První hůlka
S nadšeným výrazem v obličeji vpadne jako velká voda k Ollivanderovi. Rozrazí dveře a hrne se dopředu, nehledě nespokojené brumlání ostatních zákazníků. Za ní se opatrně proplétí skřítka a má co dělat, aby jí vůbec stačila.
"Dobrý den," pozdraví Ollivandera a ruce si položí na stůl. S mírně vykulenýma očima se rozhlídne po té spoustě hůlek. I když se na vyložené zbož nemůže dost vynadívat, tak je zřejmé, že zde poprvé není. "já bych chtěla hůlku!" pronese ke staříkovi, jako by to snad nebylo zřejmé.
To předbíhání se nelíbilo ani Ollivanderovi, ale nakonec se ji rozhodl přeci jenom obsloužit. S každou hůlkou, kterou jí podal, mávla, nicméně vždycky to byla jen katastrofa. První vysklila výlohu, druhá zvedla pana Ollivandera do výšky, třetí vyrazila jedné starší dámě z rukou nákupní tašku... Každou "špatnou" hůlku samozřejmě odložila na pult. Až asi konečně sedmá hůlka byla ta pravá. Místo nějaké nehody dokázala vytvořit pár modro-zelených jisker. Nadšeně zavýskla.
"Loto, prosím, zaplať," vyzvala skřítku, která vysázela na pult požadovaný obnos peněz.
"Má na mne dohlížet, abych neutrácela za hlouposti, ale..." poví trošku vychytrale a opět upaluje pryč, jako by jí za patama hořelo, nicméně pokud se před tím tvářila spokojeně, tak teď je přímo nadšená.

***
Hábity
Už trošku uklidněná vejde Grainne k madam Malkinové. Skřítka jde vedle ní.
"Pěkný den," pozdraví zvesela. teprve poté se obrátí na skřítku. "Tady máš mou hůlku. Hlídej mi ji chvilku, jo? A dej dobrý pozor, aby se jí nic nestalo!"
Když se madam zajímá, co sem Graine přivedlo, tak beze slov vytáhne dopis z Bradavic, takže madam hned pochopí a dá se do práce.
"Tu sadu do Bradavic chci hned 2x! Máti říkala, že musím vypadat slušně a abych jí nedělala ostudu... prostě musím chodit pořád upravená," brebentí, když jí nějaký pomocník zkouší jeden z hábitů.
"Taky bych si vzala společenský hábit, kdyby tam byly nějaký akce. Též bych chtěla zimní hábit, takový ten z kožešinou v kapuci. Ale ta kožešina by měla být bílá a hábit zase černý, chápete? A taky nějakou zásobu takovách těch obyčejných hábitů na čas mimo vyučování, abych nechodila jako nějaká mudla. A ty... co takhle jeden červený, jeden modrý, jeden zelený a jeden žlutý? A každý by mohl být černě orámován a..."
Pomocník jen kýve hlavou, nicméně si Grainne měří pohledem, který jako by se ptal, jestli an to vůbec má peníze.
"No samozřejmě!" Vypískne, "Lota... to je ta moje skřítka. Dostala na mé vybavení od matky 100 galeonů s tím, že kdybych potřebovala víc, tak prý všechno dokoupíme zítra!"
"Ano, slečna Grainne má pravdu," ihned se jí zastane Lota.
"Takže k těm hábitům... kromě těch školních v klasikým střihu bych teda chtěla ještě ty čtyři, plus jeden společenský a jeden zimní... a máte i takové ty nové, nepromokavé hábity? Pokud jste ej ještě nevyprodali, tak i ten.... četla sjem o něm v tom vašem módním časopise..."
Když je zkouška u konce, seskočí ze stoličky. Skřítka všechno zaplatí, u sebe uschová a Grainne, nesouc si pouze hůlku, zamíří zase jinam.

