|
Billy byl jedině rád, když se Kath zazubila, protože pevně doufal, že si nedomyslela to slovo. Namísto toho jen souhlasně zahučel ala medvěd, když padla zmínka o odrážečích. Jenže na rozdíl od Kath v tom neviděl nic špatného, to byla jedna jeho stránka, zvítězit za každou cenu. Nezáleželo na tom jak. To už je pak přeci jedno, to vítězové píší dějiny. Možná to nebyl správný náhled na věc, rozhodně by tak nemluvila žádná kladná postava, ale tohle nebyl komiks a Billy nikdy nebyl vyloženě ten hodný. Byl puberťák a byl tvárný, záleželo na tom, jaké lidi mu osud do cesty přihraje a v tuhle chvíli to byla Kath…
… která se děsivě předklonila. Billy na okamžik ztuhnul jako prkno, protože v jednu chvíli měl pocit, že se dívka převáží, minimálně ho to napadlo. Nebyli úplně vysoko v prvních patrech, ale také nebyli úplně nízko. Jenže dívka si moc dobře uměla spočítat, jak moc se může či nemůže naklonit. Takže Billy místo chytání tak akorát přesunul deštník nad její hlavu, aby na ni nepršelo. Mlčky pak přijal nabízený dalekohled, aby tu hrůzu mohl sledovat. Jemně se opřel o Kath ramenem, aby věděla, že je s ní a že si myslí zhruba totéž. Nedalo se na to dívat. Akorát sledoval rychlost chytačky, to jak se její štíhlé ruce sevřely kolem zlatého míčku… Mlčky dal dalekohled dolů a schoval ho do tašky. Jeho výraz stačil jako odpověď, stejně jako nadšený křik protinožců. Přesto se mu podařilo chraplavě říct, že… „Jo.“
Stačila pak vteřinka. Krátká, ale stačila. Protože tohle tak nějak nečekal. Katherine ho totiž objala jako plyšového medvídka. První vteřinu zůstal jako by do něj uhodil blesk. Další vteřina byla naprosto a zcela automatická, ovinul kolem jejích ramen svoji paži a sklonil hlavu k její vlasům, které i tak měl dost blízko. Takhle to bylo správné a Kath, která o něco později rudla rozpaky ani nevěděla, jak moc tohle pro něj znamenalo. Znamenalo to, že se ho nebojí, že jí nevadí. Klidně s ním strávila odpoledne, i když původně měla být s rodinou a to považoval za dost důležité, tím spíš, že byl adoptovaný. Řada lidí mohla mít názor na to, že není tak zábavný, tak energický jako většina nebelvírů. Možná to byla pravda, ale pravdou také bylo, že Billy byl svůj. Ne zlý, ne vyloženě dobrý a s tendencí upínat se k těm, na kterých mu záleželo.
Opatrně a také neochotně a pomalu dívku pustil v okamžiku, kdy jen trochu naznačila odklon. Přeci ji nemůže v medvědím objetí svírat věčně. Škoda. Pátravě se jí zahleděl do obličeje, ruměnec ve tvářích se nedal přehlédnout. Což způsobil jakési… zadostiučinění. Na druhou stranu i on se mírně červenal.
„Půjdeme.“ Souhlasil. Stále nad nimi držel deštník a pomalu se spolu proplétali davem lidí. Někteří mířili stejně jako oni pryč, jiní popíjeli a řada z nich oslavovala.
„Určitě.“ Odsouhlasil to jednoduše, protože víra v Anglické družstvo teď za moc nestála. Ale Kath se snažila a to ocenil. Pokud Kath chtěla, zastavili se ještě u některého ze stánků, ale upřímně řečeno na to asi už nebyla ta správná nálada. Nicméně i tak cestou k přenášedlu Billy Kath chytil za ruku. Protože železo se musí kout, dokud je horké. „Nevadí?“ Teď už kolem nebylo tolik lidí jako předtím a bylo na místě se zeptat. Svoji otázku doprovodil opatrným úsměvem, ale zároveň mu v očích hrály jiskřičky. O něco později se Kath zeptal, jestli už letos byla na Příčné. Protože rodiče chtěli, aby si pořídil sovu. A tak jestli by chtěla, mohli by se tam… sejít? Záleželo na Kath, jak se jí chtělo samozřejmě...
>>
_________________ "Nulli tacuisse nocet, nocet esse locutum."
lat. "Z mlčení nevzejde škoda, z mluvení bývá však zle."
|
Nebelvír 60
Mrzimor 65
Havraspár 50
Zmijozel 150
