Sourozenecké špičkování pokračovalo nadále, ne že by někdo očekával, že někdy skončí, a ti dva se spolu začnou bavit normálně. „Každému jednou rupne v bedně, bratříčku,“ zadívala se na něj chápavě a pak s nepatrným pousmáním přikývla na jeho další slova. „Pravda, nemůžeme být všichni hodně inteligentní, někdo musí být jen trochu.“ Bylo to ošklivé, ano, ale to Athanáš taky.
Když zmínil, že Bradavice nejsou Kruval, v podstatě jí ublížil mnohem víc, než to dokázaly jeho útočné lichotky. Mině se nelíbilo měnit působiště, které fungovalo téměř opačným způsobem než to její dosavadní, a proto se nespokojeně ušklíbla. „To nejsou, bohužel.“ Ale slib je slib.
Její drahý bratr se očividně velmi snažil, aby se tu přítomná slečna nerozplakala nebo tak něco, když se ze své sestry rozhodl udělat démona horšího než stvoření pekel, a Cosmina to přešla jen ušklíbnutím. „Nezalekla se tebe, to jí dává jistý kredit,“ utrousila a začala přemýšlet, ze které strany nakousne svůj burger, který nevoněl špatně, ale stejně se na něj netvářila nadšeně. A ještě horší výraz věnovala bratrovi, když se ji pokusil obvinit z toho, že ho snad chtěla vidět a šla za ním cíleně. „Ne, to by mě nikdy nenapadlo,“ zavrtěla hlavou a zadívala se směrem, kterým stálo ministerstvo kouzel. „Mám velmi důležitou schůzku na ministerstvu a kdyby mě nepraštil do nosu povědomý zápach tvojí nory, ani bych netušila, že tu jsi.“ A zakousla se do burgeru.

_________________

Annie pořád nějak nemohla pochopit, jestli se ti dva vážně nesnášejí, nebo to jen tak hrají, protože takhle pichlavé poznámky vzduchem létat viděla jen málokdy. Každopádně víceméně tiše žasla a žvýkala u toho svoje kaštany, protože rozhodně nevěděla, jak by se asi do toho jejich popichování měla zapojit. Ona, která byla devadesát procent času děsné sluníčko, by prostě takhle dlouho udržet proud urážek nezvládla. A musela uznat, že to je vlastně docela obdivuhodné.
"Já to rozhodně vzdávat nehodlám," prohlásila ohledně učení a zazubila se, "pokud pro mě budou otevřené dveře, projdu jimi, a okolí udolám pozitivitou, úsměvy a sušenkami." Tvářila se sebevědomě, a to, že jí přeci jen Cosmina trochu husí kůži naháněla, ostatně podobně jako její bratr, se snažila nedat absolutně nijak najevo.
Netrvalo dlouho, a slečně Frewové začalo docházet, kolik je hodin, a že má vlastně za chvíli hlídat jedné mudlovské rodině škvrně (no co, byl to taky způsob jak si přivydělat!), takže spolkla otázku na to, jaké to je učit v Kruvalu, a věnovala světlovlasým sourozencům mírný úsměv. "Já...už asi půjdu," řekla prostě, "tak se tady navzájem nesežerte za živa." Vyhodila obal od kaštanů a ještě jednou se před odchodem otočila jejich směrem. "Opravdu jsem vás ráda poznala, Athanasiusi, i vás, slečno Cosmino, a kdo ví, třeba se ještě někdy uvidíme. Ať už v Bradavicích," teď se její pohled soustředil na chvíli opravdu jen na tu ženu, přičemž Ann zase došlo, že je fakt jakože moc hezká, "nebo někde jinde." A s těmi slovy a posledním pousmáním se vydala ulicí pryč. To, co řekla, myslela vážně. Opravdu byla ráda, že nejprve Athanasia, a pak jeho sestru potkala. Byli totiž zdaleka to nejzajímavější, co ji v poslední době potkalo.

>>>

Mimo herně:
Oslovení 'Athanasie' mi znělo dost divně, tak používám logiku HP překladu typu Korneliusi, Luciusi etc. XD snad nevadí.