Venku sice svítilo slunce, i když až příliš ostře, ale venku stále panoval chlad a mráz a na některých místech ještě zářily bílé hromádky sněhu. Byl to den který Maryna matka nazvala zahájení nákupů a tak se také stalo, rázným krokem ulicí vykračovala Anntoanete držíc za ruku neposedného Machala neustále se ohlížejícího po všemožných obchůdcích, z druhé strany ji následovala Mary s neutrálním výrazem na tváři. ,,Nejlepší bude asi začít s hábity, co ty na to Mary?" začala s organizací dne Anntoanente, když zahlédla krámek Madame Malkinové, Mary jen souhlasně přikývla a nechala se vést matkou, zatímco Michal na ni vrhl znuděný obličej.
Madame Malkinová
Hned jak vešli do krámku, ujala se černovlásky usměvavá čarodějka ,,Zdravím drahoušku. Poprvé do badavic?", očividně to však byla jen řečnická otázka, protože dříve než Mary stačila cokoliv říct, odtáhla ji ke stoličce a začala na ní špendlit všemožné kusy látky přičemž nepřestávala mluvit o všem možném, počasím počínaje a počtem zákazníků za posledních pět let konče. Maryna matka se do rozhovoru občas zapojila, zatímco Mary samotná jen tiše poslouchala a pohledem zkoumala jeden knoflík blízko pověšeného hábitu, dokud jí Madame Malkinová nezačala zapojovat do výběru rukavic a čepice, když bylo všechno hotové, zaplatili a čarodějka se rozloučila s tím, že to u sebe mají cobydup.
Poté dál pokračovali ulicí, ale Michal už si každou chvílí stěžoval, že má hrozný hlad a žízeň, kdy už to skončí, že ho bolí nohy a je to hrozná nuda, takže když dorazili před krámek pana Ollivandera, už to jejich matka nevydržela a obrátila se na Mary ,,Asi bude nejlepší, když sem už půjdeš sama, mi s Michalem zatím zajdeme na zmrzlinu a něco k pití, tak za námi potom přijď...", předala Mary peníze a nechala ji před obchodem samotnou.
Ollivanderovy hůlky
Černovláska se zhluboka nadechla a vstoupily do krámu, trochu s sebou trhla když uslyšela zazvonit zvonek ohlašující její příchod a poté se zpoza spoust regálů vynořil postarší muž. ,,Dobrý den já..." začala Mary ,,Mladá slečna Coppinová, posaďte se.", přerušil ji čaroděj a ona se posadila na stoličku, zatímco ji začaly přeměřovat všemožné kouzelnické metry a muž jí vložil do ruky první hůlku, dřív než s ní stačila mávnou jí ji zase vytrhl z ruky nesouhlasně kroutíc hlavou, to se opakovalo u dalších pěti, až konečně sedmá hůlka byla ta pravá, jakmile ji Mary vzala do ruky, celá se rozzářila a vyšlehlo z ní pár namodralých jisker. ,,Úžasné, skvělá volba!", chválil ji čaroděj aniž by vlastně věděla za co a znovu jí vzal hůlku z ruky a poté co zaplatila jí taktéž přislíbil, že hůlka k ní brzy dorazí.
Hned jak Mary vyšla z krámku ovanul ji chlad na který si za tu dobu co byla uvnitř zase odvykla, trochu víc se zabalila do oblečení a vydala se směrem ke zmrzlinářství.
>>>Zmrzlinářství

Madame Malkinová - Hábity pro každou příležitost

Do obchodu Madame Malkinové vstoupila Gwen jen s Matyasem, matka i otec zůstali doma v Irsku a její tři další bratři se někam vypařili. "Dobrý den, drahoušku," zašvitořila Madame Malkinová a vytáhla Gwen na malou stoličku, "Poprvé do Bradavic?"
"Ano, jak jste to poznala?" Čarodějka si jí nevšímala a mluvila o tom, jaké je dnes nepříjemné slunce a chlad. Zatímco jí špendlila hábit, přešla na výběr dalšího oblečení. "Pane," obrátila se na Matyase, " Tahle čapka by vaší dceři náramně slušela." Matyas otevřel ústa, ale Gwen ho předběhla: "To je můj bratr!" a zatvářila se, jako že je to přece jasné. Madame Malkinová znejistěla: "Ach, samozřejmě" Mluvila dál, ale když je vyprovázela ze dveří, vypadalo to, že se jí ulevilo. Gwen byla ještě ujištěna, že vše dostane do příštího dne, a to včetně krásné spony ve tvaru javorového listu, a mohli zamířit k Ollivanderovi.

Ollivanderovi / Výrobce vybraných hůlek od r. 382 př. Kr.

Po cestě k Ollivanderovým potkali Gideona, Felixe a Jamese. Všichni, především dvojčata se zubili od ucha k uchu, a pak zpoza zad vytáhli klec ve které upírala jantarové oči krásná sova - výr velký. Gwen se na ně hned vrhla a objala je. "Poděkuj mamince, to byl její nápad." řekl Matyas, když viděl jakou má Gwen radost. Po cestě k obchodu s hůlkami, se začali z nudy pošťuchovat a škádlit, takže nakonec k Ollivanderovi vtrhly jako velká voda. Anineslyšeli zvonek, a tak je patřičně vyděsil pan Ollivander, který se odněkud vynořil. "Áááá... Slečna Alwullová a její bratři." Vypadalo to, že každého zná, dokonce i Jamese, což Gwen docela znervózňovalo. Zatímco její bratři vyslechli, jaké to mají vlastně hůlky a byli vystrnaděni na stranu, Gwen byla posazena na vysokou židli a měřena metrem, který to ale dělal sám, když to Gwen spatřila, málem smíchy spadla ze židle - také to trochu šimralo.
Pan Ollivander jí začal vkládat do rukou hůlky, aby jí je hned zase vytrhl a zamumlal si, že o není ono. Párkrát se dokonce stalo, že Gwen shodila několik krabic, jinak o ale probíhalo klidně - zato velice dlouho.
Když už zkoušela snad stou (tak jí to alespoň připadalo) hůlku, postupně se jí od špiček prstů začalo rozlévat teplo, načež z její špičky vytryskly mnohobarevné jiskřičky, které jakoby vesele poletovaly po obchodě. "Výborně, výtečná volba!" pochválil Gwendolen pan Ollivander, aniž by třeba jen vzdáleně tušila proč - přesto jí přišlo, že to říká spíše hůlce než jí samé.
Zaplatí a celá šťastná vyjde z obchodu. Její bratři jí napůl chválí, napůl si z ní dělají legraci, Gwen to vnímá jen napůl ucha, dívá se po výlohách a hledá zajímavé věci.

