"Hmm," Lenny se na oko zatvářila zamyšleně, jakože zvažuje, jestli fakt je, načež nespokojeně mlaskla. "Stejně si pořád myslím, že by si si o sobě neměl tolik myslet," broukla nakonec, andílkovsky na něj zamrkala a následně se pobaveně ušklíbla. Byla totiž přesvědčená, že je jedním z těch nejlepších strýčků, které dvojčata mají, přeci jen ho znala už hodně dlouho a až moc dobře. "Moje taky," mrkla na chlapce spiklenecky a už jen sama pro sebe si dodala, že s čokoládou a šampaňským. To ale nemusel James vědět, že. "Ale jinak mám hrozně ráda mandarinky, zvlášť v zimě, jen mě to nebaví loupat," pobaveně se uchechtla. Holt na nějaké věci byla až moc líná, ale znala pár lidí, kterým to loupání nevadilo a jestli loupali o jednu mandarinku více nebo méně jim bylo jedno. Takže jim to vždycky šoupla. "A zkusil už jsi ananas?" optala se pak ještě zvědavě načež stočila pohled k Alecovi, kterému věnovala úsměv.
"Náhodou to v poslední době omezuji," na chvíli se zatvářila kapku uraženě, ale nevydrželo jí to dlouho, takže se zas usmála. Tohle škádlení jí totiž vždycky bavilo a byla neskutečně ráda za to, že tu pro ní Alec stále byl. A že ona tu mohla být pro něho, protože to pro ní byla prostě jedna z těch nejdůležitějších osob. "Taky jsem tak trochu začala, dle matky mě chytla nějaká.. pozdní puberta," zašklebila se pobaveně, takže nebylo jisté, zda si dělá srandu či nikoliv. Srandu si ale nedělala, protože po letech konečně seznala, že je to její život a ne jejich a snažila se od rodičů jistým způsobem odprostit. Pomalu, ale jistě.
Eleanor do sebe hodila zbytek zmrzliny, to aby jí náhodou nezačala téci po rukách, a zamyšleně Alexandera probodla pohledem. "Tak to se zrovna mineme, já teď budu ještě asi tři dny v práci a pak jsem si vzala dovolenou," zamyšleně si propnula kořen nosu. "A ještě nevím, jak dlouhé ho budu mít, většinu dovolený jsem si šetřila na prázdniny. Ale myslím, že na ten další měsíc nám tam vychází pár dnů společných," dodala pak s menším úsměvem. Ale však ono to bylo jedno, protože jak Alec následně upozornil, ranní kafe vždycky bodlo. "To rozhodně," po noční to kafe vždycky bodlo a ona byla neskutečně ráda, že se o ní Alex tímhle způsobem staral. I když ona mu to dost často oplácela. "Opravdu? A co tě na tom láká nejvíc, hm? Nicméně řekla bych, že jednou budeš úžasnou posilou našeho týmu," zamrkala na Jamese a zeširoka se na něho usmála. Kdyby se ona sama mohla rozhodnout znovu, asi by do bystrozorství znovu nešla, ostatně jí bavila spousta jiných věcích, které by ráda dělala i jako práci, ale rozhodně si nestěžovala. Vlastně to bylo celkem fajn, to chytání špatných lidí a tak.
Nicméně čas utíkal až podezřele rychle a i když Lenny fakt bavilo tu sedět jak s Alecem, tak s Jamesem, nakonec se s nimi rozloučila, protože si chtěla své věci odnést ještě domů. A pak musela hnát na službu, bohužel. Přislíbila však ještě prckovi, že když bude chtít, může ho na zkoušku vzít na nějakou její službu, a pak už vymizela z krámku pryč.

>>

_________________

<<

Zmrzlinářství sice nebylo místem, kam by Harry obvykle chodil hned po ránu, ale měli tu kafe a zatím tu nikdo další nehrál, že. A tak dal echo Laurencovi, který si s ním zřejmě chtěl o něčem promluvit, že se sejdou právě u Fortescuea, jakkoliv ujeté to bylo.
Harry nebyl ranní ptáče, ale když teď seděl u stolku a obsluha mu pod nos donesla vonící, silnou kávu, naštěstí se přestal mračit jako rozespalý buldok. K tomu si poručil ještě borůvkový muffin a na chvíli se mu zdálo, že je svět zase v pořádku.
Kávu si dnes trochu víc osladil, protože usoudil, že cukr by ho v kombinaci s kofeinem mohl slušně nakopnout, a pak už jen seděl, mžoural kolem sebe, snažil se probudit a čekal, kdy do obchodu vejde havraspárský odrážeč. Zajímalo ho, co tak důležitého měl pan Daviau na srdci. Tušil ale, že se to bude týkat famfrpálu... co jiného by po něm taky někdo mohl chtít, že?

