<<<
Lenore dnes přišla po nějaké době zase za manželem do práce, a kupodivu mu ani tak nenesla kávu, jako novinky. Ale o tom až časem. Venku pršelo, a Leničce se to ani krapet nelíbilo, takže se samozřejmě na Ministerstvo přemístila. Nerada mokla, ale kdo by asi taky chtěl ztřeštěně pobíhat ulicemi a nechat na sebe pršet, že? Kdepak, ona byla radši, když její sněhobílé šaty zůstaly suché a čisté, děkuji pěkně. Takže když vcházela do budovy Ministerstva kouzel, vypadala Lenore dokonale, ostatně jako vždy. Žádné problémy s deštěm.
Jak tak kráčela směrem ke kanceláři svého manžela, musela si Lenore přiznat, že je vlastně trochu nervózní. Jistě, mohla si s Leonardem o všem promluvit až doma, ale upřímně netušila, kdy bude mít vůbec volno, a teď, když si byla některými věcmi jistá, prostě to ze sebe potřebovala dostat co nejdřív. A s tím, jak hektické to teď na Ministerstvu bylo, si prostě nemohla být jistá, že se nějaký ten čas na oznámení či rozhovor. Neberte to špatně, Lenore nikdy nevadilo, kolik času tráví Leonard v práci. Nebyla jednou z těch, kdo by potřebovali svého muže čtyřiadvacet hodin denně po svém boku, a chápala, že pro jeho kariéru je přesně tohle pracovní nasazení důležité. Nicméně právě v tuhle chvíli prostě musela jeho práci na chvíli přerušit. Doufala ale, že bude mít její choť radost... aspoň trochu, aspoň do té míry, jaké byl jeden či druhý z nich schopný. Ale víme jak, nebudeme předbíhat, všechno se vyjasní..
Tak či tak, Lenorka opravdu nepotřebovala, aby jí někdo navigoval, cestu k Leově kanceláři znala až moc dobře. A tak na místo dorazila v téměř rekordním čase. Nečekala na nic, však nemělo cenu to nijak oddalovat, a zaklepala na dveře. Přeci jen nehodlala jen tak vrazit dovnitř, že.

Mimo herně:
meh. šitpost cuz vůbec nevím jak napsat příchodpost LOL

_________________

Leonard měl sice nějakou práci, ale momentálně ji na chvíli odložil, aby si přečetl noviny, nebo alespoň jejich část. Papírování, kterého dnes naštěstí moc neměl, mohlo chvilku počkat, že. Hodlal se k němu vrátit, ale teď si dopřával kvalitní kávu a nekvalitní čtení - očima totiž brouzdal po řádkách Denního Věštce, který považoval víc a víc za bulvární plátek, ale nedalo se nic dělat, nic lepšího ke čtení neměl.
Když se ozvalo zaklepání, Leo na okamžik nakrčil čelo, protože si nepřál být rušen, ale nakonec s povzdechem odložil noviny, odsunul je na kraj stolu, a narovnal se ve svém pohodlném kancelářském křesílku, aby tam neseděl jako pytel brambor, což se k němu vůbec nehodilo. „Dále,“ broukl po chvilce, která Lenore určitě musela připadat jako věčnost a určitě v ní vzbudila dojem, že Leo ve své kanceláři vůbec není. Za dveřmi totiž do chvíle, než se ozval jeho hlas, nebylo slyšet vůbec nic, jako by tam nikdo nebyl.

_________________

Ne že by snad čekala vyzvání ke vstupu v tutéž sekundu co zaklepala, nicméně bylo jisté, že čím delší porce té chvíle, jíž si Leo dával na čas ubíhala, tím víc si byla naše ledová princezna jistá, že sem dorazila snad ještě dřív než její choť. Což byla absolutně absurdní představa, vzhledem k tomu že z domu odcházela až po něm, a ještě prošla vyšetřením u Munga, než se vydala sem, že. Ale proč jinak by jedinou odpovědí bylo ticho? Povzdechla si, a už se chtěla otočit na podpatku a nakonec vše Leovi oznámit večer, prostě si počkat až přijde z práce, i kdyby to mělo znamenat obírat se o spánek. Rozhodně se nehodlala tady nikde pídit po tom, kde se pan Tinkerbell nachází. Nepotřebovala vypadat jako manželka-stíhačka, když tomu tak vůbec nebylo.
Tak či tak, nakonec se zpoza dveří ozvalo ono pozvání dál, takže Lenorka přeci jen nemusela nikam odcházet, naopak vešla dovnitř. "Dobré ráno, drahý," pozdravila a zavřela za sebou dveře. Kdyby byla bývala jen trochu jiná, možná by dodala i něco o tom, ať se hned zrána tak nekaboní, ale upřímně, kdo by se nekabonil nad tím, co za žvásty určitě zase psali v novinách, že? Takže se spokojila pouze s ujištěním "Nezdržím tě dlouho, neboj."
Teď teprve na ni začínala opravdu doléhat nervozita. Což bylo absolutně hloupé. Lenore se neměla zač stydět, byla vzornou manželkou, nikde (a s nikým jiným) se netahala, i kdyby jen proto, že jí prostě zbytek světa vyjma Leonarda přišel přinejmenším odpudivý, ale hlavně proto, že jí to za to stejně nestálo. Ona byla spokojená tam kde je, a nějaké eskapády a následné skandály prostě neměla zapotřebí. Manželství jim fungovalo tak jak mělo. To ostatně bylo evidentní i z novinky, kterou dnes nesla, a k jejímuž pronesení se plavovláska právě odhodlávala. Těžko říci, jestli by na ní někdo poznal, že je nervózní. Ale pokud ano, zřejmě by to byl právě ten muž, za kterým dnes přišla.

