MISTROVSTVÍ SVĚTA VE FAMFRPÁLU 1975
NOVÝ ZÉLAND

Nádraží Kings Cross je jako každý rok v tuto dobu zaplněno mudly pospíchajícími do práce a kromě všeobecného hlaholu, který doprovází neutuchající konverzace, jež se mísí do jednolitého a nesrozumitelného bzučení, ničí uši všech cestujících skřípění brzd vlaků, hvizd píšťalek průvodčích a drkotání koleček vozíků po dláždění nástupišť.
Pozornost cestujících se však kromě hlášení o příjezdech a odjezdech vlaků sem tam upíná ke skupinkám podivně oděných lidí, kteří nadšeně brázdí nástupiště 7 v nejrůznějších barevných kreacích – někteří dokonce s košťaty přehozenými přes rameno. To, co očím mudlů však uniká, a čeho si všimne jen cvičené oko kouzelníka, je cíl jejich cesty – obyčejná cihlová přepážka, která vede k přenášedlu na nástupišti 7 a 1/2, které jako každý rok i letos vcucne cestující kouzelníky do vzdušného víru a vyplivne je na chladném Novém Zélandu.
Kromě stadionu, který letos našel útočiště v rozsedlině mezi kopci, se oko návštěvníka může pokochat pohyblivými figurkami famfrpálových hráčů, které na svých stáncích nabízejí usměvaví obchodníci, hned vedle pletených čepic a šál v národních barvách Skotska a Nového Zélandu, trumpetek, vlaječek, klobouků a jiných nezbytností pro nadšené fanoušky obou týmů. Samozřejmě nechybí ani občerstvení, které se díky nízkým teplotám soustředí hlavně na teplé nápoje a něco ostřejšího, co všem pěkně prohřeje dutiny.
Hovory v kiltech oblečených kouzelníků s místními se obvykle stáčejí okolo jediného bezpečného tématu, tudíž okolo ovcí, kterých tu v létě jistě bývá požehnaně, ale díky nastupujícímu jaru se jich na okolních stráních popásá jen pár – nechybí však dostatek stánků s výrobky z místní pověstné ovčí vlny, která si zakládá na své vysoké kvalitě.
A nebylo by to pravé mistrovství, kdyby zde chyběly stánky zástupců firem vyrábějících košťata, z nichž obzvláště jeden přitahuje veškerou pozornost kolemjdoucích. Na podstavci v jeho středu je vystaveno opravdu unikátně vypadající koště s leštěnou násadou a pečlivě zastřiženými konci proutků, takže i amatérští odborníci rychle pochopí, že se jedná o dokonale aerodynamicky vyvážený model začínající britské firmy Dale Co., která se rozhodla vydat cestou luxusu – cena jejich jediného modelu z limitované edice Tardis se šplhá k desítkám tisíc galeonů*.
Stadion tento rok není rozdělen na čistokrevnou a nečistokrevnou sekci – těm, kteří se rozhodli pomáhat ministerstvu s bojem proti nečisté krvi, se dostalo čestných vstupenek do luxusní sekce, zatímco sympatizanti se smíšenými a mudlovskými kouzelníky mohou beztrestně posedávat po jejich boku, když k nim podle ministerstva tíhnou takovou náklonností.

* Vlastnictví tohoto koštěte je pouze na speciální povolení vedení - ne, opravdu si ho nemůže dovolit každý. Není určeno dětem a nečistokrevným kouzelníkům.

Arsen sice nebyl kdovíjaký znalec, ale i jeho zarazilo, když se mu na přesunu na Nový Zéland, Nový Zéland prosím, naskytl pohled na řádku kiltů. Okamžitě mu uniklo něco jako zhnusené zasyknutí a Arsen zakoulel očima... Skoti. Proč jim jen fandí?

Na mistrovství dorazil se svou mladší sestrou January, budoucí mrzimorskou druhačkou, a svým otcem. Taková klasická sestava. Mamka, která přes své známé (ty, kteří nebyli proti nečisté krvi) pořád ještě zvládala splašit pod rukou tyhle boží lístky, zůstávala doma se svou zahrádkou a natruc rozjela dámskou jízdu se svými mudlovskými přítelkyněmi.

