Byla jsem vážně ráda, že tady tak nějak s Jonathanem sedím, on se mnou vlastně normálně mluví a... tak. Takže nebylo divu, že jsem měla pořád dobrou náladu. "Takže to mám brát tak, žes pochopil, že nebavit se se mnou je volovina?" musela jsem si prostě trochu píchnout, i když na mně bylo vidět, že to rozhodně nemyslím špatně, "a... no, budeš se mnou normálně mluvit?" V mém hlase se zrcadlilo tolik naděje, že jsem se až udivila. Nikdy mi pořádně nedošlo, jak moc mi vlastně Romeo chyběl, až teď, v momentě kdy jsem měla jakousi možnost ho získat zpátky. Jako kamaráda, jakým mi měl vždycky být. Jen jsem doufala, že jsem si jeho slova nějak špatně nepřebrala. Zakousla jsem se do své porce duhového jídla a spokojeně jsem se usmívala.
No a pak, když Howells přiznal, že ho celá situace taky mrzí, jsem mu věnovala další široký úsměv a podávala jsem mu ruku se slovy: "Takže zase kamarádi?" Že jsem v tu chvíli vlastně vypadala jako sluníčko na hnoji, i když pořád s trochu červenými tvářičkami? No co. Bylo by přeci absolutně úžasné, kdyby se všechno vyřešilo jen takhle. Jo a mimochodem, v tuhle chvíli by si teoreticky Romča mohl všimnout, že už nemám díru mezi zubama, pokud si na to ovšem pamatoval.
"Rodičům přeskočilo, když zjistili, co se děje některým mudlorozeným," opáčila jsem na jeho otázku s pokrčením ramen a žvýkala jsem dál svůj oběd jako by se nechumelilo, "takže se rozhodli, že tohle pro mě vlastně nechtějí, a že by bylo lepší, kdybych chodila do normální, teda jako mudlovský školy. No a trvalo mi celý tři roky je přesvědčit, že je to volovina., a že vážně chci zpátky," odmlčela jsem se a opětovala Romeovi pohled do očí. Cítila jsem v tu chvíli něco jiného než jen radost, že by se celá tahle věc vlastně mohla zlepšit? To jsem zatím neřešila. Ne, když jsem ještě nedořešila některé, no, věci, které se za ty tři roky, co jsem byla mezi mudly, přihodily. Ale na Sydneyho jsem v tuhle chvíli myslet nechtěla. Vlastně mi hlavou problikl jen na chvíli. Pokud Howells něco dnes dokázal tak to, že jsem si byla stoprocentně jistá tím, že vrátit se zpět do kouzelnického světa, mého světa, byla ta správná volba.

_________________

<<

Bylo sice časné ráno, ale Montgomery Martínez byl student Mrzimoru, takže nikoho nemohlo udivit, že se už tak brzy nacházel u Hladového draka. Vypadal rozespale a kudrnaté vlasy měl rozcuchané a rozlétané do všech stran, jako by se před chvílí vzbudil, což bylo dost dobře možné. První snídani už měl sice za sebou, ale druhá nikdy nebyla na škodu, takže to vzal hezky od podlahy a objednal si maxi pálivý burger. Protože pokud Mrzimoři v něčem vynikali, byl to ocelový a bezedný žaludek.
Monty se na Příčnou ulici vydal pro nějaké pomůcky do školy, které mu scházely, ale předtím se pochopitelně musel řádně posilnit, i když se na nákupy těšil. Jindy na ně konec konců ani neměl čas – Asbjorn z Mexika odjel teprve předevčírem a připomínal pečené kuře, a ke Caitlyn měl Monty odjíždět už za pár dní. Na ty jejich lektvarové experimenty se Mexičan opravdu těšil, takže hodlal zaskočit i do obchodu s kotlíky a ingrediencemi pro nějaké maličkosti – spíš dárečky, než věci potřebné, protože nepochyboval o tom, že budou mít doma Redmondovi zásobu kotlíků i ingrediencí. Ale Monty stejně nehodlal přijet s prázdnou.
Zatímco čekal na svůj burger, zíval a rozhlížel se kolem sebe. Zdálo se, že je na Příčné ulici zatím docela mrtvo... však ony se sem ty davy lidí za pár hodin určitě nahrnou, včetně spousty budoucích prváčků, zmatených jak lesní včely.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám a prváčky nežeru!

