~Možná kdyby někdo věděl, že tu jsi, že by ti někdo vědět dal?~ opáčila s úsměvem, takže o nějakých výčitkách se mluvit vážně nedalo. Byla opravdu ráda, že ho vidí, ať už to bylo čekané a nebo ne. ~To si piš, že si to s ním vyřídím, jen co ho uvidím,~ přislíbila jeho otci krutou pomstu, ale merlinví, kdy se měla ta krutá pomsta odehrát, když ona se měla nějakou delší dobu zdržovat v Anglii u vlastního otce. A Amerika byla za mořem. Alespoň malý kousek se tu na ni ale usmíval a tiskl ji k sobě tak, jako by měl nastat konec světa. ~Ty mě taky a moc.~ zabroukala spokojeně a vykouzlila na rtech úsměv hodný filmové hvězdy. ~Takže povídej, přeháněj, jak se máš? A co tě vlastně drží v Anglii, vždyť školu už máš za sebou, ne?~ zamračila se na okamžik, ale pak byla odvolána pro svůj tác s jídlem. Spěšně poprosila Marcuse o strpení a rychle si přesunula jídlo k jeho stolku. Obědovou pauzu si asi mohla s klidem protáhnout, protože minimálně jeden ošetřovatel by se zaručil za to, že přišla včas. ~A co místní děvčata?~ zamrkala hustými řasami, zatímco zlehka našpulila rtíky. ~Nestýská se ti po amerických kočkách?~

_________________

Na tom, že nikdo vlastně nevěděl, že tu jsem opravdu něco bylo, protože... minimálně já to moc nerozšiřoval a jak se zdá, tak ani rodiče se o tom zřejmě moc nezmiňovali. Ono se taky není čemu divit, když se nemůžou shodnout na tom, jestli je to tu pro mě dobré a nebo ne. Tak jako tak to byla stejně moje volba a oni s tím moc nezmohli, že ano.
~Jooo, tím to asi bude... nějak jsem počítal s tím, že to víte~ lehce nejistě jsem se nad tím ušklíbl, protože byla pravda, že jsem se ozvat mohl, ale já byl já. Život šel zkrátka až moc plynule na to, abych se pozastavoval nad takovýma věcma, ehm.
Když pak ale došlo na pomstu otci, tak to jsem nechal více méně bez komentáře, i když ten pobavený úsměv, který mi přitom tančil na tváři mluvil za vše. A upřímně? Celkem jsem se na tu pomstu těšil. Tedy, ne že bych ho neměl rád nebo tak, jen... on nikdy pořádně nezvládal mexickou horkokrevnost a vždycky z toho pak vznikaly zajímavé situace, tak.
Asi netřeba říkat, že po tom objetí jsem byl vysmátý jak sluníčko, přeci jen jsem Val bral skoro jako sestru a to, že tu byla bylo zkrátka úžasné! Ne že bych neměl rád zdejší lidi, ale krev je zkrátka krev a o té mexické to platí dvojnásob! ~Mám se popravdě skvěle! I když mi trošku chybí Americké slunce~ zazubil jsem se lehce pobaveně a už už jsem se nadechoval, že budu pokračovat, ale nakonec jsem jen s úsměvem přikývnul a počkal, než si Val dojde pro svůj oběd. O jídlo bych jí připravovat rozhodně nechtěl. I když jsem jí často škádlil s tím, že já můžu jíst cokoliv a není to na mě vidět, ehm. ~Mno, já ti ani nevím hele. Nějak jsem tomu tady přišel na chuť~ pokrčil jsem tak rameny nad otázkou, proč tu vlastně pořád zůstávám, protože to jsem přesně nevěděl ani já. ~Je tu tátovo rodina, která... no je dost milá a taky jsem si tu už našel práci... v jednom menším divadle~ a taky mnoho dalších věcí, ale o tom někdy jindy. Pro teď se na mé tváři objevil trošku vážnější výraz, který byl však neustále trhán úsměvem, protože jsem se zkrátka nedokázal přestat smát. ~A taky si nejsem jistý, jestli bych se vůbec vracet měl. Jsem tu už celkem dlouho a kdo ví, jak by to vypadalo, kdybych se zas z ničeho nic vrátil. Pochybuju, že by to bylo jako dřív~ což byla pravda, stejně tam na mě už všichni dávno zapomněli. Navíc jsem si nějak nebyl jistý, jestli mě to nějak štve, jelikož... víme, jak jsem tam žil, ehm. No a pak tu ještě byla ta věc s rodiči a tím, že se ze mě nestal ani bystrozor a ani lékouzelník a já měl zkrátka pocit, že jsem je v určitém ohledu zklamal, ale to jsem teď opravdu nechtěl rozebírat a myslet na to. ~No a co ty? Jak se máš? A co že jsi vyměnila mexické slunce za deštivý Londýn, hmm?~ upřel jsem na ní svůj zvědavý pohled, protože to bylo něco, co mi celou dobu vrtalo hlavou.
No a pak přišla řeč na místní děvčata, což... jsem upřímně i trošku čekal, přeci jen jsem kdo jsem, že. ~Noooo~ nastavil jsem bradu trošku nahoru a tak si u toho hraně zamyšleně prstem klepal na rty, jako kdybych se vážně nemohl rozhodnout, ale ve skutečnosti jsem jí jen chtěl napínat. ~Nemůžu si stěžovat~ vypadne ze mě po chvíli, když zas pohled přesunu k ní a tak lišácky se u toho ušklíbnu, protože... já si vážně neměl na co stěžovat. Sice jsem toho mohl říct víc, ale na to byl ještě čas, a bylo to povídání na delší chvíli, že. ~A víš, že ani ne? Sice tam u nás mají trošku jiný šmrnc, ale holky tady mají taky něco do sebe~ přiznal jsem s naprosto nevinným úsměvem, jako kdybych byl ten nejsvatější pod sluncem a že jsem měl i já co dělat, abych se nezačal smát. ~A co ty? Padají ti kluci k nohám i tady?~ zeptal jsem s lehce šibalským úsměvem, i když jsem odpověď znal. Stačilo by se rozhlédnout i jen tady a našel bych minimálně jednoho, který po ní pokukuje. Ale ono se taky není čemu divit, že ano.

