„Stačí len Morg,“ odvetila mu, pretože túto skráteninu využívali všetci, ktorí ju poznali. Ani sa tomu úprimne nečudovala, predsa len, Morrígan je trocha dlhé na vyslovovanie. Navyše ju takto oslovovala len matka, keď na ňu bola z nejakého dôvodu naštvaná. Čož bolo v podstate dosť často. A ešte dedko, ktorí sa z nepochopiteľných dôvodov v jej mene vyžíval. Nikdy ju neoslovil inak ako jej plným menom, skutočne. Veľmi túto jeho úchylku nechápala, ale neriešila to. Každý máme niečo a úprimne, jej to bolo v podstate fuk. Nech si ju každý oslovuje ako chce ak to bude nejako odvodené od jej mena a nebude to nejaká priblblá prezývka. Za to by totiž už trhala hlavy.
Povytiahla obe obočia, až sa jej mierne nakrčilo čelo a uprela na Patricka pohľad alá to ako vážne? Nešlo o samotnú otázku, jej vlasy prišli predsa divné skoro každému. Biela farba nebola práve obvyklá ani v čarodejníckom svete, pokiaľ ste nepatrili k metamorfomágom, ale to už je o inom. Skôr ju dostal ten fakt o tom kúzle. Uškrnula sa pri myšlienke, že by jej rodina na nej robila v mladosti nejaké kúzelné pokusy, kvôli ktorým by jej zbeleli vlasy aj s obočím. Neodpustila si aspoň trochu sa nepohrať s myšlienkou, že by mu predostrela takúto odpoveď. Skutočne by chcela vidieť tú emočnú reakciu, ktorú by tým u neho vyvolala. Nechcela ho však prílišne desiť, čo by týmto istotne dosiahla a tak len potriasla mierne hlavou a nápadu sa pustila. „Od narodenia,“ odvetila napokon stručne a hlavne pravdivo. Ďalej to však nijako nerozvádzala, nepotrebovala mu vysvetľovať, že je to z dôvodu toho, že je vlastne albín. Do toho mu už totiž nič nebolo a preto nemala najmenší dôvod sa mu spovedať. Predsa len, to už bola jej vec a pre neho i tak naprosto zbytočná informácia. Ohľadom toho, či to majú v rodine len záporne pokrútila mlčky hlavou. Nie, ona bola jediná v rodine, kto touto mutáciou trpel. O tom, či tým trpel aj niekto z jej predkov však už nevedela. Hlavne keď nepoznala ani otcovu líniu.
Očami na chvíľu švihla k vedľajšiemu stolu, kde sedeli ďalšie dve dievčatá v ich veku a horlivo medzi sebou diskutovali. Doteraz ich prítomnosť veľmi neregistrovala, až keď na nich Patrick upozornil ich aspoň na chvíľu zobrala na vedomie a preletela ich zbežne pohľadom. Jej záujem však podobne rýchlo aj vychladol a tak nakoniec len ľahostajne mykla plecami. „Netuším, opýtaj sa ich.“ Neovládala čítanie myšlienok, ani nebola vedma, aby také dačo vedela. Svoj pohľad stočila k oknu a nepatrne strnula, keď sa jej mliečne modré oči stretli s tmavohnedým pohľadom, ktorý bol ešte tmavší než obvykle. Tak a bolo to tu, matka ju našla. Obozretne behala pohľadom po matkinej tvári, aby z bezpečnej vzdialenosti vyhodnotila stupeň jej zúrivosti. Podľa jej výrazu do odhadovala tak niečo medzi 7-8 čo nebolo práve veľmi povzbudzujúce. Preto veľmi chytro usúdila, že nejaké dlhšie otáľanie by v tomto prípade ničomu nepomohlo. „Prepáč, ale už musím ísť. Maj sa a vidíme sa v Bradaviciach,“ vyhrkla zo seba bez toho, aby sa na chlapca čo i len pozrela. Jej pohľad totiž stále smeroval k jej matke, pretože by bolo skutočne nebezpečné ju momentálne čo i len na chvíľu spustiť z očí. Vstala od stolu, zasunula stoličku a vybehla von z cukrárne, aby si užila matkinu kázeň po ceste domov.

