I Lenny uniklo další ušklíbnutí, které však nepatřilo k tématu kafe, ale patřilo k temné a malé místnosti. "To je dobře. Já jsem teda nenáročnej tvor, jen je občas potřeba mě nakrmit a vyvenčit," krčila pobaveně rameny a šklebila se u toho o sto šest, a protože Flo nijak neprotestoval, vydala se za ním k té komoře, protože proč by taky ne, že. Když se pak na ní otočil a mrkl, zaculila se jako naprostý andílek. "Nejste sám. Zkusit byste to mohl, že, ale kdo ví, co by se stalo pak," zavlnila obočím, mrkla na něho nazpátek, a pak už pokračovala k temné komoře, do které se i celkem těšila, protože vyvolávání fotek nikdy neviděla. Pokud nějaké vyvolat ona sama potřebovala, prostě to dala na starost nějakému skřítkovi u nich doma.
"Děkuji," usmála se, když jí otevřel dveře, a tak vklouzla dovnitř, zatímco se rozčarovaně rozhlížela, než v místnosti začalo svítit červené světlo. Aby Florencovi příliš nepřekážela, postavila se stranou, i když se snažila sledovat, cože to vlastně dělá. "Strašně. Neumím si totiž představit lépe strávený den, než vysedáváním a kontrolováním napsaných článků, zda mohou být takto otisknuty či nikoliv." Další úšklebek byl brzy skryt za hrnkem s kávou, které se pořádně napila, a pak se na Florence letmo usmála. "Takže chápu, že většinu redakce svou přítomností štvu, ale já jsem si tohle nevybrala," krčila pak rameny, protože to byla pravda a kdyby si každý den mohli vybrat, co budou dělat, trajdala by radši někde po venku nebo možná byla i zavřená v kanceláři. Tady sice mohla bez problému spát, protože jí nikdo nekontroloval, ale co kdyby náhodou někdo přišel, že. "Ale jinak jo, alespoň se dozvím zajímavosti jako první a to i ty, které nemohou být otisknuty. Co vy, jste tady spokojen?" povytáhla tázavě obočí a trochu natáhla krček, aby lépe viděla na to, co vlastně dělá.

_________________

„A preferujete běhat po venku na vodítku nebo na volno?“ zeptal se jí s nevinným zaculením, když rozvinula debatu o možném uvěznění v temné komoře, ačkoliv to Florence vážně neměl v plánu. Ale bylo milé pro jednou konverzovat s někým, kdo se na jeho poznámky nebál odpovědět. V jeho okolí se vyskytovalo až moc sucharů beze smyslu pro ironii.
Jeho otázka se dočkala odpovědi, zatímco pečlivě míchal vyvolávací tinktury a vybíral, které fotky z filmu si zaslouží zvěčnit a které raději ne. Florence byl ve své práci neskutečně pečlivý a mnohdy nepříjemný na ostatní, pokud se něco nevedlo, nebo to nebylo podle jeho představ, takže i když se většinou tvářil, že je mu to jedno, za špatné otisknutí fotografie by editora nejspíše zardousil jeho vlastní tkaničkou. „Mne neštvete...“ odtušil mimoděk, když už ponořoval první fotografii pod hladinu, přičemž bedlivě pozoroval obraz, který se začal na papíře vybarvovat. Tedy, vybarvovat do černobíla. Na její další větu se pobaveně poušklíbl. „Tady se dozvíte i to, co pravda vůbec není. Ale já jsem spokojený,“ seznal nakonec, protože si nemohl stěžovat. „Fotit jsem chtěl vždycky a tak fotím. Rodičům navzdory.“ Usmál se na ni a pověsil fotku na provázek nad pultíkem, aby uschla.

_________________

"Asi spíš na volno," prohodila pobaveně a na chvíli se zatvářila, že o tom víc přemýšlí, ale nakonec přikývla, aby svá slova ještě potvrdila. Byla ráda, že se takovýmhle způsobem může odreagovat a navíc to vypadalo, že i Florence se baví, což bylo fajn. Víc už se ale k uzavření v malé místnosti nevyjadřovala.
Zatímco Lenny pozorovala fotografa při práci, vyposlechla si i to, co má na srdci a usmívala se u toho o sto šest. "Vážně ne? To je milé slyšet," mrkla na něho, protože to byl asi první a dost možná taky poslední člověk, kterého její přítomnost neštvala, ale Eleanor všechny dokázala pochopit. Jí by taky štvalo, kdyby jí někdo čuměl do práce a neustále říkal, co má a nemá dělat. "Jo, to je fakt. Ale to mi nevadí," přiznala s pokrčením ramen. Některé věci si noviny více méně vymýšleli, někde něco přikrášlili a v těch výjimečných napsali i pravdu, i když to bylo málokdy. "To je pěkný, že děláte něco, co vás baví. Vyčítají vám to?" povytáhla tázavě obočí nad tím těžkým životem čistokrevným a natáhla se trochu víc (i když se stále snažila, aby Florencovi nějak nepřekážela), aby lépe viděla na fotku, kterou pověsil na provázek. "Já ani nevím, proč jsem se rozhodla pro tuhle kariéru," připustila po chvíli, i když v hloubi duše věděla, že to bylo kvůli Alecovi. "Ale rodičům je zrovna tohle jedno, i když by teda spíše chtěli, abych byla doma a pořádala čajové dýchánky," uchechtla se pak pobaveně, mrkla na fotografa a i nadále si prohlížela usychající fotku.

_________________

Su brzda. Dohrávka.

Florence si ani neuvědomil, že se od jejich debaty o uvěznění a venčení častěji usmívá (pokud se jeho křivému a pobavenému úšklebku dalo říkat úsměv), a vlastně neměl s Lenninou společností žádné problémy. Naopak mu práce docela ubíhala a to bylo fajn, navzdory tomu, že ho pak nic zajímavého nečekalo, takže mohl po vyvolání fotek zase vyrazit do terénů, dokud ho nepřepadne únava. „Nevyčítají, protože jim k tomu nedávám šanci, ale určitě by vyčítali, kdybych se s nimi vídal,“ mrkl na ni. To bylo kouzlo ignorace rodiny - pokud nechtěl slyšet výčitky, bylo jednoduchým řešením se vyhýbat lidem, kteří by ho jimi mohli zasypat. A že by mu mohli vyčítat mnohem víc. „Pravda, lepší jsou kávové dýchánky v redakci, kde se na vás všichni dívají jako na vetřelce. Mnohem větší zábava,“ zamumlal a pak se na ni zadíval zpoza jedné fotky a ušklíbl se. Nebo usmál? „Navíc tohle kafe není žádný zázrak, už jste někdy byla v tom orientálním krámku na Příčné? Tam mají podle mě to nejlepší kafe, nic proti kavárně nebo Monarše, ale... co vlastně máte v plánu na později?“ No a pokud nic v plánu neměla, na to kafe ji pozval, protože stejně nic lepšího na práci neměl. Jestli ho odmítla, stavil se pak v nemocnici a šel zase fotit, pokud přijala, zřejmě se už do nemocnice ani k focení do večera nedostal.

_________________

Dohrávečka.

"Hmm. Já o odstěhování od nich přemýšlím už dlouho dobu, ale řekněme, že jsem nějaká líná," broukla pobaveně. Nejen, že byla líná, ale taky by se toho přepychu doma nedokázala jen tak vzdát. No a kdyby si z práce bystrozora měla platit nájem, jídlo a ještě všechny ty drahé věci, kterými se zavalovala den co den, asi by se nakonec musela připlazit zpátky k nim. "To teda jsou," přisvědčila děsně vážně a pokývala u toho hlavou, že to bylo lepší, než pořádat čajový dýchánky. Což rozhodně bylo. "Alespoň u toho nemusíte poslouchat bandu slepic stěžující si na svého drahouška," pokrčila pak rameny, protože to už by radši snášela ty ne moc nadšené pohledy na její osobu, než aby několik hodin poslouchala takové věci. Jistě, i ona si čas od času ráda s někým zadrbala, přeci jen to byla holka, ale odsaď podsaď. A ten úšklebek - nebo úsměv? - mu oplatila, a pak se dala do prohlížení dalších fotek, které pomalu usychaly. "A víte, že nebyla? Chodím kolem něj často, ale nějak jsem neměla čas se tam mrknout." Přiznala a zkoumavě se na něho zadívala, když se jí zeptal na to, co má v plánu a pousmála se. "Vlastně nic, co vy?" oplatila mu otázku, a když pak došlo na to pozvání na kafe, bez problému přijala, prohodila něco o tom, že to s tím venčením vzal asi nějak vážně, a když pak měli po práci, mohli si na to kafe i skončit.

>>

_________________