[Madame Malkinová]

Příchozí kluk mu moc nepomohl, když ze sebe koktavě poslal jeden z Kailových argumentů do kopru. Ne že by na něj však moc vsázel. Zašklebil se jako citrón a stál v nezaujatém pozoru, jak bylo pro paní Malkinovou třeba, než došlo na ozdobnou sponu a už byl na řadě ten druhý nešťastník. "Užij si to," sladce se usmál a poodstoupil trochu dál, aby od mamky schytal lehký pohlavek. "Jo, z toho by mohl být supr byznys," rozhodil rukama neurčitě a už se jenom soustředil na oko nezaujaté pozorování, protože mamka se neměla k odchodu a prohlížela si výstavní kusy látek a on vlastně taky úplně nechtěl prchnout, dokud tu byl někdo, kdo si měl přetrpět stejnou věc jako on. Když pak oběť na stoličce vykřikla, Kail se drobně škodolibě pousmál, ale neřekl na to nic. Zatím.
"Docela jo," povzdechl si na souhlas, aby teda té přecukrované paní nakonec neochotně odpověděl v naivní naději, že už dá pokoj. "To už muselo být opravdu velmi dávno, nemám pravdu?" rýpl si vesele Kail a pro sebe si nepatrně přikyvoval. "To by ses divil, jak moc. Vskutku krásná léta," ztratila se na chvilku v myšlenkách, aniž by jízlivost brala osobně, nebo to záměrně nedávala najevo. Moriarty sledoval švadlenu jako otravný hmyz, když už i kluk měl nejspíš všeho plné zuby. Kail pokrčil rameny. "To víš, maj tu obrovský výběr! To chceš," popichoval. "Jo a jsem Kail, jak se jmenuješ?"
Nicméně, jakmile ztratil možnost sledovat cizí utrpení, a dostal nebo nedostal odpověď, stejně nezaujatě a bez zbytečných familiérností a příjemností vyklidil pole.

>>

_________________

Madame Malkinová - Hábity pro každou příležitost

Při vstupu do obchodu Jacqueline doufala v rychlé vyřízení, protože pořizování nového oblečení absolutně nenáviděla. Nejradši by si vzala univerzální hábit a nashle, žádné měření, špendlení, čančání… Jen při té myšlence měla chuť vzít nohy na ramena. ,,Bienvenue en enfer…" [vítej v pekle] řekla si sama pro sebe, když vešla mezi stojany s novými modely šatů. ,,Říkala jsi něco drahoušku?“ Z poza malého pultíku vyšla buclatá čarodějka s úsměvem na tváři a metrem okolo krku. ,,Jen jsem přála dobrý den.“ Na tváři vykouzlila přívětivý úsměv, i přes muka, která prožívala v každém obchodě s oblečením. ,,Tobě též! Poprvé do Bradavic?“ To už ji paní Malkinová táhla ke stoličce obklopené zrcadly a levitující metr už bral její míry. ,,Ano, už je to tak.“ Malá švadlena vybírala různé druhy látky, přičemž ani jednou neustala v řeči, avšak Jacqueline zaujatě pozorovala metr bez toho, aniž by ji věnovala sebemenší pozornost. Neměla ráda, když někdo neustále mluvil bez vyššího smyslu, teda pokud nešlo o famfrpál, to by tu s ní mohla zůstat celý den. Z transu ji dostalo až když metr zmizel a paní Malkinová z ní začala sundávat kusy budoucího hábitu. ,,Teda děvče, na svůj věk jsi dost vysoká.“ Dívka stojíc na stoličce ji převyšovala o půl těla. ,,Nepovídejte.“ S úšklebkem seskočila, zaplatila a s těmito slovy se dala na odchod. Když na ní švadlena volala, že ji všechno brzy doručí, už vycházela dveřmi na ulici. A kam teď? Pohledem zastavila na zlatém nápisu protějšího obchodu. Trefa…