>>>

_________________

Morrígan má momentálne rozpustené vlasy s menším copom

Když se jí neznámá zeptala na to, zda si opravdu myslí, že se dá přejíst zmrzliny, Caoimhe znejistěla . Především proto na chvíli stočila pohled ke svému bratrovi, který byl zrovna zahleděn do novin, takže si ani nevšiml, že ho nenápadně prosila o pomoc. "Řekla bych, že ano," připustila tedy nakonec, nejistě se pousmála a pokrčila rameny. Přeci se dalo přejíst všeho, ne? Když by se někdo cpal od rána do večera několik dní v kuse jedním a tím samým jídlem, tak by ho pak minimálně pár dnů nemohl ani vidět, ne? Ona to tak měla u všeho. Tedy, krom ryb, ty prostě milovala natolik, že by se jich nemohla asi ani vzdát, kdyby se s nimi cpala fakt každou volnou chvíli, což ostatně dost často prováděla. "Občas jo, je fakt super. Nebo je umí připravit na několik různých způsobů, takže většinu, když něco chytím, tak mu to donesu," i když už i ona sama uměla pár jídel z ryb připravit, ale nikdy to nebylo tak úžasné, jako od dědy. Nebo od Declana, který očividně měl na to vaření a přípravu jídel talent po něm. Caoimhe opětně znervózněla a tušila, že ta nervozita za dnešek už z ní asi neopadne. Neznámá dívka se jí zdála až moc upovídaná - což ona byla taky, ale až v momentě, kdy ty lidi více poznala. Přikývla tedy, že ano, její bratr je skutečně kuchař a ano, že ten zrzavý muž sedící nedaleko, je skutečně on. "Nemám žádné další sourozence, jen Declana. Co ty?" oplatila jí otázku, aby se tedy neptala jen Lacey a věnovala jí úsměv. "Jsou opravdu z čokolády, chceš je ochutnat?" nabídla se, protože dělení se o jídlo jí nevadilo, dokud tedy nepřišlo na ty ryby.. tam už to bylo trochu horší.
"No to rozhodně, moc mi tam chutnají, ale nemají tam takové zajímavé příchutě, jako tady - třeba slaninovou, pizzovou nebo tak bys tam fakt nesehnala," mrkla na ní pobaveně a přitom si představila, jak by se asi její kamarádi ze školy tvářili na to, kdyby jim přitáhla ochutnat třeba tu slaninovou zmrzlinu. Určitě by jí považovali za blázna, jen kdyby zmínila, že něco takového existuje.
Když se dívka rozpovídala, Kví na chvíli vykulila očiska, než radši zpozorněla, aby jí ani jedna informace neutekla a neptala se pak na něco, co už dívka řekla. To by byla totiž už fakt za to tele. "Můj bratr do Bradavic nechodil, ale můj bratranec a sestřenice jo," a to, že se tam těší jen tak z části raději nezmiňovala, protože ona dívka z toho vypadala fakt moc nadšeně. Jenže Caoimhe si nebyla jistá, co tam bez svého bratra bude dělat, když byla zvyklá s ním trávit strašně moc času. Byla jen škoda, že tam už Maeve, se kterou se vídala asi nejvíc ze svého příbuzenstva, nestuduje. "Myslíš Mrzimor? Tam chodí bratranec a v Nebelvíru byla sestřenice a taky můj táta. A to netuším, jestli někam berou převážně jen čistokrevné. Nicméně mně je asi jedno, kam půjdu, každá kolej má něco do sebe," krčila jednoduše rameny, protože ona žádnou vysněnou představu neměla. A to snila tak nějak o všem..
Caoimhe koutkem oka zahlédla, jak se její bratr zvedá, a tak do sebe rychle naházela zbytek zmrzliny, a pak se na dívčinu usmála. "Už budu muset jít, ale jsem ráda, že jsem tě poznala, třeba se ještě uvidíme, než nastoupíme do školy. Mimochodem, Jsem Caoimhe," mrkla na ní ještě rychle, než v ruku v ruce se svým bratrem zmizela venku.