Mimo herně:
Taky výjimečně domluvená hra.

_________________

<<

No, na zmrzlinu Laurence moc nebyl, ale zase na druhou stranu nechtěl Harryho dlouho zdržovat a koneckonců si tu zmrzlinu ani dávat nemusel… Ačkoliv počasí na to jistě bylo. Každopádně – dovnitř Laurence vkročil nezvykle váhavým krokem, nicméně se pousmál, když spatřil u jednoho stolku svého bývalého učitele, ale hlavně hráče svého oblíbeného famfrpálového týmu. Protože o famfrpálu to nečekaně celé bylo. Jasně, mohl tak devadesát procent vyřešit v dopise, ale věc se měla tak, že Laurence byl radši, když dostal zpětnou reakci hned. Anebo aspoň viděl, jak se druhá strana tváří. Teď ale k Harrymu došel a jen s krátkým zaváháním se posadil naproti. „Ahoj… dobrý den?“ zašilhal tázavě a nejistě. „Klidně jsme to mohli nechat na pozdější dobu,“ podotkl následně, protože to úplně nevypadalo, že by byl Harry zcela probraný.

_________________

| +

I'll love you long after you're gone... ♪♫

Harry naštěstí nemusel čekat příliš dlouho a ve chvíli, kdy do cukrárny vešel Laurence, už byl dokonce celkem při smyslech; probuzený a již ne světu kolem sebe nebezpečný. Nebo to tak alespoň vypadalo.
Na Laurence mávl, kdyby si ho mladík náhodou nevšiml, a když pak zmíněný přišel blíže, Harry mu věnoval úsměv. „Čau,“ oplatil pozdrav, načež dodal: „Já myslím, že 'ahoj' bude stačit, jo?“ A doufal, že to Laurence pochopí tak, že mu má tykat. Vždyť už to byl dospělý chlap a přišel řešit chlapské věci, tak proč by si tu měli vykat jako dva troubové? Navíc, Harry už nebyl profesor.
„Né, to je v cajku, už jsem se stihl docela probudit,“ zakřenil se pak, prstem výmluvně poklepal na hrnek silné kávy, který měl postavený před sebou a z kterého už dost jeho obsahu zmizelo, a vzápětí zatěkal očima kolem sebe. Nakonec ale zaostřil zpět na Laurence. „Takže... co máš na srdci? Něco mi říká, že se to asi bude týkat famfrpálu, co? Ještě pořád hraješ za Havraspár? Slyšel jsem, že jste konečně vyhráli ten zasloužený famfrpálový pohár – to je super, gratuluju,“ mrkl na něj upřímně.

_________________

„Oukej, já s tím nemám problém. Tak ahoj,“ přikývl Laurence, když mu Harrry sdělil, že ahoj bude stačit. A byla pravda, že to znělo tak nějak přirozeněji. Pobaveně se pousmál, když mu pohled sklouzl k Harryho hrnku s kávou a chápavě pokýval hlavou.
„To jsi slyšel správně, no… ale řeknu ti, že nevím, jak by to dopadlo, kdyby Peggy nevystřílela půlku Nebelvíru. To by člověk neřekl, že se v někom tak drobném skrývá taková ničící síla,“ zašklebil se Laurence při vzpomínce na finálový zápas, ze kterého si Havraspár odnesl dlouho a toužebně očekávaný famfrpálový pohár. „Já se maximálně zasloužil o to, že nám neodstřelili chytačku,“ což fskutečnosti nebyla úplně zanedbatelná zásluha, i když potom zápasu měla Harlee nejspíš chuť se sama odstřelit. „I proto jsem si taky říkal, jestli má vůbec cenu něco chtít řešit…“ načal oklikou to, kvůli čemu Harrymu psal. „Totiž… už jsem nějakou dobu přemýšlel o tom, že by se mi docela líbilo se tou famfrpálovou cestou ubírat dál. Tak jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys třeba neměl nějaké tipy, jak na to. A tak. Když se v tom pohybuješ. V rodině žádnýho famfrpálistu nemáme, jinak bych tě samozřejmě neotravoval.“

