Toho rána se po perónu kodrcal vozík naložený těžkým koženým kufrem a klecí, v níž rozčileně tloukla křídly sova pálená. Quinnovi ani jejich doprovod ztělesněný v osobě pana Bartimea Gatewalkera nijak nepospíchal. Vyrazili schválně brzy, aby vlak nemuseli chytat na poslední chvíli a měli dost času na loučení.
January už stačila propuknout v nefalšovaný pláč. Slzičky se jí po tvářích nekutálely jen kvůli tomu, že dlouho neuvidí svého bratra (ten slíbil, že když už má Nefertiti, bude psát každý týden), ale také proto, že tak trošku záviděla, že sama do Bradavic ještě nemůže.
Maledikt Quinn zachovával svůj mlčenlivý výraz, jen pevně stiskl Arsenovi rameno. Většinou se mezi lidmi nerad projevoval, aby nikdo nezaslechl podezřelý přízvuk, a i Arsen si slíbil, že si na to bude dávat pozor.
Ve srovnání s panem Quinnem rychle vyprchala Bartyho roztržitost - brzy se bujaře smál, potřásal Arsenovi pravicí a Maledikta poplácával po zádech. Neodpustil si několik děsivých připomínek. "Říznou tě do ruky, aby zjistili, jestli jim tam nezavlečeš nějakou nemoc. A než tě zařadí do koleje, musíš projít strašlivou zkouškou!" Paní Quinnová se do podobných historek nezapojovala, jen zářila pýchou a štěstím, ačkoli se jí v očích třpytily slzy.
"Ne že tě zařadí do Zmijozelu," pokračoval strejda Barty, "to bys mi pak nesměl smět na oči, kdyby ses vybarvil po tatínkově rodině!" Maledikt Quinn zpražil Bartimea trochu výhružným pohledem a s obavami se rozhlédl, ale kromě občasného dětského poukázání na sovu si jich mudlové nevšímali. "Dobře, dělal jsem jsem si legraci. Budu tě mít pořád rád, ať už se dostaneš kamkoli. Nebelvír je nejlepší," dodal šeptem a omluvně střelil pohledem po paní Quinnové, které pocukávaly koutky úst, jak se bránila smíchu.
Zatím i s vozíkem dorazili k nástupištím devět a deset, kde už postávalo několik jiných podobných vozíků - krátká fronta, protože dnes bylo na nádraží rušno a kouzelníci si dávali pozor.

_________________

Winston toho dne nemohl dospat a sotva se ulicemi příměstské části rozezněl zvonek budíku, byl již Winston na nohou snídaje pravou anglickou snídani. Otec jej zprvu káral, že nedokáže dospat a pak budou zbytečně čekat na nástupišti, ovšem když došlo na loučení s matkou, nemohl si chlapcovu nedočkavost vynahradit. Nakonec mohli být rádi že odešli a paní Powelová s tvářemi rudými jako dva plaménky a očima plnými slz, doprovázela dvojici pohledem dokud se jí neztratila z očí.
A to právě v čas. Když se dorazili na nádraží, neodpustil si Winstonův otec drobnou narážku. „Ještě chvíli a ten vlak bys určitě nestihl.“ Přičemž se rozhlédl, kterak mířili k nástupištím 9 a 10 a již z dálky mohli vidět že se na nástupišti těsní hlouček podobných vozíků, jaký tlačili i oni a že bylo zřejmé že přenášledlem necestovalo bůh ví kolik pasažérů najednou. Zkrátka a dobře, bylo zde mudlů, že mohli být rádi, kdyby prošli přenášledem před půlnocí. Když dorazili k postávajícím, kteří jen s velkou opatrností procházeli na nástupiště, podíval se Winstonův otec na hodinky a řekl. „Ještě máme čas. Seš si jistý že to zvládneš?“ Přičemž se na synka usmál a ten mu to oplatil ne příliš povzbudivým úsměvem. Nechápal proč mu to rodiče kazili zrovna teď. Zrovna dnes si byl jist že by zvládl úplně všechno, co by mu osud přivedl do cesty.

