"Nedokážeš si představit, jak těžké to rozhodnutí pro mě bylo," Eleanor sice chápala Alecovo rozhořčení, na druhou stranu toho pro ní bylo moc. Slzy byly tentam a fakt, že ještě před chvíli brečela prozrazovaly jen lehce zarudlé oči. "Jenže tys tam v tu chvíli prostě nebyl, Alecu." Procedila skrz zaťaté zuby. V téhle chvíli si to uměla živě představit, útěk za svým bývalým snoubencem a to, že by se o ní i o to malé postaral. Teď si to představit uměla dokonale, ale tehdy vliv jejích rodičů na ní byl až moc velký a ona se bála. Nejen o sebe, ale i o to, co by mohli provést jemu, nebo dokonce tomu malému. Kdo ví, čeho byl její otec schopen? A pak to bouchlo. Lenny s pootevřenými ústy sledovala Aleca, který zvýšil hlas na tolik, a i když chtěla něco říct, utišit ho, nemohla. Bylo jí to líto. Všechno, především fakt, že Alec zameškal veškeré dětství jejich dcerky a i to, že neměla tu lásku, kterou mít měla. "J-já," netušila vlastně ani co by měla říct, protože Alexander měl pravdu. No a i kdyby měla co říct, vyrušil je někdo, kdo ještě před chvílí seděl o pár stolů dál a sledoval počínání Ellie s Alecem z dálky.

Na Eleanořino rameno dopadla malá ručička a vedle ní se hned na to objevila malá osůbka se zkoumavým pohledem, jenž věnovala prvně své sestře a posléze i Alexanderovi. "Ellie? Je všechno v pořádku?" v jejím hlase byla znát starost, ale i zmatení, protože vůbec nechápala, o čem to předtím Alec mluvil a co tím vším chtěl naznačit. Vzhledově sice mohla být podobná své matce sebevíc, ale grimasa, kterou následně nahodila, byla podobná až moc jejímu otci. Teagan totiž moc dobře cítila to napětí, které z Eleanor vyřazovalo, o to méně se jí líbil fakt, že za její rozpoložení očividně mohla hádka s Alexanderem. Na toho se zamračila takovým způsobem, že ani on sám by se za to nemusel stydět. "Kvůli čemu se hádáte?" optala se pak s notnou známkou zvědavosti, zatímco její dlaň sklouzla z Eleanořinýho ramene, aby jí mohla následně chytit za ruku.

_________________

„Mohl jsem tam být, Eleanor… kdybys mi dala tu možnost,“ zasyčel Alec nazpátek, přestože teď už nemělo cenu diskutovat o tom, jak mohlo co tenkrát být. Tedy, teoreticky to nemělo cenu, prakticky to všechno Alec potřeboval vmést Lenny do tváře. Musela si uvědomit, jak moc mu svým rozhodnutím (znovu) ublížila, a že tentokrát nepůjde o něco, co by časem vybledlo. Láska se mohla přetvořit v přátelství, zásnubní prstýnek se dal snadno zahodit, ale živou bytost z existence jen tak nevymažete.
Alec si až ve chvíli, kdy se ozval Teaganin hlásek, uvědomil, že se možná mohl pokusit držet se zpátky, aby to pro tu malou nebyl takový šok, jako před chvílí pro něj. No, na to už bylo pozdě. Nebo ne? Nevypadalo to, že by si Teagan uvědomila plný dosah jeho slov, ale těžko říct, jestli za to byl rád. Úplně nejradši by ji teď sevřel v náručí a už nikdy nepustil, ale kromě toho, že mu sotva viditelně cukla ruka, tak se jinak nepohnul. Unaveně se pousmál, když se na něj zamračila. Zjevně si myslela, že je chyba na jeho straně, ale nemohl popřít, že by ho nezabolelo, když chytila Lenny za ruku. „Zeptej se sestry, ta ti to určitě ráda vysvětlí,“ odtušil nakonec, bez té předchozí jedovatosti v hlase. Koneckonců – Teagan za nic nemohla. Jen na její matku upřel takový pohled, až to skoro bodalo.

