Teresa nějak neočekávala, že by se kromě nové rachejtlové nálože dočkala nějaké odezvy, takže ji španělský pozdrav překvapil, a protože z toho usoudila, že se zjevně bude jednat o někoho známého, samozřejmě zavolala zpátky „olá, amigo!“ A že se ve svém úsudku nepletla, zjistila jenom o chvilku později, kdy se u ní objevil Apollo s koštětem v ruce. Chudák, vypadal pěkně vymrzle. Každopádně se nechala s pobaveným úsměvem obejmout a jen krátce si pomyslela, kolik grogů nebo něčeho podobného stihl do sebe Polly už obrátit. Ale zase tak hrozně nevypadal, to musela uznat. „A to víš, tohle doma nemáme, musela jsem si to vyzkoušet,“ zvesela se zazubila, načež pokračovala, „ale řekla bych, že se zatím ochlazuju mnohem míň než ty… cejtíš vůbec ještě něco?“ Teresa se zatvářila zvědavě a neodolala, aby nezvedla ruku a nesundala rukavici, protože chtěla vyzkoušet, jestli má Apollo ty vyčuhující vlasy vážně omrzlé. Měl, no. „Dáš si něco na zahřátí? Řekla bych, že by se ti to hodilo… a já tě klidně pozvu, hmm?“ nadhodila, přičemž tázavě povytáhla obočí.

_________________

„No, podle mě něco takovýho nemají běžně ani tady - ne v létě - ale třeba podplatili počasomágy, aby tady udělali pořádnou finskou atmošku,“ zamudroval Polly zamyšleně, načež se pobaveně zazubil, protože byl dneska takové usměvavé sluníčko, navzdory tomu mrazu. Za ty jeho neustále se objevující úsměvy určitě mohl z nějaké části ten požitý alkohol, ale taky se uculoval určitě i proto, že měl prostě dobrou náladu.
Zmrzlý Apollo opravdu byl a končetiny moc necítil, stejně jako obličej, takže pokrčil rameny. „Moc ne, ale mám v plánu se rozehřát,“ přiznal a zašilhal k jednomu ze stánku, tomu, kde prodávali horké nápoje. Horké alkoholické nápoje. A kdo ví, třeba ho pak zase zahřeje nějaká roztomilá Dánka. Nebo Finka, vždyť to bylo jedno. „Takže jo, rád si něco dám,“ přitakal na ten návrh vděčně, „ale trvám na tom, že pak zase pozvu já tebe. Trochu jsem si tu přivydělal, takže hodlám být velkorysý,“ zazubil se opět od ucha k uchu.

_________________

„Já teda úplně moc netuším, jaký jsou finský léta, ale takovou kosu jsem vážně nečekala,“ přiznala Teresa a rozvážně přitakala na Apollovu domněnku, že v tom nejspíš měli prsty počasomágové… No jo, hrát mistrovství jenom v létě za hezkého počasí, to bylo přece náramně ohrané, chtělo to změnu. I když zrovna ona by teplem vážně nepohrdla. No, co se dalo dělat, od toho tu byly ty teplé nápoje, že…
S tím se asi dalo počítat, že měl Apollo v plánu se rozehřát, takže se Resa pobaveně zazubila. „To naprosto chápu. Já jsem měla v plánu medovinu, chceš to samý? Nebo spíš něco jinýho?“ optala se, aby mu vzala nápoj dle jeho přání. „A jen si nemysli, samozřejmě počítám s tím, že se mi nějak revanšuješ, až zase trochu rozmrzneš,“ zamrkala na něj spiklenecky a potutelně se uculila.
Když pak u toho stánku přišla na řadu, vzala sobě tu medovinu a Pollymu taky, pokud neprotestoval a nechtěl něco jiného, načež mu ji podala. „Ségru tu někde máš, nebo tu pobíháš jen tak sám?“ broukla tázavě, ale pak už se napila a hned se zatvářila spokojeně. Teplo… aspoň na chvilku.

_________________

"Mám to stejný. Myslím teda to, že usoudili, že jsem dostatečně stará, abych šla sama. Famfrpálem totiž polovina mé rodiny žije," šklebila jsem se pobaveně. Moc dobře jsem věděla, že u Liama je to trochu složitější a famfrpál nikoho moc nebaví, ostatně jsem ho sem jednou vzala. V tu dobu tedy s námi byl i bratr, ale ten nás hned po přemístění se na místo opustil, ne že bych se mu divila. "Tak to bych nechtěla, to teď budeš mít třetího sourozence, že?" povytáhla jsem zvědavě obočí a na Liama jsem se ušklíbla. Pokud jsem si to dobře počítala, mělo to tak být, což znamenalo, že bychom na tom s Leem byli úplně stejně - já měla taky tři, naštěstí ale dva z toho starší a malý Cameron se dostával pomalu už taky do věku, kdy byl celkem snesitelný. "To jako vážně? Hustý. To jsem zvědavá, koho dostanete tentokrát," tohle bylo fakt hodně zajímavé a celkem mě to překvapovalo. Já myslela, že to profesora baví, i když jsem chápala, že se chce věnovat rodině. Kdo by taky nechtěl.
"No jde to, teta mě neustále nutí do nějakých tréninků, byli jsme na jedné dovolené, jinak jsem zalezlá doma. Takže asi taky moc žádná výhra. A jasný, pití si dám, je tu strašná kosa," kývala jsem hlavou, protestovat proti něčemu teplému jsem fakt nehodlala, potřebovala jsem se alespoň trochu zahřát.

