„U Merlina, Aidane, dej sem tu minci. Je začarovaná proměnlivým kouzlem,“ sykla, ale víc mu říct nehodlala, protože čím míň věděl, tím lépe. Syb si totiž pořád ještě nebyla jistá, jak moc byl Aidan právě teď pod vlivem nebo nevlivem muže v kápi, takže to nechtěla pokoušet. I ji samotnou pak překvapilo, že se jí povedl úplný patron, protože až do teď neznala jeho podobu, a byla za to celkem ráda. Teď navíc musela zdrhat z vězení s myšlenkou, že na sebe její patron bere zvěromágskou podobu jejího bývalého, což nebyla zrovna šťastná myšlenka. „Myslím, že se mi líp pracuje, když mám nějaký určitý cíl a nemetám ta kouzla na figuríny, bubáky nebo svoje spolužáky v učebně,“ zamumlala.
Jakmile se oba ocitli venku, Sybille sice neviděla žádnou možnost, jak se dostat z ostrova pryč, ale odmítala se vzdát bez toho, aniž by něco zkusila (za předpokladu, že měla v ruce minci, si byla svým přežitím o něco víc jistá, protože zvládla poslat zprávu komukoliv, kdo zrovna vysedával na druhé straně spojení – jenže na čekání na zachránce neměli dost času tak jako tak). „Odsud se taky nedá přemístit? Mysli rychle!“ Mohla by to zkusit, ale nebyla si jistá, co by se stalo, kdyby to nešlo. Poplašeně nadskočila, když dveře za nimi zasáhlo kouzlo a automaticky na ně zamířila hůlkou. „Colloportus!“ Dobře, určitě bylo i nějaké lepší kouzlo, ale tohle by mohlo ty uvnitř na chvilku zadržet, když už nic jiného.
„Další nápady? Můžeme vytvořit přenášedlo… skočit dolů.. můžu tě zkusit proměnit v kachnu a pak se jít muchlovat s mozkomorama…“ plácala cokoliv, co ji zrovna napadlo. Ovšem teď už to bylo teď nebo nikdy, protože se k nim stahovalo příliš mnoho nepřátel.

Mimo herně:
Na colloportus si opět nehážu (bonus +6)

_________________

"Co já vím, asi dá, tak jsme se sem dostali, ale já to neumím," odpovídal Aidan netrpělivě a nakláněl se nad hlubinu. Kolik to mohlo být metrů, minul by ta rozeklaná skaliska připomínající černé zuby tam dole...? Bez přemýšlení cvrnkl minci dozadu k Sybille, aby s tou cetkou už dala pokoj. Když se ozvala, vrhl na ni pohled pochybující o tom, že na ni pobyt v Azkabanu nezanechal následky, a nakonec si odfrkl. "Nech si kachny a muchlování na někoho jinýho. Jestli vymyslíš něco jiného teď, zabiju tě," dodal se zavrtěním hlavy a odrazil se. Aidan to s nápady zas tak moc nepřeháněl. Cesta dolů byla hezky přímá a i když mu chyběla hůlka, on byl zvyklý na to, že mu většinou nefungovala, nebo ji zapomínal na nočním stolku, takže se nebál spolehnout se na vlastní nemagické schopnosti.
Ledová voda ho zalila společně s šokem a pocitem, že skočil napůl placáka nejmíň na jedno koleno, které si o dno dva metry dole rozřezal o skály, než vyplaval nahoru a začal prskat a lapat po dechu. Ohlédl se nahoru - jestli mu zatajila, že se přemisťovat umí, a teď ho tu nechala, to by musel spočítat účty... později. Ke břehu to bylo ještě daleko a jeho tělo začínalo reagovat tak, že stahovalo krevní oběh na to nejdůležitější, takže ho začaly brnět a bodat konečky prstů. Oblečení ho stahovalo dolů. Navíc to krvavé koleno bylo ironicky perfektní, jestli tu náhodou plavaly ještě nějaké žraločí zálohy mozkomorů... Pravdou bylo, že teď mu zůstávalo tak málo radosti, že si tečky dole v příboji žádný z poletujících cárů zoufalství nevšiml.

