Wei-Ding pochází z hodně multikulturního prostředí a je to na něm vidět. Zatímco po čínské mamince podědil východnější obličej, tmavší vlasy, šikmější oči, širší nos a lehce žlutější kůži, tatínkovy evropské geny se o slovo přihlásily zejména v celkové tělesné stavbě. Wei-Ding je, pravda, trochu menším obyvatelem Země, ale z davu singapurských vrstevníků začal vyčnívat už před nástupem do školky a dnes mu do onoho krásného metru osmdesáti, o kterém si sousedé mohli nechat jenom zdát, chybí jen jediný centimetr. Co se fyzičky týká, rozhodně na tom není nijak zle, a to cvičí jen kondičním běháním a příležitostným lezením po horolezecké stěně.
Většina lidí ho na první pohled zařadí do kategorie „patnáctiletý Asiat“ a dá se předpokládat, že to tak ještě pár desítek let zůstane, protože vousy mu nejspíš nikdy neporostou a účesem občas připomíná jistého člena Bratrstva kočičí pracky. Dojem naivního dítěte jenom utvrzuje permanentní úsměv, ke kterému dospělý člověk žijící v reálném světě rozhodně nemůže mít důvod.
Oblečený chodí podle situace, ale když je to alespoň trochu možné, preferuje cokoliv neformálního, ideálně červeného, žlutého nebo hnědého, a nebojí se ani kšiltovky a žabek. V Bradavicích obohatil svůj šatník o řadu příšerně vzorovaných svetrů a teplých ponožek, aby lépe vzdoroval tamnímu podnebí, a do Austrálie si jich taky pár vzal.

Když se Wei-Ding přemění, stává se z něj průměrný zástupce [charzy žlutohrdlé], největší kunovité šelmy starého světa, která se neztratí ani v australské buši. Zatímco mnozí amatéři se můžou domnívat, že se jedná o křížence vydry, kočky a banánu, ve skutečnosti jsou tyhle výrazně žlutě zbarvené šelmy patrně nejstarším druhem kuny vůbec a pobíhaly po světě už v pliocénu, před nějakými třemi až čtyřmi miliony let. Je to zvědavé, obratné a relativně společenské zvíře, které je aktivní převážně přes den, žere prakticky všechno a dá se celkem snadno ochočit. O samotě je takovým chlupatým kašparem, co všude strčí nos a chvíli nepostojí, ale ve skupině dokáží organizovaně a se smrtící účinností lovit i jeleny. Jediným znakem, který by se u téhle jedné konkrétní charzy dal považovat za poznávací, je zhruba poloviční počet hmatových vousů kolem čumáku.
Jako každý samec charzy žlutohrdlé nemá Wei-Ding sice moc kvalitní kožich, ovšem je vybaven čtyřiceticentimetrovým ocasem.