_________________

Valentina pečlivě naslouchala tomu, co měl Marcus na srdci, a když došlo na to, že pracuje v divadle, rozšířily se jí překvapením a nadšením zároveň oči. ~V divadle? A seženeš mi lístky?~ zamrkala na něj neodolatelně, přičemž se podobně i usmála. Sama by samozřejmě nešla, možná by vytáhla jednoho z místních staroušků lékouzelníků nebo toho nálevku z Duhy, aby odvedla jeho myšlenky ode dna sklenice. ~Jestli je ti tu dobře, tak se nevracej. Navíc jsem tu já, takže se už vrátit ani nemůžeš, kdo by mi tu dělal společnost!~ drcla do něj pěstičkou a pustila se do jídla, aby tu pauzu moc neprodlužovala. Už tak měla určitě po limitu.
Dříve než se ale mohla vrátit ke své praxi, bylo potřeba zodpovědět ty důležité otázky, které Marcus položil. ~Mám se dobře, ale chybí mi ta latinskoamerická nespoutanost. Tady jsou všichni... upjatí. Ale i tak se tu pár výjimek najde.~ Ač měla svého otce ráda, byl ukázkovým prototypem anglického džentlmena, a těžko si zvykala na to, že se tu podobně anglicky chová skoro každý. Čím to asi bylo, že? Asi se nemohli po ránu zhoupnout na liáně. ~Táta chtěl, abych tu vystudovala lékouzelnictví, protože se to v Kongresu trochu štěká a navíc se k moci dostali radikálové a asi tam dojde k převratu. Tady jsem prý jako čistokrevná ve větším bezpečí.~ Což byla asi pravda.
Co se děvčat týkalo, Val věnovala Marcovi jen šibalský úsměv, dodala něco o tom, že měl vždycky vkus, a když došlo na její nápadníky, pokrčila rozmarně rameny. ~Neřekla bych zrovna kluci, tady v nemocnici je to samý kmet.~ zasmála se a pokračovala: ~Ale sem tam se podívám i mimo nemocnici a někdo se najde. Ale víš, jak to mám. Žádné závazky. A otci jsem důrazně doporučila, aby na mě místní sňatkovou politiku vůbec nezkoušel, i když to asi ani neměl v úmyslu...~ Přece jen, její otec sice využíval toho, že se tu čistokrevní těší dobrému zázemí, aby tu byla v bezpečí, zároveň si ale domů zval dost podivná individua. Val je zahlédla jen skrz pootevřené dveře, ale na návštěvu místní smetánky to nevypadalo. ~No nic, brouku, skončila mi pauza.~ pokrčila rameny a natáhla se, aby ho líbla na tvář. ~Sežeň mi ty lístky. Zatím pa!~ Přidala jedno laškovné mrknutí, odnesla tác k pultíku a zamířila zpět k pacientům.

