Sayuri už víceméně Ollymu jen všechno odkývala, a moc se ani ke kolejím, ani k jeho vlasům, měnícím podobu a přitahujícím tak pohledy okolí dokonce víc než její sestra jakožto Japonka s rudou hřívou nevracela. Důvodem samozřejmě nebylo nic jiného než utkání, které se kvapem blížilo.
"Kdyby Japonsko něgudy postoupilo dál, docera bych se divila," poznamenala zato Suzu na adresu vlastního domovského týmu, a trochu si povzdechla. Stejně jako sestra, ani ona už ale moc nemluvila, jak nervozita obou poněkud stoupala. Zato pan Nakayama sršel dobrou náladou a provázel celou skupinku několika průpovídkami, které není třeba zmiňovat, jak se tak usazovali na tribunu.
"Kolosálně obří," přitakala menší ze sester Ollymu, zatímco se rozhlížela po stadionu se zářícíma očima. "To nepopirateruně je," odkývala zase Suzu poznámku o kapitánovi. To, že by sama hrozně ráda hrála famfrpál, ale že by asi preferovala jinou pozici v týmu, to neměla čas moc do detailů rozebrat, poněvadž zápas začal, a už to všechno jelo.
"Are nee," vypadlo z ní trochu zklamaně, když Egypt vstřelil gól, zatímco Sayuri se přidala za veselého mávání vlaječkou k potlesku. "ANOOO!" křičela po chvíli naopak Suzu zase radostí, když Finové vyrovnali, a dokonce si dovolila i zatroubit na trumpetku, než se s úsměvem otočila na Ollyho, "jak mysríš, že Finové to veduro drouho vydrží? Měri by to vyhrát co nejdořív, než se začnou smažit," rozumovala, ale jen na chvíli, poněvadž pak už zase přilepila oči ke hře, sledujíc obzvlášť závistivě střelce, kteří zrovna v tu chvíli měli v rukou camrál.

_________________

"Nemáš proč," usmála se na chlapce. Byla ráda, že mu mohla aspoň nějak pomoci. Nestávalo se jí často, že by ji ať už na ulici nebo kdekoliv jinde oslovovali a prosili ji o pomoc.
Její tvrzení zda chlapec hraje v nebelvírském týmu bylo (naštěstí) pravdivé. Trapasy a omyly se jí stávaly dost často, ale přesto se já na ně nemohla zvyknout. Když se jí něco podobného stalo, vždy si onu událost přehrála v hlavě a snažila si ji fantazií pozměnit. Nakonec to skončilo tak, že prostě na to zapomněla a žádné útržky ohledně té události jí v paměti nezůstaly. Co s tím souviselo, bylo to, že kdyby jí chlapec odpověděl záporně, určitě by tradičně zrudla a nejradši by se propadla do země. Jak jinak.
Naopak teď byla Aniyah zaskočená, když se zmínil, že si ji také pamatuje. "Jo," odpověděla na obě otázky (i když ta druhá nebyla úplně až tak otázkou). "Vedli jste si dobře, ale příští rok vám to natřeme," poznamenala škádlivě Nebelvírovi, "snad." spěšně dodala. Popravdě, její mrzimorské já jim přálo, aby jim to šlo stejně jako minule, ale potřetí být na druhém místě... To už by bylo dost podezřelý.

Aniyah zapáleně sledovala zápas a ani jednou od něho neodtrhla oči - dokud jí z toho nezačaly slzet oči. Odvrátila se, aby si mohla utřít oči o hřbet ruky, když v tom propukl stadion (totiž jen fanoušci Egypta) jásotem. Vzhlédla a zmateně se rozhlížela a snažila se zjistit, čím to bylo způsobeno. To také stačilo k tomu, aby se všimla hnědovlasého chlapce sedícího vedle ní. Kupodivu ho hned poznala. "Uhm, díky," přijala od něj jednu megažvýkačku a na oplátku mu nabídla dosud neotevřené oříšky. "Egyptu... i když musím uznat, že i Finsku se dost dobře vede," poznamenala v momentě, kdy se podařilo finskému střelci střelit gól. "A co ty?" optala se ho aniž by na něho pohlédla. "Mimochodem, představila jsem se už?" To už se na něho opravdu podívala. "Jinak kdyby tě to zajímalo, tak jsem Aniyah," věnovala chlapci úsměv. Schválně neřekla druhé jméno, protože jí to nepřipadalo důležité se o tom zmínit. Když o tom tak přemýšlela, vzpomněla si, že kromě Avril se o svém druhém jméně nikomu jinému nesvěřila.

