Anthony je takové poněkud vysoké, hubené stvoření, které i přes svou výšku působí spíš dokonale roztomile, než aby někoho děsilo. To by ostatně taky nikdy neměl v úmyslu. Hubená, stejně jako jeho tělo, je i jeho tvář poněkud protáhlejšího tvaru, se dvěma většími ušisky a bradou, kterou by se dalo řezat sklo. Disponuje širokou škálou výrazů, které vás až můžou nutit mu přátelsky pocuchat beztak už rozcuchané sytě hnědé vlasy, či mu bezelstně skočit kolem krku a pořádně ho šmudliky budliky. Je taktéž hrdým vlastníkem širokého úsměvu, který jako by zahříval okolí pozitivní energií, které tenhle mladý muž má zřejmě na rozdávání. A když už jsme u toho, vypadá opravdu hodně mladě. Mladší, než ve skutečnosti je. Dokonce by se dle svého názoru mohl úplně klidně infiltrovat zpátky do Bradavic, ztracený mezi studenty posledních ročníků. Ne že by to snad někdy zkoušel. Zmíněné rozcuchané vlasy má sice obvykle ostříhané, nicméně nikdy ne moc na krátko, a nezdá se, že by jejich střihu dával nějak velkou práci. I když, kdo ví, třeba má prostě rád něco, co si může projet prsty, když je nervózní. A nebo se mu líbí, když mu pár pramenů padá do očí a jiný pár zas lehce šimrá na krku. Oči, jejichž barva se neidentifikovatelně pohybuje mezi hnědou, šedou a zelenou, se na svět dívají s trochu naivním a pozitivním náhledem, a pokud zrovna Anthony nemá extrémně přemýšlivou náladu, najdete v nich veselé jiskřičky zájmu o okolní svět.
Jako snad každý, má i Anthony určitý osobitý styl oblékání. U něho to bývají, dokud to počasí dovoluje, nějaké pohodlné kalhoty, košile, tvídové sáčko, ale hlavně motýlek. Pokud náhodou někdy bez motýlka vyjde na světlo světa, znamená to buď, že už i na něj je moc horko na košili, nebo že vyběhl z domu v pyžamu. Nu, vlastně se kdysi pokusil toho motýlka nosit i k pyžamu, ale vzdal tenhle nápad poté, co se ve spánku málem uškrtil. Oblečení má obvykle čisté a vyžehlené. I když je totiž jinak docela bordelář a uznává rčení, že pořádek je pro hloupé a inteligent vládne chaosu, opravdu nemá rád oblečení, které vypadá, jako že ho někdo vytáhl krávě z tlamičky.

Anthony je ukázkovým prototypem potrhlého vědátora s téměř nulovou použitelností pro každodenní život. Má hlavu plnou nápadů, někdy bláznivějších, jindy méně, a někdy stačí jen maličko ho popostrčit, a on je bude chtít realizovat. Je trošičku roztěkaný, často to vypadá, jako by mu všechny ty nápady trochu pomotaly kolečka v hlavě, nicméně to neznamená, že by byl sobě a okolí nějak extrémně nebezpečný. Spíš naopak. Je to takový dobrák od kosti, který všem rád pomůže, se všemi se chce přátelit, a neustále šíří do okolí pozitivní energii. Tedy, pokud zrovna nemá svoje zádumčivé dny. Poněvadž milá povaha a pozitivní přístup rozhodně neznamenají, že na něho nemůže a nedokáže padnout nefalšovaná přemýšlivá deprese. Ostatně, pokud zrovna nemá nějaký dav lidí, kterému by dělal šášu pro radost, dokáže se Anthony projevit jako velice inteligentní bytost. Má vysoké IQ a velmi rychle se učí, což platí především pro cokoliv, co se dá nacpat do hlavy, případně pro cizí jazyky, kterými krom své mateřštiny plynule mluví hned několika. A to se hodí, pokud zbožňujete povídání s různými typy lidí tak jako on. I když může podle popisu působit poněkud nezodpovědně, dokáže v případě potřeby nějakou tu zodpovědnost vydolovat. Skvělým příkladem budiž jeho přístup k práci, kterou bere opravdu vážně, a i když i na své pacienty působí jako milý, roztomilý, neskutečně pozitivní a příjemný lékouzelník, nemusíte se bát, že by z roztržitosti někomu přivodil neblahé trvalé následky. Kdepak, roztržitou stránku své povahy si nechá raději na vhodnější místa. Jelikož jsou pro něj všichni tak nějak kamarádi, nebo to tak alespoň chce mít, počíná si co se žen týká jako slon v porcelánu, a obvykle jako úplný hlupáček vůbec nepozná, že se někomu třeba líbí. Díky tomu měl vlastně jen jediný vztah, ještě na škole, a i když obecně na svou roztomilost může lákat davy, nějak mu to nevychází. Ale moc ho to netrápí. Co se jeho zájmů týká, krom všemožných kouzelných bylin a rostlin, cizích kultur, jazyků a tak nějak všeobecně všech nových informací, tu máme famfrpál. Je zarytým fanouškem. Nicméně pouze sportu jako takového, oblíbený tým prostě nevede.