>>>

_________________

Tohle děvče se rozhodně lišilo od dívky, kterou Lacey předtím potkala v obchodu se zvířaty. Zaprvé, bylo zrzavé, že jo, no a za druhé, tak nějak roztomile nesmělé. Valentýnka tenhle aspekt některých lidských povah nechápala, ale ne všichni byli ochotní prostě mluvit, mluvit a mluvit. Ona sama někdy taky raději mlčela, ale pokud šlo o něco, co ji hodně zajímalo? Nezastavitelný tok slov.
Nicméně, ta holka byla zajímavá spoustou jiných věcí. Třeba tím, že chytala ryby. Nad tím Lacey zůstala jen nevěřícně zírat. "Ty seš tak trochu hustá, víš o tom?" vypadlo z ní celkem obdivně, a následně si uvědomila, že by si fakt nějakou rybu dala, protože má hlad jako vlk. Nebo jako něco, co žere ryby. No, nevadí.
"Já mám mladší ségru a ještě víc mladšího bráchu," oznámila ohledně sourozenců, "což ze mě vlastně dělá děsně velkou sestru, ha, ha." Musela se nad tím pousmát, ačkoliv bylo vidět, že je na sebe fakt patřičně hrdá (i když vlastně k tomu, aby byla něčí starší sestra, nepřispěla absolutně nijak, že...).
"Jé, díky, klidně si ochutnej tady taky," zazubila se a poté co si lžičkou trochu melounovky se semínky nabrala, nabídla slečně i svůj vlastní, i když lehce roztékající se pohár.
No a pak už přišla řeč na to nejzajímavější - na Bradavice. To, že dívčin bratr nechodil do Bradavic, Lac nijak nekomentovala. Ostatně, nebylo přeci pravidlem, aby všichni museli zrovna tam, a Lacey ani nenapadlo, že by třeba taky mohl být moták nebo tak něco, prostě předpokládala, že studoval jinou kouzelnickou školu. A to bylo... normální, že jo taky. No a i kdyby, tak moták je pořád taky člověk, ne asi. "Jo! Mrzimor! Já furt zapomínám ty jména, babča říká, že mám horší paměť než ona," ušklíbla se, "ale asi máš pravdu, fakt je jedno kde skončíme, pokud si tam najdem kamarády a tak... teda pořád nevím jak by se mi žilo mezi bandou čistokrevnejch snobů, ale jinak je mi fakt jedno kam půjdu. Chci jenom pohodlnou postel a nový kamarády, a budu spokojená!" Opravdu. Pro Lac bylo úžasné už to, že pojede do Bradavic.
Nedlouho na to se dívčina zvedla, že bude muset jít. A tak, ještě než odešla, se i slečna Heavensgateová představila. "Já jsem Lacey, a jo, určitě se uvidíme! Měj se!" zamávala za odcházejícími rusými vlasy a byla jen moc ráda, že přicházející rodinu, která se zanedlouho i s oslovením "Tak, Valentine, jdeme pro učebnice" objevila, už rusovláska vidět, nebo spíš slyšet, nestihla.

>>>

_________________

<<

Alexander se většinou s nějakým volnem neobtěžoval, protože prostě a jednoduše neměl tu potřebu, nicméně existovalo několik lidí, kvůli kterým by si čas udělal, i kdyby se mu měla práce nakupit a on později nestíhal. Dnes šlo o jeho synovce. Jenom jednoho, protože ten druhý byl nemocný. A protože ten zdravý nevydržel sedět na jednom místě a bez brášky se nudil a značně ztěžoval život rodičům, rozhodl se Alec, že švagrové uleví a vezme prcka na výlet. No, na výlet… Jimovým oblíbeným místem bylo Fortescuovo zmrzlinářství, takže právě před jeho vchodem se Alec se synovcem nacházeli. „Takže co to bude dneska, hm? Něco s čokoládou?“ škádlil chlapce, který se okamžitě zatvářil znechuceně. „Tu já rád nemám,“ zareagoval hoch a věnoval strýčkovi pohled, kterým říkal a ty to víš moc dobře. Alec se pobaveně zazubil a popohnal Jima dovnitř. „Je mi to jasné... však on tam pan Fortescue bude mít něco s ovocem, uvidíš.“ Ani ho popohánět nemusel, James vpadl dovnitř, ale i když měl nutkání se hned nalepit k pultu, nakonec způsobně počkal na strýčka. A zatímco chlapec si posléze poručil vanilkovou zmrzlinu („a k tomu hodně ovoce!“), Alec si dal tu čokoládovou zmrzlinu. A když se pak posadili, Jim se zatvářil, jako by mu doma najít nedali, ale protože tušil, že by se mu akorát dostalo napomenutí, začal ten svůj pohár likvidovat vlastně docela pomalu.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám.