S mincí pevně v rukou stačilo jen, aby Sybille přejela prsty po jejím povrchu a podala zprávu o tom, kde je. Jsou. Aidan šel s ní, ať už chtěl nebo nechtěl. Přemisťování tedy zavrhla, když se Aidan ozval s tím, že to neumí. To ona sice ano, ale oba by pryč nedostala, natolik si rozhodně nevěřila. „Proč?“ Zeptala se oduševněle ve chvíli, kdy Aidan už v podstatě mířil dolů… „Thorne! Ty jsi fakt korunovanej, ale idiot!“ zařvala za ním, ovšem nehodlala zůstat ve spárech mozkomorů ani o vteřinu déle. Ale ta skaliska… Azkaban. Fajn, skaliska. Syb se v duchu pomodlila ke všem svatým i k Merlinovi a následovala Aidana do vody s hůlkou stále pevně sevřenou v ruce.
Voda byla ledová. Tak ledová, že Sybille v prvním okamžiku chtěla zalapat poplašeně po dechu, ale místo toho se jen nalokala vody, protože přistála jak jinak než pod hladinou. S mincí i hůlkou pevně v ruce zaplula pod povrch stejně neobratně jako předtím její bývalý spolužák. O ostrou hranu podvodního útesu si ošklivě pořezala paži, ale díky podchlazení si byla celkem jistá, že tu nevykrvácí. To už dřív umrzne. Nad hladinou to nevypadalo o nic lépe než pod ní, jen vzduchu tu bylo o něco více, takže se Sybille konečně nadechla, a zmateně rozhlédla kolem sebe. Tady je nikdy nikdo nenajde. Tady umrznou, utopí se, nebo je něco sežere. Roztříští se o skaliska stejně jako ty vlny. Šťastné myšlenky plné naděje byly pryč. Nenávratně. A Sybille si za celý útěk neuvědomila, jak na tom bylo její tělo po fyzické stránce po takové době, kterou strávila za mřížemi s mozkomory na dosah. Po pár tempech už v podstatě nemohla a nad hladinou ji tak držela jen síla vůle. A ona pevně svírala v ruce minci, která se pod vlivem jejích emocí započala měnit jako šílená, než se nakonec ustálila na čemsi o moři.

_________________

Nebylo moc situací, kdy by Aidan tolik litoval, že nedával ve škole větší pozor. Mohl vědět možná už dřív, jak se bránit té zakázané kletbě, kterou prostě naivně nečekal, že se ještě v dnešní době bude používat v civilizovaném světě. Teď se civilizovaný svět omezil na výhled skákající akvabely číslo dvě.
Aidan dělal rukama osmičky, šlapal vodu a snažil se držet nahoře. "Žiješ?" zařval, protože sám neslyšel nic kromě hučení. Ne že by si tolik uvědomoval, že je na tom Sybille špatně a má stejnou šanci doplavat ke břehu jako pošlá hvězdice. Moře by je časem zaneslo a vyvrhlo u nejbližšího břehu, ale tam nechtěli. Aidan se snažil doplavat k holce, u které byl zvyklý na perfektní čarování a nějakou tu pohotovost, ale možná byl ten patron moc. Vyškubl jí ze ztuhlých prstů hůlku, aby se mohla líp opřít do vody, neboť hůlka byla jako pádlo logicky k ničemu, a lapl po doušku slaného vzduchu. Vykřikl skoro nesrozumitelně formuli na bublinové kouzlo a zkusil namířit hůlkou Sybille na hlavu, takže vážně moc doufal v minimální vedlejší účinky typu výbuch a jiskry.

Mimo herně:
Bublinové kouzlo (+ 4)

Aidan Thorne rolled 1d10:
1

Perfektní zklamání. Aidan zahodil hůlku, která zůstala plavat na vodě, a pokusil se Sybille aspoň podepřít, i když se díky tomu spíš začal o něco úspěšněji topit.

Aidanovo volání Syb vnímala jen zpola. „P-p-pořád si my-myslím, že bys to m-měl jako k-kachna lepší.“ Prohlásila zdánlivě nesmyslně, ale kachny uměly plavat. A létat. Jí by v tuhle chvíli ani moc nevadilo být kachnou, jak nad tím tak uvažovala, ale to už se Aidan rozhodl dělat zase kraviny jako správný nebelvírák, takže byl čas přestat blouznit a myslet si, že už nemůže. On když prý člověk nemůže, tak může dvakrát tolik (nebo alespoň její šéf na letní brigádě to považoval za dobré pracovní heslo). „T-thorne, hůlka s-se nezahazuje, t-ty…“ pokusila se mu vynadat a zalapala po dechu, načež se natáhla po odhozené hůlce. Ale co s ní! Syb se mohla přemístit, ale nechat tu Aidana… to nešlo. Navíc byla tak vyčerpaná, že by se jí to asi nepovedlo ani samotné. Ovšem bylo velké štěstí, že jsou lidi bordeláři a na hladině občas něco připlave, obzvláště když část Azkabanu vyletí do povětří, že. Kus dřeva se prostě najde vždycky. „A-accio!“ zadrkotala zuby, takže se jí to samozřejmě nepovedlo, ale napodruhé už to bylo lepší a pod rukama se jim zjevil dřevěný trám, který je mohl nadnášet. To jim ovšem situaci nijak neulehčovalo. Houpání se na hladině nebylo fajn ani trochu, když se nikam nepohnuli. „Aqua eructo!“ pokusila se tedy přidat jim pohon, ale kdoví, jestli se jí to vůbec povedlo.

| +

Mimo herně:
Aqua eructo (+4, přehodit 10)

Sybille T. Lowrey rolled 1d10:
9

Jo, lidem se někdy pod stresem pracuje líp. A i když to nebylo nic moc, alespoň je to pomaličku dostávalo pryč od těch skalisek a příboje.