_________________

„Třeba tě váš národní tým překvapí,“ pokrčil Olly rameny a věnoval Suzu povzbudivý úsměv. On byl optimista, takže věřil, že se Japonsko jednou probojuje do finále, a že se Suzu na ten zápas podívá. Rozhodně jí to přál, byl by to pro ni určitě skvělý zážitek. „Já bych zase chtěl, aby si ve finále někdy zahrálo Švédsko,“ prohodil trošičku zasněně. Ale což, sledovat, jak na košťatech řádí Finové, to bylo taky moc fajn.
Když zápas začal, Olaf měl co dělat, aby ho vůbec stíhal sledovat. Camrál měli chvilku Egypťané, pak zase Finové, do toho hřištěm létaly potlouky, a chytači se rozhlíželi po zlatonce, zatím marně. Olly zklamaně zabručel, když Egypt vstřelil gól, ale jakmile Finsko vyrovnalo, začal dělat rámus řehtačkou a přitom ještě radostně hulákal a poskakoval. Nechal se zkrátka strhnout atmosférou, co kolem panovala.
„Lappalainen vážně chytá božsky!“ vypískl Olly nadšeně, když spatřil brilantní zákrok finského brankáře, a široce se zazubil. „Zlatonka!“ zahulákal vzápětí nadšeně a dokonce drcnul do Suzu i její mladší sestřičky, aby je upozornil na chytače, kteří vyrazili za zlatým míčkem. Olaf zlatonku neviděl, ale díky slunci tu a tam spatřil nějaký ten zlatavý záblesk, a se zatajeným dechem se modlil, aby zlatou mršku chytil mladý finský chytač. „Ne, ona jí snad chytí!“ kňučel, když už to vypadalo, že zlatonku polapí egyptská chytačka. Jenže té skórování překazil finský odrážeč. „Tak to byla paráda!“ vydechl Olly nadšeně a oči mu jen zářily. „Myslím, že moc dlouho nevydrží,“ odpověděl po chvíli na Suzuinu otázku. „Mně je tu taky příšerný vedro,“ postěžoval si s úšklebkem ve tváři.

_________________

Taren si Jarena Galla před sebou pozorně prohlížel, zatímco mu na rtech hrál menší úšklebek. Na tu výtku o zdravení nic neřekl, pouze nezaujatě odvrátil pohled směrem ke skupinkám kouzelníků, kteří se pohybovali mezi stánky a chvíli se tvářil maximálně zaujat děním okolo.
Každopádně, zmínka o idiotovi mu neunikla a Tarena to donutilo překvapeně zvednout obočí. Nevěděl, že má Darrel sourozence. Pokud byli podobně hyperaktivní, docela chlápka před sebou litoval, a aniž by měl tušení, že Jaren svými slovy myslel jeho samého, kysele odvětil: "Očividně." Což si vysloužilo drobné ušklíbnutí všech přítomných dospělých, ale Taren byl tak zahleděn do sebe a zaujat prohlížením si okolí, že mu to celé uniklo.
"Do Zmijozelu?" zopakoval po něm téměř dotčeně, jak k takovému závěru mohl vůbec dospět, "dříve měl Zmijozel jméno, vlastní hrdost a podobné nesmysly, ale od té doby, co je tvořen z padesáti procent mudlovskými šmejdy, bych do takové koleje nechtěl ani za deset tisíc Galeonů," vysvětlil důrazně panu Gallovi, který očividně neměl o nynější situaci v Bradavicích žádný přehled, což naprosto nechápal. I když, když by měl syna v Nebelvíru, asi by se také radši tvářil, že Bradavice neexistují. Posměšně se potichu uchechtl, než se konečně uvolil odpovědět na otázku. "Jsem v Havraspáru," a ta patřičná hrdost, která tam dříve nebyla, v jeho hlase doslova rezonovala. Ovšemže se s tím musel smířit a musel v tom najít pozitiva, dokonce v tom našel pozitiva taková, že Zmijozel naprosto zavrhl. Vždyť tam byla Laurel, tak co by chtěl...
Když Jaren poté stočil svou pozornost k Tarenově matce, která se mu zpříma dívala do očí, s mírným naivním úsměvem k Jarenovi přikývla a nakonec se s ním dle slušných způsobů rozloučila, načež se k dvojici připletl zpět Braith a Taren při pohledu na hodinky oba rodiče zpeskoval, co si vůbec myslí, že tímhle stylem dorazí na stadion pozdě. A tak se nakonec všichni tři rychle sebrali a vyrazili najít svá místa.
>>

