Na nějaký ten citový breakdown měla Leah i docela nárok, a že se to odehraje právě teď a tady bylo jen na snadě. Ono tvářit se přede všemi, že je všechno vlastně naprosto v pořádku, ačkoliv to nebylo v pořádku už od té doby, co musela odejít ze své staré školy, bylo dost namáhavé. O to víc namáhavější, že se rozhodla, že na to bude sama a nikomu neřekne, jak se doopravdy cítí. A že to její vyspávání s kdekým bylo vlastně jen snahou vyrovnat se s něčím, s čím se vyrovnat prostě nedokázala. Že to nebyla dobrá metoda a už vůbec ne účinná, to si tou dobou holt neuvědomovala. A teď si to odmítala připouštět.
On možná nevěděl, co říct, ona mu snad ani nic říct nemohla. Jo, jsem těhotná, nevím čí to je, ale byla bych děsně ráda, kdyby to bylo tvoje, což není? To by asi nebyl nejlepší začátek konverzace po takové době, co se spolu neviděli. No a pak Trent udělal něco, co Leah nečekala, ale co už vážně dokonalo dílo zkázy a ona se mu v tom objetí rozbrečela naplno. Už se ani nepokoušela to tlumit, protože to nešlo, mezi prsty svírala látku na jeho zádech tak pevně, až jí z toho bělely klouby. To nebylo fér, že jí ho tenkrát vzali. Prostě nebylo.

_________________

Asi nebylo zrovna nejchytřejší Leah obejmout, protože hned na to se rozplakala na plno, ale Trent si prostě nemohl pomoct. A hlavně tak alespoň tak nebylo moc vidět, že brečí taky. Uvědomoval si však, že tohle bylo pro to malé, co se ukrývalo v jejím bříšku, špatné, a tak se jí svým 'ššš' snažil trochu utěšit, i když to asi moc nešlo.
V objetí jí svíral tak, jako kdyby jí už nikdy nechtěl pustit (což opravdu nechtěl), ale zase ne tak moc, aby jí třeba nějak zmáčkl bříško. Nechtěl to malé třeba nějak zranit, že. "Rád tě vidím," zašeptal jí po chvíli, když se mu podařilo zahnat slzy, a i když se mu moc nechtělo, od Leah se nakonec odtáhl, protože na té chodbě nemohli přeci stát takhle už na pořád. Je mu by to tedy nevadilo, protože by tu mohl být s ní, ale.. A jako předtím, ani teď si nebyl jistý, co by měl říci. Chybíš mi. Ty dvě slova chvíli povaloval na jazyku a přemýšlel nad tím, jestli by je měl vyslovit, ale při pohledu na její těhotenské bříško je raději spolkl. Byla těhotná, což zákonitě muselo znamenat, že někoho má. Ne? "Měl by tu být někdo s tebou," pronesl nakonec a starostlivě si jí prohlédl. Nemyslel tím jen jejího partnera, ale i rodinu - sestru, rodiče.. kohokoliv. V jakém asi tak mohla být měsíci? Sedmém? Osmém? Mohla být klidně chvíli před porodem a co kdyby se jí něco stalo? "Jste v pořádku?" zeptal se nakonec, i když to nebyla vlastně jeho starost, ale on se o to doopravdy zajímal. Moc. A doufal, že je v pořádku jak ona, tak i to malé, protože kdyby ne, tak by.. tak by co? On sám nevěděl. "Pospícháš?" Na to, že ještě před chvílí nevěděl, co říct, toho teď říkal možná až moc. Poslední otázka ho však zajímala stejně jako ty ostatní. Kdyby totiž ne, mohl by si na chvíli někam sednout, popovídat si.. O to Trent totiž opravdu stál.

