Erasmus překvapeně zamrkal, když se kdesi u něj ozval dobře známý hlas. Ohlédl se a spatřil zrzavou hřívu Ginger Olssonové, takže se pobaveně uculil. Bylo fajn potkat mezi tím davem fanoušků i známou tvář. „Čau, Ginger,“ mrknul na ní s úsměvem od ucha k uchu, protože měl dneska zatraceně dobrou náladu. Ještě aby ne - Ery si tuhle atmosféru náležitě užíval a nasával ji jako houba. „A kolikrát ti mám říkat, abys mi nevykala,“ dodal, protože se už nějaký ten pátek snažil studentům, tedy těm starším, vtlouct do hlavy, že vykání fakt ne-e. „Já vlastně pořádně nevím, jak ty figurky dělají. Doneslo se ke mně něco ve smyslu, že kouzlem snímají pohyby hráčů třeba na tréninku a pak je převedou na ty figurky, takže jsou dost autentický. Dokonce se autenticky šklebí,“ odvětil pobaveně na její dotaz, pokrčil rameny a stočil pohled zpátky k figurkám. Jeho zmenšené já momentálně jenom tak poletovalo z místa na místo, jak to chytači často dělávají. „No jo, budu se snažit,“ přislíbil, co se chytání zlatonky týkalo. Ery si však uvědomoval, že proti sobě má silného soupeře, a nehodlal jeho podceňovat a sebe přeceňovat. Příliš sebevědomé kecy rozhodně nebyly na místě.
Teprve když Ginger zmizela, začal Erasmus svou pozornost znovu směřovat k Mallory, kterou poznal až ve chvíli, kdy se k němu otočila čelem. Znal ji ze školy, i když ne příliš dobře. V reakci na její nadšenou reakci se trošku rozpačitě pousmál a jen tak tak zabránil tomu, aby se mu do tváří nahrnula krev. Když zmínila, že se Kendře ten úšklebek líbí, Ery se uchechtnul. „Aspoň někomu. Takže ta je vaše?“ zeptal se docela rozněžněle, protože Ery a děti, to byla nebezpečná kombinace. Sice byl rád, když si od prcků občas odpočinul, ale slabost pro ně zkrátka měl a nad mrňaty se zákonitě musel rozplývat. Pokud Mallory ani Kendra neprotestovaly, naklonil se k holčičce blíž a letmo jí pohladil po tvářičce. „Ahoj princezno, na tebe musí být maminka vážně pyšná,“ zavrkal, přičemž se ze všech sil snažil nešišlat. Když pak malá mrskla figurkou k zemi, Ery to bral naštěstí s žertem. „Teda, to jsem si nezasloužil,“ okomentoval to. Hlavu si z toho ale nedělal, protože mu bylo naprosto jasné, že kdyby se taková figurka dostala do ruky třeba jeho Rose, maličká by mu s chutí ukousla hlavu a ještě by se tomu smála. Protože to prostě byla obrovská sranda a ne že ne.
„Ne, bohužel jsem s sebou nebral nic, doufal jsem, že zůstanu inkognito,“ vysvětlil omluvně. „Ale po zápasech asi bude menší autogramiáda, tak to můžete zkusit tam,“ mrknul na Mallory. Vykat jí se mu příčilo, ale neznali se dobře, ona navíc byla čistokrevná a celkem vysoce postavená panička.
Koutkem oka si po chvíli Ery všiml i Susan a Milese, takže na Mallorku vrhl další omluvný pohled. „Omluvte mě - beztak budu muset utíkat na stadion. Mějte se hezky a užijte si zápas,“ rozloučil se, načež přeběhl k Turnerovým. Milesovi bez váhání skočil na záda. „Zdááár, bando!“ zajásal nadšeně, že ty dva vidí. „Kde máš Liama, krasotinko?“ zamrkal rozverně na Susan a vzápětí se otočil k Milovi. „Kamaráde, běda ti, jestli se po zápase neukážeš! Pozvu tě na panáka. Buď zapijem vítězství, nebo prohru... Pokud teda neskončím ve špitále, což je taky dost možný,“ vychrlil, očividně ho ale neděsila představa, že ho sejme potlouk. „Rád bych se tu s váma ještě chvíli zdržel, ale musím běžet, zápas za chvíli začne,“ rozloučil se nakonec v rychlosti, a stejně energicky, jako se objevil, zase zmizel. Sprintem rovnou zpátky za týmem. Kapitán Martelsen se totiž určitě chystal na svůj proslov k týmu, u nějž Ery nemohl chybět.

