Marcus byl jeden z těch lidí, kteří prostě měli rádi pravdu. I když jí dost často neměl a byl si toho vědomý, tak ho vždycky těšilo, když tu jeho ostatní uznali. O to víc ho tedy těšilo ono menší poušklíbnutí od Jasmínky, které jí samozřejmě oplatil, protože proč by taky nemohl. Dříve se podobně pošťuchovali snad pořád. A bylo zkrátka fajn vědět, že se nutně nezměnilo úplně všechno.
Její následná ujišťovací otázka ho však donutila k menšímu naoko zamyšlenému pohledu kamsi do stropu, přičemž se na jeho tváři usadilo velice lehké pousmání "Holt, občas se potřebuje člověk trochu spálit, aby si některé věci uvědomil" prohodil následně, když opět sklonil svůj pohled k její tváři. "Ale, asi to tak bylo lepší, umíš si mě snad představit jiného?" dodal hned vzápětí s poušklíbnutím a tázavě pozvednutým obočím, čímž se tak nepřímo snažil trošku odlehčit situaci. Pravda byla taková, že si sám alespoň z části uvědomoval, jak to celé mohlo vyznít a... čím víc nad tím přemýšlel, tím víc si začal vzpomínat, jak to vlastně celé tenkrát bylo. Na jeho tváři však nebylo nic znát, vše co tam bylo byl onen úšklebek, pod kterým se veškeré myšlenky a pocity zkrátka ztratily. A když mu následně opět dala za pravdu, musel se jeho úšklebek zkrátka ještě rozšířit, jelikož... kdy naposledy mu někdo jako Jasmínka dala za pravdu hned takhle dvakrát po sobě? Možná by si na to už ani nevzpomněl! A i přestože mu na tváři tančil onen úšklebek a v očích nezbedné plamínky, nemohl si zkrátka nevšimnout oné nervozity, která panovala na druhé straně. A... najednou zas nevěděl, co si vlastně myslet. Na jednu stranu bylo vše skoro jako tenkrát a na tu druhou bylo vše naprosto jiné, až z toho byl zmatený víc, než ryba v poušti, což na něm mohlo být už i lehce pozorovatelné. Minimálně tím, že se jeho úšklebek začal opět pomalu ztrácet a byl nahrazován prostým úsměvem.
"Joo... nakonec jsem zjistil, že to asi nebude úplně pro mě" pronesl dosti pobaveně na otázku týkající se lékouzelnictví, jelikož si moc dobře pamatoval, jak pro to byl jeden čas zapálený. To ale bylo předtím, než zjistil, co všechno by to vlastně obnášelo a hlavně... jak dlouho by musel studovat. A přiznejme si, že Marcus nebyl nikdy zrovna dvakrát studijní typ a když se mu něco prostě nechtělo, tak to nedělal. A že zrovna u téhle profese hrozilo, že by se mu něco nechtělo dost často. "Nějak jsem si sám sebe najednou nedokázal představit v plášti, jak někomu zachraňuju život" dodal s jistým pobavením, přičemž tak ledabyle pokrčil rameny, protože to tak prostě bylo. "Bych ještě popletl lektvary a pacient by mi uletěl oknem... v lepším případě" zakončil, přičemž se nad tou myšlenkou neubránil menším uchechtnutí. Vlastně... když nad tím přemýšlel takhle, tak to mohla být i celkem zábava.
Jasmínky zmínka o tom, že by Marcuse ráda viděla hrát ho donutila nahradit veškeré pobavení v jeho tváři za další z jeho lišáckých pousmání a pozvednuté obočí. Už jen samotný fakt, že by byla ochotná přijít ho dost těšil a bylo mu úplně jedno, jestli jí zajímala samotná hra a nebo jen jeho herecký výkon. O tom byl sice přesvědčený, že je dobrý, ale zatím neměl moc příležitostí dostat nějaké nezávislé zhodnocení. Takže ho taková příležitost přirozeně lákala. "Opravdu?" optal se tedy s jistým zájmem, zatímco si mezi prsty pohrával s dvojicí lístků na sobotní vystoupení. "V tom případě je dnešek tvůj šťastný den, protože tu čirou náhodou mám dva volné lístky!" prohlásil vzápětí dosti energicky, přičemž se ony plamínky v jeho očích opět řádně rozhořely a na jeho tváři bylo vidět ono upřímné nadšení pro věc. Tudíž se není čemu divit, že se na jeho tváři usadil opravdu široký úsměv, když k ní natáhl svou ruku s dvojicí lístků a kdyby se náhodou zdráhala si je vzít, tak jí s nimi párkrát pobídl, aby si je prostě vzala. Teď už bez nich jen tak odejít nemohla! A vlastně jí tím i zodpověděl otázku, jestli ho herectví baví, protože... bavilo, hodně a bylo to na něm vidět.

