Leah objímala hrnek s čokoládou jako svou poslední záchranu, kdyby se Trent třeba rozzlobil, zvedl se a odešel, protože to přesně očekávala víc než to, že by to nějakým způsobem pochopil. Ona sama se vlastně moc nechápala, ale v té době si myslela, že svůj smutek zaplácne horou endorfinů. A nebylo zrovna moc věcí, které by ji v té době dokázaly udělat opravdu šťastnou.
Trent se nezvedl, neodešel, a ačkoliv nevypadal nadšeně, čemuž se nedivila, dokonce jí řekl, že mu chyběla. A Leah se opět začalo chtít brečet, nicméně statečně ty slzy zadržela, ale jen do chvíle, než zachytil její ruce ve svých. Leah stačil jen ten pocit a pohled na jejich spojené ruce, aby se jí oči zalily slzičkami. Na jeho dotaz tak nejdříve jen zavrtěla hlavou a teprve po chvilce dokázala přes ten knedlík v krku promluvit. „Ne, nenechali. Ale já nevím, kdo... kdo je vlastně otec a nikoho nechci nutit, aby se k tomu tak stavěl. A hlavně já...“ polkla a zadívala se stranou, načež pohled zvedla k němu. „Já si nikoho z nich vzít nechci.“ Nechtěla, protože nikoho z nich nemilovala natolik, aby toho pak nelitovala. „Bylo to moje rozhodnutí si to dítě nechat.“

_________________

Že by Leah nemusela vědět, kdo je otec, to Trenta nenapadlo, takže mlčel s pohledem zabodnutým na jejich spojené ruce. Kolik jich mohlo být? Dva? Tři? Pět? Mohlo jich být klidně i víc, ale Trent se na to ptát nechtěl, protože se možná toho čísla, které by se mohl dozvědět, obával. Než jí pustil, pohladil jí palcem po hřbetu ruky, a pak se na židli narovnal. Tyhle informace potřeboval zpracovat, na druhou stranu Leah v tuhle chvíli nechtěl, a ani nedokázal, opustit. Na chvíli však ze svého místa vstal, ale to jen z toho důvodu, aby mohl svou židli přemístit blíž k ní - hned jak udělal tohle, zase se posadil, vzal Leah kolem ramen a políbil jí do vlasů. "Já.. je mi to líto, Leah, kdybych.." kdyby co? Kdyby se nenechal tak snadno odehnat? Možná, že měl bojovat a nenechat se odehnat od někoho, na kom mu tolik záleželo, ale na něco takového už bylo trochu pozdě. Možná, že by mohl ale zabojovat teď? "Nebyl jsem tu pro tebe předtím," začal opatrně a natáhl se, aby tou rukou, kterou jí nedržel kolem ramen jí mohl chytit za ruku její. "Ale můžu tu pro vás být teď," pokud budeš chtít.. Říkali jeho oči. Nervózně polkl a pohledem na chvíli sklouzl k jejímu bříšku. Svá slova nehodlal brát zpět, protože to myslel vážně, i když to celé ještě pořádně nevstřebal, ale na Leah mu záleželo natolik, že tohle nějak překousnut zvládne. Snad. Pokud by o něco takového vůbec stála..

_________________

Leah v první chvíli hrklo a krve by se v ní nedořezal, když Trent zničehonic vstal. V krku se jí usadil knedlík a jen horko těžko zadržovala nával pláče, a pořádně ji při tom to malé nakoplo, asi že už toho mělo plné zuby. Kdyby odešel, asi by to s ní seklo a dost možná by se prtě podívalo na svět už dnes, ale Trent si jen přesunul židli blíže k ní, objal ji a políbil do vlasů. No, pláči stejně propadla, ale bylo to lepší, než kdyby odešel, protože tohle byl pláč úlevy. Objala ho, jak jen jí to situace dovolovala, a jeho slova vnímala jen okrajově, alespoň zpočátku. Když jí totiž došlo, co jí vlastně řekl, popotáhla a odlepila se od něj, aby se mu mohla zadívat do očí. A chvilku se zdálo, že se jeho pohledem nechala zcela zhypnotizovat, tak jako už mnohokrát před tím. „Ty bys... i když není...“ nedokázala ty věty ani dokončit, jak neuvěřitelné jí něco takového přišlo. Třeba to tak ani nemyslel a ona si jen hrozně moc přála, aby myslel, tak v tom hledala mnohem větší význam, než zamýšlel. Ale... co kdyby? „Já jsem byla na všechno tak děsně sama, Trente, a byla jsem naštvaná na rodiče a všechno mi přišlo nespravedlivý,“ zavzlykala, „neměla jsem se pokoušet to řešit takhle blbě, měla jsem doufat, že tě zase uvidím, ale... a pak jsem zjistila, že je v Bradavicích tvůj bratr a já se bála, že si přišel ohlídat, že se tě nepokouším hledat.“ Protože, co by čistokrevný kouzelník dělal s nečistokrevnou mladou holkou, že. To by se rodině určitě nehodilo.