Ollivandrovy hůlky

Při vstupu do obchodu zazvonil už otřískaný zvonek upevněný nad dveřmi, které už byly ve stejném stavu jako zvonek. Jako první Jacqueline upoutaly police plné různých krabiček s hůlkami, které lemovaly celý obchod. ,,Mon dieu." [Bože můj] Najednou z regálů vyjel na posuvném žebříku starý muž s šibalským úsměvem na tváři. ,,Ááá slečna Saint-Yves.“ Mladá čarodějka se nenechala vyvést z míry, i když neměla nejmenší tušení odkud zná její jméno. ,,A vy budete zřejmě pan Ollivander.“ Pronesla se svým obvyklým úšklebkem a nezměnitelným francouzským přízvukem. Starý pán ji však nevěnoval pozornost, což ji ani trochu netrápilo. Zajel opět mezi regály a dal se do hledání. Vzpomněla si, jak ji její otec vyprávěl o své první hůlce z tohoto obchodu, nikdy nedokázala pochopit, ten proces výběru. Z jeho barvitého vyprávění to vyznělo tak jako by si ho ta hůlka sama vybrala, což ji připadalo jako naprostá blbost. Je to jen kus dřeva s něčím… Pan Ollivander se stále nevracel a Jacqueline celá znuděná z nákupů si začala prohlížet krabice s hůlkami až si všimla jedné ohmatené, která neobvykle vyčuhovala. Rozhlédla se, jestli ji nikdo nevidí a krabičku vytáhla. Nějaký vnitřní hlas ji nabádal ať hůlku vyndá, sama netušila proč, bylo to zcela intuitivní jednání. S kusem dřeva v ruce pocítila náhlý příval moci, kterou by mohla ovládnout celý svět, v konečcích prstů cítila jemné mravenčení, postupně stoupající do celého předloktí. Hůlka zářila jasným bílým světlem, jako zamrzlá hadina jezera za úsvitu. To už se přiřítil pan Ollivader s překvapeným výrazem. ,,Zajímavé…“ V tu chvíli záře ustala. ,,Vskutku zajímavá volba. Ale pro příště, prosím vyčkejte na mne.“ Jacqueline ho nevnímala, se zájmem si prohlížela svou novou hůlku, která si ji vybrala. Když opustila obchod s hůlkami, slunce vylezlo zpoza šedého mraku a udělalo Příčnou ulici ještě živější. Na Paříž to nemá, ale aspoň něco.

_________________

_________________

_________________

<<

Matthew už nějakou dobu se svým otcem procházel příčnou ulici. Společně se zastavovali u kdejakého obchodu, okukovali kdejakého podivně oblečeného, či podivně se chovající člověka a neskrývali nadšení z nových věcí. Matt tu byl jen se svým otcem. Nicole, jeho matka, měla pohotovost v nemocnici a musela tam zůstat. Přestože si snažila službu přehodit, sešlo se několik faktorů, které jí v tom zabránili. Mattovi to ale nevadilo. Pro něj bylo nejdůležitější, že je to s ním právě jeho otec. "Musíme hlavně pro hůlku, to je to nejdůležitější," připomněl Matthew Frankovi. Od chvíle, kdy se u jejich prahu objevil jistý muž, který se představil jako zaměstnanec Bradavické školy čar a kouzel, nemyslel na nic jiného. Vysvětlili se tím podivné věci, kterých byl schopen. Matka tehdy neskrývala obavy a nevěřícnost. Naopak otec neskrýval nadšení. Neustále se vyptával na další a další věci ohledně kouzelnického světa a čaroděj, sedící s čajem na jejich gauči, nadšeně vypravoval. Zřejmě rád potkal někoho, kdo přijal zjištění, že má v rodině čaroděje nadšeně a nesnažil se ho poslat do blázince.
"Jasně, Matty," odvětil otec a pokračoval: "A pak se stavíme u nás v obchodě a vybereš si kopačky a nový míč. Určitě budeš hvězda fotbalového týmu."
"Tati, nemyslím si že tam hrají fotbal."
"To musí. Na každé škole se hraje fotbal a ty, ty máš nejlepší předpoklady být tam hvězda." Matt ho v tom nechal a vyhlížel obchod, kde by si konečně mohl hůlku koupit. Už předtím navštívily banku, plnou skřetů, kde si směnili své peníze za ty kouzelnické. Požádali jednoho skřeta o pomoc, aby věděli jejich hodnotu. Skřet se jen záludně zašklebil, řekl že to není jeho práce a zase odešel.