_________________

Jasmine záhy zalitovala toho, že nějakou otázku vůbec položila, a že to raději nenechala být. Dle jeho slov to totiž vyznělo tak, jak si myslela, že to celé je, což jí donutilo se na chvíli zamračit. Možná, že byl konečně čas na to, to celé rozlousknout a dojít k nějakému konci? Jasmínka se kousla do rtu, jak ustavičně přemýšlela a i teď, po těch čtyřech letech, si nějak nebyla jistá, jak na to celé reagovat. To byl důvod, proč tehdy z klubovny utekla a proč se spolu od té doby nebavili. "Promiň," dostala nakonec ze sebe prostě, protože co jiného taky měla říct? Nic víc se snad ani nedalo. Bylo jí to líto, ale pravdou bylo, že kdyby je někdo vrátil v čase, udělala by s velkou pravděpodobností to samé. "Asi jsem jen nebyla ta pravá osoba, pro kterou ses měl změnit, hm? Neměl bys nad tím hned tak zanevřít," mrkla na něho nakonec a pousmála se, i když zrovna do úsměvu jí teď nebylo. Celé jí to totiž přišlo děsně líto, což se odráželo i v jejích očí. O to víc, když sám Marc změnil výraz ve tváři a jeho úšklebky byly ty tam. "A víš co? Umím si tě představit jiného," krčila pak lehce rameny, zatímco pohled zabodávala do spícího Aariyeha. Samu sebe si neuměla nikdy představit jako matku, teď si zas neuměla představit život bez svého syna. Nehledě na to, že kdyby jí někdo pár let zpátky řekl, že v téhle době bude mít rodinu, své vlastní bydlení a většinu otcových obchodů, asi by někoho poslala se léčit. Takovýhle život přeci nebyl pro ní. Kdysi. Teď si to jinak neuměla představit.
Jasmínka se ušklíbla, když Marcus přiznal, že lékouzelnictví nakonec nebylo nic pro něho. Sama si ho úplně nedokázala představit, jak pobíhá po nemocnici a zachraňuje životy. Popravdě? Kdo by si ale uměl představit takovou JD McLarkenovou, která rozhodně taky nevypadala jak člověk, který by něco takového chtěl dělat a zajímal se o to. "A nebo by se nic takového nestalo a byl bys nakonec slavný lékouzelník," broukla zcela pobaveně, protože i to bylo možné. Třeba by v tom celé našel zalíbení, no ne? A třeba by mu to i fakt šlo. Jeden si nikdy nemohl být ničím jistý, že.
Když se Marcus optal, zda ho chce opravdu vidět hrát, Jasmine přikývla, protože proč by něco takového neměla chtít? Byla zvědavá a navíc, jak dlouhá to byla doma, kdy naposledy byla v divadle? No.. hodně dlouhá, protože do divadla nikdy nechodila. Ale to neznamenalo, že by třeba nemohla začít a jít rovnou na Romea a Julii by mohla být přeci fajn. "Lístek mi stačí jeden," odvětila jednoduše a rozhodně proti lístku zdarma nic neměla. "Pokud teda nepreferuješ, abych vzala škvrně sebou," dodala s ušklíbnutím, protože i jí to vcelku pobavilo. Byla však pravda, že neměla s kým jít, i když by se nějaké kamarádky mohla zeptat.. třeba by šla taková Leah, hm? "Pokud najdu do té soboty hlídání, což by neměl být takový problém, tak mě tam uvidíš," přislíbila pak s menším úsměvem, zatímco pohledem hypnotizovala lístek, jako kdyby čekala, že se snad sám od sebe vznese, nebo něco takového. Nakonec však pohled pozvedla opět k Marcovi. Byla ráda, že práce, kterou měl, ho bavila - minimálně dle toho, jak se vyjadřoval a tvářil ho to opravdu bavilo.