_________________

„Ale notak, sestřičko, nebuď na sebe tak přísná,“ broukl Athanasius soucitně, když Cosmina prohlásila, že někdo musí být jen trochu inteligentní. Athan to pochopitelně vůbec nevztahoval na sebe (a už vůbec ho nenapadlo urazit se), ale odpálkoval tu poznámku k přítomné bělovlasé krasavici. Kdyby neodpálil, nebyl by to on.
Annie, zejména její postoj se Athanasiovi opravdu zamlouval. Popravdě se totiž trochu bál, že ji Cosmina vyděsila a Annie radši sklopí hlavu a odejde z boje, který ještě ani nezačal. Bůhví proč byl přesvědčený, že by to byla škoda. „To je správný postoj,“ pronesl pochvalně a tentokrát bylo poznat, že to myslí opravdu upřímně.
„To nehrozí,“ ujistil pak slečnu Frewovou, když pronesla, že půjde, a vyslovila přání, aby se ti dva nesežrali zaživa. „Nestalo se to doposud, tak to nehrozí ani v nejbližší budoucnosti,“ prohlásil Athanasius pobaveně. Sice se se sestrou velmi často chovali tak, že to vypadalo, že se navzájem pozabíjí, ale ve skutečnosti se měli opravdu rádi. No fakt. „Nápodobně - a hezký zbytek dne, slečno,“ rozloučil se nakonec a vyprovodil Annie pohledem.
Pak se otočil ke Cosmině a udělal něco, co by od něj očekával jen málokdo - prakticky se zlomil v pase a nahlas se rozesmál. „Slyšelas? Prej slečno Cosmino!“ chechtal se jako malé dítě. Ať už ho sestra zbila či nikoliv, nakonec ho to přešlo a nějak se ovládl. „Moje nora nepáchne,“ zamítl pak rázně její slova, načež se ušklíbl. „Na ministerstvo tě doprovodím, ať už se ti to líbí, nebo ne - zrovna jsem tam měl taky namířeno,“ oznámil poté a společně se sestrou zřejmě vyrazil k budově ministerstva. A možná tam i došli, pokud se po cestě nepozabíjeli.

>>

_________________

<<<

Romeo měl sice během posledních měsíců pocit, že mu život trochu utíká mezi prsty, ale když to během jednoho červencového dopoledne zakempil u Hladového draka, na filosofické úvahy podobného rázu rozhodně neměl náladu. Protože se ráno inteligentně navlékl do mikiny, začínal se slušně potit a navíc měl už vážně hlad. Doma se mu nechtělo setrvávat déle, než bylo nezbytně nutné, navíc, když ve výhledu byla na konec týdne naplánovaná oficiální návštěva jednoho „známého z Ministerstva“. Romeo ani neřešil, o koho vlastně jde – rodiče se ho pomalu, ale jistě snažili oženit. Šarmu měl sice Jonathan fakt na rozdávání, ale doufal, že není zas tak dobrá partie, aby se svatba odehrála… někdy brzy.
S hladovým výrazem si koupil dva XXL burgery s ultrapálivými papričkami a posadil se opodál na lavičku. Do jednoho burgeru se pustil, až saláty lítaly, a vytáhl z brašny, kterou celou dobu tahal přes rameno, skicák a tužku. To byla taková malá záminka k výletu na Příčnou – neměl, co by kupoval, žádná povinnost ho sem netlačila. A dávno se přestal stydět za to, že rád kreslí (jen to nesměl vidět otec). A tak seděl, s prominutím žral jako neandrtálec, a kreslil, co se namanulo. Momentálně si vybral starou čarodějku s typickým kloboukem, která seděla nedaleko a brejlila do nového výtisku Denního věštce.

Mimo herně:
Výjimečně domluvená hra

_________________

| +

"Powell..."