Winston poodstrčil vozík, přičemž pohladil synka po vlasech a rozhlédl se, nebylo tu mnoho lidí a tak se krátká fronta opět dala do pohybu a několik vozíků zmizelo za přepážkou, než se kolem nachomýtl další hlouček mudlů. „Do jaké koleje jsi chodil ty?“ Zeptal se z ničeho nic Winston svého otce a ten mu odpověděl. „Do Havraspáru.“ Přičemž čekal až hlouček osob předním, projde přenášedlem.

MH: Protože jsem zjistila, že psát v první osobě je pro mě příjemnější, budu v ní odteď psát. Děkuji za pochopení.



"Annie, pojď sem," zavolala na mě maminka. Sotva jsem ji přes okolní hluk zaslechla, ale i tak mi přišlo, že má na krajíčku. Proto, když jsem se k ní váhavě otočila, nasadila jsem si vyrovnaný výraz, který ale mou příbuznou ještě víc rozrušil, jak jsem usoudila z jejího pevného objetí a tichého mumlání. "Jsi tak statečná, holčičko," šeptala mi do vlasů, a konejšivě mě hladila po zádech.
Chvilku jsem ji nechala pokračovat v této potupné činnosti, pak jsem se ale začala kroutit, a to s takovou vytrvalostí, že nakonec něžné objetí matčiných paží povolilo, a já mohla zase dýchat a složit rozpačitou červeň, co se mi nahrnula do tváří.
"Takže to tvoje nástupiště je prý tady," přistoupil k nám táta, s pohledem upřeným na nevzhlednou šedou přepážku mezi nástupišti devět a deset. Jeho hlas nezněl zrovna nejjistěji, ale nezbývalo mu, než panu Perkinsonovi věřit. Ne, že by ho to těšilo, ale po stepující vidličce to ani jinak nešlo.
Taky jsem si přepážku v barvě mých očí prohlédla. "A co že to mám udělat?" broukla jsem znepokojeně. Samozřejmě, že jsem to věděla - pan Perkins to opakoval nejmíň stokrát. Jenže jsem třeba špatně slyšela. Nebo to omylem popletl, a ve spěchu stačil správnou informaci sdělit pouze rodičům. Nebo... "Projít skrz ni," zaslechla jsem odpověď, a náhle jsem zvažovala, je-li to všechno vůbec dobrý nápad.
Nervózně jsem se podívala na své rodiče, a zeptala se, jestli půjdou taky. Oni na to, že ne, že nejsou kouzelníci, a že by je to nemuselo pustit.
Tak jsem je tedy objala, vyfasovala polibek na čelo (od mamky) a do vlasů (od táty). Dvojčata, která až dosud byla tichá jako pěna, a jen vykuleně sledovala tento podivuhodný úkaz, jsem objala taky, a Willovi jsem dokonce pocuchala vlasy, za což jsem si vysloužila rozdurděný pohled.
Chopila jsem se vozíku, na kterém ležel můj kufr a taky klec, ve které seděl Re, výr velký, a rozčarovaně se rozhlížel kolem. "Tak... tak ahoj. Budu vám posílat dopisy po Reovi," slíbila jsem, a než kdokoli mohl cokoli namítnout, zprudka jsem vyrazila proti přepážce. Schválně, jak bude ten náraz bolet, pomyslela jsem si suše, a plnou parou vběhla do kamenné podpěry. Ale nenarazila jsem. Naopak jsem proplula kameny, a ocitla se na dalším nástupišti. Na nástupišti, o kterém ví jen ti s magickou krví.

Tohle byl jiný svět. Nikdo si tu nezachovával chladný, nezaujatý výraz. Pobíhaly tu skupinky děcek, dospělí ještě naposledy rozmlouvali se svými potomky, sovy tu rozčileně houkaly, jak se snažily přehlušit jedna druhou, pod nohami se nám motaly kočky, a středem toho všeho byla obrovská červená lokomotiva.
