<<<
Holly neměla na rozdíl od svého kolegy žádné tak velké problémy. Ona ostatně neměla jistě ani tak velký trezor, obsahující tak velkou sumu peněz. Prostě jenom maličkatý trezůrek s tím málem, co se jí podařilo rok co rok ušetřit. A co si každoročně v jeden den na sklonku srpna pečlivě ukládala právě do toho maličkého trezoru a spořila... na co? Na děti, které neměla, a nejspíš mít nebude? Na penzi? Na pohřeb? Kdo ví, to zatím nijak neřešila, nicméně se zdálo nad slunce jasné, že tohle spoření na horší časy není vůbec špatná věc, a že to vlastně je docela prozíravá volba. A tak dnes, ostatně jako každý rok, vstupovala do Gringottovy banky s docela těžkým váčkem, připravená na hodiny a hodiny čekání. Vždyť proto také využívala jeden z posledních dnů volna, aby mohla celý den civět na neochotné skřety (ne, opravdu se jí nikdy nedostalo žádného z nich, který by překypoval ochotou, a Holly měla pocit, že takové úslužné chování patří jen a pouze bohatším kouzelníkům) místo toho, aby se někde válela a užívala končícího se léta. Dnes byla oblečena tak, jak se na ženu, navštěvující zrovna banku, slušelo. Světle šedivý kostýmek z lehkého materiálu, aby vůbec v tom vedru vydržela, černé lesklé lodičky a rusé vlasy, stažené výjimečně do umně vyčesaného uzlu. Snažila se nejspíš působit přísným dojmem někoho, komu prostě nebudete odmlouvat, o čemž svědčilo i tmavší volené líčení. Ne že by takový vzhled zabíral, ale... pro Holly to bylo něco jako brnění. Psychické, abyste tomu rozuměli.
Vklapala tedy vchodovými dveřmi dovnitř, rozhlédla se po jako obvykle přeplněném sále, povzdechla si a dala se do kroku, pozorujíc ještě křišťálový lustr. A málem smetla holčičku s knížkou, která si to štrádovala k východu. Holly se jen na chvíli rozhlédla aby zjistila, že dítě žádné rodiče nenásleduje, stejně jako ji nedohání žádný ustaraný tatínek ani maminka. "Ahoj," oslovila ji proto značně opatrně, "to je pěkná knížka, copak to je? A kde máš mamku s tatínkem?" Ne že by očekávala, že jí prcek odpoví, ale třeba by se jí povedlo malou aspoň zastavit v postupu a zabavit, než se odněkud objeví rodiče. To, že teď veškerá negativní pozornost možná padne právě na její hlavu, slečnu Beckettovou nijak netrápilo. Byla zvyklá na různé procházky s dětmi ze sirotčince, které taky možná některým obyvatelům nevoněly. Tak co by nezvládla nevrlé kouzelníky a skřety, když jde o blaho malé holčičky?