Ollivander

Po dlouhé době, kdy se vynadívali snad na vše, co šlo, objevili konečně obchod, který hledali. Možná nejhůře vypadající obchod, který zde v okolí byl. To ale Mattovi neubralo nadšení, které se jen z násobilo, když nahlas četl: "Výrobce vybraných hůlek od r. 382 př. Kr." Frank takové nadšení nejevil. Díval se na obchod s nechutí a pak, zatímco za zvuku zvonku vcházel do obchodu, jen tak mimoděk prohodil: "Vypadat takhle mé obchody, nikdo do nich nevkročí."
Uvnitř obchodu to o moc vábněji nevypadalo. Pult a krabice. Tisíce dlouhých a úzkých krabic, které byly někde úhledně, někde zase dosti ledabyle, narovnány. Po chvilce se objevil starší pán. Nijak se nenamáhal s představením. "Áno, jistě. Kouzelník z mudlovské rodiny, že?" zeptal se a aniž by čekal na odpověď, pokračoval krátkým potvrzením své vlastní otázky: "Jistě, jistě.
Oba dva, otec i syn, na něj hleděli s údivem. Oba dva se pokusili představit, ale jako by to, Matt předpokládal že pana Ollivandera, vůbec nezajímalo. "Natáhněte svojí dominantí ruku před sebe, mladý muži," ozval se zády otočený čaroděj, který právě vytahoval a zase zandaval krabice, kde se pravděpodobně nacházeli hůlky. Matthew poslechl a s vykulenýma očima sledoval, když mu délku ruky, její vzdálenost od země a další různé míry, začal přeměřovat krejčovský metr. Ne pan Ollivander, nebo nějaký jeho pomocník. Skutečně jen ten metr. Hodil šťastný pohled na svého otce, který se ale rozhlížel po obchodě a metru samovolně měřícího jeho syna si vůbec nevšiml. No co, na ulici jsme viděli mnohem zvláštnější věci, pomyslel si Matt. Metr se svojí prací skončil a před něj přišel zpátky starý muž a nabídl mu otevřenou krabici. V ní se nacházela hůlka. "Děkuji," řekl Matthew a otočil se na svého otce a pokynul mu, aby zaplatil.
"No na co čekáte, mávněte s ní," rozkázal Ollivander, jako by to byla samozřejmost. Matt pro hůlku natáhl ruku, prohlédl si jí a chystal se mávnout. Ještě než ale švih dokončil, ozvalo se prudké: "Ne, v žádném případě." To byl starý prodavač. Hůlku mu vytrhl z ruky a šel pro další. Chlapec se podíval na svého otce, který jen pokrčil rameny. To už byl ale prodavač zpět s další hůlkou. Takhle to probíhalo dlouho. Matthew byl už znuděný, zdálo se mu to jako věčnost a pomalu si začínal myslet, že tu pro něj žádná hůlka nebude, vrátí se domu a on se bude muset připravovat do své nové školy, do školy, kam se chystal, než kouzelník zazvonil na zvonek jejich domu.
Několik hůlek Ollivander vytrhl Matthewovi z ruky ještě před tím, než se vůbec něco stalo. Většinou ale přišla katastrofa. Mnohokrát vyházené krabice z regálu. Rozbitá stolička. Rozbitá výloha. Otcovi hořící kalhoty. Upadlý zvonek. Přebarvení Ollivanderových vlasů na růžovou barvu. To Franka s Mattem rozesmálo, ale nechali toho, když viděli starcův obličej. Všechny tyhle nehody Ollivander opravoval svojí vlastní hůlkou a chlapec byl nadšený, když viděl, co všechno dovede. I přes tyto incidenty, s každou další špatnou hůlkou vypadal majitel obchodu nadšeněji. Jako by tuhle výzvu přijal s radostí. "Obtížné, velice obtížné. Vskutku obtížné," mumlal si neustále pro sebe. Teď přinesl krabici, která byla uložena tak vysoko, jak to jen šlo. Matthew jí vzal do ruky, když ucítil teplo řinoucí se z hůlky a ta oslavně vystřelila několik jisker. Nadšený úsměv otce i syna doplnil hlasitým tlesknutím i pan Ollivander. "Byl jste velkým oříškem, mladý muži. Ale tohle je ta pravá. Hůlka si vybírá kouzelníka, ne kouzelník hůlku. Vás si vybrala tato a já věřím, že spolu budete spolupracovat skvěle." Matt vrátil hůlku zpět do nastavené krabice a Ollivander ji položil na stůl. "Hůlka vám bude brzy doručena, sedm galeonů." Ollivander už byl zase v náladě, kdy se ho Matthew spíše bál. "To jsou ty zlaté," řekl, když viděl jak se Frank zmateně kouká na hromadu mincí ve svých dlaních. Zakřičeli na rozloučení, protože muž už byl zase někde v hloubi svého obchodu, a vyšli opět na ulici.


