic nějaký brát? Počkej, jedeš taky letos, že jo? Já budu nastupovat do prváku, a ještě nikoho neznám, takže..." Následně se postavila přímo před kočičí princeznu, udělala poklonu jako by snad byla princ, co se fakt princezně klaní, a za stálého křenění dodala: "Jmenuju se Lacey Heavensgate, lady, k vašim službám!" Ne, fakt jí nevadilo hrát si na prince. To ona tady měla kalhoty, že jo. No a princové kalhoty nosívali, podle toho co slyšela.

_________________

Měla ráda kočky, což pro mě byla celkem podstatná informace a ona holčina v mých očích stoupla. Trochu. "Si piš," zamrkala jsem na ní nevině a usmála se. Samozřejmě jsem měla taky ráda víc zvířat, nejen kočky, nicméně bych kočičkám dala přednost tak nějak před vším ostatním. "Že jo? Já si to taky myslím," kývala jsem i hned hlavou, protože koťata byla o chlup lepší, než dospělé kočky. Především proto, že byli děsně roztomilé, bylo s nimi více legrace a tak dál. Navíc, pokud už bych si kočku pořídila - což bych chtěla a hodlala jsem to udělat, i když ne možná dneska - chtěla bych jí mít od kotěte, protože to bylo lepší, než si pořídit rovnou už nějakou dospělou.
Jenže pak přišel tak trochu šok, když mi ona holčina sdělila, že by jí rodiče zvíře nedovolili. Pro Merlina, kdo by byl schopný něco takového udělat? Šlo tady o kočky. "Ne? A proč ne? Nejseš alergická, nebo tak něco, že ne? Protože jestli jo, bylo by lepší odsud zmizet, než opuchneš, nebo tak něco," přeměřila jsem si jí pohledem, jako kdybych čekala, že každou chvíli zrudne, opuchne a umře, a pak jsem zas stočila ke koťátům, která z naší přítomnosti byla očividně nadšená, protože se ze svých boxů snažila vyšplhat k nám. To prostě bylo tak děsně moc roztomilé! "No, budu, kočku. Asi. Rodiče mi chtějí vnutit sovu, ale já tvrdím, že když mi tam učí teta, tak poštovního ptáka fakt nepotřebuju. Počkat. Takže ty jedeš letos taky poprvý? Hustý," bafla jsem nadšeně a na kočky jsem na chvíli úplně zapomněla, protože seznamování bylo přeci mnohem víc důležitý. Ne? Určitě jo. A zatímco Lacey se mi klanila jakožto princ, já vysmekla ukázkové pukrle, za které by mě rodiče určitě pochválili, kdyby ho viděli. "Já jsem Mina Alexis Xavier," představila jsem tedy i sebe, celým svým jménem, a i hned jsem si dívku před sebe hodila do jedné škatulky, přesněji pod pojem 'nečistokrevná', i když mohla být klidně i mudlovského původu, kdo ví.. Její příjmení však čistokrevnost nekřičelo ani omylem. A i když já škatulky ráda neměla a rodičům asi bylo jedno, s kým se budu bavit, stejně jsem to udělala. I když Lacey v mých očích po tomhle fakt neklesla, vlastně byla celkem fajn.

