Talyssa si z nějakého hloupého škrábance rozhodně nic nedělala, protože nebyla žádná rozmazlená princezna, ale holka, co běhala od rána do večera po horách a po lesích, takže jí tak nepatrné zranění prostě nemohlo rozhodit. A bylo jedině dobře, že se ji Lair nepokoušel utěšovat, protože v takovém případě by zřejmě prskala víc, než naštvaná kočka.
„Hloupost,“ mávla rukou nad poznámkou, že škrábanec by bylo moudré vydesinfikovat, pokud je větší. „Táta,“ a teď Taly měla na mysli Athanasia, protože Cornelius se v takových věcech nevyznal, „vždycky říkal, že pokud z rány teče krev, není třeba jí desinfikovat, protože se čistí sama.“ Krev tekla, desinfekce nebylo třeba, tečka. Jediné, co plavovláska udělala, bylo, že vytáhla z kapsy kapesník a nechala do něj kapičky krve vsáknout, aby náhodou něco neušpinila - sebe, cizince, nebo kotěcí pelíšek.
Šedý kocourek byl vážně rozkošný, takže se Taly zdržela u drbání téhle roztomilé kuličky chlupů. Když zaslechla otázku týkající se ryb, povytáhla obočí, ohlédla se k muži v černém a povytáhla obočí. Jakmile pochopila, že se ptá na konzervu, pobaveně se ušklíbla a pokrčila rameny. „Losos?“ navrhla, ačkoliv netušila, nakolik jsou kočky schopné rozeznávat a ocenit chutě jednotlivých druhů ryb. Beztak ty konzervy určitě chutnaly všechny stejně.
Řeč se po chvilce stočila k sovám a kočkám a Talyssa se nepřestávala nepatrně ušklíbat, protože byla přesvědčená, že kočky jsou prostě lepší, než sovy. „To je sice pravda, ale pořád si myslím, že s kočkou se člověk pomazlí víc, než se sovou,“ pokrčila rameny. Ta slova jí nicméně Lair později sám potvrdil. „No, ale ještě si to rozmyslím. Nevím, jestli mi někdo nějaké zvíře vůbec koupí... a jestli jo, tak se poradím s ním,“ oznámila.
Na otázku, zda pojede poprvé do Bradavic, hned nadšeně přikývla. „Jo, už se tam moc těším,“ zazubila se, přičemž zvedla to šedé kotě, které jí tolik padlo do oka, aby si ho pochovala a pořádně pomuchlovala. „Vy tam učíte?“ změřila si muže zkoumavým pohledem, protože o kněžích a jejich kolárcích věděla prd, i když jinak toho věděla opravdu dost. Ale u nich doma žádný kněz široko daleko nebyl, a do její výchovy víra nikdy nijak nezasáhla.

_________________

<<<
Dnešního dne byla slečna Frewová oblečená v absolutně obyčejných šedivých džínsech a bílém tričku, které jako už v poslední době každé její oblečení, je jedno jaké bylo počasí, zakrývalo to obří fénixí tetování. A přesně tak, s vlasy rozpuštěnými a spadajícími kolem jejího obličeje jako ebenový vodopád, se objevila v kouzelném zverimexu. Annie vážně nechtěla odposlouchávat cizí rozhovory. Ani trochu. Jenomže přišla zrovna kupovat Štístkovi hamu papu, ehm, konzervu, a oni dva stáli v kočičím oddělení! Takže zákonitě musela skončit hned u nich. Navíc dorazila přibližně v momentě, kdy řešili kočičí konzervy. Opravdu, bylo to celé jedna veliká náhoda, že se Příčnou procházela zrovna tak dlouho (a koukala na to, co se sakra děje s počasím, nevěda zda se smát nebo radši tvářit jako že nic nevidí, takže nakonec sem tam prostě přemáhala úcul), aby dorazila v ten daný moment, a zmínka koček, konzerv a rozkošná koťata prostě přitáhla její pozornost, že jo. No a taky byla zvědavá jako opice... ale hej, stejně to prostě slyšela jen náhodou.
A to "Upřímně, kdybych byla váma, vzala bych hovězí," z ní vypadlo taky úplnou náhodou, že. Takže jí samozřejmě okamžitě zrudly uši, načež dodala "Totiž...no, on ten můj parchant ryby vůbec nežere, tak aby se vám nestalo totéž," čímž to určitě všechno děsně vylepšila, že jo taky.
A tak se radši s trochu nervózním zazubením otočila ke konzervám a předstírala, že si vybírá, zatímco ti dva asi mluvili o něčem jiném. Dost možná ji během té doby napadlo něco o tom, jestli ten chlap je dívčin strýc nebo tak něco, nebo jestli prostě jenom unáší náhodná malá děvčata na pokusy (nebo na jeptišky?), no a taky že poslední dobou potkává nějak moc bělovlasých lidí. Protože hej, jeden odbarvený mozkomor a jeho ségra byli jedna věc, ale další taková osoba, a tentokrát docela rozkošná malá holka? To se Británií šířil nějaký bělovlasý virus? No...nic. Konzervy.

