Juliet Mary Sallow
Slotherin, alespoň prozatím
Majitelka nějakého toho kouzelného dřevěného klacku
Studentka prvního ročníku
Narozena 21. srpna roku 1974 | Angličanka s irskými kořeny
Mudlovské krve |
“A single act of kindness throws out roots in all directions, and the roots spring up and make new trees.” – Amelia Earhart
Kdože to vlastně je?Juliet, často nazývána Julie nebo Juls, je ten mrňavý pvňáček, kterého si málokdy někdo všimne, ale to jen proto, že se prozatím řadí mezi špunty, hobity a hubeňoury. Ačkoliv je její tělo v podstatě kost a
kůže plus pár chlupů na hlavě a vypadá trošku jako prkno nebo tyčka, nějaké ty svaly má. Hlavně na nohou, ale to jen díky hodinám baletu a běhání po ulicích s kamarády.
Barvu Julietiných vlasů by jistě spousta lidí označila za počuranou slámu, ale vzhledem k tomu, že ten odstín blond zdědila po své matce, by si nikdy nedovolila něco takového vypustit z úst. Navíc, tak špatné háro to není. Je jich hodně, jsou pěkně vlnité a rostou překvapivě rychle, tak nač si stěžovat? Momentálně jsou relativně krátké a i když se účesy mění od copánků po rozpuštěné, vždy má ty nejotravnější prameny stažené z obličeje a připnuté sponkami po stranách hlavy.
Po mamince ale nezdědila jen vlásky, ale také velké tmavě modré oči, kulaťoučký malý nosík a… vlastně celý obličej je zaoblenější kopií toho maminčina. Jediné, za co mohou otcovské geny, jsou podivně výrazná a věčně rozbitá kolena, krapet odstáté uši a trochu pocuchané nervy a mozek. O tom ale až za chvilku.
Co se oblečení týče, když nemusí být ve školní uniformě, zůstává u kostkovaných sukní a šatů a vlněných svetrů s podkolenkami, případně sukni vymění za džínové lacláče. Vždy je ale čistá a voňavá
Tohle milé malé děvčátko je přesně ten typ člověka, co drbe psíky před obchodem, kočky k ní chodí po pohlazení a je schopná se pro ostatní roztrhnout. Je nesmírně citlivá a vcítit se do pocitů ostatních jí nedělá problém. Jen je to občas trochu prokletí, často si přibírá věci, které by nemusela. Z Bakerovských genů toho podědila totiž opravdu hodně, vzhledem to jen počínaje. Je velice, velice tolerantní a všechny považuje za hodné, i když si to možná nemusí uvědomovat, proto se snaží pomoci v nouzi i tomu, který by si to v očích jiných lidí nezasloužil.
Stejně jako všichni členové klanu Pekařů je od malička vedena k toleranci, slušnému vyjadřování a dobrým mravům, a tak si na tom i v jejím nízkém věku hodně zakládá. Dbá na čistotu a brzké příchody a všechny úkoly se snaží splnit a odškrtnout co nejdříve. Naopak z tatínkovy strany, ze staré rodiny Sallowových s irskými kořeny, zdědila hlavně touhu po dobrodružství a pořádnou dávku odvahy. Konec konců, jak říkal její tatínek, dobří lidé jsou odvážní lidé.
Často se jeví jako naivní ťunťa, která o hořké realitě nemá vůbec nejmenší tušení.
Pravda je ale taková, že Juls si toho vědoma je, jen si zvolila ve světě vidět to nejlepší. Těší se z maličkostí, i obyčejná sedmikráska jí přijde krásná a důležitá, vůně starého papíru jí nutí se usmívat a i tak jednoduché gesto jako obejmutí je pro ni neuvěřitelně silný a důležitý okamžik. Překypuje jakousi pozitivní energií, kterou umí předat ostatním, uklidnit a podpořit je i v případě, že je vlastně vůbec nezná. Dobroty má v sobě ohromné množství. I přes to však přátel nikdy moc neměla, ale ty, které si jí “adoptují”, už nikdy neopustí. Přátelství si velice váží a jakmile se dostanete do jejího okruhu kamarádů/nevlastních adoptivních sourozenců, bude se za vás prát a nikdy se nevzdá. Umí kopat a škrábat a kdyby chtěla, možná, že by i někde hluboko v mozku našla i pár peprných sprostých slov.