Jak jsem projížděla okolo skupinek, došlo mi, že je tu taky pár mudlů, a pocítila jsem lítost, že jsem se nepokusila přemluvit rodiče k tomu, aby sem šli spolu se mnou. Teď už ale bylo nejspíš pozdě cokoli měnit - Blackwoodovi jsou už určitě pryč.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Podle času odjezdu na mém lístku jsem ještě nemusela zmatkovat, a snažit se dostat jak sebe, tak své věci a ptáka do vlaku co nejrychleji. Teď jsem se raději zaměřila na něco jiného. Chtěla jsem najít nějakou známou tvář. Nebo aspoň někoho, s kým bych se mohla poradit. Nezdálo se mi vhodné přerušovat rodinné rozhovory úplně cizích lidí.

Dnešní ráno bylo pro mě velice speciální. Dokonce speciální než to před třemi dny a to už tehdy jsem večer téměř nemohla usnout. Ovšem tentokrát to bylo jiné. Musela jsem jít spát brzy, abych neusnula po cestě do školy, což by byla jistě škoda. Vstávali jsme totiž poměrně brzy, ač většinu věcí jsme měli už připravenou – alespoň já jo, moc jsem si nevšímala toho, zda bratr náhodou nesháněl na poslední chvíli věci, které si měl připravit – ač by mě to nepřekvapilo. A tak jsem hned po snídani vzala poslední věci, které jsem si nemohla zabalit včera a zabalila je do opravdu velkého kufru. A pak už jsem vzala jen klec Cari, která napůl spala – v noci jen málokdy spí a mohli jsme vyrazit.
S klecí Cari a velkým kufrem na kolečkách, jenž jsem táhla za sebou, jsem si to štrádovala po cestě na nádraží. Společně se mnou pak šel i můj bráška – nutno podotknuti, že ač máme datum narození stejné, tak mladší – a samozřejmě moje mamka a dokonce i taťka si našel čas na to, aby nás doprovodil v tento velký den na nádraží, což se nedalo říci o dnu nakupovacím, ovšem to mi už nyní nevadilo.
Brzy jsme dorazili až na místo, tedy na obrovské nádraží, kde jsme šli i předevčírem, avšak to jsme nejeli vlakem a vůbec ne do školy, ale přenášeli jsme se a to do Norska na famfrpál. A tak jsme dorazili až k místu mezi nástupišti 9 a 10. Chvíli jsem se rozhlížela, protože jsem buď zapomněla, či se mi někdo zapomněl zmínit o tom, kdepak najít nástupiště 9 a 3/4 – Mám na to výmluvu, moc často vlakem nejezdíme. Ovšem pak jsem si konečně všimla několika kouzelníků, kteří se rozeběhli přepážce mezi 9 a 10 a zmizeli.
„Jé, to funguje stejně jako přenášedlo?“ zeptala jsem se a zapomněla jsem být potichu pro případné mudly, ovšem k mému štěstí tu jako každý den ráno bylo mnoho mudlů, kteří měli moc naspěch na to, aby si všimli, o čem mluvím.
„Bliss, nevyužívej nevšímavosti mudlů a raději pojď na nástupiště,“ řekl otec poměrně tiše, aby mě upozornil na to, že stále jsme ještě v mudlovské části nádraží. Nevině jsem se usmála a vzala jsem si klec Cari z vrcholu kufru, na kterém jen tak držela.
„Dobře, takže, jdeme,“ usmála se maminka a vybídla nás – tedy mě a Thomase – abychom šli první. A tak jsem chytla pevně Cari, aby se mi nezmizela kdesi mezi cihlami a rozeběhla jsem se proti přepážce.
Najednou jsem se ocitla na jiném nástupišti, u kterého čekal dlouhý vlak s červenou lokomotivou. „Jů!“ zamumlala jsem a očička se mi rozzářila při pohledu na vlak. Brzy jsem také na nástupišti nebyla sama, ale společně s mým bratrem a rodiči. Společně s Cari jsem se rozhlížela kolem, protože mou sovičku rozrušilo to, jak jsem se rozeběhla a tak teď koukala na vše okolo.