_________________

Kdyby Leonard tušil, že ten, kdo klepe na dveře jeho kanceláře, je jeho drahá žena, možná by s tím vyzváním ke vstupu tak dlouze neotálel. Jenže rentgenovým pohledem neoplýval, takže netušil, kdo za dveřmi je. Naštěstí ale čekající osobu ta chvilková prodleva neodradila.
Když do kanceláře vešla Lenore, Leonard se navzdory své nátuře letmo pousmál, protože ji rád viděl. Vždyť to také byla jediná osoba široko daleko, které zvládl projevovat alespoň nějaké city a na které mu záleželo, byť si ji bral především kvůli jménu. O to mu tehdy šlo nejvíc – sám netušil, jak mu Lenore přiroste k srdci, a že se v jejich manželství přeci jen najde dost lásky. Na jejich poměry dokonce možná až moc lásky.
„Dobré ráno,“ odvětil, vstal od stolu a přešel před něj, aby na něj Lenore nemusela shlížet. „Ty nikdy nezdržuješ,“ dodal, načež se na svou ženu zkoumavě zadíval. „Posadíš se?“ povytáhl obočí. Sice naznačovala, že tu dlouho nepobude, ale ať už měla na srdci cokoliv, nemuseli to řešit ve stoje. „Děje se něco?“ zeptal se po chvíli, poté, co si svou drahou ženu důkladně prohlédl od hlavy k patě. Zdálo se mu to, nebo byla maličko nervózní?

_________________

Chtě nechtě, koutky úst se jí mírně pozvedly v pousmání, které si z celého světa zasloužil právě jen Leonard, když jí oznámil, že vlastně nikdy neruší. Jistě, byla to prostě taková fráze, manželkám se tohle říkalo, ale Lenore věděla, že na tom ten kousek pravdy skutečně bude, a to stačilo, aby její ledová maska roztála. On pro ni stejně nebyl žádný důvod. Nač předstírat kus ledu před někým, kdo zná její skutečnou vnitřní vřelost lépe než kdokoliv jiný?
"Děkuji," řekla prostě a posadila se, když byla vyzvána, protože přeci nemělo smysl tady nervózně postávat. Přece mohla úplně klidně nervózně sedět. Samozřejmě se snažila nedávat onu nervozitu nijak najevo, však racionálně věděla, že pro ni nemá sebemenší důvod, i tak se ale zdálo, že ji Leo prohlédl. Nad jeho otázkou zavrtěla hlavou. "Všechno je v pořádku," opáčila, a pak už zřejmě nastal ten moment. Možná to všechno bylo tím, že tohle bylo poprvé v Lenorčině životě, co vůbec něco takového musela řešit, a proto jí přišlo tak těžké tu novinku vyslovit. Nicméně měla ale stejně pocit, že si Leo musel u ní všimnout té změny, kterou začala procházet, i když zatím jen po psychické stránce - protože on byl opravdu dobrý v rozpoznávání drobných odlišností od běžného Lenořina chování, maličkých změn v jejích výrazech. I tak ale hádala, že by nemusela celou věc prostě jen tak vybafnout. A tak volila mnohem víc slov, než za obvyklých okolností. Pohlédla na svého muže, zhluboka se nadechla a promluvila. "Víš, jak mi poslední dobou bývalo často špatně," začala, a jak už jednou mluvila, nešlo to zastavit, teď už to říct musela, "tak jsem byla dnes na kontrole u Munga, a je to jisté..." Odmlčela se. Dost možná už Leovi došlo, kam svými slovy směřuje, nebyl přeci žádný hlupák. I tak ale chtěla tu věc vyslovit. Trošku nervózně si zastrčila neposedný pramen plavých vlasů za ucho, a dovolila svým očím aby na chvíli sklopily svůj pohled dolů, než jím zase vystoupala k tváři jejího drahého chotě. "Čekám dítě, Leonarde," vyřkla konečně onu novinku tichým, překvapivě klidným hlasem, "a jednoduše jsem chtěla, aby ses to dozvěděl jako první." Neuhnula pohledem, teď už ne. Chtěla vidět sebemenší změnu v Leově tváři, pokud by měla nějaká nastat.

