Aby tu nebylo nečekaných návštěv málo, tou dobou měl kolem zmrzlinářství cestu i jeden černovlasý drzoun. Pravda, od příjezdu do Británie se na svět moc nadšeně netvářil vzhledem k Charlesovi, který byl prostě na pěst a nedal Kailovi pokoj a pak tu byl ten bordel mezi kouzelníky a jakýmisi spory, ale to kluka zas tolik nezajímalo, dokud to nutně neovlivňovalo jeho. Ale o tom příště. Fortescueaův obchod už z dálky doslova byl do očí, pokud jste se poflakovali po ulici a vyloženě jste nečučeli jako husa do flašky a do země - mezi takové lidstvo se Kail rozhodně neřadil. Docela sebevědomě si vykračoval ulicí, chladně si měřil špičaté klobouky kolemjdoucích a v patách se mu jako stín pohyboval zjizvený kocour, který lhostejnými pohledy svému majiteli obstojně konkurovat. Nicméně Měsíc zavětřil, vypoulil žlutá očka na kluka s mandlovou zmrzlinou a v jakési zbytečné naději se mu bez prodlení natáhl přes botu, pokud Fin rychle neucukl, pak si položil hlavu na tlapky a číhal, přitom odháněl potenciální oběti nevrlým pohledem, aniž by tušil, že tím tomu klukovi se zmrzlinou vlastně poskytl službu a zákazníci se ke stolu neměli zas o něco víc.
Kail mezitím zvědavě přilepil obličej k výloze s rozličnými zmrzlinovými kombinacemi a nejistě zamrkal. Jakou by si jenom vybral? A bude v tom něco jako uschlá žába? Bočním pohledem kocoura zaregistroval a protočil nenadšeně očima. Krásnej začátek dne, fakt. A to ještě si měl obstarat tu hůlku, prej pro jistotu dřív. Přejel pohledem Fina jako z rychlíku a v duchu si ho ohodnotil jako slušný rýpací materiál, což byla pocta a zároveň neštěstí, ale o tom si každý musel utvořit obrázek sám. Moriarty se pro sebe křivě ušklíbl a než se kdokoliv z nich pokusil o další reakci, pokud si ho vůbec všiml, zmizel v obchodě, odkud se brzo vracel s náloží tmavě fialového kopečku borůvkové s přidanou hodnotou, o které si nebyl docela jist, co to vlastně je. Jenže kam teď. Na Mladého Moriartyho přeci jenom propalující pohledy očividně moc neplatily, sice to poslední, co chtěl, bylo si k někomu přisednout, ale co mohl dělat, když všude bylo plno a dovnitř se mu nechtělo a stát už vůbec. Nebudeme-li přihlížet k faktu, že mohly venku padat trakaře, nebo pražit slunce jako sušička na houby, ale to mu bylo naprosto ukradené. A usadil se u toho stolu i jeho kocour - i když to je dost chabá výmluva proto, že se nakonec s pokrčením ramen sesunul na vedlejší židli a tím tak veškeré tulení plány poslal promptně do kytek. "Odháníš škodnou, co?" prohodil jen tak mimochodem a zadíval se do výlohy.

_________________

Co se kouzelnického světa týkalo, nebyl si Onni jistý vůbec ničím a proto na okamžik zauvažoval, že toho kocoura, co se k němu začal lísat, pošle k čertu dobře namířeným kopancem. Co kdyby to náhodou byl ve skutečnosti nějaký kouzelník, že. Jenže pořád tu byla šance, že to byl prostě jen obyčejný kocour, který si vyšel na procházku zřejmě na tom nejškaredějším místě v celé Británii, a Onni se rozhodl to risknout a prostě to nechat být. Dokonce se sehnul a zvíře podrbal mezi ušima, hned se ale zase narovnal a předstíral, že se to nikdy nestalo.
Jeho tulení idylka však měla být hned vzápětí narušena znovu. Kocourovu přítomnost dokázal Fin ještě překousnout, černovlasý kluk ale žádnou podobnou výjimku nedostal. Nebylo proto divu, že když si bez ptaní prostě přisedl, Onni ho nejdřív počastoval nevěřícným pohledem a v příští chvíli se naježil skoro jako..., no, skoro jako ten kocour. Pokud Kaila pod stolem nenakopl, bylo to prostě jen tím, že ho to v tom šoku nenapadlo - žádné sebeovládání se za tím aktem dočasné dobromyslnosti neskrývalo.
Na svou otázku Kail nedostal slovní odpověď, jen jakési tlumené zamručení následované výmluvně bodavým pohledem ve stylu "Přesně to dělám, takže bys mohl taky zmizet, ne?" Pravda, efekt by byl mnohem zřetelnější, kdyby za tím pohledem seděl někdo jiný než jedenáctiletý Fin, ale snaha se taky počítá.