Co se postoje k Ministerstvu týká, je rozhodně na straně, která dění posledních let neschvaluje. Dokonce se rozhodl, že začne systematicky pátrat po nějakém odboji, kterému by eventuelně nabídl svou pomocnou hůlku.

Jednoho zdánlivě obyčejného večera se u dveří spořádaného občana Johna Williamse, který měl zrovna na návštěvě svou snoubenku Evelynn, objevila žena s uzlíčkem radosti v náručí. Ten uzlík se tak vesele usmíval na celý svět, že se zdálo nemožné, aby se ho chtěla vzdát. Ale přesně tak to bylo. Elizabeth Harrigntovoná prostě nechtěla mít nic společného s dítětem mudlovského muže. A tak se onen uzlík úsměvů, který později dostal jméno Anthony, objevil na prahu svých rodičů.Takto začal jeho život. A upřímně? Tahle chvíle, na kterou nemá žádné vzpomínky, asi byla z celé jeho existence to úplně nejzajímavější. Jeho biologický otec s přítelkyní ho totiž vcelku klidně přijali mezi sebe a on nikdy, ani jedinkrát nepocítil, že by snad matka měla raději některého z jeho mladších sourozenců. Protože... nu, neměla. Anthonymu se tak dostalo veselého dětství a dostatečné mateřské lásky, takže si nikdy nejen nepřipadal jako odhozené dítě, ale ani nepomyslel na to, že by nebyl biologickým synem obou svých rodičů. Brzy se u něj projevily magické schopnosti, nijak násilně, ale přeci, a jakmile to spolu s maminkou opatrně vysvětlili otci, mohl se chlapec začít těšit na dopis z Bradavic. Který samozřejmě dorazil a on v jedenácti letech spolu s ostatními nastoupil do školy.
Moudrý klobouk se rozhodoval mezi Mrzimorem a Havraspárem, no a protože sám Anthony projevil přání dostat se do společenky, o níž slyšel, že se plná knížek, vyhrála to havránkovská kolej. Ne že by na tom tolik záleželo. Během školy si našel spoustu přátel a vlastně byl docela známý i mimo kolej a ročník, v němž mimochodem patřil mezi nejmladší. Škola pro něj znamenala vždy jak nové dovednosti, tak možnost najít si co nejvíc přátel. Jelikož ale netrpí soutěživostí, nevystupoval z davu svými výsledky. Nikdy to nedotáhl na prefekta, poněvadž na to byl prostě až moc hrom do police, ale jeho výsledky nikdy nebyly nijak katastrofální, snad díky famózní paměti. Někde kolem čtvrtého ročníku se začal mimoškolně učit cizí jazyky a objevil v nich svou tajnou vášeň, kterou ho stále baví rozvíjet. A když úspěšně složil NKÚ, uvědomil si i dráhu, kam se chce v životě ubírat. Po škole tedy nastoupil na zácvik jako lékouzelník. Pravda, v jednu dobu koketoval s myšlenkou, že se s Bradavicemi vlastně nehodlá loučit, ale dráha pomocníka a léčitele nakonec vyhrála. A teď? Má se vlastně docela dobře. Pořád bydlí u rodičů, poněvadž je líný se odstěhovat, a to i za cenu toho, že se denně musí přemisťovat k Mungovi, kde dělá práci, kterou vždycky chtěl, a jediné, co mu dělá vrásky na mladě vypadajícím obličejíku, je to, co se děje mudlorozeným kouzelníkům. Roste v něm ochranářská touha a chuť s tím také něco udělat. Proto také ostatně posledních pár měsíců aktivně pátrá po odboji, k němuž se v lehce dětinské představě rytíře v zářivé zbroji, zachránce světa před zlem, hodlá připojit.