_________________

Celé toto setkání bylo jedna velká horská dráha, během které se Marcovi pocity střídaly snad z minuty na minutu, ne-li i v rámci několika sekund. Obzvlášť, když se chtě nechtě prostě museli dostat k tématu jejich posledního setkání. I na Marcusově tváři bylo vidět, jak znatelně najednou zvážněl. Jak jeho všudepřítomné úsměvy najednou nahradil mírně přimhouřený zkoumavý pohled zabodnutý do tváře jeho kamarádky. Když však následně pronesla omluvu, nedokázal skrývat své překvapení, které ještě více umocnilo jeho vysoce pozvedlé obočí. Ať to mohlo vypadat jakkoliv, neměl Marcus Jasmínce nic za zlé a už vůbec neviděl jediný důvod, proč by se měla omlouvat. Co se stalo se stalo, člověk to už ovlivnit nedokázal a jak už jednou řekl, nejspíš to tak i bylo lepší, nebo si to tak alespoň prezentoval. Lhal by však, kdyby tvrdil, že mu to není nijak líto, ale na rozdíl od osoby před sebou to na sobě nedával tak moc znát, protože... to prostě nebyl jeho styl. Její další slova však opět rozehrála rošádu emocí v jeho tváři, která se z překvapení opět velice rychle dostala k letmému úsměvu a následně opětovnému nasazení jakési vážné tváře.
"Ale byla jsi první, kvůli které jsem to vůbec zkusil" odvětil až nezvykle klidným hlasem, přičemž i na jeho tváři se objevilo velice krátké pousmání. Ani jemu zrovna nebylo dvakrát do nějakých úsměvů, jelikož byla pro něj podobná situace poměrně nezvyklá. Až byl sám překvapený, jak moc ho to vzalo, i přestože se to na sobě snažil nedávat vůbec znát. "Um, tak to máš asi bujnější představivost než já" prohodil vzápětí již lehce pobaveně na její poznámku ohledně toho, že by si ho dovedla představit jiného, protože... on sebe už dlouhou dobu ne. Hlavně taky, kdyby nebyl on, tak kdo by měl být? Nějaký lékouzelník v plášti a brýlích? Vážený obchodník, jakého by ho nejraději viděla jeho zdejší rodina? Ne, Marcus byl prostě sám sebou a na tom nehodlal minimálně teď vůbec nic měnit. Nic ho k tomu ani nenutilo a sám od sebe se asi už jen tak nezmění.
Bylo pravdou, že měl Marcus pro lékouzelnictví jisté vlohy, neboť velká část jeho Mexické strany rodiny byli buďto lékouzelníci nebo minimálně šamani, což musel chtě nechtě alespoň do určité míry podědit, ale... stejně jako odmítl jít ve šlépějích otce, tak odmítal jít i ve šlépějích své matky. Tedy, samozřejmě, že nad tím jeden čas dost přemýšlel, ale... nakonec se přeci jen rozhodl jít svou vlastní cestou, protože tak to většinou dělal snad se vším. "Heh, jako neříkám, že by to nebylo zajímavé, ale... radši budu slavný herec, než slavný lékouzelník" poušklíbl se následně, přičemž si tak pro sebe uznale přikývl, že je to tak lepší. "Navíc, když něco pokazím tady, tak se tomu lidé zasmějou, ale tam?" pronesl svou mírně řečnickou otázku, zatímco tak lehce rozhodil rukami. "Nemyslím si, že by se tam pak lidé smáli..." zakončil v lehce pobaveném, i když do jisté míry vážném duchu, přičemž se tak lehce rozhlédl po okolí, než svůj pohled opět upřel na osobu před sebou. Pravda byla taková, že se Marcus zdráhal na sebe přebírat jakoukoliv větší odpovědnost. Představa, že by na něm závisel život někoho jiného, než byl on sám ho zkrátka děsila.
Její přikývnutí ještě více rozšířilo jeho již tak dost široký úsměv, jelikož ho její zájem o vystoupení skutečně těšil. O to víc měl najednou chuť vrhnout se na zkoušení, protože se přeci před Jasmínkou nemohl ztrapnit nějakým hloupým přeřekem! To by se nejspíš na místě propadl zpátky do Ameriky! "Pro mě za mě, pokud by ho taková klasika bavila, tak proč by ne?" opětoval jí poušklíbnutí, přičemž dvojici lístků opět položil na stůl a pomalu je k ní přisunul. Poznámka, že jí bude stačit jeden lístek v něm sice vyvolala velkou spoustu otázek, které však minimálně prozatím nechal nevyřknuté, jelikož... asi nebyla úplně nejlepší doba se na ně zrovna teď vyptávat. Prostě se tvářil, že takovou poznámku úplně přeslechl a prostě jí posunul oba lístky, protože co kdyby si to rozmyslela, že ano. Navíc by jeden lístek stejně neměl komu udat, tak na co si ho nechávat. Takhle to Jasmínku možná přiměje s sebou přeci jen někoho vzít a pokud ne? Tak bude holt jedno místo prázdné, stejně většinou nebývá úplně vyprodáno. "Budu v to doufat, těch míst v první řadě by byla jinak škoda" prohodil na její příslib s menším pobavením, avšak stále upřímným úsměvem na tváři. Opravdu ho těšilo, že se rozhodla na jeho vystoupení přijít a už v hlavě přemítal, co že se vlastně musí všechno do té soboty stihnout a že toho nebylo málo.