_________________

"Snažila jsem se vás tím ochránit," šeptla na svou obranu naposledy. Byla to pravda - tehdy to jako záchranu viděla. Po těch několika letech se toho ale dost změnilo a ona toho litovala. Nedalo se to však vzít zpátky, protože cestovat časem nikdo z nich neuměl. Kolikrát to Alecovi chtěla říci, ale nenašla k tomu dostatek odvahy a roky plynuly a plynuly..
Když se vedle ní objevila Teagan, Eleanor se maličko zavrtěla na místě a nahodila menší úsměv, jenž malé následně věnovala. "Nedělej si s tím starosti, princezno," broukla snažíc se mluvit klidně, i když jí srdce bušilo o sto šest. Nechtěla, aby se to Tea dozvěděla, minimálně ne takovýmhle ostrým způsobem. Následně se natáhla, aby malé vlepila menší pusu na čelíčko. Když se pak do toho pustil Alec, Ellie sebou malinko trhla a zadívala se na něj, než opětně strhla pohled k malé princezně. "Eleanor? Co mi ráda vysvětlíš?" optala se dívenka a v jejím hlase byla znát zvědavost, stejně jako strach. Netušila totiž, co se to děje a proč se dva nejlepší kamarádi hádají a křičí po sobě. Tedy, křičel jen Alec, ale.. "Popovídáme si o tom doma, dobře?" povytáhla Lenny tázavě obočí a doufala, že Tea moc nebude protestovat, protože tady se jí to prostě řešit nechtělo. Stačilo, že na sebe tím vším strhli pozornost ostatních. Byla si totiž vědoma toho, že Teagan z Aleca měla víc, než se na první pohled mohlo zdát a navíc nebyla úplně připravena na to, až jí malá odsoudí, což tušila, že se opravdu stane. Malá ale nevypadala na to, že by si to chtěla nechat na doma. "Ty máš dceru a já o tom nic nevím?" Teagan sice byla chytrá, občas až moc, ale fakt, že to vlastně mluvili předtím o ní, jí stále nedocházel. Možná proto, že neslyšela všechno, možná proto, že si to jen celé nechtěla připustit.

_________________

„Nás?“ Alec se zatvářil skoro až nevěřícně. „Nebo ses hlavně snažila zbaběle ochránit jenom sama sebe?“ Nezamýšlel být tak krutý, nikdy takový nebyl, ale tohle přece jenom byla poněkud netradiční situace… a zatím to na něj vážně působilo jenom tak, že se Eleanor zachovala jako prvotřídní zbabělec. Dalo by se to pochopit, kdyby se jí nebo té malé Alec sám vzdal, kdyby je odhodil na stranu, ale… to se nestalo. Spíš to Lenny udělala jemu.
Popravdě ani Alecovi se nechtělo dořešovat to teď a tady, na druhou stranu by byl nerad, kdyby se to Lenny znovu pokusila zamluvit a nadále to před Teagan tajit. To ne, hodlal se ujistit, že už žádné další tajnosti nebudou. „To byste vážně měly,“ utrousil na poznámku, že si o tom popovídají doma. Na druhou stranu doufal, že když už to Eleanor přiznala jemu, tak měla v plánu to prozradit i té malé. Ta si to totiž zasloužila nejvíce.
Vztek každopádně pomalu povoloval (ačkoliv nebylo pochyb o tom, že v nejbližší době tak úplně nezhasne) a spíš na jeho místo nastupoval smutek a lítost. Zvlášť když Teagan pronesla, že nevěděla o tom, že by Lenny měla dceru. „Neboj, princezno, já jsem o tom taky nevěděl,“ neodpustil si Alec poznámku, kterou směřoval víceméně hlavně k Lenny. Pak zaregistroval upřené pohledy svých dvou synovců a pousmál se jejich směrem. „Jime, Matte, dojedli jste? Je čas jít,“ houknul k nim, a když se od nich dočkal současného přikývnutí, pobídl je, aby se začali oblékat.