_________________

I přes viditelné vyčerpání byla Sybille duchapřítomnější aspoň v tom, že následující výbuch vysoko nad nimi obrátila v jejich prospěch. Aidan se chytil hned po ní trámu jako posledního stébla a byl rád, že se může nadechnout a že se přestali navzájem stahovat do vody. I tíha mokrého oblečení táhnoucího ke dnu už byla snesitelnější. Na Lowreyovou, která mu zvládala ještě vynadat, se zadíval přes zplihlou, jednolitou clonu slepených mokrých vlasů a vyplivl slanou vodu. "Kdybych si měl vybrat mezi tímhle a tamtím kusem dřeva, beru trám, díky," oznámil a dlaní natočil hůlku v Sybillině ruce od sebe. Kachnou být nechtěl, i kdyby se mu mělo plavat líp, teď už ne. Slovy ale šetřil - pořád ho stínala únava, na patře cítil odpornou mořskou výživu a šlapání vody nebyla žádná relaxační činnost ani na plovoucím trámu.
Aidan nedokázal odhadnout, jak daleko od nich se nachází pevnina, nebo kdy a jestli je nabere nějaká loď, jak se od břehu dostane zpátky domů, kam teď toužil zamířit víc než kamkoli na světě, ale svědomitě pomáhal, jak se dalo. Aspoň udržet rovný směr. Sybillino kouzlo tomu dost napomohlo a do karet jim hrálo to, že nahoře byl pořád ještě shon, ozývaly se odtamtud výbuchy a blýskala mdlá, zelená záře.
"Tu hůlku si klidně nech," odtušil nenaloženě po chvíli, když se držel na trámu už pěknou chvíli na větru, hůlka s kouzlem kormidlovala a jemu byla zima, takže ze sebe skasal lepící se černý hábit a kvůli husí kůži i tričko, které cestou sice mohlo proschnout, ale asi do dalšího praní nebude moc ohebné. Sůl se zažírala do řas a vlasů a zadírala pod kůži... a moře vytvářelo tak nepříznivé vlivy, jako kdyby nemělo nic lepšího na práci, ale aspoň už byli daleko od mozkomorů a Aidanovi přestávalo srdce střídavě zběsile bušit a úzkostně poskakovat. Prohlížel si mlčky kostěnou masku a bohorovně nechával další práci s kouzly na Lowreyové.

Sybille by lhala, kdyby tvrdila, že není vyčerpaná, protože byla, a kdyby nebylo toho trámu pod jejíma rukama, asi by brzy skončila pod hladinou. A dost možná i na mořském dně nebo hůř, mrštěná o ostrá skaliska. Teď už ale nad takovými věcmi nemusela vůbec uvažovat. Azkaban se jim pomaličku vzdaloval z dohledu a Sybille nezvládala ani s hrůzou lapat po dechu nad mozkomory vznášejícími se okolo vězení, aby dali všechno do pořádku.
„Dík,“ zamumlala Syb tiše, když jí Aidan přenechal svou hůlku, ale nechat si ji určitě nechtěla. Pochybovala, že ta její bude ještě k nalezení, ale chtěla vlastní. Novou, ale vlastní. Letmým pohledem zkontrolovala Aidana, který skončil bez části oblečení, což by ji asi za jiné situace zajímalo z naprosto jiného důvodu, než jen kvůli tomu, jestli to byl dobrý nápad. Ona naštěstí neměla ani jednu ruku dost volnou na to, aby se o nějaké odšacování pokusila.
Z Azkabanu byla po nějaké době plavby už jen tečka na obzoru a Syb pocítila neskutečnou úlevu, když z ní spadl veškerý pocit beznaděje a strachu, který kolem sebe mozkomoři šířili. Hned se jí o něco lépe dýchalo, ale v ledové vodě to pořád nebyla žádná legrace, i když tady už byla hladina o něco klidnější. Což ovšem taky znamenalo, že jsou na otevřeném moři bez pevniny v dohledu. „Aidane? Dík.“ Broukla po dlouhém mlčení a odvrátila hlavu od mizícího Azkabanu.