_________________

Caoimhe sledovala hřiště, které vypadalo jako veliká zábava a čím dýl tím více přemýšlela nad tím, jak moc blbě by vypadalo, kdyby se tam prohánělo jedenáctileté dítě. Ona sice vypadala o něco mladší, ale pořád tam ty děti byly kolem věku pěti let. Vypadalo to jako zábava a navíc něco takového viděla poprvé v životě, což jasně křičelo tím, že by si to měla vyzkoušet, no ne? Určitě. Když se zničeho nic vedle ní ozval hlas neznámého kluka, poplašeně sebou trhla, protože nečekala, že by si jí někdo všímal. Zvláště s takovou otázkou, jakou položil. Krapet se ošila a nejistě se na kluka pousmála. Vypadal starší, než ona sama, i když zase ne o moc.
"Asi jo," souhlasila po delší chvilce, protože si tím úplně nebyla jistá a zase nechtěla lhát. To totiž neměla ve zvyku a bylo by jí blbé, kdyby tomu tak nebylo. Byla ale pravda, že nikde kolem nebyly žádné cedule, které by ledové hřiště omezovaly věkem. "A když tam půjdeš ty, tak já bych šla taky," tentokrát už ten úsměv byl o něco širší a dokonce to znělo trochu jako výzva. Sama by se tam totiž určitě neodhodlala, ale ve dvou už jí to nevadilo. Co by na to asi řekl tatínek, který se stále někde bavil u teplých (a hlavně alkoholických) nápojů s nějakými kamarády, to jí bylo jedno, ale určitě by byl rád, že se zabaví a nebude stát na místě jako trubka.

_________________

<<<
Mezi davy kouzelníků, přemisťujících se na letošní finále Mistrovství světa, se nacházel mimo jiné i pan Ashwood s Oberonem, který víceméně táhl za ruku Mila (pokud se mladý Gray samozřejmě nechal)... a klouzal po ledu. Protože fakt nečekal, že se objeví na ledu... takže pokud se ho Miloušek ihned nepustil, asi měl smůlu a k zemi (respektive k ledu) slétl pěkně spolu s bratrancem.
"Sakra co to je?" ujelo Obemu, jak tak sebou plácal a netušil, zda se smát nebo vztekat. Tak či tak se brzy zvednul, a teprve v tu chvíli se rozhlédl kolem. Všechno tu vypadalo nějak děsně zimně a zasněženě, a ostatně, zrzek sám měl pocit, že mu asi brzo z uší vyraší rampouchy, jaká mu byla zima. "Tatí, kde mám čepici?" otočil se v tu chvíli na muže, který zatím postával vedle a nic neříkal. Ten si v tu chvíli jen povzdechl a podal Obemu modrou čepici s bambulí, kterou si chlapec okamžitě narazil přes ušiska.
Abyste to pochopili, pan Ashwood původně vlastně ani na Mistrovství cestovat nechtěl - ostatně, dokázal si představit i lepší investici, než byly drahé lístky na nějaký famfrpál, zvlášť když ani jeden tým nebyl z Británie. Jenže Oberon ho prostě a jednoduše uprosil. A jelikož měl prostě pro svého nejmladšího (a nejlepšího, duh.) syna slabost, svolil. A Milo s nimi prostě jet musel, protože bez Mila to není ono, že jo. Takže teď panu Ashwoodovi nezbylo než si povzdechnout nad synáčkem, valícím oči na všechen ten absolutně boží led (počkat co?) kolem, nějak to překousnout a doufat, že zápas nepotrvá týden.
"Co kdybyste se tu porozhlédli, a já zatím postavím stan?" navrhl a doufal, že aspoň tak na chvíli od těch dvou uteče. Věřil, že si ani Ob ani Milo nic neudělají, a kdyby náhodou, tak jeden druhého pohlídá. Taky se nebál, že je nenajde. Protože on vždycky našel.
Oberon ani nečekal na povel či rozloučení, a jakmile ta slova otec vypustil z pusy, rozběhl se kamsi mezi stánky, tak rychle jak mu to po ledu jen šlo. Co kdyby si to pan Ashwood náhodou rozmyslel? Že Mila asi nechal někde za sebou, to mu došlo až po chvíli, takže pro změnu ukázkovým skluzem zase zastavil. A čekal.