>>

_________________

<<<

Jasmine nemocnice nikdy vyloženě neměla v oblibě, takže každá návštěva jí fakt štvala a děsně vyčerpávala. Když už měla pocit, že do ní nějakou dobu nebude muset vkročit, něco se muselo pokazit a zase se tam musela vydat. Když už to nebylo kvůli maličkému Aariyehovi, bylo to kvůli její matce, či kvůli někomu dalšímu dost blízkému.
Dnešní den byl jeden z těch, kdy si Jasmínka neskutečně moc přála, aby Sky někde v tom Tibetu pošel, protože jí děsně chyběl a měla takový pocit, že to s tím čtyřměsíčním dítětem moc nezvládá. Ne že by neměla dostatek pomoci od rodiny, ale pořád to bylo něco jiného, než když jste měli partnera po boku, víme. Kdyby však její přání vyslyšel, asi by za ním do toho Tibetu dojela, aby ho probrala a zabila ještě jednou. Jak dlouho ještě zbývalo do konce jeho meditování? Několik měsíců? Jasmine se při té myšlence oklepala a naštvaně zabručela. Však mu to celé dá pěkně sežrat, až se vrátí, teď bylo zbytečné se rozčilovat. Především z toho důvodu, že Aariyeh jí přivázán pomocí šátku spokojeně pochrupoval na hrudi, jinak by asi rozbila nejbližší věc, kterou by měla po ruce. Takhle ho jen jemně líbla do rozčepýřených světle hnědých vlásků, zatímco její kroky neomylně mířily do nemocničního bistra. Strava v něm sice nebyla zrovna dvakrát dobrá, ale čaj se vcelku pít dal a nějakou tu bagetu při čekání na výsledky vyšetření její matky si taky mohla dát. Pořád lepší, než čekat o hladu, že.

_________________

<<<
Dnešní den patřil k těm dnům, kdy Marco pořádně nevěděl, co dělat se svým časem. Zkouška v divadle byla pro úraz hlavní herečky přesunuta, veškeré kulisy už dávno udělal a z psaní už pomalu začínal šílet. Není se tedy čemu divit, že se rozhodl trošku vyvětrat a vyčistit si hlavu na čerstvém vzduchu. I když, v jeho případě takové vyvetrani vypadalo trochu jinak, než jak si ho představovala většina lidí, nebo minimálně ta většina, co se neměnila na dravce.
Jenomze, i v takto volný den měl Marco jiste talozitosti, které musel vyřídit. A jednou z nich bylo i předání lístků na další predstaveni jeho okouzlující sestřenici v nemocnici. Sice se mu občas zdálo, že na jeho vystoupení chodila jen proto, aby si na sebe mohla vzít nějaké elegantní šaty, ale Marcovi to nijak nevadilo. Stejně měl většinou volné lístky, které by jinak nikdo pořádně nevyužil.
A tak, když se pořádně provetral a trošku unavil, sletěl si až před samotný vchod do nemocnice, kde lehce nemotorně pristal. Ne, že by to už za ty roky neuměl, ale brzdění nikdy nebyla jeho silná stránka. Tudíž, poté co se málem prizabil a jen tak tak se vyhnul skupince studentů se vydal rovnou do nemocnice s jasným úmyslem koupit dva kelímky s kávou a udělat prepadovku slečně doktorce.
A že by to tak i málem udělal, nebýt jednoho letmého se rozhlednu ti po kantýně, zda tam už jeho příbuzná nesedí. Osoba, která tam seděla sice nebyla ta, kterou hledal, ale i tak se mu na tváři objevil skutečně široký úsměv. Možná širší, než kdyby tam skutečně viděl svou sestrenku.
~No to mě voškubej jak kuře~ zamumlal si pro sebe ve španělštině, zatímco nasadil celkem spěšný krok k osobě sedící u jednoho ze stolu. "Nevedet to přesně, řekl bych, že jsem tě neviděl celou věčnost" pronesl následně v dosti po avenym duchu, přičemž s širokým úsměvem vzhledl na Jasminku. Tedy, alespoň. Do chvíle, než jeho pohled na krátký okamžik sklouzl k onomu šátku. Na krátkou chvíli jeho pobavení vystřídalo menší zmatení, které bylo však velice rychle opět vystřídáno za pobavení, když opět vzhledl do tváře své kamarádky "I když, koukám že to asi bylo krapet dýl než věčnost" pousklibl se následně. Byl sice z onoho malého tvorečka v šátku lehce zmatený, ale i tak byl hodně rád, že zas Jasmínu potkal. Na málokoho měl z Bradavic tak dobré vzpomínky jako právě na tuto veselou slečnu.

