Amber s úlevou přikývla, když se Theodore nechystal urazit kvůli tomu, že její věta mohla vyznít dvojsmyslně. Nicméně to dál raději nerozmazávala, aby se do toho dále nezamotala a neřekla něco dalšího, za co by se musela omlouvat. A za co by se nedejmerlin styděla.
A pak přišlo to pozvání na kávu. To Amber skutečně nečekala, ale najevo to nijak nedala. Pouze si Thea zkoumavě prohlédla a pak nejistě pokrčila rameny. „Nepospíchám,“ ujistila ho, aniž by při tom vyjevila souhlas či nesouhlas. O tom ještě chvíli přemýšlela. „Ale koneckonců… proč ne,“ připustila nakonec a přikývla na znamení souhlasu. Vlastně by mohlo být celkem fajn zjistit, jak si během té doby od školy vedl, a třeba zavzpomínat na některé školní události.
„A opravdu tě tu nebudou postrádat? Nerada bych tě zdržovala.“ Jistě, byl to on, kdo ji pozval s tím, že má teď čas, ale minimálně pro ni byla slušnost se zeptat. Jako lékouzelník měl jistě dost práce. Ale protože si Amber nemyslela, že by zrovna ji někam zval i přesto, že ve skutečnosti neměl čas, dále na to nenaléhala. „A kam bys chtěl zajít? Zase tak dobře to tu v okolí neznám.“

_________________

Důvod návštěvy nemocnice byl brzy za nimi, a tak se mohli plně věnovat tomu pozvání na kafe, u kterého si Theo vůbec nebyl jistý. Hlavně se mu moc nelíbilo, jak to zbytečně Amber protahuje, a tak nervózně přešlápl - pokud měl být odmítnutý, mohlo to proběhnout hned. Odmítnutí, které začínal už pomalu čekat, však nepřišlo. Chvíli si Amber prohlížel, jestli to myslí vážně, a pak se usmál. "Jsem potěšen," broukl a zcela se mu ulevilo. Potěšen fakt byl a jen doufal, že si to nestihne rozmyslet, protože to by fakt nerad. "Nebudou mě tu postrádat," čímž si byl jist, protože ti, co pod ním pracovali, byli svědomití a jeho k tomu nepotřebovali. Maximálně, pokud si s něčím jó nevěděli rady, ale od toho tu měli zástupce vedoucího, no ne? "Můžeme si dát kafe klidně u mě v kanceláři, pokud se ti nikam nechce chodit," broukl spíše v žertu a hned zapřemýšlel nad tím, jaké kavárny jsou nejblíže, protože jemu bohatě do teď stačilo, že měl blízko Duhu. Tam chodil na panáka, jídlo, občas i kafe a nic moc jiného nepotřeboval. "Ale nedaleko odsud by měla být nějaká pěkná kavárna, Eleanor mi jí nedávno doporučovala." To nedávno bylo dneska u oběda, protože najít nějaké společné téma bylo celkem těžké. "Nebo můžeme skočit do Monarchy," dodal zamyšleně, i když si nebyl jist, jestli by se Amber do tohohle místa chtělo, ale byla to jedna z dalších možností, víc jich už bohužel neměl.

_________________

Amber to rozhodování neprotahovala zbytečně, aby Theodora potrápila, ale skutečně o tom přemýšlela. Nechtěla ho hned odmítnout, ale ani hned přijmout. Přestože jedno pozvání na kávu samozřejmě nic neznamenalo a ona si ani nemyslela, že by mohlo. „Dobře,“ přikývla, když ji ujistil, že ho tu nebudou postrádat, ovšem na onen návrh dát si kávu u něj v kanceláři se nezatvářila zrovna přístupně. „Myslíš, že to je dobrý nápad? Byla bych nerada, kdyby tu o tobě začaly kolovat řeči, koho že si to vodíš do kanceláře.“ Ne že by na vodění do kanceláře bylo něco divného, ale vzhledem k tomu, že se hodlala zdržet na kávu a popovídání… Inu, matka se jí už trochu zmínila o tom, že je nemocnice jedna velká drbárna, a Amber si byla jistá, že něco takového nemá Theodore zapotřebí. „Ta kavárna ale nezní špatně, víš, kde přesně to je?“ Protože ani Monarcha ji od jisté doby nelákala a radši se tomu místu vyhýbala. Stejně jako Duze a bylo štěstí, že Theo nenavrhl tohle bistro, jinak by Amber vycouvala rychleji než by člověk řekl famfrpál.