Wei-Ding byl odmalička veden k altruismu, pracovitosti a úctě ke všem lidem, což se na něm náležitě podepsalo. Usmívá se prakticky za všech okolností, optimismus z něj přímo čiší a i když je od přírody spíš introvert, ve společnosti je ho vidět relativně často a s každým nakonec najde nějakou tu společnou řeč. Mluví rád, ale stejně rád i poslouchá ostatní a za žádnou cenu se s nikým nehádá. Pokud by hádka hrozila, radši se onomu člověku s úsměvem omluví, že nechal někde zapnutý sporák, vyklidí pole a zavře se na nějakou dobu ve skleníku se svými bonsaji.
Co se týče pracovního nasazení, je Wei-Ding až stereotypně neúnavný. Během studií zvládal i celkem dlouhodobě vydržet s pěti hodinami spánku denně a veškerý volný čas obětoval samostudiu, nepil ani nekouřil a jeho nejintimnější zkušenost s opačným pohlavím spočívala v tom, že za jednu spolužačku naprosto nezištně napsal domácí úkol. I dnes občas působí tak trochu dojmem kofeinem předávkované fretky a až překvapivě často strká nos tam, kam by ho strkat vlastně vůbec nemusel. Je od přírody zvědavý a dokáže se snadno nadchnout pro kdejakou blbost, a i pokud zrovna do ničeho nadšený není, stejně tak vypadá.
Navzdory mírné roztěkanosti, s jakou nabízí pomoc i těm, co o ni očividně moc nestojí, se dokáže až překvapivě soustředit na některé činnosti, které by bez toho soustředění dopadly katastrofálně. Příkladem za všechny budiž penjing, pěstování bonsajů, u kterého si odpočine jako u máločeho. Další oblíbenou relaxací jsou pro něj vycházky naboso do přírody, ovšem spíš do takové té kultivovanější, žádná velká džungle.
V krizových situacích je Wei-Ding bohužel trochu nervák a sklony panikařit vlastně projevuje i při celkem neškodném zahlédnutí krve. Problematické je to zejména proto, že k projevům paniky u něj nepatří jenom mírné zadrhávání řeči, zvýšené pocení a tendence okusovat si kromě nehtů na rukou málem i ty na nohách, ale i něco ještě markantnějšího: spontánní přeměna ve zvíře. Zvěromagii totiž dodnes ovládá asi tolik jako tajfuny – prostě když to přijde, tak to přijde, a on se s tím musí smířit. I z tohohle důvodu bývá v nových kolektivech zpočátku obezřetný, ale většinou se rychle zabydlí a užívá si stejně společnost zenových mistrů jako předškolních dětí, mágů jako mudlovských rybářů a čistokrevných jako nečistokrevných. Kolektiv bradavických profesorů, na který si za ty čtyři roky tamního působení zvykl, mu v Austrálii zpočátku celkem chyběl, ale co začal učit na tamní kouzelnické škole, rychle si za něj našel náhradu.