_________________

<<<

Lilo jako z konve, a navíc foukalo, takže všechny deštníky dnes byly plně pracovně vytíženi. Elin Olssonová v duchu uvažovala, jak se to její dceři povedlo, že ji vytáhla na nákupy zrovna v takovémto nečase; i když, Zázvorka ji v minulosti přemluvila k ještě nevěřícnějším věcem. Vedle ní cupital malý Kell, zabalený do modrého pršipláště tak důkladně, že z něj byly vidět jenom jeho drobné nožky a obličejík. Držel se matky za ruku a zvědavě koukal kolem sebe. V čele si rázně vykračovala Ginger, která diplomaticky odmítla pláštěnku, a teď se přela s deštníkem o to, kde je vhodná pozice pro to, aby zůstala v suchu. Dívka na sobě měla džínsy a teplou bundu s kapucí přehozenou přes hlavu, ze které jí vyčuhovaly dva tlusté, zářivě zrzavé copánky.
"Tak, tady to je, má zlatá," prohlásila Elin a zastavila se před obchůdkem s oprýskaným nápisem 'Madame Malkinová'. Ginger si obchůdek se zájmem prohlížela. Fascinovalo ji, jak v Příčné ulici všechny obchody vypadají staře, zašle a tajemně. Její průzkumnická duše se tetelila radostí. Tohle místo bylo přeci tolik rozdílné od normálního Londýna!
"Jsi si jistá, že to zvládneš sama?" přerušil tok jejích myšlenek matčin jemný hlas.
"Samozřejmě, mami," odvětila Zázvorka a vesele se zazubila.
"Dobrá tedy. S Kallem na tebe počkáme v Děravém kotli...určitě trefíš zpátky?"
"Neboj se, mamí, kdyžtak se někoho zeptám," uklidnila dívka Elin, zamávala jí i bráškovi- na kterého nezapomněla udělat obličej- a pak už složila promáčený deštník a vkročila do dveří.

[Madame Malkinová]

"Dobrý den-"
"Dobrý den, drahoušku! To máme ale počasí, co? Jen se na sebe podívej, jak jsi promáčená! Honem tu bundu sundej, ták, a teď se mi postav sem. No tak, neostýchej se, hned jsem u tebe," chrlila ze sebe vesele Madame Malkinová a aniž Ginger stihla zaregistrovat jak, postavila dívku na stoličku. "Poprvé do Bradavic, že?" zatrylkovala o chvilku později, zatímco její hbité ruce přeměřovaly dívčiny proporce.
"Ano," odpověděla poslušně Zázvorka. Ta paní se jí zamlouvala. Zatímco jí byli brány míry za ustavičného štěbetání Madame Malkinové, zvědavě si prohlížela místnost.
"Tak, hotovo, zlatíčko. Nejpozději zítra máte uniformu u sebe. Dejte pozor, ať venku nenastydnete!"
"Mockrát Vám děkuji. A nebojte, pozor na sebe dám," řekla vesele zrzovláska, nasoukala se opět do své bundy, u dveří popadla deštník a se zamáváním vyšla zpět do zataženého deštivého dopoledne. Ginger déšť nevadil, vlastně ho měla dost ráda, jenom bylo protivné, že smazával všechny stopy. S přimhouřenýma očima vzhlédla, ale hned hlavu vrátila do normální polohy, to když jí na nos dopadla velká kapka. Rezignovaně si na hlavu opět natáhla kapucu a roztáhla deštník. Tak, a kam teď? pomyslela si a prohlédla si ulici. Aha, támhle! zajásala v duchu a vydala se určeným směrem.

[Ollivanderovy hůlky]