_________________

Než se nadáli, byli od nějakých pěkných témat u něčeho, co se Jasmínce zase tak moc řešit nechtělo. Vlastně by byla nejradši, kdyby se na to celé zapomnělo, jako tehdy před roky, jenže už to tak moc dobře nešlo, takže jednoduše oplatila Marcovi zkoumavý pohled. Sama si nebyla jistá, jak na to celé reagovat a dost jí děsilo, že to bylo úplně stejné, jako před čtyřmi lety. Některé věci se holt opravdu neměnily. Nejistě se pak pousmála, zatímco se snažila pohledem od Marcuse neuhýbat, i když to nakonec nevydržela a její pohled se rázem zabodl do čupřiny světle hnědých vlásků. Rozhodně jí totiž nijak nepomáhalo to, že byla první osoba, pro kterou se kdy pokusil změnit a hned se musel takhle spálit. Cítila se kvůli tomu hrozně. "Možná to tak bylo lepší," odtušila tiše a krapku nervózně se pousmála. "Asi jsme si prostě nebyli souzeni," dodala pak, tentokrát už o něco sebejistěji. Kdo ví, jak by to teď vypadalo, kdyby mu tehdy přiznala, že ho má taky ráda. No, to už člověk nezjistí, protože nic takového neudělala a naopak to přiznala někomu, ke komu tehdy tíhla o dost více. No a co se týkalo její fantazie, nad tím se musela poušklíbnout. Nebyla si jistá, jak moc bujnou ji má, ale uměla si Marcuse představit jiného. "To asi mám," přikývla a prstíky poklepala o desku stolu. "ale nemění to nic na tom, že si tě umím představit maličko jiného. A až přijde někdo pravý, uvidíš, že si to budeš umět představit taky." Ona se jako ta pravá pro něho necítila, ale tušila, že tam někde se nějaká skrývá, ať si říká kdo chce co chce. Nehledě na to, že každý se maličko změnil, pokud měl kvůli komu, a pokud se těch změn vyloženě nebál. Ostatně Jasmínka sama na sobě poznala, že se změnila, i když k tomu dost napomohlo těhotenství a následná starost o narozeného Aariyeho.
Jasmine přikývla, protože to, co Marcus říkal, dávalo celkem smysl. Minimálně jí ano. Na druhou stranu, bylo lepší být lékouzelníkem, než divadelním hercem, protože takhle člověk věděl, že tu práci bude opravdu mít, stejně jako určitý přísun peněz. Jako divadelní herec si nikdy nemohl být jistý, co kdy přijde a co mu život přinese. Co když dostatek lidí nepřijde na představení? Co když ho někdo zrovna neobsadí do nějaké role? Pro Jasmínku to znělo jako dost velká životní nejistota a vůbec se jí to nelíbilo. "Chápu tě," přikývla proto a pousmála se. "Co na to říkali rodiče? Hádám, že moc nadšení nebyli," broukla pak zcela pobaveně, protože ostatně ona se s jistou nevolí rodičů musela vypořádat taky. Ne že by jí to vadilo, nikdy si z jejich názoru nic moc nedělala. A i když by jí za její rozhodnutí dost možná nejradši něčím vzali po hlavě, zatím žila a ze svého vnoučete měli vlastně vcelku radost. Z jeho otce už tolik ne, ale to Jasmine bylo už tak nějak jasné, když začínala se Skyem randit, co se dalo dělat.
Jasmínka se uchechtla a lehce pokrčila rameny. "Mám pocit, že na klasiky moc není," broukla zcela pobaveně a na chvíli pohled stočila ke svému synovi, který se opětně začal kroutit a Jasmínka tak trochu tušila, že už to nebude trvat dlouho a probudí se. Ne že by jí to vadilo, byla zvyklá na to, že moc nespal. A ona taky ne. Holt mateřství, no. "Tak o to spíš to hlídání musím najít. A ten lístek budu potřebovat jen jeden, fakt," odtušila pak a jeden z těch lístků posunula zpět k Marcovi. Sice tušila, že asi ten jeden lístek nikde moc neudá, ale na co ona by měla oba dva, když potřebovala jeden? Nějak pochybovala o tom, že by Leah šla s ní a nikdo jiný, koho by mohla pozvat, jí nenapadal. Navíc neříkal Marcus, že ty lístky měl pro tu Val? "Ale kdybych si to s tím druhým lístkem rozmyslela, což asi hrozit nebude, tak ti můžu dát vědět," broukla pak s menším úsměvem, zatímco hladila malé škvrně po zádech, ale ani to nezabránilo tomu, aby se chvíli na to ozval hrozivý křik a nastalo utěšování řvoucího dítěte. V čemž už měla Jasmínka praxi, takže jí zabralo jen dvě minuty, aby ho vydolovala ze šátku, vtiskla mu dudlík a obrátila ho tak, aby viděl do okolí, protože maminčinu hruď už znal dokonale. "No, hádám, že i kdyby klasiku měl rád, tak by tam celé představení nevydržel," broukla pobaveně a líbla svého drahého synáčka do světle hnědých vlasů. Ten se pod tím jen spokojeně zasmál, jako to miminka dělávají a svýma modrozelenýma očima sledoval, kde se co hejbne, protože to ho očividně dost bavilo. Sem tam se pohledem zastavil i na Marcovi, ale ne nijak zvlášť dlouho neb zatím pro něj nebyl na tolik zajímavý, jako ty lidi, co kolem nich procházeli.