To, že byl kocour navzdory jisté skepse dokonce podrbán velmi vděčně ocenil skřípavým zavrněním, jako by někdo dal do pohybu starou sekačku. Zato Kail nedostal jako odezvu něco, co by aspoň kocour považoval za nepatrnou výhru, ale nakonec se jistý samolibý pocit přece jenom dostavil - chápejte dobře, nepočítal s tím, že by ho Fin přivítal s otevřenou náručí a snad i proto tichého společníka o to víc ocenil a škodolibě se v duchu ušklíbl. "Moc ti to nejde," rýpl si s nepatrným náznakem úšklebku, mluvíc o tom, že se jako zatím nemá k odchodu, když se mu dostalo tichého souhlasného zamručení. Na něj to prostě nefungovalo.
"Věř mi, taky bych chtěl vypadnout od všech lidí na světě, kdyby ale měli na osamocenym místě zmrzku," jedinou výhodou v Kailově asocializaci byla téměř nepochopitelná přirozenost pokusit se rozmluvit ty, co na tom patrně byli ještě hůř, Onni měl v tomhle štěstí (nebo prachsprostou smůlu), že stihl Moriarty zkonzumovat dostatek cukru na to, aby byl něčeho podobného vůbec přípustný, a neodešel z principu hned pryč, když se místo toho mohl flákat po ulicích a úplně sám - čemuž často dával přednost. Mohl se ptát, mohl mluvit, ale nejenže na to nebyl zvyklý, připadalo mu to jako zbytečná ztráta času."Mimochodem, nemáš v tom sušený brouky? Prej je to někde specialita," kývl k mandlové zmrzlině.

_________________

Studený pohled proletěl kolem Kaila nepovšimnut a ještě ke všemu byla zkritizována jeho neúčinnost. Onni rychle zauvažoval, že by po tom vtíravém klukovi mrskl kocoura, ale pak prostě jen plivl na zem a pokračoval v roli naježeného lachtaního klubíčka.
"Trhni si," doporučil a výjimečně nesáhl do finštiny, aby to vážně vyznělo.
Jenže kluk si netrhl. Kluk úplně v klidu ujídal ze své zmrzliny a aby toho neštěstí náhodou nebylo málo, začal mluvit. Onni protočil oči v sloup; fakt sem dneska nepřišel, aby si vyslechl cizí tragický životní příběh. Nebo jakýkoli příběh. Nebo cokoli od kohokoli.
"Být na tvém místě, zkusil bych Sibiř. Tam mají zmrzky hromadu," pokusil se odlákat myšlenky svého nechtěného spolustolovníka k cestě na daleký sever, pokud možno s pokusem o okamžitou realizaci, ale bohužel se nepovedlo. Zato poznámka o broucích Onniho na okamžik zarazila - hned se ale vrátil ze stavu krátkého vykolejení do napučené naježenosti a aniž by se na svoji zmrzlinu podíval, trucovitě si z ní uždíbl pořádný kousek, až ho zatrnuly zuby. Brouci nebo ne, přece nebude za padavku. Ostatně, když už byla řeč o broucích, vůbec by se nebránil tomu nějakého najít a hodit ho do zmrzliny toho černovlasého kluka. Nebo do jeho oka. Třeba by potom odešel?
A přece mu to tak trochu zavrtalo hlaou.
"Jedí kouzelníci běžně sušený brouky?" zeptal se studeně a tak, aby to vyznělo, že jedení sušených brouků je normálka a že ho to vlastně vůbec nezajímá.