_________________

<<<

Bylo pěkně, a protože Eleanor měla směnu až noční, rozhodla se trochu venku vyvětrat - ostatně se ven jen tak nedostala už několik dní v kuse, protože tvrdla v práci. Což jí vlastně nevadilo, jí ta práce bavila a dokonce si občas vzala dobrovolně směnu v budově Denního věštce, i když ještě před pár měsíci byla ochotná své kolegy podplatit nějakým dobrým alkoholem, aby si to s ní vyměnili. Teď se je naopak snažila uplatit, aby jí tam pustili, kdo ví proč..
Zajít na zmrzlinu rozhodně v plánu neměla, ale když už kolem krámku procházela obtěžkaná hned několika taškami (jak jinak, než plných drahého oblečení), dostala na ní chuť a tak nebylo divu, že tam prostě vlezla a úsměvem na tváři. A ten nezmizel ani v momentě, když si všimla někoho, koho opravdu ráda viděla. "Ale ale, koho pak to tu máme?" broukla, uchechtla se a pobaveně zamrkala na Alecova synovce, načež se zazubila na Alexandra. "Kde pak si nechal toho druhého?" optala se zvědavě, protože moc dobře věděla, že Alecův bratr měl syny dva, dokonce dvojčata, takže si vůbec nebyla jistá, který to před ní v tuhle chvíli sedí, ne že by se o to nějak extra starala.. Na chvíli se od nich však otočila, aby si sama mohla dát kopeček citronové zmrzliny, ale ještě předtím si u jejich stolu odložila tašky - jakmile totiž držela svůj kornoutek, přitočila se opětně k nim. "Nevadí, když si k vám přisednu?" optala se spíš Alecova synovce, než svého ex snoubence, ale oběma věnovala úsměv a nesedla si do té doby, než jí to bylo dovoleno.

_________________

Malý klučina se spokojeně zabořil do likvidace svého poháru a neměl potřebu dělat vylomeniny, takže Alexander si dovolil na chvíli popustit myšlenky někam dál. Dlouho mu to ale nevydrželo, protože se brzy ozval známý hlas. „Jéé, teta Lenny!“ zvolal James nadšeně, když zjistil, kdo to je. Tím oslovením nic nemyslel, protože jako strýčky a tety oslovoval prakticky všechny jemu blíž známé lidi, kteří nebyli jeho rodiče nebo prarodiče. Koneckonců – Alexander se s Eleanor rozešel ještě před jeho narozením, takže nějaká takováhle historie mu byla vzdálená a neměl šanci ji v tomhle věku chápat. Ale Lenny měl rád, ačkoliv neměli možnost se vídat tak často. „Matty je nemocnej,“ informoval ji Jim ochotně a po okamžiku dodal, „a strejda mě vzal ven, abych taky nebyl nemocnej.“ A s těmi slovy znovu zabořil lžičku do svého ovocného poháru. „Spíš aby si od něj Aurelia odpočinula,“ doplnil Alec svého synovce polohlasem a spiklenecky na Lenny zamrkal. Krátce sklouznul pohledem k jejím taškám, které si k nim odložila, nicméně komentář si nechal až na později, kdy se k nim zase vrátila. „Jasně, sedej,“ pokýval hlavou chlapec a zvědavě se podíval na strýčka, jestli to nevadí ani jemu. Alec s úsměvem zavrtěl hlavou, protože kdyby mu měla někdy vadit Eleanořina přítomnost, asi by nastal konec světa. „Na nákupech? Na tohle existují kouzla, víš?“ popíchl ji pobaveně a na mysli měl samozřejmě množství těch tašek, se kterými se tahala. Však jedno zmenšovací kouzlo sem nebo tam… rázem bylo to nakupování lehčí, ne?