_________________

Zpráva z Munga zastihla Florence ještě v noci a navzdory tomu, že bylo něco okolo půlnoci, se spěšně oblékl, a přemístil přímo do vstupní haly nemocnice. Nečekal na souhlas kohokoliv, kdo seděl v kukani vrátnice, a rychlým krokem, který neměl daleko k běhu, se přesunul známými chodbami do části, kde dlouhou dobu pobývala jeho zákonitá manželka. Zpráva nebyla nijak konkrétní, co se jejího stavu týkalo, ale Florence si dokázal domyslet, že buď došlo na nejhorší nebo naopak... v tu chvíli si vzpomněl na rozvodové řízení, které mělo proběhnout během pár měsíců, a které by v případě, že by se Star vzpamatovala, bylo pozastaveno a dost možná zrušeno. Proč ho kvůli tomu tížil pocit viny, to si sám ve své samolibosti nedokázal vysvětlit.
Zdolal poslední chodbu před osudovým střetem s ošetřujícím lékouzelníkem a i ten se možná jeho zamračeného výrazu lekl, když se na něj Florence zadíval. Florencovi v tu chvíli běželo hlavou tolik rozmanitých myšlenek, že jen sotva dokázal udržet kamennou tvář. Kdyby umírala, už by mu to lékouzelník dávno řekl, ale ten se netvářil jako někdo, kdo se mu právě chystá s politováním oznámit, že život jeho ženy je u konce a zpečetěn. Naopak v jeho očích Flo uviděl cosi podobného nadějnému očekávání a to mladému panu Roseovi zasadilo mnohem větší ránu. Co když se probrala z toho podivného transu způsobeného zármutkem tak hlubokým, že dlouhou dobu nedokázala vnímat svět a lidi kolem sebe? Co by asi řekla na to, že se chystal jejich manželství zbaběle ukončit? Že si užíval každý kávový sedánek, který absolvoval s hezkou bystrozorkou z ministerstva?
Když ho lékouzelník uvedl do pokoje, který Star obývala, zastavil se na prahu a zadíval se na svou ženu s pulzujícím srdcem a strachem, který mu utvořil knedlík v krku, takže nedokázal Star ani oslovit, ani se slovem zmínit, že je u ní. Vnímala vůbec jeho návštěvy, které podnikal každý měsíc nehledě na situaci? Nemusel ji milovat, aby mu na ní záleželo, ale... sobecky si chtěl nechat všechnu tu svobodu, na kterou si během těch měsíců navykl. Byl hulvát a moc dobře to věděl.

_________________

Už po několikáté za sebou jsem měla pocit, že jsem to zase já. Seděla jsem na nemocničním lůžku a zírala jsem na pruhy světla z ulice, které sem dopadalo oknem. Netušila jsem, kolik je hodin, nebo jak dlouho vůbec uběhlo od doby, co mě sem dovedli. Od doby, co se celý můj život stal jednou velkou tragédií. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli mi to náhodou není jedno. Pořád jsem cítila tu zvláštní, tíživou prázdnotu uvnitř sebe samé, sžírala mě, dusila, a když jsem si dovolila od ní zkusit odpoutat, dorážela ještě více ve vlnách bolesti takové, že se mi do očí hnaly slzy.
Plakala jsem. Jak dlouho to bylo, co jsem naposledy skutečně uronila slzu? Nevěděla jsem. Mé vzpomínky jako by po dlouhou dobu tvořila jen zvláštní šedavá mlha, otupující, ale uklidňující. Část mého já se chtěla vrátit zpátky, vplout pod hladinu té šedoty, nechat ji znovu ať mě celou prostoupí a přinese mi klid. Nechtěla jsem znovu něco chtít, něco potřebovat, něco cítit. A přesto, nebyla jsem schopna znovu vypnout svět.
Rozhlédla jsem se tedy kolem sebe. Seděla jsem na posteli, a tohle bylo evidentně někde v nemocnici. Pokusila jsem se vzpomenout si, proč tu vlastně jsem. Co je to za zhroucení světa a za bolest, která jen čeká, až mě celou pohltí. Vzpomenout si na příčinu těch slz, které nejdou zastavit a tiše kanou přes moje na dotek podivně pohublé tváře.
Měla jsem syna. Maličkého a slaboučkého, ale říkali, že se zberchá. Že to přežije. Nepřežil... ten malý uzlíček života už nebyl mezi námi. Zklamala jsem jako matka, jako žena, jako manželka... "A Florence..." Hlavou mi ve spojení s tím jménem projela vzpomínka na hlas. Mluvil na mě snad? Snažil se mě dostat ven z té mlhy otupělosti? Zdálo se mi to? Nevěděla jsem. V tenhle moment jsem si nebyla jista, co je skutečnost, sen, přání, myšlenka... "Já ho opustila..." Odešla jsem někam, kam by mě ani následovat nemohl, kdyby snad náhodou chtěl, a nechala jsem ho v nejhorších chvílích sobecky samotného. Proč jen jsem byla tak slabá? Tak hrozně sobecká? "Promerlina prosím, ať je v pořádku..." Cítila jsem, jak mé vlastní ruce objímají moje kolena, a jak mi do tváře padají prameny vlasů. Ale to, že jsem vlastně mluvila nahlas, mi začalo docházet až ve chvíli, kdy jsem znovu přejela pohledem po místnosti a zahlédla kohosi v hábitu lékouzelníka, jak se ke mně naklání. Ptali se mě, jestli mají manžela zavolat. Byl naživu, a... ne, určitě to dávno vzdal. Zakroucení hlavou zřejmě nebylo odpovědí, protože ať už ten lékouzelník byl kdokoliv, než jsem stihla donutit rty, aby zformovaly ne, byl ze dveří pryč. Znovu jsem si rukama objala kolena. Vnímání se vyjasňovalo.