>> jakože na zápas.

_________________

Erkki trošičku nakrčil čelo, když mu Winifred sdělila, že chodí do Zmijozelu. O té koleji slyšel, že tam chodí hodně ambiciózní lidé. Mamka říkala, že dost jejích zmijozelských spolužáků mělo nos příliš nahoru, ale na druhou stranu se tam našli i tací, kteří byli fajn. Proto tu kolej nijak nesoudil, prozatím - udělá si svůj vlastní obrázek. „A jaký je Zmijozel?“ zeptal se Erkki zvědavě, přičemž upíral pohled na starší dívku. Na její prohlášení, že Moudrý klobouk nejlépe posoudí, do které koleje se hodí, mlčky přikývl. To byla naprostá pravda. Erkki z toho byl trošku nervózní, ale nad nervozitou převažovala zvědavost, takže už se nemohl dočkat, až ho ta legendární moudrá hučka zařadí.
Jestliže Winifred neprotestovala, Erkki vykročil ke stánkům, ale nepřestával se za chůze bavit se zrzkou. „Viděl, ale ne tady. Já byl s táta na nějaká promo akce,“ vysvětlil nepříliš zaujatě, protože pro Erkkiho tohle bylo denním chlebem. S tátou neustále někam vyrážel, protože měl o famfrpál obrovský zájem, a Bjarn ho s nadšením brával na promo akce, nebo teambuldingové akce s týmem. Nebylo divu, že bral finský národní tým jako svou druhou rodinu. „Být to fajn koště - já už se docela těším, až ho jednou vyzkoušet,“ usmál se nakonec. „Já tam pak zajít s mámou,“ pokrčil rameny, když se Win nechtělo mačkat mezi všemi těmi lidmi - Erkki ale věděl, že táta dostal nějakou poukázku na koupi koštěte s ještě větší slevou, než bylo těch třicet procent, a měl tušení, že to koště dostane on. Ukvapené závěry ovšem nedělal. Faktem nicméně zůstávalo, že své poslední, hodně staré koště, na začátku prázdnin nechtěně zničil - prostě už nevydrželo. Bjarn sám říkal, že kluk nové koště potřebuje. Mít tátu famfrpálistu bylo prostě fajn.
Místo stánku s košťaty tedy Erkki nakonec zamířil ke stánkům s všechnohledy, vlaječkami, odznaky a šálami, aby se podíval, co obchodníci nabízí nového. „Koupíš si něco?“ ptal se Winifred s pohledem upřeným na všechny ty serepetičky. Pak se společně zřejmě přesunuli ke stánku s pohyblivými figurkami.

| +

Mimo herně:
Sori Flanne, tu finštinu ještě budu muset víc nastudovat. A než se mi povede všechno pochopit, tak Erkki začne mluvit plynně anglicky

