„Ty zkoumáš lokomotivu, abys mohla postavit vlastní?“ zeptal se Monty sice pobaveně, ale zase tak moc v žertu to nemyslel, protože věděl, že je Caroline zdatná vynálezkyně, stejně jako byla její sestra zdatná lektvaromágyně. Moc času na kecání na perónu ale neměli, protože vlak se začínal dávat do pohybu, a tak bylo načase, aby se nacpali do vagónu, což taky udělali. Monty letos netáhl mimbulus mimbletonia, takže mu to naskakování do vlaku nedělalo zase takové problémy.
„Tak jí aspoň pozdravuj, jestli jí uvidíš dřív, než já,“ prohodil ještě na adresu Caitlyn, načež se zamyslel nad zrzčinou otázkou na prázdniny. „Prázdniny byly... fajn. Strávil jsem asi tejden s Javim, tak jsme trénovali lítání, ale taky jsem se věnoval lektvarům, jak jinak. A čtrnáct dní jsem byl u Asbjorna doma,“ pronesl a tentokrát se maličko začervenal. Proč, to si radši nebudeme domýšlet. „Tři měsíce prázdnin mi ale přišly docela dlouhý... co tobě? Jak ses měla?“ oplatil otázku se zájmem.


O chvíli později už se cpali do kupé osamělému nebelvírovi, a Monty popravdě ani netušil, jak k tomu došlo - prostě následoval známou tvář a skončil usazený naproti Donaldovi. „Čau,“ pozdravil ho tedy a letmo se pousmál.
Když se pak chlapec začal ujišťovat, že jsou Redmondová a Martínez, Monty se pobaveně zašklebil a přikývl. „Jo, to jsme my,“ přitakal. „Ale bohatě stačí, když mi budeš říkat Monty,“ pokrčil rameny. „A tvoje jméno mi nějak uniklo, promiň,“ naznačil, že nemá páru, jak se kluk jmenuje. „Jsi z Nebelvíru, že jo? Kterej ročník?“ vyzvídal pro změnu Mexičan, aby si udělal jasno.

_________________

„Rozhodně bych to ráda zkusila,“ odtušila Caroline na tu lokomotivu, ač vlastně žádný pořádný plán neměla, a pak už se prodírala vagónem a poslouchala. Na pozdravování sestry přikývla, červenání si nevšimla a vlastně mu to přála, a tři měsíce jí taky přišly až moc, což už i komentovala.
„Mně Bradavice děsně chyběly,“ vypálila bez váhání a to děsně náležitě procítěně protáhla, „teda ne že doma byla nuda, ale strávit ještě měsíc zavřená kvůli válce, to už by mi fakt hráblo.“ O tom, že se občas z domova zdejchla, se mohla rozpovídat později, teď je přivítalo kupé C5 a v něm Donald.

Představování zmákl Monty, ale přesto tam Caroline zavětřila příležitost k nepleše a okamžitě ji využila.
„A mně Caitlyn,“ pokrčila rameny krátce po Mexičanovi a dokonce si dokázala udržet neutrální výraz ve tváři, takže to třeba ani neprasklo. Zatím.
„Druhý přece,“ zasmála se, když Monty zaváhal se zařazením nebelvíra do ročníku, „kdyby byl ve třeťáku, tak s náma chodí na společný hodiny, neasi, žejo?“ vyžádala si radši ještě potvrzení od samotného Donalda, ale už v tu chvíli byla na svou logickou dedukci náležitě hrdá. Příležitostí na to totiž měla podstatně méně než její chytřejší sestra a byla tedy ráda dvojnásob: jednak za tu úvahu samotnou, druhak za věrnější odehrání role.
Její další otázka by byla směřovala na některého z Donaldových profesorů, jako jestli se na ně těší a tak, ale uvědomila si, že vlastně vůbec neví, kdo ten ročník učí. A odtamtud to bylo jenom kousek k úvaze, o kterou se nakonec i podělila.
„Hmm, zajímalo by mě, jak bude vypadat letošní profesorská sestava. Myslíte, že někdo umřel?“ Tvářila se při tom poněkud ustaraně, protože měla ráda tak nějak všechny, ale přeci jen existovala docela velká pravděpodobnost, že při bojích se smrtijedy některý z nich zahynul a dostanou nějakou náhradu.

_________________

Maksim popravdě nečekal, že by Aino souhlasila s pomocí, spíš počítal s tím, že se jen tak v tichosti rozloučí a půjdou si každý po svém, ale přirozeně neměl problém svá slova splnit – když se tak nabídl. Samozřejmě jí v půlce cesty nehodil zavazadlo zase zpátky, naopak oba jejich kufry pěkně a svědomitě uložil v tom kupé, které si Aino vybrala, a pak… no, pak se posadil naproti ní s tím, že zvednout se a odejít může kdykoliv, až se mu bude chtít. Zatím ale neměl nutkání utéct pryč, na druhou stranu vlaku, který se po chvilce pomalu vydal na svou cestu napříč britskou krajinou, spíš se zatvářil trochu zvědavě. „Takže ty jsi prázdniny strávila doma ve Finsku? Tam byl asi trochu menší rozbroj, co?“ On tedy ten konflikt zatřásl patrně celým kouzelnickým světem, ale přece jenom v Británii bylo to epicentrum. Rozhodně ale Maksima zajímalo, jak to vypadalo v ostatních zemích, protože k Dennímu věštci nebo jiným novinám se spíš nedostal než naopak a rodiče byli vždycky nejradši, když se na takové věci moc neptal. Co kdyby o tom totiž začal moc přemýšlet a chytal špatné nápady, že? Pak se člověk mohl divit, že se mu chce zpátky do školy.

_________________

„Já nevím, asi někde získal pocit, že mám nutkání vyběhnout na barikády a bít se za svobodu a měl problémy i s tím, abych si vyšla ven s kamarády, takže vyloženě zábava. Já ho zbožňuju, ale to ochranářství už někdy přehání.“ Dobře, Peggy ho na jednu stranu chápala, na tu druhou… měla zdravý rozum a nedostatek odvahy, takže nikdy neměla nutkání vrhnout se hlavou napřed do nebezpečí, od toho tu byli jiní, že. Nebylo to ovšem tak, že by takové případy a jejich zásluhy nějak snižovala, naopak je tiše obdivovala, když nic jiného, ale znala svoje limity.
Samozřejmě byla Peggy ráda, že proti její společnosti Fergus neprotestoval, takže se mohli pohodlně usadit a následně už jenom pozorovat mizející nástupiště 9 a ¾. Při zrzkových slovech se na něj Peggy zkoumavě zadívala, protože tušila, že to množné číslo nebylo myšleno jen jako takové zevšeobecnění, na to věděla svoje. „Já si taky myslím, že by si Brumbál zrovna tyhle dva ve škole nenechal,“ rozhodla se zatím nenimrat ve Fergusových slovech. „Minimálně v to doufám, i když Thackerey má synáčka ve Zmijozelu, ne? Ale třeba si ho bude chtít stáhnout zpátky do Austrálie, uvidíme. Taky doufám, že nezmizí moc dobrých profesorů – myslím, že někteří z nich se do Bradavic stáhli kvůli okolnostem, takže se třeba budou chtít vrátit k tomu, co dělali předtím.“ Úplně nejvíc tedy Peggy doufala, že se místa v profesorském sboru neuvolní kvůli nějaké tragické události, ale takové myšlenky si raději nepřipouštěla. „A co vůbec tvoje prázdniny, co jsi měl všechno na práci?“ Přece jenom se oklikou vrátila k těm jeho slovům, která jí vrtala hlavou, ale i kdyby se opravdu ukázala jako obecná, samozřejmě ji zajímalo, jak se měl a co dělal.

_________________

Fergus si maličko nejistě odkašlal a na chvíli zabloudil pohledem kamsi ke straně, když Peggy začala vyprávět o ochranářství svého otce a tom, že se zřejmě bál, aby mu neutekla na barikády. Přesně to totiž udělal on sám. „No, ale musíš chápat, že se bál oprávněně, protože v žádným kouzelnickým městě teď nebylo moc bezpečno a v Londýně už vůbec ne,“ zamumlal a pokrčil rameny. Byla to pravda – ještě před pár dny člověk nemohl vědět, jestli se zrovna v ulici, kterou prochází, něco nesemele. „Na druhou stranu je mi jasný, že to musela bejt pěkná otrava,“ přikývl zrzek vzápětí s úšklebkem na rtech. Jenže on by tátu prostě neposlechl, no.
Tomu zkoumavému pohledu se Fergus vyhnul, ale ne na dlouho, nakonec se na Peggy podíval a už z ní oči nespustil, když se začali bavit o profesorech a škole. „Já hlavně myslím, že pokud maj trochu rozumu, tak nebudou čekat, až je Brumbál vykopne, ale půjdou sami,“ krčil rameny nad osudem pánů Thackereye a Dragomirova. „Jo, některý dokonce byli ve Fénixovo řádu, pokud vím,“ přitakal, protože teď už se nemusel bát o tom mluvit. „Ale snad to nikoho nestálo krk.“ To by totiž Ferguse dost mrzelo.
Když se pak Peggy zeptala na prázdniny, Fergus se krátce zamyslel a nakonec se rozhodl vyjít s pravdou ven, protože tušil, že lži by jejich vztah akorát pokazily, a to nechtěl. „No, já jsem se pár týdnů nudil doma... a pak jsem vyběhl na barikády,“ sdělil, jako by se nechumelilo, a jako by to nic neznamenalo. „Sejmul jsem pár Smrtijedů, vyhnul se Zložáru, dostal parádním Cruciem a viděl jsem, že druidská magie je fakt něco hustýho.“ Nic z jeho hlasu nenaznačovalo tomu, že by kecal, avšak stejně to znělo dost neuvěřitelně, když všechny ty zásadní momenty shrnul do jedné věty.
Fergus se na Peggy upřímně zadíval a čekal, co na to řekne. O tom, že byl pak ministerstvu v očekávání disciplinárního řízení, ale místo toho dostal něco jako metál, se hodlal zmínit až za chvíli. Takové informace bylo třeba rozumně dávkovat.

_________________
Tha mi ag iarraidh briosgaid!

Přesun do vlaku a později do kupé proběhl bez problémů a beze slov, což Aino vesměs vyhovovalo a zvládala se díky tomu soustředit na aktivní usmívání. Ohledně Maksimova setrvání byla sice poněkud nerozhodná, ale spokojila se s tím, že když ji bude štvát, utéct mu může vždycky. Nebo mu dát pěstí. Rozjíždělo se to však, stejně jako vlak, celkem slibně, protože zahájil jen lehkou nezávaznou konverzaci a měla takový pocit, že se jí bojí ještě víc než ona jeho. Což možná nebylo až tak těžké.
„Vskutku menší, mír a klid užíval si finský lid. Spíš mi pověz, milý Maksi, zpráv jsme měli málo jaksi, co se tady dělo vlastně, dopadlo to vážně šťastně?“ Tím si mohla odškrtnout přehození konverzace na jeho stranu kurtu a se zájmem poslouchala, co z něj vypadne. Dost ji totiž zajímaly dvě věci: na které straně barikády že to Udinovci vlastně stáli a taky jak moc to z něj bude muset páčit.

_________________

C5

Donnie si v duchu připsal body za to, že svoje nové spolucestující na první dobrou identifikoval. Ale jak by ne - minimálně mrzimorský chytač byl ve škole celkem známá tvář. "Ok, Monty, Caitlyn," kývl na oba a snažil si jména uschovat někam do paměti. Oba dva se mezitím usadili a Micky zvědavě zakroutil fousky a začmuchal jejich směrem. "Já jsem Donald Winter. Donnie, a jo, jsem z Nebelvíru. Hraju na střelcovi," objasnil potom s úsměvem. "Em, jop, a chodím do druháku," přikývl. Neměl nějaký nervy z toho, že u něj sedí starší studenti - ale trochu ho přece jen mrzelo, že se tu někde neobjevili Milo nebo Oberon. "A vy jste teda čtvrťáci?" vydedukoval a přelétl je oba pohledem. Kdyby se potkali na hřišti, byl by asi v naprosto rivalské náladě, ale mimo zápasy tohle Kačer neřešil.
Každopádně, po vzájemném představení asi muselo dojít na ožehavé téma - tedy to, co se stalo od konce roku. Donnie si vlastně ani nepamatoval, jestli zrovna Monty nebo Caitlyn byli na tom posledním famfrpálovém zápasu, kde se semlela ta katastrofa. A Donnie vlastně neměl ani pořádně rozum z toho, co všechno se za poslední dobu událo. Na nějakou dobu s ním mamka jela za babičkou a tak musel snášet bratránka Nicholase, ale že by mu dospělí něco řekli, to úplně ne. A ačkoli věděl že to všechno bylo špatně a teď je to lepší, bude asi trvat, než úplně pochopí, co se stalo.
"Zkoušel jsem se strejdy zeptat, jak to vypadá, ale nic jsem z něj nedostal," zareagoval pak hned na Caitlyninu otázku. Posléze mu cvaklo, že když neznali jeho, nebudou znát jeho strejdu. "Strejda učí studium mudlů. Martin," pousmál se trochu - ale když načnuli takové téma, nebyl úsměv trochu nepatřičný?

_________________

Když tam tak seděla celá zabořená do sedačky, přemýšlela nad tím, jak se vlastně situace teď má. Politické dění nikdy moc neřešila ani ji nezajímalo, ale když vás na nákupu učebnic zdrží pouliční přestřelka, přeci jen se trochu začnete zajímat. Doma ji bylo následně všechno velmi důrazně vysvětleno a pokud všechny tátovy zmatené pochodové myšlenky pochopila dobře, tak vlastně ona strach mít nemusí. Protože navzdory osudu své matky (Nechť shoří v pekle…) je ona stále kouzelnického nečistokrevného původu což byla pro zatím vždy nejméně obtěžovaná skupina. Zamyšlená se odvrátila od okna na svého spolujezdce, který momentálně nadával stejně nakaboněnému kocourovi se zuby v jeho ruce. Je vlastně celkem vtipné, jak některá zvířata padnou k svým majitelů. No a zrovna u Kaila s Měsícem, to viděla naprosto jasně, jeden jak ten druhý. ,,Tahle cesta začíná být velmi nezáživná…“ To klepalo na dveře její neposedné já. Věděla, že ve škole se bude muset mírnit, klidnit a bůh ví co ještě. Aleee ve škole ještě nejsou, a navíc už předem věděla, stejně jako její táta, že z ní nikdy nebude vzorný student, takže ten boj rovnou vzdala. ,,Co takhle malé povyražení?“ S dychtivým pohledem, při kterém se jí vždy zaleskly v očích ony neposedné jiskřičky, koukala z Kaila na chodbu, kde právě projížděl vozík s občerstvením. ,,Juste un peu d’amusement.“ [Jen malinké pobavení.] To už nedočkavě pozorovala množství dobrot na vozíčku. ,,Snad nemáš strach?“ Provokativně sledovala Kailovu reakci, ale cosi uvnitř ji napovídalo, že výzvu jen tak neodmítne.

_________________

V dedukci, do kterého ročníku mladší spolužák chodí, byla rychlejší Caroline, a obecně byla možná o něco bystřejší, protože Monty byl přeci jen chlap. Navíc s ním už celkem cloumala puberta, takže nebylo divu, že mu v tomhle směru moc nespínalo; myslel na trochu jiné věci. „No jo, ty jsi vlastně střelec,“ pokýval hlavou, když se mu konečně rozsvítilo a došlo mu, odkud tu tvář zná. Ne že by se na hřišti potkávali nějak často, ale přeci jen měli zřejmě povědomí jeden o druhém. „Budeš hrát i letos?“ zeptal se hned, aby zmapoval situaci. On na chytači zůstat hodlal, protože už si na to celkem zvykl.
„Čtvrťáci,“ potvrdil pak s přikývnutím chlapcovu domněnku, pohodlně se uvelebil na sedačce a na okamžik se zadíval z okna ven. Pak se ale řeč stočila k profesorům a Monty zase začal vnímat. „Tvůj strejda je profesor Martin? Hustý,“ uznale pokýval hlavou. „Koukám, že je asi v módě mít ve sboru někoho z rodiny,“ zazubil se a mrknul přitom významně na Caroline. „No, podle mě nějaký změny budou, vzhledem k tomu, co se teď dělo, že jo,“ krčil rameny. Ale protože jeho se to přímo nijak netýkalo, zase tolik to neprožíval. Měl to na háku, protože puberta, víme. „Snad nikdo neumřel, ty bitky byly prej docela drsný... konec konců, taky jsme jeden masakr zažili,“ vzpomněl si s úšklebkem na rtech na ten bengál na famfrpálovém hřišti.
No a po nějaké chvíli vlak najednou začal zpomalovat a zdálo se, že se blíží do cílové stanice. „To už jsme tu?“ podivil se Mexičan, ode dneška zřejmě přezdívaný Blesk.

_________________