_________________

"Úplně nejvíc," přikývla. Lac měla fakt na chvíli tendenci si k těm koťatům dřepnout a prostě si je začít mazlit, protože ony ty maličké kočičky o ně evidentně měly taky zájem. Jenomže to by asi neměla, že jo. Vemte si to tak, co kdyby se na ni nedejmerline nějaké děsně roztomilé kotě fixovalo, no a ona by mu pak musela zlomit jeho maličkaté kočičí srdíčko? No to by bylo přece strašné! A tak se radši k těm koťátkům nechtěla víc přibližovat, minimálně ne sama od sebe. Pokud by to totiž udělala druhá slečna, Lacey by asi nechtěla zůstat pozadu.
No a pak se jí Mina (jejíž jméno se teda měla dozvědět až za chvíli, ale chápejme, nebudem ji přece pořád oslovovat holka nebo tak něco) zeptala na tu os(t)udnou otázku. Tedy, proč jí kočku nechtějí dovolit. Lacey na chvíli napadlo, že by svojí budoucí spolužačce prostě něco nakecala, jenže pokud spolu měly chodit do školy, bylo jí jasné, že by ve výsledku na tu její finanční situaci děvče stejně přišlo, snad vinou knih z druhé ruky a tak. No a pokud se s ní kvůli tomu nebude kamarádit (o čemž Lacey pochybovala, ale i tak), bylo možná lepší, aby si v tom udělaly jasno rovnou. Ono by to Lacey jakože mrzelo už teď, protože se Mina zdála být fakt super (měla ráda zvířata, JASNĚ že byla super!). No a tak prostě zrudla jako rajské jablíčko a přiznala: "No... oni totiž naši asi budou chtít ušetřit, a tak." Loupla po Mině nervózním pohledem jako by čekala co ona na to.
"Naši říkali, že si prý sovu můžeš půjčit školní, pokud nutně potřebuješ psát," přemítala následně, "takže by kupování další byla jenom zbytečná ta.." zasekla se trochu nad tím cizím slovem. Jak jen to bylo? Jak to říkal otec, když po něm tenkrát chtěla ten bloček s duhovými stránkami? A koště? A poníka? "no... prostě zbytečná indispozice. Jako že plácáš peníze na věci, co ti pak budou na nic. Ha," dokončila větu a pokrčila rameny. To slovo asi nějak trochu pomotala, ale to bylo fuk. Důležité bylo, že kočka prostě byla lepší a tečka.
"Počkej, ty máš v Bradavicích tetu?" zeptala se a vykulila oči, "to je hustý!" To stavělo kočičí princeznu Minu ještě na nějaký další stupeň awesomenosti. I když, Lacey byla vlastně docela ráda, že nikoho příbuzného ve škole nemá. Docela se těšila, až bude na chvíli pryč od rodičů a tak. Však jim dneska taky utekla, že jo. "Jojo, taky prvák," odkývala nadšeně, a byla fakt ráda, že tu vlastně narazila na budoucí spolužačku i z ročníku. Kdo ví, třeba zrovna budou ve stejné koleji. A budou nejlepší kamarádky! Lac nikdy nejlepší kamarádku neměla, ona měla prostě kamarády, ale ne ty nejlepší, a tak si říkala, jaký v tom asi bude rozdíl. No, nevadí, to se zjistí. "Těší mne, mylady," zazubila se na princeznu, a ne, že by jí to jméno asi mělo evokovat nějakou čistokrevnost, to ji nenapadlo. Protože ona tyhle věci neřešila. Mina nebyla princezna kvůli krvi ale proto, poněvadž měla boží princezní šaty a božejší kočkočelenku!

_________________

Já váhala, jestli se s koťaty pomazlit, nebo ne, protože jich tam bylo tolik, že bychom na všechny s Lacey společně nestačily. A mně by bylo líto, kdybych se nezvládla věnovat všem, protože ostatní by určitě strádala. I tak jsem se ale nakonec natáhla pro kotě modré britské kočky, které bylo tak krásně chlupaté a roztomilé, že si získalo mou největší pozornost. Ještě předtím, než jsem ho z boxu vytáhla, jsem zkontrolovala pohledem hnědovlasého prodavače, abych se ujistila, že můžu. "Tak tohle je naprosto dokonalý, už se těším, až budu mít nějaké doma. Nejradši bych si vzala všechny," mrkla jsem spiklenecky na Lacey, zatímco jsem drbala za ušima to kotě a přemýšlela jsem nad tím, jestli bychom je třeba na chvíli všechny nemohli vypustit z klece, protože by to byla děsná sranda, určitě. Pohledem jsem proto chvíli visela na panu prodavači, protože vypadal celkem mile a možná by nám to i povolil. Možná.
No a pak už jsme se dostaly k tomu, proč si Lacey žádné zvíře pořídit nemůže. Alergická nebyla, naštěstí, o to víc jsem tedy nechápala, proč to nejde. A protože Lacey asi včas pochopila, že mi to, co řekla, nebude stačit, rozpovídala jsem dál. Poslouchala jsem tedy, tvářila se u toho děsně zamyšleně a drbala jsem kotě, protože proč by ne. "Ale šetřit zrovna na tomhle? Vždyť zvíře je děsně důležitý, aspoň bys měla ve škole někoho, s kým se můžeš pomazlit, nebo tak něco, když ti je smutno." Broukla jsem zamyšleně, protože hele, já tohle pochopit nedokázala, za což asi mohlo to, že já doma měla spoustu zbytečných věcí. Stačilo si totiž tak nějak ukázat a já to dostala, protože rodiče mi rádi něco kupovali, asi kvůli tomu, že na mě celkově neměli moc času. "Tak když ti rodiče nic nebudou chtít koupit, já ti to kotě pořídím, peněz mám dost," ostatně, kdybych chtěla, to kotě bych si mohla pořídit klidně hned a asi by mi ještě něco málo zbylo. Já s tím ale chtěla chvíli počkat, i když to, se kterým jsem se mazlila, bylo fakt děsně roztomilé.
"Mám. Ona je to lékouzelnice, takže fakt nechápu, co jí vedlo k učení, nicméně učí bylinkářství a prej i lektvary, ale v nemocnici zůstala." Já tetu Freyu fakt nechápala, jak někdo může mít dvě práce? Zdálo se mi to zbytečné a navíc takhle se skoro nezastavila a musela být v práci skoro pořád - pokud ne v nemocnici, tak ve škole, což je prostě hrozné. "Mě také," mrkla jsem pak nadšeně, protože mě fakt těšilo a byla jsem zvědavá, jestli do začátku školního roku potkám víc lidí. I když by mi nevadilo, kdyby ne, můj úkol byl splněn, ha.