Mimo herně:
snad to aspoň trochu dává smysl... práce a horečka a tak lol

_________________

Lair nad rázností mladé dívky jen zamrkal očima, ale nijak to neřešil. „Táta je lékouzelník?“ Zeptal se a docela i se zájmem. Takový základ byl, že se do rány může dostat infekce a tak, takže tohle slyšel poprvé. Možná to s tím krvácením funguje u zvířat, protože ta si rány vylížou a jsou v pohodě. I když možná se Lair ptal moc. Jenže to by nebyl on, aby nebyl zvědavý. Ve zranění se dál však vrtat nehodlal, ostatně nebylo to jeho dítě a varoval ji. Povinnost splněna.
Nadechl, že jí na lososa něco odpoví, ale jeho větu polkla tmavovláska, která se objevila bůhví odkud. A to si myslel, že v obchodě je skoro sám. „Skutečně?“ Zašilhal očima k regálu. Docela ho překvapila, protože tu plechovku tam taky někde viděl, ale nepřemýšlel nad ním. Červené balení, á tamhle. „To mě ani nenapadlo, zatím se mi něco takové nestalo.“ Protože jsem Tuláka zatím nekrmil. „Děkuju za tip.“ Usmál se a pokud se Talyssa podívala jen pokrčil rameny. Žena měla nejspíše více zkušeností, a tak dal spíše na její radu než Talyssy, ostatně i malé slečně všechno asi přišlo stejné podle váhavého tónu.
„Dobře uděláte slečno.“ Přikývl, zatímco ještě trápil zrzku červenou nití, kterou pak ovšem obratem získala. Vidíte? Děti. Někdy se chovají strašlivě nerozumně a vzápětí mluví jako dospělí. To Laira vždycky hrozně mátlo.
„Myslím, že vám rodiče kotě odsouhlasí, vždyť je prakticky vaše.“ Zazubil se, když viděl, jak se ke kotěti má a že šedé kuličce to také svědčí. To je vždycky dobré znamení.
„Ne, v Bradavicích neučím.“ Ještě to tak. Sežrali by mě zaživa. Problesklo mu hlavou, ale nešlo o děti jako spíše o rodiče. Několik dnů s dětmi tehdy na táboře stačilo. Nic zásadního se nestalo, ale spousta lidí se dívala… divně. A to i přestože byl tábor technicky vzato určen i pro dospělé. To mu stačilo. Předsudky byly a budou a to jsme prosím v Anglii.
„Jsem… spíše kazatel než učitel. Lidi dneska nežijou moc dobře, hádají se kvůli krvi, majetku a dalším věcem. Je třeba s tím něco udělat.“ A kromě toho mi za to platí. Mizerně, ale ano. Lair se ušklíbl. Moc lidí neposlouchalo. Ale někteří ano. A to někdy dělalo lidem z řádu starosti, a proto Laira nutili cestovat. Ale vyprávět dívce o svých problémech nebo o problémech čistokrevných a nečistokrevných, tak to bylo téma, které podle něj nebylo moc určené dětským uším. Nebo bylo, ale v jiném podání, když byla potřeba, tak se snažil to vysvětlit jednoduše, ale taky mu to vždycky nešlo. A pak, kdo ví, kdo ho poslouchá. Mimoděk se ohlédl po mladé ženě, od níž dostal radu. Hezká. I když trochu pohublá. Ale rozhodně milá. Nečekal by od ní podraz. Ale možné je všechno.