_________________

Kantýna vypadala tak, jako obvykle, stejně jako jídlo v ní, nad čímž se Jasmínka ušklíbla. Co ale očekávat jiného, že. Chvilku tedy stála frontu, než si konečně mohla objednat svůj zelený čaj s jasmínem a nějakou obloženou bagetu, načež se posadila k jednomu z volných stolů. Ne že by jich bylo nějak moc, ale přisedávat si k nikomu nechtěla. A pokud už by se někdo rozhodl přisednout k ní, hodlala ho odehnat jednoduše pryč, což uměla dost dobře. Zvlášť teď s dítětem na krku. Toho plánu se dokonce držela, až tedy do chvíle, kdy se vedle ní ozval známý hlas, který jí donutil zvednout hlavu vzhůru a pohlédnout na toho, kdo k ní přišel. "Marcusi?" vypadlo z ní maličko zmateně, protože tohle byla poslední osoba, kterou by tu očekávala. Nehledě na to, že se s ním neviděla.. jak dlouho to vlastně bylo?
"Jestli bereš čtyři roky jako věčnost, tak ano, věčnost to opravdu je," přikývla pomalu, nespouštějíc z něho oči, takže si moc dobře všimla, jak kouká na děťátko k ní připoutané pomocí šátku. Pomalu pozvedla svou ručku, aby jí následně mohla položit na záda svého syna a nejistě se pousmála. Nějak si nebyla úplně jistá, jak se cítit, protože.. no, naposledy, když se viděli, se s ním přestala bavit, protože si vybrala Skye i potom, co jí tak nějak Marcus vyznal své city a řekněme, že teď si nějak nebyla jistá, co dělat. Stejně jako tehdy. Ostatně, tehdy k Marcovi nejspíše něco cítila, jen to nebylo tak silné, jako u Skye. "Vůbec ses nezměnil. Chceš si přisednout?" povytáhla tázavě obočí, a i když si jedna její část přála, aby nechtěl, ta druhá zase chtěla, aby si přisedl a mohli si popovídat. O čem, to ještě nevěděla. Ale tak přinejhorším se dalo mluvit i o počasí, no ne?