Psal se rok 1958, malajské povstání pomalu ale jistě končilo a v nedaleké britské državě začaly sílit hlasy volající po samostatnosti. Aby ty hlasy nepřešly v řev a běsnění ozbrojených radikálů, byl do Singapuru převelen jeden regiment zvláštních jednotek SAS, jehož členové si po letech bojů v docela zbytečné džungli vlastně celkem rádi odpočinuli. Přes den sice hlídkovali na strategicky významných místech a navečer pročesávali slumy, ale za celou dobu po nich vystřelil jenom panikařící překupník drog, z kuše, a jednotka se brzy začala nudit.
Poblíž kasáren se, ne tak docela náhodou, nacházel i dům kouzelníka Chenga, v němž kromě něj žila i jeho neteř a pár dalších dívek, které k němu víceméně uklidily jejich rodiny, jakmile zjistily, že se jedná o motáky. Úkol pana Chenga byl pak velice jednoduchý – integrovat dívky do mudlovské společnosti tak, aby byly v rámci možností šťastné a nedělaly ostudu svým čarodějným příbuzným. A k tomuto účelu se mu blízkost kasáren náramně hodila. Ne snad že by tam na dívkách nějakým nevkusným způsobem vydělával, ale rozhodně podporoval jejich družení s vojáky, sem tam nějakou úspěšně provdal za nějakého toho důstojníka a všichni byli spokojení. Singapur byl ostatně britskou kolonií už víc než sto let a na smíšené sňatky se nikdo nedíval skrz prsty, naopak to pro domorodé ženy většinou znamenalo značné ekonomické přilepšení a v kasárnách byla k tomuto účelu i zvláštní kaple.
Problém spočíval v tom, že ne každý zahraniční voják po nějakém takovém sňatku toužil. Jistému irskému seržantovi od onoho znuděného regimentu SAS například bohatě stačila ryba pěti chutí, trocha saké a jedna noc mimo kasárny, což sice všem svým předchozím letmým známostem včas vysvětlil, ale krásná Li-Yen to vzhledem k jazykové bariéře tak docela nepochopila. On zase nepochopil, že tou antikoncepcí, díky které si údajně nemusel dávat pozor, myslí tradiční čínské byliny a ne něco, co skutečně funguje. Onu novinu zjištěnou o pár týdnů později už mu každopádně sdělit nemohla, protože byl dávno pryč a s celou jednotkou mířil do Venezuely, osvobozovat ropné plošiny z pracek komunistických teroristů.
Pan Cheng neměl radost. Chvíli láteřil a chvíli chtěl po tom floutkovi poslat Triády, ale protože neteř nebyla schopná napsat jeho jméno, nakonec ho jenom slovně proklel a rozhodil sítě jiné. Štěstí mu kupodivu přálo a muž, který se objevil, byl sice o dvanáct let starší než Li-Yen, ale dobře zajištěný a svatbě navzdory nepříznivým okolnostem nakloněný, protože se mu líbila a uměla vařit lépe než jeho matka. Navíc pocházel z kouzelnické rodiny, byť s nevelkým magickým potenciálem, a narodil se ve šťastný den, což se počítá.
Wei-Ding se narodil sedm měsíců po svatbě, ve znamení zemního prasete, a vyrůstal v překvapivě idylické čínské domácnosti. Otcův obchod vydělával slušné peníze, matčina píle zase udržovala dům útulný a čistý a strýček Cheng, se stavem věcí nanejvýš spokojený, chodil na kontrolní návštěvy čím dál tím méně. Přesto se Sunovi od světa kouzel neodřízli: Wei-Ding už ve čtyřech letech nekontrolovaně urychloval růst matčiných květin a rodičové tedy měli dost času zvážit, na kterou z asijských kouzelnických škol ho pošlou. A dost na to, aby se snažili i o dítě svoje a skutečně ho stihli.
Wei-Ding nakonec navštěvoval magickou akademii v Hong Kongu, kde se mu zpočátku vůbec nelíbilo a odkud se několikrát pokusil utéct, jednou téměř úspěšně. Stesk po domově ale nakonec překonal, s nemalou pomocí zbytku koleje, hodně se učil a prospíval s tak dobrým prospěchem, že si ani jeho otec neměl moc na co stěžovat. Už v prvních ročnících ho fascinovala transformační kouzla a ten obor jako takový, později se ještě přidal velký zájem o historii a penjing a než přišel poslední ročník studia, měl úctyhodnou sbírku nejrůznějších bonsajů. Jeho vztah k nim sice mnozí považovali za poněkud nezdravý, protože si s nimi povídal a jednu třešeň vzal i na tamní verzi školního plesu, ale očividně se to vyplatilo, protože právě v jejich přítomnosti objevil své nadání na zvěromagii. O tu se sice teoreticky zajímal již dříve, protože patřila do jeho oblíbeného oboru, ale na pokusy nikdy nesebral odvahu a až ve skleníku se mu tak nějak spontánně povedlo se téměř dokonale přeměnit v rezidentní druh lasicovité šelmy, v charzu žlutohrdlou. Od té doby sice s kontrolou nad touto schopností moc nepokročil, pořád se přeměňuje spíš ve strachu nebo pod tlakem, ale na úspěšné zakončení docházky to nemělo sebemenší vliv a on ze školy odcházel s poctivě vydřeným vyznamenáním. Mnohem větším problémem bylo, že když se pak vracel domů, naprosto netušil, co dál.
Otec ani matka na něj netlačili, byť oba opakovaně naznačili, že by se jim líbil doktor, právník nebo ideálně doktor práv; on sám se nakonec rozhodl pro povolání hůře placené, ale v Číně a Malajsii neméně vážené – pro učitelství. V září 1978 nastoupil na soukromou vzdělávací instituci přímo v Singapuru jako učitel přeměňování a dějepisu, protože tam podobně jako v Bradavicích stačil slušný prospěch ze školy bez jakékoliv praxe, a neprohloupil. Učení ho bavilo a mezi studenty byl relativně oblíbený, ale Lví město mu už nemohlo nabídnout nic nového, takže se už v polovině letního semestru začal dívat po jiném, exotičtějším místě. Rozeslal několik životopisů do kouzelnických škol různě po světě a pak už ho čekala jen dlouhá řada odmítnutí, všechno vesměs kvůli krátké praxi.
Na pohovor ho pozvala jediná škola, bradavická, kde zrovna potřebovali dočasnou náhradu za profesorku odcházející na mateřskou dovolenou. A ačkoliv nebylo bažinaté Skotsko zrovna tím, co si Wei-Ding představoval, skočil po té příležitosti jako tygr po pečené kachně a nehodlal ji pustit za žádnou cenu. Ještě během prázdnin se přestěhoval do kouzelnické sekce londýnské čínské čtvrti a pokusil se za ty dva měsíce aspoň trochu proniknout do tajů zdejší kultury, což se povedlo tak napůl.
Po nástupu do Bradavic dostal ke svému mírnému zděšení zrovna ročník, co měl dělat NKÚ, ale s vypětím všech sil se mu povedlo dohnat jejich mezery a zkoušky tedy všichni přežili v relativním pořádku. Zašel dokonce i na tradiční vánoční ples, kam doprovodil profesorku Frewovou, ve zvíře se díky rychlé aklimatizaci měnil čím dál méně a dokonce i s těmi pár grázlíky v ročníku si docela poradil, takže neměl důvod na sebe nebýt hrdý.
S koncem školního roku si šel sbalit věci, protože přeci jen nastupoval jako náhrada za mateřskou, ale bylo mu naznačeno, že jeden rok by se jim tam možná ještě hodil. A skutečně – profesorka Beckettová se zpátky nechystala, takže měl Wei-Ding i na další školní rok práci jistou. Byl za to vlastně i docela rád, protože mu jeho ročník celkem přirostl k srdci, a tak se v září vrátil a bál se jediného – že ho děti přes prázdniny přerostly.

