Rumunsko, země spojovaná jak jinak než s hrabětem Dráculou, s upíry a vlkodlaky. Kouzelnická část obyvatelstva si k tomu přidá ještě i dračí rezervaci. Nicméně je škoda to takto seškrtat, Rumunsko je rozmanitá země. Od různých střípků historie po moře a hory, nádherná příroda vedle pevností a malebných zákoutí starých měst…

Myšlenka jet na dovolenou do Rumunska rozhodně nebyla plánovaná. Jane se o tuto zemi nikdy nijak zvlášť nezajímala a věděla o ní jen velmi málo. Nicméně dovolenou potřebovala, rozhodně po posledním roku stráveném ve škole. Ne že by o zábavu nebylo nouze, ale nějak měla pocit, že potřebuje poznat jiné lidi, odpočinout si a také se někam podívat, rodná hrouda nějak začínala být nezajímavou. Možná se projevil důsledek toho, že musela dlouho zůstat pod ochranou kupolí Bradavického hradu, možná potřebovala změnu, protože změna je prostě život. A tak začínala vybírat možné destinace a jeden čas skutečně hrál prim Egypt, po něm Amerika a samozřejmě Havaj (protože je to zkrátka Havaj). No a jak tak dumala nad mapami, položila si hrníček s čajem na jednu z nich a když ho zvedla zjistila, že udělal takové krásné kolečko právě okolo Rumunska… Starobylá města, lesy a moře k tomu. Znamení shora bylo dáno.
Událost v eventu se pohybuje kolem posledních dnů v Rumunsku, Jane se prohlédla jak hlavní město, tak Segešvár a podívala se i na hrad Bran (protože četla ten román jako všichni), který byl kvůli rekonstrukci z větší části uzavřen. Poslední zastávky, které měla Jane v plánu se týkaly dračí rezervace a moře.

_________________

(Stieg Larsson)

Když Jane vyrazila nebyla si jistá, jestli neudělala velkou chybu. Ostatně jet jen tak někam sama, a navíc do země kde nikoho a nic nezná a zvlášť když není zvyklá cestovat… To zavání malérem. Těšila se, byla nervózní a málem nechala plno věcí doma. Při hesle „těžší batoh, snadnější průběh akce“ vzala všechno co si myslela, že bude užitečné a upřímně kouzly zvětšovaná zavazadla jí v tom dost pomohla. Musela vyřídit i plno jiných věcí, od cestovních, pojištění, ubytování a tak dále a tak dále. Nikdy by nevěřila, kolik možných problémů cestování může přinést, ale na druhou stranu bylo lepší všechno připravit a zajistit než vyrazit jen tak a nechat to náhodě. Ale nejednou tenhle nápad proklínala, prej znamení shora!
Nadto měla Jane problém s rumunštinou, a tak se pokusila se o němčinu, kterou ale také neovládala, zkrátka kámen úrazu. Nakonec to vyřešila základními slovíčky napsanými na papír a smířila se s tím, že i nohama a rukama se dá domluvit. Pokud šlo o ubytování, měla ale neuvěřitelné štěstí. První noci sice strávila v hotelu, pak ale potkala anglicky mluvící pár, který ji odkázal na jistý penzion. Majitelka byla širší babička, ale měla úsměv od ucha k uchu a čisté pokoje se snídaní zadarmo. Později Jane zjistila, že dokonce mluví i lámavou angličtinou (a dost se baví se tím, jak se s ní Jane snaží domluvit).
Pokud jde o Rumunsko, tak si Jane nemohla stěžovat, snad jen na ten napůl uzavřený hrad, ale jinak se jí tam líbilo. Města byla kouzelná, něco trochu jiného než Anglie. A na zajímavé historky taky došlo, třeba jak hodlala jet vlakem, ale málem nasedla do špatného a jak ji zřízenec dráhy málem za ručičku dovedl ke správnému a prostě si počkal, až Jane odjede. Nebo jak si koupila Pateuri (takové slané šátečky) a hodlala je sníst za chůze k penzionu a ať zamířila jakýmkoli směrem, tak za každým rohem byl toulavý pes… Kromě pouhých městských zákoutí byla Jane odkázána i na „veselý hřbitov“, jakousi kroniku místních, náhrobky totiž vypráví jejich příběh.
Tenhle den se Jane byla od časných ranních rodin podívat do dračí rezervace, Rumunko tím bylo známé a projít se na vzduchu také neškodilo. Mimo jiné se tam zapovídala se tam s jedním anglicky mluvícím zaměstnancem (byl vysoký, suprová postava a boží úsměv) a protože vypadal, že má zrovna volno, tak z něj tahala, jak dračí rezervace funguje a další věci. Byl to právě on, kdo jí prozradil, že se z dračí rezervace dá dostat do města, ale musí se vyjít zavčasu, a hlavně nesejít z hlavní cesty. Pár kilometrů to bylo, ale ne nic, co by nedalo zvládnout, pokud měl člověk čas. A cesta podle všeho vedla dost z kopce, takže by se nemusela škrábat do nějakého kopce. Jen to byla informace, kterou jí podal tak nějak opatrně a rychle dodával, že kdyby se setmělo dříve, než dojde do města, ať neváhá v žádném případě neváhá a přemístí se tam. Chvilku to i vypadalo, že se nabídne jako její doprovod, ale to zase také nebylo úplně to, co by Jane chtěla. Naštěstí ji jen provedl a pak se omluvil, protože ho práce přeci jen dostihla.
Odpoledne Jane vyrazila, nechala si dost času na to, aby do města v klidu došla, protože přeci jen logicky vzato dračí rezervace nemůže být úplně blízko městu a co je pro někoho „kousíček s přijatelným terénem“ může se někomu jevit jako nekonečná cesta plná překážek.
Ale ten den bylo vážně nádherně, a i kdyby to nestihla, tak se vždycky mohla přemístit. Rozhodně nehodlala sejít z cesty, spíše si plánovala užít si to ticho, čerstvý vzduch a přírodu. Bylo krásné počasí, svítilo sluníčko a sem tam přešel mrak. Bylo sice teplo, ale v lese bylo o poznání lépe. I tak si Jane udělala takový ten jednoduchý drdol a zapíchla do něj hůlku. Vlasy jí pomalu začínaly světlat, barvila si je (stejně jako obočí) Colovariou nahnědo. Připadala si pak lépe, přišlo jí, že se pak lidé méně ohlíželi. Vzhledem k tomu, že sledovala předpověď počasí dopředu, tak si vzala obyčejné bavlněné triko s anglickým nápisem "Pociť strach a přesto tak učiň", který odrážel duši celé její dovolené a kraťasy, boty však měla uzavřené, pevné. Na zádech měla zdánlivě malý baťůžek, který byl ale kouzelně ošetřený jako některé z jejích kabelek a vešlo se tam skutečně hodně, hodně věcí…