„Škoda, že jsme se nedomluvili s Catherine, kde se najdeme, protože by bylo fajn, kdybychom se všichni společně našli,“ zamumlala jsem směrem k bratrovi, když jsem si vzpomněla na novou kamarádku, která má v oblibě narážení do skleněných dveří.

Winstona jeho otec postávali v krátké řadě k přenášledu a jak bylo vidno oba se nudili, i když Winstonův otec vypadal alespoň velmi důlěžitě, když se prohlížel ve sklíčku kapesních hodinek.
Když se rozjel s cvrčením koleček vozík před nimi, zaklapl víčko od hodinek a pohlédl na Winstona. „Tak teď ty.“ Malý Winston, jenž zatím ještě přemýšlel o školních kolejích, pohlédl na otce a poté na cihlovou přepážku.
Rozběhl se a kolečka vozíku se opět zarachotili a oni prošli přepážkou.
Zeď je pohltila a sova nepříjemně zahoukala když se octli na druhé straně a vyšli na perón, u něhož stála rudá lokomotiva s několika vagóny. Winston se jen tak tak zadržel aby nevykřikl úžasem a podíval se na otce, přičemž okamžitě spustil. „Tímhle pojedeme až do Bradavic?“ Přičemž se Winston usmál, popošel s vozíkem i se synkem pár kroků aby nezavázeli dalším kouzelníkům a kývl. „Tou jsem se taky projel nespočetkrát. Tak už pojď.“ Řekl a vozík s velkým kufrem se rozjel po kachličkách.

Winston se rozhlížel když míjel velkou lokomotivu a s otcem po boku došli kolem vagónu A a B, k vagónu C. „Mám tě doprovodit až do kupé, nebo to zvládneš sám?“ Nezapomněl poškádlit otec svého synka, přičemž se Winston zatvářil téměř uraženě. Tohle přece zvládnu sám. Pomyslel si když už postával před vagónem. Nemohl se ztratit.
„Kupé už najdu sám tati.“ Řekl mu, přičemž se Winston st. podíval opět na hodinky a pravil. „Ještě máš čas. Já tu s tebou ovšem do odjezdu nebudu, musím zase na ministerstvo.“
Winston se podíval na otce a kývl. Nijak přehnaně mu zase nevadilo, že otec odejde dříve, ale když už tu nešla jeho matka...

Jakmile mi Tarja usnula v tašce, já i mamka jsme se už nerozhodly počkat na taťku a vyrazily jsme už napřed k nádraží. Cesta probíhala mlčky, nějak jsem nevěděla, co mám mamce vlastně říct. Mamka na tom byla stejně, ale ta měla na práci něco jiného. Stále se ujišťovala, zda mám všechna a jestli jsem něco nezapomněla koupit, nebo jsem to náhodou nenechala doma. Jen jsem nedočkavě kroutila hlavou. Cestou jsem se rozhlížela, zda někde neuvidím jen tak náhodou ta dvojčata – Bliss a Thomase. Nikoho známého jsem ale neviděla. Za to se za mnou ozvaly velice známé kroky. Já i mamka jsme se otočily. Taťka.
„Takže jdeme?“ zeptal se mě a mamka a obě jsme jen přikývly.
Šla jsem napřed, poněvadž jsem nemusela poslouchat to, co si rodiče povídají. A hlavně vůbec né o stěhování. Věci okolo babičky jsem nechtěla slyšet. Na Londýn jsem si celkem zvykla, ale Anglie prostě na Finsko nikdy nebude mít. Šla jsem mlčky dál a jednu ruku položila do tašky, abych ucítila hebký kožíšek Tarji a slastně se usmála. Dodávala mi odvahu, i když jen spala. Možná jen spala. Po pár minutách svižné chůze jsme dorazili na nádraží. Zvedla jsem jedno obočí. Fajn, tím chtějí říct co? Že se tu dokážu orientovat? S pomateným výrazem jsem se podívala na mamku a taťku. I taťka se tu poněkud ztrácel. Nedivila jsem se mu.