_________________

Zdejší kantýna se pomalu ale jistě začala stávat místem objevování dlouho ztracených známých. Nejprve tu potkal svou Mexickou sestřenici, o které ani nevěděl, že je v Británii a teď tu potká Jasmínku, kterou neviděl, no... věčnost. Takovou věčnost, že i sám zapomněl, proč že se vlastně tenkrát přestali bavit. Vlastně, možná to pořádně nevěděl ani tenkrát. Nejspíše to tenkrát připisoval konci školy a takovému tomu klasickému rozprchnutí se do světa, během kterého se na pár lidí prostě zapomene. Ne tedy že by byl Marcus nebo Jasmínka někdo, na koho by se zapomenout dalo, ale... možné bylo přece všechno.
"Je to rozhodně dýl, než kolik by si člověk přál" lehce se poušklíbl nad její poznámkou ohledně věčnosti, jelikož to byla zkrátka pravda. Čtyři roky byly opravdu dlouhá doba, obzvlášť pro někoho jako byl Marcus. Pro něj by věčnost byl pomalu i měsíc. A ač to tak nemuselo přes všechny jeho úsměvy vypadat, byl z tohohle setkání zmatený stejně jako Jasmínka, jelikož čtyři roky jsou zkrátka čtyři roky. Nemluvě o obsahu šátku, který se jí choulel na hrudi. Tedy, ne že by Marcus neměl rád děti, jen... začínal mít pocit, že se jich kolem něj objevovalo víc, než kolik by se mu úplně líbilo. Člověku to svým způsobem připomínalo, že vlastně nemá žádné zázemí, zatímco ostatní mají už rodinu. Tedy, ne že by zrovna on nějakou v blízké době plánoval, ale... pořád.
"Ah, jako by se někdo jako já vůbec změnit mohl" prohodil následně opět dosti pobaveně, přičemž s širokým úsměvem přikývl na nabídnutou židli naproti Jasmínce. "Takovou nabídku odmítnout nemůžu, i kdybych chtěl" dodal s upřímným úsměvem, když už zaujímal své místo u stolu. Jeho pohled byl však stále upřený do její tváře, jelikož se to samé dalo říct i o ní. Čím déle se na ní díval, tím více a více vzpomínek se mu vracelo. Až z toho začal vážně litovat, že jim to shledání trvalo tak dlouho. A vlastně, čím víc vzpomínek se mu vracelo, tím víc a víc si nebyl jistý, proč že se to vlastně tenkrát přestali bavit. Dokonce už se nadechl, aby se na to zeptal, ale... nakonec z jeho úst vyšla otázka dočista jiná "A co že tě ze všech míst na světe potkám zrovna tady? Začínám mít pocit, že je tohle místo nějakým způsobem okouzlené, nejdřív tu potkám po takové době Val a teď tebe" pousmál se s menším pobavením, přičemž i tak lehce tázavě pozvedl obočí. Vážně ho zajímalo, jaké náhodě může vděčit za toto shledání, které nudný den změnilo v nejzajímavější za opravdu dlouhou dobu.

_________________

"To je asi pravda," přikývla Jasmínka pomalu a nejistě se pousmála. Dlouhá doba to skutečně byla, ostatně se oba se svým životem posunuli úplně někam jinam. Nebo minimálně ona sama. Ostatně to, co měla hezky uschované v šátku, mluvilo za své, že. "Mohl bys," odtušila pomalu a pořádně si ho prohlédla. Ne že by něco takového očekávala - Marcova povaha prostě byla.. zvláštní. Možná to jí tehdy na škole tolik k němu táhlo? To tajemno a fakt, že si nikdy nemůže být jistá tím, co udělá jako další krok? Jasmine samu sebe přistihla přitom, jak si Marcuse prohlíží až přehnaně dlouho, takže svůj pohled raději stočila k malému uzlíčku. Skrývala tím totiž především fakt, že její tváře nabraly lehce načervenalou barvu. Kdyby jí teď Sky viděl, asi by zabil on ji. "Každý se přeci může změnit, ať už k tomu lepšímu, či horšímu," dodala proto rychle a s pohledem stále upřeným k synovi se ušklíbla. Však i ona se změnila, nebo alespoň měla takový pocit.
Když se pak Marcus rozhodl přisednout, pobaveně se ušklíbla a přikývla. Opravdu se nezměnil, protože tohle bylo něco, co by jí řekl i tehdy na škole. Při té vzpomínce se na chvíli zamračila a pak pohled stočila se k vrtícímu se balíčku na její hrudi. Ten však naštěstí stále spokojeně spal. "Asi je k tomu tahle nemocnice souzená," broukla pobaveně a lehce pokrčila rameny. Neměla sebemenší tušení, kdo že to má ta Val být, takže si představila nějakou bývalou přítelkyni nebo tak něco. "Čekám na nějaké výsledky vyšetření," poinformovala Marca s menším úsměvem načež se natáhla pro hrnek s čajem, aby se mohla napít. A teprve pak jí došlo, že vlastně takhle to vyznělo, že tu čeká kvůli sobě či svému dítěti. "Má matka stůně. A co sem přitáhlo tebe?" dodala proto jednoduše načež mu otázku oplatila, protože proč by prostě nemohla. Tak nějak jí skutečně zajímalo, co ho sem táhlo, protože to mohlo být cokoliv - sám však vypadal v pořádku, takže hádala, že tu byl za někým. Nebo ho mohli z nemocnice pouštět, že.. možností prostě bylo mnoho. "Co vůbec teď děláš? Myslím jako za práci," posledně, když se bavili, měl Mark v plánu jít na lékouzelníka. Šel za svým cílem, nebo si nakonec vybral něco jiného? Jasmínku to vážně zajímalo, protože tehdy si ho jako lékouzelníka neuměla představit a teď to nebylo o nic jiného.