January nadšeně začala shánět plyšovou ovci, i když se ji Arsen snažil přesvědčit, že ovce mají přece i doma. Jemu samotnému ale okamžitě spadla brada, když si všiml vystaveného koštěte, a nalepil se co nejblíž. Na cenovku se radši ani nedíval, čísla na ní musela být určitě drobná, nebo tam žádná cedule nebyla. Tohle byl jako návštěva z budoucnosti.
Maledikt Quinn nechal se smíchem své ratolesti běhat po stánkovém městě a raději se na vlastní pěst pustil do stavby stanu. Už měl praxi a jeho děti mu většinou jen překážely a pletly se mu pod nohy. Ostražitě se rozhlížel jen pro případ, že by se na misstrovství objevil někdo od Olšenků (což bylo dost dobře možné a Arsen zvlášť bohužel začínal vypadat hodně jako oni).
"Nádhera," vydechl Arsen, který našel svou vyvolenou. "Kreténi," komentoval rusky Maledikt Quinn opodál, když od někoho zaslechl, jak se to letos má vlastně s lístky. Arsen to zaslechl, ale zatím neměl čas si s tím lámat hlavu. Civěl na koště jako zhypnotizovaný a v ruce žmoulal pár srpců, které chtěl prve utratit za nehorázně drsňácký svetr s famfrpálovým motivem.

_________________

Matt se s otcem proplétal mezi kouzelníky na nástupišti a působil tak trochu klackovitě, protože zase o něco povyrostl a nedokázal se s dlouhými končetinami a nabytou výškou pořádně srovnat, takže sem tam do někoho neopatrně vrazil. Babička si z něj před pár dny začala utahovat, že by s takovou měl seknout s baseballem i famfrpálem a dát se na dráhu profesionálního hráče basketbalu, ale Matt se na to vždycky jen ušklíbl a puberťácky si cosi zamumlal pod stále ještě neexistujícím knírkem. Dokonce mu bylo několikrát vyhrožováno, že ho ostříhají na ježka, ale v takovou chvíli se Matt otočil na patě a se zběžným rozloučením mizel z domu, aby si na plácku u své bývalé školy trochu procvičil odpaly a tím vlastně i odrážení potlouků.
Jeho pochmurná nálada ale vzala za své už v okamžiku, kdy je přenášedlo vyplivlo na Novém Zélandu mezi ostatními kouzelníky a co víc, mezi lidmi, kteří stejně jako Matt milovali ten nejúžasnější kouzelnický sport na světě. „Hele, tati, já se jdu mrknout na košťata, kup mi símtě skotskou šálu!“ Zahučel přeskakujícím hlasem k otci, který jen protočil očima nad synovým vyjadřováním, ale moc dobře věděl, že s matkou přírodou nemá cenu svádět předem prohraný boj. Navíc si Matt celé mistrovství přál k Vánocům i narozeninám a o nic jiného nestál, takže se pan Cooper s povzdechnutím sebral a šel pubertálnímu synkovi koupit šálu a sobě nefalšovanou skotskou whisku, kterou by mu paní Cooperová jistě nedovolila, ale paní Cooperová měla tu smůlu, že tu nebyla.
Matt se kolébal mezi ostatními návštěvníky směrem ke stanům, kde tušil základny společností, jež se zabývaly výrobou a vývojem závodních košťat, a stejně jako jeho starší spolužák upřel zrak na superkoště před sebou. „Tak to je epes rádes!“ Prohlásil zasvěceně a obdivně hvízdl, načež se zadíval na Quinna a pak zase na koště. „Co myslíš, kolik to sviští?“ Začal se pídit po informacích ohledně parametrů nového prototypu a bylo mu jedno, že Arsena vlastně ani nepozdravil. Kamarád to musel pochopit, šlo tu přece o koště!