_________________

| +

I'll love you long after you're gone... ♪♫

Harry se spokojeně pousmál a ukázal Laurencovi zdvižený palec, když mladík usoudil, že mu tykání nebude dělat problémy. Kdyby byť jen naznačil, že to nepůjde, Harry by ho k tomu tykání asi musel donutit násilím.
„Peggy?“ zamračil se zamyšleně, když havraspárský odrážeč zmínil svou kolegyni z havraspárského družstva, která se podle všeho zasloužila o vystřílení protivníkova týmu. „A znám ji, nebo je to někdo nový?“ Harry si totiž nebyl vůbec jistý, jestli by k tomu jménu zvládl přiřadit taky nějaký obličej. „No, to jenom svědčí o tom, že ne všichni odrážeči musí být hromotluci a hlavně pořádní chlapi – blbost. Stejně jako chytači nemusí být drobní chcípáčci, i když jistou výhodu to určitě má,“ pokýval hlavou. Ale hned poté se zašklebil a zakroutil hlavou. „Jak jako maximálně? To je důležitá součást hry, to přece víš – chytače je nutno bránit, klidně i vlastním tělem, protože bez něj je tým většinou v prd-... no prostě v háji.“ Pravda, pokud druhý odrážeč mezitím zrakvil většinu druhého týmu, bránit chytače třeba už nemuselo být nutné. Jenže taková situace nastávala opravdu zřídkakdy.
„Laurenci,“ oslovil ho nakonec Harry zcela vážně a zadíval se na něj, „ty si to možná neuvědomuješ, ale máš talent a s pálkou a potlouky ti to fakt jde. Vždycky ti to šlo. Neměl bys o sobě ani trochu pochybovat, a pokud chceš zkusit profesionální dráhu, měl bys chytit příležitost za pačesy. Podívej se, každej má občas blbej den, nikdo není dokonalý a nikdo nedokáže zářit na hřišti neustále. Já si taky občas připadám, že bych měl tu pálku radši dát někomu jinýmu a jít na pivo,“ pokrčil rameny. „Takže... jestli chceš, můžu se o tobě a tvém nepopíratelném talentu zmínit před kolegy hráči a hlavně trenéry, a on určitě dřív nebo později někdo projeví zájem o to, aby se podíval na to, jak hraješ. Budu hodně přesvědčivý,“ ujistil ho. „A než se věci dají nějak výrazněji do pohybu,“ pokračoval, „můžeme klidně občas trénovat spolu – s klukama z týmu občas zorganizujeme nějakej ten tréninkovej zápas, kde ale hrajou i neprofesionální hráči, většinou jsou to příbuzní nebo kamarádi kolegů z týmu... takže kdybys chtěl, mohl by ses zapojit,“ navrhl, povytáhl obočí a tázavě se na Laurence zadíval. Rozhodně to byla příležitost, jak se ukázat, jak o sobě dát vědět.

_________________

„Třeťačka, takže spíš asi neznáš. Navíc se do týmu dostala spíš omylem, protože se nám na začátku roku úplně nedostávalo hráčů.“ To se už pomalu v tom Havraspáru stávalo zvykem… ostatně, jak k tomu přišel on sám, že? „Ale je skvělá, jen to chudák docela obrečela a nevypadá to, že by si to příští rok zopakovala.“ To Laurencovi bylo líto, ale Peggy mu bylo líto víc a rozhodně nemělo cenu, aby se tím ničila, když nechtěla.
„A jo, já vím… to jsou jen dozvuky z toho finále,“ kdy se po jeho konci upřela pozornost, byť oprávněně, na jeho nebezpečnou parťačku. Navíc to nebylo tak, že když Peggy sejmula oba odrážeče, tak že by se do někoho moc trefil… no, popojedeme, to už bylo v minulosti.
Harryho reakce Laurence potěšila, ne že ne. A ne že by si o sobě myslel, že je neschopný. Kdyby si myslel, že na to nemá, tak by se o tomhle kariérním postupu nerozmýšlel a Harrymu vůbec nepsal, v tomhle se dokázal docela střízlivě ocenit, byť to chvílemi přehlušovaly momentální události.
„To zní všechno hrozně skvěle a já bych ti byl i jenom za pokus moc vděčný. I za ten trénink mimo… myslím, že jsem se dostal do fáze, kdy mi ten famfrpál jenom ve škole už moc nestačí,“ ušklíbl se Laurence, každopádně pak se zatvářil spokojeně s tím, jak se to vyvinulo. Jasně, taky z toho nakonec ještě nemuselo být nic, ale pro začátek mu to stačilo.