Madame Malkinová


Celou cestu k další zastávce si povídali o návštěvě toho podivného obchodu. Matt popisoval, jaké to bylo, když si ho hůlka konečně vybrala. Frank naopak stále popisoval, jak by mu ten obchod vylepšil, aby tím muži zvýšil příjmy a přísun zákazníků.
Podle nápisu poznali, že stojí před obchodem, kde seženou oblečení, které je do Bradavic potřeba. "Hele, tam běž sám. Tam by s tebou šla mamka, ale tohle není nic pro mne. Skočím se tu porozhlédnout po dalších obchodech. Koupím ti učebnice, ten kotel, nebo co to potřebuješ a sejdeme se před tím obchodem se zvířaty. Doma ti máma zvířata nikdy nedovolila, ale v dopise jasně stojí, že si je sebou přivést můžeš. Takže to bude tvůj dárek k přijetí do nové školy. Tak jo, vidíme se tam," ukončil Frank svůj monolog, vtiskl malou hromádku peněz do ruky svého syna a zamířil pryč. Matthew si strčil peníze do kapsy a vešel do obchodu. Uvítala ho buclatá žena, který se usmívala od ucha k uchu. "Zdravím tě, mladíku. Poprvé do Bradavic, že? To já poznám," přivítala ho a už ho vedla na malou stoličku, kde si ho nastavila tak, jak potřebovala a začala ho přeměřovat. "Ano. Tedy, já jsem Matthew Davids. Víte, moji rodiče nekouzlí, takže nevím co vše potřebuji," sdělil své obavy. Vůbec se neboj, takových jako ty tu mám každé léto mraky. Jen si vezmu tvé míry, a zítra máš vše doma," řekla, pobrukovala si při tom nějakou písničku. Návštěva zde proběhla mnohem rychleji, než předtím u Ollivandera. Po pár minutých se s ním rozloučila, vyprovodila ho ze dveří a Matthew vyrazil k nedalekému obchodu se zvířaty. Sovu, byl si jistý že chce sovu.

>>

_________________

<<<
Nebylo zrovna hezké počasí, ale Rita si zase tak moc nestěžovala. Držela za ruku Heatcliffa, který jí vedl jistými kroky směrem k obchodu madame Malkinové. "Už tam budeme?" Rita otráveně mrkla po svém starším bratrovi, který se na ní jen pobaveně zašklebil. Uvažovala nad tím, jestli nebylo lepší požádat někoho jiného, aby s ní pro tu hůlku došel. Za jiných okolností by šla určitě její matka, ale vzhledem k tomu, že pracovala a navíc to pro ní už nebylo takové terno, jako při prvních dvou dětech, takže se jí ani moc nechtělo. Za to Heath se přihlásil sám od sebe, což samotnou Margaretu překvapilo, neb jindy na ní moc času neměl - ostatně všechen svůj volný čas trávil buďto tréninky famfrpálu, se svou přítelkyní a nebo v Duze. Na druhou stranu byl však Heatcliff lepší možnost, než třeba taková Maud. Rita jí sice měla ráda, ale tak nějak tušila, že by přitáhla celou tu svou skvadru a o to zase tak moc nestála. "Zajdeme pak na zmrzlinu," rozhodně to nebyla otázka a Margo stihla svému bratrovi věnovat pohled, který jasně říkal: "Zkus diskutovat a uvidíš." ne že by měl vidět co - ostatně o proti Heatcliffovi byla děsný skřítek a kdyby mu chtěla něco provést, potřebovala by k tomu štafle. No a ty rozhodně po ruce neměla. "Žádnej problém, škvrně, stejně na ní mám chuť." S těmito slovy na ní vyplázl jazyk a jal se otevřít dveře, jenž vedly právě do krámku madame Malkinové. Protože tohle nebyla Ritina první návštěva této podivné ženštiny, zhluboka se nadechla a připravovala se na to nejhorší.
"Ach, dobrý den drahoušku! To je venku šílené počasí, že? Pojď sem, tady se postav, táák, výborně," Rita nestihla ani pozdravit a už byla vlečena baculatou ženou na stoličku, kde se postavila a mrkla po svém bratrovi, který se na ní ne moc pěkně šklebil. "Poprvé do Bradavic, že? I když mi připadá, že bys klidně mohla ještě rok, nebo dva, počkat," povídala madame Malkinová dál, což se Ritě zase tak úplně nelíbilo. Sama si se svou výškou starosti nedělala, ale aby si z ní dělal srandu někdo jiný? V žádném případě. "Co prosím?" bafla, zavrtěla sebou a následně zaúpěla, jak jí jeden ze špendlíku píchl. "Nevrť se tak, musíš stát klidně, přesně takhle." Slova následovalo nesouhlasné mlasknutí, které přišlo od Rity, jenž následně vrhla rychlý pohled po Heathovi, který se jí v koutě krámu smál. Byl totiž nadšený z toho, že tohle už nemusí absolvovat. V této chvíli mu Rita vyloženě záviděla.
Protože už ale stála klidně, brzy došli ke konci. Tedy, ne k úplnému - ostatně ještě museli vybrat čepec, jenž jí perfektně padne, nějaký ten plášť, a taky sponu a rukavice. Ne že by se o to Rita nějak extra zajímala. Vše však naštěstí uběhlo rychle, takže se jen spokojeně ušklíbla, kývla na Heatha, že může jako zaplatit a mohli jít o dům dál. "Nashle!" křikla Rita, než se za nimi zavřely dveře a doufala, že tuhle osobu dlouhou dobu neuvidí.