'Ollivanderovy hůlky' byl malý, celkem nenápadný obchůdek s oprýskaným nápisem. Ginger si pročetla celý nápis a chvilku si dala tu práci, že se snažila vybavit si z hodin dějepisu, jaké národy žili ve 4. století před naším letopočtem. Byli to ještě Římani? Nebo už ne? Musím si to doma dohledat... Poté se její pozornost přesunula k velmi strohé výloze, ve ktreré se nacházela pouze jedna stará kouzelnická hůlka. Kdyby tam pan Ollivander přidal trochu výzdoby, jistě by to vypadalo mnohem lépe, napadlo dívku a chvilku se snažila udělat si v hlavě návrh. Nakonec s tím ale přestala, jednak pro to, že jí kapalo na rameno a jednak proto, že pan Ollivander ve skutečnosti nepotřeboval přitáhnout víc pozornosti. Každý kouzelník věděl, že jeho hůlky jsou ty nejlepší.
Když otevřela dveře, zacinkal nad nimi zvonek. Byl to příjemný zvuk, ne jako to příšerné pípání v Londýnských obchodech. "Dobrý den přeji," zvolala dívka a rozhlížela se po majiteli, který však nebyl k nalezení. Lehce pokrčila rameny, odložila odkapávající deštník u dveří a přešla k zdánlivě nekonečným řadám krabic a krabiček. S očima navrch hlavy je přejížděla pohledem a prsty jí svrběly, jak se jich chtěla dotknout. Už už natahovala ruku, když vtom se vedle ní objevil postarší pán a němě jí pokynul k jediné židli v obchodě. Ginger se na ni poslušně usadila a zvědavě si toho pána prohlížela. Logicky usoudila, že to bude pan Ollivander- ten se na chvilku vytratil stejně tiše, jak se prve objevil a dívka si prohlížela masivní pult. Netrpělivě klátila nožkama, jak už bylo jejím zvykem, a se zájmem pozorovala očarované metry i Ollivanderovo počínání. Pán jí nosil hůlky, ale pokaždé nesouhlasně zabručel a odešel mezi vysokánské řady krabic pro další.
V okamžiku, kdy jí do rukou přišla v pořadí dvanáctá hůlka a stále se nic nedělo, se Ginger začala obávat, jestli vůbec nějakou mít bude. Pan Ollivander nevypadal o nic veseleji, když šel hledat další. Po pár okamžicích se vrátil s hůlkou třináctou. Vyměnili si s dívkou pohledy, a ta ji se zadrženým dechem uchopila. V tom momentě hůlka zazářila a vylítlo z ní pár jisker a mezitím, co na ni dívka nevěřícně zírala, z úst pana Ollivandera nadšeně vyšlo: "Skvělé, výtečná volba!" Ginger nevěděla, jestli se má víc divit tomu, že má konečně kouzelnou hůlku, nebo tomu, že pan Ollivander mluví. Postarší pán jí dal najevo, že nyní již může ze stoličky slézt, načež mu dívka u pultu zaplatila 7 zlatých galeonů a s vědomím že jí hůlka bude vbrzku doručena se rozloučila.
"A pak že třináctka není šťastné číslo!" zamumlala si venku, kde už z ní zase byl zabalenec v bundě s neposlušným deštníkem v ruce, a vydala se směrem k Děravému kotli. Po cestě musela odolat nutkání koupit si něco na zub v místní cukrárně, ale nakonec se ujistila, že to může i příště.

>>> Děravý kotel

_________________

Vejdu do krámku, bez úsměvu, jako bych ani neexistovala. "Dobrý den, drahoušku." spustí Madame Malkinová jako obvykle. Protočím oči a bez jakékoliv reakce se zastavím na místě, čekajíc, co bude dál. "Poprvé do Bradavic, že?" Otáže se nadšeně, asi ignoruje můj nezájem o konverzaci. Přistoupí ke mně a já se jí znuděně podívám do očí. Najednou mě cvrnkne do nosu. "Ty si ale veselé stvoření…"Pronese ironickým tónem. Střelím po ní naštvaným pohledem. Znova mě cvrnkne do nosu a postaví mě na jakousi stoličku. Nechápavě se na ni podívám. Pak do obchodu vtrhne moje sestra, Anabeth. Celá zadýchaná, jako by právě běžela maraton. "Nemohla jsi na mě počkat? Vážně?" Vykřikne a Madame Malkinová se na ni pohoršeně podívá. "Vaše dcera?" Zeptá se zvláštním tónem. Vykulím na ni vyděšeně oči, Anabeth taktéž. "Ani náhodou. Mít ji za dceru, asi už ležím někde v blázinci." Zakroutí sestra hlavou a pustí se do hovoru o tom, jak je mi všechno jedno. A je mi to jedno. Občas na mě něco změří, ale já si toho nevšímám. Jen znuděně prohlížím konečky vlasů. Když mě konečně postaví na zem z té divé stoličky, které se kývala jako kdyby se měla zhroutit, ne že by mi to vadilo, zaplatí sestra za hábit a pomalu se vydáváme obě pryč. "Jak že se to holčička jmenuje?" Zavolá za námi Madame Malkinová. Anabeth na mě pohlédne s výrazem 'no jen se představ'. Protočím oči. "Ariana." Odvětím jednoduše a vyběhnu ven. Co nejrychleji pryč od téhle ukecané divoženky.