_________________

Ani potom, co Alecův synovec promluvil, si Lenny nebyla jistá, které z dvojčat to je. Spokojeně se však usmála, protože to oslovení jí těšilo (a ona toho prcka skoro jako rodinu brala) a odolala nutkání mu rozcuchat vlásky. A i jí samotnou mrzelo, že se s ním nemůže vídat častěji, stejně jako s jeho bratrem, protože oba měla moc ráda a ten čas strávený s nimi si vždy užila. Jen ho bylo opravdu pomálu. "Tak to je od strejdy moc hezký, co?" broukla pobaveně a pokývala hlavou. Teď už alespoň věděla, kdo to před ní vlastně sedí, takže se usmívala ještě o něco víc. Už totiž nehrozilo, že by ho oslovila třeba špatným jménem. "Co sis to dal dobrého?" povytáhla pak tázavě obočí, usmála se na Jamese, a pak stočila pohled k Alecovi. "To je od tebe šlechetné," i ona ztišila hlas, spiklenecky na něho mrkla, a pak už se jala shánět si nějakou tu dobrotu, pro kterou sem původně přišla, že.
"Dík," zamrkala na Jamese, posadila se na volnou židli, a pak se pobaveně ušklíbla na Aleca. "Přesně tak, na nákupech. Vím, ale byla jsem líná vytahovat ten klacek. Hlavně ty tašky zase tak moc těžký nejsou, je to jen nějaké oblečení," spousta oblečení, u kterého si nebyla jistá, jestli se jí vůbec bude vejít do skříní a už se těšila, až bude mít pár dnů volna, aby se mohla vrhnout na své skříně a pořádně je přebrat, přerovnat a tak podobně. "Jak se vůbec máš?" optala se zvědavě a radši se hned na to pustila do své zmrzliny, protože jinak hrozilo, že se jí brzy začne roztejkat.

_________________

„Jasně, strejda je nejvíc super,“ pokýval chlapec hlavou na souhlas a věnoval strýčkovi ten nejzářivější úsměv. Vážně ho měl moc rád. Ale momentálně měl radši ten svůj pohár. „Vanilkovou zmrzlinu a hooodně ovoce,“ informoval Jim následně Lenny, ovšem pak si zacpal pusu právě jednou jahodou, takže na chvíli zmlkl.
Alec se mezitím na Lenny zaculil, a když se k nim pak vrátila a sdělila mu, že se jí nechtělo na ten nákup vytahovat hůlku, zakroutil nad ní hlavou. „Že mi to nebylo jasné. Ale pravda, s tou svojí nakupovací mánií už jsi v tom zběhlá, viď?“ neodolal, aby ji trochu nepopíchl, a zatvářil se u toho jako naprostý andílek. Ještě že existovala ta zvětšovací kouzla, jinak by se dalo pochybovat o tom, že by se Lenny do těch skříní všechno vešlo.
„Daří se mi dobře,“ pousmál se Alec následně a myslel to docela vážně. Přestože se vždycky dalo najít pár věcí, které člověku nebyly úplně po chuti, momentálně si vlastně opravdu nemohl na nic stěžovat. A byl za to rád, však už taky bylo pomalu načase. Pak se nicméně zatvářil zvědavě a zadíval se na Eleanor. „A jak se vede tobě? Nikdo tě přehnaně nezlobí?“ optal se s upřímným zájmem. Přitom si lžičkou nabral zmrzlinu, aby z ní taky neměl jen kašičku. V tuhle chvíli asi mohli připomínat spokojenou rodinku na výletě, ale ačkoliv byly doby, kdy každému takovému páru záviděl, teď ho to už ani nenapadlo. Ale rozhodně byl rád, že na Lenny narazil a že mají možnost si zase jednou popovídat.