_________________

Meredith si starost o svého otce moc nedělala, už od chvíle, co začala chodit, byla docela samostatná, což se potvrdilo i teď. Rychlým cupitáním se rozběhla ke dveřím, zatímco v rukách stěží držela tu velkou knížku. Bylo štěstí, že do nikoho nevrazila a že nebyla nikým zašlápnuta. Skoro by se prodrala až k vysokým dveřím, kdyby se nedostala do pozornosti Holly Beckettové. Překvapeně zpoza měkkých desek na zrzavou ženu vykoukla. "To je žížka," prohlásila důležitě chytrým hlasem, což pravděpodobně zdědila po svém až moc chytrém otci, který stál několik metrů od ní a stále se dohadoval se skřetem o podobě trezoru. "A moje," pokračovala umíněně a nadšeně se zazubila. Pravděpodobně se chtěla na Holly vykašlat a rozběhnout se dál ke dveřím, ale při dalším kroku Meredith knížka vyklouzla z dlaní a se zaduněním dopadla na zem. Moc velkou starost si z toho nedělala, naopak se nadšeně zakřenila, skoro jako nějaká lady si přikryla ručkou pusu a tiše se zachichotala. Očividně měla chování ze společnosti, v níž se pohybovala, dobře odpozorované. S úsměvem zaklonila hlavu, div nehodila záda, směrem k Holly. "Táááta!" vyjekla nadšeně, jako kdyby si vzpomněla, že ten tu někde bude. "Táta se zobí," myslela zlobí a otočila se, aby prstem ukázala na Jeremiaha, který stál o kus dál a dost živě mluvil se skřetem a gestikuloval, jako kdyby mu šlo právě o život. "Táta nemá rád žřety. Ale my taky doma máme," popletla si skřety s domácími skřítky, ale to snad v jejím věku vůbec nevadilo. Vlastně neměla možnost si takového skřeta pořádně prohlédnout, kdyby ano, určitě by rozdíl poznala. Sklonila se pro knížku, kterou znovu zvedla a zamyšleně si Holly prohlédla.
Jeremiah na skřeta téměř po patnácti minutovém diskutování a dohadování poprvé zvýšil hlas. A téměř naschvál se v tu chvíli šum v hale trochu utišil, takže naštvaného Jeremiaha nešlo přeslechnout. Meredith překvapeně vyvalila oči, sama překvapená, že slyšela taťkovu ozvěnu. "Tadýýýý! Táto, kukej!" mávala rukama nad hlavou, když knížku s další ránou odhodila, což si vysloužilo mlasknutí ženy, která před pár minut k Jeremiahovi promlouvala.
Až Merino zavýsknutí donutilo Jeremiaha sklonit pohled a zděšeně si uvědomit, že to malé dítě u něho zase není. "Tak to uděláme tak," odsouhlasil to nakonec, aniž by si byl vědom výsledného řešení, protože už se rozhlížel po velkém sále, kam Meredith zmizela. Urychleně podepsal několik papírů, kopie si vzal k sobě a pak už vyrazil hledat Meri, kterou objevil ukrytou za křeslem. Vzhledem k tomu, že skláněl zrak k zemi, Holly si nevšiml. "Co tu děláš? Řekl jsem ti, že se máš držet u mě. Nebo snad ne, Meredith?" nasadil přísný tón rázného otce, kterým ani trochu nebyl, ale nutno přiznat, že dnešní den mu trochu tekly nervy.
"Nežíkej mi Mededith!" začala se dívenka vztekat a na Jeremiahovi bylo dost dobře poznat to nutkání popadnout toho malýho prcka a vytáhnout ho za ucho z banky ven. Propálil svou dceru pohledem a unaveně zvedl pohled, tudíž v té chvíli také zahlédl svou kolegyni, kterou před tím přehlédl.
"Holly?" uklouzlo mu překvapeně, "tedy... slečno Beckettová," opravil se rychle trochu konsternovaně, že byla svědkem těch všech výstupů. Třeba teď přišla. A proč mu vůbec záleží, co si ona o něm myslí? "Vás bych tu dnes nečekal," přiznal se už poměrně normálním hlasem navzdory tomu, že se mu Meredith začala šplhat po levé noze a muchlat mu perfektní tmavě hnědé společenské kalhoty. "Také si jdete zařídit věci, než se vrátíte do Bradavic?" nadhodil trochu konverzačně s úsměvem, který se na jeho tváři naučeně vyjímal.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Holly skoro doslovně spadl kámen ze srdce, když se děvčátko zastavilo ve svém postupu ven z budovy. A bylo opravdu jedno, že vlastně ani nevěděla, čí to dítě je. Prostě se v ní hnul ten starý ochranářský instinkt a tak jednoduše nemohla nechat malou holčičku, aby vběhla na ulici plnou cizích lidí. Pravda, mohla přeci jen následovat svoje rodiče, ale to bylo nepravděpodobné, a Holly jen doufala, že její odhad je správný, a dítě bude mít mamku nebo otce někde tady uvnitř. "No...to ano, to je," odkývala s úsměvem maličké, že to co drží je opravdu knížka, a že ano, že je vážně její. Teď to jenom chtělo nějak získat informaci o tom, kde má tedy malá chytrolínka rodiče. Ale i na to jí brzy Meredith dala odpověď. Holly pohledem sledovala, kam děcko ukazuje. To jako vážně? byla její první myšlenka, když zjistila, že oním záhadným tátou zřejmě nebude nikdo jiný než její kolega ze školy. Její velmi milý kolega, který se momentálně zas tak mile netvářil. "Támhleten pán je tvůj tatínek?" zopakovala tak trochu nevěřícně a začala si mrně a Jerryho střídavě měřit pohledem, jako by hledala nějakou tu podobnost. Ale ano, ač byla malá pořád hodně, no, malá, něco tu bylo. Dokonce i v chování, pokud se to dalo tak říci."Doma? Ach, skřítky, že?" pousmála se. Bylo ještě brzy, aby drobné slečně vysvětlovala rozdíl mezi skřetem a domácím skřítkem a navíc, to přeci jen nebyla její práce. Ona jenom chtěla zařídit, aby nezbedné dítě Jeremiahovi nikam neuteklo. Nebo tedy jakémukoliv rodiči, to že jím byl zrovna Jeremiah Van Helmont, to bylo dílem úplné náhody (a možná tak trochu šílených pisatelek). Takže tatínek nemá rád skřety? Tak to budeme asi dva, pomyslela si rusovlasá žena a trpce si tak připomněla, co jí vlastně ještě dnes čeká za utrpení. To ale teď přeci vůbec neměla řešit! Na krku měla dítě, které nebylo její, a zřejmě mělo energie na rozdávání.
Holly začínala zvažovat další postup, tedy jak má přimět malou Meredith k tomu, aby se odebrala směrem k otci, když v tu se celou halou ozval rozzlobený hlas právě dotyčného. Holly jeho směrem na krátkou chvíli vzhlédla. Bylo zvláštní slyšet právě jeho tak, nu, rozčíleného. Obvykle na slečnu Beckettovou působil spíš tím klidným dojmem. A tohle jen dokazovalo její teorii, že ze skřetů by musely nervy vytéct komukoliv. No ale to taky nebylo důležité, poněvadž dítě pustilo knížku - mlasknutí si Holly buď nevšimla, nebo jí to v tu chvíli bylo jedno - a rozběhlo se zřejmě hrát nějakou pošahanou parodii schovávačky. Holly si povzdechla a knížku sebrala*.
K místu, kde Jerry nakonec svou dcerku objevil, se blížila pomalu a s klidem, nevědíc, jestli se celou scénou baví, nebo závidí, nebo jí je z toho všeho lehce trapně. Ano, částečně vážně záviděla. Rodinu, vlastní děti a tak, ale to sem nepatří.
Stála tam už nějakou chvilku, dětskou knížku v ruce a zvažovala, jestli na sebe upozornit, nebo prostě počkat, až bude mít kolega čas si předmět převzít. Napadlo ji sice, že je možné, že by si jí nevšiml, ale tu myšlenku vzápětí zavrhla. Nebyla přeci neviditelná, a navíc se tak nějak pohybovala poblíž jeho dcery! A přesto to tak zřejmě bylo, soudě podle čistého překvapení, které zahlédla na krátko v mužově tváři a slyšela v jeho hlase. Řekl mi křestním, uvědomila si, a tak nějak okrajově zjišťovala, že se jí zvuk jejího jména, vyřčeného Jeremiahovým hlasem, vlastně celkem zamlouvá. Což si ostatně v další vteřině zakázala myslet, poněvadž to nebylo vhodné. A konec debaty. "Dobrý den," věnovala muži milé pousmání, kterým jako by přehlížela veškeré události, které předcházely tomuto momentu, "to já vás tady s princeznou," úsměv tentokrát putoval k Meredith, "taky ne. Obvykle tu narazím jen na bandu nepříjemně naladěných..." skřetů "...osob." Druhou část věty řekla schválně tišeji, aby si to snad kdokoliv s přítomných osob nevyložil špatně, a její nastřádané úspory tak o nějakou chvíli později neskončily v nějakém cizím trezoru.
"Ano, ano, něco takového," odkývala úplně stejně zdvořile, načež jako by si uvědomila, co to vlastně drží celou dobu v ruce. "No... tohle asi bude vaše," natáhla ruku s knížkou směrem ke kolegovi a v očích jí při vzpomínce hrály veselé, pobavené plamínky, rozhodně se nehodící ke vzhledu, který dnes zvolila.