_________________

Talyssa se pobaveně ušklíbla, když se muž zeptal, jestli je její táta lékouzelník. Představa Athanáše v lékouzelnickém plášti ji opravdu pobavila a dívka měla co dělat, aby nevyprskla smíchy. Ale udržela se - jen jí zacukaly koutky úst pobavením a zakroutila hlavou. „Kdepak,“ odvětila, „lékouzelník není. Můj táta bojuje s příšerami!“ prohlásila pyšně. „A vyzná se - musí přece vědět, jak se o sebe postarat, když ho nějaký nebezpečný tvor zraní.“ To znělo logicky, stejně jako to, co předtím řekla o čištění rány tekoucí krví.
Odpovědi na návrh koupě lososové konzervy se plavovlásce ovšem nedostalo, protože na scénu přišla mladá tmavovláska a bez jakýchkoliv rozpaků se zapojila do rozhovoru. Talyssa povytáhla obočí a změřila si dívku zkoumavým pohledem, ale nic neříkala, jen si potichu odfrkla něco ve smyslu „pff, dospěláci“.
Když jí pak Lair sdělil, že jí rodiče to kotě určitě odsouhlasí, Taly si vzala do hlavy, že Athanasia prostě udolá argumenty, proč by jí měl kočku koupit, i když sám kočky nemá v oblibě ani trochu. Jenže to koťátko bylo tak roztomilé, přece ho tu nemohla nechat! „Jenže táta mě má vyzvednout ve zmrzlinářství, takže mě určitě nebude hledat tady, a když odejdu, může se stát, že mi to kotě někdo koupí před nosem,“ postěžovala si, protože měla pocit, že se ocitla v bezvýchodné situaci. „Myslíte, že když poprosím toho prodavače, jestli by to kotě neprodával, že se pro něj pak zastavím, že mi vyhoví?“ povytáhla tázavě obočí.
Chlápek podle svých slov v Bradavicích neučil, zato byl kazatel. O těch už Talyssa něco málo slyšela, takže se na něj zadívala se zájmem, aby si ho lépe prohlédla a uložila si do hlavy, jak takový kazatel vypadá, pro případ, že by ještě někdy nějakého potkala. „A kazatelé to můžou nějak změnit? Aby se lidi nehádali...,“ zeptala se upřímně. Byla možná chytrá jako opice, ale v tomhle se nevyznala, alespoň zatím ne. Věděla jen to, co pochytila od dospěláků, a to jí zatím nedávalo moc smysl.

_________________

>>>

Aby tých bielovlasých osôb pre Annie nebolo náhodou málo (a tých predsa nie je nikdy dosť), niekedy v tej chvíli sa do čarodejníckeho zvieracieho krámku prešmykla aj naša drahá Morrígan. Narozdiel od tých, s ktorými sa Annie už stretla, mala však Morg biele dokonca aj mihalnice. Nehovoriac o jej prenikavých bielomodrých očiach, ktoré automaticky začali skenovať všetky kúty obchodíku. Hold, albinizmus, človek si v takom prípade veľmi nenavyberá. Rovnako ako si nemohla vyberať ani v tomto prípade, kedy bola násilne vyslaná si kúpiť tú sovu, ktorú vlastne ani nechcela. Fakt nedokázala pobrať, prečo jej máti tak striktne trvá na tom, aby si kúpila sovu a nie mačku. Veď majú Gael, ich rodinnú sovu, takže vždy keď jej dačo pošlú, bude vedieť akú sovu má vyzerať. A v Bradaviciach majú celý sovinec, takže opačne to tiež nebude nejaký problém. Jej matka to však obhajovala tým, že chce vždy vedieť, že je to správa práve od nej, čo Morg úprimne nechápala. Ewan im vždy poštu posiela po rôznych druhoch vtákov a sov, takže takto to pre nich aspoň bude zaujímavejšie, keď nebudú vedieť od koho presne im prišla správa. Tak kde je potom problém? Morg však presne vedela, kde je ten problém. V hlave jej matky, ktorá keď si niečo zaumienila, tak ňou nehlo ani stádo volov. A čo ona povie, to muselo byť pre Morrígan sväté. Neznášala túto jej obsesiu, že ju musela mať čo najviac pod drobnohľadom. Vedela, že to mieni v dobrom, bola jej jediná dcéra, síce trocha neplánovaná, ale stále jediná. No občas to skutočne preháňala.
Práve preto momentálne pomaly mierila k časti, kde sa nachádzali klietky plné rôznofarebných i tvarových sov, ktoré na ňu púlili svoje veľké okále. Prítomných ľudí veľmi nebrala na vedomie, ako inak, pri nej už nič nového. Samozrejme ich letmo prebehla pohľadom, prehľad o okolí si totiž vždy rada udržovala. Hlavne však hádzala očkom po mačkách, ktoré tu tiež predávali. Jasné, že začala koketovať s myšlienkou, ako by to dopadlo, keby nakoniec dôjde za matkou s mačkou miesto sovy. Ak by ju chcela dnes vytočiť do vývrtky, rozhodne by to bol veľmi dobrý plán a hlavne zábavný. Otázkou ale bolo, či mala dnes náladu sa s matkou hádať a hlavne, či mala náladu na to trpieť jej rozhnevanosť ďalších pár dní, kým by nevychladla a nezmierila sa s tým, aspoň teda vrámci možností. To bola totiž dosť kľúčová otázka, nehovoriac o tom, že by to musel pretrpieť aj zvyšok rodiny. Jej strýka by jej v takomto prípade rozhodne ľúto nebolo, ani Lockieho. Tí by sa zas na mňa naškamrali, preletelo jej mysľou, nad čím sa v duchu uškrnula. O to viac ju to celé začalo lákať.
Asi preto sa nakoniec jej kroky zvrtli k mačiatkam, s ktorými sa maznala už nejaká dievčina, ktorá mala podobne biele vlasy ako ona, avšak nie až také čisto biele, skôr popolavé. Okrem nej blízko postával ešte plavovlasý muž v kvádru a čiernovlasá mladá žena. „Dobrý deň,“ prehodila, keďže slušnosť káže. Na viac slov sa však nemala, len svoj pohľad presunula na mačiatka a prezerala si ich, pričom len tak zkusmo zamávala ukazováčikom pred jedným čiernym klbkom, ktoré sa po jej prste hneď hravo ohnalo.