_________________

Navzdory pláči se Leah vlastně cítila v jeho objetí až moc dobře a uvědomovala si to, což dobře nebylo. Nakonec ji totiž pustil a ona chtě nechtě musela pustit jeho, utřít si slzy z tváří a začít se chovat důstojně. Jestli ho ona viděla ráda? Strašně. Ale bylo by možná lepší, kdyby to bylo před rokem. „Já tebe taky,“ šeptla proto ještě trochu vzlykavě a stejně jako on by nejraději dodala, že jí chyběl. Jenže při pohledu na své bříško si uvědomila, že by to klidně mohl brát skoro jako urážku, protože dle očividných důkazů si poradila i bez jeho přítomnosti. Jakoby jí ani nechyběl - ale že ji to stálo dost sil a dobrou pověst, aby tomu tak zdánlivě bylo. „Byla tu se mnou Audrey, ale má dvě malé děti, musela se k nim vrátit, jakmile si mě tady převzali,“ pokusila se zmírnit situaci ohledně toho, že tu byla sama. Rodiče by s ní sem nešli a kdyby měla požádat někoho z těch, kteří by mohli být otcem, asi by si nedokázala vybrat. Patová situace... ale to důležité bylo něco jiného: „Jsme,“ pousmála se, protože se staral, i když nemusel. Ale on se vždycky staral. A protože se staral naprosto upřímně, Leah zahnala myšlenky na to, že by mu mohla v některých věcech zalhat nebo alespoň neříct celou pravdu. „Ne, nepospíchám. Bydlím teď přechodně u kamarádky, rodiče... nejsme teď zrovna naladění na stejnou vlnu.“ Odkašlala si a otřela si zbytky slz z tváří a konečně se na něj pořádně zadívala. Na rtech jí při tom automaticky vykvetl úsměv. „Jak... jak se máš?“ Našel sis někoho? Víš, že tvůj bratr učí u nás na škole? On se ti nepochlubil, že jsem těhotná? A že celá škola ví, že se neví, kdo je otec?

_________________

Trent by nejradši Leah objímal už napořád, ale to nešlo, a když se od ní oddálil, připadal si nějakým způsobem prázdný. Byl však rád za to, že ho také ráda vidí, protože kdyby tomu tak nebylo, cítil by se asi pod psa. Což se cítil i tak a to převážně ve chvílích, kdy sklouzl pohledem k jejímu bříšku. Byl to však chlap, takže se rozhodl nad tuhle situaci povznést, nebo se o to alespoň hodlal pokoušet, protože co jiného mu taky zbývalo? "Tak aspoň, že tak," pokýval hlavou nakonec, ale ani tak se mu to moc nelíbilo, i když chápal, že se její sestra nemohla rozkrájet mezi Leah a své děti. Pořád tu ale bylo dost lidí, kteří si ten čas mohli také najít a Trentovi kdovíproč vadilo, že to pro Leah neudělali. "To rád slyším," přiznal pak, protože o oba vážně starost měl, i když neměl proč ji mít. Tedy tak trochu - na Leah mu stále neskutečně záleželo.
Nepospíchala. Z toho měl kdoví proč radost, takže i jeho rty se zkroutily do úsměvu, který Leah věnoval. "Někde by tu mělo být bistro, zvu tě na něco dobrého na zub," Trent z Leah nespouštěl pohled a doufal, že bude souhlasit, protože s ní chtěl nějaký ten čas strávit, i kdyby to mělo být pár minut. Byl však toho názoru, že bude lepší se někde posadit, než postávat na chodbě vzhledem k tomu, v jakém byla stavu. "Chápu," přikývl co se jejich rodičů týkalo, i když moc nechápal a co se týkalo otázky na jeho zdraví, nějak si nebyl jistý, co by měl na to odpovědět. Špatně, protože mi chybíš a neumím si představit život bez tebe? To asi nebyl nejlepší nápad. "Bylo i líp," zamumlal po chvíli, a pokud tedy s bistrem souhlasila, mohli se tam společně vydat. Jestliže měla nějakou tašku, ochotně se nabídl, že jí vezme a jen horko těžko odolával, aby Leah nechytl za ruku. Když si totiž posledně šli společně někam sednout, tvořili pár. "J-jak se máš ty?" oplatil jí otázku a pousmál se.