Mimo herně:
*Snad jsem nikde tu knížku v textu nepřehlédla

_________________

Jeremiah se opatrně zadíval do Holly tváře. Údiv a překvapení ho stále nestačilo opustit, proto ze začátku působil trochu zaraženým dojmem, naštěstí měl u sebe Meredith, k níž mohl stočit pozornost pokaždé, když se začínal cítit rozpačitě. "Co pak chceš," pousmál se směrem ke své noze, po níž se dívenka sápala, a tak se nakonec zlehka ohnul a vyzvedl Meri do náručí. Ta byla očividně najednou spokojená, protože nebyla opomenutá dole a mohla si taťkovu kolegyni pořádně prohlédnou. "Co je to?" ukázala po chvíli zkoumavého pohledu prstem na Holly. Jeremiah měl sto chutí se za svou dcerou pokrčit a učinit se neviditelným, ve skutečnosti si ale zachoval kamennou tvář hodnou čistokrevného kouzelníka, kterým bezpochyb byl. "Říká se kdo a je to má kolegyně z Bradavic, také tam učí děti," vysvětloval trpělivým hlasem, v němž už nebyla sebemenší stopa po tom předchozím vzteku a rozhořčení. Možná by se nedokázal uklidnit tak rychle, koneckonců on ani trochu nebyl cholerik, naštvat se mu trvalo nesmírně dlouho a vychladnout taktéž, ale před Holly rozhodně nechtěl vypadat za hulváta, který si na čistokrevného v drahém obleku pouze hraje. Pouze to, že byla svědkem možná pár minut jeho předešlého výstupu, mu tížilo svědomí a necítil se kvůli tomu vůbec sebejistě. Sám sebe se však snažil přesvědčit, že nemá důvod cítit se nemístně. Byla to kolegyně, absolutně mu nemuselo záležet na názoru cizí ženy. Nemuselo mu záležet na názoru nikoho, kromě své rodiny, ale Jeremiah zrovna patřil mezi tu skupinu lidí, kteří si názor ostatních brali až moc k srdci.
"Princezna to není ani trochu, zlobí," sklouzl láskyplným a drobně pobaveným pohledem směrem k Meredith, která znovu ukázala vlastní temperament a otce propálila vážným, možná i uraženým pohledem, protože naprosto celému obsahu rozuměla a ani trochu se jí nezamlouvalo, co o ní říkal. "To asi ta Baneovská krev," dodal už Jeremiah klidně s narážkou na svou manželku. Tak to u Van Helmontových doma zkrátka chodilo, jakmile nějaká dcera zlobila, okamžitě se to v humoru svádělo na Moreeninu krev. Koneckonců, byla to naprostá pravda. Po Van Helmontových děvčata žádný živý temperament podědit nemohla. Netrvalo to ani vteřinu, co Jeremaihovi v hlavě proběhla myšlenka, jakého by měl asi syna. Rozdováděného rošťáka, arogantního lamače srdcí nebo ztělesněného džentlmena? Takhle otázka už zůstane nezodpovězena.
"Vás to všechno teprve čeká, že? To vám vůbec nezávidím, vypadá to nekonečně," stočil pohled k frontám, které se na místo zkracování prodlužovaly. S tichým poděkováním si od ní převzal dětskou knížku a zrovna, když si knihu přebíral, si Meredith opět něco umanula a z ničeho nic začala natahovat ruce k Holly. Jeremiah se ani nepohnul, ve skutečnosti v první chvíli Meredith úmysl ani nepostřehl, to až když se začala naklánět a kdyby nezpozorněl, z náruče by mu vypadla. Okamžitě se mu drala na jazyk otázka, co to dělá, ale nepřipadalo mu vhodné ptát se své dcery na něco takového tónem, jenž slyšel dopředu ve svých uších. Neměl nic proti tomu, aby si Holly Meredith pochovala, vůbec ne, ale spíše nechtěl svou kolegyni otravovat a hlavně tak tušil, že tím, že Holly nemá vlastní děti, může na ní celá situace působit trochu stísněně. Neviditelně si povzdychl a nechal na Holly, ať se rozhodne.
"Tak mě tak napadlo," začal po chvíli opatrně, "chci říct, co ten váš sirotčinec? Povězte mi o něm něco, v životě jsem se o tyto věci nezajímal," zvedl k ní zvědavě oči, protože on o tomto sirotčinci opravdu v životě nic neslyšel, což se zdálo momentálně jako škoda. Něco ho napadlo, pokud to však měl realizovat, nebo to Holly alespoň nabídnout, chtěl o něm vědět něco víc. "Je to velká instituce? Znáte nějaké další děti, které v něm vyrostli a potom studovali v Bradavicích?" vyptával se zvědavě a mezitím v rukách svíral knížku o dětských pohádkách. Meredith byla Hollyinou zrzavou barvou vlasů naprosto fascinovaná, dokonce tak, že chvíli naprosto mlčela.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Holly tak nějak netušila, proč se na ni vůbec kolega tak, nu, zaraženě dívá. Byla by se ho i zeptala, ale víte co? Nebylo to slušné a vlastně ji to ani zajímat nemuselo. A pak, byla tu Meredith, která veškeré její myšlenky a případné dotazy, které by snad měla, úplně odplavila z ženiného vědomí. Holly cukly koutky nenápadně nahoru, když uslyšela dotaz toho malého děvčete. Tak, a byla oficiálně degradována na to. Ačkoliv maximálně pochybovala o tom, že by zrovna tohle Meredith myslela nějak urážlivě. Byla malá a prostě chtěla něco vědět, to se stává. Počkala, až Jerry odpoví a pak se na malou usmála. "Ahoj, já jsem Holly," řekla mírným hlasem, "a jak tvůj tatínek říkal, oba učíme v Bradavicích." Holčička vypadala jako bystré a chytré dítě, které rozhodně rozumí všemu, co se kolem něj říká, a rusovlasá žena byla přesvědčená, že kdyby měla větší slovní zásobu, byla by schopna házet po okolí pěkně trefné odpovědi. Jen nenápadně stočila Holly na chvíli oči k Jeremiahovi. Připadalo jí, že se nějak rychle uklidnil, a v duchu mu záviděla to sebeovládání. Nevěděla, jak přesně si na tom stojí ona, ale vypadalo to, že tady kolega ji ve schopnosti rychle se uklidnit přesahuje o dobrých několik stupňů.