_________________

Marcus se musel lehce vítězně pousmát, když mu dala za pravdu, protože... to pravda rozhodně byla. Čtyři roky byly mnohem více, než kolik se mu líbilo a rád viděl, nebo alespoň tušil, že to tak nevidí jen on. I přestože bylo toto setkání prozatím vcelku... zvláštní. Tím, jak bylo nečekané, tak si Marcus najednou nebyl moc jistý, co by měl dělat, protože... čtyři roky byly dost dlouhá doba na to, aby se pár věcí přeci jen změnilo. I přestože některé věci se zkrátka změnit ani nemohly. "To asi mohl, ale... naposledy, co jsem to zkoušel to nedopadlo úplně slavně" poušklíbl se následně nad její poznámkou ohledně toho, že by se změnit mohl, protože on sám moc dobře věděl, že by se změnit nezvládl i kdyby chtěl... a že se o to jednu dobu skutečně snažil a dopadlo to, no... neslavně. A stejně jako nespouštěla Jasmínka oči z Marcuse, nespouštěl je ani on z ní, tudíž mu zkrátka nemohla uniknout její nejistota a ono letmé začervenání se, které si člověk mohl vyložit mnoha způsoby. A že Marcus si ho vyložil jak jinak než po svém. Na jeho tváři se tak usadil letmý, ale přitom svým způsobem lišácký úsměv, se kterým se pohodlně usadil do židle. Přeci jen se nikam jen tak nechystal, tak proč si neudělat trošku toho pohodlí, že ano.
"To je pravda, ale..." prohodil s jistým náznakem pobavení, načež se nahnul trochu blíže ke své spolusedící. "Některé věci jsou zkrátka lepší, když se nemění" v jeho očích tančily ony velice známé nezbedné plamínky, které jen čekaly na příležitost něco podpálit. Tedy, alespoň do chvíle, kdy jeho pohled opět velice krátce sklouzl k onomu šátku, což ho donutilo se zas trochu stáhnout. Avšak, ony plamínky mu v očích tančily dál. Minimálně v trošku tlumenější podobě, ale... byly tam a rozhodně to nevypadalo, že by plánovaly jen tak odtančit.
"Už to tak vypadá, ale ne že bych si stěžoval" broukl následně, když zmínila, že je k tomu tato nemocnice zřejmě souzená. Marcus nikdy nebyl jeden z těch lidí, kteří by přehnaně věřili v osud, ale... občas na tom přeci jen něco bylo. Když však následně prohodila, že čeká na výsledky, musel Marcus mírně zpozornět, protože... vlastně ani sám nevěděl proč. Dost ho však uklidnilo, když následně dodala, že se její návštěva týká pouze její matky, což na něm šlo dozajista poznat. "Tak, snad bude všechno v pořádku" pousmál se následně, přičemž i tak lehce přikývl, aby svým slovům dodal na váze.
"Ah, já... no, původně jsem byl Val odnést lístky na představení, které máme v sobotu" pronesl s jistým pobavením, načež z náprsní kapsy své košile vytáhl dvojici lístků, které položil na stůl mezi ně. "A... s tím tak trochu souvisí i to, co teď vlastně dělám" hrdě se pousmál, přičemž prstem ukázal na jedno z jmen na lístku, které bylo... no, jeho. Na lístku taktéž bylo sobotní datum, adresa jednoho menšího divadla na kraji Londýna a název klasické divadelní hry, kterou byl Romeo a Julie. A ne, Marco nebyl Romeo, nýbrž Lorenzo, což byla dle jeho stejně důležitá postava, takže si nestěžoval.