Objevím se v obchůdku, chvíli nikoho nevidím. Pak se objeví pan Ollivander. "Ale Rochelle. Tebe jsem už dlouho neviděl…“ Zamumlá směrem ke mně a já na něj jen nechápavě koukám. "Viděl tě, jako miminko když Bradley zlomil hůlku a byl si pro novou." Objasní mi Anabeth. Zase protočím oči a pokrčím rameny. S ničím už se pan Ollivander nezdržuje, a rovnou mi podívá první hůlku. Automaticky jsem s ní máchla, bez vyzvání, přeci jen vím, jak to chodí. Jakž takž. Nic se nestalo. Vrátím ji Ollivanderovi a dostávám do ruky další. Máchnu s ní a nic. Pokrčím rameny a beru si od něj další. Anabeth protivně klepe nohou o zem. Máchnu s ní, zase nic. Po několika neúspěšných pokusech se mi do ruky dostává další hůlka. Najednou to kolem mě zazáří a zajiskří. S pokrčením ramen ji vrátím Ollivanderovi, Anabeth radostně zatleská. "Je vždycky tak… nadšená?" Zeptá se Ollivander a Anabeth jen přikývne. "Sbohem Rochelle!" Zavolá za mnou a já protočím oči. "Jsem Ariana, ne Rochelle." Prohlásím jen tak, aby si nezvykal, a jeho překvapeného výrazu si nevšímám. Zamířím se sestrou pro cínový kotlík velikosti 2, set skleněných nebo křišťálových lahviček, které stejně při nejbližší příležitosti rozbiju, teleskop, mosazné váhy, o které nestojím a pak domů.

_________________

<< Uličky


Matthias se rozhodl baculaté a laskavé prodavačce její práci ztížit, protože se odmítl pustit klece s Archimedem, takže přeměřování muselo proběhnout tak trochu alternativně a hlavně pomalu. Matt moc nevnímal, co se okolo něj děje, protože měl oči jen pro sovičku, u níž sledoval sebemenší pohyb. A jakmile takový pohyb nastal, Matt sebou leknutím škubl a byl už poněkolikáté trpělivě napomenut, aby se pokud možno vůbec nehýbal.
"Poprvé do Bradavic, drahoušku?"
Matt automaticky přikývl, aniž by pohledem opustil opeřenou kuličku v kleci. Čarodějka se ohlédla po jeho rodičích, ale ti jen vzorně stáli opodál s celým nákupem v taškách. Široce se usmívali a v duchu se modlili, aby návštěva tohohle obchodu proběhla bez obtíží. Když totiž Matt mezi ingrediencemi do hodin lektvarů objevil pavouky, nabral znovu frekvenci sonického granátu a vyhnal pár zákazníků na ulici. Tady ale jen vzorně postával na stoličce a nechal se obskakovat. Přežil špendlení hábitu, i zkoušení čapky a rukavic z dračí kůže. Ignoroval monolog, který čarodějka celou dobu vedla a spony na zimní plášť přenechal na výběr matce. Stejně je dříve nebo později ztratí. Pro velkou úlevu rodičů se bez jakékoliv větší katastrofy dostali zpátky na ulici a už je čekal jen nákup hůlky.



Když Cooperovi vstoupili do krámku, a nade dveřmi se rozcinkal zvonek, Matt konečně odtrhl oči od své sovy a rozhlédl se po místnosti. Až po strop se tu táhly regály plné krabiček se štítky, které hlásaly, co vlastně skrývají ve svém nitru. Jakmile se odkudsi vynořil postarší muž, okolo Matthiase se začaly svíjet krejčovské metry jako hádci, a tak raději předal klícku s Archimedem do rukou otci, aby sovičku zbytečně neplašily. Sovička ale vypadala, že jí jen tak něco nemůže rozhodit, protože dál pokračovala v očistě křídel miniaturním zobáčkem a byla zcela nad věcí.
"Hmmm." zabručel muž v zápětí a vytáhl beze slova jednu ze spodnějších krabiček, aby odkryl jednu z hůlek. Vrazil jí Mattovi do ruky, chvilku pozoroval chlapce i proutek, než ho zase znovu uložil do krabičky a sáhl po jiné z jiného sloupečku i řady. Takhle se Mattovi za naprostého ticha vystřídaly v ruce ještě dvě hůlky, než ze sebe ta poslední vyškytala pár jasných jisker a Ollivaderův obličej se rozzářil. "Skvělé. Výtečná volba. Jsi velmi bystrý chlapec, ..."
"Matthias Cooper."
"Nuže, ať ti dobře slouží, Matthiasi, budeš ji mít u sebe co nevidět." pousmál se Ollivander, převzal si od pana Coopera 7 galeonů, a s rozloučením vyprovodil Cooperovi z krámku ven.

"A teď ten pohár, mami." připomněl jim Matthias důležitě, když už zase svíral klícku se sovou v náruči, a tvářil se spokojeně, protože nákupy byly úspěšně za ním. "Dvojitý, nemyslete si, že jsem zapomněl."
Pan i paní Cooperovi si povzdechli, ale slib byl slib, takže si to všichni zamířili do zmrzlinářství.

>> Zmrzlinářství Floreana Fortescuea

_________________

Kráčí pomalým ale přesto dostatečně přímým krokem vedle vysokého muže, který se rozhlíží s lehce zúženými oči kolem sebe a očividně nad něčím důležitým přemýšlí. Oblečení muže vypovídá o dobrém zaměstnání, které rodině Gallů přináší očividně dost peněz, aby si žila nad poměry dobře. Jarenovo oblečení se skládá z černého saka, pod kterým má bílou košili a vestičku. Na obuvi si dává zvlášť záležet, protože ne nadarmo se říká, že dle bot poznáš člověka. Čisté a na slunci lesklé polobotky vypadají jako vhodné boty.