_________________

Otevřené moře a v dohledu nic než vlny, Spousta času mlčet a beznadějná snaha udržet si suchý zadek. Aidan si uměl představit i zábavnější odpoledne a navíc mu nebylo moc do řeči. Světlici použít nemohli a pořád ještě je mohli najít nesprávní lidé, hodiny se tu vlekly a jeho tričko bylo přesně jak předpokládal sice suché, ale tuhé jak prkno. Navíc ze Sybille vypadlo poděkování, což Aidanovi přišlo skoro jako jízlivost.
"Vzpomínám si na všechno, to já jsem tě tam dostal. Jestli mi chceš poděkovat, nevracej se k tomu," pohnul rameny bez falešné skromnosti, která nebyla na místě ani omylem, seškrábl z jejich pramičky chaluhu a málem ho to zlákalo k dalšímu mlčení a přemítání nad tím, jakou má žízeň a kdy se dostaví hlad. Mohli tu být ještě hodiny, dny... Konverzace možná na škodu nebude.
"Dovolíš?" natáhl se po hůlce, kterou si nevraživě prohlédl, a posléze s ní zkusil mávnout se slovy pro zateplovací kouzlo. Když už tu mají čekat, nemusí být promrzlí od větru. S obtížemi se navlékl zpátky do solí zcepenělých svršků, už se to dalo snést, když se "vor" ustálil.
"Do čeho ses to zamotala, že jim stojíš za V.I.P. celu?" zavrtěl hlavou. Bylo známým faktem, že posledních pár měsíců je Azkaban narvaný až pod střechu. Po dnešku možná není úplně dobrá zpráva, že se uvolnila s velkou pravděpodobností další místa, soudě dle zelených záblesků. Po značné době napadlo Aidana zeptat se i na minci, jestli Sybille neví něco o ostatních spolužácích a jestli náhodou neumí vykouzlit aspoň suchar. Jedna z věcí, kterou si nevybavoval, bylo toliko kdy jedl naposledy.
"Jestli se odtud dostaneme, přísahám, že se naučím aspoň pár pitomých kouzel navíc pro podobné případy," ulevil si. Na Aidana to byla velká slova a dokonce se mu v hlavě začínal líhnout konkrétní nápad, pro který by se zbavil dokonce i závislosti na hůlce, i když sousto to bylo poměrně velké.
Jako na zavolanou se na obzoru objevila maličká loď velikosti špendlíkové hlavičky, která se pod pár minutách zírání začala zvětšovat - plula přibližně jejich směrem. Aidan okamžitě začal na Sybille útočit loktem, jestli vidí to samé, nebo se mu to jen zdá. Z loďky se vyklubala rybářská loď, na které se určitě najde místo pro dva zachráněné pasažéry navíc, o tom se Aidan ujistil hřmotným řevem, který se přes mořskou hladinu překvapivě úspěšně, chraplavě nesl. Nouzovou situaci zdůraznil máváním pažemi a jakmile si byl jistý, že si jich mudlovská loď všimla a lehce změnila kurs, medvědím stiskem ohrozil kapacitu plic Lowreyové a rozesmál se.

Mimo herně:
Zateplovací kouzlo (+ 6, takže hod kostkou nemá cenu)

„Taky si mě dostal odtamtud,“ prohlásila Syb neochvějně, protože si za svou vděčností stála, i když měl Aidan pravdu, a za její pobyt za mřížemi vlastně částečně mohl. Pod Imperiem tomu ale nemohl přece zabránit, ne? Nakonec se Sybille rozhodla dát na jeho radu a víc se k tomu nevracet, aby se nestihla se spolužákem v té ledové vodě a prekérní situaci ještě navrch pohádat.
Když jí sebral svou vlastní hůlku, Syb se najednou cítila strašně bezmocná. Byla jí zima, měla příšerný hlad, kruhy pod očima, mokré slepené vlasy a vůbec musela vypadat jako módní ikona z koncentračního tábora. „Vím já? Jen jsem se takhle procházela po ulici, uviděla rvačku, vytáhla hůlku… párkrát jsem se sešla s nějakými radikálními rebely, ale to přece není zločin, ne? Ne větší, než můj mudlovský původ.“ Ušklíbla se a skoro při tom zapomněla drkotat zuby. Pak se skoro hystericky zasmála. On to byl vážně dobrý vtip, to, co Aidan právě prohlásil. „Nauč se přemisťovat.“ Broukla pobaveně, než ji zaujalo cosi na obzoru, co rozhodně vypadalo na loď. Ani ten loket v žebrech nepotřebovala, aby si toho všimla, a začala společně s Aidanem křičet jako o život. Mávala alespoň jednou rukou, i když byla už tak vyčerpaná, že měla pocit, že brzy dozajista omdlí a nechá v tom Thorna samotného. Kdyby ji tedy po chvilce trochu nepřidusil a nezačal se smát podobně jako předtím ona.
O chvilku později se Sybille i s Aidanem už nacházela na palubě rybářské lodi, drkotala zuby pod dekou a nechávala do sebe lít horký grog, což ji brzo odeslalo do říše snů. A probuzení si naplánovala až na Londýn.

>>>>>>

_________________