_________________

Trent svá slova myslel přesně tak, jak je řekl, protože o něčem takovém by ani zdaleka nežertoval. Zvláště ne v takovéto situaci. "Ano," přikývl proto jednoduše na její nedokončené otázky a natáhl se k ní blíže, aby jí do těch vlasů mohl políbit ještě jednou. "Já vím, Leah, ale teď už na nic sama nebudeš." O to se postarám. I jemu všechno přišlo nespravedlivé, protože tehdy mu jí prostě vzít neměli, i když si uvědomil, co udělal špatně. Přeci jen to byla jeho studentka, takže bylo pochopitelné, že se to nebude líbit řediteli školy a hlavně jejím rodičům. A ty jeho z toho taky nadšený nebyli. "Winslow? V Bradavicích?" protože teď hodně cestoval a doma se neukazoval především z toho důvodu, aby mu rodiče s někým nestihli domluvit třeba sňatek, nebo tak něco, o tom, že jeho bratr je na škole co Leah neměl sebemenší ponětí. "To jsem nevěděl," přiznal proto a napadlo ho, že by Winnovi mohl napsat třeba sovu a sejít se, když už byl v té Británii stejně jak on. A celkem se divil, že mu tuhle novinku o Leah nevmetl už dávno do tváře, i když kdyby to udělal, dost možná by se jí pokusil vyhledat. "A už nebreč, hm? Všechno bude v pořádku, Leah," špitl pak a myslel to vážně, protože mu záleželo jen na tom, aby byla Leah šťastná a taky, aby byla s tím malým v pořádku.

_________________

<<

Amber příliš často do nemocnice nezavítala, protože k tomu prostě a jednoduše neměla důvod. A ani čas. Dnešek a zítřek však měla volný, a tak usoudila, že by nebylo od věci strávit více času s rodinou. Ironií bylo, že poslední dobou se nejvíce viděla s Tyrianem, který momentálně působil ve Francii. Nicméně – zpět k dnešku. Amber se tedy nacházela v nemocnici, jelikož vyprovázela matku, se kterou si vyšla na oběd. Musela ji obdivovat, jak neustále sršela energií a optimismem, i po tolika letech, které věnovala výchově svých nemála dětí, a ráda s ní trávila čas. Společný oběd tedy byl to nejmenší, co pro ni mohla udělat. A protože dnes její matka ani neměla tendence do ní šít kvůli tomu, aby si konečně někoho našla, že ona v jejím věku už měla dvě děti, odcházela Amber poměrně spokojená, byť do úsměvu měl její výraz ještě trochu daleko. Že by se cestou k východu někde zastavila, s tím ani nepočítala, a rozhodně se tedy nerozhlížela kolem.

_________________

Protože bylo občas lepší tvrdnout v práci, než vídat obličej své sestry, Theodore z nemocnice mizel pozdě v noci a vracel se brzy ráno, aby se jí dokázal vyhnout. Očividně marně, protože si ho nakonec stejně našla tady, aby ho zkontrolovala. Theo ve své podstatě proti Eleanor nic neměl, ale občas to byla až moc velká osina v zadnici - jejich vztah nikdy nebyl dobrý a on pochyboval o tom, že by se to někdy zlepšilo. I tak byl ale vděčný, že se o něho bojí, haha, a zašel s ní na oběd. Byl však rád, když zmizela a on se tak mohl plně věnovat své práci. Ne že by měl něco zrovna důležitého, takže se z větší části jen procházel po nemocnici, zkontroloval sem tam nějakého pacienta a doufal, že dneska bude služba klidná. Na službu ale zapomněl hned v momentě, kdy spatřil jemu moc známou osobu, a i když by si někteří mohli myslet, že za těch pár let jí pustil z hlavy, nebylo tomu tak. "Amber?" oslovil ji, než stihla z nemocnice zmizet a jeho rty se zkroutily do automatického úsměvu. "Co ty tady?" povytáhl pak tázavě obočí a jen matně tušil, že tu pracuje někdo z její rodiny. Spíš mu v tuhle chvíli vytanulo na mysl, že tu třeba mohla ležet a on to jen prošvihl.

_________________

Jak bylo řečeno, Amber se cestou nemínila zdržovat, a její mysl na to byla tak upnutá, že když ji kdosi oslovil jejím jménem, zarazila se na místě a překvapeně zamrkala. A ještě překvapeněji se zatvářila ve chvíli, kdy pohlédla do tváře svého bývalého spolužáka. Ona si moc neudržovala školní kontakty, natož aby tušila, kam se kdo po škole vydal. Pravda, u některých to tak nějak tušila, i tak ji však Theova přítomnost lehce překvapila. „Theodore,“ kývla mu na pozdrav, přičemž se krátce pousmála. To, že s nikým po škole moc nekomunikovala, ještě neznamenalo, že by ho neviděla ráda. „Matka tu pracuje jako ošetřovatelka, byly jsme spolu na obědě a já ji přišla vyprovodit,“ vysvětlila následně svoji přítomnost, načež si Thea krátce prohlédla. Přece jenom se nějakou dobu neviděli. „Vypadá to, že se ti daří dobře…?“ Bylo to spíš konstatování než otázka, ale i tak nechala na konci věty zaznít otazník.