...Nevěděla jsem, jak dlouho od toho momentu uběhlo. Pořád jsem seděla, rukama si objímala kolena, a v tuhle chvíli jsem hleděla na dveře, jako bych je snad vyzývala, ať se jen zkusí otevřít. Otevřely. A ačkoliv logicky prostě nemohla být doba návštěv, Flo tam stál, a zíral na mě jako na zjevení. Řekli mu, že jsem se po něm ptala? Ptala jsem se po něm vůbec? "Ahoj," vypadlo ze mě poněkud ochraptělým hlasem, který jako by snad zapomněl, jak má fungovat. No, alespoň jsem dala najevo, že beru na vědomí jeho přítomnost. Páni. K tomu, aby mi doopravdy došlo, že se mi to nezdá, by asi zjevení ve dveřích muselo aspoň promluvit.

_________________

Flo se nejdřív zmateně zadíval na lékouzelníka, ale ten místo toho, aby zodpověděl nevyřčené otázky v jeho očích, pokrčil rameny a pokynul mu, aby popošel ke své ženě blíž. A ta nakonec promluvila ještě dřív, než stačil udělat první váhavý krok. „A-ahoj?“ nebyl to tak úplně pozdrav, ale vlastně ani otázka. Možná ho jen zaskočilo, že po takové době její první slovo bude zrovna tohle. „Ahoj,“ uvedl se na pravou míru, když přešel prvotní šok a jen, co si nejistě prohrábl vlasy, popošel ke Star blíž a usadil se na postel vedle ní. Možná spíš čekal něco jako vztek nebo pláč, tohle ho nemálo děsilo. „Jak ti je...?“ optal se něžným tónem, který se k němu skoro ani nehodil, ale přesně tak s ní celé ty měsíce mluvil. Tiše a skoro jakoby ji svými slovy hladil, protože se jí bál dotknout, a to nejen tehdy, ale i teď.
Ani takhle zblízka nevypadala, že by se její stav nějak změnil. Pořád byla víceméně klidná, ačkoliv mluvila, a možná to byl ten důvod, proč ho sem zavolali. Že po měsících ticha konečně pronesla nějaké slovo, což byl pokrok, ale Florence se ani neodvažoval hádat, jak velký ten pokrok je. Bude chtít domů? Bude vůbec něco chtít? A když už se vrátí domů, bude tam pořád jen jako stín sedět ve svém pokoji a koukat ven z okna? A co když v ní ty prostory vyvolají staré vzpomínky? Flo měl moře otázek a odpovědi na ně by dost možná vyvolaly další a další.