<<<
Jedna z věcí, které jsem na kouzelnickém světě zbožňovala, byly rozmanité burgery se speciálními efekty, které prodávali u Draka. Respektive obecně veškeré kouzelné jídlo, které se nějak vymykalo běžnému mudlovskému standardu. A o to víc jsem se dnes k Drakovi těšila, protože ty roky, kdy mě naši drželi zavřenou doma v nudném světě bez kouzel, mě donutily chtít takové mňamky o to víc. A tak jsem se dnes vydala na Příčnou ulici, abych si zas jednou dopřála barvu měnící salát a tak. Na sobě jsem měla kecky, růžové kraťasy a bílé krajkové tričko, které spolu s plavými vlasy, tvořícími zlatavý vodopád kolem mého obličeje, akorát umocňovalo dojem zvláštní záře kolem mě. Usmívala jsem se, jak jsem si to tak kráčela směrem k Drakovi. Dnes jsem měla dobrou náladu.
A to se kupodivu nezměnilo ani v momentě, kdy jsem zmerčila cpoucího se Romea se skicákem. Zaprvé, on mě určitě ještě neviděl, říkala jsem si, a zadruhé, určitě se se mnou stejně bavit nebude.. A tak jsem si šla prostě pro svůj kuřecí burger s duhovým salátem. Zatímco jsem čekala na svou objednávku, napadlo mě, jestli bych třeba Romču neměla pozdravit. Jenže upřímně, naposledy co jsem na něj promluvila, jsem na něj pálila kletbu, a pak jsem se až do příjezdu do Londýna zbaběle vyhýbala jakémukoliv kontaktu s jeho osobou. A fakticky jsem neměla ani tušení, jak navázat normální kontakt, nebo jestli to vůbec zkoušet. "Ehm... ahoj," vypadlo ze mě nakonec, a dost nervózně jsem se na mladíka zazubila.

_________________

Romeo byl momentálně absolutně spokojený – první burger mizel raketovou rychlostí a jeho model, čarodějka ve špičatém klobouku, se moc nehýbal. Navíc zatím ani neutekla pryč, nebo – v horším případě – nezpozorovala, že stojí modelem. V takovém případě byli někteří lidé trochu nepříjemní. Že na něj byl někdo „nepříjemný“, to ale Howellse nemohlo v žádném případě vyvést z míry. Toho bylo schopno jen malé množství osob a věcí na širém světě…
A jedna z nich ho najednou pozdravila.
Romeo byl špatný lhář a ještě horší herec, proto byla jeho reakce v podstatě předpovídatelná. Zvědavě se otočil po hlase toho, kdo jej pozdravil, a když spatřil Julii, otevřel pusu naprázdno jako kapr na suchu. V první chvíli netušil, jestli je rád nebo ne – hlavně byl jaksepatří překvapený. „Eh… Čau,“ oplatil pozdrav nejistě, a stále na Žužu vyjeveně zíral. Kdy spolu vůbec mluvili naposledy? Ta kletba, kterou ho sejmula, se totiž rozhodně nedala považovat za rozhovor. A o čem by si měli povídat? Co si pamatoval, měla ona pocit, že ji odkopl jako kus mudlovského hadru a on z toho byl šíleně špatný, protože mu rodiče vyhrožovali, zakazovali a tak dále. Pak to šlo z kopce a ona zmizela a popravdě, když tohle všechno vytanulo Romeo na mysli, neměl daleko k panice. Jenže to byl Romeo, flegmatik nejvyšší kvality, takže nepanikařil. Byl jen dost zmaten. „Co ty tady?“ vypadla z něj poměrně normální otázka, jen vážně inteligentním tónem. „Ehm… Dobrou chuť,“ popřál jí potom. Přemítal, že jí nabídne volný zbytek lavičky k sezení, ale… Ona by si určitě nesedla. I když vypadala dobře… jako naladěná. Dobře naladěná.

_________________

| +

"Powell..."