_________________

I když si Alec myslel, že to bylo od Lenny zbabělé rozhodnutí a chránila tím především sebe, ona to tak stále neviděla. Mlčela však, protože se nechtěla dále hádat. Především proto, že už to takhle přilákalo pozornost dětí a jedno z nich se chvíli na to objevilo vedle nich. Eleanor však nebyla připravená to Teagan ještě říci, ne že by chtěla čekat dalších devět let, ale představovala si to sdělení úplně jinak. Teď už to však bylo skoro nevyhnutelné. Tea byla tvrdohlavá, stejně jako ona sama a tušila, že bez odpovědi jen tak neodejde.
"Proč jsi mi neřekla o tom, že jsem teta?" zamračila se Tea, tentokrát na svou sestru a pustila její ruku, protože v tuhle chvíli na ní byla naštvaná. Eleanor mlčela, protože si nebyla jistá, jak jí to úplně podat. "Ty nejsi teta, Teagan," zašeptala nakonec a podívala se princezně zpříma do očí. "Proč bych nebyla teta? Když jsem tvoje.." Teagan se odmlčela a zmateně se na svou sestru podívala. "Dcera? Já jsem ta dcera?" Teagan se při posledním slově zajíkla a udělala pár kroků dozadu od Eleanor čímž vrazila do Aleca. Omlouvat se v tuhle chvíli ale nemohla. "Ano," potvrdila jí Ellie opatrně. Chtěla jít a malou princeznu obejmout, ale z místa se nepohnula. Za prvé věděla, že by se stejně nenechala a za druhé tu byl někdo jiný, kdo takovou úlohu mohl splnit. "A-ale p-proč? T-ty jsi.. ty jsi mě nechtěla? Proto jsi mě dala jim? A co můj otec?" Teagan nedokázala vyjádřit, jak se v tuhle chvíli cítila. Byla tam zlost, nenávist vůči Eleanor, ale i lítost a smutek. "Takhle to vůbec není, princezno. A tvůj otec o tom až do teď nevěděl," s posledními slovy se Eleanor zadívala na Aleca, a pak zpátky na Teagan, které to pomalu docvaklo. Nebo si to alespoň Ellie myslela, protože chvíli na to udělala pár kroků i od Aleca, aby se jí tak dostalo trochu prostoru. Teagan si však nebyla jistá, jak to celé probrat. Ty lidi, co pokládala za své rodiče, byli vlastně její prarodiče a ta, kterou milovala ze všeho nejvíc, byla její matka a tajila jí to skoro devět let.

_________________

Jim s Mattem byli sice připravení na odchod, ale protože nebyli hloupí, viděli, že u stolu dospělých došlo k nějakému zvratu a odchod se zřejmě zatím ještě neměl konat. Alec neměl problémy s tím, aby odešli a dořešilo se to jindy a jinde, ale Teagan to tak zjevně nechtěla nechat. Ne že by se jí divil. Ohlédl se tedy k synovcům, ale ti si zatím něco špitali mezi sebou a vypadalo to, že jim nevadí ještě chvíli čekat. A tak tedy Alec polkl a upřel pohledem zpět k Eleanor a… jejich dceři. Bylo zvláštní o tom takhle přemýšlet. On má dceru. Devítiletou. Najednou nevěděl, jestli by se měl smát nebo spíš brečet. Chtělo se mu obojí. Ze všeho nejdřív ale měl nutkání Teagan ukonejšit, ale nebyl si úplně jistý, jak bude reagovat. Co když bude naštvaná i na něj? Alec vstal od stolu, ale jenom proto, aby je nedělil a mohl si k Teagan přidřepnout. „Ani nevíš, jak moc mě to mrzí, princezno,“ broukl tiše a vážně se na ni zadíval. „Věř, že kdybych měl jenom sebemenší tušení, že jsi moje, nikdy bych tě nenechal takhle vyrůstat,“ pokračoval tlumeným, konejšivým hlasem, a pak k Teagan zkusmo natáhl ruku, jestli se nechá k němu přivinout. Na Lenny se přitom ani koutkem oka nepodíval.

_________________

"Není? Není?! A jak to teda je? Proč jsi mě teda dala těm, co mě nemají vůbec rádi?" Tentokrát to byla Teagan, která křičela, protože tohle pro ní bylo nepochopitelné. Vždyť oni se k ní chovali jako k cizí a nakonec se ukázalo, že ona pro ně cizí je. Nebyla totiž jejich opravdová dcera. Tea se snažila zadržet slzy, které se jí draly do očí, ale marně. Když se tak u ní objevil ten, co měl být její otec, padla mu do náruče bez řečí. Potřebovala, aby jí někdo silně objal a jen tak jí nepustil. "Nenávidím tě," slova zašeptala a v první chvíli se mohlo zdát, že jsou mířeny k Alexanderovi, ale nebylo tomu tak. "Slyšíš mě, Taliyah? Já tě nenávidím," možná to byla silná slova, ale v tuhle chvíli Teagan ke své se.. matce cítila především jen nenávist. Jak jí o tomhle mohla takhle lhát? Už jen to, že jí oslovila prvním jménem znamenalo, že svá slova myslí vážně, minimálně v tuhle chvíli. Eleanor na to neřekla nic, protože Teagan byla v právu. Měla právo jí nenávidět, bylo však pravdou, že čekala o něco menší reakci. Teď mohla jen doufat v to, že až si Teagan lépe utřídí myšlenky, odpustí jí. Jednou. A i když Ellie nechtěla Teagan od Aleca trhat, dále se na tomhle místě nechtěla zdržovat. Pomalu přešla k těm dvěma a opatrně položila ruku na rameno princezny. Ta se v první chvíli nepohnula, protože u Aleca se cítila v bezpečí, ale nakonec ho přeci jen pustila a vstala. "Jak jsi mi to mohla udělat?" zeptala se ublíženě, ale odpovědi už se jí nedostalo. Místo toho si jí k sobě Ellie přitáhla, kývla na Aleca a na jeho synovce, a pak se společně prostě a jednoduše přemístily pryč.