_________________

Pozorovala koťátko, které si Mina vybrala na pomazlení, a přemýšlela, jestli si taky může nějaké kotě vzít do náruče, nebo ne. Ten pocit, že by se chudák kočka na ni stihla fixovat, a ona by ji pak musela zase tady nechat? Ne, díky. I ona ale pokukovala po prodavači - zdálo se, že proti chování malé britky nic nemá. Ještě aby jo. Kdo by sakra Mině odmítl dovolit pochovat si kočku?
"Tak to je naprosto nádherný," rozplývala se nad koťátkem a po tváři se jí rozléval úsměv. Roztomilé věci vždycky Lacey donutily se usmívat (takže vidíte. Byla fakt normální holka, měla ráda nyny věci. TAK.) jako měsíček na hnoji. "Ježiš to by bylo boží, takovej kočičí barák!" přikyvovala vehementně hlavou, ačkoliv upřímně řečeno, ona by jí vlastně ta kočka stačila jenom jedna, kdyby jí ji rodiče dovolili. No, mohla se zkusit zeptat. Třeba by jí mohli pořídit kočku místo nového hábitu? To vypadalo jako plán, a docela dobrý, z čehož měla Lac upřímnou radost. Však ona to nějak hodlala udělat. Nebo prostě najít někde na ulici číču, ztracenou a tak, a donést si ji domů. Jo, to určitě půjde. Teď už byla stoprocentně rozhodnutá, že chce kočku.
"To zkusím našim říct, třeba mi tu kočku dovolí," nadhodila zamyšleně a už přemýšlela, čeho že se to vlastně v prospěch kotěte vzdá, a tak nějak bezmyšlenkovitě taky přidřepla ke koťatům, a za chvíli už držela v náručí malého kocourka habešské kočky*, který vypadal jako maličké, rozkošné lvíčátko. Jak ho začala hladit po heboučkém kožíšku, začal okamžitě příst. "Tohohle bych si vzala domů hned," rozplývala se.
"Ty bys mi jako fakt koupila kočku?" vyjeveně se na Minu podívala. Tohle totiž nechápala ani trochu - zaprvé, zvířata byla drahá, a zadruhé, proč by to děvče dělalo? Vždyť se znaly sotva chvíli, a... a tak, "hele to je dobrý, já naše nějak přesvědčím. Protože tohohle malýho drobečka se nevzdám!" zakřenila se. Doufala, že to fakt vyjde, a hlavně, že ten prodavač třeba habešáčka nedá někomu jinému. To by ji jako fakt hodně mrzelo. "Teď jsou naši někde u Gringottů, tak je pak zkusím překecat," dodala ještě a protože jí přeci jen bylo jedenáct, prostě uvěřila tomu, že to nějak půjde a tečka. Jako proč by to nešlo! Kotě bylo super investice, a kdokoliv se na ně podíval, to prostě musel uznat.
"Tyjo. Táta je taky lékouzelník, ale fakt si nejsem schopná představit, že by učil," drbala habešské kotě zamyšleně za oušky, "a teta se strejdou už vůbec ne. Takže... ty toho víš o Bradavicích asi hodně, co?" nadhodila. Protože ji zajímaly některé věci. Třeba jak se zařazovalo do kolejí. A tak. Lacey věděla jen to, že tatínek byl v Havraspáru a mamka v Mrzimoru, jenže jí rodiče nikdy neřekli, co musí udělat, aby se vůbec do nějaké koleje dostala. Neměla naštěstí staršího sourozence, který by ji děsil tím, že je to bolestivý proces, ale rodiče jí prý nechtěli kazit překvapení, takže jí neřekli ani ň.