_________________

Fróði by sice na hřiště nakonec asi vyrazil tak jako tak, ale když mu neznámá potvrdila jeho teorii a navíc projevila ochotu se přidat, veškeré pochybnosti hodil za hlavu tak rychle, že je odpor vzduchu dezintegroval. Zatímco předtím bral Caoimhe jako nejbližší lidskou bytost, které se šlo zeptat, teď jí věnoval trochu soustředěnější pohled a celkem rychle vyhodnotil, že by s ní mohla být sranda.
„No tak na co tady čekáme?“ rozhodil rukama, až mu málem zbytek nanuku vyletěl za těmi dezintegrovanými pochybnostmi, zasmál se a upaloval napřed. Ne snad že by závodil, to leda že by ona něco takového navrhla, ale měl prostě jakousi nutkavou potřebu dokázat svou děsnou statečnost a hlavně chtěl kout železo, dokud bylo žhavé. On tedy zrovna u Caoimhe nějaký pokles žhavosti nehrozil, víme, ale to Fróði zatím netušil a momentálně prostě jenom doufal, že když půjde příkladem hodně rychle, nebude mít zrzka příležitost si to rozmyslet.
Bez potíží tedy dosprintoval až k dětskému hřišti, přičemž ta rychlost nejspíš upoutala pozornost několika škvrňat, která okázale ignoroval. Rozhodně ale neignoroval svou společnici, která ho snad následovala, a jakmile byla v doslechu, zahleděl se na prostor před sebou pohledem, jaký by mu i Napoleon záviděl.
„Tak co zkusíme jako první?“ vypadlo z něj po chvilce taktické vizuální rekognoskace a v tu chvíli si uvědomil, že má ještě v ruce kus nanuka, se kterým by lození po prolézačkách mohlo být poněkud komplikované. Začal tedy urychleně dokončovat konzumaci a v tu chvíli mu došlo, že když už je prase, měl by být aspoň prase se jménem.
„Já jsem Fróði, mimochodem,“ uculil se tedy chlapácky a natáhl jejím směrem sice levačku, ale objektivně vzato to bylo lepší, protože ruku pravou měl trochu moc ulepenou.

_________________

„Já ve Finsku v létě taky nikdy nebyl, vlastně ani v zimě, ale stejně si myslím, že tu takovou kosu obvykle nemají,“ trval si Polly na svém a kýval přitom důležitě hlavou. A napadlo ho, že schválně zkusí vypátrat, jak to tady s tím počasím Finové mají... ale ne teď - teď měl v plánu ty horké nápoje a možná později i nějaké to jiné zahřívání, ba dum tss.
Na medovinu Polly přikývl možná až moc horlivě a zaculil se přitom jako měsíček na hnoji. „Jo, medovinu si dám, že se vůbec ptáš!“ mrknul na Teresu spiklenecky. „To se ví! Ještě abych se ti nerevanšoval!“ pronesl vzápětí smrtelně vážně, protože opravdu nehodlal zneužít Resu k tomu, aby ho pozvala na medovinu, a nic jí nedat na oplátku. Už jen proto, že byl z Mrzimoru a něco takového bylo v přímém rozporu s jeho povahou.
Co se jeho sestry týkalo, Apollo vlastně nevěděl, co drahá Artie dělá. Věděl kde je a že tam je s někým, ale co se tam děje, to šlo mimo něj a možná za to byl tak trochu rád. „Né,“ zakroutil hlavou, „ségra je v Řecku a asi tam s někým toká, nebo co. Já se jí moc neptal, protože by umřela rozpaky,“ vysvětlil a pokrčil rameny. Polly byl zvyklý o sestřině výskytu a náplni volného času vědět téměř všechno, ale teď to najednou nevěděl a popravdě ani moc netušil, co má Rese vykládat. Bylo to zvláštní, mít Artie tak daleko. „Aspoň na mě nikdo nedohlíží,“ dodal, zeširoka se usmál a pokrčil rameny. Asi bylo načase, aby na něj někdo dohlížet začal, protože jinak hrozilo reálné nebezpečí, že si z mistráku bude pamatovat akorát šílenou kocovinu.