Julie není ale jen sluníčko, jednorožci a poklad na konci duhy, kterému spadne všechno do klína. Kvůli dyslexii nedostahuje nadprůměrných výkonů tak lehce jako ostatní spolužáci, ale za jejími úspěchy stojí především odhodlání a víra v to, že jednou všechny doběhne a možná, že bude i lepší než oni. Jako tatínek. Je totiž velice inteligentní, i když by se to nemuselo na první pohled zdát, jen je její učební tempo výrazně pomalejší. To jí však neodrazuje od literatury, knihy má ve skutečnosti strašně ráda i přes to, že je šnečí čtenářka.
A co jejich famílie?Harry Sallow ✞ (15.6.1947 - 23.11.1984)
Milovaný tatínek, chlupatý dlouhán s hustou kaštanovou kšticí a pronikavě zelenýma očima. Na rozdíl od Julietiny maminky to byl podstatně hlučnější, ale neméně šikovný a hodný člověk, který i přes své prokletí dyslexie byl díky píli a nadání schopen dosáhnout až na post profesora anglické literatury na výběrové akademii pro nadané studenty nedaleko Brightonu . Bohužel od malička trpěl na nemocné srdce a svým zdravotním problémům podlehl v listopadu roku 1984 v objetí svých nejbližších.
Frank Baker (3.3.1917 - ?)
Nejstarším členem z rodiny Bakerů je právě Frank. Sice to je už starý pán, ale akční být nepřestává. Hraje skvěle na klavír a je to velký milovník koní, ačkoliv se jim v poslední době věnuje pouze ze země. To kvůli zlobivému kolenu. Zvířátka mu věří a on věří jim, neexistuje žádný tvoreček, který by mu nedůvěřoval. Možná taky proto k němu Julie tak vzhlíží. Je v podstatě jejím nejlepším přítelem a parťákem pro probdělé noci. | Anne Georgie Sallow (Née Baker) (24.4.1950 - ?)
Annie vlastní malé květinářství a momentálně tak vydělává dostatek peněz na to, aby uživila jak sebe a svou malou dceru, tak svého otce, který už je v důchodu a s výchovou budoucí studentky Bradavic vypomáhá. Jakožto rozená Bakerová je povahově velice podobná oběma svým rodičům. Laskavost a ochota se prostě v jejich rodině dědí už od nepaměti.
Mary Eliza Baker (Née Doyle) ✞ (10.6.1923 - 1.6.1972)
Babička Bakerová byla paní, jež životem prošla s grácií a odhodláním. Nikdy se před ničím nezastavila, nebála se ničeho, nenechala s sebou jednat jako se starým hadrem, a i přes to to byla milující a obětavá žena překypující láskou. Zemřela sice ještě než se Juliet narodila, ale prý pletla ty nejhezčí a nejteplejší ponožky a svetry v celém východním Sussexu. | Slanina (Původním jménem Obi-Kenobi)
Rodinná sova, která dostala přezdívku Slanina poté, co vyluxovala celý talíř křupavé slaniny po příletu z noční procházky těsně před začátkem školního roku. Ve skutečnosti je mužského rodu.
Frodo
Nejnovější přírůstek, prapodivně objemné, bílé kotě s tmavým čumáčkem a tlapkami, které je velice, velice mazlivé a před každým lehne na bok a chce drbat bříško. Navíc je to relativně hlučný, ale velice milý společník. |
Bylo nebylo... Za devatero horami a devatero řekami leželo malé, ale velmi malebné, království plné ovcí a deštivého počasí. A právě na jihu této krásné země, ve městě jménem Brighton, se konečně, po třiceti šesti hodinách utrpení, narodila maličká holčička. Už tehdy to byl malý střízlík.
Bakerové i Sallowové slavili dobrý týden, než se všichni přišli v šílené kocovině podívat na ten uzlíček, který byl první holčičkou narozenou ve své generaci. První a poslední holčičkou.
Jakožto nejmladší člen celé rodiny byla všemi ochraňována a milována, získala spoustu přezdívek
(například Fazole nebo Skřehotinka) a obecně byly to roky jejího života plné štěstí a smíchu.
Jakožto velice zvídavé dítě začala svou zvědavost ve světě projevovat velice brzy. Vše musela prozkoumat, vlezla kam se dalo a nebála se v podstatě ničeho. Nejraději však čas trávila v okolí zvířátek, která měla v jejich rodině důležitou roli. Poprvé se na koňský hřbet posadila ještě dříve, než uměla chodit a jejím prvním nejlepším kamarádem se stal bernardýn jménem Benny. Nikoho by ani nenapadlo, že by mohla být jiná než ostatní děti v sousedství.