Tak či tak, brzy se stalo to, co Lacey doufala, že se ještě chvíli nestane. Totiž, jejich drahá rodinka ji našla a odtáhla z krámku. Ještě zamávala Mině na rozloučenou, hodila po ní omluvný pohled... no a byla fuč.

>>

*Kotě cuz it's so FLUFFY! | +

Mimo herně:
EDIT: Neb se to nedohrálo *glares daggers*, odsouvám oficiálně Lac do bzzz xD

_________________

Lair Palmer se zde v tomto obchodě zastavil vlastně jen tak. Už nějakou chvíli se sem chtěl podívat, ale pak přišlo povolání do akce a jemu nezbyl čas. Pár měsíců strávil cestováním a pak se vrátil zpět do Anglie kde znovu cestoval. Různá města, různí lidé. Nikde se nezdržel příliš dlouho, odsloužil tak jednu dvě mše a pak zmizel. Kdo by se ho pokusil nachytat na zlozvycích, ten měl smůlu, Lair své zvyky měnil ve snaze nebýt předvídatelný a docela se mu to dařilo. Teď byl zhruba týden v Londýně, ale až počátkem dneška měl zamluvený pokoj u Toma. Jakože v Kotli, ne u bratra. S tím se roky neviděl.
Lair procházel kolem řady klecí, některým věnoval delší pohled, od jiných, třeba jako od hadů a pavouků zdrhal poměrně rychle. Přes ruku měl přehozený černý cestovní plášť, lehký letní, ale jinak byl v předpisové černi pochopitelně až na ten bílý kolárek, takže každý musel vědět s kým má tu čest.
Nejdříve myslel, že vezme pár sovích pamlsků pro Ondru, ale nakonec to dopadlo trošku jinak…
„Ty jsi roztomilá no jo…“ Pelíšek s koťátky všech druhů a velikostí. Jedno z nich si přivlastnilo Lairovu ruku (to je snadnější říci, než že ji začal drbat za ušima a hladit). Jo. Štěňátka nebo koťátka a důležité je nepřiznat, že jsou roztomilost sama. Ale v obchodě takřka nikdo nebyl, takže to zase taková ostuda nebyla. „Ale kousání není moc hezký, to zase ne.“ Lair stáhl ruku jen co kotě zjistilo, že to drbání je nuda a rozhodlo se vyzkoušet ostrými zoubky jeho ruku (nic vážného, ale jen takové opatrné okusování, víme?). Lair potřásl hlavou, vlasy mu za tu doby povyrostly a měl je mírně pod ramena. Bude lepší když vezme ty pamlsky a půjde. Jinak tu bude dlouho. Třeba támhle to kotě se dívalo takovýma smutnýma očima... Nemůžu si sakra pořídit kočku!

_________________

<< kavárna (přes zmrzlinářství, ale bez postu)

Navzdory všem očekáváním se Talyssa ve zmrzlinářství nezdržela příliš dlouho; koupila si do velkého kornoutu asi čtyři kopečky zmrzliny, ale neměla v plánu s nimi posedět uvnitř. Místo toho vyběhla zase zpátky na ulici, kde zmrzku víceméně za pochodu smlsla, a vzápětí už měla namířeno do prodejny se zvířaty. Věděla sice, že má na Athanasia počkat u Fortescuea, ale na druhou stranu si byla jistá tím, že ještě nějakou chvíli potrvá, než si Corneovci vyříkají, co si vyříkat potřebují.
A jí se usadilo v hlavě, že přeci jen nějaké zvíře do Bradavic bude chtít, protože zvířata byla fajn. Koně si tam vzít nemohla, ale třeba sovu? Nebo možná najde i nějakou kočku, která jí bude sympatická a nebude prskat na jejího tátu, jako to dělala většina koček. Ona sama je taky neměla úplně v oblibě, ale kdyby jí nějaká padla do oka, určitě by ji vzala na milost.
„Dobrý den!“ houkla dívka nadšeně, sotva vpadla do obchodu, a ještě si otírala pusu od zmrzliny. Chvíli se zdržela u myší a krys, pár minut strávila i zběžnou prohlídkou sovích klecí, a nakonec se pozastavila u pelíšku s koťátky, kde už postával a okukoval nějaký pán. „Jéé, ta jsou roztomilá,“ neodpustila si rozpustilé vydechnutí, protože konec konců všechna mláďátka byla roztomilá k umazlení, že. Talyssa koutkem oka pohlédla na muže, aby se přesvědčila, že to není zdejší pracovník, a pak se nesměle natáhla k chundelatému zrzavému kotěti, které podrbala za ušima.

_________________

Lair chvilku zadumaně na koťata hleděl a pak si začal prohlížet ty věci vyskládané je kousek vedle. Totiž granule, misky, pamlsky, záchůdky… Prostě vše, co by správná kočka měla mít. Na pozdrav nijak nereagoval, byl totiž tak nějak plně zaujat přepočtem svého platu, granulí a nečekaných výdajů i když to vypadalo, že si zamyšleně prohlíží takové to poschoďové škrabadlo. Nakonec se však potvrdilo to, co si beztak myslel, nepůjde to. Navíc tu byl i jiný faktor. Lair poslední dobou (jak už bylo zmíněno) měnil bydliště a párkrát se mu stalo, že ze dne na den. Musela by být neustále někde zavřená, abych o ní věděl. To pro kočku nebyla zrovna ideální pozice. Lepší bude, když si je vybere nějaký student…
Když pak kolem něho prošla světlovlasá dívka a zahlaholila cosi o roztomilosti, jen s ní v duchu souhlasil. Pohledem se vrátil zpátky k plechovkám a zamračil se. Proč jich je tu sakra tolik?? Nestačila by… jedna? Nebo dvě, když se vám nelíbí modrá vezměte si červenou… S tuňákem nebo s lososem… a další sakra. Kdo potřebuje tolik druhů? Kočičí farma?
„Opatrně, ta zrzka kouše.“ Prohlásil, když dívka začala hladit kotě. Nakonec si vzal z regálu jednu s tuňákem, sám sice kočku neměl, ale ano znal kocoura, který tohle ocení, pokud ho ovšem Lair opět potká. Po Příčné se potuloval jeden kocour-tulák a Lair, který tu předtím dlouho (na jeho vkus až příliš dlouho) bydlel si ho všiml už dávno. A dneska ráno ho viděl zcela určitě, takže ten tu byl taky zdejší. Nicméně vědět, že právě hodlá koupit konzervu pro zvěromága, asi by si to Lair odpustil.
„Zato ta šedá, to je úplný zlatíčko.“ Odkázal dívku na příslušnou kuličku chlupů a mimoděk se si promnul ruku jakoby, na ní opět ucítil ostré zoubky. Nakonec se vrátil k plechovce. Tak tuňák jo…
„Ale sova by možná byla užitečnější.“ Nadhodil. Tu konzervu vezme a ještě nějaké pamlsky pro Ondřeje.

_________________

Talyssa nakrčila nosík i čelo, protože prohlášení, že zrzavá kočka kouše, se jí nějak nezdálo. Jí se to huňaté koťátko naopak jevilo jako maximálně rozkošné a naprosto neškodné, ale známe kočky - tváří se jako andílci a ve skutečnosti osnují zákeřnou vraždu. „Vážně? Mně přijde docela přítulná,“ podotkla zamyšleně a opatrně ke kotěti natáhla ruku. Pravda, nechalo se podrbat, ale o chvíli později objalo její ruku všema čtyřma nohama a zarylo drápky. „Auuu, to přece vůbec není hezké, kšá!“ pokusila se dívka tu zákeřnou potvoru odehnat. Tohle byla chvíle, kdy docela chápala, proč Athanasius kočky nemá zrovna dvakrát v oblibě.
Jenže ta koťata byla fakt roztomilá a Taly jim hodlala dát ještě šanci. „Šedá, říkáte?“ zaměřila dívka pohled na šedou kuličku se zelenýma očima. Jo, tenhle kocourek (nebo kočička?) jí byl sympatický, takže znovu zkusila svoje štěstí a zabořila prsty do huňaté srsti. A tentokrát to bylo bez zranění, ba naopak - byla odměněna spokojeným vrněním a olíznutím hrubým jazýčkem. Dalo by se říci, že právě v tu chvíli si kotě Talyssu naprosto získalo. Jen škoda, že tu neměla dostatek peněz, aby si ho rovnou mohla koupit. „Máte pravdu, tohle mrně je rozkošný,“ zazubila se na pána, který u koťat taky stál.
„Jenže sov bude v Bradavicích spousta,“ ušklíbla se dívka při chlápkově poslední poznámce. „Mamka říkala, že je tam sovinec, kde si studenti můžou půjčit školní sovu, takže nemusí mít vlastní, aby mohli posílat dopisy,“ zamudrovala a pokrčila rameny. A teprve pak si toho muže zvědavě prohlédla. Připadal jí zvláštní, ale v porovnání s jejím tátou nebyl vlastně zvláštní ani trošku.