Kailovi přelétl přes obličej stín a v dálce zahřměl hrom. Tohle nemusel, ale navzdory své zatvrzelosti, viděl v mrzutém klukovi objekt škodolibého pobavení - a to mu pro nějakou tu dobu stačilo jako důvod, aby se ještě na místě zdržel.
Pokrčil nezaujatě rameny. "Někdo ti to musel říct, abys na to moc nespoléhal," a nechal to plavat. Trhnout si ve svém popisu práce neměl. Na ježaté doporučení se jen kysele zaškaredil, protože k realizaci cesty na chladný sever neměl prostředky a vlastně ani chuť."Dobrej postřeh," odtušil nakonec suše a obrátil se ve své řeči na vlastní tající zmrzlinu. S tou žabí pochoutkou se možná docela unáhlil. Ačkoliv se Kail většinu času jevil jako lhostejný psí čumák, v očích se mu blýskalo jako jarní docela vítaná bouřka, když si zkoumavě prohlížel jakýsi poprašek v kopečku zmrzliny, který vzdáleně připomínal nadrcenou čokoládu, ale přece jenom... kdyby jenom někde viděl třeba zavařované oko! To by bylo ták cool. Jasně, ve zmrzce by to moc neocenil. Ale stejně! Určitě to musí patřit mezi běžné kouzelnické dekorace. Kail byl v tomhle ohledu vyloženě šílený nadšenec. Zkusmo cvrnkl do poprašku-jako-čokoláda bez cíle, čímž se podle trajektorie nakonec stával už teď nabručený Fin. Zúžil už tak lehce sešikmené oči čistě vědeckým zájmem a nenápadným provokativním záměrem (samozřejmě s úsměvem hlavně nenápadně) a sledoval Věc, jak míří Finovi do obličeje, kdoví, třeba se nedočkala kýženého cíle. Kailovi to všechno bylo stejnak jedno. "Hups," křivě se ušklíbl. Co nálsledovalo pak, to ani malý Moriarty nezkoušel odhadnout.
"Určitě a taky kobylky a žáby.. ale to bys asi měl vědět, " zatvářil se nevinně a mávl nad tím rukou, jakože o nic nejde. Schválně, jak je tenhle naivní, a nebo vyloženě skeptickej. "Nedal by sis?"

_________________

Onni nelibě přimhouřenýma očima sledoval, jak ten černovlasý kluk začal namísto odpovědi zkusmo cvrnkat do poprašku na svojí zmrzlině - ach, kdyby to jen byli sušení švábi! - a co bylo mnohem horší, mířil Finovým směrem. Takže bylo jen otázkou několika momentů, než kousek zmrzliny i s tím čert-ví-co-na-tom-bylo-nasypané odletěl na Onniho a jen těsně minul jeho nos.
"Hej!" odtáhl se Fin. "Vittu! Proč to děláš, nezbláznil ses trochu? Vitun vitun idiootti, miksi et jätä minua yksin? Vittu!" Při svém prskání přešel Onni bezděčně do finštiny, význam jeho slov se nicméně dal snadno odvodit z tónu i tak nějak celkově z řeči těla.
Svým dalším prohlášením to Kail zrovna dvakrát nevylepšil.
"A proč bych si chtěl dávat brouky, žáby a kobylky, nevíš? Abych zapadl mezi tady tu spoustu divných lidí v hábitech a kloboucích jako ze země Oz? To určitě." Chlapec si pohrdavě odfrkl a pokusil se založit paže na hrudi, což se zmrzlinou v jedné ruce bylo dosti polovičaté a nedotažené gesto.
"Jez si brouky sám," prskl naposledy a nacpal si do pusy pořádný kus mandlové zmrzliny, pročež začal lehce modrat, jak ho od té záludné dobroty začaly trnout zuby.

Prst mu sklouzl a Kail na chvilku zapřemýšlel, jestli si ho ještě neolízne a tu Věc proste sní, jen tak z hecu, ale nakonec se ozval jeho pud sebezáchovy a neochvějná skepse a žádná konzumace se nekonala. Kocour stále ještě rozvalený na Onniho noze spokojeně mlaskl a tlapkama ovinul láskyplně botu snad, aby mu její majitel co nevidět nezdrhl.
Podle reakce na broučí dobrůtky, kobylky, žáby a neidentifikovatelné hmoty byl Měsícův odhad dost pravděpodobný, zato malému Moriartymu se blýsklo šíleně v očích jako vráně na lovu a naklonil zvědavě hlavu na stranu. "No vidíš, jak ti to jde," křivě se ušklíbl. "A rozhodně nejseš zdejší," nasadil arogantní vítězoslavný ksichtík, který skoro vybízel mu jednu vrazit. Podle tónu a gestikulace samozřejmě vyvodil Finův brainstorming, zas takový blb ani omylem nebyl, jen kdyby odhadl i národnost... "Možná kdybys to zopakoval a pomalu, třeba bys mi tím zlepšil slovní zásobu," nasadil nevinný tón škodolibého démona našeptávače, ale moc nesázel na to, že by ho tu učil nadávky, už tak mu trpělivost zkoušel dost. Na jeho obranu, co s ním jako měl dělat. U zmrzlináře bylo k prasknutí, když se mágstvo seběhlo kvůli bouřce dovnitř, no a po tak dlouhé době asocializace potřeboval trochu rozptýlit. "třeba proto, že v tom jsou určitě bílkoviny," rozhodil Kail věcně rukama, jak se slušelo a patřilo od broučího znalce. " Ne, díky, ale asi o moc přicházíme," vykulil zvědavě oči na to, jak v klukovi zahučela zmrzlina a následovala jeho šmoulí proměna. "Není ti zima? Protože modráš," dodal mírně na oko starostlivě a kývl k bouřce. "Bude pršet,"