Vedla Jarena Galla kráčí chlapec se středně vysokou postavou a vyvaleným výrazem, který by kdekoho mohl rozesmát. Překvapeně se rozhlíží kolem sebe, nepatrně se culí od ucha k uchu a snaží se svými o dost menšími krůčky stíhat svého otce, který se na chlapce ani neohlíží a míří přímo tam, kam má s Darrelem namířeno. Když k němu ale Jaren skloní pohled, s úšklebkem ho napadne, že jeho syn vypadá jako mudla, který se ocitá v Příčné ulici poprvé. Kupodivu všech mu nic neřekne, ani ho nenapomene, nýbrž celou tuhle situaci přejde s ledovým klidem a zastaví se až před nenápadným obchůdkem. Kdyby musel svého syna napomínat za každou hloupost, nedělal by nic jiného a přece jen je toho názoru, že takhle na veřejnosti se to nehodí. Dokáže být na svého syna opravdu přísný, dává si ale záležet, aby na veřejnosti svého syna napomínat nemusel a vše vypadalo zcela přirozeně a normálně. Nerad by se takto ztrapňoval před ostatními a to ke štěstí všech Darrel moc dobře ví.

Když se Jaren zastaví, ve své chůzi ustane i chlapec. Není oblečen nikterak speciálně, má na sobě pouze čisté bílé tričko, přes které má kostičkovanou košili s krátkým rukávem, k tomu džíny a normální boty. Zvedne k Jarenovi své světle modré oči, z kterých srší pouhá zvědavost a v nevyřčené otázce nakrčí čelo.

Je vůbec s podivem, že si pro Darrela našel vlastní otec čas a rozhodl se s ním vypravit do Příčné ulice, nakoupit věci do prvního ročníku v Bradavicích. I samotného hocha to dost potěšilo, ač na něho dopadá vliv silné autority, a tak se chová ukázkově a dokonce ani nevyvádí žádné hlouposti. Tudíž sem tam ke svému otci zvedne své oči, propálí ho pohledem, ale moc nemluví. Pouze se rozhlíží kolem sebe a s údivem si všímá všech maličkostí, které mu kradou pozornost a nad kterými musí stále přemýšlet. Jaren mu pohled chladně oplatí, než se natáhne ke klice a otevře dveře. První dovnitř vstoupí Darrel, až poté vysoký muž s přísným pohledem.



Pouze co vstoupí dovnitř, přiřítí se k nim buclátá dáma se širokým úsměvem na tváři. Oba svorně pozdraví a Jaren k ženě rovnou natáhne svou pravici. Představení doprovodí i dominantním stiskem, než se pomalu stáhne do ústraní. "Poprvé do bradavic?" Nezvládne ale přehlédnout upovídanost madame, a tak se nad poznámkou, která byla věnována spíše samotnému Darrelovi, odlehčeně uchechtne.

"Ano, poslední Gall.." odpoví odměřeným tónem a zahledí se na svého syna, co si stoupá na stoličku. Poté ale už dál nepromluví, pouze vyčkává na svém místě a hledí na Darrela, na kterého žena špendlí hábit a stále přitom mluví. Musí se nad tím ušklíbnout, zatímco chlapec na ní fascinovaně hledí a usmívá se. "To víte, paní.. Konečně už budu umět taky kouzlit. Budete koukat, co já dokážu.." Zachechtá se hoch. Vypadá to zvláštně, ale s ukecanou ženou se malý hoch dá do řeči, aniž by se třeba styděl nebo byl v rozpacích. Pořádně si s ní popovídá a Jaren čekající v pozadí stihne pouze potlačit nutkání protočit oči a do všeho se vložit, aby také Darrel na chvíli mlčel a sklapla i ta žena. Nakonec ale vše přetrpí, možná právě kvůli své osobní hrdosti, kdy nemá náladu zde svého syna napomínat a už vůbec ne se vkládat do bezduchých rozhovorů, jako je tento.

"Nejpozději do zítra máte uniformu u sebe, zlatíčko!" Jaren se musí silně kousnout do rtu, aby se nad tou sladkostí nepozvracel. Probodne hocha přísným, téměř až vražedným pohledem a jako na psa zvolá: "Jdeme, Darrele!" Hoch poslechne, prudce se otočí na svého otce a rychle vyhodnotí onu situaci. Když si uvědomí, že má pár vteřin k dobru, zamíří rychle k ženě. Zvedne ruce, zapře se o pult a vyhoupne se nad něj, aby na ní dobře viděl. "On je táta přísnej, to víte.. tak na shledanou!" Pak už radši na nic nečeká a rychlým krokem se vydá k Jarenovi, který čeká u otevřených očí a do chlapce se celou dobu vpíjí pohledem. I on se s dámou rozloučí, a poté už vykročí za svým synem na Příčnou ulici.