OLLIVANDEROVY HŮLKY

"Tak teď pro hůlku," zavelel Heath jednoduše, jakmile se ocitli venku z krámku madame Malkinové. V tomhle případě byla Rita o něco nadšenější, ale kdo by byl taky nadšený z nějakých uniforem, jenž každá vypadala úplně stejně? "Tam můžu jít klidně sama," odvětila jednoduše a zamířila si to rovnou ke dveřím. Dřív, než je stihla otevřít, však před ní Heath skočil a nesouhlasně mlaskl. "A já abych přišel o všechno legraci? Ani mě nehne, jdu tam pěkně s tebou," vyplázl na ní jazyk a jal se, jako správný gentleman, otevřít ony dveře, které za nimi zase hezky zavřel. Rita se rozhlédla po krámku, kde nebylo skoro nic jiného, než krabice a prach. "Dobrý den?" zvolala Rita a skoro padla úlekem, když se před nimi objevil postarší chlápek, který si jí prohlédl od hlavy k patě, stejně jako Heatcliffa. "Hmm, černý ořech, žíně testrála, 13 palců, ohebná.. Vy musíte bejt slečna Manningová, zdaleka ne poslední z vaší rodiny, že?" pan Ollivander zatěkal pohledem mezi Heathem a Ritou, která jen udiveně kulila oči. Heath se mezitím spokojeně culil a rukou Ritu ďoubl do ramene, čímž ji skoro shodil na zem. Občas si holt neuvědomoval, že by jí klidně mohl zlomit.. "Je úžasnej, že jo? Do teď nevim, jak si to všechno může takhle pamatovat," kroutil Heath nevěřícně hlavou, a pak už postrkoval Ritu směrem k pultu. Ta protočila očima v sloup, i když tohle na ní vskutku zapůsobilo. Vážně - jak si mohl pamatovat, jakou má její bratr hůlku?Napadlo jí i, že by to s Heathem mohli mít natrénované, aby si z ní mohli vystřelit. Ať tak či onak, přistála před ní brzy první krabice, ve které se skrývala hůlku, jenž jí byla následně podána. "Mávněte s ní, slečno," pobídl ji Ollivander a Rita na nic dalšího nečekala, jednoduše s ní mávla, aby zjistila, že to není ta pravá hůlka pro ní. Panu Ollivanderovi se totiž očividně nelíbilo, že mu rozhodila pár pěkně srovnaných krabic. Ne že by u druhé hůlky slavila větší úspěch - popraskalo totiž pár žárovek v lustrech a ani to se panu Ollivanderovi moc nelíbilo. Kouzlem je zase hezky spravil, hůlku ji vzal a podal jí další. A i když i u ní Rita měla pocit, že se stane nějaká katastrofa, nic takového se nekonalo. Z hůlky vylétl poměrně pěkný ohňostroj a Rita cítila podivné zahřátí. "No výborně!" Rita si sice nebyla jistá, co je na tom výborného, ale pan Ollivander byl spokojený, Heath očividně taky, takže jednoduše pokrčila rameny, počkala, až její bratr zaplatí a vydali se pryč.
"Tak a teď domů." - "Ani na to nemysli, první se jde pro zmrzlinu," Rita si nebyla jistá, jak to, že její bratr nedokáže udržet myšlenku ohledně jídla, ale ona si moc dobře pamatovala, že s ní souhlasil. A i přes tu nepřízeň počasí prostě tu zmrzlinu moc chtěla, nehledě na to, že by se klidně mohli stavit i v Mžourově. Ne?

>>>

_________________

<<< s dcerkou

Počasí venku nebylo zrovna dvakrát pěkné, ale i přesto se Eleanor rozhodla vydat na Příčnou. Ono to tedy nebylo rozhodnutí její nýbrž Teagan měla pocit, že dnešek byl ten nejlepší den dojít si pro svou první hůlku. No a protože byly její narozeniny (a navíc Ellie byla nadšená z toho, že si na ty nákupy vybrala zrovna ji), rozhodla se jí to nerozmlouvat. Však pak mohly společně skočit třeba na horkou čokoládu nebo kakao, aby se pěkně zahřály, no ne? Protože v tuhle chvíli to minimálně potřeba byla. Sluníčko sice sem tam vykouklo, ale většinu času bylo schované za mraky, chvílemi poprchávalo, chvíli prostě lilo.. no, den jako dělaný na nákupy.
"Už víš, kam bys chtěla jako první, princezno?" povytáhla tázavě obočí. Ona by nejprve došla pro hábit, aby to nudnější měla za sebou, a pak pro hůlku, ale tohle nebylo na ní. Teagan byla ta, pro kterou se všechno mělo hezky obstarat, takže to bylo na ní. Navíc to bylo Eleanor úplně ukradené, důležité bylo, že se alespoň na chvíli dostanou z toho deště. Oblečení sice bylo opatřeno kouzly, proti promoknutí, ale byla zima a celkově to příjemné prostě nebylo. Minimálně pro ní ne. "Pak bychom mohly zajít na horkou čokoládu, hm?" pousmála se na svou dcerku vesele. Zajít na nějaký horký nápoj třebas do kavárny už měla v plánu, takže i když to znělo jako otázka, pro ní to už byla jasná věc, ať už se princezně chtělo, nebo ne.

_________________

<<< s maminkou

Tea od rána měla výbornou náladu, protože nejen, že jí dnes bylo jedenáct a přišel jí tak dopis z Bradavic (a co víc si k narozeninám přát?), ale taky její maminka souhlasila s tím, že se s ní vydá na nákupy hůlky i přes to šílené počasí venku. To ostatně bylo jí samotné úplně ukradené, protože na její náladě to nic neměnilo. Ráno pěkně dostala naservírovanou snídani do postele, chvíli na to dopis, a pak měla slíbeno své narozeniny oslavit ve společnosti otce, kam se měla ostatně vydat hned na večer. Na což se dost těšila, ale v tuhle chvíli jí především zajímaly ty nákupy. Ale kdo by se jí divil..
"Já ti ani nevím, mami," přitom oslovení se musela ušklíbnout, protože i když už si tak nějak zvykla, občas to prostě bylo divné, "asi pro hábit?" zakončila to tak trochu otázkou, protože si nebyla úplně jistá, co bylo lepší jako první. Především proto, že nakonec musela stejně získat jak hábit, tak hůlku, takže přeci úplně nezáleželo nad tím, co přijde jako první a co druhé. Na druhou stranu už si stihla několikrát vyslechnout, že nákup uniformy byl vždycky maličko nudnější, takže se to zdálo jako jasná volba. "To zní jako plán!" přikývla na slova své matky, i když spíše, než horkou čokoládu, by si dala třeba zmrzlinový pohár. Na druhou stranu se jí úspěšně dařilo cukrárně vyhýbat od té doby, co se tam stalo to, co se stalo. Ne že by své matce už neodpustila.. dobře, odpustila jen částečně, ale snažila se, tak.

No a protože nebylo proč déle čekat na dešti (i když Teagan déšť nevadil), jednoduše vešla společně s Eleanor do jednoho z krámků. "Dobrý den," pozdravila, protože byla slušně vychovaná a vzápětí litovala toho, že na sebe tu pozornost upoutala. Ne že by jí někdy dělalo problém se s někým bavit, to vůbec ne, ale to, co přišlo, vypadalo skoro jako hurikán, u kterého si nemohl být nikdo jistý, co udělá dalšího. "Dobrý den, drahoušku! Poprvé do Bradavic?" bafla na Teu buclatá dáma ve středních letech, která úsměvy nešetřila a než vůbec stihla Tea odpovědět (nebo poprosit svou mámu o pomoc), byla tlačena na stoličku, aby se na ní mohla postavit. Tohle zatím vypadalo jako ta nejhorší noční můra a Teagan měla pocit, že jí tohle bude strašit ještě pár dnů na to. Madame Malkinová se očividně ale nezajímala o to, jak moc ustrašeně se tváří, protože si dál něco mumlala. "To počasí dneska nestojí za nic, co? Snad se to brzy zlepší, to by pak moc pěkné prázdniny nebyly, když to bude pořád venku vypadat takhle." Možná, že by Tea i něco řekla, ale vzhledem k tomu, že se maximálně stihla nadechnout a už bylo téma změněné, brzy se o to snažit přestala. Na místo toho se snažila stát klidně, co to šlo, i když to zase tak moc vydržet nešlo.

_________________

Místo, kam zajdou jako první, bylo vybráno, což Ellie těšilo. Nemusely se totiž nějak přehnaně dlouho zamýšlet nad tím, co vybrat a navíc tak nemusely trávit o to delší dobu v tom hrozném počasí. Kdyby nebyly zrovna narozeniny její dcery, rozhodně by to nechala na jiný den, ale protože si to Tea opravdu přála, protestovat moc nemohla. "Dobrý den," pozdravila s menším úsměvem, jakmile společně vešly do krámku madame Malkinové a vzápětí pustila Teainu ruku - ostatně jí madame Malkinová i hned začala postrkovat ke stoličce, na kterou se Tea vzápětí postavila. Na co by jim u toho překážela, že.. nehledě na to, že chtěla, aby si to její dcerka pořádně zažila. Však ona si to utrpení zažila taky, navíc to pro ní bylo o dost těžší, protože byla pořádně hyperaktivní a odcházela odsud hned s několika bolestnými rankami od špendlíků. Teagan na tom vypadala mnohem lépe, i když se tvářila, jakože brzy někoho zavraždí. "Tak to by bylo, drahoušku, teď ještě nějakou pořádnou čapku, co na to říkáš? No tahle ti padne jako ulitá, ták, ještě rukavice.. a taky sponu! Sponu, na tu se nesmí zapomenout," Eleanor šla toho hlava kolem, takže byla ráda, že už se ta celá návštěva tohoto krámku blíží ke konci a doufala, že si Tea s vybíráním přezky i rukavic rychle pospíší. Nakonec bylo možná lepší být na dešti, než tady. Ellie měla jistým způsobem Malkinovou ráda, ale to, jak hodně povídala, bylo prostě šílené, ať si říkal kdo chce co chce. Takže bylo fakt děsně super, že Teagan prvně vybrala hábity, protože tohle už měly za skoro za sebou, teď už jen pro tu hůlku.. no řekněme, že Ellie už se viděla někde dávno u horkého kafe a něčeho sladkého.

_________________

Bylo to děsně velký utrpení, takže byla Tea dost ráda, že si vybrala jít pro hábit jako první. Počítala s tím, že výběr hůlky bude něco děsně zábavného a suprového, ne tak nudného, jako stát na židličce a čekat, až se madame Malkinové zvládne vymluvit. V tuhle chvíli to však vypadalo, že něco takového fakt nehrozí, protože mlela pantem vesele dál. Očividně si vystačila sama, protože za celou dobu Tea nezvládla odpovědět na žádnou z položených otázek. Ne že by jí to vadilo - o počasí se stejně bavit nechtěla. Minimálně ne s touhle osobou.
Špendlení hábitu bylo brzy za nimi, za což si Teagan oddechla a měla pocit, že tím to celé končí a oni zaplatí a budou moc jít. Nekončilo, ani zdaleka ne. Prvních pár čapek bylo až moc velkých, pár dalších zase malých.. prostě to chvíli trvalo, než našly tu správnou velikost, ale podařilo se. S rukavicemi to byla už práce o něco lehčí, a pak přišla na řadu spona. Těch měla madame Malkinová až přehnaně moc a Teagan si nebyla jistá, jakou přesně si vybrat. Všechny byly moc pěkné, každá něčím jiným, takže po chvilkovém přemýšlením (a diskuzi s mamkou) si vybrala spony hned tři. Ostatně měla narozeniny, takže na to měla určitě právo, no ne? "Nejpozději do zítra máte uniformu u sebe, zlatíčko," Tea se zamračila, protože tak jí mohl říkat jen táta s mámou. Tu ostatně hned chytila za ruku a jakmile Eleanor zaplatila částku, kterou měla, vydaly se rychle z obchodu pryč.