_________________

<<<

Bylo pěkně a to už od brzkého rána, a i když by Caoimhe raději trávila den u moře rybařením, vyrazila s tatínkem do Londýna. Ten měl totiž na příčné něco k zařizování, a protože bratr i matka byli v práci, musela s ním. Sice tvrdila, že by to doma těch několik hodin zvládla, ale Cirana ani to, že o své dceři věděl moc dobře, jak je hodná a spolehlivá, nepřesvědčilo v tom, aby jí zavřenou doma nechal. A tak tedy Caoimhe chtě nechtě vyrazila s tatínkem.
Protože se jí ale do banky nechtělo, měla dovoleno se po Příčné trochu projít. Sama. Caoimhe napadlo něco o tom, že to rovnou mohla zůstat doma, protože tady na ní číhalo více nebezpečí, ale jen to nakousla, otec jí spražil pohledem. A tak si vzala peníze, které jí podal, rozloučila se s ním s tím, že se sejdou ve famfprálových potřebách, protože rovnou nakoupí nějaké pomůcky do školy, a pak už měla volno. Nejistě se rozhlédla, zastrčila si pramen zrzavých vlasů za ucho a povzdechla si. Co tady tak měla dělat? Dalo se tady jít někam na ryby? Caoimhe neměla tušení. Nakonec to ale nechala být, protože začínala mít celkem hlad a jelikož byla kousek od Hladového draka, rozhodla se koupit si burger. Zmrzlinářství totiž bylo moc daleko a vlastně na ní ani neměla moc chuť - měla totiž plnou hlavu ryb a masa.
Fronta před ní byla až moc velká, a protože Caoimhe nebyla zase tak moc ráda obklopena cizími lidmi, klopila neustále stydlivě oči k zemi a nervózně se usmívala. Mezi těmi všemi velikány se ale taky lehce ztratila, a protože o sobě nedávala nijak vědět, bylo skoro očekávatelný, že dojde k nějaké nehodě, a taky že ano. Jakmile se totiž fronta začala posouvat, což Caoimhe zaregistrovala příliš pozdě, nějaký starší kluk za ní jí přišlápl nohu, a když se ozvala se svým au, jednoduše jí odstrčil stranou, aby nepřekážela. "A-ale," špitla, ale protože jí už stejně neslyšel, rozešla se pomalu ke konci řady, aby si to vystála znovu.

_________________

Monty měl to štěstí, že k Hladovému drakovi přišel relativně brzy, takže teď stál skoro na začátku fronty, která se tu stihla za těch pár chvil, co tu čekal, utvořit. Možná za to mohl nějaký mrzimorský instinkt, že dorazil včas a mohl si tím pádem brzy dopřát jídlo.
Jenže než se dostal blíže k hladovému oknu, stal se svědkem něčeho, co se mu ani trochu nelíbilo. Problém byl ten, že Monty byl ještě pořád malý skrček, který nebudil ani trochu respektu, přestože mu bylo třináct, takže s tím nemohl nic moc udělat – minimálně obořit se na toho staršího kluka fakt nemohl, pokud nechtěl dostat po čenichu.
„Neblázni, přece nebudeš tu frontu stát znovu!“ houkl na zrzavou dívku, kterou sice neznal, ale taky mu nebylo volné, že se nějaký cizí puberťák chová takhle hnusně k malé holce. „Já tě pustím před sebe, pojď,“ gestem ji pobídl, aby si stoupla před něj. Ano, dokonce hodlal obětovat trochu z toho času, co ho dělil od burgeru, a to bylo co říct. Jenže jemu té dívčiny bylo líto, vždyť byl přece Mrzimor. A mohl si někdo zkusit plkat, hlavně ten bezohledný hulvát, co tu zrzavou chudinku odstrčil pryč... Monty byl v pubertě a umlátil pár ryb kyjem, takže bacha na něj.