_________________

Olivia z figurek byla opravdu nadšená, i když se jí podařilo zjistit, že více jak polovinu už doma má, a tak to nakonec vzdala a pomalu se rozešla pryč. Teď měla totiž opravdu chuť na banán, který měla samozřejmě u sebe.. ne jako slimáky, které musela na žádost rodičů nechat doma. No dobře, nebyla to zrovna žádost, oni jí to rozkázali, a i když se je podařila propašovat, tak trochu jí to nevyšlo, a tak jí začali vyhrožovat, že jediná zůstane doma, a že místo ní vezmou nějakého skřítka. Oliva by byla samozřejmě nadšená, kdyby mohla být na mistrovství s nějakým skřítkem! To by byla totiž pa-rá-da! Jenže to by nesměla být ta "zlobivá", že.
Mezitím co si procházela další stánky, někde si sehnala dokonce i kaktusovou šťávu a s širokým úsměvem ukusovala i z banánu. Znovu se zastavila u Nimbusů, protože samozřejmě zapomněla, že už tam jednou byla. Chvíli lamentovala nad tím, že si žádné nemůže koupit (Kde je sakra otec, kterého bych si o jedno mohla poprosit? Protože já ho strašně nutně potřebuju! To koště.. a vlastně i otce,), a protože dokud nesehnala někoho z rodiny, bylo úplně na nic postávat u košťat, zase se rozešla pryč a to rovnou ke stánkům kde..
"Erkki!" Vykřikla možná až moc nadšeně když spatřila klučinu z toho krámku kde prodávali ty úža kotlíky, nutno podotknout, že si z toho dne odnesla Olivka dokonce dva. Jen tak, pro jistotu. No a taky bychom jí mohli pochválit za to, že chlapcovo jméno vyslovila docela dobře, rozhodně ne s žádným francouzským přízvukem ani žádným dalším. A rozhodně si Erkkiho jméno neopakovala několik dní před zrcadlem. Nope.
"Nejsi ty náhodou Howellsová?" Zabodla prstíkem do zrzavé dívenky, která Erkkiho doprovázela, protože hej měla zrzavé vlasy a krapet jí připomínala její starší sestřičku. Oni tedy zrzaví lidé si byli dost podobní, že jo. Nebo to tak alespoň Olivii připadalo a byla nesmírně ráda za své hnědé vlásky. "Už jsi viděl ty Nimbusy, Erkki? Až najdu taťuldu tak ho musím o jedno to koště poprosit! Jsou ve slevě," broukla následně když se o zrzku zas přestala zajímat, protože Erkki byl přeci Erkki, kámoš ne žrádlo a hlavně si spolu minule na Příčné tak rozuměli! A ona se opravdu moc snažila nedělat kraviny, moc nemluvit, a tak.. aby ho nevyděsila.

_________________

Spokojeně přežvykuje své sousto, přičemž očima slídí z jedné tváře na druhou, z jednoho hábitu na druhý. Mlčky přitom odhaduje, kdo komu fandí, a kdo asi dnes odejde zklamaný, že družstvo, v něž vkládal svou naději, prohraje. Zabrán do kukuřice a těchto úvah nakonec naprosto ztratí pojem o tom, co se děje kolem. Zpátky nohama na zem jej vtáhne až kukuřice, která mu částečně vypadne z pusy a svou trajektorií nemine ani jeho tričko. Znepokojeně si prohlédne ten menší flek, který naštěstí není tak hrozný, ale přesto tam je. Ne, že by se někdy snažil vypadat jako ze žurnálu, ale právě dneska se tu měl sejít s Ginger, a tak by nebylo pěkné, kdyby ji přivítal celý zamazaný. A ano, snad poprvé v životě jej přepadaly takové myšlenky, což bylo děsivější snad ještě víc. Štěstí, že tu teď právě nebyli jeho rodiče... určitě by přišli na to, že s jejich synáčkem něco není tak úplně v pořádku!
Volnou rukou si šmátne na skvrnu, s čímž ohrne spodní ret. A právě díky tomu, že svůj zrak upírá ke svému tričku, si ani nevšimne příchozí Ginger, která jeho nepozornost využije i tím, že jej obejde a čapne za rameno. Překvapeně přitom nadskočí a bleskurychle se otočí tváří v tvář k Ginger, s čímž úplně ztuhne, jakoby dívku vůbec nečekal. Nějakou chvíli na ni zůstane upírat zrak, jedna ruka připláclá na hrudi, v druhé jídlo. V jeho očích se přitom stihne vystřídat hned několik emocí - překvapení, úlek, a nakonec jakási oddanost. S tím si snad uvědomí, jak se tváří, a tak rychle sklopí zrak, aby nebylo vidět, jak začíná červenat. Pocuchání vlasů se však nijak nebrání. "No to víš, stává se ze mně chlap," řekne pak trochu rozhozeně, jakoby tomu ani sám nevěřil. Po chvíli však zrak pozvedne a pousměje se. "Promiň, ahoj Gí, už jsem si říkal, kde jsi," věnuje nakonec dívce onen pozdrav, s čímž i konečně odhalí bílé zuby v širším úsměvu. Ruku stáhne ze své skvrny, a pak ukazovák namíří na pochutinu, kterou dosud jedl. "Je celkem dobrá, i když dobrá je i když ji utrhneš z pole, pěkně čerstvou a nezpracovanou," vysvětlí dívce a sám na chvíli v myšlenkách zalétne zpět k rodné hroudě, kolem níž se vždy daly najít nějaká políčka s kukuřicí. "Chceš ochutnat? Tahle ti určitě bude chutnat, když je ode mě!" zdůrazní původ kukuřice, a pak k Ginger ještě nesnědenou kukuřici natáhne. Rty mu zůstanou v tom stálém nadšeném úsměvu, ovšem do jeho očí se znovu vrátí ten přitroublý a vlastně i lehce zamilovaný pohled.
Nad otázkou ohledně týmu, kterému dnes bude fandit, moc dlouho nerozmýšlí. Obličej se mu znovu rozzáří, když Gí sdělí svůj verdikt: "Dnes jsem přijel fandit Dánům přeci!" svou odpověď ještě rázně zdůrazní, načež packou namíří kamsi před ně. "Tak můžeme ještě projít stánky... vidělas ta košťata?! Jsou úžasná, jedno bych chtěl, musím pak ukecat rodiče, ať mi jedno koupí, ty ceny asi nebyly tak špatné, ne? Co myslíš?" zeptá se slečny vedle sebe důvěřivě. Přeci jen, Ginger už se v tom pohybovala delší dobu, mohla mu dát dobrou radu.. a on si nové koště přál, ale rodiče mu jej zatím nechtěli (nebo možná nemohli) koupit.

