Protože se Torunn stále rozmýšlela co si koupit či nekoupit, okolí stále nevnímala, a tak jí celkem známí hlas vyděsil. Poplašeně sebou trhla a překvapeně vykulila očka na Erasma. "Dobrý den, pane Andersene." Ne, Torunn stále nemohla někomu tykat, protože jí to nepřipadalo správné, i když to od Eryho měla povolené. Váhavě se pousmála a trochu zaklonila hlavu, aby na svůj vzor dobře viděla. Malá výška byla občas celkem problém, no.
"Tatínek s maminkou mi šli koupit kakao, abych se trochu zahřála. Je tady děsná zima," přiznala s úsměvem, protože neměla proč jeho starostlivost se jí zamlouvala. Jo, kdyby neměla tak skvělé rodiče jaké měla, klidně by se nechala adoptovat. "Koukám, že se taky nemůžete rozhodnout komu budete fandit. Já si plánuju koupit vlaječky obou zemí, protože to přeji jak Austrálii tak Anglii. Všichni se moc snažili a zaslouží si vyhrát," pronesla nadšeně, když si povšimla Eryho pomalovaných tváří. Tohle jí klidně mohlo taky napadnout, ale nestalo se tak, takže se musela spokojit alespoň s vlaječkami do ruky.
"A vy tady s někým jste?" optala se zvědavě, protože očekávala, že tady sám nebude a bude mít sebou třeba svou dceru Ninu, kterou si Torunn oblíbila, protože byla roztomilá a navíc jí bavil famfrpál, což brala Torunn jako obrovský plus. "Abych vás nezdržovala," dodala ještě rychle, aby třeba nebylo nějak divný, že se na něco takového ptá či tak něco.

_________________

>>

Toho dne Billy vstával dost brzo. Vlastně se mu i celkově špatně spalo. Pořád se otevíral zásuvku ve svém stole a při buď při světle lampičky, nebo při svitu měsíce si procházel dopisy, které si s Kath vyměnil. Ten první co mu od ní přišel, asi pročítal nejčastěji. Další už byli kratičké, to když se domlouvali kdy a jak se sejdou. Nakonec usnul, ale pozdě, takže když mu zazvonil budík, měl pocit, že před chvílí zavřel oči. Takhle nervózní nebyl nikdy. Před žádným famfrpálovým zápasem, ani když se ptal, jestli s ním Evelin nechce na ples (jako jak by taky mohl, tenkrát byl nalitý euforií), prostě… Potřebovalo to další rady a povzbuzení, dodání odvahy, od Spencer. Které také poslal lísteček, jakože na ten mistrák nakonec dorazí a že jí moc děkuje.
Po snídani do které se donutil, si oblékl jasně rudé triko a modré kraťasy, aby bylo vidět, komu fandí a na ulici si nechal namalovat drobnou vlaječku na tvář. Byla to jediná drobnost, ke které svolil. Jinak čím víc se blížil k místu setkání, totiž u jistého novinového stánku na nádraží. Zakotvil u něj a na mudly kolem sebe házel podivně upřímné úsměvy. Tenhle zvláštní pocit vůbec neuměl pojmenovat. Bylo to jako strach z budoucna, že udělá nějaký chybný krok, sakra jak ji uvítá a vůbec a pak tu bylo něco jako upřímná, ničím nezakalená radost z toho, že na pozvání kývla a také jistá nedočkavost. Své pocity nechápal. Ale v davu, který se hrnul k přenášedlům vyhlížel Kath.
Každopádně oblečení měl pojištěné proti dešti, podobně jako obličej. Informace o počasí a kouzla zajistila Maria, která vlastně měla počasí v popisu práce. A dodala mu do tašky, kterou měl přes rameno i deštník a nějaké věci navíc jako třeba kapesné navíc, aby měl něco na útratu. Jen tak mimochodem, jak na nádraží sledoval lidi, napadlo ho, jestli ještě potká Spencer nebo třeba i nějaké své spolužáky. Protože prostě mistrák je přeci jen mistrák. Ale to bylo jen okrajové.