_________________

Když Lenore klesla do křesílka určeného pro návštěvy, Leonard vzal židli a posadil se naproti ní, protože s ní nehodlal jednat přes masivní kancelářský stůl. Ona konec konců nebyla žádný podřadný úředník, ona byla jeho žena, kterou Leo jako jedinou ctil, a snažil se být ukázkovým manželem. Ne, žádný podpantoflák, ale zároveň chladný čumák. Choval k Lenore city, takové, které v něm nikdo jiný vzbudit nedokázal, a podle toho s ní také jednal.
Dle jejích slov bylo všechno v pořádku, a tak se Leonard maličko uvolnil - nepřišla tedy s ničím vážným a to bylo dobře. Stejně ale měla něco na srdci (fskutečnosti pod srdcem) a Lea zajímalo, o co se jedná, tudíž z ní svou pozornost nespouštěl ani na chvíli.
Nicméně jeho drahá žena dlouho neotálela a začala mluvit. Na to, že jí bylo poslední dobou občas špatně, přikývl. Leonard nebyl hlupák a skutečně si všímal, i když by to do něj možná mnozí neřekli. On byl však pozorný manžel, takže stihl postřehnout, že se něco změnilo. A upřímně doufal, že je to to, co si myslí, že to je. Lenore v její krátké řeči ale nepřerušoval, chtěl to konec konců slyšet od ní.
Nakonec se ukázalo, že tušil (a doufal) správně, takže v jeho tváři vykvetl pro něj docela neobvyklý úsměv. Upřímný, široký úsměv, protože měl skutečně radost. „Myslel jsem si to,“ zamumlal potěšeně. „Jsem moc rád, Lenore,“ dodal upřímně, načež se k ní naklonil, aby ji dlouze políbil na čelo. Že by už za pár měsíců mohl mít dědice? No, minimálně rodičům bude muset sdělit, že budou babička s dědečkem. Už se těšil na jejich výrazy...

_________________

Lenore upřímně nechápala, kde všechny ty manželské páry berou to drama, hádky a skandály. Vždyť nebylo zase tak těžké prostě se svou druhou polovičkou dobře vycházet. No a pokud se nebrali z lásky? Promerlina, byli snad většinou dospělí, a mohli se nějak civilizovaně domluvit. Oni s Leem si ostatně tu porci dramatu asi vybrali ještě na škole, ale kvůli tomu incidentu s euforií teď vlastně vůbec byli spolu, takže nebylo proč se zlobit. A ačkoliv to Lenča nikde nevytrubovala, ani zrovna neholdovala veřejným projevům náklonnosti, a tak asi s Leonardem ve společnosti působili spíš jako dva ledovce na procházce, svého muže upřímně milovala a věděla, že nemohla být šťastnější než v manželství s ním. A jako matka jeho (jejich!) budoucího dědice. Roztékala se však obvykle jen v duchu. Neviděla důvody k nějakému přeslazenému chování, ani před svatbou, ani po ní. Jen v některých momentech, které skutečně patřily jen a jen Leovi, opravdu ukázala své teplo, které se jí kupodivu pod kůží skrývalo. Ostatně, toho důkazem teď byl ten maličký život, který plavovlásce rostl pod srdcem.
Leonardův úsměv v reakci na tu veselou novinku byl doslova odzbrojující, a Lenore nezabránila vlastním rtům aby ho opětovaly. Veškerá nervozita byla ta tam. "Já taky, opravdu," řekla tiše a už z tohoto pohledu na ní bylo jasné, že ať už se narodí chlapec nebo děvče, bude Lenore opravdu hrdou matkou. Při onom políbení na chvíli zavřela oči a jen si užívala ten pocit blízkosti, než se rozhodla si velice sobecky a ne-Lenorkovsky ukrást objetí.
Až když už zase byla víc sebou a míň sobec, prohodila: "Tak už zbývá jen se domluvit, kdy to řekneme rodičům, a vlastně obecně oznámíme."