Ačkoliv víkendy trávila rodina u dědečka v malém městě, přes týden byl jejich domovem Brighton. Nebydleli ale v hlučném a nebezpečném centru, ale na okraji v rodinné čtvrti v krásném, břečťanem porostlém domečku. Julie do školky chodila nepravidelně, spoustu času trávila v blízkosti rodičů. U maminky v květinářství pletla ze zbylých květin věnečky do vlasů a u táty v učebně literatury a v jeho kabinetě si zase prohlížela stovky knížek. Sice neuměla vůbec číst, ale lákala jí ta vůně a hlavně tisíce a tisíce slov, které jen čekaly na to, než je děvčátko objeví.
Když si pár let na to poprvé oblékla školní uniformu jedné z nejlepších základních škol v kraji, byla neuvěřitelně nadšená a na první hodiny se strašlivě těšila. V kostkovaných šatech a maličkém školním saku cupitala do školy po boku jejího tatínka, který byl na svou dceru patřičně hrdý. Brzy však Julinka zjistila, že tak jednoduché to v té škole asi nebude.
Školu měla moc ráda, ale kvůli jejímu silně zpomalenému pracovnímu tempu byla považována za hloupou. Kdykoliv měla číst nahlas nebo napsat něco na tabuli, srdce jí toužilo vyrazit žebra a utéct někam hodně daleko. Ale i přes předsudky od spolužáků se snažila ze všech sil dosahovat stejných výsledků. Trvalo však další tři roky, než dohnala jejich rychlost čtení a psaní. Začala také chodit do houslí a do baletní školy, což se jí stalo druhým největším koníčkem.
Jediným opravdu černým okamžikem v jejím životě byl rok 83. Tatínek měl velké zdravotní problémy a všichni věděli, že za to může jeho srdce, které nefungovalo tak, jak by mělo. Nemohl za to, vedl velice zdravý způsob života, to jen jeho geny. Na podzim se pak stalo to, čeho se všichni báli nejvíce. 23. listopadu v jedenáct hodin a osm minut vydechl naposledy. Přítomna byla jeho žena s dcerou, jeho sestra a matka, všichni se drželi v pevném, láskyplném objetí. Po pohřbu, kterého se účastnilo dobrých padesát pět osob, se Juliet se svou maminkou z Brightonu přestěhovali do malého města jménem Rye ve Východním Sussexu, do velice starého domečku, který patřil Bakerovým už několik generací. Nastěhovali se k dědečkovi, který je přivítal s otevřenou náručí a Juliet po Vánocích nastoupila do nové školy. Tam se, díky tomu, jak děti umí být kruté, stala naprosto nevzdělavatelným pitomcem, který zapomněl, jak se čte a píše.
V jejím okolí se tehdy nikdy nedělo nic zvláštního, co by alespoň trochu nastínilo její budoucnost. Její moc spala stejně jako schopnost se orientovat v písmenech. Možná proto první použití magie dopadlo tak, jak to dopadlo.
Tehdy byla krásná květnová středa. O polední přestávce byly všechny děti, od první až po šestou třídu, rozprchnuté po veliké oplocené zahradě, běhaly a křičely a užívaly si teplého počasí oznamující brzký příchod léta. Julča seděla na stromové houpačce, ale místo houpání a dovádění s ostatními si opakovala slova, která jí dělala velké obtíže. Pokoušela se je napsat do nejlépe na kus papíru a následně je po sobě číst. Společnost jí dělal jen jeden chlapec, druhák, který si stejně jako ona opakoval, jen jednoduché příklady násobilky. Jmenoval se Billy a byl to brýlatý zrzek. Často vedle sebe sedávali,ale každý si hleděl toho svého. Jeho přítomnost však byla pro hubenou páťačku příjemná a cítila jakousi potřebu se o něj občas starat. Párkrát mu dala svou svačinu nebo mu pomohla odnést těžkou tašku domů, bydlel totiž hned naproti. Možná i proto se ho tehdy zastala takovým způsobem.