_________________

Morrígan má momentálne rozpustené vlasy s menším copom

Nikdo na ni kupodivu neječel, ať si hledí svého, ačkoliv ten chlapík byl poněkud zvláštní... teda. No, ne že by to na něm bylo nějak extra vidět nebo tak, jen z něj Annie měla prostě takový pocit. Ne nutně špatný, spíš... nezvyklý, ano to je to správné slovo. "Ale třeba se pletu a vaší kočce nebo kocourovi bude ryba chutnat," pokrčila rameny a sama si nabrala několik hovězích konzerv podle své vlastní rady, "někdo to žrát musí, víte co, jinak by to přece nevyráběli." Ale pořád si myslela, že to hovězí je prostě lepší volba. Jako jasně, ono se řekne, kočky rády ryby, ale to je jako tvrdit, že všichni lidé jsou všežravci. Vždycky někde narazíte na magora, co se živí tofu. Nebo na kocoura, který nejí rybičky, že jo.
Chvíli přemýšlela, jestli něco říci malé slečně nebo ne, a dokonce ji napadlo, že by jí to kotě prostě koupila (což bylo od nezaměstnané s nestálými příjmy vážně, no, eh, inteligentní, jenže Annie byla Annie), ale pak si tak pomyslela, že by třeba nakonec ona mohla působit jako unašeč dětí. S koťaty místo návnady. Nakonec se spokojila s pouhým [b]"Za zeptání nic nedáš, ne?"[/b], načež se sama zadívala na maličká klubíčka radosti. Annie kočky zbožňovala, takže ji stálo mnoho úsilí, aby se teď nezačala nad těmihle maličkými chlupatými kuličkami rozplývat. I tak se ale neubránila širokému úculu. Kotě, které si malá stříbrovláska vybrala, bylo opravdu rozkošné.
Při slovech, že je kazatel, střelila pohledem k plavovlasému muži, a automaticky si ho prohlédla od hlavy až po paty. Že by vážně měli kněží či co to on vlastně byl (ano, Annie věděla o náboženství velké kulové) opravdu nějakou speciální auru, a to by bylo to divné, co z něj cítila? Byl jí jinak vlastně docela sympatický, plus kupoval kočičí žrádlo, takže to určitě nebyl špatný člověk, že jo.
Než stihla nějak domyslet další hypotézy, přišla na scénu další bělovláska. Ač tahle byla poněkud, no, celkově bělejší, jakože fakt tak nějak bezpigmentoidní, stejně si Ann nemohla pomoci a zamrkala, protože ji napadlo, jestli nevidí dvojmo. Na neznámou kývla, nevěděla pořádně co jí říct, že jo taky, a tak trochu doufala, že se třeba děvčata začnou bavit spolu, když už si jsou podobné, eh, teda, jakože věkem. Asi. Otočila se znovu k Lairovi. "Jestli se smím ptát, jak dlouho tu kočku máte, že ještě nevíte, co jí chutná?" naklonila zvědavě hlavu na stranu. Ne, ani by ji nenapadlo, že by prostě kupoval jídlo pro toulavá zvířata.