_________________

<<

Alec s Lenny měli naplánovaný svůj obvyklý kavárnový dýchánek, ale tak nějak se to vyvrbilo, že se rozhodl s sebou přibrat své milované synovce. Doufal, že to Lenny nebude vadit, ale neměl zase tolik možností s nimi trávit čas, takže kdykoliv se naskytla příležitost – jako třeba teď, kdy jeho drahá švagrová nevěděla, kde jí hlava stojí, protože sestřička těch dvou lumpů začínala pomalu chodit a bylo jí všude plno.
Před kavárnou se ovšem ukázalo, že se Alexander obával zbytečně – nejenom on měl totiž s sebou příživníky, i Lenny měla u sebe někoho navíc. I když u ní to byla sestra. A protože v kavárně se děti zabavují trochu hůře, plán byl rychle přehodnocen a jejich cílem se stalo zmrzlinářství. Matthew s Jamesem rozhodně neprotestovali, naopak spíš zajásali, a tak se celá skupinka mohla vydat právě sem.
„Prosím, dámy,“ pousmál se Alec, zatímco Lenny s Teagan podržel dveře, aby mohly vstoupit dovnitř. Hned za nimi se dovnitř jako velká voda nahrnuli kluci a nakonec následoval Alec. „Tak kde to bude nejlepší, hm?“ nadhodil posléze směrem ke slečnám. Léto koneckonců ještě nebylo, takže si mohli místa dokonce ještě vybírat.

_________________

<<<

Eleanor se vrátila ke své původní práci, ale jen na částeční úvazek - zalíbilo se jí cestování a taky fakt, že měla dostatek času pro sebe a na svého přítele. Neznamenalo to však, že by zanedbávala svého nejlepšího kamaráda, za nímž ostatně v tuhle chvíli mířila. A ne sama - po delší době se stavila doma a Teagan jí prostě donutila, aby jí vzala sebou a mohly tak spolu strávit trochu času. Ellie opravdu doufala, že to Alecovi nebude vadit, ale jak se brzy ukázalo, nevadilo. Ostatně on sám si přitáhl své synovce, a tak místo do kavárny zamířili všichni do zmrzlinářství.
"Děkujeme," zapěly obě dívky nastejno, když jim Alec otevřel dveře. Dovnitř první vstoupila Tea a za ní hned její sestra, obě s obvyklým úsměvem na tváři. "Támhle!" Ukázala Teagan směrem k prvnímu stolu, který spatřila volný - oni tedy byly volný skoro všechny - a s očekáváním se podívala po zbytku, co oni na to. Ellie se pobaveně uchechtla a pokrčila rameny. Jí to totiž bylo úplně jedno. "Teď ale přichází ta správná otázka - co si dáte dobrého?" povytáhla obočí a mrkla jak na svou malou sestru, tak na synovce Alexandra.

_________________

„Ten je ale takovej malej,“ zaprotestoval James a Matt mu začal přikyvování přizvukovat. V poslední době totiž měli oba raději dostatek prostoru a neradi se na sebe nebo na někoho jiného mačkali. „A co kdybyste si vy tři sedli tam a my s Lenny si sedneme k jinému stolu, hm?“ navrhl Alec, aby se tu nestrhla hádka. Jeho drazí synovci totiž sem tam začínali vystrkovat lokty – dost možná to mělo souvislost s jejich sestřičkou – a přestože se neuměli zcela vztekat, bylo lepší to řešit pacifisticky. A vzhledem k tomu, že tu nebylo narváno a nehrozilo, že děti ztratí z dohledu, bylo Alecovi vlastně zcela jedno, jestli budou sedět u jednoho stolu nebo u dvou. Beztak by se děti bavily hlavně spolu. Tázavě se podíval na Lenny, co ona na to, a jakmile byl vyřešen zasedací pořádek, mohli se dát na objednávky. „Vážně se jich na to musíš ptát? U těch dvou se nic nezměnilo – pohár s vanilkovou zmrzlinou a spoustou ovoce, viďte, kluci?“ zamrkal Alec spiklenecky na Jima s Mattem, kteří se zatvářili jako dva andílci a pokrčili rameny. „My nemůžeme za to, že to máme tak rádi,“ prohlásili sborově. „A chtěli bysme k tomu ještě dýňový džus, prosím,“ dodal Matt, na což Alec přikývl. „A tady princezna si dá co?“ zadíval se tázavě na Teagan, aby pak už mohl chudáka pana Fortescuea zavalit jejich objednávkou.

_________________