„Jde o to, jestli se rozloučíme už tady… a nebo tě zavedu až k vlaku,“ řekla mamka a podívala se směrem k jakési zdi, do které někdo každou chvíli vběhl a zmizel. Měla jsem velice špatné vzpomínky na skleněné dveře. Nevesele jsem se zasmála a podívala se na mamku, jakože si zase ze mě střílí. Každý přece ví, že rozeběhnout se proti stěně je bláznovství. Každý by do toho narazil… Mamka se na mě podívala s mým pohledem alá „myslím to vážně" a já pak jen zasténala. Nedůvěřivě jsem se podívala na zeď a pak opět na rodiče a vzdychla. Jako první loučení bylo s maminkou, samozřejmě. Pevně jsem jí stiskla. Tím se probudila Tarja a hned vystrčila hlavu z vaku. „Hlavně se hezky uč a nevyváděj hlouposti! Jasné?“ řekla mi mamka a pak se na mě usmála a já nevinně přikývla. Mamka na mě mrkla a já se pak obrátila na tátu, která mě také objal. „Nauti siitä!“ pronesl a já se nachytala, jak se mi zaleskly oči, když jsem opět slyšela ten nádherný jazyk. „Kiitos!“ odpověděla jsem s úsměvem a dala tátovi na tvář pusu, následně i mamce. Pak jsem se otočila a zeď. „Papa zlato,“ řekla ještě mamka a já se naposledy otočila na rodiče. Pak jsem se dotkla Tarji a zastrčila jí tak pro bezpečnost hlouběji do vaku. Vzala jsem si všechna zavazadla a pak se jen rozeběhla proti přepážce. Naposledy jsem se nedůvěřivě podívala na zeď a pak jsem zavřela oči. Netrvalo to ani vteřinu. Stála jsem někde úplně jinde, než jsem byla. Vběhla jsem na další nádraží, kde se mísilo snad ještě více lidí. Poplašeně jsem se rozhlédla, ale pak mi opět dodala odvahu Tarja, která koukala ven z vaku, když už jsem jí nedržela a rozhlédla se kolem. „Tak, jsme tu…“ chtěla jsem pokračovat, ale došla mi slova, když jsem spatřila velký vlak červené barvy. Párkrát jsem v úžasu zamrkala hustými řasy a pak se opět porozhlédla po davu. Znala jsem tu jen Bliss a Thomase, musela jsem je najít. „Doufám, že už tady jsou…“ zamumlala jsem potichu směrem k Tarje. Vydala jsem se pár kroků váhavě dopředu, když v tom jsem ucítila jakési škubnutí. Tarja se rozhodla, že půjde pěšky. V panice, že by mohla vběhnout pod vlak jsem zaječela a okamžitě se hnala za běžícím černým ocáskem. „Tarjo! Stůj!“ křikla jsem na ní a dál běžela a vrážela do lidí, nehledě na podrážděné výkřiky a mumlání. Nakonec jsem pak ale do něčeho měkkého narazila. Až mi došlo, že jsem narazila tak do stejně velké blonďaté holky, která v ruce držela klec. Jakmile jsem se podívala do známého obličeje, nadšeně jsem vykřikla, ale pak mi došlo, že hledám Tarju. Ta ale spokojeně seděla před Bliss a čekala na mě. Omluvně jsem se na Bliss podívala a pak Tarju vzala a dala jí do vaku. „Tohle mi už nedělej!“ zašeptala jsem k ní a pak se podívala na Bliss a její rodinku. „Ahoj! Dlouho jsme se neviděli, hledala jsem vás,“ řekla jsem směrem k Bliss a Thomasovi.