_________________

Ještě, než vůbec vyrazili z domova, stihla dostat několikrát vynadáno. Že má na sobě hrozné oblečení, že je pomalá, že nemá být naštvaná, když jí nikdo nic neudělal... Jo, pak už naštvaná byla. Na nádraží ji táta vlekl za ruku, aby se prý v tom davu neztratila. Jo, to jí naštvalo taky. Nebyla malé dítě.
Na náladě jí nepřidalo ani přenášedlo. Sotva přistáli, odkutálela se směrem od přenášedla a chvíli pak jen seděla na místě a čekala, až se jí rozmotá žaludek. Když si byla konečně jistá, že jí není špatně, na místě stál jen Liam, který na ni čekal.
"Máme se tu porozhlídnout, prý si nás pak najde," vytáhl jí na nohy.
"Super. Kam jdeme?" rozhlédla se kolem sebe a oprášila se. Podle toho, co viděla, sem přijelo až moc skotů v kiltech. Zbytek na sobě měl různě věci prosazující jeden či druhý tým.
"Co bys řekla k tomu novému koštěti?" zvedl obočí a usmál se. Věděl, že jeho sestra tohle rozhodně neodmítne. Byla víc do košťat než on. Pro něj to vlastně bylo jen nové koště. Tess, sotva uslyšela slovo nové koště, zapomněla na špatnou náladu a ihned vydala se okouknout tu nádheru na vlastní oči. Nová košťata, to je něco super. Zvlášť, když jsou ještě neblýskaná a nemají ohnutý ani proutek. Když už byli blíž k novému koštěti, Tess si všimla Arsena a Mattyho. Dvě pubertální Eiffelovky nemohly být nikdo jiný než oni dva. "Hele, tamhle jsou Arsen s Mattem, jdu za nima, jo?" vychrlila ze sebe a než stačil pořádně odpovědět, už byla pryč. Nejspíš to bylo něco ve smyslu, že se nemá ztratit a má být celkově opatrná. Doběhla za spolužáky, nacpala se mezi ně a zároveň každého z nich objala jednou rukou kolem krku. "Nazdar!" pozdravila vesele, na každého z nich se usmála a pak se podívala na nové koště. A to nové koště bylo úžasné. "Merline, to je úžasný. Tohle koště by rozhodně vyhrálo Miss Koště." Chvíli na koště, jen zbožně zírala, aby pobrala každý jeho detail a zapamatovala si ho. Pak očima těkla k ceně a zasykla. "A taky by rozhodně vyhrálo ocenění Nejvyšší cena roku," zkritizovala cenu, protože cena byla šíleně vysoká. Ale stejně ona už koště má, tady je jen na koukání, takže ceny si vlastně všímat ani nemusí, takže během vteřiny na cenu zase zapomněla. To, že bude cena vysoká, věděla ihned, jen nevěděla jak moc vysoká.

_________________

„Ty bláho, Nový Zéland! To je na druhé straně zeměkoule, taťko, a já se tam fakticky podívám, chápeš to? Kolik tam bude hodin? Bude večer?“ vyzvídala mrzimorská skoro-třeťačka nadšeně cestou na nástupiště 7 a ½, přičemž se každou chvíli zastavila a zatleskala. „Chápu. Nevím a myslím si, že nebude,“ odtušil v odpověď pan Christensen, pobaveně shlédl na svou jedinou dceru a sáhl po její ruce, aby ji mohl stisknout. Plavovláska šokovaně zvedla oči ke svému otci a rychle se mu vytrhla. „Tati! Tady ne. Co když to někdo uvidí?“ sykla Tamsin a nenápadně zatěkala očima kolem sebe, jestli náhodou nespatří nějakou známou tvář. „Aha, takže jsem najednou z hrdiny prázdnin degradovaný na trapného otce,“ zahučel sarkasticky Rick, načež zakroutil hlavou. No jo, puberta je zlo. „Nejsi trapný. Jen mě nechytej za ruku, to už trapný je,“ opáčila dívka s nevinným úculem. Na další slova už nedošlo, protože dorazili k přepážce vedoucí na nástupiště. „U Merlinovy blonďaté paruky, já se tak těším!“ vypískla Tamsin natěšeně a taky dost hlasitě na to, aby upoutala pozornost procházejícího páru mudlů, kteří si mezi sebou vyměnili nechápavé pohledy. „Tak pojď, Tam,“ pobídl ji pan Christensen s trpělivým pousmáním, i přes dceřiny hlasité protesty ji chytil za ruku a společně prošli přepážkou. Vzápětí se ocitli u přenášedla, které je vcuclo a vyplivlo na místě konání mistrovství.