Tyto obavy byly liché jen částečně, nicméně je tak jako tak úspěšně dovedl k závěrečným zkouškám a do roku 1982 toho stihl i docela dost navíc. Tak předně podlehl tlaku profesora runopisectví, který si z něj při každé příležitosti utahoval, že je pořád nezadaný, ač má kolem sebe spoustu rovněž nezadaných kolegyň, a během školní exkurze do nemocnice U svatého Munga pozval na kafe jednu tamní lékouzelnici, ač byla na první pohled totálně mimo jeho ligu. K jeho vlastnímu překvapení se o jarních prázdninách sešli v kavárně na Příčné, následně si začali dopisovat a v létě zašli pro změnu na zmrzlinu, protože Wei-Ding se ani za tu dobu nenaučil pít kafe. Ještě na podzim téhož roku se vesměs náhodou potkali během dýňových slavností v Prasinkách, vyřezali spolu výtvor hodný obdivu a pak se mírně picli grogem, načež společně přespali v jeho kabinetu. Kde se nic nestalo, nicméně šok při ranním probuzení stejně přiměl Wei-Dinga ke spontánní přeměně a panickému úprku. Freya mu ale psala dál, o pár týdnů později přijala nabídku ředitele školy a souhlasila, že bude v Bradavicích učit bylinkářství a lektvary, a tak se vídali častěji, mohli spolu jít i na ples, po něm na víno do kabinetu a sledovat hvězdy z Astronomické věže. Poté, co oba dovedli své sedmáky ke zkouškám, se spolu o prázdninách podívali do Austrálie a na Nový Zéland, kde poznávali krásy jižní polokoule a zacházeli dál, a on se ještě před začátkem nového školního roku stavil i doma v Singapuru, kde ale o Freye v jejím zájmu vůbec nemluvil. V září 1982 se ujal prvního ročníku a jeho studentkou se tak stala i Mína, Freyina neteř, která jim sem tam křenila.