_________________

| +

I'll love you long after you're gone... ♪♫

Harry se sice nepatrně zašklebil, ale hned vzápětí chápavě pokýval hlavou - z vlastní zkušenosti moc dobře věděl, že famfrpál zkrátka není sport pro každého, a když ho někdo hrál ne tak úplně z vlastní vůle a aniž by chtěl, mohlo to dopadnout všelijak. „To je škoda, určitě má talent,“ poznamenal jen, ale rozhodně ho ani nenapadlo, aby Laurencovi sdělil, že by měl Peggy v týmu udržet ať to stojí, co to stojí, a to i přesto, že to byla spíš úloha kapitána. Harry znal spoustu lidí, které ke sportu donutili ambiciózní rodiče, nebo je vyhecovali soutěživí přátelé, a ti lidé nakonec buď nezvládli ten dril, nebo to nedali psychicky. Byla hloupost kohokoliv do čehokoliv nutit.
„Zkusím, co bude v mých silách,“ přislíbil pak, když se řeč stočila k vážnějším věcem, a potěšilo ho, že Laurence nabídku společného trénování přijal s takovým odhodláním. „Prima, to rád slyším,“ zazubil se na něj. „Pokud vím, budeme něco páchat tenhle víkend, takže kdybys chtěl, klidně se zastav - kde hrajou Šípy určitě víš, ne?“ mrknul na něj. „A kdyby tě cokoliv napadlo, chtěl jsi s něčím poradit, nebo tak něco, klidně mi napiš. Já ti zas naopak napíšu, když se dozvím něco zajímavého o tvé možné kariéře, anebo když bude v plánu další trénink, do kterého by ses mohl zapojit,“ přislíbil a dopil poslední zbyteček své kávy. Dost uvažoval nad tím, že si objedná ještě jeden hrnek. Nebo možná kbelík.

_________________

Laurence se mohl jen spokojeně uculovat. Byl rád, že nakonec napsal Harrymu. Sice ještě uvažoval o několika dalších jménech, ale jeho měl rád jako profesora i jako hráče, takže bylo jasné, že bude nadšený, že ho zrovna on hned neodmítl. A Laurence si cenil všeho, každého kousku snahy. „No, ještě abych nevěděl,“ zazubil se, když dostal pozvánku na hřiště Šípů, a následně přikývl. „Pokud se mi náhodou nepřiplete něco neodkladného do cesty, tak se určitě rád stavím.“ A do těch neodkladných věcí spadala momentálně jenom Verunka, které to ale hodlal napsat, takže se dalo očekávat, že mu o víkendu nic bránit nebude. A to bylo fajn. „Moc díky, Harry, opravdu si toho vážím,“ pronesl posléze Lau s upřímným úsměvem, „a vím, že jsem ti tohle klidně mohl napsat do dopisu, ale já tyhle věci radši řeším tváří v tvář. Můžu tě aspoň na oplátku na něco pozvat? Třeba další kafe, hm?“ nadhodil tázavě a zazubil se.

_________________

| +

I'll love you long after you're gone... ♪♫

„Doufám, že se ti nic neodkladného do cesty nepřiplete,“ mrknul na Laurence Harry pobaveně, „jediné, co bereme jako omluvu, je těžká nemoc nebo silná kocovina, což je vlastně skoro to samý,“ prohodil pobaveně. No jo, oni byli taková banda veselá... a občas některé z těch neoficiálních tréninků taky končily těžkou nemocí (čti: kocovinou jako prase).
„No, ještě za nic neděkuj,“ pokrčil pak Harry rameny. „Já tyhle věci taky řeším radši z očí do očí, takže jsem rád, že jsme se sešli,“ pousmál se na závěr. „No, kafe by bodlo,“ připustil poté a v očích se mu ďábelsky zablýsklo. Ale jenom trošičku, fakt - ostatně jako vždycky, když pomyslel na kofein, že. Jedno kafe stačilo k probuzení z kómatu, druhé Harryho nastartovalo a teprve to třetí mu umožnilo normálně, naplno fungovat. Takže nebylo divu, že další kávou rozhodně neměl v plánu pohrdat. „No a co jinak? Jak jde škola?“ zeptal se, aby řeč nestála. Na drby z Bradavic se ale tázat nehodlal, protože sem tam něco vytáhl ze Saoirse a to mu celkem stačilo; ty nejvíc zásadní věci určitě věděl.

_________________