_________________

Bylo to moje ahoj opravdu tak divné? Netušila jsem. Ale vážně, co byste tak pověděli někomu, koho jste jak dlouho neviděli, a nechali ho úplně samotného v možná nejhorším období života? Měla jsem vůbec něco říkat? Netušila jsem. Jak se Florence přibližoval, pomalu ale jistě jsem si uvědomovala, že je opravdu tady... a že kromě náhlého návalu nervozity a emocí, na které jsem v tuhle chvíli opravdu nebyla zvyklá, tu byla jedna moje část, která stále necítila absolutně nic. A pak... pak tu bylo nezvyklé ticho v mojí hlavě. Co to ale mělo znamenat, to jsem zřejmě ještě neměla zjistit.
Florence zněl jinak, jako by se bál, že mě může slovy rozbít. Nebyla jsem už náhodou dávno na maličké kousíčky? Chvíli jsem ho jen mlčky pozorovala. Snažila jsem se ho porovnat se vzpomínkami a najít, co se na něm změnilo. Protože... něco jiného tu bylo, a já nedokázala pochopit, zda to je mnou nebo jím. "Líp než mi bylo posledních..." zarazila jsem se, "no já vlastně ani nevím jak dlouho, abych pravdu řekla." Ano, vypadala jsem asi příliš klidně, příliš jako bych pořád byla někde za tou pomyslnou mlhou nicoty, ale skutečně tomu tak nebylo. Alespoň ne zcela. Zřejmě jsem v sobě měla nějaké uklidňující lektvary, které otupovaly mou mysl, ale i tak jsem svět viděla tak jasně jako už dlouho ne. "A ty... jsi, no... v pořádku? Říkali, žes sem prý chodil... Děkuju, ale proč?" Vypadlo to ze mě tak nějak samo od sebe. Nevěděla jsem ani, proč tyhle dvě nesouvisející věci byly vysloveny najednou. A i když si toho možná Flo sám všimnout nemohl, bylo tu v tu chvíli něco na způsobu, jakým jsem mluvila, co bylo jiné. Jiné než ta Gaze, kterou znal. A kterou jsem se přibližně v momentě, kdy vstoupil do dveří, rozhodla nechat v minulosti, pohřbenou pod mlhou zapomnění.

_________________

Neměl tušení, co se může Sněhurce honit hlavou, a vlastně to ani vědět nechtěl. Nebo ano? Sám byl dost zmatený a zanadával si, že si před zrcadlem místo vybírání oblečení na kafe s Lenny nenacvičoval svou reakci, až dojde k téhle situaci.
Star sice nevypadala, že by prošla nějakou změnou, co se jejího stavu týkalo, ale mluvila tak přítomně, že se z toho Florencovi málem zastavilo srdce. Její otázka ho tedy nevyvedla z míry tak, jak by se normálně stalo. „Jsem v pořádku,“ ujistil ji, protože mu nedošlo, že by se mohla ptát na tu dobu, kdy se v noci opíjel do němoty a probouzel se s kocovinou tak drsnou, že někdy ani nešel pracovat. Když došlo na ono proč, zatvářil se nechápavě. „Proč?“ odtušil s nakrčeným čelem a znovu si Star prohlédl. „Jsi moje žena, žili jsme spolu, měli jsme...“ došla mu slova, když chtěl namítnout, že spolu měli dítě. Tomuto tématu se vyhýbal s kýmkoliv, nebylo to kvůli ní. A když spolu měli dítě, zákonitě to znamenalo, že se jeden druhému nevyhýbali obloukem, tak snad nějakou starost mít mohl. „Star...“ povzdechl si a přitáhl si jednu její ruku k sobě, pokud se mu nevysmekla. „Mám tě rád, proto jsem sem chodil. Abys věděla, že se ti okolní svět nevyhýbá, abys měla důvod se dát do pořádku.“ Jestli on si rozdílu všimnout nemohl, ona jistě ano. Flo měl starost a vážně se o ni zajímal, nebylo to jen povrchní gesto nenapravitelného pozéra s egem, které se sotva vešlo do místnosti.