_________________

Něco dobrého na zub, to byla momentálně ta nejlépe znějící kouzelná formule na světě, protože ve svém stavu by za něco dobrého dala naprosto cokoliv. „Tak teď už se mě nezbavíš,“ broukla pobaveně, ale zadívala se na něj skoro omluvně, protože to mohl pochopit jakkoliv. A ona to myslela v žertu, protože vážně by si nic takového říci nedovolila. Ačkoliv chtěla. Nedokázala si ani představit, co se asi teď Trentovi honí hlavou a co si musí myslet o její situaci a tím spíš mu toužila všechno vysvětlit, i když nevěděla jak, aby to nevyznělo... tak jak to vážně bylo. Bylo těžké přiznat si, že se chovala jako lehká slečna, a bylo ještě horší myslet na to, že by si to o ní mohl myslet i Trent.
Když Trent prohlásil, že mu bylo i líp, starostlivě se na něj zadívala, protože nechtěla, aby se trápil. „Doufala jsem, že řekneš, že se máš skvěle. Nechci, aby tě cokoliv trápilo,“ povzdechla si a pohladila by ho po paži, kdyby pořád ještě byli spolu. Ale nebyli. „Já...“ Neměla se špatně, ale neměla se ani dobře. Těžko se to vysvětlovalo. „Čekají mě zkoušky a škola je teď pro mě trochu těžší, ale já jsem se rozhodla, že to všechno zvládnu. Ty komplikace,“ pohladila se po bříšku, „nebyly tak úplně v plánu.“ Nakousla téma, kterému se nemohli vyhýbat do nekonečna, pokud se spolu měli bavit alespoň trochu normálně.

_________________

Když Leah vyslovila ta slova, Trent se na ní dlouze zadíval. Sice to dle všeho myslela v žertu, ale on se jí zbavit vážně nechtěl a to i přes to všechno, co se stalo. Ale to ještě nevěděl o tom zástupu možných tatínků. Proto jí věnoval jen rozpačitý úsměv a nervózně si u toho prohrábl vlasy, protože na to nějak nedokázal nic říct.
"Jsem v pořádku," mrkl na ní, protože nechtěl, aby si o něho dělala starosti, když vlastně neměla proč. Byl v pořádku, a pokud pominul celou situaci mezi nimi, měl se i dobře. Jen se mu prostě stýskalo a byl z toho i po těch dvou letech rozmrzelý, protože mu na Leah záleželo. "Každý má takové smutnější chvilky," krčil nakonec rameny, a když se rozpovídala o tom, jak se má, zkoumavě na ni pohlédl. Nebyl u toho žádný náznak toho, že by to zvládala s někým.. Ona se rozhodla, že to všechno zvládne. Ne oni. A navíc mu hlavou prolétly ta předchozí slova - že je přechodně u kamarádky. Proč nemohla být u otce dítěte? "Určitě to dáte levou zadní," a myslel tím krom ní taky toho prcka, protože teď na to přeci byli dva. Nebylo to sice úplně téma, o kterém se chtěl bavit, ale pokud chtěl s Leah nějakou chvíli strávit věděl, že se tomu stejně nevyhne. "Ale důležité je, že na to nejsi sama," pronesl po chvíli, když procházeli dveřmi do bistra. To ještě nevěděl, že na to zvětší části sama je.
Jakmile pak pomohl Leah si sednout k jednomu z volných stolů, jal se jít objednat dva kousky malinového dortu a pro sebe kávu a pro Leah to, co si přála a netrvalo to ani moc dlouho a s menší pomocí obsluhy si to mířil se vším pěkně zpátky k ní. "Jak se ti vůbec v Bradavicích líbí?" povytáhl tázavě obočí a na chvíli ho napadlo, že se jí tam muselo líbit moc a asi i někdo, když skončila v takovémto stavu.