_________________

"Zase tak bych to nepřeháněla," broukla vážně, nicméně v další chvíli se pobaveně uchechtla a mrkla po Alecovi, co on na to. "A jaké ovoce je tvé nejoblíbenější?" pousmála se pak na Jamese. Líbilo se jí, že má ovoce rád, protože mnoho jiných dětí by si nechalo raději dát mnohem více zmrzliny, než hooodně ovoce.
Lenny se andílkovsky usmála a pokrčila rameny. Byla líná, ani si nebyla přesně jistá, kde tu hůlku má a hledat se jí ten klacek fakt nechtělo. V kabelce holt měla strašně velký bordel.. "To rozhodně jsem, hlavně je to pro mě takové oddychové a nemusím u toho moc myslet," a taky se u toho skvěle dalo relaxovat což se před prací vážně hodilo. Byla totiž neskutečně ráda, že mohla vypadnout z domu a netrávit čas se svou matkou, která se jí snažila přemluvit, aby se s ní zúčastnila nějakého čajového dýchánku, což by rozhodně nedala.
Eleanor se spokojeně usmála, když se dozvěděla, že Alecovi se daří dobře. Pro ní to totiž bylo důležité. "Taky se mám dobře," za což mohly z velké části kávová sezení ve společnosti fotografa z Denního věštce, ale tím se mu zatím svěřovat nechtěla. "Krom rodiny mě nikdo nezlobí," pousmála se a i ona se pomalu pustila do zmrzliny, protože jí pomalu začala téci po kornoutku. Že by mohli vypadat jako rodina na výletě, to Lenny vlastně ani nenapadlo, protože tímhle směrem o Alecovi už dávno nesmýšlela, byl pro ní nejbližší osobou, za kterou šla s jakýmkoliv problémem, ale nebrala ho už jako něco víc. "Kdy pak jdeš zas do práce? Doufám, že nám tenhle měsíc vyjde alespoň pár směn společných," přiznala pak, protože s Alecem se sloužilo fakt dobře. Jistě, našlo se více lidí, se kterými Lenny sloužila ráda, ale s Alexanderem byla prostě sranda.

_________________

Alexander se hraně zatvářil dotčeně. „Já myslím, že jsem ten nejlepší strýček,“ prohlásil následně rádoby neskromně, ale vzápětí se pobaveně uculil a pohladil Jamese po vláskách. Ten se nespokojeně zavrtěl a střásl strýčkovu ruku. „Jahody,“ prohlásil chlapec rozhodně, „a mám taky rád meruňky, jablíčka, pomeranče, hrušky a borůvky. Ty mi ale máma moc nechce dávat.“ Inu, když něco přehnaně barví, je lepší se tomu v případě malých dětí vyhnout. Jinak James rozhodně nepohrdl žádným ovocem, ale kupodivu se zeleninou to už bylo horší.
„Ještě že se vyrábí stále další oblečení, jinak jsi už všechno dávno skoupila, viď?“ rýpl si Alec do Lenny a spiklenecky na ni zamrkal. Ale přestože on měl radši jiné formy relaxace a nakupování ho nebavilo, nemyslel si proto o Lenny něco nelichotivého. Někdo měl rád, někdo zase ono, a jestli byla tak spokojená, to pro něj bylo hlavní. „To bys je měla začít zlobit na oplátku, hm?“ Byly časy, kdy by si Alec tohle říct nedovolil, aby Lenny nenaštval, protože věděl (více než kdo jiný), že to se svojí rodinou nemá jednoduché, ale teď mu to tak nějak vyklouzlo. Zatvářil se tedy jako svatoušek a pokrčil rameny na znamení, že on za to nemůže, to samo.
„Zítra a pozítří mám ještě volno, ale pak bych se tam zase měl objevit,“ zamyslel se Alec nad tím, jak mu to pracovně vychází. Měl ještě v plánu si nějaké volno vybrat, ale tam ten přesný časový plán nezáležel jenom na něm. I když měl momentálně pocit, že pro Artemis by si udělal volno kdykoliv. „Taky v to doufám. Ale když ne, minimálně se vždycky můžeš těšit na kávu pro probuzení, hm?“ pousmál se. V ten moment Jim zvedl pohled od svého poháru a zatěkal očima mezi strejdou a tetou. „Až budu velkej, tak chci bejt taky bystrozor,“ prohlásil jen tak, protože se mu zdálo, že už dlouho mlčí.

_________________