Na jaře 1983 začala být politická situace v Británii již natolik neúnosná, že Wei-Dingovy dosavadní letmé úvahy o návratu zpátky do Asie nebo alespoň o odchodu někam z ostrova nabraly zcela konkrétní kontury a on měl v podstatě sbaleno. Jediné, co ho ve škole a v zemi ještě drželo, byla Freya, jejíž rodiče byli ovšem rovněž čistokrevní a on tedy nepředpokládal, že by z něj byli nějak odvaření. Aby jí to ulehčil a neničil jí život nebo vztahy s rodinou, opil se, napsal jí dopis na rozloučenou a se slzami v očích se odebral na vlak, kterým měl v plánu odcestovat do Londýna a odtamtud zpátky do Singapuru, daleko od probíhajícího teroru.
Když se však stavoval ve svém bytě v Soho, aby sbalil svých pět bonsají a udělal si svačinu, vzali si ho do parády dva přehnaně nadšení zastánci nového pořádku a dalo se tedy mluvit o velkém štěstí, že si Freya stihla onen dopis přečíst včas a toho šikmookého emaře dohnala. Jako správná severská bohyně ho zachránila, ujistila ho, že její rodiče snad zas takoví retardi nejsou, a bylo domluveno, že utečou spolu. Ne však do Asie, kterou si Freya přála vidět až někdy později, nýbrž do Austrálie za její rodinou, kde bude mít v těchto těžkých časech aspoň nějaké zázemí, pokud ji tedy nevydědí.
A Wei-Ding mohl zatím, než se to přežene nebo vysvětlí, v jednom z hotelů Xavierových pracovat jako zahradník, protože na to měl jako latentní druid docela talent. Staral se v jejich zahradách o blahovičníky, sem tam vyhnal ze zimní zahrady hladového klokana a byl zvědavý, jak Xavierovi ponesou zjištění, že jim zrovna on odloudil dceru.
No, a nakonec to dopadlo docela dobře, i když je pravda, že to bylo pojištěné drobnou nehodou. Wei-Ding sice o tom, že by Freyu požádal o ruku, přemýšlel už nějakou chvíli, ale odhodlal se teprve na vánočním večírku, kde mu pod jmelím dala jeden docela pádný důvod to urychlit. Od rodičů dostali jen trochu váhavé požehnání a hned na jaře byla svatba, kam dorazilo i několik anglicky nemluvících členů Wei-Dingovy rodiny, takže to bylo veselé. Všichni ale přežili ve zdraví a maminka plakala o to víc, že se jejímu synovi povedlo sehnat práci učitele na další prestižní kouzelnické škole, tentokrát mezi klokany. To se hodilo i proto, že Freya zanedlouho nastupovala na mateřskou a Wei-Ding by nepřežil, kdyby musel rodinu živit z platu zahradníka nebo dokonce z milodarů Xavierových. Jako učitel přeměňování sice samozřejmě nemohl hotelovému impériu ani v nejmenším konkurovat, ale poznal další kulturu, ukázal, že není lempl, a všichni byli spokojení.
Ačkoliv měl v následujících letech trochu cuky se vrátit do Británie, kde se mezitím politická situace vrátila do normálu, Austrálie mu k srdci přirostla víc a tahle nostalgie ho většinou zase rychle přešla.

SCHOPNOSTI
Lektvary 8/10 # Létání 2/10
Přemisťování # Talent na přeměňování a lektvary
Zvěromagie: Charza žlutohrdlá (registrovaná, relativně zvládnutá)

25. 5. 2017
~kompletní aktualizace~

8. 8. 2018
~kompletní aktualizace před uklizením~

9. 9. 2019
~aktualizace navzdory uklizení, když máme tak pěkný datum~