_________________

Byl v pořádku, i když se tak úplně netvářil, ale to ona by se taky netvářila, i kdyby ho potkala bez těch viditelných okolností. Jak to vlastně mohlo být v pořádku, když vlastně neměla ani šanci se rozloučit? Najednou prostě nebyl. A Leah se teď jen horkotěžko snažila neprožívat ty chvíle znovu, protože v tu chvíli, kdy zjistila, že odjel (byť proti své vůli, ale to ona tehdy nevěděla), měla pocit naprosté prázdnoty. Jakoby svět kolem ztratil barvy a ztichl. Pak poslali pryč i ji, kdyby se snad náhodou rozhodl ji hledat, a ona se tu prázdnotu pokusila zaplnit tím nejhorším možným způsobem, který ji mohl napadnout. Když pak Trent navíc podotkl, že každý má takové smutnější chvilky, dlouze se na něj zadívala. „Některé takové chvilky trvají ale až příliš dlouho...“ A mohly vůbec skončit?
Že to dají levou zadní, na to se jen pousmála, protože jí nic jiného nezbývalo, než to tou levou zadní zkusit dát. Ale že by na to nebyla víceméně sama? Uniklo jí pobavené ušklíbnutí nad jeho slovy, i když si nezasloužil, aby se tak tvářila. Myslel to dobře. „Je to trochu složitější, ale nechci tě tím zatěžovat,“ broukla nakonec a vešla do bistra, kde se za jeho pomoci usadila, nechala si objednat horkou čokoládu a za vše mu poděkovala. „Je to tam fajn. Jsem ráda, že mě tam nechají dostudovat. A... jak je ve světě? Nebo,“ polkla ztěžka, „ses už někde usadil?“

_________________

"Naprosto s tebou souhlasím," přikývl a po očku se na Leah zadíval. Ta prázdnota, kterou zažíval od doby, co musel ze školy odejít bez jediného rozloučení, trvala až příliš dlouho. No a teď, když viděl Leah těhotnou, byla ta prázdnota ještě větší. Ve svých nejdivočejších snech si totiž představoval, že se jednou znovu uvidí a budou spolu, na pořád, ale teď ho tahle situace o všechny podobné myšlenky obrala. Za zlé jí to však neměl, bylo přeci dobré, že alespoň jeden se přes jejich vztah dokázal dostat.
Ještě předtím, než pomohl Trent se Leah posadit k jednomu stolů a zmizel objednat to, co si přála, se na ní zkoumavě zadíval. "Ty mě ničím zatěžovat nedokážeš," přiznal s menším pousmátím. On by byl schopný sedět klidně i několik hodin po jejím boku, poslouchat to, co jí trápí, protože by rád přišel na to, jak jí potěšit a udělat jí opět veselou. Pak už raději ale zmizel pro ty dorty a pití s myšlenkou na to, že se k tomu později třeba vrátí.
"Rodiče by za to byli rádi," přiznal, zatímco pohledem hypnotizoval svůj hrnek s kávou. "Ale já na to nemám ani pomyšlení." Dodal a pokrčil rameny. Tu, se kterou by o to stál, mu před dvěma roky vzali a on se přes to ještě stále nedokázal dostat. "Ve světě je pěkně, dokážu se tam celkem dobře odreagovat, poznávám nové lidi, jejich zvyky, píšu knihy.." ale na tebe zapomenout stejně nedokážu. Trent konečně pozvedl své oči od hrnku k Leah, které věnoval menší úsměv, zatímco prsty několikrát poklepal o desku stolu.