„Tati? Můžu si jít něco koupit? Prosím!“ broukla plavovláska prosebně a udělala na pana Christensena naprosto ukázkové psí oči. Moc dobře věděla, že ty na taťku spolehlivě zabírají, a tak se toho odhodlala patřičně využít. A povedlo se! Instrukce zněly: Koupit všechnohled, novozélandskou šálu a odznáčky a máslový ležák a neztratit se. Klasika. Tam-Tam se samozřejmě nezapomněla nenápadně pobaveně šklebit. Vždyť už nejsem malá. Je mi třináct, u Merlina, brblala si v duchu cestou od stánku s odznáčky a rozhlížela se kolem sebe, zda náhodou nenarazí na nějakou známou tvář, popřípadě stánek, u kterého by mohla zabít zbytek volného času. A vtom to spatřila. „No. Ty. Koště,“ vyloudila ze sebe se zatajeným dechem, přičemž uchváceně kulila oči. Bleskově se přesunula ke stánku a očima skenovala ten naprosto úžasný smeták. Všechno šlo teď naprosto mimo ni, proto se nikdo nemohl divit, že si Arsena, Matta ani Tess vůbec nevšimla. „Tati? Prodej barák, tohle musím mít,“ zadrmolila k taťkovi, který momentálně stavěl stan o několik stovek metrů dál, tudíž se nemusela bát, že by ji slyšel. Oddálila obličej od perfektně zastřiženého proutí a zamžourala na cenovku. „Anebo prodej všechno, co máme,“ zabručela zklamaně. Chvíli nepřítomně zírala na násadu koštěte a v myšlenkách si představovala, jaké by to bylo, kdyby s tímhle vytasila ve škole před týmem. „Hustý,“ uniklo jí s veselým uchechtnutím. Vzápětí překvapeně vzhlédla ke spolužákům a na tváři vykouzlila potěšený úsměv. Sice Tess ani Matta moc dobře neznala, ale i tak byla ráda, že ty tři vidí. „Ahoj!“ pozdravila všechny tři, načež se zcela nedůstojně a zcela mrzimorsky vrhla kolem krku. Havraspárské počastovala jenom veselým úsměvem, na krk se jim rozhodně nevěšela. Přeci jen, skoro se neznali a ona se po skoro cizích spolužácích neplazila. I když… „To koště je úplně megální. Nebo tak aspoň vypadá,“ zašeptala a s téměř náboženskou úctou přejela pohledem po smetáku. „Myslíte…myslíte, že bych si mohla sáhnout?“ zeptala se starších spolužáků a tázavě vyklenula obočí nahoru. „Mimochodem, ty jsi Tess a ty Matt, že?“ Obrátila se poté ještě k havraspárským. „Tam-Tam,“ představila svou maličkost jednoslovně a rty znovu zkroutila do úsměvu.