_________________

Leonard s Lenore kolem sebe sice obvykle měli jakousi auru ledovosti, ale teď ta aura na chvíli vzala za své. Leo většinou neprojevoval na veřejnosti jakékoliv emoce a choval se odměřeně, chladně, ale teď tu byli jen sami dva a on měl skutečně radost díky té novině, kterou se doslechl, takže mu na rtech ještě nějakou chvíli pohrával spokojený úsměv dokazující, že není zase taková zrůda bez kouska citu...
Objetí se proto nijak nebránil, protože se konec konců v Lenořině blízkosti cítil dobře a spokojeně, a tahle chvíle byla taková zvláštní, jedinečná. Vždyť se taky nedozvídal každý den, že bude tátou, že ano.
Když se jeho drahá zmínila, že by měli vymyslet, kdy a jak tu novinu oznámí, Leo se na chviličku ušklíbl. S rodiči se totiž moc nevídal, a když už, tak většinou jenom ze zdvořilosti na nějakém večírku. Popravdě neměl nejmenší tušení, jak jim sdělit něco takového, natož jak to oznámit zbytku světa. Ale přikývl. „To bychom měli,“ odsouhlasil její slova. „Asi nemá smysl držet to v tajnosti, ne? Můžeme to oznámit brzy, jen co přijdeme na to, jak to co nejlépe podat,“ pousmál se. On by svým rodičům nejraději poslal dopis a víc se o ně nestaral, ale věděl, že tak to nejde. „Mohli bychom uspořádat večírek, kde to všem oznámíme,“ navrhl, protože oznámení prostřednictvím večírku mu přišlo docela vhodné.

_________________

Pravda byla, že si Lenore rozhodně nebyla jako budoucí matka jistá. Ani trochu. Jistě, věděla, že to se od ní očekává, a i kdyby ne, ani trochu se nebránila tomu být matkou Leových dětí. Jen netušila, zda už je připravená na to být matkou skutečného, živého človíčka. Zároveň ale tahle nervozita ustupovala do pozadí, především v momentě onoho objetí, protože Lenore věděla, a byla hrdá na to, že to bude právě ona, kdo porodí Leonardova syna nebo dceru, a bude to ona, kdo ji nebo jeho vychová za pomoci chův tím správným způsobem.
Přikývla. Ano, bylo rozhodně lepší o té novině dát vědět co nejdříve (nějaká její část si dokonce pomyslela, že by byla ráda, kdyby se v té době ještě vešla do šatů), ačkoliv trochu nevěděla, jak tu novinku oznámit třeba jejímu otci. Protože si nebyla ani jistá, jestli už zase dávno nezapomněl, že má nějakou dceru. Vážně, jak vysvětlíte někomu, kdo si vás ani nepamatuje, že čekáte jeho vnouče? Zlehka, téměř neslyšně, si povzdechla.
"To zní jako dobrý nápad," odsouhlasila ten večírek, "rozhodně je to něco, co by společnost od nás očekávala." Jistě, ona byla většinou ta, co na večírcích moc nemluvil, spíš se držel stranou a pozoroval, ale nevyhnula se jim a ani by nechtěla. A tušila, že nejen jedni i druzí budoucí prarodiče, ale i zbytek čistokrevné smetánky si Tinkerbellovský večírek nenechají ujít, ne když si můžou zde sami rozehrát vlastní hry na rodinu. "Detaily můžeme domluvit později, jak jsem říkala, nehodlám tě zdržovat moc dlouho," dodala ještě.

_________________

Co se té jistoty týče, ani Leonard si nebyl jistý v kramflecích, nicméně on otcovství zatím nedokázal chápat jako nějakou extra velkou zodpovědnost – o dítě se konec konců měla starat hlavně matka. A v jejich případě určitě i chůvy. Na druhou stranu, Leo nehodlal být takový ten táta, co mrně po narození vrazí chůvě a začne s ním komunikovat až když dospěje. Jak se s tím vším popere, to bylo ovšem zatím ve hvězdách.
Večírek byl odsouhlasen, Leonard se spokojeně pousmál a ještě na chvilku se na Lenore zdržel pohledem. „Dobře, detaily později,“ odsouhlasil. „Ale jak jsem říkal – nezdržuješ mě,“ ujistil ji znovu a letmo se pousmál.
„Víš, tak mě napadlo,“ ozval se po chvilce, „jestli bys nechtěla dnes zajít na večeři? Mohl bych zarezervovat stůl v Monarše, abychom tu novinu oslavili luxusní večeří, hm?“ navrhl, protože měl zkrátka pocit, že nějakým způsobem by to oslavit měli. On měl totiž fakt radost, i když to na něm navenek nebylo zase tak moc poznat.

_________________