_________________

"Uvidíme, byro by to fajn, aree stejně spíš věžím na ty Švédi," okomentovala Suzu ještě národní týmy. Malá Sayuri jako by už byla dokonale pohlcena zápasem, a vůbec nedávala pozor na to, jestli třeba na ni někdo nemluví nebo podobně. Brzy se i její starší sestřička nechala strhnout tím vším, co se tady kolem odehrávalo, ve správných chvílích fandila, mávala vlaječkou o sto šest a troubila na trumpetku... a pak se Egypťani začali nějak moc podezřele blížit k brankám protihráče, což se japonské slečně moc nelíbilo. "Lappalainen!" zajásala, když spatřila, co brankář Finů předvedl za úchvatnou podívanou, přičemž k vlastnímu následnému údivu jeho jméno řekla dobře, jen s poněkud silným přízvukem na L. "Jo, je úprně bo...Zuratonka?" nedořekla, poněvadž už po chvíli stejně jako sestra věnovala soustředěný pohled nepatrnému zlatému záblesku, ale hlavně těm dvěma, kteří se za ní hnali o sto šest. Samozřejmě, že Su se zatajeným dechem držela palce Kauppimu mladšímu, a neubránila se zklamaným myšlenkám, když to vypadalo, že nakonec zápas ukončí chytačka Egypta...
"Subarashii! Boží! Famósní!" vypadlo z ní nadšeně, když starší z bratrů potloukem zmařil šanci egyptské chytačce, načež znovu použila svou drahou trumpetku.
"Ty bys nemoh žít na Kjúšú," okomentovala s úsměvem Ollyho poznámku. To, že ona sama taky na nejjižnějším z ostrovů Japonska (a ne, Okinawské souostroví se nepočítá...) moc dlouho nevydrží, to nedodávala, "aree myslím, že o to rychureji to Finové vyhurajou." Stála si za svým, zvlášť poté co viděla, jaké super zákroky dnes předvádějí.

_________________

Maeve ukázala Septimovi do fotoaparátu zdvižené palce a nadšený úsměv, nicméně pár vteřin poté měla zrak už opět přišpendlený k hřišti. „Si myslím, že ti Finové museli zkoušet nějaký zátěžový lety, nevim, já bych asi nebyla schopná hned napoprvé vylítnout do takovýho horka. A není to můj Jarvis,“ opravila zrzka mladšího havraspárského spolužáka. „Zaprvé se mi nelíbí a –“ Maeve skončila v půlce věty, protože se objevila Zlatonka, což znamenalo, že dívka s otevřenou pusou zírala na závod obou chytačů, sotva zvládala mávat vlaječkou. „Uf!“ vydechla si, když byla šance Chafulumisové zmarněny a díky finskému Potlouku mohla hra ještě pokračovat.

_________________

Simon oříšky od Aniyah s díky přijal a překusoval je, zatímco se zaujetím sledoval zápas. Rozhodně bylo, na co se dívat. Egypťané sice dali první gól ve hře, což Simon nezapomněl okomentovat zoufalým zavytím, ale Finové rychle dorovnali, takže Simon mohl být i nadále spokojený. A byl by spokojený i s finskou prohrou, neboť v tomto utkání mu nešlo tak o pět megažvýkaček, jako o pocit ze hry. A ta byla výborná.
Dívčino přiznání k sympatiím vůči egyptskému týmu přešel mladý Nebelvír mlčením. Jemu to bylo jedno, obě družstva byla špičková. Vlastně ani nevěděl, proč si vybral jako své favority Finy. Snad proto, že většina lidí, které znal, fandila právě Egyptu. "Já držím palce Finům," odpověděl s milým úsměvem a nabídl Mrzimorce další žvejku.
Než dívka řekla své jméno, ani si nevzpomněl, že by se měl představit. Teď k ní natáhl ruku a opětoval jí úsměv. "Jsem Simon, těší mě. Aniyah, to jméno jsem ještě nikdy neslyšel," okamžitě si své slušné vystupování pokazil netaktní poznámkou. "Odkud jsi?" V tu chvíli mělo Finsko naději na další gól, Simon přesunul svou pozornost opět na chvíli ke hřišti, kde se odehrávala bitva, kterou k jeho nelibosti ukončil potlouk. Ema do bratra mírně škodolibě žďuchla loktem (po kom ta holka je tak soutěživá, napadlo Simona), ten jí šťouchnutí vrátil a opět se soustředil na zápas. Proto mu neunikl bezvadný zásah finského brankáře ani závod chytačů.
"Ještě že ji nikdo nechytil, skončilo by to moc brzo," oddechl si Simon ohledně zlatonky a otočil se k Aniyah. "Ty jezdíš na finále každý rok?" Zajímalo ho, jak to celé probíhalo minulá léta a jestli se od loňska náhodou něco nezměnilo.

_________________

| +

"Cože?"

Flann si pomyslel něco o tom, že hrát jeden zápas v tomhle horku víc jak čtyři hodiny můžou akorát mentálové, ale naštěstí to neřekl nahlas. Přeci jen tam vydržel sedět mnohem déle, a to přesto, že mu dávno došly datle a těch poletujících buráků moc nechytil. Nějakou dobu přemýšlel, že by o té roztahané plichtě napsal báseň a po Septimovi ji poslal Auroře, ale nakonec se rozhodl odložit to na doma, přidat trochu přírodní lyriky a nechat doručení na spolehlivějším ptákovi...
Když Finové vyhráli, začal jásat s davem, ale spíš proto, že to konečně skončilo a nemusel přespávat u velbloudů.

_________________