>>>

_________________

I kdyby to bylo jenom proto, že zrovna nikdo jiný po ruce nebyl, Alec byl rád, že Teagan od něj neuskočila, naopak se jím nechala obejmout. Stiskl ji pevně, ale zároveň jemně, a rukou jí zlehka počechral vlásky. „Už bude dobře,“ zabroukal tiše, ale jinak momentálně neměl kapacitu na to, aby Teagan vymlouval její slova mířená na Eleanor. Zaprvé to cítil dost podobně, ale hlavně si nemyslel, že by na to teď holčička reagovala. A tak ji prostě jenom objímal, dokud se do toho nevložila Eleanor. Alec pouštěl Teagan jen velice nerad a udělal to nakonec vlastně jenom proto, že mu bylo jasné, že tady už nic nezmůžou a bude lepší to dořešit jinde. Na Lenny se při odchodu stále nedokázal podívat, což možná pro ni bylo lepší, než aby ji z jeho pohledu sežehla nenávist. Když byly obě tatam, otočil se Alec ke svým synovcům, kteří se už začínali neklidně vrtět, protože ani jeden z nich si takový průběh odpoledne nepředstavoval. Každopádně se nechali klidně odvést domů, kam pak Alec večer zaskočil ještě jednou, aby svého drahého bratříčka odtáhl k sobě. Moc často to sice nedělal, ale tohle prostě potřeboval probrat nad sklenkou (nebo spíš lahví… či lahvemi) kvalitního alkoholu.

>>

_________________

<<

To, že Maud společně s Noahem mířili ke zmrzlinářství nebylo vlastně až tak zvláštní. Co ale byl rozhodně nezvyk, že tam mířili jen oni dva, sami samotincí, bez Spencer a všech jejich ratolestí. Maud se z půlky necítila úplně jistě, ale ani to jí nezabránilo v tom, aby se na svého milého zeširoka neuculovala, zatímco mu tiskla ruku. Přece jenom to svým způsobem bylo hezké, že se dětí pro dnešek ujala Spencer s Maudinou matkou, a ona si tak mohla Noaha užít o samotě. To se už dlouho nepodařilo. „Víš, co bude fajn? Že si tentokrát budu moct ten pohár sníst úplně celý sama,“ zasnila se Maud, když procházeli dveřmi dovnitř zmrzlinářství. Už si totiž tak nějak zvykla, že žádné jídlo nikdy nemá tak zcela úplně sama pro sebe, jelikož se vždycky poblíž našlo nějaké mrně, které chtělo kousek ochutnat. Z kousku pak byly dva, tři... a tak dále.

_________________

<<<

I Noah se cítil maličko nervózně, protože i když Spencer a Maudině mamince důvěřoval, bylo strašně divný, že svých šest ratolestí neměli sebou. Najít si totiž čas jen na Maud bylo velice obtížné, vzhledem k pracovnímu nasazené a množství dětí, takže se čas od času rozhlédl kolem, protože mu prostě připadalo, že jim něco (tedy spíše někdo) chybí. "Abys něco takového dokázala, drahoušku," broukl Noah zcela pobaveně a na své drahé sluníčko se zašklebil. Myslel to ale vážně, sám se totiž naučil jíst méně, protože vždycky, když si dával něco k jídlu, minimálně polovina z toho zmizela v žaludku jejich dětí. Občas to tak vypadalo, že jim doma nedávají najíst, haha. "Ale popravdě, těším se na to taky. Celkem dlouho jsme se nenajedli aniž by nás někdo otravoval," přikývl pak hlavou, pousmál se a na chvíli pustil ruku své přítelkyně, aby mohl otevřít dveře do cukrárny, do které se spolu tak těšili.
"Je tady nějaký klid," bylo to první, co ze sebe dostal, když se za nimi zase dveře zavřely. Skoro nikdo tu totiž nebyl a ten hluk z Příčné sem tolika nedoléhal. A vzhledem k tomu, že doma měl šest dětí, které když byly zticha, něco prováděly, mu tohle přišlo maličko strašidelné.

_________________