_________________

| +

Ptáte se, co takový sociofob jako já dělá na Mistrovství světa ve famrpálu, kde je asi tak miliarda lidí, spousta pátravých pohledů a mnohdy nepříjemných otázek? Tak já vám to povím: Dojem. Přesně tak, dojem. Ne teda že by mě famfrpál nezajímal, vlastně jsem tu hru měla docela ráda. Jenže k mojí smůle zápasy většinou zahrnovaly spoustu fanoušků, takže nebylo běžné, abych se mezi nimi ukazovala, dokonce i o Mistrovství jsem si nechávala pouze vyprávět od otce. Jenže letos to bylo jiné. Letos, ve světle událostí, které se děly kolem, se totiž papá rozhodl, že by bylo dobré, abychom se všichni tři ukázali jako rodina, která drží při sobě nejen podporou, ale i názorově, a proto by bylo nejlepší, abych se i já, jakožto budoucí materiál na vdávání (Merline, jak já tohle označení nenáviděla! Jasně, svatbu jsem brala jako samozřejmost a hlavu jsem si s ní moc nelámala, jenže tohle znělo jako přísada do lektvaru!) dorazila podpořit Skotsko a... no, především image čistokrevného rodu, který stojí na té správné straně. Tudíž na straně mocných. Očekávalo se tedy ode mne, že budu vypadat dokonale čistokrevně (papá říkal hezky, jenže to prostě pro mě bylo dokonalou nemožností) a odsledovat zápas po boku jeho a bratrovu ve "VIP sekci". Nebo tak nějak. Já naopak očekávala, že mi bude dovoleno se během zápasu nenápadně vypařit, poněvadž jsem opravdu nevěřila, že bych takovou dobu (kdoví jak dlouhý ten zápas taky bude, že....) vydržela mezi masou fanoušků.
Zatím jsem ale svou roli hrála docela dobře. Otec se zdravil hned s tím, hned s oným a probírali nějaké pracovní záležitosti. Upřímně jsem nevnímala, co který z nich říká, dávala jsem si pouze záležet na tom, abych se přiměřeně mírně usmívala, slušně zdravila a neomdlívala ani přehnaně nebledla. Těch lidí tu prostě bylo hrozně moc. A Calvinovy opovržlivé pohledy, které po mně tu a tam házel, zatímco se chvilkami zapojil k otci do konverzace, moc nepomáhaly. Dýchej, opakovala jsem sama sobě v duchu a hledala jsem nejbližší příležitost se zašít někde, kde tady bude co nejmíň lidí. Což, jak jsem tak koukala, byl naprosto nemožný úkol.

Mimo herně:
Star na nikoho nčeká, takže pokud by měl někdo zájem s ní promluvit, go on

_________________

Leslie se na celé mistrovství světa ve famfrpálu tvářila docela skepticky, protože vůbec nevěděla, co by měla očekávat. Bude zase stadion rozdělen na čistokrevnou a nečistokrevnou sekci? Nebo si ministerstvo vymyslí ještě něco lepšího? Má cenu tam vůbec jezdit? Abrahamsovi beztak fandili Anglii a Skoty neměli moc v lásce, ale pořád lepší fandit kiltům, než klokanům. Leslie dlouho váhala, ale nakonec se rozhodla, že s rodinou vyrazí. Když už nic jiného, aspoň vytáhne paty mezi lidi a třeba potká spolužáky. Kamarádi se na ní totiž zatím krásně vybodli, takže většinu prázdnin seděla doma a ukousávala se nudou. Tedy, Maeve se na ni nevybodla. A to byl taky další důvod, proč se rozhodla na mistrovství vyrazit – Maeve totiž měli vyzvednout a vzít ji s sebou.
Lesliina nálada sice za moc nestála, ale když jí společně s Maeve, bratry Harrym, Grahamem, Remym a otcem vyplivlo přenášedlo na Novém Zélandu, přeci jen jí tváří prokmitl úsměv. Užasle se rozhlédla kolem sebe, a zatímco otec s Harrym se rozhlíželi po stáncích s občerstvením, zbytku výpravy padl zrak na nový model koštěte, který byl vystavován opodál. „Tý bláho, Remy, čum! Mae, vidíš to? To je nátěr budky!“ zatahala kamarádku za rukáv a vykulila oči. Remy měl dost podobný výraz, jen Graham to bral s nadhledem, i když i jeho koště zaujalo. „Jdeme tam, dělejte, vy lemry!“ zavelela Abrahamsová okamžitě především směrem k bratrům, protože Maeve lemra přece nebyla, a rázně vykročila ke stanu, kde se koště nacházelo. Otec s Harroldem mezitím zmizeli nakoupit občerstvení a suvenýry.
Leslie se vecpala mezi spolužáky, aniž by tušila, že loktem právě vrazila do Matta s Arsenem. „No ty klokane, hustý!“ zahučela fascinovaně a s jiskřičkami v očích se zadívala na bratry, aby zjistila, jak se na koště tváří. „To by bylo parádní, mít něco takovýho, co? Kolik asi stojí?“ zeptala se, nicméně pak odněkud zaslechla cenu a úsměv jí zmrzl ve tváři. „Co je na tom tak drahýho? Určitě to koště není o moc lepší, než poslední Nimbus,“ prohlásila přesvědčeně, ale přesto od nového modelu nedokázala odtrhnout pohled.
„Hele, to by byl nářez, kdybysme všichni měli tydle košťata a Zmijozeláci fňukali na těch svejch Nimbusech, co?“ dloubla Arsena loktem do žeber, když si konečně povšimla spolužáků vedle sebe, a ani jí nedošlo, že nějak zapomněla pozdravit. Na Maeve se široce zazubila. „Třeba bysme konečně vyhráli aspoň famfrpálovej pohár,“ podotkla k zrzce s nepatrným úšklebkem ve tváři.