◄◄◄ Uličky

S taťkou po boku jsme kráčeli ulicemi Londýna, kde jsem už tak dlouhou dobu žil. Ano, stýskalo se mi po mém pravém/nepravém domově, mém starém domově v Československu, ale už jsem si tady zvykl a nebral to jako trest. Teď přišla další "rána", další velké stěhování, tentokrát už ne napořád, nýbrž jen po dobu, kdy bude školní rok. "Takže až za nějaký ten měsíc," prohodil jsem jen tak, když jsme se nebezpečně blížili k nádraží, odkud měl vyjíždět vlak do Bradavic. Táta si okamžitě všimnul mého napětí a začal mě chlácholit. "Neboj se, brzy si tam zvykneš," řekl a chytil mě za rameno."Pamatuji se, že i já jsem se nejprve bál, ne v přímém slova smyslu, ale... Když jdeš někam, kde to neznáš, vždy se něčeho obáváš, ale věř mi, není čeho," usmál se na mě, aby mi dodal odvahy. "Je to tam super, jedna z nejlepších, ba i ta nejlepší škola vůbec, to mi věř. Jinak bychom vás tam s maminkou přeci neposílali," zasmál se a já se na něj rošťácky zazubil. Chvíli jsme zase kráčeli mlčky, vychutnávajíc toho, že jsme po dlouhé době spolu sami, bez holek a že táta není zase v práci. "No, když jsme tady ještě sami, chtěl bych ti něco říct... Máš sestřičku a doufám, že se o ni budeš hezky starat. Ať už tě zlobí sebevíc, vždy je to tvoje sestra a je tvou povinností ji chránit, takže žádné lumpárny – když tak jen malé - a hlídej svou sestřičku," promlouval mi do duše a na jeho očích bylo zřejmé, že to myslí naprosto vážně. "Jo, neboj..." řekl jsem a usmál se, ač mi myšlenka na to, že ji nebudu terorizovat, rozvařovala krev v žilách. Až moc dobře jsem věděl, že zrovna tuto část dohody nesplním, Bliss by se totiž bez mé dávky teroru jistě neobešla.
Po několika dalších uběhnutých minutách jsme se ocitli před budovou nádraží, kde jsme dále neotáleli a vešli dovnitř. Táta věděl, kam jdeme, na rozdíl ode mě. Já už jsem však před sebou, mezi devátým a desátým nástupištěm, spatřil Bliss a mámu, na které jsem nadšeně zamával. Na mámě bylo zcela zřejmé, že je ráda, že jsme konečně tady, což také dokázala svými prvními slovy, která nám byly mířeny. Kolem nás procházelo spoustu mudlů a jelikož si to zřejmě Blissie neuvědomila a prohlásila, že to asi bude jako nějaké přenášedlo, načež ji táta okřiknul. Ještě je tu plno mudlů... Určitě to proti nim někde mají nějak zabezpečené, ale vždyť celé nástupiště už mám celkem prolezené a nikde nic takového není, zapřemýšlel jsem, když tu jsem spatřil jednoho klučinu, již staršího, se svou mámou, jak se rozbíhají proti zdi. Co jim hrabe? To už se lidi rozbíhají normálně proti zdi?! zapřemýšlel jsem a tak trochu si přál, ať se vybourají, což se ovšem nestalo. Najednou zmizeli, jako by to byl nějaký průchod. A právě v tu chvíli mi to došlo - to bylo to přenášedlo na náš vlak. Máma nám ukázala, ať jdeme s Bliss první a já si ji nevěřícně prohlížel. Na takové věci je odbornice Catharine... Ta už se přeci snažila projít i skleněnými dveřmi, zašklebil jsem se, ale to už Bliss vyběhla a opětovně mě předběhla. "Jen počkej!" zakřičel jsem na ni a rozběhl jsem se čelně proti zdi. Byl to nepříjemný pocit, běžet takhle proti něčemu, co většinou neprojdete, až se dokonce můj malý krysák, který stepoval na kleci, schoval pod můj kabát, kde hodlal zůstat