"Tak to bylo něco hrozného," bafla, jakmile za nimi zaklaply dveře madame Malkinové, takže je ta buclatá dáma nemohla slyšet. Tea si oddechla, že už to je za nimi a že už tam minimálně rok nemusí jít. "Teď pro hůlku? Snad to bude rychlejší, už se těším na tu horkou čokoládu," tu si ostatně fakt zasloužila, stejně jako ty tři spony na zimní plášť. Nehledě na to, že si zasloužila spoustu dalších věcí, ostatně byly její narozeniny, ale o to si mohla říct zase někdy jindy. Teď se totiž především těšila na to, až bude vlastnit svou hůlku, a taky na to, až bude odpoledne u otce a oslaví s ním své jedenácté narozeniny. Když už jich tolik promarnili..
Netrvalo to dlouho a vzápětí už byly v dalším krámě, který vypadal o něco hůř (co se čistoty týkalo), ale to Teagan zase tak moc nevadilo. "Dobrý den?" Tea to nejistě zakončila otázkou, protože kolem nikoho neviděla. Možná za to mohlo to množství krabic, kdo ví, ale zatím si úplně nebyla jistá, kde se prodavač alias pan Ollivander schovává. Zavřeno být nemohlo, to by byly zamčené dveře, ale zatím to nevypadalo, že by se pan Ollivander v krámku nacházel.

_________________

Eleanor přišlo vcelku vtipné, jak její dcerka trpí, i když jí to maličko líto samozřejmě bylo. Na druhou stranu si tím sama prošla ona, stejně jako Alec či Florence nebo Artemis. Jinými slovy si tím prostě projít musela i sama Tea, pokud do těch Bradavic opravdu chtěla a Ellie tušila, že fakt chtěla. Sama se však nemohla dočkat, až budou z krámku venku, takže bylo jedině dobře, že to madame Malkinová brala vcelku hopem. Sice se maličko zarazily u výběru čapek, a pak i spon, ale to zase tak moc nevadilo. Slova buclaté dámy moc nevnímala, ale vlastně ani moc nemusela, když se Malkinová věnovala plně Teagan, že ano. Nakonec však zaplatila, na dceru se pobaveně ušklíbla a jakmile se rozloučily, mohly vypadnout z obchodu pryč. Očividně si obě oddechly.

[Ollivanderovy hůlky]

"Víš jak mě těší, že na to máš stejný názor, jako já? A to jinak chodím nakupovat ráda, především oblečení, ale tohle," rozmáchla volnou rukou, aby dala najevo, co tím vším myslela a pobaveně se uchechtla. Jaká matka, taková dcera.. i když byla pravda, že skoro nikdo si to u madame Malkinové neužíval, ne že by se jim zrovna Eleanor divila. "Možná bude, možná ne, to dost záleží, jak rychle si tě ta hůlka vybere, zlatíčko," broukla a u toho zlatíčka se pokusila napodobit madame Malkinovou, snad úspěšně. Ať tak či onak, ještě jednou se na svou dceru zazubila, a pak už společně mohly vejít do dalšího obchodu.
"Dobrý den," zaznělo znovu a Eleanor se pousmála na svou dcerku, že tohle je jako v pohodě a pan Ollivander se brzy objeví. Chápala, že pro Teu, která v obchodě byla poprvé, to mohlo být maličko divné. Eleanor naopak byla zvyklá na to, že byl Ollivander vždy někde schovaný za krabicemi. Už několikrát jí napadlo, že se takhle schovává schválně, aby mohl případné nové lidi maličko vystrašit. A když už byla řeč o něm.. "Hmm, dřín, pero z ptáka fénixe, jedenáct palců dlouhá a neohebná. Vy musíte být nejmladší slečna McLarkenová, že?" zatěkal pohledem mezi Eleanor a Teagan, která se nad těmi slovy ušklíbla. Stihla však přikývnout, že hůlku trefil správně a co se týkalo druhé otázky.. tam se rozhodla nechat odpovědět Teu. Ostatně, ta otázka stejně patřila jen a pouze jí. "Tady se posaďte, slečno," poukázal na asi jedinou židličku v obchodě a jakmile to Tea udělala, jednoduše jí vrazil do ruky první hůlku, co našel. "Mávněte s ní," pobídl ji ještě, to kdyby se k tomu náhodou neměla, a pak čekal, co se bude (či naopak nebude) dít.

_________________