_________________

January právě utratila převážnou část svého kapesného za plyšovou ovci v životní velikosti, když její pohled upoutala Stargazer. Vídala starší studentku občas na chodbě, i když nepředpokládala, že ona by si všimla jí. Zvědavě vykulila oči, protože se jí líbily její šaty, a nenápadně se i s obrovskou ovcí v náruči připlížila blíž (fakt nenápadně).
"Ahoj! Já jsem January. Ty mě asi neznáš, protože teprve půjdu do druháku, ale já jsem tě přišla poprosit, jestli bys mi prosím mohla obarvit mojí ovečku na skotské barvy," zaškemrala Janny a neohroženě i v přítomnost Morganovic udělala prosebný úsměv.

Arsen od koštěte neodtrhl pohled, když dorazil Matt, a vzal tak nějak automaticky, že oba zapomněla i na tak základní věc jako pozdrav, nebo aspoň dloubnutí do žeber.
"Nejvíc," vydechl nábožně. Tohle koště muselo letět mnohem rychleji než jakýkoli model, který existoval. Arsen nikdy neviděl něco tak krásného.
Během chvilky se jim na krky pověsila Tess - Arsen se zase ani nepohnul, jen věnoval chvilku srovnání rovnováhy, aby se s Mattem neťukli hlavami. S pootevřenou pusou jen přikývl. Miss Koště. To bylo docela trefné označení... Zatím se ale ještě nechtěl nechat stáhnout na zem tím, že se dozví, kolik přesně míní Tess tou nejvyšší cenou.
Ve třetím dějství, kdy se na něj ještě rázněji navěsila Tamsin, trochu ho přiškrtila a ještě ucítil ostrý loket, už se vytrhl neochotně ze zasněné hypnózy.
"Nazdárek," pozdravil všechny najednou a snažil se pod Tamsin střídavě nevrávorat a nedusit se. Určitě ji ale nesetřásl a navrch ještě hekl v pokusu o smích, kdy se ozvala Leslie. "Za tisíc let nejdřív. To by Baneová s Bellem museli nejdřív vykopat dračí poklad. Co je megální? Ale asi jo, je. Božský koště, který sestoupilo, abych si při přeměňování měl co kreslit a nad čím přemýšlet. Sáhnout? Zkus to, ale vypadá to tu fakt zabezpečený," zamručel zklamaně k Tamsin. "já bych si na něm radši sletěl, ale asi by mě hned sestřelili." Ta myšlenka ho povzbudila. Tátu taky z koštěte sejmuli, ale tehdy nebyla edice Tardis ani Nimbus.
Arsen si povzdechl. "Ach jo. Slyšel jsem právě 'prodej barák'? A tisíce galeonů? Asi se prodám do otroctví..."