_________________

Wilseovi byli nadšení famfrpálisti a finále mistrovství světa konající se v jejich rodné zemi si za žádných okolností nemohli nechat ujít. Simona napadlo, že by mohlo být fajn přizvat k bouřlivému fandění domácímu týmu i nějakého svého kamaráda - a vzpomněl si na Daníka, který nejenže na mistrovství nikdy nebyl, ba vzhledem k jeho mudlovskému původu bylo celkem pravděpodobné, že se na něj nepodívá ani letos. Teď, když je ve finále Anglie! To Simon nemohl dopustit, a tak svému famfrpálem nepolíbenému spolužákovi napsal velmi přesvědčivý dopis. A pak další a další. Když ho asi třicetkrát ujistil, že jeho táta ani sestra proti jeho společnosti nic nenamítají, a řádně mu vysvětlil, že promrhat takovou obrovitánskou příležitost je málem trestný čin, zaznamenal konečně se svým přesvědčováním úspěch. A tak se stalo, že se na místě konání famfrpálového finále objevili sourozenci Wilseovi s hrdým otcem i lehce rozpačitým kamarádem.
"Tak jsme tu," pochvaloval si natěšený pan Wilse a rozhlížel se po tom správném místě, na kterém měl brzy vyrůst jejich stan. Protože na takovéto legendární akci se rozhodně nehodlal zdržet jen jediný den.
"Tatí, tatí, tatí! Můžu si jít něco koupit, prosím?" dožadovala se malá princezna Wilseová a užasle se rozhlížela po všem tom okolním ruchu a zmatku. Představovala si všechny ty parádní věci, co se tu určitě prodávají, a které čekají jen na to, až si je koupí. Jenže pan Wilse neměl náladu po celém stanovém městečku hledat ztracenou dceru. "Až později. Nejdřív postavíme ten stan."
Když se Daniel odvážil položit otázku ohledně pravidel famfrpálu, zůstal na něj pan Wilse, milovník zmíněného sportu, jen lehce šokovaně zírat; Ema se maličko zlomyslně zasmála. Simon si je oba přeměřil významným pohledem, a raději se sám ujal odpovědi. "O to právě jde. Ty potlouky tam jsou od toho, aby sis na ně musel dávat bacha... Pak celá ta hra není jen o lítání na košťatech a házení si s camrálem. Potlouk je vlastně strašně důležitej... A neboj, existuje plno kouzel, která ten tvůj pád z koštěte zpomalí nebo tak. Nemůže se nic stát. Ani to vlastně moc nebolí," zalhal, aby kamaráda uklidnil. Sám se už několikrát na vlastní kůži přesvědčil, že rána potloukem (a stejně tak pád z koštěte) bolí jako čert, a následná léčebná procedura na ošetřovně také není právě příjemná. To ale opravdu nemusel Daníkovi vykládat.
Když dostal jeho kamarád chuť na nákupy, chytila Ema znovu dech. "Já jdu s váma!" přihlásila se rychle.
"Ne, to teda nejdeš," ujistil ji Simon s kamennou tváří a aniž by čekal na její další reakci, táhl Dannyho k nejbližším stánkům. I tak mohli ještě oba slyšet mladou slečnu, jak se u vyšších míst dožaduje spravedlnosti. Jak je jen možné, že ona stánky obcházet nesmí, a její starší bratr ano? Pan Wilse si raději hleděl stanu.
Simon byl konečně ve svém živlu. Probíral se vystaveným zbožím a nakupoval ve velkém - šálu v anglických barvách, samozřejmě národní vlajky, jak britskou, tak anglickou, všechnohledy pro celou jejich skupinku... Winifred se objevila na scéně ve správnou chvíli, právě mu totiž začaly docházet peníze a vyrušení z nákupní horečky jen uvítal.
"Ahoj!" zavolal za spolužačkou a bez okolků k ní zamířil. "Páni, sluší ti to," ohodnotil její šaty i svetr a poprvé zalitoval, že si nevzal deštník. "Koupila sis něco?" nadhodil konverzačně, v případě potřeby připraven jí nabídnout něco ze svých právě nakoupených zásob.

_________________

| +

"Cože?"