do doby, že se rozplácnu o stěnu - což se ovšem nestalo. Během chvíle jsem se přenesl někam jinam, kde to bylo ještě více zaplněné, než na normálním nádraží. Byli tady samí kouzelníci, kteří se loučili se svými pacholaty a posílali je na studium do Bradavické kouzelnické školy. Než jsem se stačil pořádně rozhlédnout, už tady byla i máma a Bliss vzdychala nad tím, jak je lokomotiva nádherná. Když jsem na ni zaměřil svůj pohled, uviděl jsem křiklavě rudou barvu na velké lokomotivě, která za sebou táhla tři nákladní vozy. "Chm, ujde," pronesl jsem si pro sebe, jelikož zrovna lokomotivy mě nijak nevzrušovaly. To spíše taková auta a jiné vymoženosti. Nebo šťourání do sestry, to bylo taky něco. Než jsem se však stihl pořádně zorientovat v prostoru, doběhla sem jakási černá kočka, jejíž modravé očíčka zářily na míle daleko. "Ahoj, Šmudlo, co ty tady?" zasmál jsem se na ni, ovšem kdybych pár vteřin počkal, dověděl bych se to. Najednou se sem totiž přiřítila černovlasá holka s rudým pramenem a nebyl to nikdo jiný, než praštěná Catharine. A když jsem řekl praštěná, myslel jsem to doslova. Tentokrát to však nenapálila do skleněných dveří, nýbrž přímo do Bliss, což okamžitě vyvolalo neobyčejný záchvat smíchu. "Ahoj, Cath! Tebe opravdu nejde přehlédnout!" smál jsem se jako pominutý. "Změnila jsi disciplínu? Ze skleněných skel do lidí? A jak se ti líbil průchod sem? To určitě udělali schválně kvůli tobě!" smál jsem se a dělal si z ní srandu.

Za chvíli jsem však už litovat toho, že jsme se s Catt nedomluvili, nemusela. Přiřítilo se k nám totiž kočkovité stvoření s modrýma očkami a černým kožichem. První jsem se kočky lekla, protože jsem se bála, že mi hodlá sežrat moji Cari, která nazlobeně začala se svým obvyklým „pupupu“ a odmítala utichnout. Avšak po chvíli už jsem slyšela křik Catherine, nebo alespoň po chvíli mi došlo, že to byla Cath, která do mě právě narazila, až jsem se zakymácela a bála jsem se, že Carina klec upadne. Ovšem nestalo se tak – naštěstí.
„Ahoj,“ řekla jsem trochu zmateně po tom, co do mě moje nová kamarádka narazila a sovička stále nehodlala utichnout. „Jo… my jsme teprve přišli, před chvílí,“ řekla jsem, ale pak jsem se otočila na moji chudinku sovičku. Přitiskla jsem si její klec blíže ke mně a promluvila uklidňujícím tónem: „Cari, Caríšku… tiško, klid, nic se neděje,“ začala jsem sovičku uklidňovat a přes klec jsem jí pohladila třemi prsty, které se mi podařilo protáhnout. Cari se uklidnila a spokojeně přivřela očka.
Usmála jsem se s bratrem, který právě informoval Cath, že nejde přehlédnout a potom pokračoval s tím, jak mění disciplíny a proč se na nástupiště chodí zrovna přes přepážky, kterými se musí procházet. Alespoň, že bratr má teď někoho jiného na to, dělat si šprťouchlata. Budu mít možná konečně trochu klidu. Pomyslela jsem si a se zářícíma očkama jsem se podívala na lokomotivu, která nás měla dovést do školy. Na krátkou chvíli se mě ještě zmocnila panika z toho, že budu daleko od domova a že není jisté, zda budu na koleji s Thomasem a Cath, nebo v nějaké hrozné koleji, kde by se mi nelíbilo, či já bych se nezamlouvala ostatním. Dlouho tyto pocity však nepřetrvaly, protože jsem tu byla se svým protivným bratrem i novou kamarádkou.