_________________

Samozřejmě, že si Caoimge myslela, že tu frontu vystojí znovu, protože ona zrovna nebyla člověk, který by se s někým rád hádal. Nehledě na to, že s tím klukem by to ani nešlo - byl mnohem starší a pochybovala o tom, že by poslouchal malou holku. Moc dobře si ale uvědomovala, že takový Declan by mu rozbil asi hubu, kdyby něco takového viděl. Ten tu ale nebyl, takže se pomalu loudala na místo, kam v tuhle chvíli patřila - tedy na konec řady. Nečekala totiž, že by se jí někdo zastal nebo něco podobného, takže když se ozval někdo cizí, trochu poplašeně sebou trhla a rozhlédla se kolem sebe, jestli je to vážně na ní. Bylo. Najednou si nebyla jistá, co dělat. Měla to přijmout? Měla to s díky odmítnout? Nakonec se nervózně pousmála a nakráčela si to přesně tam, kam jí chlapec zval - tedy před něho. "Děkuju, to je od tebe moc milé," špitla nervózně se sklopeným pohledem k zemi, protože se tak trochu styděla. "Vážně, moc se mi tu frontu čekat znovu nechtělo," dodala a tentokrát už i s menším úsměvem, který svému zachránci věnovala. Kdyby musela tu frontu čekat znovu, asi by se nikam pořádně nedostala a ona se vážně chtěla po Příčné podívat, alespoň trochu.

_________________

Monty si nějakou chvíli nebyl jistý, jestli dívka jeho návrh přijme, ale nakonec skutečně zamířila k němu a postavila se do fronty před něj. Mexičan se pokusil nasadit chladný pohled nebezpečného zabijáka, kterým poté přelétl nejbližší okolí, hlavně lidi za sebou, pro případ, že by se někdo chtěl pokusit protestovat. Žádný protest ale naštěstí nezazněl, nebo alespoň ne moc okázale, a tak se Monty mohl zase vlídně usmívat – nechtěl přece zrzavou dívku vyděsit.
„Nemáš vůbec zač,“ odvětil na její poděkování s úsměvem, „moc dobře vím, jaká je to otrava, když musíš celou frontu stát znovu. Navíc ty bys ji stála znovu naprosto neprávem – ten kluk je pěknej blbec a hulvát,“ ušklíbl se. „Být tu můj kamarád Asbjorn, dal by mu do huby,“ prohlásil přesvědčeně. Obzvlášť kdyby na zrzčině místě byl právě Monty.
„Ty jsi tu sama?“ podivil se po chvíli. Dívka nevypadala starší, než byl on, a on poslední dobou moc osamocených dětí na Příčné ulici nevídal, protože všichni věděli, že tu není úplně bezpečno, i když dlouho k žádným potyčkám nedošlo. Ale což, on tu byl taky sám... Jenže Monty už nabyl přesvědčení, že se o sebe zvládne postarat sám. A možná by i zvládl, kdyby ho někdo nechal vyhladovět a dal mu do ruky kyj.

_________________

I kdyby se Monty nakonec nezačal usmívat, Caoimhe by to bylo jedno, protože v jejích očích stoupl už jen tím, že se za ní postavil a pustil jí před sebe. Vyděsit by jí tedy asi jen to, kdyby se k ní začal chovat zle, což asi nehrozilo.
Že ten starší kluk je hulvát a blbec rozhodně souhlasila, proto přikývla a jen doufala, že je třeba neuslyší nebo něco takového. Člověk si nikdy nemohl být jistý, co ti druzí udělají a i když Caomihe viděla v těch druhých zvětší části jen a jen dobro, tady se trochu bála, že by jim mohl něco udělat. "To by mu dal můj brácha taky," přiznala, a kdyby měla nějakého pořádného kamaráda, zmínila by ho taky. Declana byl však dva v jednom - bratr i ten nejlepší kamarád, vlastně nikoho jiného ani nepotřebovala. "Jsem," přiznala Caoimhe trochu nervózně a pousmála se. "Tedy, ne tak úplně. Tatínek si potřeboval něco zařídit, tak mě tu nechal, ale pak si mě vyzvedne u famfrpálových potřeb, půjdeme kupovat věci do školy," zahlásila děsně pyšně, protože do Bradavic se vážně moc těšila, i když jí stále bylo líto, že tam s ní Declan nebude. Kdo se tam o ní pak bude starat, hm? "A co ty?" oplatila mu onu otázku s úsměvem.