_________________

Matt byl schopný jen čučet na koště před sebou a moc nevnímal, co se kolem děje, ovšem cizí ruky okolo svého krku si všiml docela rychle, protože na takové projevy nebyl zrovna moc zvyklý. Nejdřív s sebou cukl a poplašeně se podíval, kdo mu to visí okolo ramen, ale když rozpoznal ve vetřelci Tess, rty se mu roztáhly do úsměvu a její ruku hezky nechal tam, kam ji jeho kamarádka položila. „To koště je idol všech košťat. Kdyby si košťata mohla do přístěnku pověsit plakát, pověsila by si tam tohle koště.“ Prohlásil suverénně, nehledě na to, jak blbě to mohlo vyznít. Ohledně ceny se radši nevyjadřoval a vlastně se po ní ani nepídil. Jeho rodiče si nemohli dovolit ani starší verze Nimbusu, natož tohohle krasavce. Koště opravdu přitahovalo hodně pozornosti, takže se brzy okolo jejich trojice vytvořil hlouček obdivovatelů a Mattovi začalo být poněkud nepříjemně. Měl sice kamarády rád a všechny přítomné více či méně znal, ale sociální fóbií trpěl pořád a trpěl jí v tuhle chvíli hodně. „Ahoj, jo, já jsem Matt a to je Tess,“ odvětil s nervózním přikývnutím příchozí Tamsin a pokusil se pousmát, aby si dívka nemyslela, že ho otravuje. Možná by se jí ještě zeptal, jak se jí to koště líbí, ale to už ho odstrčil ostrý loket rázné nebelvírské slečny, která Matta poctila pěknou ranou potloukem do hlavy. Nebo si alespoň matně vzpomínal, že něco takového udělala. Pokud to byla ona. Když pak začala zpochybňovat kvality nového modelu, Matt se ušklíbl. „To koště je určitě mnohem lepší než poslední Nimbus!“ Začal se zastávat vystaveného koštěte. Stačil mu k tomu jediný pohled na aerodynamicky tvarovanou násadu a perfektní zastřižení proutků, které vypadaly jeden jako druhý, takže na nich bylo vidět, že je nikdo neposbíral jako by šel do lesa pro klestí na podpal. „A famfrpál není jen o košťatech. Když seš trotl, tak ti ani to nejlepší koště nepomůže.“ Zabručel nespokojeně, i když si byl moc dobře vědom toho, že tohle těžko někomu vyvrátí, když Zmijozel vyhrál všechny zápasy a shodou okolností nejlepší košťata na škole vlastnil. On po tomhle koštěti sice neprahl tak moc, aby se chtěl prodávat do otroctví nebo aby nutil rodiče prodat barák i s babičkou, ale kdyby se na něm mohl jen jednou proletět, obětoval by tomu veškeré své úspory. Kromě pár drobných, aby mohl Tess pozvat na kakao.

_________________

Loni ani předloni se Maeve nepodařilo mistrovství světa ve famfrpálu navštívit, ale jak se zařekla už loni na začátku školního roku, to další si nemínila nechat uniknout. Samozřejmě to obnášelo spoustu přemlouvání a škemrání a slibování a domlouvání a možná trochu krokodýlích slziček, ale nakonec se Maeve podařilo rodiče obměkčit, a tak se stalo, že se brzy vítala s Leslie a částí její rodiny, ke kterým se měla přidat, aby tam nepobíhala jen tak sama. Což by tedy Maeve nevadilo, ale známe rodiče, že.
Když se přenesli na místo určení, Maeve chvíli zůstala zírat s otevřenou pusou, protože prostě… moc lidí, moc věcí, moc vlaječek, košťat a všeho. Brzy ale byla nucena pusu zase zavřít a vzpamatovat se, protože to už do ní šťouchala Leslie a poukazovala na jedno moc cool koště. „No tý brďo!“ vyhrkla zrzka a měla co dělat, aby znovu neměla pusu málem až na zemi. K tomu, aby šli blíž, ji kamarádka samozřejmě pobízet nemusela, Maeve se naopak sama honem hrnula dopředu. Na rozdíl od Leslie nějaké známé zaregistrovala, ale na víc než na zářivý úsměv jejich směrem se nevzmohla, protože její pozornost si okupovala ta nádhera. Úsměv jí každopádně zase rychle zhasl, když stejně jako Leslie zaslechla cenu. „Tak na to bych si nenašetřila ani za celej svůj život, hej. A ono beztak určitě bude mít nějaký chyby, který se objevěj úplně nečekaně…“ Ta poslední věta ale zněla hodně, hodně nepřesvědčivě, protože to koště prostě vypadalo bezchybně a Maeve si nedokázala představit, že by na tom koštěti měla být špatná i jedna jediná ocasní větvička. „Že nepomůže? Ti nevím, ale zmijozelští jsou trotlové dost velký a podle mě by bez těch svejch Nimbusů jen tak ty zápasy nevyhrávali,“ ozvala se Maeve v reakci na Matta. Ne že by Zmijozelské až tak neměla ráda, ale ta její košťata jí prostě ležela v žaludku a byla přesvědčená o tom, že nějaký podíl na jejich úspěchu měla určitě.

_________________