A bylo to tu. Finále famfrpálového mistrovství světa. Přesně to finále, na které se Kath tolik těšila a kterého se tak obávala. Ještě večer před odjezdem na místo konání si pečlivě pročítala všechny ty dopisy, které si s Billym vyměnili, aby se přesvědčila, že má v paměti ty správné údaje. Měla takovou trému! Když se pak to osudné ráno oddělila od zbytku rodiny, který se s ní rozloučil chápavými úsměvy, a mířila k novinovém stánku, u kterého se měla s Billym potkat, měla pocit, že v sobě neudrží ani tu skromnou snídani, kterou dokázala pozřít. Plaše se rozhlížela po přeplněném nádraží a hledala ho v davu. Pátravě hleděla náhodným kolemjdoucím do tváří, a přestože dnes neměla na sobě žádné podezřelé kouzelnické oblečení (vlastně si ráno oblékla docela obyčejné, slušivé tričko s velkým nápisem ENGLAND), někteří se po ní ohlíželi se zvláštními výrazy. Snad za to mohla ta její bledost, kvůli které vypadala, že každou chvíli omdlí...
A pak ho konečně uviděla a žaludek jí poskočil. Na okamžik se zarazila, nervózně si skousla ret a pak odhodlaně vyrazila přímo k němu. "Ahoj," usmála se na něj, jak nejzářivěji v tu chvíli dovedla, a hned pokračovala v hovoru, protože věděla, že až se odmlčí, znovu promluví jen s velkými obtížemi. "Tak jsem tě přece jenom našla. Je tu hodně lidí, trochu jsem se bála... Jak se máš?" Odmlka. Skvělý. Jelikož nevěděla, co dál říct, znovu se na něj usmála a nejistě si prohrábla rozpuštěné vlasy. "Vidím, že máš anglické barvy," všimla si Billyho oblečení a trochu závistivě si změřila vlaječku na jeho tváři. "Já jsem doma nic moc nesehnala, tak doufám, že seženu něco na místě. Vždycky tam bývá plno stánků... Ty už jsi někdy na mistrovství byl?" Dokud se dívala na jeho tričko nebo namalovanou vlaječku na jeho tváři nebo na okolní hemžení famfrpálových fanoušků i mudlů, zvládala mluvit dokonce i bez zakoktání. Jakmile se mu ale podívala do očí, přetrhla si jí nit a ona rozpačitě zrůžověla. Jakékoli další konverzace se musel ujmout Billy.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

Byla to pravda. Lance Redmond se rozvedl. Byl čas hledat novou paní Redmondovou... chvíli uvažoval nad tím, že by si půjčil tu od Elliota, ale nakonec se rozhodl nenarušovat další rodinné vztahy.
Famfrpálové mistrovství světa bylo ideální místo pro hledání nové ženy. Hlavně z důvodu, že se hrálo v Británii a tím se minimalizovala šance, že by si nabrnkl nějakou praštěnou cizinku. Jeho situace už začínala být docela vážná, vůbec mu neměl kdo vařit (posledního skřítka prohrál v pokeru) a tak za první měsíc prázdnin zhubl strašných šest kilo, ale co bylo mnohem horší, že začínal mít alergii na pivo, protože právě tím zaháněl hlad.
Kdekdo by čekal, že když šel Lance hledat svou osudovou ženu, udělá ze sebe štramáka, vezme si perfektně sedící oblek, vypije lektvar na dorůstání vlasů a vylije na sebe celou kolínskou, ale to by bylo zase v rozporu s jeho fanouškovským famfrpálovým srdcem. Hrála Británie, takovou příležitost nemohl promarnit. Byl to svátek sportu, všichni se předháněli ve svých národních oblecích a ani Lance nemohl chybět. Sice pravda, někdo si pouze nabarvil tváře nebo si vzal barevnou paruku, ale Lance to bral smrtelně vážně, protože šance, že by Britové mohli být famfrpáloví světoví šampióni, tu nebyla každý rok a tak si to hodlal náležitě užít.
Nebylo těžké vymyslet si oblek, jako správný angličan se držel konzervativně toho, na co byli snad právem všichni hrdí. A tak se stalo, že se po nástupišti sedm a půl procházela královna Alžběta II.