Hned, co vylezou z obchodu s hábity, zamíří Jaren přímým krokem k obchodu dalšímu. Už z jeho výrazu lze usoudit, že nakupování nemá zrovna dvakrát v lásce, když už se ale zmocnil úkolu koupit svému synovi většinu potřeb, nevzdá to tak lehce. Hoch na něho celou dobu upíná své oči s otázkou, kam teď míří. Už se ani tak nerozhlíží kolem sebe, jak ho tahle věc tíží na srdci.
"Teď ti dojdeme pro hůlku, a pak budeme shánět sovu.."
"Sovu?!" hoch vytřeští oči, div mu nevyletí z důlku. Okamžitě u něho mouhou ostatní zahlédnout silné rozhořčení, které podtrhne jasným gestem - vloží si ruce do kapes od džínů. "Sova je trapná, tati. Chci žábu!"
"Tak na to zapomeň," odbije hocha muž chladně a otevře dveře od obchodu, kam míří. Nad hlavami se ozve zvoneček, ke kterému hoch hned zkoumavě zvedne tvář a skoro zapomene na své rozhořčení, když Jaren nesouhlasí s tím, že by si měl do Bradavic vézt žábu.
Už měl pro ní vymyšlené i jméno a otec mu to takhle zkazí.

Lehce vyděšeně se podívá na muže, co mu vtiskne hůlku do dlaně a řekne, aby s ní mávnul.
"A můžu na tátu?" zlomyslně se začne smát, s andělským úsměvem zamrká na zamračeného Jarena a mávne hůlkou. Vytřeští oči, když věc, na kterou hůlka mířila, se rozletí na tisíc kousků. Byla to asi váza. "Hm.. dobrá. Co dál?"
podívá se na muže, který mu hůlku opatrně vezme z dlaně a vloží další. Hoch už zkušeně mávne, rozhodně to ale není o moc lepší, než při prvním pokusu, Darrelovo nadšení ale neutichá. "No téda.. viděl si to, tati?!"
"Mohl by ses laskavě začít soustředit a přestat dělat blbosti?" ostře k němu sykne, chlapec se okamžitě dostane do pozoru a pohlédne na pána, co mu podává hůlku. I on na chvíli zvedne k Jarenovi pohled, ale nevydrží s ním zapředen v jednom očním kontaktu dlouho. Když si Darrel vezme další hůlku, nemusí s ní ani přehnaně mávat a sama se rozzáří jasným světlem. Darrel pouze žasne, s otevřenou pusou hledí na hůlku, kterou drží v ruce a nebýt incidentu před chvílí, určitě by se už snažil upozornit Jarena. Ten na něho zatím hledí, ruce má přísně založeně na hrudi a hledí na muže, který konečně promluvil. "Skvělé! Výtečná volba!" Všichni si očividně oddechnout, a tak zaplatí a poté už se Darrel odebere se svým otcem z obchodu pryč.

"Teď budeme shánět tu žábu, že jo?" ujistí se hoch při pohledu na vysokého Jarena.
"Sovu."
"Žábu."
"Sovu."
"Tatínku.." Jaren se prudce zastaví ve své chůzi, pohlédne hlubokým pohledem na Darrela a pomalu přivře oči, aby se dokázal uklidnit a neudělil mu lekci hned zde, na ulici. Chlapec z toho zvládne pochopit, že tuhle malou válku prohrál a má bohužel smůlu, protože do Bradavic bude odjíždět se sovou. S tím také, za doprovodu hlubokého ticha, zamíří do dalšího nenápadného obchůdku, tentokrát ne pro zvíře, ale na návštěvu k Radelle - Darrelově matce..

_________________

Je to sotva několik pár dní co jí rodiče poslali k babičce a dědečkovi do Londýna, aby tu strávila zbytek prázdnin a připravila se na nástup do školy čar a kouzel v Bradavicích. Nutno podotknout, že z toho nebyla zrovna unešená. Sice o tom už něco slyšela od své drahé matky, jaké to tam je a že není důvod, aby se netěšila. To by však nebyla Selena, kdyby dávala najevo svou radost. Takové velké změny ve svém životě nevnímala zrovna pozitivně, a na každé té změně hledala pořád jen to špatné. Jakmile se dostala z dosahu vlivu svého domova v Norsku, a přesunula se ke svým prarodičům, přece jenom se její nálada o něco zlepšila. Rozhodně by se ale nedalo říct, že by teď skákala radostí.

„Tak co tam ještě máme?“ Optal se postarší muž s prošedivělými vlasy oblečen v černém kabátci s řadou knoflíků a s přehozeným cestovním pláštěm své očividně ne moc dobře naladěné vnučky, která s ním právě srovnala tempo a zamyšleně bořila nos do pergamenu se seznamem školních pomůcek.
„Školní stejnokroj i s hábitem, nějaký ten kotlík a ještě hůlku.“ Promlouvala drobná bělovláska, aniž by zvedla svůj ocelově šedý zrak ke svému dědečkovi, který jí v tom momentu zlehka položil dlaně na ramena a začal jí navádět k prvnímu kouzelnickému krámku, který patřil Madame Malkinové.
„Když už jsme tady.“ Osvětlí dívce s lehkým upřímným úsměvem, až se mu kolem bledých úst utvořil vějíř jemných vrásek stejně tak i okolo modrých očí. A to už pomalu i se svou šklebící se vnučkou vklouzl dovnitř.