_________________

<<<
Mamka mě jen doprovodila na nádraží, prohodila pár slov se strejdou a spěchala hned zase domů. Stejně by se o mě pořád jen strachovala a nemohl bych si to tak užít, jako sám se strejdou a Obem, takže jsem byl i docela rád, i když mi tady se ségrou chyběly. Jakmile odešla, začal jsem ale být trošku nervózní. Vždyť tohle byla moje první kouzelnická akce a navíc jsem nikdy do kouzelnického světa necestoval, pokud teda nepočítám Příčnou ulici, že. Tam jsme ale normálně došli, teď jsme měli použít nějaký kouzelnický způsob a já z toho byl lehce nesvůj. O něco se to zlepšilo, když jsem před přemístěním, jak se tomu prý říká, ucítil, že mě Obe chytil za ruku. Ani jsem se nenadál a po pár vteřinách ve víru čehosi jsme se ocitli v té největší zimě, co jsem tohle léto zažil. Dost možná to byla i větší zima, než jakou jsem zažil tuhle zimu.
Hned potom, co mě do nosu praštila ta děsná kosa, jsem sebou praštil o zem. Obe mě totiž pořád ještě držel za ruku, ale ani to mu nepomohlo, aby se udržel na nohou. Co nejrychleji jsem se zvednul, protože jsem cítil, jak mi promokají kalhoty a to by nedělalo dobrotu, protože už teď jsem docela mrznul. Všude kolem byla spousta lidí a úplně nejhustší bylo, že to vlastně zase byli všechno kouzelníci.
„Zajímalo by mě, jestli jsou tady třeba další budoucí prvňáci, jako my dva,“ prohodil jsem směrem k Obemu, když už se taky zvednul ze země. Jestli tu nějací byli, byla dost velká šance, že je potkáme, protože jakmile strejda navrhnul, abysme se tady porozhlídli, Obe vystartoval rychleji, než jsem stačil nějak zareagovat. Jen jsem si povzdechnul, mávnul jsem strejdovi na rozloučenou, a než jsem se rozběhnul za bratránkem, ještě jsem si zkusil podle něčeho zapamatovat, kde se vlastně loučíme, abysme se potom zase nějak našli, kdyby něco. Zastrčil jsem si váček s kouzelnickými penězi od mamky hlouběji do kapsy, aby mi náhodou nevypadnul, kdybych zase sletěl na zadek a začal jsem klouzat za Obem, který na mě čekal mezi stánkama. Všechno to tady skvěle vonělo a já měl v plánu koupit si aspoň jednu nebo dvě horké čokolády. Klidně i tři nebo čtyři, když na to přijde, protože jsem se potřeboval zahřát a uklidnit žaludek, protože mi z toho přemístění bylo trošku šoufl a na to je čokoláda nejlepší.
„Co myslíš, nedáme si něco teplýho, než to tady začneme prozkoumávat?“ Zakřenil jsem se na bratránka, hodil mu paži kolem krku a trošku ho zmáčknul, protože jsem byl fakt rád, že jsme tady byli spolu. A protože jsem ne nehodlal přijmout jako odpověď, začal jsem se rozhlížet kolem po nějakém stánku s pitím. „Hele, nejdeme tamhle? Tam by mohli mít něco dobrýho, ne?“ Zkusil jsem otočit Obeho směrem ke stánku s nápoji. „Dáme čokošku a pak to tady projdeme. Souhlas, Obíku?“ Šťouchnul jsem do něj loktem, sepnul ruce, nasadil štěněčí výraz a ukázkově zaprosil.

_________________

"To nevím," přiznala Caoimhe opatrně a nejistě se na neznámého kluka usmála. Jakmile však Frodo začal upalovat, upalovala taky a rozhodně jí nešlo o to, aby tam byla první - jen nechtěla být úplně pozadu, i když ze začátku trochu byla. Než jí totiž došlo, že se dal do pohybu, uteklo několik dlouhých vteřin. Občas byla trochu pomalejší, no. Stihla ale u toho polknout otázku na nanuk, kterého si všimla a dokonce zahnala myšlenky i na to, že po cestě ucítila pečenou rybu. K takovému stánku by se totiž možná vydala radši, než na prolézačky.
Hřiště ale bylo moc hezké i z blízka, což Caoimhe těšilo a těch několika škvrňat, která na ně čučela, okázale ignorovala. "Všechno vypadá suprově," zamumlala zamyšleně, zatímco si jednotlivé prolézačky prohlížela a přemýšlela, co by mohlo být z toho všeho nejlepší. "Možná na tamtu skluzavku?" ukázala nakonec na jednu, kde bylo nejméně mrňavých dětí a pokrčila rameny. Ostatně mohli vyzkoušet všechno, takže to bylo úplně jedno. "Já Caoimhe," usmála se pak a podala mu ruku, tu správnou, a své druhé jméno nedodávala jen z toho důvodu, aby se jí nakonec třeba Fróði nevysmál. "To si vážně jedl nanuk?" optala se pak ještě vcelku zvědavě a se svraštěním obočím. Ona sama byla sice celkem otužilá, ale nanuk v takové zimě by si rozhodně nedala.

_________________