_________________

Nechal ji sedět s myšlenkami na to, zda mu říct a nebo neříct, jak to celé je, a to zase nebylo pro změnu fér od něj. Bylo by fajn, všechno mu říct a doufat, že to pochopí, ale Leah cítila, že tomu tak nebude. A tak celou dobu, co čekala, než se vrátí, ho pozorovala z povzdálí a sbírala odvahu, která nepřicházela.
Leah byla nervózní z té možnosti, že by se třeba opravdu usadil a přes všechno se snadno přenesl, ale pravdou bylo, že to u něj čekala spíš než to, že by to neudělal. Byl dospělý, podstatně starší než ona, on už se s tím musel umět vyrovnat - alespoň podle jejích představ. Jenže Trent se neusadil, neoženil, naopak se mu do toho nechtělo a dělat spoustu zajímavých věcí, aby se odreagoval. Leah pevně sevřela hrnek s čokoládou v dlaních a zadívala se na jeho prsty bubnující do stolu. „Chyběl si mi a pořád chybíš,“ broukla nakonec, protože to bylo něco, co by mu nejraději řekla hned, jak ho na chodbě uviděla a on ji objal. „Já... jsem se s tím nezvládla srovnat, Trente, a už vůbec jsem nezvládla celou tu dobu po tom, co mě donutili přestěhovat se do Anglie...“ To tedy nezvládla, absolutně. A otázkou bylo, jestli mu to zvládne nějak vysvětlit, a jestli on to dokáže pochopit. „Udělala jsem strašnou blbost a... vlastně ne jen jednu, udělala jsem spoustu blbostí, protože jsem myslela, že mi to pomůže, ale vlastně je to mnohem horší než před tím,“ šeptla a po tváři se jí skoulela slzička, tak ji setřela prsty. „Jenomže jsou to věci, které se nedají vzít zpátky a... nezůstalo to bez následků.“ pohladila svoje bříško a v duchu se tomu malému omluvila, že mu dneska pořádá emocionální horskou dráhu, což mu ani trochu neprospívalo, zvlášť teď, když už se mohlo každou chvíli podívat na svět.

_________________

Možná, že se měl někde usadit, nechat si od rodičů domluvit svatbu, pokusit se na Leah zapomenout, ale to prostě nešlo, protože Leah pro něho byla první opravdová láska s jejíž ztrátou se vyrovnat nedalo a to i kdyby chtěl. A on vlastně ani nechtěl. Když pak tedy Leah vyslovila ta slova, koukal na ní, ale neřekl ani slovo, protože ho to zarazilo - chyběl jí. Dle jejího břicha to tak ale nevypadalo, nepoukazoval na to však z toho důvodu, že se mu to celé rozhodla osvětlit, a tak slova, která měl na jazyku, polkl s tím, že je řekne třeba potom. Ona mu totiž nesmírně taky chyběla.
Trent na Leah zkoumavě hleděl a jestli vypadal šokovaně? Tak trochu ano, i když se snažil schovat všechen ten šok uvnitř a bojovat s ním po svém. Zda to chápal? Tak trochu ano. Věděl, že každý se se smutkem vyrovnává jiným způsobem, on třeba cestoval, aby se nějak zaměstnal. Leah.. Leah to řešila po svém. Že jeho způsob byl tisíckrát lepší? To rozhodně byl, ale mohl jí to snad vyčítat? Nemohl a to snad i kdyby chtěl. "Taky si mi chyběla, Leah, a ještě stále mi chybíš," promluvil po chvíli ticha, protože si to celé potřeboval projít v hlavě několikrát, i když mu připadalo, že o tom ještě nepřemýšlel dostatečně a tak nějak si stále nebyl jistý, co na to vlastně má říct. Už ale chápal, co chtěla naznačit tím, že je to složitější a že ho tím nechce zatěžovat. Rozhodně však svá slova nehodlal brát zpátky a byl rád, že se o tohle celé s ním podělila, protože si byl jist, že to pro ní nebylo lehké. Pokud se její ruce nacházeli na stole, natáhl se, aby je mohl chytnout. "Takže tě on.. oni?" odkašlal si a zadíval se jí do očí. "V tom nechal..i samotnou?" zeptal se nakonec a na sucho polkl. Doufal však v odpověď zápornou, protože kdyby přišla kladná, asi by zuřil, i když neměl proč - přeci to nebyla jeho starost. Ale on nějak cítil, že to jeho starost byla a tak trochu se cítil vinen za to, že tu dnes takhle seděli.

_________________