Jakmile se pak přiblížil začátek zápasů, zanechá okounění u stánků a nadšeně zatahá Gí za rukáv. "Pojď, musíme jít," sdělí ji, přičemž vyčká, než se k němu dívka přidá, a pak společně s ní vyrazí směrem ke stadionu. Tam nějakou chvíli zaváhá, protože ač lístek má, kdo ví, kde je zase to jeho čupr místo. Zvědavě tedy pozvedne svá očka k Ginger, snad aby si byl jist, že jde správně.
Poté, co dojdou na jejich místa, se nadšeně usadí a rozhlédne se kolem. "Tady je to tak veliký!" poznamená a ke rtům si pozvedne kelímek s pitím, které si koupil... společně s trubkou v dánských barvách, aby mohl troubit na všechny směry. "Musím se pořádně koukat na ty střelce, ať se něco přiučím," houkne k Ginger vedle, a pak pozvedne trubku a vesele zatroubí. Ono proč ne, je poprvé na Mistrovství, a tak si to musí užít.

_________________

Susan se s Milesem báječně bavila (doufala, že on s ní taky) a nepochybně spolu po menší diskuzi vybrali jednu či dvě figurky jako dárek pro mladšího brášku. Byli by se brzy přesunuli dál, ovšem to by se u nich nesměla objevit jedna z hvězd dnešního dne, dánský chytač, který ani jednomu ze sourozenců Turnerových nebyl neznámý. Jak by také ano, že. „Nazdár,“ broukla Susan s pobaveným úsměvem na pozdrav, jakmile k tomu dostala příležitost po přivítání bývalých spolužáků. „Liam? Já ani nevím, jestli se sem chystal. My si totiž s Milem rozhodli udělat rodinný výlet, chápej,“ zazubila se blondýnka na Eryho otázku a poněkud nejistě pokrčila rameny. Pak už jen pobaveně přihlížela krátkému hovoru, než Ery brzy musel odběhnout. Susan se ho samozřejmě nepokoušela zdržovat, asi by bylo trapné, kdyby přišel pozdě na svůj „první velký“ zápas. „Budeme držet palce!“ zahalekala za ním, než se posléze zaklesla Milovi do předloktí, aby se podívali po nějakých fanouškovských šálách, poněvadž samozřejmě oba hodlali fandit Dánsku, než se pak i se zbytkem davu přemístili na tribuny, odkud mohli pohodlně sledovat zápas a mávat vlaječkami.