| +

Což by nepůsobilo vůbec zvláštně, když se to tak vezme, až na to, že to byl Lance a držel v rukou ceduli: "hledám ženu." To už ve spojení s okolnostmi zvláštní bylo, ale asi mu to dostatečně nedošlo, takže čekal na nádraží a těšil se na svátek letošního roku.
Když se přemístili, doběhl si koupit pivčo a klobásu, kterou snědl hned u stánku a pak se přesunul na volné prostranství, kde se postavil s tou cedulí a čekal, zda se ho nějaká paní Redmondová všimne. Začínalo mu být poslední dobou smutno a Beatrisse ho strašně dřela na alimentech, i když se fakt snažil a zrovna nedávno ji poslal narozeninový dort z bomb hnojůvek, který ji vybouchl zrovna v okamžiku, když otevřela dveře. Jenže ona nikdy neměla smysl pro humor... tak doufal, že na druhý pokus tu ženu s humorem už sežene.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám a kdyby chtěl někdo zatrollit, klidně s NPC, tak se přidejte

_________________

„Ale ale,“ Jesse zamlaskal a zakroutil hlavou. „Samochvála smrdí, princezno, to ti doma neřekli?“ prohodil popichovačně, nicméně zrovna on neměl právo kvůli samochvále si z kohokoliv utahovat - sám se poměrně často chválil a vytahoval, i když to ve většině případů myslel nadneseně a v žertu. Arogantní idiot zahleděný do sebe totiž naštěstí nebyl.
„A co si dáš, hm? Horkou čokoládu? Nebo ohřátý jablečný mošt? Ten je prej moc dobrej, ale nevím, jestli pak nebudeš sprintovat na kadibudky,“ ušklíbl se Jessie pobaveně. „A nejsi těhotná?“ popíchl ji znovu, když prohlásila, že má hlad pořád. A naštěstí ho nestihlo napadnout, že je tu reálná šance, že kdyby Spencer těhotná byla, to dítě je jeho. Ale ona si určitě dávala pozor, ehm.
Co se suvenýrů týkalo, Jesse okamžitě přikývl. „Jo, se chci trochu vyzdobit - nějaký směrnice to prej úplně nepovolujou, ale já nejsem žádnej komentátorskej suchar,“ prohlásil odhodlaně. Tu placku s koalou prostě nutně potřeboval. A vlaječky na tváře taky. Nad otázkou na prázdniny se Jesse zašklebil a pokrčil rameny. „Žádná sláva - prakticky se k nám nastěhovala Carterová, jako Audrey, můj bratr jí požádal o ruku a teď kolem ní půlka rodiny nadšeně kmitá. A to malý prej jako bude mít pokoj vedle toho mýho... Asi začnu hledat, kam se odstěhuju,“ protočil otráveně očima. „Nikdy jsem si nemyslel, že tohle řeknu, ale už se těším, až budu zpátky v Bradavicích,“ přiznal. „A co ty?“ oplatil otázku, zatímco se společně se Spencer rozešel k těm stánkům a gentlemansky jí nabídl rámě - hlavně proto, aby jí byl oporou, kdyby jí podjela noha v blátě.
„Já jsem taky rád, že tě vidím,“ dodal ještě, už za chůze, a laškovně na ni zamrkal. Ještě aby nebyl rád!

_________________

Ery si povzdechl - kolikrát měl ještě dětem říkat, aby mu tykaly? Vždyť si pak připadal šíleně staře... I když na to už možná měl právo - bylo mu dvacet čtyři a měl čtyři děti. Takový člověk už určitě může začít skuhrat, že je jednou nohou v hrobě, ne? „Nechtěla bys mi vážně začít tykat, Torunn? Tykají mi všichni, můžeš i ty,“ ujistil ji s úsměvem ve tváři. Nutit ji do toho nechtěl, ale připomenout jí, že to může zkusit, prostě musel.
„Kakao! Tady mají někde kakao?“ Erasmus se začal rozhlížet kolem sebe a během chvilky už se otáčel kolem své osy jako korouhvička. Na kakao on slyšel, i po těch letech, kdy byl havraspárským Představeným kakaového spolku. „No právě, oba týmy překvapily a rozhodně si výhru zaslouží!“ pokýval souhlasně hlavou. „Já většinou fandím dobrý hře a tohle nebude výjimka - doufám, že na hřišti předvedou něco parádního,“ pronesl s úsměvem od ucha k uchu. Jasně, trochu ho mrzelo, že není letos na hřišti on sám, ale doufal, že příští rok to třeba vyjde. Dánsko si ostatně vedlo dobře, jen mělo smůlu, a podobně na tom bylo i Finsko, které se předvádělo v tom nejlepším možném světle.
Na Torunninu otázku Ery zakroutil hlavou. „Nejsem - teda zatím. Čekám na kamaráda, ale asi se někde zdržel... To je celej on, vždycky má aspoň půl hodiny zpoždění,“ vysvětlil a pobaveně se ušklíbnul. „Takže rozhodně nezdržuješ,“ dodal a přátelsky na Torunn zamrkal. Tuhle malou holčičku by nejradši adoptoval, protože byla strašně roztomilá.