_________________

Ač toto téma nebylo zrovna dvakrát příjemné ani Marcovi, tak se mu zřejmě vyhnout nakonec nemohli, neboť viselo ve vzduchu celé ty dlouhé roky. A tak se z nečekaného setkání stala vzpomínková chvilka. A přiznejme si, vzpomínání nebo jakékoliv jiné ohlížení se zpět nebylo oblíbenou záležitostí snad nikoho, natož člověka jakým byl Marcus. Ten se vždy snažil žít přítomným okamžikem a nebrat moc zřetel na to, co bylo nebo co bude. Pravda, jednou se mu to šeredně vymstí, ale prozatím mu to procházelo více než dobře. Tedy, s vyjímkou této chvíle.
"To asi ano" opětoval jí lehké pousmání, přičemž i tak velice lehce přikývnul. Těžko říct, jak by to dnes vypadalo, kdyby se to celé odehrálo jinak, ale... nad tím tak trochu nemělo smysl polemizovat, neboť se minulost změnit už zkrátka nedala. Navíc to nebylo tak, že by to byla pro Marcuse nějaká ohromná rána, která by ho úplně zničila, prostě jenom zůstal pořád stejný a prozatím mu to tak i vyhovovalo. Jediné, co ho takhle zpětně mrzelo bylo, že se přestali vídat, neboť byla Jasmínka zřejmě jedinou osobou, která mu byla tenkrát v Bradavicích skutečně blízká. "Ale tak, alespoň, že jsme na sebe zase narazili" dodal vzápětí v trošku pozitivnějším duchu, přičemž se na jeho tváři opět objevil onen upřímný úsměv. Přeci jen, co bylo už se zkrátka změnit nemohlo, ale to neznamenalo, že nemůžou začít na novo, že ano. A jak se říká, lepší pozdě, než nikdy.
"Tak to aby si ten dotyčný připravil opravdu hodně trpělivosti" poušklíbl se následně na její slova ohledně toho, že se jednoho dne najde někdo, kdo ho dokáže změnit. Pravda byla taková, že se Marcusovi měnit už zkrátka nechtělo. Pravda, člověk si nikdy nemohl být jistý, co mu život přinese, ale pokud se ho někdo bude pokoušet změnit, měl by si připravit opravdu hodně trpělivosti. "Ale, asi máš pravdu. Člověk nikdy neví, co mu přinese zítřek, že" pronesl vzápětí s lehkým pobavením, ale jinak stále upřímným úsměvem, protože to tak prostě bylo. A ač byl Marcus někdo, kdo na osud moc nevěřil, tak mohl být dost dobře jednoho dne překvapený.
"No, jak to říct... nebyli" ušklíbl se na otázku, jak na jeho rozhodnutí reagovali rodiče, jelikož ti si jeho budoucnost nejspíše představovali úplně jinak. Ale, Marcus byl zkrátka Marcus a čím více mu někdo říkal, co smí a nesmí, tím víc si dělal věci po svém. "Táta prohlásil, že jsem se asi zbláznil a že na mě má rodina v Británii špatný vliv a mamka se mě zas pokoušela přesvědčit, jestli bych se nechtěl