"Jako by snad další děti nebyly jiné. Každý si přeci někdy trochu zazlobí," reagovala naprosto klidně. Byla si jistá, že i sama kdysi dávno zlobila jako blázen, a sestry v sirotčinci s ní měly spoustu práce. Ne že by si to pamatovala. Následně na krátký moment pocítila bodnutí čehosi, co se podobalo závisti. Napadlo ji, zda lidem kolem třeba nepřipadají jako rodiče té malé. Z dálky a tak. A ona si na tu chvíli přiznala, že tohle by si vlastně taky přála. Samozřejmě tím nemyslela, že by chtěla mít malou zlobivou dcerku zrovna s Jerrym, to byla přeci hloupost, ale v posledních měsících tak nějak toužila po vlastní rodině. To bude tím, že už dva měsíce nejsem v práci. V září se to určitě zlepší. Tomu věřila, a nechtěla se s tím více zabývat, ne zrovna teď a v tuto chvíli. Poněvadž to prostě bylo bezpředmětné. "Časem se určitě zklidní, uvidíte," dodala ještě a mírně se pousmála. Určitě. Jako některé jiné děti, které sledovala vyrůstat. A které pro ni možná částečně byly náhražkou vlastní rodiny. Jako by se jí to prokletí osiřelosti prostě drželo až navěky. Ne, to byla určitě hloupost.
"Ach, vůbec mi to nepřipomínejte," povzdechla si, když pohlédla na fronty, nekonečně se tvořící a obnovující v podivném koloběhu všude kolem, "upřímně řečeno se každoročně nutím k tomu, abych sem vůbec přišla." následovalo cosi jako úšklebek. Navrácení knihy a poděkování následovalo jen zavrtění hlavou, jako že to přece vůbec nestojí za řeč, a následné rozhlédnutí všude kolem. Holly se vážně tak trochu chystala, že přestane Van Helmonta a dceru obírat o čas(Jerry měl určitě toho ještě tolik na práci, a rozhodně sem nepřišel klábosit s ní!) a prostě si půjde za svým, ale to už se začala malá slečna téměř sápat po její osobě. "Ale copak?" objevil se na Hollyině tváři mírný úsměv, věnovaný Meredith, načež se otočila směrem k Jeremiahovi s trochu nejistým "Smím na chvíli?" a pokud tedy náhodou kolega neprotestoval, malou Van Helmontovou si na chvíli pochovala. A to, že najednou mlčí, rozhodně nespojovala s barvou svých vlasů. Ale kdyby bývala věděla, že se jí tak líbí, třeba by si je rozpustila, nebo tak něco. Čistě pro potěchu malé holčičky. Cítila se v tu chvíli tak neuvěřitelně jako maminka, tedy až na to, že dítě, které držela v náručí, nebylo její. A vlastně k ní žádným způsobem nepatřilo. Ale tak, kratičké iluze jsou jen to - iluze. To byla jediná stísněnost v celé situaci. To, že Holly nevěděla, proč se to v ní budí takové mateřské pudy. Prostě se jí stýskalo po dětech a věděla, že ve škole se to zase zlepší.
Lhali bychom, kdybychom neřekli, že Holly překvapil fakt, že si Jerry vůbec pamatuje na takovou drobnost, jako že jedna jeho kolegyně vyrůstala v sirotčinci. Chovajíc Meredith, opětovala mu pohled, zatímco hledala správná slova na jazyku, aby to, co řekne, neznělo ani přehnaně nadšeně ani jako patetická slova, očekávaná od většiny sirotků. "Lullabyin sirotčinec pro kouzelnické děti," promluvila vcelku neutrálním hlasem, "je jedním z pouhých tří zařízení, věnovaných osiřelým dětem kouzelníků, kterými Velká Británie disponuje. Z větší části ho financuje charitativní činnost a pokud vím, tak momentálně praská ve švech." A jelikož to prostě bylo slušné, během toho, co mluvila, nespouštěla z Jeremiaha pohled. Trochu jako by následně přemýšlela o tom, jak moc může muži věřit. Přeci jen, byl čistokrevný, a kdoví jaký názor by měl na to, kdyby přiznala, že za všechno může mizení čarodějů z mudlovských rodin, a že si myslí, že je za tím nějaká organizovaná skupina, kvůli které spousta dětí už nemá rodinu a musí skončit mezi sirotky. Nakonec usoudila, že raději nebude nic říkat. Kdoví proč nechtěla, aby si zrovna tohohle konkrétního člověka poštvala proti sobě neuváženými slovy. Ne že by Jerry na takový typ osoby vypadal, ale opatrnosti není nikdy dost. "Do velikosti, jakou má dnes, se opravdu sirotčinec dostal až nedávno. Třeba z mého ročníku se mnou nebyl nikdo, a z nějakých dalších možná, nu, havraspárský absolvent Sturgius Straka, autor knihy Sto a jeden druhů kouzelnického ptactva, ten byl o rok starší než já..." následovalo několik dalších jmen, z nichž některá byla ještě méně známá než to Sturgiovo, a nakonec skončila Holly i u pár těch, kdo ještě studují, povětšinou právě děti mudlovských kouzelníků, patřící do nejnižších ročníků na škole. "Hmm... a máte nějaký důvod, proč se o tohle téma tak náhle zajímáte?" napadla ji následně otázka, kterou vyslovila dříve, než se vůbec stačila zamyslet, zda raději nepomlčet.