_________________

„Však by to bylo zasloužený,“ podotkl Monty s úšklebkem, když dívka prohlásila, že tomu hulvátovi by dal po tlamě i její bratr. Takoví výrostci si nic jiného nezasloužili.
Zmínka nákupů do školy Montyho zaujala, takže povytáhl obočí a přeměřil si dívku pohledem. Když se nad tím trochu víc zamyslel, vlastně docela vypadala na to, že by mohla nastupovat do Bradavic – ze školy si jí totiž nevybavoval, takže se nabízela možnost, že tam ještě nechodí. I když samozřejmě ani společenský student Mrzimoru nemohl znát všechny, i kdyby jen od pohledu. „Budeš letos nastupovat do Bradavic?“ tipl si tedy zvědavě.
Na její otázku pokrčil rameny. „Já taky vyrazil na nákupy, ale řekl jsem si, že se nejdřív musím trochu posilnit,“ pronesl a výmluvně kývl hlavou k hladovému oknu. „Musím si koupit nějaké lektvarové pomůcky a ingredience a tak,“ vysvětlil, „ale možná zamířím i do těch famfrpálových potřeb.“ Hodily by se mu nové rukavice. Ideálně takové, do kterých zlatonka sama létala. Bez takových rukavic byl totiž v háji. „Letos už půjdu do třeťáku,“ vysvětlil na závěr. Asi na to nevypadal, protože výškou by možná stále ještě zapadl mezi vyšší studenty prvního ročníku, ale bylo to tak.

_________________

"To asi jo," pokývala hlavou a nejistě se pousmála. Možná, že by si ten výrostek skutečně pár výchovných zasloužil, ale Caoimhe zase nebyla taková, že by mu to nějak přála.
Když pak došla slova na školu, dívenka pokývala hlavou. "Jo, po prázdninách nastupuji do prvního ročníku," zatvářila se děsně pyšně, protože na to vážně pyšná byla. I když by jí asi ani nevadil život bez kouzel, ostatně se s nimi nijak moc ještě nesetkala. Tatínek kouzla totiž doma nevyužíval. Což se mu divila, vždyť se tím dalo ulehčit takových věcí!
"Já si budu muset pořídit kotlík a nějaké další věci, jsou ty lektvary těžké? Možná si dneska dojdu i pro hůlku," prohodila kapku zamyšleně a s úsměvem. Na tu se těšila celkem dost, i když o něco víc se těšila na všechny možné knihy a učebnice, které potřebovala. "Páni! Do jaké koleje chodíš? Pokud tedy nevadí, že se ptám," mrkla na něho zvědavě. Stále si nebyla jistá, do jaké koleje by chtěla ona sama, ale byla toho názoru, že na tom vlastně nezáleží. "Mimochodem, jsem Caoimhe," věnovala mu ještě úsměv a natáhla k němu ruku, aby si mohli potřást. No a pak už se radši věnovala frontě, protože postoupili až k okénku, takže si konečně mohla objednat. Burger s extra masem a několika lístky salátu, které měnily barvu.

_________________

Jakmile se řeč stočila na školu, nedalo se tvrdit, že by konverzace nějak zaostávala. A přestože byly prázdniny, Montymu nijak nevadilo o škole se bavit. „Tak to jsi určitě hrozně zvědavá, jaké to tam je, co? Taky jsem byl,“ pokýval chápavě hlavou, když mu dívka sdělila, že bude nastupovat do prvního ročníku. Odhadl to správně.
„To se těžko hodnotí,“ zamumlal zamyšleně ohledně lektvarů. „Mně přijdou docela jednoduché – alespoň to, co se učí ve škole. Ale třeba lektvarové pokusy, co dělám ve volném čase, už tak jednoduché nejsou a často nevyjdou. Já bych řekl, že pro lektvary člověk musí mít aspoň trochu citu, aby mu šly, no. Určitě ti půjdou... a kdyby ne, tak pamatuj, že každému jde přece něco jiného. Nikdo nemůže umět všechno,“ pokrčil rameny. Když šlo o lektvary, Monty by mohl povídat od rána do večera.
Montymu rozhodně nevadilo, že se budoucí spolužačka vyptává, takže zakroutil hlavou. „Chodím do Mrzimoru,“ pronesl pyšně, protože na svou kolej nedal dopustit. „Dokonce hraju famfrpál, ale moc mi to nejde... ostatní se mě teda snaží přesvědčit, že jo, ale já si stejně myslím, že pro to nemám vlohy,“ zabručel zamyšleně. Uvidí se, jak mu to půjde tenhle rok. Ale faktem bylo, že už ty svoje neúspěchy začínal mít docela na háku, takže pokud se nenajde nikdo lepší, v týmu zřejmě setrvá. „Monty,“ představil se na oplátku s úsměvem. A když došla řada i na něj, objednal si ten pálivý burger, na který se fakt těšil. Však už mu taky dost kručelo v žaludku.

_________________