vrátit, že bychom určitě vymysleli něco lepšího" pronesl v dosti pobaveném duchu, přičemž tak ledabyle rozhodil rukami v gestu, co s tím naděláš. "No a jak vidíš, tak jsem očividně za ty čtyři roky hlady neumřel" dodal s jistou dávkou pobavení, ale i zadostiučinění, když si tak pro sebe uznale přikývl. To, že to občas skutečně nebyla žádná výhra radši pomlčel, protože to přece nebylo důležité. Důležité bylo, že měl pravdu a že se o sebe dokázal postarat...nějak.
"Hm, myslel jsem si to" prohodil stejně pobaveně na její poznámku o klasice, přičemž pohled na krátký okamžik opět sklonil k šátku, avšak velice rychle ho opět vrátil do tváře osoby před sebou. To, že nakonec bude potřebovat skutečně jen jeden lístek jen přiživovalo jeho potřebu se na pár věcí zeptat, ale nakonec se to rozhodl nechat být a jen jí věnoval jeden ujišťovací pohled, jestli to myslí skutečně vážně. A jelikož zřejmě myslela, tak si ten jeden lístek holt vzal zpátky a opět ho strčil do náprsní kapsy své košile.
Zrovna v té chvíli se však ozval onen ohlušující řev, na který Marcus nebyl vůbec připravený a tak jen s velikým štěstím nespadl ze židle. Ano, zřejmě to mohl čekat, ale... když byl prcek tak dlouho v klidu, tak by člověk řekl, že by to mohl vydržet ještě chvilku. I když taková myšlenka svědčila o tom, že Marcus zkrátka s dětmi neměl příliš zkušeností. "Heh, no, to asi ne" poušklíbl se na její poznámku ohledně toho, že by celé vystoupení prcek nevydržel v klidu, jelikož... spustit tohle během představení, asi by Marcus rázem zapomněl celý text. "Ale zas, jestli si bude umět o věci takhle říct i v budoucnu, tak se asi jen tak neztratí" dodal následně v dosti pobaveném duchu, zatímco po prckovi hodil krátký úsměv, když se mu zrovna dostal do zorného pole. A vzhledem k tomu, že pro něj nebyl očividně Marcus dostatečně zajímavý a pohledem radši kmital po všech okolo, tak i Marcus opět vzhlédl k Jasmínce. "No, asi bych měl pomalu zas letět, než se tu objeví Val a bude se divit, že má jen jeden lístek" poušklíbl se, zatímco se pomalu zvedal ze svého místa, přičemž se i tak lehce rozhlédl, jestli už se tu náhodou neobjevila. "Každopádně, počítám s tebou v tu sobotu" nadhodil opět jeden ze svých širokých úsměvů, když zas shlédne k Jasmínce a prckovi. Pravda byla taková, že byl skutečně rád, že na sebe zas takhle narazili, protože čtyři roky byly zkrátka dost dlouhá doba a Marcusovi takhle zpětně Jasmínka dost chyběla. I když sám by to nahlas zřejmě nikdy nepřiznal.