Na chvíli jsem uvažovala, jestli se náhodou Howells nezačne dusit na vzduchu, případně burgeru, jak tak na mě zíral, a cítila jsem, jak mi rudnou uši. V tu chvíli jsem děkovala jakýmkoliv existujícím vyšším mocnostem, které existují i neexistují, že mám přes ně rozpuštěné ty vlasy. Stačilo, že byl v šoku on, ještě abych já dávala najevo, že jsem vlastně pozdravila z nějakého vnitřního pohnutí, které jsem já sama nechápala, poněvadž... no, heleďte nesuďte mě, byl to pořád přece Romeo a ono to všechno bylo děsně to... komplikované.
"Stýskalo se mi po duhovým salátu," přiznala jsem prostě, protože fakt nebyl důvod o tomhle nějak kecat, že jo, a taky jsem fakticky nebyla ve stavu, abych vymýšlela nějaké ultrasuper výmluvy či důvody. Já fakt pořád trochu nechápala ani to, že s Romeem mluvím. No, jo, to je asi následek několikaleté absence a následné kletby do obličeje. Jo a taky toho, že mi vlastně řekl, že se se mnou bavit nechce. Nebo nesmí, či co. Jenže, jak jsem se tak koukala na zmateného chlapce před sebou, došlo mi, že se mi po něm opravdu stýskalo. A chtěla jsem ho zpátky. Jako kamaráda, že jo taky.
"Um... můžu?" kývla jsem hlavou k místu vedle něj, "nebo by to bylo špatný pro tvou image, kdyby tě někdo viděl sedět vedle mudlovský šmejdky?" ani nevím, proč jsem dodala tu druhou část. Prostě to ze mě vypadlo. Neznělo to kupodivu ale nijak nenávistně, spíš jako pouhé zjišťování faktu.

_________________

Romeo byl pořádně vykolejený, a to nejen z toho, že se tu Julie vůbec ukázala (na to samozřejmě ale měla plné právo, jít si koupit burger) – tím myšleno, že se s ním dala do řeči – ale hlavně byl překvapený z toho, jak byla v pohodě. Pozdravila ho, jako kdyby se nechumelilo, a vypadala vážně dobře naladěná. „Jo, ten je skvělej,“ odtušil v odpověď na zmínku o salátu. Jasně, co jinýho by ji sem přivedlo, kromě jídla? Snad sis nemyslel, že tu na tebe číhala. Howells se v duchu otřepal, musel se dát trochu dohromady.
Nicméně Julča nepřestávala překvapovat, když se chtěla posadit za ním. „Jo, jasně…“ kývl automaticky Romeo, načež to přišlo. Podvědomě na to čekal a bylo to jako facka. Říkal si, jak dlouho Julče ta dobrá nálada vydrží. …vedle mudlovský šmejdky. Howells naprázdno polkl a znovu nasadil výraz kapra lapajícího po vzduchu. Jemu vzalo vítr z plachet opravdu máloco, ale Julii se to podařilo už podruhé během pár minut. „To…“ začal Jonathan, ale vážně se mu nedostávala slov. „Nemluv takhle,“ odsekl potom, ještě víc zmaten tím, že se její nálada patrně moc nezměnila. „Jestli chceš řešit zrovna tohle, tak…“ vybreptal potom, ale bez nějakého smysluplného pokračování. Složil si skicář do klína a dodal: „Dlouho jsme se neviděli.“ Málem řekl „rád tě vidím“, ale vůbec nevěděl, kde se to v něm vzalo. Jasně, že mu bylo líto, co se stalo, a chtěl by Julču zpátky, jako kamarádku, ale… Jak? Situace byla komplikovaná a on byl moc velký mezek, než aby něco takového bez obalu vytáhl. Vždyť ona ho měla za totálního snoba a ignoranta!
Romeovi docházelo, že mele blbosti, které spolu moc nesouvisí, navíc si celkem s hrůzou uvědomil, že je nervózní. Tohle s ním dělaly jenom holky.

_________________

| +

"Powell..."