_________________

Nad tím Marcovým vítězoslavným úsměvem se Jasmínka jen ušklíbla. Ani kdysi mu nechtěla tolik dávat za pravdu a ono se to po těch letech ani moc nezměnilo. Celkově byla nejradši, když tu pravdu měla ona. "Opravdu?" optala se maličko zamyšleně, protože si nebyla úplně jistá, jestli tím chce na něco narážet, nebo ne. Doufala v druhou možnost, protože stejně jako před čtyřmi lety, ani teď si nebyla jistá, jak s tehdejším přiznáním má naložit. Rozhodně teď ani nechtěla pomýšlet nad tím, že kvůli ní už se znovu měnit třeba nechce, protože něco takového by byla dost velká rána. Podobné myšlenky radši hodila za hlavu, ostatně to nedělalo dobře ani jí a ani malému Aariyehovi, který se opětně nervózně zavrtěl, jako kdyby snad tušil, že i jeho matka nervózní je. "To je opětně naprostá pravda," pokývala hlavou a pousmála se. Některé věci byly vskutku lepší, když se neměnily, i když všude byl prostor pro zlepšení se a to tak nějak vždycky.
Jasmínka si plamínků v Marcusových očí všimla takřka okamžitě, což jí donutilo se maličko stáhnout. Dříve by je pravděpodobně roztančila mnohem více, ale v tuhle chvíli si k sobě jen o něco více přitiskla maličký uzlíček a opět se nejistě pousmála. On sám se nakonec rozhodl maličko stáhnout, i když plamínky v jeho očích zůstaly. Malé, ale byly tam a kdoví proč to Jasmine celkem těšilo. "Já si taky rozhodně nemůžu stěžovat," minimálně zatím ne, ale tak nějak tušila, že se to ani nezmění. Byli starý známí, no ne? Nic víc. Nic míň. A když se pak dostali k její matce, přikývla, že jeho slova bere na vědomí, ale více se k tomu nevyjadřovala. Proč by taky měla? Sama doufala, že to bude v pořádku, a kdyby nebylo.. no, to bude řešit až ve chvíli, kdy nebude.
Když Marcus opětně zmínil jakousi Val, Jasmínka si ho pozorně prohlédla. V tuhle chvíli měla skutečně pocit, že se jedná o jeho přítelkyni, protože.. proč by taky nemohlo? Že to je jeho sestřenice tak opravdu neměla sebemenší ponětí. "Takže si od plánů lékouzelnictví odpustil, jak tak koukám, hm? Co tě k tomu vedlo?" povytáhla tázavě obočí, zatímco si pozorně prohlížela lístky, na nichž se skvělo Marcovo jméno. Nikdy by nečekala, že by se stal hercem v divadle, i když to znělo víc rozumně, než že by byl doktorem. Jako doktora si ho prostě představit neuměla, ale to samé platilo o pár dalších lidech a kde jsme skončili, žeano.. "Někdy bych tě ráda viděla hrát," pousmála se nakonec. Rozhodně to byla pravda, protože si ho úplně na pódiu neuměla představit a chtěla vidět, jak mu to jde. A když tak, aby se mu mohla vysmát, jak je hroznej herec, i když tušila, že k něčemu takovému nedojde. Jeden ale mohl vždycky překvapit. "Hádám, že tě to baví?" povytáhla tázavě obočí a opětně se natáhla pro svůj hrnek s čajem, aby se mohla napít. Vypadalo to, že ho to baví, nebo se alespoň vyjadřoval tak, že to tak vypadalo. Ale tak, kdyby ho to nebavilo, tak by to nedělal, že.

_________________