_________________

Tato vzpomínková chvíle Jasmínku začínala pomalu štvát, i když zrovna ona byla osoba, která vzpomínala ráda. Jenže jen na ty dobré a vtipné věci a tohle nebylo ani jedno z toho. Tedy, samozřejmě bylo - kamarádství s Marcusem rozhodně nelitovala a byla ráda, že kamarádi byli. Jenže celá ta vztahová věc stále byla ve vzduchu a z toho Jasmine šla hlava kolem. Proto byla děsně ráda, že se to tak nějak blížilo ke konci, kdo by ostatně chtěl polemizovat nad tím, co by kdyby? Čas se vrátit nedal a Jasmínka tušila, že by to jinak stejně neudělala. Na Marcusovi jí sice záleželo, opravdu hodně, ale byla tu prostě jedna osoba, na které jí záleželo ještě o něco víc. "To rozhodně, jsem za to ráda," přikývla s menším pousmáním. Ostatně na konci dne bylo přeci dobré vidět staré známé, no ne? Nehledě na to, že spolu prožili pár věcí, na které bylo prostě dobré vzpomínat.
Jasmine se pobaveně uchechtla a přikývla. "Když tě člověk bude mít rád, tu trpělivost mít bude," mrkla na něho pohotově. Však její vztah se Skyem toho byl důkazem, kdyby jí na něm tolika nezáleželo, rozhodně by mu ty jeho cesty do Tibetu a podobně nedovolovala. Ne že by se jí zrovna ptal.. "Abych tě uklidnila, nejsi jediný, kdo zklamal své rodiče," broukla zcela pobaveně a krčila rameny. Ne že zrovna jí by někdy vadilo, jak na ní rodiče koukají a hlavně si to pokazili tím, že na ní nikdy neměli čas. Kdyby viděli, co z jejich vyrůstá a zakročili by dřív, možná by to teď celé taky vypadalo jinak a ona by na krku měla nějakého indického muže, třeba Raghua. "Takže vítej na palubě," dodala s menším pousmátím. Teď už jí to ani jeden nevyčítal, tedy většinou.. Fakt, že Sky meditoval někde v Tibetu a nevěnoval se své přítelkyni a dítěti jim totiž děsně vadilo, ale požehnání k tomu všemu jim dali. Navíc i oni se do svého vnoučete zamilovali a to bylo pro Jasmine to nejdůležitější.
Jasmínka si svůj lístek schovala a nad Marcovými slovy se jen ušklíbla. Nebyla blázen, aby nosila svého syna do divadla, tušila, že by to tam vydržel sotva pět minut a už to bylo dost času. No a pa nastal ten ohlušující řev, utěšování a tak dál. "Zatím je celý tatínek, tak bych řekla, že mu to vydrží i v tom budoucnu," nad tím se musela Jasmínka opětně ušklíbnout, protože to byl prostě jen pouhý fakt. Aariyeh byl Skyovi opravdu děsně podobný, minimálně zatím vzhledově, ale tak nějak tušila, že povahou to bude taky přesná jeho kopie. Jediné, co měl po Jasmine, byla tmavší barva pleti, která působila jaksi exoticky. "Nápodobně, hádám, že matčiny výsledky už budou," přikývla a pomalu vstala ze svého místa, zatímco smějící ho se Aariyeha držela v náruči. "V sobotu," dodala a kdyby nedržela svého syna, dost možná by Marcuse i objala. Takhle se jen pousmála a následně si to namířila pryč.