Jen co se Selena stačí vzpamatovat ze svého vstupu v doprovodu svého dědečka, v tom okamžiku už k nim míří Madame Malkinová, která jí už od prvního pohledu připadá jako přeslazený purpurový dortík, což se jí vzápětí i potvrdí tuze přeslazeným přivítáním. Selena se tak vzmůže jen na slabé přikývnutí, načež jí dáma pomalu přesune hlouběji do místnosti, aby si mohla vyzkoušet svou novou školní uniformu.
„Poprvé do Bradavic?“
Drobná bělovlasá dívka si zprvu nedůvěřivě prohlédne dámu, která jí začala špendlit hábit. To už však začnou na její roztomilou hlavinku padat další a další zvědavé otázky, na které asi jen stěží dokáže odpovědět. Vlastně jestli vůbec, protože z jejího nečitelného výrazu lze jen těžko něco odhadnout. Krátce se ohlédne za své rameno, hledajíc tak pomoc u svého dědečka. Ten se ale jak vidno zdržel kdesi u vchodu, kde ho právě zaujmuli jakési nové hábity, a když po nějaké té chvilce začne věnovat kousek ze své pozornosti i vnučce, dočká se jen jeho polovičatého úsměvu, ve kterém je schované nepatrné pobavení.
„Ano madame.“
Dostane se dámě skutečně výstižné odpovědi, což jí ale nejspíše ani nevadí, protože i pod ledovým pohledem malé dívenky se dá do dalšího monologu, na který už dívka reaguje pouze neurčitými povzdechy nebo kývnutím než je skutečně po všem. S posledním oznámením, že všechno bude připraveno nejpozději zítra a zaplacením se s viditelným pocitem úlevy, který se jí promítne i ve světlých očích se společně se svým dědečkem vydá zase z krámku ven ...

„A teď už půjdeme konečně pro tu hůlku?“
„Jsi nějaká nedočkavá, Selenko.“ Starší muž se tentokrát neskrývaně pobaveně rozesměje, a svou vnučku rozkošnicky cvrnkne do jejího bledého nosánku, načež se ozve výstižné tiché zasyčení. Opravdu nemá ráda, když jí dědeček takhle popichuje, nicméně se oba společně vydají dále po Příčné ulici, kterou po stranách lemují nejrůznější kouzelnické obchůdky a krámky, až se na konec s úspěchem propletou mezi ostatními nakupujícími kouzelníky k malému ošuntělému obchůdku …



V tomto obchůdku už to bylo něco naprosto jiného než u Madame Malkinové, kde se stavila se svým dědečkem před chvílí. Zvědavě si začala prohlížet množství polodlouhých krabiček, ve kterých odhadovala, že jejich obsahem budou určitě jak jinak než hůlky. Dědeček jí po chvilce zase o něco popostrčí dál, aby se dostala až pultu, za kterým se po chvíli objeví pan Ollivander.
„Ale kohopak to tu máme?“
Selena jako obvykle nejdříve slušně pozdraví, mezitím co se usadí na stoličce a nedůvěřivě se ohlédne po těch pohyblivých krejčovských metrech. Přistihne se dokonce i přitom, že je v jednom okamžiku gestem levé ruky od sebe odežene, fakt nemá ráda když se někdo nebo nedej Merlin něco snaží dostat do jejího osobního prostoru.
Po chvilce už se ale začne plně soustředit na hůlky, které jí pan Ollivander beze slova strká do dlaní, aby každou z nich vyzkoušela švihnutím. Při kterém se obchod setká jen s dalšími demoličními příhodami v podobě několik vyházených krabiček, rozbití několika váz a při předposlední volbě hůlky dokonce rozháže i urovnaný komínek pergamenů. Kdyby neměla kouzelnické nadání, přísahala by, že by se dokázala uživit jako demoliční expert. S nepatrným cukáním koutků úst se otočí po svém dědečkovi, který jen zakroutí hlavou a sama se neubrání zlomyslnému úšklebku na tu spoušť kolem. V tom okamžiku se jí je vložena snad už poslední hůlka, která si jí konečně vybere za svou majitelku. Z její špičky, aniž by s ní dívka stačila švihnout, se vyrojí sprcha jisker. Tohle je určitě ta pravá pomyslí si Selena na konec s jemným záchvěvem úsměvu, mezitím co si oba starší muži viditelně oddechnou…

„A ještě musíme pro nějaké zvíře.“
Po dalším zhlédnutí pergamenu, tentokráte znovu na Příčné ulici, na kterou společně vylezou ven, po několika krocích zapadnou do dalšího krámku ...