_________________

"Zmijozel je vcelku fajn, máme tam plno různých individuí, hodně čistokrevných pakoňů, ale jinak jsou tam i fajn lidi... a pod zemí se božsky spí" vylíčila krátké shrnutí koleje, která byla dle jejího potrhlejší, než kdy byl potrhlínský Mrzimor. Inu, ne že by Mrzimor znala nějak podrobněji, ale oni působili zkrátka normálněji než například zombie-Xáva. Takový Edmund byl strašně fajn a Spencer - ač byla možná závislá na sušenkách podobně jako Snailer - stále působila tak nějak pozitivně.
"Tedá.. né že by tě Patrick - totiž náš famfrpálový kapitán - nechal vyspat..." podotkla krapet otráveně a pokukovala po stáncích, kde bylo plno zajímavých věcí. Ne, že by měla tolik peněz, aby si toho mohla moc koupit, navíc po koupi Nimbusu by jí nepřispěl ani táta, ale přesto bylo moc zajímavé se na to všechno koukat.
"Páni, myslíš, že to koště bude mít tvůj táta?" optala se, protože to by byla fakt bomba - teda ne pro ni, ale Errki měl prostě báječný život ! Plno sourozenců, to sice ano, ale mít tátu vrcholného famfrpálistu bylo taky fakt něco..
"No, asi už ne, nemám tolik našetřeno.. A ty?" poznamenala zklamaně a pokrčila do toho rameny... Pak se přiřítila takový holčička, která patrně znala Errkiho, neboť ho momentálně volala jménem. Vypadala nadšeně jako štěně, co znova vidí svého pána a tak nějak nevěděla, jak na ni reagovat... Její další otázka jí však vhnala slzy smíchu do očí.
"Haha, to fakt nejsem, proč si to myslíš?" zeptala se ještě stále pobaveně a v duchu se začala srovnávat s modrookou zrzkou s přehnaně čistokrevnými sklony.
"Ehm.. a jsem Winifred, kdyby tě to teda zajímalo.." zkonstatovala jen tak mimochodem, protože ji docela zajímalo, kdo je ona. No, trochu neslušné sklony měla, to byla holt pravda, ale v dnešním světě nemohla předpokládat, že bude každý podle jejích představ.