_________________

Ani Theo neměl moc velkou potřebu se vídat s ostatními spolužáky, i když mu někteří tak nějak chyběli. Do své práce se ale ponořil na tolik, že ani moc času na to s nimi udržovat kontakt vlastně neměl. Neměnilo to však nic na tom, že Amber viděl rád. Moc rád. Jí by vlastně viděl rád za každé situace. "A já už se bál, že tě zrovna propustilo nějaké oddělení ze své péče," mrkl na ní s úsměvem, protože tohle bylo mnohem lepší, než kdyby tu vážně několik dní ležela. Hned si taky zapamatoval, že tu pracuje její matka jakožto ošetřovatelka.. Jen tak. Fakt. "Daří se mi dobře," sice to bylo spíše konstatování, ale i tak na to Theo odpověděl, přidal k tomu úsměv a uhladil si svůj plášť. Vážně se mu dobře dařilo, taky byl vedoucím oddělení, co víc si přát? "A jak se daří tobě? Už je to pár let, co jsme se viděli naposledy," no, vlastně od skončení školy, což už bylo pět let, ale jemu to připadalo jako mnohem víc času. Nejhorší na tom bylo, že se od školy vlastně nic moc nezměnilo a Theo se tak trochu cítil nesvůj. Ještě štěstí, že se odněkud třeba nevynořil Adam, to by ho kleplo.

_________________

Amber povytáhla obočí, když Theo prohlásil, že se bál, aby nebyla zrovna propuštěna. „To nemusíš. Nicméně jsem si jistá, že kdybych tu náhodou byla hospitalizována, nepochybně by o mě bylo dobře postaráno,“ připustila posléze a až o okamžik později si uvědomila, jak by to mohlo vyznít. Zatvářila se tedy omluvně. „Promiň, nemyslela jsem tím nic nemístného, jen že zdejší přístup je na vynikající úrovni,“ ospravedlnila se s téměř neznatelným rozpačitým úsměvem. Ne že by se na Thea koukalo špatně, naopak, ale… Amber rozhodně nebyla ten typ, který by pronášel podobně nevhodné a dvojsmyslné poznámky.
„To ráda slyším,“ přikývla následně na jeho potvrzení, že se mu daří dobře. Bylo pěkné slyšet, že si její bývalý spolužák nevede špatně, no ne? Pravda, kdyby na tom ona sama nebyla nejlépe, asi by ji úplně nelákalo to slyšet, ale Amber nikomu nepřála nic zlého. Dokud nepřekáželi jí, jako křehká porcelánová panenka přece jenom pouze vypadala.
„Nemyslím si, že bych si mohla stěžovat. Mám dost práce,“ zareagovala v odpověď na oplátku a pak, aby to nevypadalo, že ji snad od té práce zdržuje, tak dodala, „ale dnes a zítra mám volno. Každopádně musím říct, že jak na to volno nejsem zvyklá, úplně nevím, co si počít.“ Tedy… ne že by jen tak seděla a koukala do zdi, přece jenom její rodina není z nejmenších, spíš to bylo zvláštní.

_________________

"To určitě bylo," přikývl s menším úsměvem a zkoumavě si Amber prohlédl. Kdyby tu skutečně ležela a on by o tom věděl, zajistil by, aby měla tu nejlepší péči pod sluncem a to i kdyby ležela na jiném oddělení, než měl pod palcem. Když se mu pak dostalo omluvy, ledabyle mávl rukou a uchechtl se. "V naprostém pořádku, vím, jak jsi to myslela," mrkl proto na ní a byl rád, že své emoce uměl už na škole držet na uzdě, jinak by se tady už dávno červenal a culil jako přiblblý puberťák. Nemohl si holt pomoci, když před ním stála zrovna ona.
Theodore nejistě přešlápl a už už se chtěl omluvit za to, že zdržuje, protože to by fakt nerad, když přišlo vysvětlení ohledně volna a tak dále. Theo si oddechl, věnoval Amber rozpačitý úsměv. "Nechtěla bys třeba skočit na kafe a popovídat si o tom, co všechno se od školy událo? Mám teď zrovna chvíli čas," kecal, neměl čas, ale jakožto vedoucí oddělení si tu pauzu na kafe klidně udělat mohl. Ostatně to nevypadalo, že by ho někdo potřeboval, a protože ho spousta jeho podřízených znala, věděla moc dobře, kde ho najít v případě potřeby. "Ale jestli teď někam pospícháš, můžeme to nechat klidně na jindy," nervózně si prohrábl vlasy a opět se rozpačitě usmál. Nebyl si totiž jistý, jestli tím pozváním trochu nepřestřelil, protože tady šlo přeci jen o Amber Craneovou.. a fakt doufal, že to přijme. Ať už teď, nebo to pozdější - čas by s ní strávil rád. Horší by bylo, kdyby to odmítla, protože by asi netušil, co si s tím počít.

_________________