_________________

(Stieg Larsson)

Profesorka Edwardsová nebyla jediným člověkem, co si dnes hodlal užít slunečné počasí a klid kdesi v náruči přírody, ideálně pěkný kus od civilizace a od lidí. A právě tam mířil Athanasius – daleko od lidí. Obvykle se pohyboval dál v horách, ale protože zrovna nedaleko dračí rezervace cosi zařizoval, vyskytoval se poblíž, jen... si cestu užíval na čtyřech nohách a v huňatém kožíšku, který však vzhledem k letnímu období nebyl bílý, ale tuctově hnědý.
Hranostaj mizel v trsech trávy a zase se objevoval, zabíhal za stromy, přeskakoval kameny a tak nějak po zvířecku dováděl a užíval si toho, že se široko daleko nevyskytuje ani živáčka. Minimálně ne lidského živáčka, i když... brzy poznal, že se mýlí, neboť zaslechl kroky.
Zvířátko se zastavilo na jednom z velkých balvanů a kolem nějž se každou chvílí měla ubírat profesorka Edwardsová. A skutečně – známá tvář se objevila chvíli poté, co hranostajova ouška zaslechla dupání. Lasice chvíli zírala na vetřelce téměř tváří v tvář, než vydala jakýsi znepokojený skřek a seskočila z kamene přesně tak, jak by to udělalo každé divoké zvíře – a zmizela tedy kolegyni na okamžik z očí. A tak se Jane mohla vesele domnívat, že se jen tváří v tvář setkala s jedním z mnoha živočichů, co se těmihle lesy a horami určitě pohybovali...

_________________

Mimo herně:
Hod na událost, kterou se bude odvíjet příběh:

1. Střet s kouzelným tvorem
2. Střet s normálním zvířetem
3. Střet s pašeráky
4. Střet s lidmi přímo při černém obchodu
5. Nehoda
6. Past
7. Časová smyčka (jakýsi časový vír), posun do noci
8. Nečekaná nepřízeň počasí
9. Kombinace dvou možností (a bude se házet dál)
10. Marshmallow a jiné cukrovinky padající z nebe, protože i v Rumunsku se občas kouzelníci na počasí prostě nudí