Parta chlapců ze šesté třídy se rozhodla zvolit za svůj středeční terč Juliet. Zpočátku jen volali komentáře, pak se postupně začali přibližovat. Ona se nerada účastnila konfliktů jakéhokoliv druhu a naopak se jim snažila vyhýbat jak jen to šlo, ale v tu chvíli na své zásady zcela zapomněla. Když malému druhákovi z rukou vytrhli sešit matematiky a vypadalo to, že se na něj také za chviličku vrhnou, Juliet se zvedla z houpačky, dupla tomu největšímu na nohu a sešit ukradla zpátky. Vrazila ho do ruky zpátky Billiemu, popadla ho za ramena a s jeho taškou v ruce ho vedla zpátky do budovy prvního stupně. To, co pak ale začali chlapci na ty dva volat začalo být příliš. Nikdy tolik ošklivých nadávek neslyšela najednou. Poslední kapkou bylo, když je dohnali a malého chlapce hrubě stáhli zpátky.
Juls nemluvila, neměla nejmenší tušení, co by v takovou chvilku řekla. Jen konala. Vztek v ní rostl rychlostí světla a nešlo jej zastavit. Billieho stáhla zpátky a stoupla si před něj s malými pěstičkami zaťatými a s klepajícími se koleny byla připravená jednomu z šikanujících rozbít frňák. Ta síla uvnitř však měla jiné plány. Deset let tiše dřímala a čekala na svůj okamžik, který přišel právě teď. BOOM! BANG! BÁC!
Na to, co se vlastně stalo si Juliet moc nevzpomíná. Pamatuje si jen útržky toho, co následovalo potom. Křik, zvuky tříštícího se skla, ječící Billy se strachem v očích, lidé v divných hábitech a maminka s neuvěřitelně ustaraným obličejem a náručí napřaženou na pevné obejmutí. Teď už ví, že se do věcí vložilo ministerstvo kouzel, že museli upravit paměť spoustě lidí a to jen kvůli malému, brzy jedenáctiletému děcku, které vyrazilo okna obou budov na té straně, která stojí k zahradě s dětským hřištěm. Když se na to podívá zpětně, lituje toho, že nebyla schopná to vyřešit tak jako vždycky, že přidělala spoustu práce spoustě lidem. Co jí ale nejvíce mrzí, je Billy.
Nedlouho poté následoval onen dopis, oznamující celé rodině, že její divnost je vlastně divnost
oprávněná a že v září nastoupí do školy pro stejně divné osoby jako ona. Původní šok však brzy nahradilo štěstí a na blížící se jedenácté narozeniny v srpnu naplánovala maminka s dědečkem víkendový výlet do Londýna na příčnou ulici. Na ten víkend nikdy, nikdy v životě Juliet nezapomene, to je naprosto nemožné.
Ačkoliv odjezd Bradavického expresu probrečela, necelou hodinu od Londýna se ale začala neuvěřitelným způsobem těšit. Do uniformy se oblékla ještě dříve než ostatní, prohlížela si nové učebnice a nemohla se dočkat toho obrovského dobrodružství, které jí čekalo.
První půl rok nedokázala uvěřit tomu. co se vlastně ve skutečnosti dělo. Připadala si jako hrdinka nějaké knížky. Naučila se první kouzelné předměty, setkala se s dětmi jako je ona a konečně si připadala, že někam zapadá.
Na Vánoce roku 1985 jela domů, ačkoliv by nejraději zůstala ve škole. Do Hradu se zcela zamilovala, je tam toho přeci tolik o objevení! Ale stejně velice ráda viděla svou rodinu. Největším dárkem jí byl Frodo, kocourek, kterého si následně odvezla zpátky do Bradavic jako připomínku domova a živého mazlícího se plyšáka.
Schopnosti:
•Zatím neschopná lama bez talentu | |
Lektvary:
• Kakao
• Silný Earl Grey | Kouzla:
• Abrakadabra |
Zajímavosti a peprná tajemství:
• Bernardýna Bennyho si třikrát osedlala
• Občas si nazuje baletní špičky a když se nikdo nedívá, trénuje
• Umí jezdit na koni a zpívat
• Ještě si tak úplně nezvykla na používání hůlky
• Má dyslexii, není pitomá
• Píše si deník, který má ale schovaný pod matrací
• Preferuje plnící pero před brkem
Obsah obřího kufru:
• Housle
• Plátěný pytlík s baletními špičkami a trikotem se sukýnkou
• Kožená aktovka se školními potřebami
• Zlatý přívěšek se srdíčkem od maminky
• Obrovský pánský svetr, jehož původním majitelem je její táta
• Dědečkovy pletené ponožky od babičky
• Starý Polaroid, spousta fotek a malé foto album
Nebelvír 60
Mrzimor 65
Havraspár 50
Zmijozel 150