_________________

| +

Když Winifred prohlásila, že se pod zemí božsky spí, Erkki se pobaveně zašklebil. „Jo, mrtví by mohli vyprávět,“ vypadlo z něj dosti sarkasticky a dokonce správně. Jako by mu poznámky tohohle typu šly daleko lépe přes jazyk, než normální společenská mluva. Patricka nekomentoval, ale když nenechá studenty vyspat, zřejmě je to nějaký idiot, takže si Erkki udělal mentální poznámku, že zmijozelskému Patrickovi se bude raději vyhýbat a že do Zmijozelu raději nechce, i když Winifred byla celkem fajn.
„Ne, myslím, že ne. Pokud ho týmu nekoupit nějaký suspenzor. Eeeh, totiž sponzor,“ zakroutil hlavou nad její otázkou týkající se košťat, načež dodal: „Táta mít stejně radši starší, osvědčení košťata.“ To byla pravda - Bjarn už nějakou dobu létal na starším modelu Nimbusu, a přestože tahle společnost přicházela stále s novými košťaty, nechtěl si kupovat nové. Nepotřeboval to - na svém starším koštěti se cítil nejvíce sebejistě a válel, přestože protihráči občas rychlejší košťata měli.
„Já mít hodně těch věcí doma,“ pokrčil Erkki u stánků rameny, protože doma se mu opravdu válela hromada fanouškovských serepetiček, které za léta fandění Finsku nasbíral. A mamka stejně každoročně koupila něco nového, takže s nakupováním suvenýrů si Erkki nedělal vůbec hlavu. Jen se na chvilku pozastavil u stánku s pohyblivými figurkami, aby si prohlédl toho nového dánského chytače, jehož fotku viděl jen jednou v novinách. No, byl to docela sympaťák, to jo.
Chlapce málem klepla pepka, když kdosi zvolal jeho jméno a vzápětí se k němu přiřítila Olivia. Mezi těmi desetitisíci lidí potká zrovna ji? To byl tedy vážně zákon schválnosti. „Oliva, ahoj,“ pozdravil a přinutil se k trošku strojenému úsměvu. Jméno Howellsová mu pochopitelně nic neříkalo, takže se zpočátku vůbec nechytal a jen mezi dívkami kmital pohledem.
„Já se tam jít podívat s mamkou,“ vysvětlil Erkki, když se začala vyptávat tentokrát Olivia, pro změnu na to, zda už viděl Nimbusy. Nimbusů viděl spoustu, dokonce už i ten nový model, ale v tomhle stanu se ještě podívat nebyl.
Nadechoval se, že podotkne ještě něco dalšího, ale to jej mezi lidmi zahlédla mamka Elke a dotáhla k němu všechny sourozence. „Ach, zdravím, tebe jsem ještě nepotkala, já jsem Elke, Erkkiho máma,“ vysvětlila Olivce plynulou angličtinou, načež sklouzla pohledem ke svému synovi. „Měli bychom se zajít podívat na ta košťata, Erkki, táta říkal, že tam na tebe čeká překvapení,“ mrkla na chlapce spiklenecky. „Pojďte s námi, děvčata, pokud se vám chce,“ vybídla zrzku i hnědovlásku s veselou jiskrou v oku a zamířila se skupinkou dětí k nimbusáckému stanu.
Uvnitř Erkkiho čekalo překvapení v podobě Nimbusu 1000, který byl v ještě větší slevě, než třicetiprocentní... protože protekce, že. Chlapec samozřejmě zářil jako sluníčko, děkoval mámě, nepřítomnému tátovi, ale i všem finským bohům, protože mít vlastní koště a navíc Nimbus, to je přece paráda. Bylo mu slíbeno, že si tu koště pak může vyzvednout, aby ho nemusel tahat s sebou na stadion a něco se mu s ním nestalo, a tak mohla celá skupinka zamířit zase ven. Samozřejmě poté, co se všichni pokochali tím novým modelem.
Vyšli ven právě včas, protože komentátor akorát vyzýval návštěvníky k tomu, aby si našli svá místa a usadili se - hra má každou chvílí začít. „Tak pojďte, děti, ať to stihneme,“ vykročila Elke vpřed, načež se zarazila a jukla na Winifred s Olivií, pokud se ovšem mezitím nevytratily. „Pokud chcete, děvčata, a nebude vás nikdo hledat, můžete s námi do VIP sekce. Určitě tam pro dvě drobné holky ještě máme spoustu místa,“ uculila se.
Erkki v duchu zaúpěl. Zrovna tyhle dvě cácory na jeho oblíbeném místečku? Doufal, že aspoň budou umět pořádně fandit. Dlouho se tím ale netrápil, protože získání koštěte a vidina nadcházejícího zápasu ho prostě dokázala rozzářit, takže se brzy nadšeně culil jako pitomeček. Z VIP sekce byl perfektní výhled, nikdo se tam na nikoho nemačkal, a občerstvení tu bylo zadarmo. Erkki se natáhl pro trumpetku a sotva začali na hřiště vlétávat finští hráči, pustil se do hlasitého troubení a povykování. „JÄRVINEEEN!“ hulákal nadšeně, jakmile se na hřišti objevil táta, a divoce mával jeho směrem. Byl si jistý, že Bjarn na okamžik zabloudil pohledem k jejich místům a široce se usmál.
Během představení dánských hráčů tolik nejuchal, spíš je zvědavě hodnotil pohledem. Rozhodně by nebylo dobré je podceňovat, to mu bylo jasné hned. A sympatičtí mu taky byli, protože vypadali na veselou kopu. Snad by na hřišti ani nemuselo dojít k žádné bitce.