Jane Edwards rolled 1d10:
2

Jane kráčela poměrně svižným krokem, minimálně ze začátku a tam kde se cesta svažovala dolů z kopce a pak případně kde byla rovinka. Pěkná, sem tam dlážděná cesta kameny zmizela rychle a místo ní byla už jen úzká pěšinka, ze které ale nehodlala odbočit ani za zlaté tele, protože by to znamenalo konec procházky. A teď navíc bylo tak krásně! Jane zhluboka nabírala do plic vůni lesa, stromy ji poskytovaly potřebný stín a kořeny sem tam vytvořily schůdky. Zrovna po jedněch takových stoupala, nejdříve se terén začal zvedat mírně a pak prudčeji a všude kolem byly kameny porostlé mechem. Některé byly menší, ale většina z nich byla poměrně velká. Pěšinka se vyrovnala, stočila a Jane pohlédla přímo do očí… Nějakému zvířeti. Dejme tomu, lasička nebo kuna nebo něco takového. Jane ztuhla, protože to nečekala, lasička se vzpamatovala rychleji, vyjekla a zmizela… kamsi. Jane vydechla. „Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit.“ Omluvila se prázdnému místu, kde před chvílí zvířátko bylo. Jakoby na tom záleželo, jakože ne, ale tak co. Nebyl tu nikdo, kdo by ji měl za podivínku za to, že si povídá se zvířaty. Minimálně si to myslela. „Jen jsem tě tam nečekala a klidně nadávej... beztak to bude v rumunštině.“ Jane se ušklíbla, protože rumunsky fakt neuměla. Samozřejmě měla na mysli své rozumění zvířatům (protože ta kolikrát chytají řeč, kterou na ně mluvíme, takže logicky zvíře v Rumunsku bude mluvit rumunsky…ehm ne?), protože skutečně měla za to, že potkala obyčejné zvíře a ne zvěromága. Pak Janička naklonila hlavu ke straně. „Lasička…?“ Zapřemýšlela nahlas. Viděli se tváří v tvář jen krátce...
Jane pak pokračovala dál v chůzi, setkání hodila za hlavu poměrně rychle. V jednu chvíli si i zabroukala melodii, kterou zaslechla v rádiu. A pak přišlo to porušení pravidla, které říká „neodboč z cesty ani nalevo ani napravo.“ Ono totiž když se nějakou chvilku začnete pohybovat v jednom odvětví, tak občas… Jane totiž koutkem oka zahlédla jistou rostlinu, která v tomhle ročním období rozhodně kvést neměla a nadto byla ještě možná i vzácná, o co šlo to je nepodstatný detail vzhledem k událostem, které se děly pak. Jane se zarazila obrátila k… takovému menšímu skalnímu převisu kde to zahlédla. Nemohla se mýlit, prostě… ne. Zaváhala, ale zvědavost to je nebezpečná věc. Jane se opatrně rozhlédla kolem sebe, zda přeci jen nemá společnost, ale les byl prázdný, tedy alespoň od lidí. Pak sešla z vyšlapané cestičky, však to není tak daleko jen o pár kamenů tady vedle… Další opatrné rozhlédnutí. Jane se vytasila s mini lupou, kterou měla zastrčenou v kraťasech vlastně spíše omylem. Ale brzy zjistila, že se i tak k rostlině jen tak nedostane, chtělo to…
Pár nadávek. A trochu šplhání. Tady se zaklesne noha hezky pěkně mezi tyhle dva kameny, pak koleno sem, dopr… Nakonec, ale využila kořenů stromů a vyhoupla se na převis, kde toho, co hledala bylo zdaleka nejvíc. Přemístit se? Nuda. Jenže jak záhy zjistila, měla společnost. Z blízkosti pár metrů na ni hleděly krásné hnědé oči s dlouhými řasy. Pruhované tělo prasátka znamenalo, že navzdory velikosti jde stále ještě o mládě. A nebylo samo. Sourozenci provrtávali mýtinu jedna dvě ve snaze dostat se ke kořínkům a bůhvíčemu. Matinka prozatím nikde. Následoval okamžik šoku, kdy si obě strany uvědomily, že je něco jakože špatně. A tentokrát Jane zareagovala podstatně rychleji. Ještě, než prase zakvičelo, švihla sebou a zamířila dolů, nahoru to šlo vlastně docela hůř… V jednu chvíli jí podklouzla noha a nebýt toho, že se zachytila větve byla by dole ještě rychleji. I tak posledních pár metrů sjela po zadku. Jasně, že se mohla přemístit, ale pořád to byla hloupá lesní prasátka, a navíc nahoře na skalním převisu odkud ji jednoznačně pronásledovat nebudou… Jane to vzala přímočarou cestou k oné cestě ze které odbočovat neměla nedbajíc na kořeny a keře a zarazila se až u mohutného smrku o který se opřela lapajíc po dechu. „Tak tohle mě jednou zabije.“ Zamumlala a ještě se otočila, aby se přesvědčila že ji fakt nepronásledují.
Poplach v táboře prasátek se nicméně konal a kdyby to tu Jane znala věděla by, že se její cesta o několik metrů dál protíná s tou jejich (a že prostě jen stačilo jít o kousek dál a pak se pohodlně vrátit, že nikam nemusela šplhat). Její jediné štěstí bylo že teď zůstala stát, protože by ji (a selátka) mohlo čekat další překvapení z nečekaného setkání. Další, kdo z úprku prasátek nemusel mít radost byl Athanasius. Prasátka totiž mohla proběhnout místy kde se právě nacházel (samozřejmě mohla a nemusela) a v tom případě by bylo fajn kdyby si našel nějaký úkryt nebo dost vysokou skálu či tak něco, protože prostě utíkající prasátko skutečně pod nohy nekouká.

Mimo herně:
A aby to spravedlivé, nechám další házení na událost na Athanasiovi.

_________________

(Stieg Larsson)