Romeo vypadal poněkud vyvedený z míry. Musela jsem si přiznat, že mi to připadalo docela... no... roztomilé. A to by určitě nemělo, tím jsem si byla jistá. "Hele, v klidu, nemyslím to nijak špatně," usmála se na něj v pokusu ho nějak uklidnit, a přisedla si vedle něho, "já jen prostě nechci, abys měl doma nějaké problémy, že se se mnou bavíš..." Pokrčila jsem rameny. Udivilo mě, že jsem to jednak myslela opravdu vážně - nechtěla jsem, aby měl Jonathan jakékoliv potíže - a ještě víc mě překvapil fakt, že se mi v hlase odrazil smutek. Opravdu mi bylo líto, že už se se mnou Howells nebavil... a chtěla jsem to nějak vyřešit, dát to do pořádku. Přála jsem si, aby věci byly tak jednoduché jako v prváku. Jen jsem netušila, jestli to bude možné, a pokud by to mělo Romeovi nějak vadit, byla jsem připravená zase odejít do západu slunce... nebo tak něco. "Víš, mně fakt mrzí jak to mezi náma teď je, a kdyby to šlo nějak napravit, tak..." zasekla jsem se v půli věty, a teď jsem to byla já, kdo je vyvedený z míry. Jenže já si to přivodila tak nějak sama. Mluvila jsem bez myšlení... no a tohle byl výsledek. Řekla jsem toho moc? Netušila jsem, a tak trochu jsem se bála podívat Romeovi do obličeje a vidět jeho reakci. Co když mi fakticky řekne, abych se sebrala, odkráčela někam do pryč a nechala ho na pokoji? Tváře zrůžovělé ruměncem, rychle jsem se zakousla do svého jídla, abych zaměstnala tu svou nevymáchanou pusu něčím jiným než mluvením.

_________________

Julča vypadala, že je stále v klidu, navzdory tomu, že s Romeem jejich náhlé setkání trochu zatřepalo. Bylo mu jasné, že se musí okamžitě sebrat, ideálně se vrátit do svého obyčejného stavu, tedy apatie, ale… nějak to nešlo. Chvíli si myslel, že se bude chtít jeho bývalá kamarádka hádat, a když vyšlo najevo, že ne, byl znovu překvapen – tentokrát tím, jak mohutně se mu ulevilo. To bylo… no… zvláštní. „Už mi není dvanáct, jsem dospělej,“ opáčil Romeo, ačkoli to bylo naprosto nevypovídající. „A doma... No, to je jedno,“ zamumlal pak. Bylo by stupidní začít teď Julče vykládat, že jakmile mu rodiče seženou vhodnou nevěstu (což nemohlo trvat věčně), bude se ženit. Vždyť sotva přišla a vypadalo to, že tenhle rozhovor se nemusí zvrtnout v hádku. Pravda byla taková, že to by Romeo nerad. A taky se nechtěl ženit.
Romeo se nijak nevyznal v holkách, ale poznal, že i Julča začíná ztrácet klid a hlavně dobrou náladu, se kterou se u jeho lavičky objevila. Bylo fér, že nebyl nervózní jen on. „Mě to taky mrzí,“ odvětil potichu, načež si odkašlal. Od chvíle, kdy Julie přišla, měl pocit, že z něj padají blbosti, ale tahle věta mu dávala perfektní smysl. Byla to totiž pravda. „Fakt. Víš, byl jsem malej a blbej,“ dodal potom snad ještě tišeji, ale stále tak, aby ho Juli slyšela. Za normální situace by Romeo žádnou sebekritiku z úst nevypustil, ale teď… Zatraceně, padalo to z něj samo. On prostě neuměl lhát - a co jiného teda říkat, když nechtěl mlčet? „Když jsem tě viděl na tý obraně, byl jsem dost překvapenej… Kdes vlastně byla?“ zeptal se potom s upřímným zájmem. Do té chvíle se podvědomě vyhýbal přímému očnímu kontaktu, teď se však pohledem vrátil k Julii. Chvilka upřímnosti mu nemohla ublížit. A to co řekl, myslel vážně. Byl blbej. To, jak ho pořád někdo ovlivňoval, ho štvalo. V případě rodiny se s tím bohužel ale docela těžko dalo něco dělat.
A zatímco mu na lavičce chladl druhý hamburger a dáma ve špičatém klobouku odešla, aniž by ji stačil dokreslit, Romeo si přes zmatek v hlavě uvědomil, že je rád, že Julii potkal.

_________________

| +

"Powell..."