_________________

Meredith se potěšeně zaculila, když k ní Holly stočila svou pozornost a představila se. Stydlivě se rychle obrátila ke svému otci, chytila ho rukama kolem krku a snažila se hrát neviditelnou.
"Ty se nepředstavíš?"
"Mededith," pronesla důležitě s určitým nádechem ceremonie své jméno a urychleně k ženě stočila pohled. Sice nesnášela, když byla rodiči nazývána celým jménem, ale pokud se měla představit, představovala se s plnou grácií přesně tak důležitě, jak byla vychovávána. Rozhodně tím nebylo myšleno, že by Van Helmontovi vedli vlastní děti k nějaké namyšlenosti nebo nadřazenosti, ale život, do něhož se narodili, se opravdu výrazně lišil od toho normálních kouzelníků. Nemuselo jim být nic připomínáno, ani zdůrazňováno, aby si děti už od malička uvědomovali, že nejsou jako většina svých vrstevníků. "Van Helmont," dodala už bez pochybně a usmála se, když ucítila, že Jeremiah zlehka přikývl na znamení, že se představila správně. "Taky Badavice?" otočila se potom překvapeně na svého otce, "tam je séga!" vzpomněla si na Amandu a se zavýsknutím při vzpomínce na svou sestru zvedla ruce nad hlavou. Jeremiah klidně bezprostřední radosti své dcery přihlížel a nikterak do ní nezasahoval, i když tušil, že se k nim opět stočila pozornost sedících a otrávených kouzelníků.
Jeremiah se drobně usmál, protože Holly měla naprostou pravdu. Co však nečekal, že na to bude reagovat i malá Meredith, která do této debaty neměla vůbec žádné právo se vměšovat. "Táta taky zobí," pronesla naprosto smrtelně vážně s vyvalenýma očima. A ne náhodou Jeremiaha trochu polil pot při vzpomínce, když mu Meredith utekla a skoro se utopila v jezírku, do něhož ji stáhli ďasovci. Věděl, že tohle trauma si Meri pamatuje moc dobře a děsil se dne, kdy to vytáhne na veřejnosti, protože v takovém věku ještě nedokázala rozeznat, co je vhodné říct a co nikoli.
"Naprosto vám rozumím," pokračoval Jeremiah urychleně, aby Merino žbrblání přerušil, "ostatně, tyhle záležitosti většinou zařizuje má žena, ale dnes byla zaneprázdněná, bude mít přehlídky s novou kolekcí, takže hlídání i obíhání úřadů vyšlo na mě," nemohl přiznat pravdu. Lhal. A chvílemi měl pocit, že mu to Holly vyčte z očí. Při těch slovech mu srdce tlouklo tak silně, že měl pocit, že se mu díky němu i nadzvedává košile. Nebylo to o tom, že by lhal Holly Beckettové. Bylo to o tom, že lhal obecně, což se příliš často nestávalo a pokud ano, Moreen to na něm pokaždé poznala. S kamennou tváří se vpíjel do jejích očí. Byla tam i částečná pravda, uklidňoval se tou myšlenkou a ulehčoval svému svědomí názorem, že Holly do finančních záležitostí jeho rodiny nic není.
Jakmile si Holly malou Meredith převzala, Jeremiah si připadal strašně průhledně, skoro až naze. Kouzlem zmenšil knížku a vložil ji do svého čokoládově hnědého saka, než si ruce založil za záda a drobně zaklonil hlavu. Na první pohled se zdálo, že pozoroval svou dceru v náručí cizí ženy, ale ve skutečnosti pozoroval ženu, která držela jeho dceru. Nemohl se zbavit dojmu, že Holly se pro práci s dětmi narodila. Jaká ironie to byla, že neměla své vlastní. Uchváceně se na ní skrz tvář plnou zájmu o pronášená slova díval.
"Třech zařízení v celé Británii? Není to málo?" podivil se s drobně pozvednutým obočím a vyčkal na Holly odpověď, protože to ona tu byla skrz tuhle tématiku odbornice. Následně už pouze přikyvoval, protože přesně takové informace se chtěl dozvědět. Připadalo mu to zajímavé a rovněž trochu... zvláštní, že takové instituce nefinancovalo ministerstvo. Ostatně, co by chtěl, když v těch sirotčincích sotva těžko vyrůstali čistokrevné děti. A podporovat nečistokrevnou, ba dokonce mudlovskou krev? Náhle mu to připadalo logické. A myšlenkami by se možná ubíral dál, protože se chtěl odhodlat k poměrně velkému a pro muže jeho postavení možná mírně nebezpečnému kroku, v tom se však ozvala Meredith.
"Tattti, deme na tu zmzlinu?" otočila hlavu od Holliny tváře, kterou doposud zvědavě pozorovala, a podívala se na svého vážného otce. Zacukalo jí v koutcích, táta ve vousech jí připadal strašně zábavný, i když se ho ze začátku bála a odmítala se k němu přiblížit.
"Půjdeme, za chvilku," odpověděl už automaticky dvé dceři, aniž by se na ní podíval, a nakonec pomalu sklonil hlavou. Popravdě řečeno, poslední Holly otázka mu nevyzněla zrovna přívětivě a on musel uznat, že byla pravděpodobně oprávněná. Kdo ví, co si Holly myslela o Jeremiahově důvodu. "Omlouvám se, popravdě až doposud jsem nikoho, kdo vyrostl v sirotčinci, nepoznal. Tudíž jsem v životě o téhle problematice, respektive o sirotčincích a dětech bez rodičů nepřemýšlel. Ono, tohle téma se nás čistokrevných vůbec nedotýká, pokud se nějaké čistokrevné dítě stane sirotkem, pokaždé má buď blízkého nebo vzdáleného příbuzného. Není možné, aby bylo čistokrevné dítě bez příbuzných... pokud chápete, co tím chci říct," pokračoval klidně a pomalu se rozhlédl po hale, v níž se počet lidí výrazně snížil, což také mohlo být z důvodu, že se blížil čas oběda. Jeremiah po krátkém váhání k Holly přikročil o kus blíž, především z důvodu, že chtěl snížit hlas a chtěl mít jistotu, že ho jeho kolegyně uslyší. "Ale díky vám jsem o tom chvíli přemýšlel a... rád bych pomohl, pokud by to bylo možné. Finančně, pochopitelně, a pravděpodobně anonymně, abych hlavně držel svou rodinu dál od případných problémů," mluvil už tichým hlasem, protože v životě nemohl tušit, kdo se kolem něho pohybuje a zda tento rozhovor zrovna neposlouchá někdo, kdo by Jeremiahovi mohl zadělat na potíže. "Nemyslím tím koupit dětem učebnice do Bradavic, myslím tím vám třeba pomoci přistavit další budovu nebo najmout více personálu, modernizovat vybavení... nemám tušení, co váš sirotčinec momentálně postrádá. Ale byli bychom s Moreen moc rádi, kdybychom mohli dětem pomoci," dokončil nakonec a ani na okamžik z ní nespouštěl pohled, protože reakce se dost obával. Nečekal vděk, ani úctu, spíše se bál, aby si Holly nevyložila tuto nabídku špatně a nebrala to jako povyšování, že on si něco takového může dovolit. Ano, mohl si to dovolit, rozhodně to ale nebral jako dokazování toho, že má peníze, bral to jako možnost udělat lepší život dětem, které se staly nevinnými oběťmi svého osudu.