_________________

Lair si všiml, že dívku svojí otázkou pobavil, kromě toho, že usmívala se pobavení promítlo i do tónu hlasu. Ale protože se dokázala ovládat, netušil, do jaké míry ji pobavil.
„Aha.“ Hlesl, protože pak to dávalo smysl. Nebezpeční tvorové. To určitě nebyla moc hezká práce. Třeba čelit vlkodlakovi nebo trollovi by fakt nechtěl…
„Jak bylo řečeno,“ kývl hlavou k hnědovlasé ženě „můžete to zkusit, za to nic nedáte. A kdyby to nevyšlo… Pohlídám ji pro vás. Ale ne dlouho.“ Dodal rychle. „Nechci tu být dvě hodiny, nejdéle hodinu.“ I tak to bylo hodně, hodinu čekat než dívka přijde do krámu s otcem, aby koupili kotě. Co když sem vůbec nebude chtít jít a on bude čekat zbytečně... Jenže to slíbil. Navíc si tahle rozkošná kulička zasloužila domov (úplně stejně jako ty ostatní) a Lair dělal dobré skutky rád. Vždycky se to neslo na takové té dobré vlně. A zároveň se z toho (v některých případech) dalo i těžit. Zrovna v tomhle případě něco takového neplánoval, ale kdo ví.
Následující otázka mu však úsměv sebrala. Ne, dívka vážně byla chytrá, jen ji musel v jistém ohledu možná zklamat. „Ne slečno, ne tak jak myslíte. Každý člověk má od Boha darovanou svobodu, svobodu volby. Můžete se rozhodnout pro to dobré... nebo pro to špatné. Mým úkolem je neustále připomínat, co je správné. Zbytek je na nich.“ Lair se slabě usmál, protože tohle bylo to nejjednodušší vysvětlení, které v tu chvíli měl po ruce a doufal, že bylo to správné. Pojem Boha použil aniž by nad tím přemýšlel (to ta deformace povoláním) a tak doufejme, že dívku nevyděsil.
„Ahoj.“ Usmál se na nově příchozí slečnu a ano, upoutala jeho pozornost, protože vážně, kolik světlovlasých lidí v obchodě bylo? Annie proti sobě náhle měla přesilu. I když tohle byla taková za hodně divná světlost… nicméně na ni nezíral moc dlouho. To nebylo slušné. Navíc ho další otázka tak trochu odhalila.
„Upřímně?“ Zeptal se a usmál se oním úsměvem školáka, který něco provedl. Náhle mu přišlo docela hloupé, že vlastně kupuje jídlo kočce (kocourovi a abychom byli skutečně upřímní, vážně netušil, že jde o zvěromága), která ani není jeho (otázkou pak je, jestli někdo může vlastnit kočku… není to spíše tak, že kočka vlastní člověka?).
„Myslím, že tu konzervu ani nebudu potřebovat.“ Hlesl znenadání, protože vykoukl ven z okna (ano, byl výhled ven) a nechápavě zíral na záplavu... slanečků. „To… jsou slanečci?“ Věnoval hodně překvapený pohled Annie, od které očekával něco jako potvrzení toho, že se nezbláznil a nemá vidiny. „Slečno… možná raději počkejte než ta… přeháňka přejde.“ Sdělil Talysse pokud se už pakovala ven.