_________________

Zatímco si Winifred kupovala vlaječku anglického týmu, přišla velká voda v podobě jejích spolužáků, takže Daníka a Simona. První teda udeřil Daník a neudeřil jen svým hlasem, jakmile se Win otočila a uviděla, jak je z ničeho nic vysoký, málem padla do bláta, jenže si nechtěla ušpinit své šatečky.
Páni, tady se z někoho stává žirafa, pomyslela si a zamrkala jeho směrem, nicméně pak samozřejmě nahodila sladký úsměv a upřímně doufala, že se jí nepoškodil účes, neboť právě to bylo teď hlavní. Samozřejmě až po faktu, že se vidí se svými novými platonickými láskami. Kdo mohl vědět, že tak dobře vyrostou, jako?!
"Ahoj kluci!" zvolala a měla co dělat, aby nevytáhla ze svého nekonečného batůžku nějaký vějíř, který byl absolutně nevhodný do tohohle počasí. Se holt musela spokojit s tím, že jí možná někdy uvidí se červenat, no.
"Jé, ty máš ten svetr co jsem upletla ten den, kdy jsme byli sjetí eufórií! To je sladký," začala se rozplývat Winifred a poněvadž dostala nesmírnou chuť ho za to obejmout jednak proto, že ho dlouho neviděla, jednak také proto, že na sobě fakt ten svetr měl, tak to také udělala. Daník byl super méďa na muchlování, pomyslela si Winifred a ihned jak jí došlo, jak absurdně to zní a jak fluffy ten svetřík je, když ho muchlá, odtrhla se od něj a polila jí vlna studu, což zapříčinilo narůžovělé tvářičky. Sakra a ona to chtěla vydržet dýl jak prvních pět minut!
"Fakt, sluší? Uh, děkuju, co ty, chceš taky obejmout?" optala se při svém culení a zalitovala, že ten vějíř nevytáhla, protože by ho fakt potřebovala. Byla totiž červená, jak rajče. Simík tam tak samotince mokl a Winifred chvilinku na to došlo, že nepřibrat ho pod deštník by byl asi naprostej hřích.
"Dělej, pojď sem, nebo zmokneš," pronesla a možná krapet impulzivně ho zatáhla za svetr. Upřímně však doufala, že ten deštník ponese on, neboť byl asi krapet vyšší než ona a natahovat ruku pořád nahoru bylo nanejvýš nepříjemné.
"Já mám vlaječku , nechtěla jsem tu všecko utratit," řekla a pokrčila rameny, když vytáhla z tašky docela pěkný suvenýr. Což o to, jí to stačilo.