>>>

_________________

Upřímně – Lavern neměl moc dobrou náladu. Už od příchodu se tvářil jako sám pán pekel a z cesty mu uskakovali prakticky všichni, kdo se mu do ní připletli. Jediným štěstím bylo, že se dnes neměl věnovat pacientům (samozřejmě to bylo štěstí pro ně) a místo toho ho čekalo papírování. To obvykle Lavern nesnášel, ale dnes vzal zavděk jakoukoliv výmluvou, aby se nemusel s kýmkoliv bavit. Potřeboval se uklidnit a to by se v klidu kanceláře mohlo povést… Usadil se za stůl a praštil před sebe jednu složku, kterou se potřeboval probrat. Co že ho tak rozlítilo? Inu, absolvoval jeden rozhovor s matkou jeho dcery… jeho šestnáctileté dcery… jeho šestnáctileté, těhotné dcery… Holka hloupá! A jako by za to on snad mohl! To ho tedy dopálilo. Vztekle začal psát vyšetřovací zprávu, ale když zjistil, že to sám po sobě nemůže přečíst, zaskřípal zuby a začal znovu.

_________________

I přesto, že Reeně nebylo moc do smíchu, ji na tvářích panoval menší úsměv, když procházela nemocnicí s jasným cílem najít jednu určitou osobu. Netrvalo jí moc dlouho, než přišla na to, kde se Lavern schovává, ostatně jí k tomu dopomohl jeden z ošetřovatelů, jenž místo jeho schovaní prozradil milerád. Stejně jako ji podal informaci o tom, že jeho nálada je u bodu mrazu. Ani to však Reenu nezastavilo předtím, aby zaklepala na dveře vedoucí k jeho kanceláři. "Můžu?" na dále nečekala, jednoduše prostrčila hlavu ve škvíře otevřených dveří a nevinně sd uculila. Svou kamarádku by přeci nemusel hned zabíjet, ne? I když možná bude chtít, až se s ním podělí o jednu malou informaci. "Přinesla jsem kafe," ušklíbla se, aby dala najevo, že to asi nebude jen tak obyčejné kafe, i když to její bylo. Dokonce bez kofeinu, zatímco to jeho vonělo poněkud.. irsky.

_________________

Moc daleko se s tím psaním nedostal. Stihnul zlomit dvě špičky brku a zrovna uvažoval, jestli se vyplatí sehnat si náhradu anebo jestli by nemohl jít rovnou domů, když se ozvalo zaklepání na dveře. Že by z toho byl nadšen, to se říct nedalo, a to dokonce i když dovnitř nakoukla Reena. Lavern se ušklíbl. Ne že by svou kamarádku neviděl rád, ale… „Nemůžu říct, že by se to teď hodilo,“ odpověděl kysele, aby dal najevo, že spíš se to nehodí vůbec. Nutno ovšem přiznat, že v ten moment se k němu donesla vůně toho kafe, takže se zatvářil nejistě.

_________________

Nevypadalo to, že by Reenu nějak odradil fakt, že se to Lavernovi nehodí. Naopak se pousmála a vzniklou škvírou ve dveřích se dovnitř protáhla. Teď to ještě totiž zvládla, ale za pár měsíců.. "Vím, že máš hodně práce, nezdržím tě dlouho, opravdu," ostatně měla spoustu důležitých věcí na práci, než si dávat kafe s kamarádem. Nejistě se usmála, podala mu irskou kávu a bez dalšího obcházení kolem se jednoduše posadila na proti němu. Najednou na ní však dolehla spousta věcí a ona si nebyla jistá, jak by měla vlastně začít. Ostatně od tamté noci, o které se nemluvilo, byla z Lavernovi přítomnosti tak nějak v rozpacích. "Měli bychom si promluvit, já.." její hlas se zlomil a pohledem od Lavernovi tváře přejela k desce stolu. Nevěděla, jak by mu to měla podat, aby to s ním třeba neseklo.

_________________