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Holly si za tu krátkou chvíli stihla malou Meredith oblíbit. Možná proto, že dokazovala jednoduchou pravdu - tedy že ani Jeremiah Van Helmont není jenom snůškou dodržovaných pravidel chování a podobně. Že je to taky jen člověk z masa a kostí, který díky vlivu své dcerky a jejích neočekávatelných činů působil mnohem více, jak jen to říci... přístupně? V tom nejjednodušším slova smyslu, tedy že spadla ona pomyslná bariéra mezi čistokrevným a nečistokrevným světem. No a i kdyby se to nedělo, Meredith Van Helmontová pořád byla sama o sobě úžasné, živé dítě s chutí do života, na níž Holly všechno bavilo. "Aha, takže máš sestru," odkývala se zájmem v očích, který snad ani nepředstírala, a to přes fakt, že vlastně mluvila na maličké dítě, a konverzace s ní se sestávala z mnohem jednodušších výrazů než kdyby mluvila s dospělým. Ale ono Holly opravdu zajímalo, co má dítě na srdci. A dokonce začala v tu chvíli v hlavě procházet všechny studenty, aby zjistila, o kom asi malá mluví. Chvíli ale přeci jen trvalo, než si Holly spojila příjmení Van Helmont s jednou konkrétní havraspárskou studentkou. "Tvá sestra je Amanda?" zeptala se se zájmem v hlase a věnovala Meri pousmání. I kdyby nebyla, mohla mít alespoň malá radost, že ví něco, co ta cizí zrzavá dospělá ne, že. A i to by bylo fajn. Hlavně aby děvčátko nebylo smutné nebo rozzlobené, to by totiž opravdu nerada.
Nad dalším Meriným prohlášením Holly dost nezvladatelně zacukaly koutky, nicméně se nerozesmála. To by bylo velice neslušné. Nic to ale neměnilo na faktu, že zase jednou užasla nad tím, jak překvapivé mohou být některé dokonale nevinně vyřčené dětské poznámky. "Ale nepovídej," usmála se na malou kecalku, a následně nahodila výraz, který říkal no to snad ne, tomu se ani nedá věřit! Na chvíli se prostě dostala do určitého módu, který prostě používala pro komunikaci s dětmi. Jako by se naladila na Merinu vlnu.
Kteroužto ale nakonec přerušil Jerry svými slovy. "Alespoň se tomu třeba napřesrok vyhnete," opáčila konverzačním tónem, "ah a samozřejmě za mě popřejte manželce spoustu úspěchů..." To bylo asi poněkud zvláštní, jelikož Moreen Holly neznala, a ostatně ani obráceně neměly tu čest. Jenomže to byla prostě konverzační věta, která se už ze slušnosti hodila říct, a rudovlasá žena věděla, že Jeremiah tohle ví stejně dobře jako ona, ne-li lépe. Z toho, že by jí snad ohledně důvodu své dnešní návštěvy banky lhal, kolegu nepodezírala ani trochu. A i kdyby, tak do toho, proč on tu byl, neměla co mluvit, šťourat se v tom nebo něco zjišťovat. Byla to jen jeho věc a tečka. Nicméně ten upřený pohled Holly trošku znervózňoval, až nakonec očima prostě uhnula. Zdálo se jí totiž, jako by se jí snažil o něčem přesvědčit. Což přeci vůbec nemusel dělat!
Následně, když už Meri držela v náručí, se Holly nemohla zbavit dojmu, že si ji Jerry prohlíží. Což samozřejmě byla naprostá pitomost, vždyť držela v rukou jeho dítě, promerlina, tak proč by jejím směrem nekoukal? Na krátkou chvíli si začala připadat lehce paranoidní, a pak to prostě pustila z hlavy. Neměl žádný důvod si ji přeci prohlížet, takže se mohla uklidnit. Až pustí Meredith, bude zase ten muž koukat jinam. Tak.
"Možná ano," opáčila a na čele se jí objevila téměř nepostřehnutelná ustaraná vráska, "nicméně existuje spousta smíšených zařízení, kde přijímají jak mudlovské, tak kouzelnické sirotky. A samozřejmě, některé děti, jejichž rodiče jsou oba mudlové, skončí v čistě mudlovských sirotčincích. Takové to mají asi nejsložitější, poněvadž je někdy docela těžké je lokalizovat. V poslední době se ale systém zdokonalil natolik, že je jen málo případů osiřelých kouzelně nadaných dětí, které by vyrůstaly úplně bez podobně obdařených..." Ano, nějak se příliš rozmluvila, a nejspíš si to následně i docela uvědomila, poněvadž náhle mluvit přestala, jako by někdo zmáčkl tlačítko STOP. Kočičíma zelenýma očima zkoumavě přejela přes Jeremiahovu tvář, jako by zkoumala, jak moc ho udolala svými slovy, načež pohled sklopila (v ten moment tak moc připomínala spíš někoho, kdo by mohl být její žačkou!) a tichým hlasem dodala: "Omlouvám se, moc mluvím." Pak pohled zase zvedla, usmála se na malou Meredith, která se zrovna dožadovala zmrzliny. Ta slečinka věděla, jak zachránit každou situaci. Opravdu. Byla by jí ukázala zdvižený palec, ale jednak to nebylo slušné, a druhak ji přeci držela v rukou!
Nechápala, co spustilo následnou Jerryho omluvu. Pokud její otázka vyzněla nějak zle nebo nepřívětivě, nebyl to rozhodně Hollyin úmysl. Jen ji vyvádělo z míry právě to, že někdo, kdo dle vlastních slov život v sirotčinci nepoznal, se o takovou tématiku zajímá. Další Jerryho slova ale spíš než cokoliv jiného vyvolaly milý úsměv, který se usadil na ženině tváři. "Chápu, ale přeci se nemusíte omlouvat za to, jak jste se narodil," pravila klidně, k čemuž využila tu chvíli, kdy se Jeremiah odmlčel, aby se přiblížil. Za čímž nikdo, ani ta nejnaivnější naivka nemohl prostě nic vidět, a tak to ani Holly nehledala. Jen pozorně naslouchala dalším slovům, které její kolega tichým hlasem pronášel. Pomalu přikývla. "Samozřejmě," přikývla, "anonymní dárci jsou stejně vítaní jako kdokoliv jiný, kdo se rozhodne přispět přímo pod svým jménem. Na co peníze věnujete, to je potom zcela na vás, i když je pravda, že s přísunem takové vlny, nu, nových dětí" z rodin mudlovských kouzelníků "by se třeba taková větší kapacita rozhodně hodila. To se pak ale nejedná o nijak zanedbatelnou částku, přeci jen s novou budovou bude třeba i nějaké vybavení do ní... myslím, že pokud plánujete takovou investici, měl byste to s manželkou pečlivě probrat..." Dokonce i Van Helmontovi museli dle Hollyina názoru pocítit na svých financích, pokud by se rozhodli postavit nový domov pro děti, kterým se nedostával. Holly na Jerryho znovu zkoumavě pohlédla. Hledala teď skutečně v každém milimetru jeho obličeje náznak toho, jak moc to s tím návrhem myslí vážně. Protože oznámit nového, vlivného anonymního dárce, a potom z toho nemít nic, to by prostě sirotčinci udělat nemohla. Z nějakého neznámého důvodu ale svému kolegovi důvěřovala. Víc za to mohlo podvědomí než cokoliv jiného, ale Holly se toho pocitu prostě nedokázala zbavit ani logickými myšlenkami. Vždyť proč by milující otec tak rozkošné holčičky, a ještě k tomu dokonale vychovaný Van Helmont, o těchto věcech žertoval?

_________________

Malá, tmavovlasá Meredith se zdála být nadšená tím, že si s ní Holly povídá. Se širokým zazubením několikrát přikývla a pozvedla ruku, na níž ukázala pět prstů. "Tči sestry!" poupravila zrzavou ženu, protože Amanda by svou hyperaktivností možná stačila, ale ve skutečnosti tu byla ještě Carmel s Brienne, dvě dospívající dámy z Krásnohůlek, za nimiž se už začínali otáčet chlapci.
"Takhle, zlato," natáhl se Jeremiah s úsměvem ke své dceři a pokrčil ji dva prsty, aby správně ukazovala číslovku tři, jak to pravděpodobně zamýšlela. Nezapomněl se přitom gestu láskyplně pousmát, nehledě na myšlenku o dámské armádě, při níž se mu na tváři usadil výraz blažené spokojenosti, která nebyla ani náznakem předstíraná. Sice si přál syna, vlastní otec mu to neustále předhazoval a ve skutečnosti Jeremiaha tento fakt užíral, ale rozhodně to nemělo nic dělat s tím, že by své dcery a manželku měl nerad. Přál si mít velkou rodinu a tu také měl - manželku, čtyři dcery, opici, ďasovce, papouška, akvárium plné rybiček... co víc si mohl přát? "Jo, Am," přikyvovala Meredith, než vztáhla pomalu ruku a drobnou dlaní Holly pohladila po stažených zrzavých vlasech, které měla dané v drdolu. Jeremiah se v tu chvíli stáhl do ústraní, bavilo ho pozorovat Hollyin rozhovor s malým dítětem a pouze se na vlastní oči přesvědčit, že to s malými dětmi opravdu umí. Nedalo se o tom pochybovat, teď už rozhodně ne.
"Ae fakt!" vyvalila Meri oči, když ji Holly zcela očividně odmítala věřit."Fakt zobí a pak se zobí i máma a všichni zobí a sme zobivá rodina," vysvětlila Holly s mácháním ruček, zatímco si očividně dost těžce rozlišovala zlobit a zlobit se. To však nic neměnilo na faktu, že Meredithino vypravování bylo úsměvné a Jeremiahovi zjevně krajně nepříjemné.
Nakonec od Meredith s Holly odvrátil pohled, aniž by něco řekl, nebo do dámského rozhovoru zasahoval, i když to měl několik vteřin v úmyslu. "Vyřídím, určitě bude ráda," pousmál se ohledně své Moreen, která se sice s Holly osobně neznala, ale na tom vůbec nezáleželo. Problematika osiřelých dětí ho poměrně zaujala, v životě nepřemýšlel nad tím, že by to mohlo být tak složité. "Ale ne, vůbec ne," usmál se, když se z ničeho nic začala omlouvat za to, že příliš mluví. "Obdivuji lidi, kteří dokážou takto zaníceně mluvit o své práci. Podle toho se pozná, že děláte to, co vás baví," zcela očividně mluvil ze své zkušenosti. Koneckonců, on byl proslulý workoholik. Práci upřednostňoval i před svou rodinou, což už tak super nebylo, ale patřilo to k neodmyslitelné části jeho osobnosti.
Dalšími slovy Holly Jeremiahovi téměř vyrazila dech. Zaskočeně k ní pozvedl tyrkysové oči, které několik vteřin upínal ke svým polobotkám. Na prázdno otevřel pusu, hledajíce slova, která by se slušela v takovém okamžiku zmínit. Byla tak laskavá, plná pochopení, uvědomělá... Jeremiah se na okamžik zanořil pohledem do Hollyiných očích, aniž by nakonec cokoli řekl. "Samozřejmě jsem si plně vědom toho, že ta investice by nebyla zanedbatelná částka, ale to nic nemění na mém rozhodnutí. Abych pravdu řekl, s Moreen zatím nebyl čas tuhle záležitost probrat, ale s čistým svědomím vám můžu říct, že těžko by byla proti. Znám se s mou ženou přes osmnáct let a na tyto věci máme jednotný pohled," pokračoval s ledovým klidem ve svém hlase, v němž rozhodnost mohla naznačovat, že Jeremiah se pro tuto věc rozhodl už dávno a ani případné potíže mu nezabrání těm dětem pomoci. "Nechci, abyste si myslela, že jednám neuváženě a bez rozmyslu. Opravdu jsem nad tím dlouhou přemýšlel a i když by to byla citelná částka z našich financí, nevidím důvod, proč bych neměl svými penězi pomoci." Van Helmontovi patřili k nejbohatším čistokrevným rodinám v Británii a i když Jeremiah nepocházel z hlavní linie, která byla tvořená Demarcem a Kennethem, peněz měl víc než dost, nehledě na to, že samotná Moreen také pocházela z dosti významného a bohatého rodu. Opravdu tu nebyla žádná překážka, která by mohla Jeremiahovi v tomto plánu zabránit. Pokud by si usmyslel postavit nový sirotčinec, určitě by to se svými financemi dokázal, ale to on nechtěl. Chtěl pomoc tomu, který pomohl v životě ženě, jenž stála před ním.
"Koho bych měl kontaktovat, až se se ženou dohodneme na podrobnostech?" zeptal se po chvíli věcně.

_________________
>> J. N. Van Helmont

Holly byla nadšením malého děvčátka fascinovaná. Meredith byla podle jejího názoru prostě úžasné dítě a jednou určitě vyroste ve skvělou slečnu, ze které budou mít rodiče jen a jen radost. Usmála se na ni a přikývla, jakože chápe, že má tedy sestřičky tři a nejen jednu. Přemýšlela, jestli ty dvě další ještě do Bradavic nastoupí, nebo zda byly už poslány na jinou kouzelnickou školu. Rusovlasá žena mimo jiné postřehla i výraz Jeremiahovy tváře, a ten ji znovu začal přesvědčovat o tom, jak skvělý otec ten muž musí být, jak moc musí svou rodinu zbožňovat. "Tak to máš velkou rodinu! Já mám jenom jednoho brášku," řekla nakonec malé Meri, aby si snad děvčátko nemyslelo, že už se s ní nehodlá bavit. Poněvadž Holly skutečně tenhle hovor-nehovor s mladou Van Helmontovou ani trochu nevadil. Když pak malá dívčí ručka udělala to gesto, Holly se neubránila dalšímu úsměvu, a opatrně si jednou rukou drdol rozpustila, načež nechala celý ten rudý vodopád, aby se rozpletl, a Meri si třeba pak měla s čím hrát. Nebylo přeci nic jednoduššího než si potom vlasy zase zaplést.
"Vidíš? Každý někdy zlobí," pousmála se ještě a doufala, že tohle zlobící téma už děvčátko nebude dál rozebírat. Poněvadž to vypadalo, že nechtěně prozrazuje věci, o nichž si Holly byla jistá, že se Jerrymu na světle veřejnosti rozhodně nelíbí slyšet. Ani od své maličké dcerky, která tím rozhodně nemyslí nic zlého. Na kratičký okamžik se Hollyny oči stočily k jejímu kolegovi a ona si pomyslela, jestli tím třeba děvče nenaznačuje, že mají doma problémy. Ale do toho jí nic nebylo a i kdyby chtěla pomoci, co by asi svedla? Byla z jiného světa a cokoliv měli Van Helmontovi mezi sebou doma za hypotetické neshody, se jí nemuselo týkat. Nakonec jen věnovala Jerrymu tichou omluvu v pohledu, který mimochodem obsahoval i mlčenlivé ujištění, že z toho, co dítě poví, nebude vyvozovat žádné klevet hodné závěry. Stejně by ani tak neklevetila, to nebyl její styl.
"Ah... děkuji, ale nemyslím, že by to bylo něco zase tak výjimečného," zavrtěla hlavou. Ano, její práce ji bavila, sirotčinec zůstával jejím životem i teď, když vlastně učila v Bradavicích, a i bez honoráře se přes prázdniny dětí několikrát ujala čistě proto, poněvadž jí to chybělo, a chtěla, aby si třeba sirotci užili nějaký pěkný výlet. Ale to tu přeci nemusela roztrubovat! To by udělal každý, nebo ne? Holly sebe samu nevnímala jako žádnou výjimku, takže jakákoliv podobná slova jako to co pronesla, nebyla ani trochu falešnou skromností.
Nevěděla, čím ve svých dalších slovech, která by také jistě řekl kdokoliv, Jeremiaha tak zaskočila, aby zřejmě na chvíli vypadl z naučeného chování. A pohled, který jí věnoval, jako by veškerá slova vynahradil už tím, že dal Holly na krátkou možnost zcela sobecky zkoumat barvu kolegových očí. Nezírej, upozornila sebe samu, ale copak ona byla někdo, kdo by upřenému pohledu dokázal vzdorovat? A to, prosím pěkně, ani netušila o myšlenkách, které se za ním skrývají, poněvadž to by ji pak asi skutečně polily rozpaky. Takhle ale naštěstí ten pohled po chvíli skončil.
Poslouchala další jeho slova a sem tam přikývla. Kdesi v ní rostl přitom obdiv k tomuto muži. On měl všechno, tedy alespoň z pohledu těch kolem. Dobré jméno, prestiž, peníze, vlastně celý obrovský majetek. A i tak, ačkoliv se mohl jako většina smetánky zajímat jen o sebe, rozhodl se pomoci těm méně šťastným. Byla si jistá, že kdyby tento muž chtěl, dokázal by sám postavit další takový sirotčinec. Ale z nějakého důvodu se rozhodl financovat právě ten, v němž ona sama prožila osm let života jako chovanka a další roky jako vychovatelka. Zatímco Jerry mluvil, nespouštěla z něj pozorný pohled, a ať chtěla nebo ne, zase jednou záviděla Moreen Van Helmontové to, jakého manžela získala. Málokterý čistokrevný kouzelník z významného rodu by dnes byl schopen takové investice. "Je to od vás nesmírně šlechetné," slyšela svůj hlas dřív, než vymyslela další část toho, co by chtěla říci, a na krátký moment sklopila pohled ke svým botám. A zachránil ho právě až Jerryho dotaz na to, koho by měl kontaktovat. "Myslím, že by bylo nejrozumnější si nejprve s vaší ženou domluvit, jakou částku chcete investovat, a potom kontaktovat nejspíš přímo slečnu Augustinovou, ředitelku sirotčince - samozřejmě můžete i anonymně, s tím není žádný problém - a ona by vám už řekla, na co by se dané finance daly případně využít." Co víc mohla Holly říci? Sama tušila, že by už neměla nic dodávat, ale dřív než vůbec stačila zastavit svou pusu, z ní vypadl ještě návrh: "případně, pokud mi dostatečně důvěřujete, mohu fungovat jako prostředník mezi vámi a vedením sirotčince." S těmi slovy následoval tázavý pohled, který mimo jiné říkal i to, že by se Holly ani v nejmenším neurazila, kdyby se Jeremiah rozhodl jednat jen a pouze s Sheare Augustinovou.

_________________

Meredith se nadšeně uculovala, svou rodinu očividně zbožňovala a dokázala by o ní mluvit klidně i několik minut za doprovodu svých neposedných rukou, kterými neustále někde máchala, pokud zrovna nehladila Holly po zrzavých vlasech, když však zmerčila taťkův pohled, na chvíli se uklidnila. Nebyla zrovna dvakrát zvyklá na přísného otce, to však znamenalo, že pokud se na ní Jeremiah výjimečně opravdu zamračil, bála se ho. Veškeré rozpaky ale vymizely v okamžiku, když si Holly rozpustila vlasy. V tu chvíli nezůstala udiveně koukat pouze Meredith, ale bohužel i Jeremiah, jenž naštěstí narozdíl od své malé dcery dokázal veškeré myšlenkové pochody brilantně a hlavně rychle skrýt za kamennou tvář. Holly to v rozpuštěných vlasech slušelo rozhodně o dost víc, než v upjatém a vyčesaném drdolu, a Jeremiah se neubránil sklouznout pohledem po jejích lehce vlnících se, lesklých zrzavých vlasech až k jejichž konečkům, které ženě zlehka dopadaly na ramena. Jako kdyby se těch vlasů mohl pouhým pohledem dotknout, tak pomalu a precizně si je prohlížel. Aniž by na sobě dal znát sebemenší rozrušení, zvedl k ní pomalu pohled. Laskavě se pousmál. "Ale ne, myslím si, že to výjimečné opravdu je," dovolil si ji nenuceně odporovat, nemyslel to však vůbec zle. Byl rád, že narazil na člověka, který svou prací žije stejně jako on.
"Výborně, ještě dnes si o tom s Moreen promluvím," přikývl nakonec s drobným úsměvem a měl v plánu požádat Holly o kontakt na ředitelku samotného sirotčince, když se však sama nabídla, že by mohla být prostředníkem, tázavě k ní pozvedl pohled. "Nerad bych vás obtěžoval svými záležitostmi, určitě budete mít v Bradavicích spoustu práce se studenty a mně nepřísluší ubírat vám váš volný čas," odpověděl navzdory tomu, že možnost Holly prostřednice se mu zamlouvala ze všeho nejvíce. Ovšem, měl nějaké své určité vychování a opravdu mu přišlo neslušné Holly takto zneužívat, i když to tak ona vůbec nemyslela. "Ale moc si vážím vaší pomoci, poslala byste mi prosím sovu s kontaktem na paní Augustinovou?" ujistil se ještě a pomalu vztáhl ruce k Meredith, která Jeremiahovi pomalu přelezla do náruče a znovu se dožadovala zmrzliny, i když zcela očividně začínala být unavená, což šlo poznat také z toho, že během pár minut přestala být hyperaktivní.
"Bylo mi potěšením vás tu potkat, uvidíme se za pár dní v Bradavicích," pohlédl na Holly opět svým naučeným, rozhodně však upřímným úsměvem a zlehka pokývl hlavou, "hezký zbytek dne," rozloučil se a Meri Holly s úsměvem zamávala. "Ahoooj!" výskla ještě přes taťkovo rameno, když se Jeremiah otočil, a nakonec ho vzala kolem krku a hlavu si na tátovo rameno položila.

>>

_________________
>> J. N. Van Helmont