_________________

| +

Kath v davu zahlédl dříve než ona jeho, ale přes dav se k ní nedokázal dostat včas. Svět byl najednou o dost hezčí místo. Začal se usmívat a žaludek, předtím snad skoro na vodě se uklidnil. A protože se k dívce přes dav dostat nemohl, prostě počkal, až k němu ona sama dorazí. Až ji k němu donese dav hlav. Slušelo jí to. Dlouhé tmavé vlasy kontrastovali se světlou kůží. Jak to tak vypadalo, ještě se tohle léto nestihla opálit. Vypadala strašlivě ztraceně. Minimálně do chvíle než ho spatřila. Aniž by to měl v plánu, uculil se na ni. Nebyl to žádný z jeho naučených výrazů, kterými oplácel upřené pohledy profesorů, nešlo o žádný z úsměvů, které měl naučené a nasazoval je ve chvílích, kdy nevěděl jak se jinak tvářit. Tohle byl úsměv ryzí, takový, který míval jen v okamžicích, kdy se mohl řítit vzduchem jako neřízená střela několik stop nad zemí. A protože Katherina hrála famfrpál, musela ho už taky někdy zahlédnout.
„Ahoj.“ Broukl spokojeně. Spokojeně nejen z toho, že přišla a že se našli, ale i proto, že fandila Anglii. Klidně mohla být s klokany. „Je tu hlava na hlavě.“ Odsouhlasil a to vlastně byl úspěch, protože tohle byla absolutně přebytečná věta, plýtvání dechem. Ale protože Kath byla Kath, dovolil si zbytečnosti.
Stačilo drobné prohrábnutí rozpuštěných vlasů. Pohledem sledoval dráhu ruky a pak se mlčky vrátil k jejímu obličeji. Nebyla jediná, kdo v obličeji lehce růžověl. Ptala se tě na něco… „Já… mám se dobře. Většinou jsou od nás všichni pryč – v práci – tak jen sestra něco pořád chce a jinak… Co ty?“ Zakončil to celé otázkou. On sám se toulal se po Příčné, v noci létal nad městem. Tak se zhruba dalo popsat jeho léto. „Nebudu přeci fandit protinožcům.“ Billy se zašklebil, ale vzápětí zvážněl. „Jako je to jedno jo… ale…“ Drobné cuknutí ramen. Národní hrdost, tak. „Brácha říkal, že tam toho mají vždycky hodně. Sám tam někde prý bude.“ Billy znovu pokrčil rameny a v jeden moment dívku chytil za předloktí a mírně ji posunul více ke stánku, protože o pár sekund později se kolem nich, v místě kde Kath před chvílí stála, prohnal kdosi, kdo šířkou odpovídal spíše parnímu válci. „Možná bude lepší, když půjdem.“ Navrhnul, krátce mrkl na Kath a aby se mu snad v tom davu neztratila (alespoň si to takhle hezky odůvodnil), opatrně ji chytil za ruku. A pak vyrazil na cestu, sám tak trochu v davu napřed razil cestu, aby mohla s klidem projít. A stále ji držel za ruku. A protože se mu doufejme, netrhla, culil se jako měsíček na hnoji.
„Tenhle mistrák je můj první.“ Sdělil jí a mrknul za sebe, pokud už ovšem nebylo dost prostoru na to, aby šla vedle něj. „Ty s rodinou asi jezdíte každým rokem, že?“ Snažil se udržet hovor, jak jen to šlo. A vlastně ono to šlo. Nebylo tak složité se na něco zeptat. S ní bylo všechno zvláštně jednodušší a to i přesto, že chvilkami roztomile klopila zrak k zemi. Navíc něco takového mu psala po sově. „Máš nějaký deštník nebo tak něco?“ Zeptal se ještě než dorazili k přenášedlu. Kde také musel dívčinu ruku pustit, ale ani tahle skutečnost Billymu nesmazala úsměv z tváře. Zato přenášedlo mírně ano. Když přistáli, zhoupla se mu zem pod nohama, ale vteřinový nepříjemný pocit ustál, snad možná, právě proto, že to nebylo moc daleko.
„Dobrý?“ Otočil se ke Kath. Ne všichni se z přenášedel vzpamatují tak snadno, on pro teď měl štěstí. Počkal, jestli má nebo nemá Kath něco jako deštník a pokud neměla, vzal svůj a galantně jí ho podržel nad hlavou. Jediné co mu možná dělalo vrásky, byl fakt, že jí tu bude v krátkém triku zima. On sám byl otužilý, ale… na druhou stranu taky byla hráčka famfrpálu, navíc kapitánka žlutých a to znamenalo, že něco vydržet musí.
„Vidíš? Stánků je tu hodně, kam chceš nejdřív?“ zeptal se s jiskřičkami v očích, ale spíše než po stáncích koukal po Katherině. A ano samozřejmě stánky… „Nehodila by se ti šála nebo spíš šátek nebo tak něco?“ Zeptal se ještě s účastí, protože jí musela být zima. Snad i on počasí trochu podcenil, protože cítil, jak mu chlad stoupá po těle, ale jak už bylo řečeno. Jemu to zase tolik nevadilo a oblečení a vlastně on sám byl pro tuto chvíli chráněný před deštěm.