_________________

Talyssa zatěkala očima mezi mladou dívkou a panem kazatelem, krátce se zamyslela a nakonec přikývla, protože musela uznat, že mají dospěláci pravdu - za zeptání nic nedá. „Tak jo,“ broukla, načež upřela pohled pronikavých očí na Laira. „Díky, jste hodný,“ pousmála se upřímně. Kdyby nebyl hodný, tak se jí nenabídne, že by jí kočku chvíli pohlídal, ne? Problém byl ten, že teď Taly nemohla běžet zpátky a Athanasia otravovat, protože jí něco říkalo, že ještě s tetou Cosminou neprobrali, co bylo třeba probrat. Asi šestý smysl.
Když pak pan kazatel zmínil Boha, Taly povytáhla obočí a polkla poznámku, že táta říká, že Bůh neexistuje - tušila, že by to toho muže nemuselo úplně potěšit. A víra byla navíc něco, čemu ani chytrá plavovláska moc nerozuměla. Ona věřila v jakousi moc přírody a to jí ke štěstí stačilo. „A vy víte, co je správné?“ zeptala se ještě, nemajíc tušení, jak zákeřné otázky vlastně pokládá. Athanasius přece vždycky říkal, že od dobra může být jen krůček ke zlu a naopak, a že soudit, co je špatné a co dobré, je nesmírně obtížné a záleží na úhlu pohledu.
Aby světlovlasých holek nebylo na jednom místě málo, nachomýtla se k jejich kočičí skupince další holčina, na kterou se Talyssa se zájmem zadívala. „Ahoj,“ pozdravila ji přátelsky, načež upřímně konstatovala: „Máš hustý vlasy! Jako můj táta!“ No, nemohla tušit, že plácla něco, v čem bylo víc pravdy, než by kdokoliv očekával.
Talyssa zůstávala skrčená u koťat, ale když kazatel zmínil slanečky, zvědavě se napřímila, aby také mohla vyhlédnout z okna. A viděla tu sprchu ryb, které nemohla uvěřit - vykulila oči a brada jí neslušně poklesla. „To je tady normální, že tu prší ryby z nebe?“ vybafla ohromeně. „To u nás v Rumunsku nemáme.“

_________________

Po dievčininej úprimnej pochvale na ňu Morg stočila pohľad a povytiahla obočie. „Tvoj otec má biele vlasy?“ spýtala sa trocha pochybovačne. Ono akože, teoreticky na tom nebolo nič divného, pretože ľudia, a hlavne čarodejníci, si zvyknú niekedy prefarbovať vlasy do rôznych farieb, ale čo si tak za svoj život všimla, tak vo valnej väčšine prípadov to bola skôr výsada žien ako mužov. Rozhodne sa jej teda ešte nepodarilo zahliadnuť muža s prefarbenými vlasmi do nejakej neobvyklej farby a už vôbec nie, že do bielej. Nesmiete sa teda zarážať nad tým, že jej to prišlo trocha zvláštne. Ale kto je predsa ona, aby súdila. Tiež nevyzerá práve najtradičnejšie, hoci to nebolo jej rozhodnutie. „Ale ďakujem," dodala a venovala dievčine letmý úsmev, pričom si ju konečne lepšie prezrela a premerala od hlavy až k päte. Samozrejme, že si na rozdiel od ostatných nejakej vzájomnej väčšej podoby vôbec nevšimla. Ono človek si sám o sebe takýchto vecí vždy menej všíma, keď sa jedná o neho samotného. Čím je to spôsobené, to už jeden ťažko zistí. Zrejme tým, že človek vždy sám seba vníma a vidí iným spôsobom ako ho vidia a vnímajú tí druhí. Tak či onak to nemenilo nič na tom, že Morg prišla už na prvý pohľad podivne sympatická. Čo je u nej dosť nezvyčajná vec, pretože málokto ju dokáže zaujať na nejaký prvý dojem. To už skôr si s niekým na prvý pohľad nesadne, ako napríklad s tou plavovláskou vtedy u Ollivandera.
Bielovláska sa venovala čiernemu klbku, ktoré neustále provokovala tým, že mu pred čumákom neustále kmitala ukazovákom. Stále rozmýšľala nad tým, či teda kúpi mačku a naštve tým svoju už tak naprdnutú matku alebo pre pokoj v rodine si kúpi tú sovu. Bola to skutočne nepekná dilema, pretože ju z čistej zákernej hravosti lákala tá mačka, ale na druhú stranu ju rozum nabádal, aby kúpila sovu a nerobila tak zbytočné problémy. Nakoniec kúpim potkana a bude, pomyslela si, čo vlastne tiež nebol až tak zlý nápad, ak by chcela, aby sa matka premenila na úplne nepríčetnú saň. Fakt, keby kúpi potkana, nepochybne by sa jej podarilo ju vytočiť do takej vývrtky, že by sa z toho ich vzťah spamätával ešte aj vtedy, keby sa cez vianočné prázdniny vrátila domov. Toto by matka už isto nepredýchala. Keby tak Morg vedela, že onedlho to budú úplne iné veci, ktoré jej matka bude sťažka predýchavať.
Jej myšlienkové nite pretrhla až zmienka o padajúcich rybách vonku. Otočila sa k oknám, ktoré núkali výhľad na ulicu a vskutku, vonku naozaj pršali ryby. „Doteraz ani nie, ale možno začne,“ prehodila ironicky a pokrčila plecami. Ono je niekedy možné všetko, takže ako...Ani Merlin nevie, či to náhodou nie je nejaký nový druh počasia, ktoré niekto vymyslel. Počasomágovia boli tiež niekedy veľmi zvláštna sebranka čarodejov. Morg totiž veľmi nechápala, čo je dobré na tom experimentovať a snažiť sa ovládať ešte aj počasie. Aspoň tak náplň ich práve vnímala ona. Zbystrila však ešte viac, keď svetlovláska spomenula Rumunsko. „Tak preto ten tvoj zvláštny prízvuk,“ vyhrkla vedúcne, keď jej to docvaklo. Jasné, že si už od začiatku si všimla, že dievčina nemá ani jeden z ostrovných prízvukov. Doteraz sa však nikdy nestretla s nikým, kto by pochádzal z pevniny, takže len ťažko mohla určiť, odkiaľ by asi tak mohla pochádzať len na základe prízvuku. Takto jej ten tvrdší prízvuk prišiel omnoho logickejší.

_________________

Morrígan má momentálne rozpustené vlasy s menším copom

"Taky tu kdyžtak můžu počkat, jak dlouho bude potřeba," nabídla se malé slečně též, jednak proto, poněvadž stejně neměla co dělat, a druhak proto, poněvadž to byla Annie, byla fakticky hodná a tak, a taky měla ráda zvířata, takže čekat někde v obchodě s nimi klidně pár hodin, nebyl žádný problém.
Malá stříbrovláska byla Annie sympatická už tím, jak chytré kladla otázky, ať už úmyslně nebo neúmyslně. A tak se sama otočila k panu kazateli a čekala, co odpoví. Tohle ji zajímalo. Věděla, že náboženské instituce či co často tvrdí že to či ono je správné či špatné, ale Ann nikdy nedocházelo, podle čeho ty skutky vůbec dělí. Třeba by se to teď mohla dozvědět - záleželo na tom, jak muž odpoví.
Když se jí pak dostalo takové odpovědi-neodpovědi na její vlastní dotaz, absolutně automaticky se na Laira zazubila. "Takže dobrý skutek pro nějaké toulavé kotě?" hádala, a i tohle v jejích očích přidávalo tomu muži nějaké ty pomyslné plusové body. Protože nikdo, kdo z dobroty srdce krmil toulavé kočky, nemohl být špatný člověk. Ať už kázal pro jakoukoliv církev.
Druhé bělovlasé slečně zatím neměla potřebu nic říkat, jednoduše proto, poněvadž ona na ni taky nemluvila. Byla zvláštní, to ano, ale to nebyl důvod ji ignorovat.
Nebudeme ale zůstávat u toho, komu co Ann řekla nebo neřekla, protože venku se evidentně dělo něco podivného. Slanečci?! vytřeštila tmavovláska oči nejprve ven, a pak se rozhlédla po ostatních kolem, jako by hledala ujištění, že to vidí taky, no a její pohled nakonec skončil u Laira, který se zdál, že u ní hledá něco podobného. "Vidíte to taky, že jo?" zeptala se spíš tak nějak automaticky, protože jeho slova potvrzovala to, že pleskající ryby za oknem jsou opravdu reálné. "Tak to tu konzervu teda rozhodně potřebovat nebudete," odkývala nakonec a zašklebila se, přičemž znovu střelila pohledem po tom podivném dešti venku.
"Ne, to tady rozhodně normální není," otočila se k Talysse, "možná si ale někdo zkoušel hrát na počasomága a trochu to nevychytal. Protože první duben rozhodně není," přemýšlela nahlas. Jestli ji v tu chvíli napadlo něco v souvislosti s bílými vlasy a zmínkou o Rumunsku, nedala to najevo. A stejně by to asi z její mysli vytlačili ti slanečci.

_________________