_________________

Pravý koutek jí vystoupal o kousek výš. "Beru to jako samozřejmost," prohlásila Summer záměrně s dávkou samolibosti ve hlase. "Někteří určitě ano, ale buď se s tím postupem času smíří, nebo si koupí ten nový model hned, jak bude v prodeji," zarozumovala dívka. Poměrně rychle jí došlo, že by Septimus to koště asi vážně hodně chtěl. "Tak pojď," pobídla ho, i když to řekla tak potichu, že ji snad ani nemohl slyšet, a sama se rozešla blíž k vystaveným košťatům.
Summer si se zájmem poslechla Strangeovi strasti (hej, to zní jako název nějakýho románu!) Popravdě slečně Morganové přišlo hrozně roztomilé, když se o Auroru strachoval, i když to teď tak úplně nedělal, ale víte jak to myslím. Nebylo to tím, že ona sama by něco takového neměla, svůj vztah s bratrem považovala za téměř pohádkový. Asi to bylo spíš tím, že Septimus jí přišel celý roztomilý. Ehm.
"U mě se nic zvláštního neděje," prohlásila naprosto nevzrušeně, "A popravdě se už těším zpátky do Bradavic," dodala. Bylo těžké donutit hnědovlásku aby na téma "domov" nebo "rodina" řekla víc než jednu větu. Naštěstí se o to zatím nikdo nesnažil.
Lidé se pomalu ale jistě přesouvali na stadion. "Ne, ty jo?" povytáhla Summer obočí. Bylo těžké někomu fandit, když nehráli britové. Ale dost možná se kvůli profesoru Andersenovi rozhodne pro Dánsko.
Summer v prstech znuděně promnula lem sukně svých šatů. "Ty si tu sám? zeptala se čistě ze zvědavosti, samozřejmě.

_________________

Olivka vykulila očka na zrzku, protože ona přeci nikdy nemyslela, a pokrčila rameny. "Vlasy a tak," rozhodila ručkama jako by to snad dávalo nějaký větší smysl, vesele se zazubila. "Já Olivia Wendella Howellsová," broukla ještě rychle, aby se taky představila, když už se do toho Winifred pustila, ale byla tady možnost, že její jméno stejně zapomene, protože na ní moc nezapůsobila a na víc, když nebyla Howellsová, bylo to na nic.
"Jé, velice mě těší! Já jsem Olivia," představila se pak i jeho mamince a odolala pokušení dodat, že je Erkkiho kamarádka. Což asi bylo zjevné, když ho znala a tak. No a vážně se strašně držela, aby nezačala mluvit nějak moc, takže alespoň potutelně stočila pohled k chlapci. "Půjdu ráda," kývla pak ohledně košťat, protože tak trochu zapomněla na to, že už tam byla. Dvakrát dokonce, ale to jí nikdo nemůže mít za zlé, že.
Olivia se opět kochala, sem tam něco zamumlala (trošku naštvaně, protože jí bylo líto, že si koště taky nemůže odnést. Na druhou stranu až najde rodiče, určitě je o jedno poprosí), a když se pak tedy jejich "skupina" rozešla pryč, na nic nečekala a šla společně s nimi i když kdesi v dálce zaznělo její jméno, čehož si nevšimla. Vždyť kolik tady mohlo být Olivií?
"Opravdu? To je super! A ne, nikdo mě hledat nebude," no.. dívenka tak trochu zapomněla, že jí mají na starosti vlastně sestry, a že jim tak trochu utekla, ale co. Komu to asi tak bude vadit, no?
Po cestě si ještě někde sehnala tumpetku, šálu, vlaječku i všechnohled, protože to prostě nutně potřebovala.
VIP sekce byla fakt dobrá, Olivce se to líbilo, ale ještě více ocenila to pití zadarmo, že jo. A pak už zápas začal a na hřiště začali nalítávat finští hráči. Olivia se rozhodně k povykování nepřidala, raději by fandila Rusku, ale když už to tady nebylo..
"Mortensenová! Andersen!" Hulákala jak na lesy, jakmile přišlo na řadu dánské družstvu, troubila na trumpetku, mávala vlaječkou.. očividně byla ve svém živlu.

_________________