_________________

Lair je pokrčil rameny. Když mu dívka věřit nechtěla, nemusela, tak jako tak on pocítil zoubky na vlastní kůži. Doslova. A jak se zdálo zrzavá kuličku chlupů přesně věděla, že se hladit nenechá. To „já to říkal“ si odpustil, protože většinou to má takový ten jízlivější podtón, který se projeví i když to tak nemyslíte. Navíc škrábnutí rozhodně zabolí víc, než opatrné zkoušení, jestli je ten dotyčný k jídlu nebo ne.
„Jestli tě drápla hodně, možná bude lepší to vydezinfikovat…“ Nadhodil i když mu do toho vlastně nic nebylo a dezinfekci po kapsách fakt nenosil. Nebyl dobrý ve starání se o děti, to už i bratr Vavřinec, ten starý ožrala, věděl jak s nimi mluvit. Ale když už je měl Lair na starosti, snažil se. V tomhle případě Talyssu na starosti neměl, ale i tak si tu větu neodpustil. A možná mu za to dívka vynadala, že mu do toho nic není.
„Přesně tak, šedá.“ Ta byla roztomilost sama, což ostatně měla Talyssa sama zjistit. „Když už jsme u těch koček… tuňáka nebo lososa, co myslíš?“ Možná tahle otázka byla divná, ostatně proč by se dospělý měl ptát dítěte, která konzerva je lepší, ale šlo o udržení hovoru. Pokud se k němu Talyssa nechápavě obrátila, zamával na ni plechovkami a nechal si poradit, ostatně proč ne. Stejně to je jedno. Tulákovi (jak začal kocourovi v duchu říkat) bude stačit cokoli, vždyť je to kočka z ulice.
Nakonec Lair prostě neodolal a ke košíku s koťaty se vrátil. „Tahle mourovatá je taky úžasná.“ Něžně a možná trochu neohrabaně podrbal kuličku chlupů na hlavě a dostalo se mu sice menší odměny než Talysse, ale to Lair neřešil. Kotě přivíralo oči a motalo se mu kolem ruky. Kočka si mě omotá kolem prstu. Škoda že ne nějaká dvounohá. Blesklo mu hlavou ironicky. A mimochodem, té by konzervu fakt nekoupil. Tu by nejspíš nosil na rukách...
„Tak to koček taky.“ Nedalo mu to a opatrně argumentoval. S dětmi… no řekněme, že si nebyl jistý, jak přesně má vycházet. Nikdy nevěděl, co přesně od nich má čekat. Zrovna teď si vše dívka naprosto racionálně zdůvodnila. „S cizí sovou je to jako s touhle zrzkou, nikdy nevíš, co od ní čekat, kdy ti donese dopis nebo jestli nepřevrhne mísu se salátem, když bude přistávat. Když je to tvoje sova... Zvykneš si na ni, víš, co můžeš čekat. A taky kterou vyhlížet, když přijde pošta.“ Lair se usmál. Mimoděk v rohu poměrně velkého košíku objevil červenou nit s kuličkou na konci. Zamával zrzavé kočce před nosem míčkem na provázku a ze škodolibé potvůrky se stala naprosto soustředěná lovkyně plně zaměřená na cíl. Teď už se Lair usmíval doširoka, nechtěl ji trápit, ale nemohl si pomoci, bylo to hrozně legrační (a roztomilé zároveň).
„Někdy se stane, že tě sova i tak trochu hlídá.“ Jako mě Ondra. „Kočka je víc… samostatná. Ale zase je přítulnější než sova.“ Což se bude hodit, jestli jede do Bradavic poprvé a nikoho tam nemá. Každému se někdy stýská. Nakonec, když kočka ulovila červený provázek a nadšeně ho žmoulala v puse, zvedl se Lair k odchodu. Ještě vezme nějakou dobrůtku pro Ondru a půjde. „Poprvé do Bradavic?“ Zeptal se ještě zdvořile, protože proč vlastně ne. Taky mohla být druhačka, on se ten věk blbě odhaduje, když nemáte své vlastní děti.

_________________