Ovšem to už přišla ke mně mamka a podávala mi zpět můj kufr. „Zlatíčka, máte všechno? Doufám, že jste nic nezapomněli,“ pokračovala v tom, co dělala od rána – ptala se, zda máme vše.
„Mami, kdyby ses mě zeptala před týdnem, odpověděla bych ti stejně – mám vše,“ ujistila jsem mamku. „Jen jsem si přidala do kufru hábit a ty věci, co jsme dokupovali. Jinak všechno ostatní už jsem si balila dávno, pamatuješ?“ zeptala jsem se s úsměvem mojí starostlivé maminky.
„Dobře, zlatíčka, dobře. Víte už, v jakém vagónu pojedete?“ zeptala se mě, jako by na tom záleželo, ovšem to už jí opět uklidnil otec, což mi pomohlo v tom, abych také nezačala zmatkovat po vzoru mamky – měla jsem k tomu chtě-nechtě sklony, avšak projevovalo se to většinou jen když mamka začala vyšilovat – to jsem pak měla proč vyšilovat, mamka našla vždy ještě deset věcí, které jsme zapomněli, ač jsme si zabalili vše.

Jako kdybych to nečekala. Thomas propukl v obrovský smích, který se musel rozléhat po celém nádraží. Všichni lidé se na nás tak trochu otáčeli, ale já to neřešila a taky se zasmála, jako kdyby mi vůbec nevadilo, že si ze mě utahuje. „Taky tě ráda vidím! Upřímně řečeno, jsem ráda, že jsem se trefila do té správné zdi,“ vyplázla jsem na něj jazyk a obrátila se na Bliss. Asi jsem jí porouchala její zvířátko. Zamrkala jsem na poplašenou sovu uvnitř klece a naklonila hlavu na stranu. „Promiň, nějak jsem to neubrzdila,“ zazubila jsem se na Bliss a pak se podívala na sovičku. „Už také máte zvířátka? Co má Thomas?“ pozvedla jsem obočí a pohladila Tarju po hlavě. Po té jsem přejela pohledem po rodičích dvojčat a usmála se na ně jako andílek. Jako kdybych tu vůbec nebyla a vůbec tady nevystupovala jako nemotorná podivná holka s havraními vlasy a divným stylem oblečení. I uniforma bude černá… Od Tarjiných chlupů! Chtě nechtě jsem se zazubila a pak zakroutila hlavou a prohlížela si jasně červený vlak, jako kdyby oznamoval, že už za chvíli se naše životy změní. Budeme pár let žít jinde, bez rodin… Ale byla tu i usměvavá myšlenka. Nikdo mi snad nebude rozumět, když budu nadávat finsky. Opět jsem se zamyšleně usmívala a pak chrochtla, když mě napadla vhodná přezdívka pro nějakého učitele, který by mě štval. Pak jsem se vrátila do reality a zavrtěla hlavou. Sem tam jsem poslouchala rozhovor mezi mamkou Bliss a dvojčat. Také mě zajímalo, v jakém vagónu pojedu. Celkem mi to bylo jedno. Já chtěla jet v kupé s dvojčatama. Opět jsem se na ně obrátila. „Už s někým jedete v kupé? Nebo se obětujete a pojedete s praštěnou černovlasou holkou?“ usmívala jsem se na ty dva a po té se opět ponořila do svých vlastních úvah. Tihle dva byli zatím jediní, koho jsem znala. A vypadá to, že s nimi bude ještě legrace… Ale co když každého z nás rozdělí do jiné koleje? Zamračila jsem se. To ať si zkusí a budu jim zpívat finské nadávky přede dveřmi… Triumfálně jsem se usmála a opět sáhla po Tarje, zda mi nikam neutekla. Spokojeně se koukala na sovu, která se podle Bliss asi jmenovala Cari. Našpulila jsem rty a sklonila se k Tarje. Tu sovu nějak zaujatě pozorovala. „Měla jsi granule!“ šeptla jsem směrem k ní a zasmála se. Myslím, že by si Tarja se sovou neporadila. Ale kdo ví, jak se Tarja ještě projeví.