_________________

Jasně že byl v pořádku, však docela vypadal... minimálně na tom byl určitě lépe než já. Vždyť já ještě nedávno ani pořádně nevěděla, kdo a kde jsem! "Jak... jak dlouho to, no, tohle vlastně trvalo?" zeptala jsem se, protože čas mi v tuhle chvíli poněkud dělal problémy. Ani jsem nevěděla, kolikátého je! A jakkoliv nesvá jsem se z Florencovy přítomnosti cítila, stal se v tuhle chvíli jakousi studnicí informací o vnějším světě, do nějž jsem se doufala zase jednou vrátit. Jistě, pořád tady byla ta část mě samé, která chtěla jenom zalézt pod deku a přestat zase cokoliv cítit, cokoliv si myslet... ale jinak? Většina mé osoby si přála vyjít zase na světlo a napravit, co svým výpadkem ze světa živých a myslících zpackala.
Zdálo se, že i to proč nemělo valný důvod, a já ani nevěděla, z jakého důvodu jsem tu otázku vyslovila. Asi jsem neměla. Když ve svých slovech došel až k mrtvému synovi, ač to samozřejmě neřekl nahlas, okamžitě to spustilo vlnu bolestivých vzpomínek tak silných, až jsem sebou cukla, a ve tváři se mi objevil výraz vyděšené laně, a aniž bych to tušila, z očí mi tiše začaly kanout slzy. Vehementně jsem vrtěla hlavou, naznačujíc tak, aby promerlina už nic neříkal. Už tak byl zázrak, že jsem si jeho samotného s tou tragédií neasociovala. Naštěstí Florence tu větu nedořekl, a tak jsem po chvíli zděšeného vrtění hlavou zase skončila v klidném stavu. Až na ty stopy slz, že. Možná k tomu pomohl i dotek jeho ruky a slova, která jsem nečekala. Opravdu jsem byla přesvědčená, že ke mně necítí víc než nechuť... možná nenávist, protože ač to asi logicky nedávalo smysl, viděla jsem sebe samu jako původkyni celé této tragédie. Chvíli jsem jen pozorovala svou ručku v jeho, a snažila jsem se najít ten pocit domova, o němž jsem věděla, že jsem před celým neštěstím začínala konečně pociťovat... ale nebyl tam. Jistě, bylo to milé a příjemné, vědět že někdo, na němž mi záleželo, si vlastně přál abych se uzdravila, ale jinak? Něco chybělo. "Omlouvám se," řekla jsem nakonec a zvedla oči k němu, a zadívala jsem se mu přímo do obličeje (což bylo něco, čehož jsem dřív bez uzardění nebyla absolutně schopná), "Bylo to ode mě hloupé se takhle ptát. Jsem jen pořád vším hrozně zmatená, víš?" Jestli jsem viděla, že se něco změnilo? S ním či se mnou? Asi spíš ne. "Opravdu ti jsem vděčná za ty návštěvy.Já si totiž z té doby pamatuji akorát zvuky hlasů... nejdřív otec, který potom zřejmě všechnu snahu vzdal, a pak ty. Ve výsledku jsi mi asi vážně pomohl," na tváři se mi v ten moment objevil krom odrazu vděku i úsměv. Slabý, pouhé pozvednutí koutků, ale přece. Nevěděla jsem, co se dělo ve Florencově životě, zatímco jsem byla mimo, vlastně jsem ani netušila, jaké změny proběhly ve mně samotné. Jak se mi ale myšlení vyjasňovalo a mlžný opar ustupoval, začínala jsem zjišťovat, že je opravdu něco jinak. Jen mi zatím ještě nedocházelo co a s kým z nás více či méně.

_________________

Florence se sám srovnával s tím, že Star začala dávat nějaký smysl, ale na tu otázku ohledně času připravený nebyl. Ne, že by neznal odpověď, vlastně ji znal téměř na minutu přesně, ale... „Tři roky,“ vydechl tiše, protože to nebyl zrovna krátký časový údaj. Necelé tři roky u Munga bez jediného slova nebo úsměvu. Vlastně se divil, že ještě dokázala ovládat hlasivky.
Zato jemu se nikdo nedivil, že po třech letech vyplnil jejím jménem všechno, co je zbavovalo okovů manželských.
Zmínka o synovi, byť nevyslovená a jen naznačená, Star uvedla do stavu, který u ní Florence viděl mnohem radši než ten šílený klid. Nemohla být přece v klidu, to nebylo normální, a ačkoliv se to někomu mohlo zdát zvrácené, jemu se ve chvíli, kdy začala divoce třást hlavou a slzy jí skanuly po tváři, hodně ulevilo. Nebyla to socha bez emocí s vytesaným úsměvem, na tom teď záleželo nejvíc. Nechal ji, aby si prošla všemi stádii právě objeveného smutku, jen ji něžně pohladil po zádech. „Nemusíš se omlouvat, máš nárok být zmatená,“ ujistil ji s chápajícím úsměvem. Tři roky, to musel být jeden pořádně zmatený. „Tvého otce to hodně zasáhlo, Star, ale jen co se odsud dostanu, podám mu zprávu a vzkážu mu, aby se za tebou stavil,“ ujistil ji, načež se ozvalo odkašlání lékouzelníka, a Flo se zhluboka nadechl a zavřel oči. Chvilku tiskl rty k sobě, ale nakonec v sobě našel dost sil, aby se zeptal. „Nebo... bys chtěla raději odejít domů?“ Domů. Do sídla, kam on už dlouho nevkročil, protože si raději pronajal malý byt v Londýně nedaleko Příčné. Jemu se domů nechtělo. „Nebo k otci? Jak jen chceš, Sněhurko, nikdo tě do ničeho netlačí.“ Poslední slova zavrčel a nepatřila ani tak Star jako spíš tomu lékouzelníkovi.

_________________