_________________

Billy měl dobrou náladu. A to bylo moc dobře. Svým upřímným úsměvem nakazil i Kath, její rty se chtě nechtě roztáhly do podobného. Možná ani odpovědět na jeho otázku nebylo tak těžké, jak se před jejich setkáním bála. "Já se mám taky dobře. Brácha dokončil školu a teď nemá co dělat, nudí se... Tak doma alespoň nejsem sama. Taky hodím hodně na Příčnou, mám to kousek." A už zase měla pocit, že mluví až moc a že ho takové hlouposti přece nemůžou zajímat, a tak se raději zase odmlčela. Rozpačitě usmívat se ale nepřestala.
"Není to jedno," zasmála se, šťastná za téma, ve kterém si je alespoň trochu jistá. Famfrpál. "Naši nebyli ve finále zatraceně dlouho. Nevím jak Austrálie, ale my na to vítězství máme. Letos jo." Červeň v jejích tvářích nabrala na sytosti, nejspíš proto, že mluvila od srdce a dala nahlas najevo svůj názor. V duchu se okřikla, že s tou nesmyslnou trémou musí přestat. Zvlášť, když je tu s Billym. Jenže pak ji chlapec chytil za předloktí, aby se vyhnuli nějakému kolemjdoucímu, a tím jí značně zvýšil krevní tlak. Když ji pak chytil za ruku, aby se mu neztratila v davu, Kath na lidi kolem sebe paradoxně úplně zapomněla. A držel ji pořád a ji ani nenapadlo ho pustit.
"Každý rok ne. Teda... už ne. Jezdili jsme, když táta v práci sehnal lístky. Už jsme docela dlouho nebyli. Ale letos jsme prostě jet museli, když hrajou naši," spokojeně se usmála. Dnešek byl vlastně hrozně fajn. "Deštník mám. Teda, alespoň jsem si ho chystala..." Už neměla čas ho hledat, protože došli k přenášedlu. Tenhle způsob cestování opravdu neměla ráda - naštěstí ale nepatřila k lidem, kteří by ho snášeli nějak hůř. Žaludek se jí sice trochu zhoupl... Ale při tom naštěstí zůstalo. "Dobrý." Znovu se na Billyho usmála a s překvapeným: "Ono tu prší!" se konečně začala prohrabovat ve své tašce, jestli v ní najde ten deštník. Jak už to ale v takovýhle situacích bývá, nenašla ho. "Přísahám, že jsem si ho tam dávala," prohlásila směrem k Billymu, jakoby se mu omlouvala. Než si k němu vlezla pod jeho deštník, několikrát se ujistila, že mu to nevadí. "Díky," usmála se vděčně. Bylo to od něj tak galantní! Než se o tom zmínil, vůbec si neuvědomovala, že je jí zima. Teď, přestože byla na anglické počasí samozřejmě zvyklá, se lehce otřásla. "Jo, šála by se hodila. Nejlíp v našich barvách. Ne?" Rozhlédla se kolem. "Hele, tamhle nějaké jsou." Pokud nic nenamítal, zastavila se u prvního stánku, ve kterém požadované zboží nabízeli, a zpytavě si šály změřila. "Která se ti líbí? Tahle není špatná," vzala si jednu z modro-červených šál a omotala si ji kolem krku. "Tak co, sluší mi?" Samozřejmě počkala na Billyho vyjádření nebo rady, než si nějakou tu šálu koupila, protože s sebou neměla nijak velké bohatství a ještě si chtěla koupit plno dalších věcí. Byla na finále mistrovství světa, tady šetřit rozhodně nehodlala. "Možná jsem si měla vzít to naše kolejní pončo," mrkla na Billyho. Arsen měl tenkrát s mrzimorskými dresy skvělý nápad... Trochu jí škublo v břiše, když si uvědomila, že teď to bude ona, kdo bude muset přicházet s nápady. Raději se soustředila na Billyho. Školní rok byl daleko. "A co si chceš koupit ty?" zeptala se, s peněženkou připravenou v pohotovosti.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny